Stránky

sobota 26. září 2015

Rychlebské enduro

     Když se u nás doma rozhodlo, že na prodloužený víkend se jede do Šumperka, bylo náhle nad slunce jasnější, že Rychlebské enduro 2015 získává dalšího jistého účastníka. Zkusil jsem ještě pár nejtvrdších Negrů, jestli nepojedou taky, ale sám jsem dobře věděl, že jsou to másla, a že zase budu sám.

     Menší problém se objevil, když už jsem měl zaplacené startovné a víkend před akcí jsem si na Singltreku uhnal housera. Celý týden jsem se poctivě teple oblékal, nedělal prudké pohyby a prostě se šetřil. A přátelé, povedlo se, v sobotu jsem se mohl vydat na start.
Na registraci jsem dorazil jako jeden z posledních a vyfasoval číslo 315, start do první RZ jsem měl stanoven na zhruba 12:30. Vyrazil jsem asi v jedenáct a zjistil, že moje domněnky o tom, že nedostatek tréninku se neblaze projeví na schopnosti lehce vyšlápnout Dr. Wiessnera, jsou vskutku správné. No co, tak jsem si chvílemi trochu potlačil, ale závěrečný táhlý stoupák na samotný vrchol Sokolího vrchu už jsem jel v kuse. I když, drobný problém se přece jenom objevil - v jednom místě byla šipka doprava a hned u ní byla přímo do hustolesa vyšlapaná a taky trochu vyježděná taková jako pěšinka. Řekl jsem si, že to je poněkud drsný transfer a vydal se po ní. Narazil jsem sice na krásný Vorwärts Quelle
Rychlebské Enduro 2015 - bloudění u Vorwärts Quelle
(něco jako Pramen pokroku), ale také jsem po pěkné pěší túře zjistil, že jsem prostě trochu zabloudil, musím sjet o něco dolů a tam se napojím na oficiální, zcela normálně jetelnou, trasu. No nic.

     Na startu jsem potkal několik hochů, kteří si poctivě navlékali chrániče, kompresní podkolenky a integrální přilby. Já si navlékl starou šusťákovku po dědovi, dal si tatranku, sedlo jsem dal dolů, přeřadil na něco, co z kopce jakž takž pojede a zároveň to nebude moc rachtat, a s holými koleny vyrazil vstříc novému dobrodružství.
RZ1 byl nejdřív let, paráda, krása, nádhera, sluníčko svítí, vítr sviští, slast. Pak se objevila střední pasáž a mně spadla čelist. Představte si něco jako ty šutry na Velrybě, ale mnohem strmější, občas s půlmetrovou mezerou, často s dojezdem jako do Tajemného. No co, zabít jsem se nepřijel, tak tedy slézám a exponované úseky absolvuji po svých. Většinou to místní organizátoři, kteří byli na všech těžkých místech, komentovali s pochopením, ale setkal jsem se také s klasickou poznámkou, kterou mám moc rád: "Tohle tady jezděj holky!" Když jsem přežil to nejhorší, do cíle jedničky jsem už snadno doletěl po známých Sjezdech. Skokánky jsem vynechal.

     A znovu nahoru. Zase ten Wiessner, ach jo. Alespoň jsem věděl, že tentokrát se nejede až nahoru, ale někam směrem k Walesu. Nakonec se jelo na Superflow, tím prvním stoupacím úsekem, a potom nikoliv doprava po cestě, ale nahoru. A za chvíli ještě mnohem víc nahoru. Krásná dálnice do kopce, v dálce přede mnou skupinky tlačících enduristů, tak co bych také neslezl, že? No, nenachodil jsem toho málo, ale limit byl v pohodě, člověk v podstatě do kopce nemusel sednout na kolo, a stejně by to stihnul.

     Na startu dvojky byl pohodář, povzbuzoval a radil, co ještě udělat, na co jsme zapomněli (otevři ty tlumiče, přehoď si, brejle ti jsou na báglu víš k čemu apod.). Vystartoval jsem s nadějí, že tentokrát to snad sjedu na kole. A ze začátku jsem si chrochtal, trať parádní. No ale za chvíli jsem zjistil, jak byly moje naděje bláhové. Docela dlouhý úsek, který byl hodně z kopce, a který byl posetý špičatými kameny. Asi tak, jako byste jeli nejprudší pasáže Superflow a trať by byla jako na Tajemném, ale bez té cestičky uprostřed. Prostě všude samý kámen. Takže co myslíte? No ano, pěšky. Jinak ale dvojka byla velmi pestrá, bylo tam všechno. Rychlé dálnice, hrabanka, klopky, dropy, srdce dolekopcára plesalo.
RZ2 na RE2015
A také se mi už jelo mnohem lépe, jaksi jsem se rozjel. Příště to chce trochu toho terénního (i kondičního, ale to už jsem zmiňoval) tréninku.

     Na trojku se jelo z jiné strany, ale nakonec se nahoru jelo kudy asi? No přece Dr. Wiessnerem. Tentokrát už jsem si ho dal skoro celý pěšky. Start RZ3 byl naštěstí hned kousek za začátkem stoupání na Wales. Na něm jsem počkal, až odjede hlavní vlna, která se tam zrovna objevila, a nastoupil. Za mě se postavil typ, co vypadal tak nějak rychleji, tak jsem ho pustil před sebe. A potom ještě pár, kluka s holkou. Vyrazil jsem za ní, startér to okomentoval zhruba tak, že za chvíli bude cesta, a že ji třeba dojedu na ní. Odvětil jsem, že to asi těžko, že jsem spíš pěší turista, a nadšeně se do toho pustil. Krásná trať, konečně dobře jetelná i pro mě, Fikejz by to asi sjel na silničce. Za chvíli bylo opravdu křížení asfaltky, dost rychle jsem tam najel, ale najednou vidím, jak se hned pod sjezdem do lesa válí ta holka. Tak co, jsem gentleman, takže jsem zabrzdil, slezl a počkal, až se sesbírá. Určitě to bude drtit mnohem rychleji než já. Jenže ouha, to jsem nečekal, jela hrozně pomalu! Tak jsem si sedl do sedla, pozoroval přírodu a prsty držel na brzdových páčkách. A když mě konečně pustila před sebe, tak jsem to nakopnul! A hoši, jak já jí ujížděl, to bylo něco!

     Ehm, trochu jsem se nechal unést. A bum! Pád! To je trapné, ohlížím se, jestli už mě dojíždí, sbírám kolo, kontroluji řídítka, zjišťuji, že mě nějak bolí ruka, a zrovna, když se holka objevuje na obzoru, nasedám a valím do cíle. Rychle jak blázen, samozřejmě, i když Prokop by mě nazval slimejšem. Trojka byla nejlehčí, krásně plynulá, akorát pro mě. Dojíždím do cíle přes brod, muž s cílovým trikem místo praporku mi pípne čip, plácne si se mnou, a já si spokojeně a trochu nostalgicky uvědomuji, že už je konec.

     Ruka je asi zlomená, bolí to jak čert, ale brzdit se s tím dá. Jedu na základnu, dám si guláš a piváka, nečekám na vyhlášení a jedu domů. Všem, kdo jezdí do Rychleb jenom na traily, bych tohle dobrodružství vřele doporučil, protože to se nedá srovnávat. Nádhera, i kdybyste měli jít půlku pěšky. A to nepůjdete.

     RTG nakonec potvrzuje, že zlomené to není, houser mě neskolil ani na túře o den později, takže co víc si přát? Snad jen, aby tradice Rychlebského endura trvala i nadále.


     A výsledky? RZ1 tragická, 16m52s, na vítěze ztráta 7m49s, za mnou 31 lidí. RZ2 to samé, 13m23s, na vítěze 6m27s, 24 lidí za mnou. Na RZ3 i přes pád 10m41s, 4m34s na vítěze, 22 lidí za mnou. Celkově 40m56s, ztráta skoro 20 minut, 271. místo, z dvanácti holek mě porazilo sedm. Ale přátelé, ty zážitky!

neděle 12. července 2015

Noční výjezd na MonteNegro

Skrze sociální blázinec FB jsem byl pozván na Event. Na noční ježdění jsem již technicky vybaven a tak jsem neváhal a jel. Za negry opět účast slabá. Qbic má sloní nohu, se kterou se skutečně nedalo šlapat a ostatní jsou lemry. Ze Dvora vyrážely 4 kusy. Moje maličkost, Pavel Hrneček, Fána Nedvídek a organizátor Martin Blažej.

Jednalo se převážně o asfaltky krom sjezdu z MonteNegro do Pece. Sraz byl v Hostinném ve 22:00 hod., kam se sjelo asi nejvíc účastníků. Z mého pohledu samej chrt na 29". Ale i se svými proporcemi a celopérem spíše terénních proporcí jsem jim dokonce stačil. Výjezd Černým dolem byl vcelku v pohodě. Na Hoffmankách se přidaly další světlušky.

Finálního stoupání na Černou Horu se z úst organizátora účastnilo asi 18 bikerů. Což je skutečně pěkné. Nutno dodat, že stoupání od poslední zatáčky bylo kruto přísný, jak říká Pavel H. U horní stanice lanovky následovalo občerstvování u někoho doslova kdo co dal.

Dále se to roztrhalo, protože ne všichni jeli do Pece. Sjezd byl příjemnej a konečně jsem si užil celopéro. V Peci bylo toho času mrtvo, jen asi nonstop Desperado, nebo jak se to jmenovalo, měl otevřeno. Personál nás i ve 3:00 hod. příjemně obsloužil.

Dále následoval návrat domů. Kosa jako sviň - méně jak 8°C. Ovšem závodní TdF tempo nás zahřálo. Na čele jako rozrážeči vzduchu se střídali největší borci. Přijezd do DKnL byl v 5:00 za plného světla.

Pár ilustračních fotografií
https://www.flickr.com/photos/smejdil/sets/72157655805824292


neděle 26. dubna 2015

Via Ferrata - Hallstatt a Silberkarklamm

Hallstatt
Letos je to se mnou bídný co do ježdění na kole. Zatím stále 0 Km. Zato jsem se odhodlal vypravit se na víkend na ferraty do nedaleké blískosti hory Dachstein.

Výletu do alp se účastnil negr SmEjDiL, HoP a Láďa. Vyrazili jsme v pátek 24.4.2015 a cílem bylo městěčko Hallstatt, kde jsme zdolali Echernwand - Klettersteig. Pak jsme sedli do auta přejeli do Ramsaiu am Dachstein, kde jsme měli vytypovanej Camp - Ramsau Beach.

Hias
V sobotu ráno jsme přejeli do soutěsky Silberkarklamm. Zde jsme nejprve zdolali Hias - Klettersteig. kde byla i GeoCache GC2BGA4. Pak jsme přešli do údolí k chatě  Silberkarhütte, kte byla též pěkná stejnojmenná GeoCache GC3Z56E. Po chvilce odpočinku jsme se vydali na Siega - Klettersteig, kde byla též GeoCache GC2BGFK. U chaty v údolí jsme pojedli a popili a pak návrat do Campu.

Ráno jsme se vrátili opět do Silberkarklamm a zdolali Rosina - Klettersteig. I zde je cache, ale tu jsme nějak zapoměli najít.

Počasí se skutečně vydařilo. Velmi pozitivní bylo, že sezóna zdaleka nezačala, proto nikde ani noha.

Fotky:
https://www.flickr.com/photos/smejdil/sets/72157651738019859/
https://www.flickr.com/photos/smejdil/sets/72157652169457171/

Video:
https://www.youtube.com/watch?v=rl9LljSrtqQ

sobota 7. února 2015

Expedice běžky vol.4


Vzhledem k tomu, že na horách konečně napadlo trochu toho sněhu a předpověď slibovala tzv. azúro, se skupina amatérských sportovců pochybných kvalit rozhodla pro uspořádání tradiční běžkařské akce. Běh na lyžích z Pomezek do Trutnova se tedy uskutečnil v sobotu 7. února 2015.
Hostinský negr Zdenánek správně doporučil hlavnímu organizátoru akce Qbicovi, aby původně plánovaný odjezd v 6:40 z Trutnova přesunul o 35 minut po proudu času. Přesun na start celé sportovně-kulturní akce se díky tomu odehrál v symbolických cenách 20 Kč / ks negra, díky čemuž si Ing. Koula přišel na pěkných 80 Kč. Skupina se sice nechala tzv. zjančit přítomnou Dag a již se přesunovala na vlak, ale zkušený horal za volantem skibusu nakonec přece jenom dorazil.
Chápeme, že pro někoho vypadá pětiminutové zpoždění fatálně, proto se nad psychikou zúčastněných nebudeme pozastavovat (navíc bylo brzo ráno, že ano).
V autobuse proběhla Zdenánkova snídaně v podobě šťávy a vanilkových věnečků, již Dave vylepšil trochou svého gročku z termosky. Na startu chlapce lehce překvapil vzduch mrazivý tak, že při odplivnutí se při dopadu ozvalo cinknutí. Zkušení sportovci ovšem nepodlehli trudnomyslnosti, oblékli se tzv. na druhých dvacet minut a vyrazili razantně volným stylem do prvního ostrého stoupání. Co na tom, že někteří vydrželi dvacet temp a někteří sotva jedno, nepřijeli přece závodit.

Autor reportu
První kochačka proběhla hned u Moravanky, kde došlo mj. na pochvalu stylových Lukášových brýlí a na konstatování členů Fischer teamu (hoši Kubíci), že dýchat v tomto klimatu bolí. Bylo také hned jasné, že Sporten team (Lukáš s Davem) se takovým problémům díky svému pečlivě naplánovanému a rozvážnému tempu vyhnou.


Fischer team
Cesta k Lysečinské boudě pokračovala po fantasticky upravené stopě, jejíž jedinou vadou na kráse byl fakt, že jakýsi drzoun, který přijel na hranice stejným spojem, byl daleko před skupinou, a vyžehlený denim (pardon, manšestr) mezi stopami pro klasiku svým volným stylem již porušil. To ale beztak vadilo jenom Qbicovi. Před boudou došlo ke spurtu, ve kterém jasně zvítězil Fisher team a předznamenal tak celý zbytek výletu. Na místě právě provozák, fanoušek Pink Floyd, vypravoval potěr na vlek. Upozornil skupinu, že až do deseti má zavřeno, ale když už tedy dorazila, nechť vkročí dovnitř. Chlapci požili něco místních specialit, zahřála je přitom nejenom chutná polévka. Když o něco později vyráželi, byly již útroby restauračního zařízení slušně zaplněny.

V následujícím úseku, vedoucímu k boudě Rýchorské, došlo na první žertovné sjezdy, kde se poprvé projevily drobné nedostatky v technice jednoho z členů Sporten teamu. Ostatní ovšem jeho fotogenické pády pobavily, dotyčný navíc neutrpěl větší újmu, nežli vznik nového větracího otvoru v oblasti biskupa, takže se jelo vesele dál. Nad Albeřicemi došlo pod vlivem stoupajícího slunečního kotouče na svlékání, následně výprava míjela větší skupinu polských očíslovaných juniorů, která měla na náhorní planině jakési závody. A ta panoramata!

Když se naši turisté doplahočili na Rýchorskou boudu, byli již někteří členové výpravy dokonce zpocení, chlad mírně ustoupil, slunce naopak vystoupalo do svého nejvyššího bodu toho dne. K obědu se podával tzv. dívčí sen neboli klobása zvíci minimálně 30 cm. Vnitřek chaty se poměrně rychle zaplnil a před odjezdem našich hrdinů se u pultu vytvořila fronta, za kterou byste v Kauflandu utržili padesátikorunovou poukázku za čekání, někteří hosté své pokrmy konzumovali přímo pod polední hvězdou hlavní posloupnosti typu G2, nedbaje škodlivých účinků jejího ultrafialového záření.

Následoval výstup na Dvorský vrch, kde se skupina musela chtě nechtě rozloučit se strojově vyřezanou stopou a pustit se do stopy, kteroužto vyšlapali předchozí návštěvníci těchto míst. Vyšší obtížnost pohybu byla nicméně bohatě vykoupena romantickou lesní krajinou. Následný sjezd patřil toho dne k tomu nejvýživnějšímu. Terén byl úzký a klikatý, naštěstí lemovaný únikovými zónami plnými prašanu, nadýchaného jako peřina. Tak proč si sem tam neustlat, že? Nad Stachelbergem dostihla naše sportovce jiná skupina, sestávající ze dvou příslušnic něžného pohlaví a dvou šílenců, kteří pravděpodobně neznají lyžařskou techniku zvanou pluh. Členové výpravy se pochopitelně nechtěli nechat zahanbit, a proto došlo k několika dalším žertovným kontaktům se sněhovou podložkou. Žádný z nich naštěstí nebyl tak tvrdý jako pád Ondřeje Banka, bojujícího v Beaver Creeku o světové medaile.

Zánovní rozhledna hochy nechala chladnými, jedná se totiž o čestnou čtveřici, pro které nápis „Zákaz vstupu!“ není prázdným sloganem (ne, vůbec se neobávali, že by jim byla nahoře ve větrném počasí zima). Při stoupání nad lom v Babí vyšlo najevo, že lesáci nelení ani v zimě a radostně zpříjemňují turistům cestování stejně jako obvykle. V tomto posledním úseku před Trutnovem se již definitivně potvrdilo, který tým má lepší formu (možná hrála roli i značka ski, kdo ví), a tak Fischer team na závěrečné občerstvovací stanici, jíž byla Dvoračka, musel na své druhy nedlouho čekat. Nedošlo přitom k žádným nehezkým a nekamarádským situacím, nikdo se nikomu neposmíval, dokonce ani tehdy, kdy se trojice ne-trutnovských rozhodla pro dopravu na parkoviště svých vozů prostřednictvím taxislužby. Jak by také někoho mohlo něco podobného napadnout, když se podařilo celou třicetikilometrovou trasu zdolat v rekordním čase a loučení druhů proběhlo za plného denního světla, že?
Lom
Byly to krásné chvilky a všichni zúčastnění se již nemohou dočkat dalších zajímavých výletů. SKOL!
Report sepsal  Zdeněk Kubík alias Jeczny, publikoval SmEjDiL.

Odkazy: