Cesta kolem světa
Zakončení bajkerský sezóny, se sluší a patří. Tak se i stalo. Stačilo vybrat den a počasí. Nejvhodnějším dnem se jevila sobota 30.9. a neděle 1.10. Počasí – slunečno a větrno. Výzva na GezichtBuchu, byla včas připíchnutá, návrhy trasy taky a tak, se mohli Negři hlásit. V sobotu se dostavilo celkem sedum Negrů i s bajky. Společně odjíždíme od Dvoračky směrem k Rýchorám. Hned od začátku nám cesta stoupá a až na malý vyjímky, nepřestane, než vyšlápneme na Pomezní Boudy. Prozatím si před Vébrovkou a přes Zámeckej vrch, dáváme terénní vložku a hnedle máme nastoupáno prvních 190 metrů. Přednámi je Baba a Stachelberg. Babu objíždíme, jedeme
rovnou k rozhledně Eliška. Dneska jsou rozhledy lehce zamlžený a fučá ledově. Vofouknutý se z Hřebínku, hrabeme kolem Vrchy ke Snězným domkům. Nad sjezdovkou Prkeňák, je nejprudší stoupání. Někteří například já, s klidem, bez dechu vedu kolo. Pod pralesem znovu nasedám a společně pokračujeme, až ke Sněžným domkům. Těm, co došla voda, se naskytla možnost dotankovat u Amortova pramene. K Rýchorskýmu kříži je to kousek dólu, ale u Mravenečníku atakujeme skoro 1000ovku. Sešupem se snášíme přes Čepel 912, do sedla nad Horníma Albeřicema, 850metrů nad mořem. Hraniční stezkou jedeme k Lysečinský boudě. Na asfaltce odpočíváme, ale jen do chvíle, než se přiřítila policie a rozehnala odpočívající. Za Lysečínskou boudou u Cestníku, znova atakujeme 1000ovku, znova se cesta svažuje a v Malý Úpě jsme 975metrů nad mořem. Poslední stoupání a za nedlouho stojíme u Trautenberka 1045m.n.m. a 30kiláku je za náma. Hladový vstupujeme do logálu, obsazujeme lavice, vybíráme jídlo a doplňujeme vytamíny. Ti odvážnější i 14náct. Obědujeme, co sme si objednali, pak nasedáme a spouštíme se Polskou krajinou k významnýmu bodu dne. Asfaltový serempertýny, záhy opouštíme, jen klesání je stálý. Co chvíli kontroluju navigaci, abychom neminuli sjezd do Kowar. Přesně na odbočce došlo k prvnímu defektu. Evidentně, se nás někdo pokoušel zastavit. Duše, vypustila duši na dvou místech a dvě pumpičky vypověděly službu,
aniž
vydaly učinnej fuk. Až třetí, odolala kouzlu a oprava se tak zdařila.
Pokračujeme teda ve sjezdu, kolem Krowiniece. V Kowarech, jsme na úplným
dně 560metrů nm. Jedeme hledat tunel, bejvalý železniční trati
Jelenka-Kamenka. Na kraji Podgórze, odbočujeme a za zatáčkou vidíme
pešunk trati. Vede k němu cesta, přes údolíčko. Nedbáme a pokračujeme po
silnici vzhůru, ale portál tunelu je asi někde za stromy. Po chvíli
usuzujeme, že jsme příliš vysoko. Na první odbočce doleva odbočujeme,
jenomže zarostlá cesta končí u baráku se zarostlou loukou. Radíme se,
kudy se dáme. Naše rozjímání přerušuje osoba ženskýho vzhledu. Martin
okamžitě englicky vyzvídá, kde je ten tunel. Ženská osoba, ho utíná, a
že prej může šprechtit česky. Tunel je pod náma a portál kosek dólu.
Cesta k němu, vede za zarostlou loukou. Cesta nás zavedla ke kolejím.
Pár metrů jízdy mezi kolejema a je tu další defekt. Rampelnik šínowy,
ten ty gumy prokusuje, to je jistý. Rampelnik šínowy je kříženec
Staropolskýho a Sudeckýho škodílka, kterej nesnáší radfahrery. Výměna
duše netrvala dlouho. Za zatáčkou zmizely koleje a objevil se portál. Z
tunelu vyjel polskej bajker tunelář. Přijel z opačný strany. Pokecali
jsme, požádali ho o vyfocení a hurá dovnitř. Rozsvěcíme baterky, tma je
fakt hustá. Uvnitř se koleje zase objevujou. Po kilometru a kousek se
blíží světlo, na konci tunelu. Výjezd je pod vodou, tak hlavně
nezastavov…. Ssssss, blllll, sssss, bllll… Himl zase! Rampelnik mi
prokousnul zadní gumu. To je dneska třetí! Nezbejvá, než díru zalepit.
Zběžnou kontrolou pláště, objevuju zapíchnutej skleněnej střep. Oprava
se zdařila, tak odjíždíme po kolejích, zářezem do Ogorzelce. Opouštíme
pešunk, podjíždíme mostek. Ohořelec necháváme za zádama. Modrá značka
vede kolem lomu, loukama i lesem a před Paczynem končí. Dál jedeme
polema do Myszkowic. Konečně můžeme zrychlit. Je pozdní odpoledne, půl
pátý a do Teplic kus cesty. Zrychlení trvá jen k „Baltu“. Na pláži
fotíme příliv. Bajkeři ve vlnách řádí, jako pominutý. Bukówku dosahujeme
sjezdem z hráze. Znova na asfaltu. V 
Bukówce
kufrujeme, vracíme se radši na hlavní a mažeme jako vítr, přes Lubawku
do Chelmska. Z Chelmska cesta stoupá, až do Libný. Smráká se, je
chladno, naštěstí to máme do kempu, jenom pár kiláků. To že jedeme z
kopce, zimu jenom zvětšuje. Zdoňovem frčíme s větrem o závod. Konečně
jsme po celkem 77kilometrech v Bajkokempu Bučnice. Fasujeme prostěradla,
klíče a chatku s kosou. Vytápění si musíme pořídit v putyce. Zahazujeme
bajky dovnitř, hygienu odkládáme na neurčito a opouštíme Bajkonur. U
vstupu do skal jsou tři restaurace, Orlík, Pod Ozvěnou a Severka. Orlík i
Ozvěna zavřená, jdeme teda do Severky. Obsazujeme největší stůl.
Objednáváme si pivko, polívku a jídlo. Jídlo nosej odněkud z venku,
takže talíře i příbory jsou studený. Navíc, nechávaj imrvére otevřený
dveře ven. Po jídle chceme objednat další pivko, ale že prej došlo. To
si dělaj pr..el?!! Nedělaj. Už se skoro chystáme jinam, když… rychlá
záchranná přiváží várku novýho. Rozjíždí se znova zábava. Je nám zima,
obsluha vyvrzala teplo. Shodou okolností 
máme
vlastního topiče a ten roztápí znova krb. Šteluje vzduchovody, zaučuje
obsluhu, kterak udržovati rodinný krb. Servírce slibuju ukázat kouzlo.
Objednávám si tři zrnka kafe, cukr a RUM. Vkládám zrnka do úst, melu
hubou, dokud není kafe umletý, sypu k němu cukr a za stálýho mletí, do
sebe kopu RUM. Servírka čumí, jak umí. Koksák je ve mně. Repete!
Ostatní, propadaj Koksákománii, jenže ouha! RUM došel!?!!! Za několik
dlouhých minut se objevuje servírka s novou flaškou. Prej ve skladu
byla. No, možná obrala bezdomovce pod mostem :-). Bavíme se náramně.
Někdy mezi 18tou a 24tou platíme a jdeme klepat kosu. Ležíme, topíme,
když se najednou Martin zvednul. Pavel požadoval vysvětlení jeho konání.
Du domů, děl, ráno si vás vyzvednu a zmizel ve tmě. Naštěstí se po
chvíli vrátil, hygienicky ošetřen a znova ulehnul. Probouzíme se za
světla a váhavě opouštíme teplou deku. Ti odvážnější, vykonávaj
rannnnnííííí hygošku. My ostatní se připravujeme. Po předání ložního
prádla, nasedáme na bajky a jedeme snídat. Ouha! Něco není jak má bejt.
Prdele jsou osezený. Příště musíme zkrátit pobyt v restauraci, ty židle
jsou dost tvrdý :-). Lukáš se začal shánět po vlakovým nádraží.
Trudomyslnost! To nám ještě scházelo. Kdyby sme měli míč, pinkli bysme
si a bylo by po ní. Po snídani se to snad zlepší. V Teplicích na náměstí
vyhledáváme
bistro. Kuchař je prej na hřišti, tak nás většina jede tam. V hospůdce
na hřišti si dáváme párky, nebo klobásku a čaj. Posnídali sme, ale
Lukášova trudomyslnost nemizí. Nezbejvá, než ty jeho pindy ignorovat a
cestu k nádraží, mu prostě neukážeme. Jedeme k Bišíku, snad ho
3kilometrovej stoupaček vyléčí. Po třech kilometrech jsme nahoře. Dál se
vydáváme kolem Čápu nad Janovice. Skrz pastviny s koňma sjíždíme do
Janovic. Kolem nádraží a kolejí odjíždíme k lesu po červený značce.
Značka se nám někam tajně uhnula a my byli ztraceni. Ale krásně
ztracení. U Předního hradiště se spouštíme na nižší etáž a lesní cestou
jedeme k hájovně. Kolem jsou poházený obrovský kameny, průsekama je
vidět na Jestřebky. Sjíždíme k hájovně a do Chvalče. Po silnici
překonáváme poslení kilometry do Trutnova. Na oběd se zastavujeme u
Kučerů. Po obědě rozpouštíme formaci. Tomáš, Já a Pavel jedeme podél
Úpy. Pavel jede do Dvora po ose. Zbytek výpravy jede s Martinem k němu
pro auta a taky domů. Tak se skončila po 113ti kilometrech letošní cesta
kolem světa.Fotky a videa jsou tady.
Sdíleno z http://188.120.214.195/?page_id=3522
http://www.slim2009.cz/
Sepsal: Milan Valenta
