Když se u nás doma rozhodlo, že na prodloužený víkend se
jede do Šumperka, bylo náhle nad slunce jasnější, že Rychlebské enduro 2015
získává dalšího jistého účastníka. Zkusil jsem ještě pár nejtvrdších Negrů,
jestli nepojedou taky, ale sám jsem dobře věděl, že jsou to másla, a že zase
budu sám.
Menší problém se objevil, když už jsem měl zaplacené
startovné a víkend před akcí jsem si na Singltreku uhnal housera. Celý týden
jsem se poctivě teple oblékal, nedělal prudké pohyby a prostě se šetřil. A
přátelé, povedlo se, v sobotu jsem se mohl vydat na start.
Na registraci jsem dorazil jako jeden z posledních a
vyfasoval číslo 315, start do první RZ jsem měl stanoven na zhruba 12:30.
Vyrazil jsem asi v jedenáct a zjistil, že moje domněnky o tom, že nedostatek
tréninku se neblaze projeví na schopnosti lehce vyšlápnout Dr. Wiessnera, jsou
vskutku správné. No co, tak jsem si chvílemi trochu potlačil, ale závěrečný
táhlý stoupák na samotný vrchol Sokolího vrchu už jsem jel v kuse. I když,
drobný problém se přece jenom objevil - v jednom místě byla šipka doprava a
hned u ní byla přímo do hustolesa vyšlapaná a taky trochu vyježděná taková jako
pěšinka. Řekl jsem si, že to je poněkud drsný transfer a vydal se po ní.
Narazil jsem sice na krásný Vorwärts Quelle
Na startu jsem potkal několik hochů, kteří si poctivě
navlékali chrániče, kompresní podkolenky a integrální přilby. Já si navlékl
starou šusťákovku po dědovi, dal si tatranku, sedlo jsem dal dolů, přeřadil na
něco, co z kopce jakž takž pojede a zároveň to nebude moc rachtat, a s holými
koleny vyrazil vstříc novému dobrodružství.
RZ1 byl nejdřív let, paráda, krása, nádhera, sluníčko svítí,
vítr sviští, slast. Pak se objevila střední pasáž a mně spadla čelist.
Představte si něco jako ty šutry na Velrybě, ale mnohem strmější, občas s
půlmetrovou mezerou, často s dojezdem jako do Tajemného. No co, zabít jsem se
nepřijel, tak tedy slézám a exponované úseky absolvuji po svých. Většinou to
místní organizátoři, kteří byli na všech těžkých místech, komentovali s
pochopením, ale setkal jsem se také s klasickou poznámkou, kterou mám moc rád:
"Tohle tady jezděj holky!" Když jsem přežil to nejhorší, do cíle
jedničky jsem už snadno doletěl po známých Sjezdech. Skokánky jsem vynechal.
A znovu nahoru. Zase ten Wiessner, ach jo. Alespoň jsem
věděl, že tentokrát se nejede až nahoru, ale někam směrem k Walesu. Nakonec se
jelo na Superflow, tím prvním stoupacím úsekem, a potom nikoliv doprava po
cestě, ale nahoru. A za chvíli ještě mnohem víc nahoru. Krásná dálnice do
kopce, v dálce přede mnou skupinky tlačících enduristů, tak co bych také
neslezl, že? No, nenachodil jsem toho málo, ale limit byl v pohodě, člověk v
podstatě do kopce nemusel sednout na kolo, a stejně by to stihnul.
Na startu dvojky byl pohodář, povzbuzoval a radil, co ještě
udělat, na co jsme zapomněli (otevři ty tlumiče, přehoď si, brejle ti jsou na
báglu víš k čemu apod.). Vystartoval jsem s nadějí, že tentokrát to snad sjedu
na kole. A ze začátku jsem si chrochtal, trať parádní. No ale za chvíli jsem
zjistil, jak byly moje naděje bláhové. Docela dlouhý úsek, který byl hodně z
kopce, a který byl posetý špičatými kameny. Asi tak, jako byste jeli nejprudší
pasáže Superflow a trať by byla jako na Tajemném, ale bez té cestičky
uprostřed. Prostě všude samý kámen. Takže co myslíte? No ano, pěšky. Jinak ale
dvojka byla velmi pestrá, bylo tam všechno. Rychlé dálnice, hrabanka, klopky,
dropy, srdce dolekopcára plesalo.
A také se mi už jelo mnohem lépe, jaksi jsem
se rozjel. Příště to chce trochu toho terénního (i kondičního, ale to už jsem
zmiňoval) tréninku.
Na trojku se jelo z jiné strany, ale nakonec se nahoru jelo
kudy asi? No přece Dr. Wiessnerem. Tentokrát už jsem si ho dal skoro celý
pěšky. Start RZ3 byl naštěstí hned kousek za začátkem stoupání na Wales. Na něm
jsem počkal, až odjede hlavní vlna, která se tam zrovna objevila, a nastoupil.
Za mě se postavil typ, co vypadal tak nějak rychleji, tak jsem ho pustil před
sebe. A potom ještě pár, kluka s holkou. Vyrazil jsem za ní, startér to
okomentoval zhruba tak, že za chvíli bude cesta, a že ji třeba dojedu na ní.
Odvětil jsem, že to asi těžko, že jsem spíš pěší turista, a nadšeně se do toho
pustil. Krásná trať, konečně dobře jetelná i pro mě, Fikejz by to asi sjel na
silničce. Za chvíli bylo opravdu křížení asfaltky, dost rychle jsem tam najel,
ale najednou vidím, jak se hned pod sjezdem do lesa válí ta holka. Tak co, jsem
gentleman, takže jsem zabrzdil, slezl a počkal, až se sesbírá. Určitě to bude
drtit mnohem rychleji než já. Jenže ouha, to jsem nečekal, jela hrozně pomalu!
Tak jsem si sedl do sedla, pozoroval přírodu a prsty držel na brzdových
páčkách. A když mě konečně pustila před sebe, tak jsem to nakopnul! A hoši, jak
já jí ujížděl, to bylo něco!
Ehm, trochu jsem se nechal unést. A bum! Pád! To je trapné,
ohlížím se, jestli už mě dojíždí, sbírám kolo, kontroluji řídítka, zjišťuji, že
mě nějak bolí ruka, a zrovna, když se holka objevuje na obzoru, nasedám a valím
do cíle. Rychle jak blázen, samozřejmě, i když Prokop by mě nazval slimejšem.
Trojka byla nejlehčí, krásně plynulá, akorát pro mě. Dojíždím do cíle přes
brod, muž s cílovým trikem místo praporku mi pípne čip, plácne si se mnou, a já
si spokojeně a trochu nostalgicky uvědomuji, že už je konec.
Ruka je asi zlomená, bolí to jak čert, ale brzdit se s tím
dá. Jedu na základnu, dám si guláš a piváka, nečekám na vyhlášení a jedu domů.
Všem, kdo jezdí do Rychleb jenom na traily, bych tohle dobrodružství vřele
doporučil, protože to se nedá srovnávat. Nádhera, i kdybyste měli jít půlku
pěšky. A to nepůjdete.
RTG nakonec potvrzuje, že zlomené to není, houser mě
neskolil ani na túře o den později, takže co víc si přát? Snad jen, aby tradice
Rychlebského endura trvala i nadále.
A výsledky? RZ1 tragická, 16m52s, na vítěze ztráta 7m49s, za
mnou 31 lidí. RZ2 to samé, 13m23s, na vítěze 6m27s, 24 lidí za mnou. Na RZ3 i
přes pád 10m41s, 4m34s na vítěze, 22 lidí za mnou. Celkově 40m56s, ztráta skoro
20 minut, 271. místo, z dvanácti holek mě porazilo sedm. Ale přátelé, ty
zážitky!
