Stránky

neděle 13. září 2009

Rallye Sudety 2009 - křest negra


Po několika nesmělých pokusech na krátké trati, jsme se letos konečně rozhoupali a poslali registraci na dlouhé Sudety. S rychle se blížícím datem startu a s počtem najetých kilometrů okolo tisícovky, nám bylo jasné, že jsme ani letos přípravu nezvládli a spíše jsme měli s ohledem na naše (především duševní) zdraví zvolit krátkou trať. Ale přihláška byla poslaná, takže cíl byl jasný – dojet za každou cenu. Po loňské blamáži na startu (na trať jsme se vydali asi s 10 minutovým zpožděním), jsme se rozhodli tentokrát neponechat nic náhodě a vypravili jsme se ze Dvora dvěma vozy značky Škoda Felicia už krátce po šesté. U mě konkrétně toto obnášelo vstávat v 5:00, protože jsem si chtěl dát v klidu snídani, dobalit věci, které jsem večer nestihl atd. V Trutnově na ÖMV jsme nakoupili poslední proviant a vyrazili na Teplice, kam jsme dojeli zhruba v 7:15.

všichni připraveni - jedeme na výlet

Začalo vybalování všech věcí a převlékání, přičemž všemu jednoznačně vévodil Jířa, který přípravu rozhodně nepodcenil. Vezl s sebou jídlo na celý závod (ovšem pro 2-3 závodníky), kafíčka, čajíčky a další pitiva. Oblečení měl v několika vrstvách, takže když to všechno na sebe navěsil, tak budil pozornost nejednoho přihlížejícího. Zhruba v 7:50 jsme se začali přesouvat na „start“, lépe řečeno na konec davu, který byl dobrých 150m od startovní čáry. S Davidem a Jirkou jsme tedy stáli úplně vzadu, Pavel a Lukáš se nacpali trochu dopředu. Po odstartování závodu výstřelem z děla jsme ještě pár minut čekali, než jsme se konečně mohli rozjet ulicemi Teplic po silnici směrem na Skály (Bischofstein). Počasí bylo zatím velice příjemné – sice pod mrakem, ale bylo poměrně teplo a hned na tyto první 3 km stoupání jsem sundal větrovku a už ji po zbytek závodu nenasadil.


ano, skutečně bylo teplo

První občerstvovačka byla po loňském výpadku opět v provozu (Zdoňov), nabídka byla však poměrně chudá – pouze enervit a nějaká kola/pito. Tady jsem dojel Lukáše – dali jsme si jeden kalíšek nápoje a vyrazili do poměrně prudkého kopce přes kořeny na Bukovou horu. V kopci jsme potkali fotícího Radka – výsledky jeho činnosti by se měli nacházet v tomto článku, zbytek na flickru. Spravil nás o tom, že Pavel dupe s velkým náskokem vpředu, což mně moc náladu nezvedlo, protože jsem doufal, že bychom mohli dlouhou odjet spolu.

Po sjezdu dolů do Teplic si na nás pořadatelé připravili překvápko v podobě objížďky kostela, za ním však už číhaly děvčata s plnými bidony – občerstvovačka číslo 2. Tentokrát byla nabídka pestrá a tak jsem si dal kousek rohlíku se salámem. S plnou pusou suchého rohlíku jsem se spolu se šmejdilem vydal na další stoupání nad Teplice. Jeli jsme společně skoro až na Honský pas (42. km), kde se rozděluje dlouhá a krátká trať. Krátká trať byla rychlá a relativně mírná (hodnoceno po dojezdu dlouhé části…) stejně jako každý rok – před odbočkou jsem pohledem na computer zjistil průměrnou rychlost 18,5 km/h a to jsem se celkem šetřil. Mezičas jsem měl 2:23:10 a v tuto chvíli jsem na Pavla ztrácel cca 10 minut. Téměř ihned za odbočkou každému okamžitě dojde, že tady skutečně začínají Sudety – stoupání na Honský špičák po úzkém trailu plném kořenů, jsem ještě pln síly vydupal v sedle. Ovšem na sjezd, který následoval po pár set metrech, jsem ochotně slezl z kola a už jsem vedl kolo vedle sebe (aspoň se bylo o co opřít…). Druhá polovina sjezdu se zdála už sjízdná, takže jsem stejně jako kolega spolubojovník nasedl a pokusil se sjet, to však nebyl moc dobrý nápad – sice jsem se nezrakvil, ale neměl jsem k tomu daleko a teď s odstupem řadím tuto část jako nejnebezpečnější a zároveň jako místo, kde jsem měl nejvíc namále (už bylo hodně rozryto – hlína, šutry, vše docela mokrý…). Po příjezdu dolů na občerstvovačku Amerika (47. km) u Křinic, jsem slezl z kola a poprvé jsem lehce zavrávoral. Opět kalíšek koly, k tomu jedna kobliha a půlka banánu. Z občerstvovačky jsem sice odjel na kole, ale poměrně brzy jsem z něj opět slezl, protože jsem měl před sebou skutečně výstavní „stojku“. Velice prudké stoupání k Pánově věži jsem skoro celé hrdinně odtlačil (pohled na okolní tváře spolutlačících mně dodával v jistém slova smyslu uspokojení – trpěli jsme všichni). Na druhou stranu nás po těchto těžce vydřených metrech čekal skutečně krásný výhled do kraje z Broumovských stěn.

David se při náročném stoupání obdivoval nejen přírodním krásám

Cesta pokračovala přejezdem až na jeden z nejnáročnějších sjezdů celého závodu k Václavu. Tento sjezd je skutečná lahůdka – velké šutry, sem tam kořen, spousta písku společně s vysokou koncentrací fotografů mě donutilo opět slézt z kola, za což jsem si vysloužil pohrdavé pohledy obecenstva. Těžce se sbírající bajker o pár metrů níže mě utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí. Několik dalších kilometrů by se dalo shrnout do již stereotypního modelu – vytlačit kolo do kopce a z kopce seběhnout vedle kola. Už na sobě začínám celkem pociťovat prvním větší známky únavy, ale příjezd na čtvrtou občerstvovačku na Slavným (54. km) mě příjemně dobíjí. Kromě obligátní koly, šátečku a rohlíku se salámem jsem tam totiž konečně objevil Pavla, takže od této chvíle jedeme společně a vzájemně si duševně pomáháme. Pro zajímavost jsem kouknul na computer a průměrná rychlost spadla na těchto několika kilometrech zhruba na 15 km/h. Další část cesty mám lehce v mlze, jelo se mně sice celkem dobře, ale tak nějak jsem začínal rezignovat na to, kde to vlastně jsem a kam jedu, spíš jsem neustále sledoval computer, jak ty kilometry vůbec nelezou. V tomto úseku jsme mimo jiné absolvovali další slavný sjezd – Velké zámky, což je stará dlážděná „cesta“ – opět jsem z větší části z bezpečnostních důvodů kolo vedl, pak i Malé zámky, které jsem skoro celé sjel a trochu poodjel Pavlovi. Sjeli jsme se vzápětí na páté občerstvovačce na 63. km u Božanova. Koblížek číslo dvě, doplnění enervitu, krátké seřízení přehazovačky a mohli jsme pokračovat dalším stoupáním okolo Božanovského špičáku na Machovský kříž, pak mám opět temno – nějaké klesání/stoupání v obvyklém tlačícím stylu (začínají trpět chodidla z nezvyklého úhlu při chůzi v nepohodlných tretrách). Probudil jsem se až na 73. km na další občerstvovačce v Machově. Tato byla velmi dobře zásobená – proběhla polívka, další rohlík a salám. Ke zlepšení nálady hrála poblíž nějaká, mně neznámá, bluegrassová kapelka. Přes koberec měřící mezičas (5:30:35) jsme se rozjeli do dalšího kopečku, objeli jsme Bor a po pár kilometrech jsme se dokonce na pár minut podívali do Polska. Krátce po návratu do ČR na nás čekalo na okraji lesa příjemné překvapení – „tajná“ občerstvovačka Závrchy. Tahle zastávka mně přišla velice vhod – začínal jsem na Pavla ztrácet a pozvolna se na mě plížila krize. Z letargie mě probral lok skutečného piva, několik výborných věnečků a kousek banánu (Pavel neodolal bohaté nabídce a dal si kus grilovaného masa obaleného v soli – prevence proti křečím, které ho braly okolo 50-60. km). Po této rajské pauze jsme neochotně nasedli a pokračovali dál vstříc další občerstvovací stanici, která byla po pár kilometrech na 88. km (Vysoká Srbská). Tady jsem si dopřál pouze kelímek enervitu a pokračovali jsme dál.

Jířa v plné polní

Krize, která ve mně rostla od Machova, začínala nabírat na síle a Pavel mně v tomto úseku ujel určitě o několik minut. Naštěstí byl tento úsek maratonu poměrně mírný, tlačil jsem minimálně, cesta vedla z větší části po zpevněných cestách nebo asfaltkách. Příjezd na občerstvovačku na 98. km v Hlavňově, kde na mě už netrpělivě čekal Pavel, jsem oslavil dalším banánem a místní specialitou – výbornými jednohubkami. Zřejmě chvilkovou meditací na lavičce, kdy jsem zíral asi půl minuty na klidnou hladinu rybníka, jsem se dostal zpátky do kondice a na Hvězdu jsem vystoupal (pouze asi dvakrát jsme slezli) poměrně svěží. Následoval veselý sjezd „Schody“, který je i dle oficiálního komentáře k trati lepší sejít. Takže se držíme doporučení a prudší část statečně slejzáme. Dále už jde všechno poměrně hladce – příjezd na hlavní zhruba 500m pod Honským pasem a pak se už pokračuje po krátké trati. Tzn. stoupání na Ostaš, pak sjezd do Dědova, poslední občerstvení, kde jsme se však nezdrželi, protože nás čas tlačil (chtěli jsme být v cíli alespoň do 18:00). Výjezd na Bischofstein byl už trochu v křeči, ale vzájemným hecováním jsme ze sebe vyždímali zbytky sil a ve sjezdu do Teplic jsme (dokonce!) předjeli i jednu příslušnici něžného pohlaví. V cíli nás přivítal Davidův bujarý řev a Jirkova pravice (sebral ho jezdec na motorovém oři cca 30 km od konce). Pokud to mám krátce shrnout, tak už teď – zhruba 24hod po dojetí se těším na další ročník. Z pořadatelského hlediska nemám výtek, ale hlavně má závod skvělou atmosféru, v okolí tratě dost lidí fandí a žene vás, takže to potom v cíli ani nebolí a spíš jsem si užíval příjemných pocitů – s Pavlem jsme tenhle závod v posledním stoupání z Dědova nazvali řidičákem na mtb. Takže od této chvíle můžeme začít skutečně jezdit na kole a za rok to dáme znovu a třeba i v lepším čase.

sesmolil qbic

sobota 12. září 2009

Rallye Sudety 2009 - krátká trať

Nechci se opakovat po Negrovi Martinovi s již zmíněnými fakty o vstávání a odjezdu do Teplic atd. Jen se pokusím vyjádřit své dojmy z krátké 60 km trasy. Hnedle po startu se nekonečný štrúdl začal pomalu soukat do prvního 3 km stoupání, kde mi Pavel hnedle ujel. Po průjezdu nějaké motorky s kameramanem se z poza ní vynořil a prosvištěl za ní, dál už jsem ho neviděl. Osamocen, bez teamové podpory uháněl jsem dál. Moc jsem se nikam nehnal, protože i na krátkou trať jsem toho neměl moc natrénováno. Doslova jsem se kochal a užíval si jízdu na půjčeném kole Specialized FSR XC Expert doslova dřevěného designu. Byla to moje premiéra co se osedlání Fulíka (celo odpružené kolo) týče. Trasu jsem si matně vybavoval z předloňské účasti na téže krátké trati. První občerstvení jsem čekal dříve, naštěstí jsem se zakousl do své tyčinky Corny oříšková, která mi dodala sil. Ve Zdoňově mě při doplňování tekutin dohnal Negr Qbic. Čekal jsem banán nebo tak něco, ale podávali jen tekutiny. Dál jsme jeli společně. Kousek za občerstvením stoupáme na Bukovou horu a zde společně předjíždíme „Pana Skládačku“.

Pan skládačka
Rallye Sudety 2009

Tento závodník jasně dokazuje, že na kole skutečně nesejde. Do kopců mi Qbic pravidelně ujížděl a z kopce jsem byl zase já k nedostižení. Moje nadbytečná kila a gravitace dělají své. Dále následovala pohodová jízda až do Teplic, kde proběhlo druhé občerstvení. Sýr a čerstvý rohlík bodnul. Po gáblíků pokračovalo další stoupání po panelové cestě, kde mi Negr Qbic ujel a už jsem ho nedohnal. Dále si pamatuji odbočku na 120 km < > 60 km, kde mě probliklo hlavou, co ještě vše čeká Negry za mnou a Negry přede mnou. Při pondělku si už další části moc nevybavuji. Poslední občerstvení v Dědově dodalo energii před finálním stoupání. Sám sobě jsem udělal malou radost, že jsem to vyjel v kuse. Hodně lidí šlo pěšky. Vlastně jsem nikde z kola při stoupání neslézal. Aspoň něco. Nahoře jsem toho již měl plné zuby a těšil se moc do cíle. Výjezd na Bischofstein do mírného kopce mě hodně potrápil. Sjezd do Teplic už byl brnkačka. Pokud se zúčasním příští rok, určitě pojedu opět krátkou. „Na MTB řidičák zkrátka nemám“.

sesmolil SmEjDiL

čtvrtek 10. září 2009

Kontakt na Negry

Naše negerské uskupení si zřídilo i svůj skupinovej email. Tím je:

negi-z-dknl@googlegroups.com

Dostanou jej šichni současní členové negerské komunity.

pátek 28. srpna 2009

Pokus o zdolání K1A

Ráno vstávačka na pátou, abychom stíhali vlak v 5:59. Před barákem už netrpělivě přešlapoval negr SmEjDiL, prej kde se flákám… S Pavlem jsem měl dohodnuto, že bude v 5:35 nastoupenej u nás, ale nikde nikdo. Zhruba do 5:40 čekáme před barákem a pak nasedáme na kolo a pozvolna šlapeme směr nádraží, přičemž kontrolujeme pustou silnici za námi, ale zbývající negři nikde v dohledu. Na nádraží dorážíme cca v 5:50 a začínáme být lehce nervózní ("Kde k#@&a jsou?!"). V 5:55 volám Jirkovi, típne mně to, tak si oddechnu, že už je za rohem… Ovšem vzápětí volá zpátky, že jsem ho vzbudil. Pavel nám telefon nezvedá vůbec. Vlak přijel na čas, nasoukáme se do něj s tím, že spáči se na start dopraví po vlastní ose (tímto oficiálně děkujeme panu Ponikelskýmu a jeho autodopravě). Ranní vlak je krásně prázdný a držáky na kola volné, takže až do Železného Brodu je cesta velice pohodová (je to rychlík). První přestup na spoj z ŽB do Tanvaldu je už o poznání zajímavější - přistavený vlak 814 regionova má sice prostor vyhrazený pro přepravu kol, ale už je v něm naskládáno cca 10 kol.

Regionova - fajn vlak pro pár cykloturistů

Se SmEjDiLem se tam ale ještě vejdeme a s obavami přihlížíme na další menší skupinku cykloturistů, kteří se pokoušejí naverbežit se k nám. Průvodčí je naštěstí odvedla do jiné části vlaku a tak nakonec cestujeme sice ve stoje, ale relativně pohodlně s dostatkem osobního prostoru. Vystupujeme v Tanvaldu a čekáme na poslední vlak - z loňska vím, že tento není přizpůsoben na přepravu kol a už vůbec ne na takový počet kol (posledně nás jelo 6 a celkem jsem se do něho vlezli..), to co dorazilo na nádraží, však předčilo má nejhorší očekávání. Dorazil motorový vůz řady 810 alias Plevel, ve kterém už sedělo pár cestujících důchodového věku.

Toto + 13 cyklistů v plné výbavě = Kubík na záchodkách

Za ním byl zařazen stejný vůz předělaný na přepravu kol, ale byl odpojen - průvodčí se tomu sice snažil zamezit, ale drážní předpisy jsou pevně dané, a jak se říká vlak přes ně nejede... S gestem zmaru se průvodčí vrací z přednostovy kanceláře a ledabyle prohodí: "Nějak to tam naskládejte.". Začíná hektické rvaní kol do předsíňky s WC, která je dimenzována pro čtyři cestující. Chvilku se snažím pomoct s biketetrisem a pak jsem vytlačen do záchodku, kde přečkám celou cestu až do Harrachova. Cestou spočítám náklad na 13 kol a zhruba 20 pasažérů. Vlak cestou nahoru skučí a evidentně trpí, ale nakonec dorazíme zdárně do cíle a sympatický strojvůdce nám zahoukáním popřeje šťastnou cestu. Je pár minut po osmé a sjíždíme z vlakové stanice dolů do Harrachova (680mnm) a navzdory slunečnému počasí a modré obloze je ještě pěkná kosa. S druhou polovinou naší výpravy se potkáváme u jedné prodejny potravin, kde nakupujeme poslední zásoby „energie sbalené na cesty“ a konečně vyrážíme přes centrum směrem na Rýžoviště. Po příjezdu do lesa se úzká asfaltka zvedá a stoupáme na nejlehčí převody rychlostí 8km/h až na rozcestí Ručičky (970mnm), kde si SmEjDiL neodpustí odlovení první kešky. Po krátké přestávce pokračujeme ve stoupání, následuje přejezd několika sjezdovek, kde se nám naskýtá několik krásných výhledů do kraje a přes lákavé odpočívadlo u Černého potoka dojíždíme až na boudu Dvoračky, u které je nově postavený hotel Štumpovka (1150mnm).

Chata Dvoračky - ještě s úsměvem na rtech

Turistická cesta, kterou bychom se relativně pohodlně po hřebenu dostali na Horní Mísečky, je pro cyklisty uzavřená, takže musíme sledovat K1A a prudkým sjezdem po štěrkové cestě (další keška – zív) sjet až na hlavní silnici (Skelné Hutě – 695mnm). V tomto místě vzniká první veselý karambol, který si beru na tričko já jako neohrožený a bezohledný solitér – negři mně při sjezdu ujeli na zhruba 30m, neznaje všechna zákoutí a taje K1A, minuli odbočku na romantický singlík podél hlavní silnice, který jsem sice nikdy nejel, ale tentokrát jsem si ho chtěl vyzkoušet. Po prudkém výšlapu po úzké cestě, která vypadá na příjezdovku k jediné chatě, která je tím směrem vidět, cesta pokračuje dál a za chvíli už po pravé ruce sleduju hlavní silnici s funícím SmEjDiLem. Krátká, ale pěkná stezka po chvilce končí sjezdem na hlavní, kde vybafnu na překvapeného SmEjDiLa. Dostávám zprávu, že Horajs už dupe nahoru, ale Jirka čeká někde vzadu („Snad tě nejel někam hledat.“). Chvilku čekám, popojedu kousek níž, a stále čekám... Už čekám 10minut, ale stále čekám. Sjedu ještě níž a začínám být nervózní. Volám Jirkovi - nedostupný, volám Lukášovi – nedostupný (nezněl moc přesvědčivě – třeba Jirku přehlédl a jede před ním...), volám Pavlovi – zvedá to Pavlína :] Po cca 20minutovém čekání to balím a šlapu nahoru. Až nad Dolní Mísečky je hotová nová asfaltka, což je po loňské rozbité silnici příjemná změna – to stoupání se nezdá tak hrozné, když si to kolo jenom tak spokojeně vrní.

Po nové asfaltce s výhledem na Kotelní jámy

Kousek za půlkou cesty na Horní Mísečky mě konečně zvoní mobil: volá Jířa, signál je špatný, ale pochopil jsem, že se pro mě vrátil cca 5km do kopce, kde mě viděl naposledy při sjezdu do Skelných Hutí – na jednu stranu úleva, na druhou stranu se cejtím provinile, že jsem takhle vystresoval náš servisní vůz – od této chvíle jeho nová přezdívka pro tento výlet (ale jak sám říkal, když jsme se konečně sjeli a on se cestou nahoru vynadával, tyhle kilometry navíc potřebuje jako sůl :]). Když jsme se zdárně všichni čtyři nahoře (cca 1040mnm) sešli, vyslechl jsem si pár negerských nadávek (Pavel: „Tady čekám snad hodinu!“) a pokračovali jsme dolů sjezdem do Špindlerova Mlýna. Trasa vede poměrně kamenitým sjezdem, místy prudkým tak, že jsem litoval, že jsem si nezasunul sedlovku – v nejprudším a zároveň nejkamenitějším úseku míjíme skupinku přihlížejících pěších turistů, kteří se baví našimi smrtícími výrazy ve tvářích a lačně očekávají, z koho jako prvního poteče krev. Brzdy však fungovaly na jedničku a pláště taky ještě celkem drží, takže zdárně dojíždíme do turisticky přeplněného centra Špindlu (720mnm). Průjezd městem končíme kousek od spodní stanice lanovky areálu Sv.Petr, kde cyklotrasa pokračuje dalším stoupáním, tentokrát po panelové cestě. Toto stoupání je (alespoň pro mě) ze všech nejpříjemnější. Přejíždíme sjezdovku Hromovka, kde se nám naskýtá pěkný výhled na Špindl i okolí a šlapeme dál po cestě, která mírně stoupá po vrstevnici. Po pár kilometrech stoupání přejíždíme nejvyšší bod (1020mnm) a opět klesáme po zpevněné cestě/asfaltce až do Strážného (783mnm). Končíme v hospodě, kde si dáváme polívku (výborná knedlíčková a kulajda), pivko a malýho ruma = spolunegrům líčím náročné stoupání nahoru Na Rozcestí...

První delší zastávka s polívčičkou

Náležitě posilněni pokračujeme sjezdem po silnici dolů okolo Mlýnských Domků do zhruba 765mnm odkud začíná stoupání, které končí až v nejvyšším bodě celé cyklotrasy – bufet Na Rozcestí (1350mnm). Stoupání je však, navzdory překonanému převýšení, poměrně snesitelné (z velké části opět asfaltka, a když je nejhůř, tak rozhled do kraje dodá spoustu sil) a nahoru dorážíme všichni poměrně svěží (jenom SmEjDiL vykřikuje „Žaclík nejedu“ a „v Peci to balím“, apod.). Příjezdem na cestu Na Rozcestí – Výrovka – Pec jsme se dostali na jednoznačně nejfrekventovanější úsek cyklotrasy. Potkáváme i cyklisty, ale většinou to jsou pěší turisti.

Nezbytný převlékací rituál před každým sjezdem

V Peci (780mnm) nás vcucla zahrádka penzionu Veronika, kde proběhla další polívka (uzená s kroupami) a další malý rum, následovalo srdceryvné loučení s negrem SmEjDiLem a pak už odbočka vlevo z hlavní silnice na cestu, která vede až na Boudu Jana přes sjezdovku Portášky. U tohoto úseku bych se rád pozastavil, protože to bylo skutečně žrádlo. Silnička vede skrz les, ale jsou na ní dvě naprosto smrtící stoupání, který jsme vydupali na kašpárka ve stoje s plícemi venku. Ještě na zahrádce Veroniky jsem spolunegrům líčíl, že dle profilu trati na mapy.idnes.cz by nás už teď nemělo čekat nic extrémního, takže po těchto stoupáních mě už nikdo nebral vážně, ať jsem řekl cokoliv. Pobavili jsme se vzpomínkou na Lukáše, co by tomu asi říkal, kdybychom ho přemluvili, ať to s námi ještě pár km zkusí :] Zmíněný přejezd sjezdovky Portášky byl už relax – cesta vedla po rovině nebo mírně z kopce a nakonec jsme po ní dojeli až k Boudě Jana (920mnm). Následoval další poměrně prudký sjezd po silničce až do Spáleného Mlýnu (780mnm), po kterém už jsme všichni začali dělat protáhlé obličeje, protože nám bylo jasné, co bude následovat... Krátké svezení po silnici a nájezd na další prudké stoupání po trochu rozbité asfaltce lesem nad Dolní Malou Úpou, přes jednu křižovatku turistických tras až do nejvyššího bodu tohoto stoupání (1015mnm), za nímž následoval další rychlý sjezd okolo Lysečinské boudy až do Horních Albeřic (753mnm). Odtud další stoupání, tentokrát však po kamenité cestě, kterou Pavel s Jirkou rezignovaně odtlačili. Já se sice snažil dupat, ale za odměnu jsem nahoře, při čekání na ně, dostal veselou křeč do pravého stehna. Zhruba v 850mnm se cesta napojuje na Státní hranici a pokračuje po ní cca 2,5km. Tato cesta je paradoxně asi nejlepší z celé cyklotrasy – z části zatravněná cesta je příjemná změna po všech těch kilometrech strávených na asfaltkách všeho druhu. Bohužel už začínáme bejt tak vyřízený, že si ji ani moc neužíváme... Krátká zastávka a poslední prohledání batůžků na cokoliv jedlého odhalilo u Pavla zapomenutý banán, Jířa se podělil o müsli tyčky a to bylo bohužel vše, protože já jsem poslední rohlík dojedl ve stoupání nad Malou Úpou.


Výjezd na Rozcestí - pauza nad Rennerovkami

Bez dalšího otálení nasedáme s bolestivými grimasami (sedací partie trpí) na kola a pokračujeme v cestě. Bohužel se po pár metrech začal ozývat Pavlův zadní náboj, který (ač strávil den v servisu a byl shledán bezproblémovým) už začínal poněkolikáté vykazovat značné známky opotřebení a hrozivými zvuky žadonil o výměnu. Protože s sebou obvykle zadní Deore nábu nevozíme, tak se Pavel pustil s vervou, úměrnou jeho unávě a nasranosti ke stavu jeho bicyklu, do opravy. Zkušeným odhodem kola do borůvčí a následným ohleduplným vyjmutím zadního kola ze zadní stavby, při kterém vyrval jenom jeden brzdný špalek a ohnul přehazku, začal servis, který se trochu protáhl skládáním zadní brzdné soustavy (s Jirkou jsme litovali, že jsme neměli foťák - bylo by z toho výživné instruktážní foto/video do budoucí technické sekce na negri.cz). Po opětovném složení zadního kola se náboj záhadně uklidnil a mohli jsme pokračovat příjemnou lesní cestou přes vrch Mravenečník sjezdem až na křižovatku turistických cest dole pod Rýchorskou boudou (957mnm). Zde jsme se rozhodovali, jestli máme pokračovat po K1A dolů do Žacléře nebo jestli „to zabalíme“ a rozjedeme se nejkratší cestou směr Trutnov. S ohledem na přibývající hodiny, žíznívé krky a hladové žaludky jsme se zase tak dlouho nerozmýšleli a zamířili po cyklotrase K26 dolů - směr Sejfy a Mladé Buky.

V Trutnově jsme příjezd oslavili v hospodě U Kousala, kde jsme se spravili pivem, polívkou a nakládaným hermelínem. Po netaktních poznámkách servírky („Jste nějaký vyřízený, ne?“) jsme se nasoukali na bicykly a vyrazili přes Zelenku směrem na Bojiště, odtud na Dolce, dále přes Staré Buky nahoru na Dubový Dvůr, Záboří (poslední zastávka) a pak už z kopce dolů do naší Roklinky (jak to trefně nazval Pavel) – tabuli značící hranici obce jsme minuli okolo 20:15.

Pokud to mám shrnout, tak je to určitě super trasa, která se dá odjet i na krosových kolech (s ohledem na vysoké procento asfaltek a zpevněných cest). Dle označení a i podle oficiálního katalogu cyklotras v Krkonoších se jedná o hlavní cyklotrasu a asi se s ostatními zúčastněnými shodneme, že se s tím rozhodně dá souhlasit. Trasa prochází většinou zajímavých míst a lokací a obtížnost „těžká“ je také celkem v pořádku (byly chvíle, kdybychom jí určitě nazvali i jinými přídavnými jmény, ale na druhou stranu to bereme jako generálku před Sudety, takže spíš budeme mlčet…). Nakonec nesmím zapomenout zmínit naprosto špičkové počasí (kdo se nikdy neválel vyšťavenej na rozpálený silnici ve 1200mnm nad Předními Rennerovkami, nepochopí).

Pár technických údajů z GPS a cyklopočítadla:
najeto: 114 km
čas strávený v sedle: 7:39:37 (ehm)
průměrná rychlost: 14,7 km/h
převýšení: 3044 m (dle GPS tracklogu)

Fotky dodal SmEjDiLův mobil - příště se polepšíme a vezmeme lepší přístroj.. (ještě odkaz na flickr.com)

sesmolil qbic

středa 29. července 2009

Chat s Negrama


Pokud chcete s Negrama začít komunikovat, máte jedinečnou možnost. Mají založen svůj vlastní Multi-user chat. Který je dostupný pomocí Jabber/XMPP.

http://live.jabbim.cz/chat/negri_dknl@conf.netlab.cz

Stačí kliknout a budete přesměrovány na stránky, kde stačí zadat Váši přezdívku a můžete vejít. Pokud budeme online třeba Vám i odpovíme :-) Kdo by snad chtěl nahlédnout do historije Archiv je dostupný zde.

pondělí 27. července 2009

Domena negri.cz - Bike Team

Tak jsme si registrovali vlastní doménu. Nejsme žádní rasisti, jen jezdíme nakole a do kopce to rveme jako praví negři.

Naším registrátorem REG-ACTIVE24 puvodním byl REG-COL, ale ten je pohřben společností DialTelecom :-(

domain: negri.cz
registrant: MALYL
nsset: NSS:GLOBE-SGLO000001:1
keyset: A24-KEYSET
registrar: REG-ACTIVE24
status: paid and in zone
registered: 27.07.2009 11:05:07
changed: 06.01.2011 13:55:46
expire: 27.07.2012