Po skončení těžkýho klempírování a na základě úspěšnýho Silvestrovskýho výjezdu na
Zvičinu, mi přišlo na mysl uspořádat opět, stejně jako loni i předloni
trochu toho Endurancování. Hned začátkem novýho roku rozesílám pozvánku
všem Negrům a těším se, jak to letos, jakmile sleze led a sníh roztočím.
Jak forma do 25.4. vystoupá na maximum až se bude řetěz bát, aby se
nepřetrhnul. Jenže Negr míní a klempíř mění. Únor hnědý vše se mění. Na
tréning není pomyšlení, asi stařecká alergie na pohyb nebo co! Zase
plnej frňák, zas chrchel na plících a furt dokola celý měsíce únor i
březen. Sníh, led, březen i forma je pryč a Endurance na dohled.
Nasazuju zkrácenou variantu neintenzívního tréningu. Vytahuju Strajva z
garáže, dolejvám mlíko do pneušek, odrezuju řetěz, vyháním pavouky z
výpletu a formuju formu, která až do soboty 25.4 nepřichází. Naštěstí
mám plán Bé až Zet, kterej spočívá v tom, že v předvečer akce vytahuju z
kopřiv Keneovo Speciál, dobíjím baterku a jdu po večerníčku spát.
Uspořádat bajkovací akci pro Negry nebylo nikdy lehký. Co Negr to jinej
názor na čas odjezdu, trasu a tak podobně. A když do toho příjde ještě
zlámanej Lukasův rám bajku, je z toho úplnej maglajz. Nejenom Lukas
potřebuje 1/2hodinovej odklad. Vyrazíme teda v 9:30 až se vyhájínkaj
budulínci a Lukas si vyzvedne e-bajk v TTčkách.
V sobotu 25.4. otevírám oko jako vždycky o ½ pátý a hned zkouším jestli
už mě někdo předběhnul. Jedinej kdo je taky vzhůru a má jako já syndrom
brzzkýho buzení je Lukas. Ostatní prozatím chrní. Balím si báglik, plním
ho důležitejma blbinama jako jsou cereální tyčky, energo želé, buřt,
chleba, pívo a hlavně Ekogril. Nasnídanej a připravenej čekám na příjezd
endurancovníků. Po osmý hodině pozoruju skrze záclonu jakési hemžení
dvou negerských postav, ale nedbám. Ještě je na zjevení čas. Za pět půl
se zjevuju na centrálním parkovišti mezi Negry. Himl to nás ale je! Fist
bump, čau a můžeme se šikovat. 15náct Negrů se řadí v knihovně ke
společný fotce. Z leva je to Jakub Jon, Jan Tlačič But, Ctibor Borek
Pechlát, Petr Bárt Bartoš, Jíří Poník Ponko Ponikelský, Pavel Hrnec
Hrneček, David Dejf Dvorský, Tomáš Tom Horák, Jeho Veličenstvo Tomáš
Král, Jan Honza Novotný, Milan Slim Gandalf Valenta, Štěpán Černý, Lukáš
Lukas Malý, Martin Klenčík a za fotomobilem Dan Mahony Mach. Blik! A
jedeme. Mezi paneláky se vine negerkej had bajkerů, z toho 4 na e-bajku.
Překonáváme Úpu, točíme k severu do prvního stoupání z mnoha a noříme
se do lesů nad Bělidlem. Necelý dva kiláky a sjíždíme k bělidelskýmu
potoku. Teď proti proudu a do druhýho kopce na rozcestí pod Babu. První
tlačení, ale né tak pro elektrikáře. Na křižovatce pod Babou si Poník
upravuje vejšku sedla než můžeme pokračovat. Malej
kousek kopečka, objíždíme Babu a jedeme dolů kolem Vobešlovky ke
Stachebergu. Na rozhlednu Elišku koukáme od její paty, nezastavujeme,
šlapeme dál ke kótě Vrchy 700mnm, odkud sjíždíme do Prkeňáku. Počasí jak
se zdá bude slunečný, ale vítr pořád studenej. Ranních 10stupňů
vystřídalo až 15. Někteří si sundávaj oteplouše, aby se v dalším
stoupání neuvařili. Za sebou máme skoro 12kiláků a znova začínáme
stoupat. Nejdřív podél Sněžnýho potoka, skoro až k Ozónu, děláme prudký
vpravo bok na Zámeckou spojku, po který stoupáme nad Žacléřskej zámek do
675ti metrů nm. Stoupání není konec musíme do 750ti nad Porcelánku. Had
Negrů se trhá. Nad porcelánkou se zcelujeme a sjíždíme ze Žaclýřskýho
hřbetu prudkým sjezdem dolů do Žaclu – Betlém 1. Asfaltkou pak skrze
Bobr do Černý Vody na Růžovej palouček u hranice s PL. Je skoro poledne
někteří by pojedli, ale ukecávám je, ať ještě vydržej k vodovodní nádrži
Bukówka cca 5km daleko. Za pár minut, sem tam trochu toho šlápnutí a po
krátkým sjezdíku okolo Štěpánova stojíme na břehu Lake Beeach. Buřty
ven, oheň vzplaň, klacky tas. Vědět, že gril nebude potřeba tak se s ním
netahám. Do toho dva šílenci skáčou do vody. Martin a Lukas tomu říkaj
otužování. No nevím, vymlouvat jim to nebudu. Buřty jsou opečený, pívo
votevřený, chleba nakrájenej. Šmakenzi bitte a teď vychutnávat a
odpočívat. Za sebou máme 25 rozcvičkovejch kiláků, před náma 25 s
největším stoupáním. Odpočinutý, najedený, hasíme oheň vodou z jezera.
Odjíždíme na hráz, objíždíme jezero, míjíme Paprotki, fotíme mravence na
mostě a zkratkou trním i lebedou míříme k Paczynu. 600, 650, 700. Jsme
nad Paczynem. Vlastně první je nad Pačínem Tom s Honzou. Honza uléhá na
trávu, Tomík jede napřed. Další skupina míjí ležícího Honzu a za
několika
zatáčkama čekáme až dorazí zbytek. Nikdo nepřijíždí, sjíždíme teda do
Ogorzelce. Křížíme cestu mezi lomy, křížíme silnici číslo 367,
podjíždíme pod mostem bejvalý-budoucí trati Kowary-Kamienna Góra,
vyjíždíme na pešuňk a po jednom dalším kilometru a 9letech stojíme u
východního portálu tunelu. Tom už tady čeká. Za nedlouho už stojíme u
portálu všichni. Rekonstrukce trati už započala. Uvnitř tunelu zmizely
koleje, je odtěžen štěrkový svršek i část drenážního spodku, ale voda u
portálu je furt, stejně jako před 9ti lety. Baterky zapnout a můžeme se
vnořit do tmy. Kilometr tmou, chladnem, loužema s jedním vodopádem ze
stropu a stojíme u západního portálu. Kus za tunelem se zase objevujou
koleje. Jedeme po nich k budovám za zatáčkou. Trať klesá do Kowar,
prochází skrze nefunkční závod na zpracování uranu, za kterým sjíždíme z
vysokýho pešuňku k barákům pod ním. Teď teprve začně pořádný stoupání.
Jířovi a nejen jemu už od Žaclu dochází voda. Máme štěstí, ve svahu za
Krowincem je vodovodní zdroj a přepadem přepadá fůra pitný vody, kterou
si lze nabrat. Nic nám nebrání opět stoupat. Iniciativy se chopili
rychlíci a mizí nám v dáli. My ostatní a je nás většina, zase tolik
nepospícháme. Napojujeme se na Euroregionalny šlak rowerowy ER2 a
stoupáme, stoupáme ze 6ti set metrů v Kowarech, pod Šredniak v 8mi stech
metrech to na 5ti kilometrech, zkrátka lehký stoupání. Hrnec držkuje,
že příště chce jet něco lehčího. Asi někam do Holandska. U potoka
Piszczak se trháme na několik skupinek. Obkružujeme Šredniak k silnici
č.370, kde už jsme nad ním ve vejšce 950mnm. Asfaltkou furt vzhůru jen
vzhůru, serpentýnama na Pomezky 1050metrů nad mořem. Sto metrů vpřed,
pět dólu a stojíme po 50ti kilometrech u Pivovaru Trautenberk. U
venkovního stánku ti první už
dopíjejí první či druhý. My ostatní postupně přijíždějící odkládáme
bajky a objednáváme si u pultu pivka. Pod stánkem na trávníku se
povalují sportovkyně z PL se kterýma si děláme selfíčko. Odpočatí a
napojení jedeme dál. Z Horní malý Úpy jedeme okolo kostelíka v Malý Úpě
na křižovatku Cestník a kolem Lysečinský boudy nad Albeřice. Většina
odbočuje na Albeřický vrch. Opozdilci Poník a spol nezachytili odbočení a
sjíždějí asfaltkou k Horním Albeřicím. Naše většina sjíždí vrcholovkou
ke kótě 863, kde odbočujeme na pastviny. Svoláváme se na Mánkovu cestu,
ale ještě se na ni musíme dostat. V sešupu po pastvinách míjíme Raisovu
kapli a to už jsme dávno mimo plánovanou trasu. Minuli jsme vlek i cestu
do Horní Albeřice. Náhradní cestou se dostáváme až do Dolních Lysečin
600mnm, tím pádem musíme objet Lysečinskou jehlu a vrátit se do Dolních
Albeřic, kde odbočíme na Mánkovu cestu. Mánkova asfaltka stoupá nad
Horní Maršov do 725mnm. Krátkej odpočinek bez šlapání a znova vzhůru do
700set pod Rýchorama. A pak už dólu do Antonínova údolí. Ještě přejet
několik údolíček nad Sejfy do Bystřice. Poslední kilometry podél Zlatýho
potoka jsou už jen z kopečka. Přijíždíme do Horňáku k Hospodě u Kousala
kam se dostáváme okolo 19tý hodiny. Obsazujeme kus hospody a
objednáváme si vydatnou večeři. Krom držkový polívky maj všechno.
Napojený a navečeřený se loučíme s Dejvem a Borkem kteří jedou po svých
domů. Ostatní míříme na parkoviště u paneláků. Loučíme se a jdeme po
76.6kilometrech domů. No Dejf si těch kilometrů dal vo trochu víc asi
tak 130. Příští pořádání Endurance si zamluvil Hrnec, a že prej
nedopustí, aby to byl takovej masakr. Nezbejvá než mu popřát v pořádání
mnoho úspěchů. A s tím končím pravdivou zprávu z Endurancování v roce
2026.
Sepsal: Milan (Gandalf) Valenta
Prřevzato: https://www.slim2009.cz/wordpress/crnci/endurance-2026/
