Všechno to začalo 14.září 2025, po odjezdu k kanadských hvozdů
za Landštejnem. Tak kam příště, děl Tom. S Dejvem jsme se na sebe
podívali a pár vteřin se nic nedálo. Asi za galaktickou hodinu, což je
pozemská minuta, povídám: “Dost bylo čtverečků!, co takhle kolečko“. O
jaký kolečko máš zájem na to Tom. No o kulatý?! Mohli bysme jet třeba
tam,
co už jsme byli a pak ňák okolo a kolem. Například Poděbrady, Číhošť a
tak. Víc už jsme cestou domů neprobírali a věnovali se čumění z oken,
případně hovoru Há. Až 10.ledna26 se Tom vytasil s termínama a dal
hlasovat. Vyhrál to termín 11.-14.červen v poměru hlasů 10/8/4 vůči
termínům dřívějším a taky nám představil oficiální název a poslal první
mapu trasy na který pracoval spolu s Dejvem. V dubnu se ještě
uskutečnilo turistický soustředění v Božanově a výjezd na bajcích
Endurance. Stačilo jen přetrpět květen a v půli června můžeme vyrazit na
Kulový blesk.
Je půlka června a jen tak pro sichr zahajujeme cestu už ve středu 10týho
po práci, aby nás ve čtvrtek něco nezabrzdilo. S Tomem vyrážíme
z Trutnova v 16hodin přes Peklo, Vlčice nach Rašplnau. Obdobně se
z Pardubic vydává Honza ku Dvoru. Počasí je chladný, mělo by i
sprchnout. Naštěstí se zatím z nebe nic neleje, ovšem ze mě se u vrtule
nad Rašplnau poblíž Koclířova valí potoky potu. Od Hrnce dostáváme
zprávu, že se zaseknul i s doprovodem u Silvera, kde ho máme vysvobodit.
Zasekáváme se i my u jednoho + prejtu s chlebem. Po zaplacení nasedáme a
jedeme. Původní místo setkání mělo bejt letiště Žireč v Bistru u
Vrtule, ovšem z taktických důvodů míříme k Rudolfu III na obzvláště
dobrou pizzu. U Rudolfa se schází jedoucí i nejedoucí účastníci a
dolaďujeme formu, tj. zaháníme hlad i žízeň. Před setměním se posouváme
k parapetu na Slovany, že prej závěrečný a spát.
Většina tak učinila a ti co ještě naposledy spali doma se skutečně
přesouvaj do domácí péče. Několik jedinců jede směr Žireč, ovšem
s nezipřistáním v altánu u Bárta, kde nás nadšeně přivítala Bártova žena
s Bernardem. Prázdnej soudek odhazujem v dál a můžeme dál jet do tmy,
do Žirče do sokolovny. Bárt je doma, Dejf spolu s Lukasem se vrací do
DK a my – Kerob, Tom, Honza, Já i oba školníci se v sokolovně pokládáme
do spacáků. Kerob chytá a vyhazuje ropuchu do deště, necháváme dohučet
Hrnce, potom už nerušeně spíme.
Ráno si balíme saky a paky připoutáváme je ke kolům, opouštíme suchý
útočiště a jedeme ke srazišti u Dana, kde nás čeká bohatá snídaně,
připravená jeho oblíbenou ženou. Děti se takticky dekujou do školy,
nešetříc kyselýma gezichtama na účastníky, znichš mnozí jsou strýčky
nebo tetičkou, ale to sem nepatří. Sjíždějí se další účastníci, až je
nás dostatečně. Nečekaně se dostavuje i Martin M3, který
původně nemohl, avšak přesměroval tok prací, takže jede. Jiný Martin,
Martin Klenčík nás bude stíhat z Trutnova a dojede nás až v Poděbradech.
Tom vydává rozkaz k odjezdu. Nasedáme, kamera běží, klap a jedeme.
Jedeme na letištní plochu, rolujeme k západní hraně, kde opouštíme
runway. Snažím se řadit, jenže to nejde, neřadí to! Takže to včera nebyl
pocit, je to skutečnost. Po roce a1/4
došla baterka v pravý páce. Celou tlupu směřuju k nejbližší elektře, kde v Datartu mají CR2032. Před krámem mi pak M3
ukazuje jak zjistit stav baterek. Obě svítí červeně, to je čas na
výměnu. Veličenstvo pan Král vytahuje plochej šroubovák Meggajvrák,
ohrnuje manžetu páky a pomáhá mi s výměnou. Prozatím měníme jen tu co je
beznadějně prázdná a už nehází. Po úspěšný výměně projíždíme skrz Dvůr
Králové do Bílý Třemešný. Už za ZOO vidím, že nejsem z nejrychlejších a
opo žďuju se. V Třemešný se sjíždíme, kličkujeme uličkama mimo hlavní
silnici. Pak ji přejíždíme, podjíždíme železnici a začínáme stoupat do
sedla Mezihoří. Konečně začíná slíbenej déšť, ikdyž v Žirči i Dvoře to
vypadalo chvílema na sluníčko. Pláštěnek nám potřeba ač vedle teče
Netřeba. O 100metrů vejš nad Třemešnou se celkem zbytečně schováváme pod
stromy. Za deště odjíždíme z kopce do Třebihoště. Odkláníme se tak od
plánovaný trasy a nedočkavec Lukas se musí vydat za náma objížďkou přes
Dehtov. Počasí se v Třebihošti umoudřuje. Miletín Lázně, okraj Miletína,
Miletínek, “Vlastův statek“ a společná fotka, Červená Třemešná, Dobeš,
Lukavec, Černín, Hamry a železniční přejezd Šárovcova Lhota, kde čekáme,
než se přeženou potrati v MUVce. Závory jdou nahoru, můžeme zase šlapat
dál. Mázlovice, Konecchlumí, Kovač a jsme u Buťáka na nádraží.
Nerudnýmu nemluvnýmu výpravčímu trochu blokujeme klikotoč od závor, čímž
málem způsobujeme kolaps a zpoždění šukafonu. Vyfocený nasedáme a
jedeme. Na nebi se honí mraky, my honíme kilometry, není ani teplo ani
zima, ale jestli pojedeme tak jak jedeme do Poděbrad se asi nedostaneme.
A taky se blíží čas oběda. Malá Strana, Milíčeves, Velká Strana,
Slatiny, Jičíněves, Dolany, Keteň, Údrnice, a rozflákanej sjezd do
Libáně. Průjezd
okolo Pivovaru Čtyři lípy a výjezd na Náměstí Svobody. Je půl druhý čas
naobědovat se, odpočinout si a to v Restauraci Radnice. Pivaři si
objednávaj pivo Čtyři lípy a taky teda to jídlo. Sedíme na venkovní
zahrádce, pozorujeme cvrkot na náměstí. Nějákej důchodce roztláčí
stařičký auto, že prej z kopečka naskočí a ono to naskočí. Jenže po
naskočení se auto zastavuje. A tu přidává ruku k dílu Dan. Tlačí takovou
silou, že čtyřtaktní čtyřválec naskočil na šest válců dvoutaktně
v rytmu valčíku a nebohý stařec vyrazil vpřed jako f1. Dělá čestný kolo
okolo náměstí a teprve pak mizí v dáli. Jsme za 1/2kou dneška, takřka
v rovinách. Posilněný, odpočinutí můžeme zase vpřed. Počasí až na pár
kapek nezlobí, jen je studeně větrno. Jedeme Psinice, Křešice, Hasina,
Rožďalovice, Žitovice, Bošín, Mečíř. Další zastávka Hrubý Jeseník
s rozhlednou Romanka za humny. 50metrů vysoká věž, zároveň slouží jako
vysílač mobilního signálu. Z plošiny 26m vysoko je rozhled na Polabí,
Prahu, Jizerky, Krkonoše i Český Středohoří. Dohlednost není
z nejlepších, ale Černou Horu asi poznáváme. Vidíme taky Nymburk i
vysílače u Libice za Poděbradama. Je 1/2pátý v nohách 84km. Za hodinu
jsme v Nymburgringu u náměstí. Stojíme u parapetu Restaurace u Gregorů.
Jedno Postřižinský, jeden Gregorův ležák, nebo radši dva a můžeme
k Labi pod hradby. Děláme společný foto a podél Labe proti proudu
jedeme poslední kilometry dne. V Poděbradech ještě zastávka U Lupiče na
jedno a po 106ti kilometrech se ubytováváme v kempu A.T.C.. V restauraci
si dáváme večeři a doplňujeme tekutiny. Někteří a je jich většina
zůstává u zdroje a uržujou pitnej režim, naše menšina se jde ubytovat.
Pokus o sprchování končí spaním na prasáka. Sprchovej automat sice
funguje, ale za 10ká si nenamydlíš ani hlavu. Mincomat nikde a kilo
desetikorun nemá nikdo. V chatkách je sice kosa, ale neprší do nich.
Ráno v osum vyrážíme na “Jirkovo“ náměstí do Merhautova pekařství na
snídani. Najedení do sytosti, vyrážíme v pátek do středu země, cílem je
totiž Číhošť a večer bude zázrak. Proplejtáme se poděbradskýma
uzavírkama cyklostezek a jedeme tak spolu s autama po hlavní silnici do
Kluku. Odbočujeme do Cerhenic, protínáme zkušební okruh Výzkumnýho
Ústavu Železnic, protlačujeme se pod železničním koridorem Praha-Olomouc
u nádraží. V ulicích Cerhenic děláme kličky a háčky, než se ocitáme u
nevysoký dřevěný, shnilý, rozhledny, honosně nazvaný Vyhlídková věž.
Všichni bez pudu sebezáchovy na ní vylezli a nechávaj se fotit. Honza
přijíždějící později, nám přiváží info o dřevěným bludišti, kam se
přesouváme. Vcházíme dovnitř a bloudíme, bloudíme. Občas někoho
potkávám, ale už za několik minut mám drobnou obavu, jestli se najdu,
Dopadlo to! Jsem venku i s ostatními. Dronový mág Lukas nás ještě jednou
vhání do bludiště, aby to zdokumentoval. Před bludištěm děláme kruh z
našich těl včetně pozdravu slunci, načež někdo velí odjezd a tak
odjíždíme k Velimi. Asi to byl Pedro. Před Vítězovem si musí rejža
Tom odskočit a tak všichni zastavujeme. Leštiči klik a prdelí, chystaj
ruličky, aby mohli pomoci, bude-li třeba. Netřeba, zvládl to sám. Tak
teda Vítězov, ještě všichni v bandlu, ale silnice č.12 z Kolína na
kterou najíždíme, nás začíná trhat. 800metrů po hlavní a odbočujeme do
sakra prudkýho krpálu. Kamhájek, Křečhoř kostel kde odbočujeme k
památníku bitvy u Kolína. Začínám svádět bitvu s dechem a tepem. (Bitva u Kolína 18.června 1757)
Impozantní pomník se tyčí nad kolínskou rovinou ve vejšce 300mnm.
Začalo se dělat teplo a tak se po prohlídce památníku svlíkám z kalhot a
šustky. I když mě viděj jak se svlíkám i poznámky činěj, nasedaj
všichni jako jeden negr a nechávaj mě napospas. Upravenej pak taky
odjíždím od památníku očakávajíc, že u kostela nebo na křižovatce v
Křečhoři čekaj. Hovnajs! Zastavuju za posledním barákem, vytahuju mobil,
startuju data, naharávám trasu a nacházím se. Jenže se ve mně něco
utvořilo a muselo to ven a rychle. O ňákou chvíli pozdějc už zase můžu
jet. Sjíždím do Radovesnice, následujou Zibohlavy. Rovinka k silnici
č.125, přejet na druhou stranu, furt rovinka do Ratboře. Sjezd k
Hráznýmu rybníku pod Ratboří a mírným stoupáním do Suchdola. Nejde mi
to. Jako by mě někdo seděl na hrudníku. Vpředu vidím kopec a doufám
jestli má obchvat. Ale né, Suchdol je součástí
toho kopce. Vysoká není extra vysoká, jen ňákych 471mnm, ale … Možná by
to chtělo oběd už je čas! Jako na zavolanou se mi na konci Suchdola do
cesty staví Dejf, stojící u Restaurace Na Kovárně. Huby negerský se na
mě křeněj a kde že prej kde sem, že na mě čekali. Zasypávám je přívalem
výčitek, sarkasmů a vulgarismů. Pak opírám kolo o plot a jdu si sednout.
Ještě než usedám, paní hostinská chce uzavřít objednávku. Na tabuli
vidím, že je polívka a rajská s HK. Objednávám si teda polívku, rajskou z
Hradce Králové, kofolu a čaj do půlitru, přeci jenom je furt chladno.
Konverzaci u stolu moc nevnímám, zápasím s jídlem, rajda do mě moc
nechce, ale nakonec to dávám, jenom čaj do sebe leju ve spěchu už zase
někam spěchaj. Z dnešní porce kilometrů máme za sebou cca 1/2ku a ze
190mnm jsme vystoupali do pitomejch 400, ale jako bych jel z Trutnova na
Černou a z ní na Výrovku, tak toho mám dost. Platíme a jedeme k vrcholu
Vysoká 471mnm. Na vrcholu stojí zřícenina letohrádku Belvedér a
rozhledna. Lukas vytahuje dron a točí nás z vyšky. Několik jedinců se
potom škrábe i na rozhlednu. Dole pod ní mezitím dělaj negři ze svých
těl obrazec, aby měli památku až tady nebudou. Po negroglifech sjíždíme
álejí do Mezholezy. Furt malým stoupáním jedeme Vidice, míjíme Košice i
Nepoměřice. Projíždíme Žandov, Pivnisko,
Rápošov, Kateřinky. Před sebou vidím na kopci nějáký baráky, naštěstí
odbočujeme. Netuším, že na ten kopec stejně pojedeme jen o hodnou chvíli
pozdějc. Prozatím přijíždíme do rekreačního areálu Zbraslavice. Nemám
chuť vůbec na nic a zatím co si ostatní dávaj do trumpety, lehám si na
lavičku a odpočívám. Po nějáký době mě Lukas probouzí. Nasedáme a mokrou
asfaltkou odjíždíme do kopce do Zbraslavic. Byl mi přidělen doprovod,
abych se někam nezaloudal. Nemám přehled kudy to jedeme. Přední voj je
někde vpředu, občas někdo stojí a kochá se. Asi krajinou. Radvančice,
Prostřední Ves, Bohdaneč, Třebětín, někde míjíme nejvyšší 571mnm bod
dneška. Z Občiny rovinka do Hlohova, kde to známe od posledně. Tunochody
a jsme pod Číhoští. Vyjet krpál okolo hasičky a hurá po 83km stojíme u
hospody. Zaparkovat kola pod venkovní zahrádku a vzhůru dovnitř. Obsluha
je stejná jako předloni Terka, Simča a Žaneta. Svlíknout mokrý a
propocený hadry, usadit se objednat tekutiny. Maj Bernarda a první jen
zasyčí. K druhýmu už nám přinášejí objednaný jídlo. Já mám pečený koleno
na pívu, hořtici, křen a salát Coleslaw. Jsou tací co mají vepřovou
kotletu Texas s omáčkou se zeleným pepřem + hranolky. Jsem tak
vyšťavenej, že nemám ani hlad a 2/3kolene nechávám netknutý pro
hladovějícího Martina Klenčíka, kterej slupnul svou kotletu a v zápětí i
moje lehce rozpitvaný koleno. Jdu ven uskutečnit hovor s domovem. Od
někud se zjevujou dva jezdci, jsou to Švábik s T1000 alias J.Macháček.
Oni opravdu dorazili, nebyl to fejkl, mysleli to vážně. Tak je nás 16 a
zábava nabírá na obrátkách. Po mým třetím Bernardu někdo objednává
Koksák. Ve 22:46 posílám domů lakonickou zprávu 5x + 5x. Někdy vzápětí
se objevuje výloha jako kráva s občasnou mlhovinou.
Je ráno třetí den. Vedle spacáku mám zašněrovaný boty, jinak jsem
v naprostým rychtiku. Koksák vykonal co měl. Noc jsme díky Tomíkovi a
jeho vyjednavačským schopnostem přečkali v přístřešku na místním hřišti.
Přístřešek se stahovacíma bočnicema a odemčenou koupelnou, kterou
využívám ke spláchnutí včerejšího potu. Po osvěžení, se dozvídám, že
večer jsem byl vypnut a uložen pomocí mírnýho násilí do spacáku. Po
protestech, že nechodím spát v botech mi byly tyto sundány a konečně se
rozhostilo nad Číhoští ticho a klid, rušený jen deštěm venku. Ozvěny
večera jsou pryč, kola znova zabalený, nocležna upravena, tak se
přesouváme do hospody na snídani. Trochu mě překvapuje, že hřiště není
úplně hned za hospodou. Vrací se mi i několik obrazů. Jako že klečíme,
že rozmlouvám s obsluhou a že ráno bude snídaně. Tvl. uvnitř jsou
připravený Lukulský hody. Vajíčka, párky, bábovka, kafe, čaj. Po večerní
hladovce se nešetřím. Najedený do sytosti se loučíme a chceme jet do
středu země. Jenže z nebe se leje, tak ještě zůstáváme na zastřešený
předzahrádce. Teprve když to přešlo, jedeme do středobodu. Fotíme se u
středobodu ČR a pak teprve mizíme v dál. Už tady v Číhošti cejtím, že to
dneska půjde z tuha a večerní pobava na tom nenese vinu. Přejíždíme
silnici č.130, ve Vlkanově odbočujeme na Ovesnou Lhotu. Za Lhotou prudce
klesáme po novotou vonící asfaltkou serpentýnama až ke kolejím zastávky
Sázavka, kde se připojujeme Dejvovi majícím za to, že jsme mu ujeli a
mylně nás stíhal, zatím co my se fotili ve středu ČR. Po stoupání do
obce Sázavka ze sebe sundáváme zateplení, protože se začíná dělat teplo
ikdyž vítr je trošku studenej furt, ale slunce se snaží dělat co umí. Ze
Sázavky jedeme polema z kopečka až k mlejnu Kysibl, ale ještě před ním
odbočujeme
doprava na silnici do Lubna. Lubno, Malý Mlýnek, Dolní Mlýn, základna
Xaverov a jsme Habrech. Před náměstím jsou na ulici stánky na náměstí
pódium na něm místní “Hudlovanka“ ve složení: harmonikář, štěbenec a
bubeník/zpěvák Víťa možná Vávra. Gastro festival je v plným proudu, to
většinu zlákalo na jedno. Dejf, já a M3 nemáme na něco chuť, tak odjíždíme. S větrem v zádech a s M3 vepředu jedeme svižným tempem přes Miřátky do Vepříkova, kde nám M3
ujíždí. U Stodoly krásných krámů odpočívám, nabírám ztracenej dech. Po
dalším kilometru mi vypovídá službu hercna a takřka si vybliju plíce.
Tady nás dojíždí hlavní peloton. Spolu pokračujeme přes Nejepín,
Klouzovy, Nový Dvůr, Čapkovy Domky do Chotěboře na náměstí, kde světe
div se je opět pódium. Ocitáme se na slavnosti Dny města Chtěboř a na
pódiu zrovna řádí muzikanti místní ZUŠ DaCapo a hrajou od Vlacha po
Macha. V pobočce Spořky vybírám hotovost a spolu s Dejvem jedeme znova
napřed. Chotěboř je na kopci, takže do Liboháje a Hůrky svištíme
z kopce. Přes Libice nad Doubravou po rovině, ale za odbočením do Lhůty
začínáme se stoupáním ze 450mnmdo 639mnm. Za Lhůtou jsou serpentýny do
Barovic a ve druhý zastavuju bezdechu. Tou dobou už je M3
někde v Trhový Kamenici a mě bezdechýho předjíždí jeden negr za druhým.
Když popadám nepopadnutelný, nasedám a jedu. Za další zatáčkou potemnělo
a spustilo se to co jsme viděli už z Chtěboře. Liják jako
prase. Dejf zastavuje nasazuje pláštěnku na bágly i na sebe. Já jedu
nedbaje vody s hora, vytvářejíc si vlastní slanou zevnitř. Po dosažení
autobusový zastávky v Barovicích se z nebe přestalo lejt a můžeme se
přesunout přes Křemenice, Polom a z Hluboký sjet kolem rozhledny na
Zuberským kopci do Trhový Kamenice na oběd. Mokrý usedáme ke stolům,
objednáváme si vývar na promrzlý držky a hlavní chod pro generátor
šlapání a nějáký ty tekutiny. Jsme za polovinou dnešní porce kilometrů a
do Tramtárie to máme ňákých 45kiláků. Po jídle opět do sedel. Hlavní
peloton se záhy utrhává. Stoupáme po cyklo 4113, kolem Kamennýho vrchu
nad Petrkov, rozbitou asfaltkou. Atakujeme poslední 6tistovku Železných
hor. Odbočujeme na lesní cestu dirigování regulovčíkem Tomem. Jsme na
druhý straně Železných hor, zbejvá 40kilometrů převážně z kopečka do
nejnižšího bodu dne 238mnm. Skoro nekonečnýma lesama sjíždíme
k Miřeticím, občas v dáli zahlídnu někoho z negrů. Na výjezdu z lesa u
přístřešku Pod Bartošky se naposledy vidíme s hlavním pelotonem.
Společně s bědujícím Poníkem, jedoucím bez prdele, jedeme Poník, Dejf a
já na chvostu. Majlant, Janovičky, Miřetice, Smrček, Silnice kde u
autobusový zastávky musíme namazat hlučný řetězy. U závor v Horce u
Chrudimi čekáme na průjezd vlaku z Hlinska do Pardubic. A už jsme
v pardubických rovinách. Horka, Chrast, Rosice, Syčany, Žilovice.
Dochází nám síly a
v Chroustovicích u hospody Sokolovna si jdeme pro osvěžení. Šustky a
termoprádlo můžeme uklidit. Jsme v teplých krajích. Alespoň pro zbytek
dne. Podivnej chroust nám v hospodě prodává ovopívo v plechovce a
kofolu. Osvěžený jedeme na Městec a do Uherska. Znova čekáme u přejezdu
na průjezd vlaku. Tentokrát Pardubice-Česká Třebová. Poník potřebuje
kafe a má za to, že v jakým si statku ho může mít. Ovšem je to soukromá
akce, takže se pakujeme pryč. Ještě si fotíme obecní úřad a sokolovnu se
sgrafity a pak už opouštíme Uhersko směrem do polí a luk. Objíždíme
zříceninu Neulust (Najlus), jedeme po hrázi rybníka Lodrant a oborou
k silnici č.35. Závěrečný stoupáníčko blátivou stezkou po Blanický
stráni, jelení spojkou do Horního Jelení a za Jelením v lesích už je
Tramtárie. Když přijíždíme, je většina už někde v restauraci U Floriána.
Umísťujeme se na volný místa v chatkách, jdeme do sprchy vykonat
očistu. Čistí, voňavý v čistým dresu jdeme za kolektivem. U Floriána na
zahrádce jsou negři, ale už se pakujou, jdou na náměstí kde je prej
pobava. Po jídle a jednom se tam taky vydáváme. A zase stánky a venkovní
pódium. Na něm PENDL Coverband z Litomyšle. Hrajou naprosto perfektní
rock i pop. Negři obsadili dvě lavice a zahájili útočný proud piv a že
až se dotknou kelímky lavičky jde se spát. Na to teda nečekám a naše
trojka se vydává zpátky do Tramtárie ulehnout, což se nám i podařilo.
Zbytek přichází k1/2noci a celkem v tichosti ulehá.
Poslední ráno jsme na nohou po sedmý. Balíme si a dostáváme info, že
jestli chceme, můžeme na snídani do zdejší jídelny. Stoly se prohejbaj
párkama, vajíčkama na dva způsoby, salámy a pečivem. Kafe, čaj, vánočka.
Po snídani se můžeme vydat na poslední štreku. Na náměstí už je všechno
sklizený. Profrčíme kolem a za městem odbočujeme na Šáchovskou álej. Za
ní do Borohrádku. Negerstvo už je zase v trapu. Jedu co mám sil. Žďár
nad Orlicí, Albrechtice, Štěpánovsko, Kopaniny, blátivá niva Orlice,
Petrovičky, přejezd
silnice č.11 a aléjí do Třebechovic. Dejf navrhuje zavolat negrům,
jestli nejsou někde v Třebechovicích, ale já tvrdím, že určitě jeli dál,
takže jen projíždíme. Ač máme vítr chvíleme na svý straně trpím.
Jeníkovice, Libníkovice, Výrava. Zastavujeme na zastávce ve Výravě, Dejf
se oblíká protože vítr je zase studenej. Za Výravou jedeme proti větru.
Před Libřicema nás dojížděj negři. Opravdu byli v Třebechovicích. Znova
mizí v dáli, vítr nevítr. Za Smržovem na křižovatce je dojíždíme. Loučí
se s náma Honza, jede domů do Pardubic. My jedeme do Smiřic k Apačovi
na oběd. Po jídle si oblíkám kalhoty, šustka na udržení teploty nestačí.
Ještě před jídlem avizuju, že jedu cestou nejmenšího odporu a to podél
Úpy vulgo Labe, že Velichovky i Hřibojedy mám na háku. Kupodivu i
ostatní jedou podél vody. V Černožicích je objížďka přes Semonice ale
v Jezbinách se vracíme zpátky na Labskou. Pak už jen utrpení a zmar.
Ještě u slunečních lázní v Jaroměři se docvakneme, ale za krematoriem
jsou zase vřiti. Ještě před Heřmanicema zahlídnu záda některýho z negrů.
V Kuksu sice počkali, ale já zastavuju nad schody ať si jedou.
Odpočívám. Dejf mě neopouští a částečně odpočinutýho mě vyvádí Hraběcí
cestou přes Stanovice na letiště v Žirči, kde upadám do komatu na
lavičce před Bistrem u Vrtule. Nechávám na sebe působit slunce a na
pobídky ať jdu dovnitř jen ukazuju rukama, že né a voči ani nevotvírám.
Po neurčitý době vstávám z posledních sil se loučím a šnečím tempem jedu
skrze Dvůr kolem nemocnice do Vítězný. Od vrtule posílám vzkaz, že
číslo 5a1/2 stále žije a s větrem v zádech jedu Rašplnau, Wölfin, nach
Hölle und OberAltStadt. Ještě naposled moknu ve Wölfin/Vlčicích ale
v 17hodin jsem po 97km doma. Vana, napsat závěť a inzerát: „Prodám větší
počet kol zn. Spěchá.“
středa 1. července 2026
Kulový Šnek 2026
čtvrtek 21. května 2026
Endurance 2026
Po skončení těžkýho klempírování a na základě úspěšnýho Silvestrovskýho výjezdu na
Zvičinu, mi přišlo na mysl uspořádat opět, stejně jako loni i předloni
trochu toho Endurancování. Hned začátkem novýho roku rozesílám pozvánku
všem Negrům a těším se, jak to letos, jakmile sleze led a sníh roztočím.
Jak forma do 25.4. vystoupá na maximum až se bude řetěz bát, aby se
nepřetrhnul. Jenže Negr míní a klempíř mění. Únor hnědý vše se mění. Na
tréning není pomyšlení, asi stařecká alergie na pohyb nebo co! Zase
plnej frňák, zas chrchel na plících a furt dokola celý měsíce únor i
březen. Sníh, led, březen i forma je pryč a Endurance na dohled.
Nasazuju zkrácenou variantu neintenzívního tréningu. Vytahuju Strajva z
garáže, dolejvám mlíko do pneušek, odrezuju řetěz, vyháním pavouky z
výpletu a formuju formu, která až do soboty 25.4 nepřichází. Naštěstí
mám plán Bé až Zet, kterej spočívá v tom, že v předvečer akce vytahuju z
kopřiv Keneovo Speciál, dobíjím baterku a jdu po večerníčku spát.
Uspořádat bajkovací akci pro Negry nebylo nikdy lehký. Co Negr to jinej
názor na čas odjezdu, trasu a tak podobně. A když do toho příjde ještě
zlámanej Lukasův rám bajku, je z toho úplnej maglajz. Nejenom Lukas
potřebuje 1/2hodinovej odklad. Vyrazíme teda v 9:30 až se vyhájínkaj
budulínci a Lukas si vyzvedne e-bajk v TTčkách.
V sobotu 25.4. otevírám oko jako vždycky o ½ pátý a hned zkouším jestli
už mě někdo předběhnul. Jedinej kdo je taky vzhůru a má jako já syndrom
brzzkýho buzení je Lukas. Ostatní prozatím chrní. Balím si báglik, plním
ho důležitejma blbinama jako jsou cereální tyčky, energo želé, buřt,
chleba, pívo a hlavně Ekogril. Nasnídanej a připravenej čekám na příjezd
endurancovníků. Po osmý hodině pozoruju skrze záclonu jakési hemžení
dvou negerských postav, ale nedbám. Ještě je na zjevení čas. Za pět půl
se zjevuju na centrálním parkovišti mezi Negry. Himl to nás ale je! Fist
bump, čau a můžeme se šikovat. 15náct Negrů se řadí v knihovně ke
společný fotce. Z leva je to Jakub Jon, Jan Tlačič But, Ctibor Borek
Pechlát, Petr Bárt Bartoš, Jíří Poník Ponko Ponikelský, Pavel Hrnec
Hrneček, David Dejf Dvorský, Tomáš Tom Horák, Jeho Veličenstvo Tomáš
Král, Jan Honza Novotný, Milan Slim Gandalf Valenta, Štěpán Černý, Lukáš
Lukas Malý, Martin Klenčík a za fotomobilem Dan Mahony Mach. Blik! A
jedeme. Mezi paneláky se vine negerkej had bajkerů, z toho 4 na e-bajku.
Překonáváme Úpu, točíme k severu do prvního stoupání z mnoha a noříme
se do lesů nad Bělidlem. Necelý dva kiláky a sjíždíme k bělidelskýmu
potoku. Teď proti proudu a do druhýho kopce na rozcestí pod Babu. První
tlačení, ale né tak pro elektrikáře. Na křižovatce pod Babou si Poník
upravuje vejšku sedla než můžeme pokračovat. Malej
kousek kopečka, objíždíme Babu a jedeme dolů kolem Vobešlovky ke
Stachebergu. Na rozhlednu Elišku koukáme od její paty, nezastavujeme,
šlapeme dál ke kótě Vrchy 700mnm, odkud sjíždíme do Prkeňáku. Počasí jak
se zdá bude slunečný, ale vítr pořád studenej. Ranních 10stupňů
vystřídalo až 15. Někteří si sundávaj oteplouše, aby se v dalším
stoupání neuvařili. Za sebou máme skoro 12kiláků a znova začínáme
stoupat. Nejdřív podél Sněžnýho potoka, skoro až k Ozónu, děláme prudký
vpravo bok na Zámeckou spojku, po který stoupáme nad Žacléřskej zámek do
675ti metrů nm. Stoupání není konec musíme do 750ti nad Porcelánku. Had
Negrů se trhá. Nad porcelánkou se zcelujeme a sjíždíme ze Žaclýřskýho
hřbetu prudkým sjezdem dolů do Žaclu – Betlém 1. Asfaltkou pak skrze
Bobr do Černý Vody na Růžovej palouček u hranice s PL. Je skoro poledne
někteří by pojedli, ale ukecávám je, ať ještě vydržej k vodovodní nádrži
Bukówka cca 5km daleko. Za pár minut, sem tam trochu toho šlápnutí a po
krátkým sjezdíku okolo Štěpánova stojíme na břehu Lake Beeach. Buřty
ven, oheň vzplaň, klacky tas. Vědět, že gril nebude potřeba tak se s ním
netahám. Do toho dva šílenci skáčou do vody. Martin a Lukas tomu říkaj
otužování. No nevím, vymlouvat jim to nebudu. Buřty jsou opečený, pívo
votevřený, chleba nakrájenej. Šmakenzi bitte a teď vychutnávat a
odpočívat. Za sebou máme 25 rozcvičkovejch kiláků, před náma 25 s
největším stoupáním. Odpočinutý, najedený, hasíme oheň vodou z jezera.
Odjíždíme na hráz, objíždíme jezero, míjíme Paprotki, fotíme mravence na
mostě a zkratkou trním i lebedou míříme k Paczynu. 600, 650, 700. Jsme
nad Paczynem. Vlastně první je nad Pačínem Tom s Honzou. Honza uléhá na
trávu, Tomík jede napřed. Další skupina míjí ležícího Honzu a za
několika
zatáčkama čekáme až dorazí zbytek. Nikdo nepřijíždí, sjíždíme teda do
Ogorzelce. Křížíme cestu mezi lomy, křížíme silnici číslo 367,
podjíždíme pod mostem bejvalý-budoucí trati Kowary-Kamienna Góra,
vyjíždíme na pešuňk a po jednom dalším kilometru a 9letech stojíme u
východního portálu tunelu. Tom už tady čeká. Za nedlouho už stojíme u
portálu všichni. Rekonstrukce trati už započala. Uvnitř tunelu zmizely
koleje, je odtěžen štěrkový svršek i část drenážního spodku, ale voda u
portálu je furt, stejně jako před 9ti lety. Baterky zapnout a můžeme se
vnořit do tmy. Kilometr tmou, chladnem, loužema s jedním vodopádem ze
stropu a stojíme u západního portálu. Kus za tunelem se zase objevujou
koleje. Jedeme po nich k budovám za zatáčkou. Trať klesá do Kowar,
prochází skrze nefunkční závod na zpracování uranu, za kterým sjíždíme z
vysokýho pešuňku k barákům pod ním. Teď teprve začně pořádný stoupání.
Jířovi a nejen jemu už od Žaclu dochází voda. Máme štěstí, ve svahu za
Krowincem je vodovodní zdroj a přepadem přepadá fůra pitný vody, kterou
si lze nabrat. Nic nám nebrání opět stoupat. Iniciativy se chopili
rychlíci a mizí nám v dáli. My ostatní a je nás většina, zase tolik
nepospícháme. Napojujeme se na Euroregionalny šlak rowerowy ER2 a
stoupáme, stoupáme ze 6ti set metrů v Kowarech, pod Šredniak v 8mi stech
metrech to na 5ti kilometrech, zkrátka lehký stoupání. Hrnec držkuje,
že příště chce jet něco lehčího. Asi někam do Holandska. U potoka
Piszczak se trháme na několik skupinek. Obkružujeme Šredniak k silnici
č.370, kde už jsme nad ním ve vejšce 950mnm. Asfaltkou furt vzhůru jen
vzhůru, serpentýnama na Pomezky 1050metrů nad mořem. Sto metrů vpřed,
pět dólu a stojíme po 50ti kilometrech u Pivovaru Trautenberk. U
venkovního stánku ti první už
dopíjejí první či druhý. My ostatní postupně přijíždějící odkládáme
bajky a objednáváme si u pultu pivka. Pod stánkem na trávníku se
povalují sportovkyně z PL se kterýma si děláme selfíčko. Odpočatí a
napojení jedeme dál. Z Horní malý Úpy jedeme okolo kostelíka v Malý Úpě
na křižovatku Cestník a kolem Lysečinský boudy nad Albeřice. Většina
odbočuje na Albeřický vrch. Opozdilci Poník a spol nezachytili odbočení a
sjíždějí asfaltkou k Horním Albeřicím. Naše většina sjíždí vrcholovkou
ke kótě 863, kde odbočujeme na pastviny. Svoláváme se na Mánkovu cestu,
ale ještě se na ni musíme dostat. V sešupu po pastvinách míjíme Raisovu
kapli a to už jsme dávno mimo plánovanou trasu. Minuli jsme vlek i cestu
do Horní Albeřice. Náhradní cestou se dostáváme až do Dolních Lysečin
600mnm, tím pádem musíme objet Lysečinskou jehlu a vrátit se do Dolních
Albeřic, kde odbočíme na Mánkovu cestu. Mánkova asfaltka stoupá nad
Horní Maršov do 725mnm. Krátkej odpočinek bez šlapání a znova vzhůru do
700set pod Rýchorama. A pak už dólu do Antonínova údolí. Ještě přejet
několik údolíček nad Sejfy do Bystřice. Poslední kilometry podél Zlatýho
potoka jsou už jen z kopečka. Přijíždíme do Horňáku k Hospodě u Kousala
kam se dostáváme okolo 19tý hodiny. Obsazujeme kus hospody a
objednáváme si vydatnou večeři. Krom držkový polívky maj všechno.
Napojený a navečeřený se loučíme s Dejvem a Borkem kteří jedou po svých
domů. Ostatní míříme na parkoviště u paneláků. Loučíme se a jdeme po
76.6kilometrech domů. No Dejf si těch kilometrů dal vo trochu víc asi
tak 130. Příští pořádání Endurance si zamluvil Hrnec, a že prej
nedopustí, aby to byl takovej masakr. Nezbejvá než mu popřát v pořádání
mnoho úspěchů. A s tím končím pravdivou zprávu z Endurancování v roce
2026.
Sepsal: Milan (Gandalf) Valenta
Prřevzato: https://www.slim2009.cz/wordpress/crnci/endurance-2026/
pondělí 4. května 2026
Endurance 2026
Endurance 25. 4. 2026
Další ročník Endurance proběhl podle plánu. Tedy… plán byl jasný: jet dlouho, jet daleko a ideálně přežít.
📍 Start
9:00, parkoviště mezi paneláky (klasika – kdo netrefí, ten nepojede)
👉 https://mapy.com/s/gebucukomo
Někteří přijeli na čas, někteří „na poslední chvíli“, a pár jedinců tradičně s výrazem, že vůbec netuší, proč tam jsou.
🚴 Trasa
👉 https://mapy.com/s/fagedamula
Kilometry přibývaly, síly ubývaly.
Česko → Polsko → zpátky do civilizace
🎒 Povinná výbava
- světlo (protože tunel za Ogorzelcem není Instagram filtr, ale realita)
- špekáček (palivo vyšší kategorie než všechny gely světa)
- pívo (ionťák po česku)
🔥 Průběh akce
- Polsko nás přivítalo krásnou přírodou a absolutní absencí čehokoliv ke koupi. Survival mode ON.
- Kolem 30.–40. km přišla spása v podobě Eko-grilu. Špekáčky zmizely rychleji než morálka v kopcích.
- Tunel za Ogorzelcem prověřil, kdo fakt vzal světlo a kdo jen machroval.
- Návrat přes Pomezky znamenal jediné: Trautenberk. A tam už se neřeší watty, ale stupně.Snad jen Lukáš hledal 220V.
🧭 Shrnutí
- kdo měl zásoby → pohoda
- kdo neměl → duchovní zážitek
- kdo to dojel → legenda
- kdo ne → příště si vezme víc špekáčků
Endurance opět splnila účel:
trochu nás zničit, hodně nás pobavit a připomenout, že nejlepší nápady vznikají, když někoho napadne říct „hele, dáme si jen lehkou vyjížďku“.
Konec hlášení 🚴🍺
Fotky SmEjDiL