Půl roku plánování, hledání optimální trasy, lákání účastníků, vyvrcholilo objednáním ubytování pro desítku Crnců, přičemž skutečnej počet se ustálil na devíti. Doprava bajků byla svěřena bráchovi, protože vlastní Ford Tranzit a ČD zase dostala na starost nás. Vlastně to bylo ještě trochu jinak. Ota a Štěpán jeli každej svým vlastním vlakem i s kolama a dorazili později. Ve středu jsme teda naložili do Tranzitu sedum bajků. Čtyři v DK u Pavla ve Strži, dvě u Toma v Rokytníku a poslední sedmý u Martina. Doma si každej Negr zabalil důležitý věci, jako třeba oblek a hřeben. Takhle připravenej negr se vyspí a může na nádraží do vlaku. Trutnovská skupina Martin, Milan a Tomáš dorazila do Dvora na vlakový nádraží autobusem. Tady už čekal Lukáš, Pavel, Zdeněk. Jako poslední, pár minut před odjezdem vlaku, dorazil David. Naloďujeme se, obsazujeme místa. Přichází průvodčí a vyvádí nás na místa neobsazený místenkou. Nasazuju protihmat a vytahuju dvě jízdenky pro sedum pasažérů, ale je to houby platný. Je zajímavý, že když potřebujete cestovat vlakem ve více osobách, pak nesmí bejt cestujících víc jak pět, protože to se musí dráhám hlásit 48 hodin dopředu, aby místo kabrioletu poslali na trať jinej dobytčák s víc místama. To jsem odbočil, takže zpět k zemi, nejlíp vzdálený.
Usazujeme se na sklopkách, Hrnec oslovuje slečnu učící se na státnice a rozdává nám všem houbičky. Nelením, vytahuju plastový panáky, Tullamorku a chleba s Vysočinou z roku 1977. Slečna odmítá naší pohostinnost a konzumuje duševní stravu, nána. Hrnec jí houbičku zastrkává do tašky tak, aby to neviděla. Chlast dochází dost brzo, nezbejvá než dojíst chleba se salámem a několik baget co se našly po různu v báglech.
V Liberci máme 1/2 hodiny, kterou vyplňujeme návštěvou pohostinství. Dáváme několik slovy dvě i míň piv na osobu, jenže pravidelnej odjezd do Raspenavy nám přerušuje radovánky. Všechno klape, takže do Raspenavy přijíždíme včas. Čekání na bajky vyplňujeme focením, močením na budovu nádraží a jinejma legráckama. Konečně se objevuje synovec s nákladem. Vykládáme si bajky, většina má svůj vlastní, jenom já mám vypůjčenej a sedím na něm poprvé. Loučíme se s dodavateli kol a odjíždíme v hrozným vedru, který by se dalo krájet, do šest kiláků vzdálený Libverdy k Penziónu Ivanka nechat se ubytovat. Dostáváme klíče od pokojů, kam odhazujeme nepotřebný věci a scházíme dolu do restaurace. Hostinskej je, alespoň podle vizáže, nejspíš bratr Okamury. Objednáváme si jídlo. Povětšinou si dáváme smažáka, jenom někteří objednávaj smažený vajíčka na cibulce. Okamura je fofrník, takže zatímco jedni dojídají, další teprve dostávají. Máme štěstí, že vzhledem k rychlosti obsluhy nám zbyl čas i na projížďku po Singltreku. Stoupáme kolem Obřího sudu, objíždíme Závorník a Svinskej vrch. Dáváme se Novoměstskou stranou pod Měděncem na asfaltovou agónii. U Streitova obrázku otáčíme na černou okolo Měděnce a pak libverdskou stranou k Hubertce. Tady je pusto bez obsluhy. Po odpočinku jedeme černej trail na Hejnickým hřebeni až do Libverdy. Máme několik prvních mrtvol a 25km v nohách.
Večer u Zelenýho stromu ani moc nevyvádíme až na hazardní hry. Nejprve o sirky, pak o zápalky a nakonec o těžce vydřený pětikoruny. Zdenánek totiž vytáhnul bezhlavý karty na mariáš a počal. Počal nás učit fikanou hru Ezechieláš. Vlastně Alažér, ale francouzsky. To všechny neuvěřitelně chytilo. Takovou blbost jen tak nevymyslíš. Objevili se další dva Crnci, Láďa a Štěpán. Po několika kolech Alažéru + piv zapadli a prohráli taky pár grešlí. Po půlnoci nás vylifrovali, tak nám nezbylo, než jít spát. Láďa si stele ve svý dodávce, my ostatní zalejzáme k Ivance do pokojů.
Po pátý hodině ráno společně s Pavlem strašíme, zatímco ostatní bucánkujou, až se okenní tabulky třesou. Za jeden a půl hodiny vyrážíme zjistit, jestli se dá někde koupit snídaně. Neuvěřitelný! Bratranec Okamury má otevřeno od ½ sedmý. Kupujeme si rohlíky, saláty ve vaničce a koláče, kafe a čaj. Cestou zpátky si fotíme ranním sluncem osvícenou kolonádu a lvy s koulema. Přinesený komponenty bez pitvání konzumujeme. Po snídani sledujeme vysílání v TV, popíjíme kafata a čajata, čekáme na další budící se Negry. Jakmile se všichni vystřídali u Okamurova bratrance, udělali ranní hygienu, si bereme bajky na projížďku.
Je po ½ desátý, stoupáme kolem sudu a Ludvíkovským traverzem jedeme do Bikecentra „U Spálený hospody“, kde děláme společný foto a Tom s Martinem, si nechávaj trochu poštelovat bajky. Martinovi se podělal teleskop sedlovky, takže doteleskopoval. Osvěžený a poštelovaný, pokračujeme na Polskou stranu singltreků, jedeme cestou Stare kopalnie k Czarnemu potoku. David prokousnul pneušku, takže opravuje. My ostatní se jdeme k Černýmu potoku osvěžit, páč je od rána zase „Palermo“. Někomu stačí, aby si opláchnul hubu, někteří si máchaj nohy, jenom Zdenda si ráchá i prdel, čímž zřejmě vyhání vlka. Možná, že vyhnal vlka, ale po proudu zničil život na několik generací. David úspěšně ukončil opravu, tak se vydáváme dál.
Chceme jet na Mlynici, jenže míjíme odbočku a omylem jedeme zpátky kolem Czerniawsky kopy. Stezky jsou jednosměrný, tak se nedá vrátit, ale naštěstí asi 20 metrů pod náma vede stezka zpátky k Černýmu potoku. Opakujeme nájezd pod Opaleniec. Povedlo se. Stoupání je dost drsný, takže já s Davidem šlapeme pěšky. Až to jde, zase jedeme. Na parkovišti u Mlynice krátce odpočíváme, než jedeme zpátky k Černýmu potoku. Jsem z tepla úplně vyfluslej, tak se jdu znova osvěžit do potoka. Ostatní jedou mezitím Lipovou stezkou k Cierniawske droze a pod Malou Gorou. Za Malou Gorou se vracíme do ČR a Rapickou stezkou k mostu na asfaltovou agónii. Údajně na mě čekali zhruba 15 minut. Nemoha se dočkat vyrazili agónií k Hubertce. Přijíždím ve chvíli, kdy už jsou na cestě vzhůru. Míjím odpočívajícího Davida, vidím záda nějakýho negra, ale je docela daleko. Je hic, že by psa nevyhnal! Venku jsou jenom bajkeři jedoucí v agónii ke Streitovu obrázku.
Asfaltkou sjíždíme k Červenýmu buku, kde najíždíme s Davidem na čevenou stezku, Libverdská strana. Všichni negři se znova shledáváme u Hubertky, ale ani dneska není otevřeno, tak občerstvení nebude. Po odpočinku pokračujeme Libverdskou stranou k Sudu na oběd. Drobných zranění přibejvá, ale na Polskou výpravu nemáme. Kousek před sudem, se někdo válí rozlámanej a okolo poskakujou jeho kámoši. Je to mezi stromama, tak není čas sledovat o co de. Naše vyjížďka končí po 37 kilometrech u sudu, kde je plno bajkerů. Naštěstí uvnitř není nikdo, tak obsazujeme místa u oken. Zjevuje se poslední člen našeho gangu, Ota. Venku se zatahuje, na Ořešník za Hejnicí prší. Zanedlouho fučí i tady a spouští se liják. Volný místa uvnitř se zaplňujou. Dostáváme píva a objednaný jídla. Cinkaj příbory, huby mlaskaj a liják netrval naštěstí věčnost, takže se po zaplacení posunujeme do penziónu, zatímco Ota vyráží na projížďku.
Na lavičce u penziónu počítáme šrámy a čekáme, až se uvolní místo ve sprše. Po sprše si dáváme dvacet i třicet. Vydatnej odpočinek vlejvá nový síly do žil, jenomže pívo ničím nenahradíš a tak se po probuzení ihned slejzáme pod pergolou. Okamura nestíhá odbavovat objednávky. Zatím si David a Zdenda opravujou prokousnutý pneušky. Vedle se na ohni grilujou kuřata pro cizokrajnou výpravu. Nám paní hostinská připravuje klobásky s křenem a hořticí. Gambleři opět vytahujou čertovy obrázky a Alažér je v plným proudu, až pětikoruny cinkaj. Někdy o 1/2 desátý se přesunujeme k Zelenýmu stromu. Přicházíme pozdě, kuchyně je zavřená. Marný jsou pokusy dostat nakládanej hermelín. Už můžeme dostat jenom brambůrky, pivo a víno. Po zavíračce jdeme spát, abysme se připravili na zejtřek.
Ráno probíhá podobně jako předchozí den. Nákup snídaně u bratrance Okamury, hygiena, balení a jedeme. Pár věcí si odkládáme do Láďova auta. Ten přemísťuje sebe i ložnici vozmo. My si bereme bajky z garáže a vyrážíme k Malý Skále. Prvních 10 kiláků stoupáme k nejvyššímu bodu trasy, Smrk 1124 m nad mořem. Od Ivanky jedeme přes Hubertku až ke Streitovu obrázku, kde to známe.
Dál šlapeme nad Rapickou horu až k Druhý lavičce. Skoro až k vrcholu musíme tlačit, přes balvany a kořeny. Na vrcholu u rozhledny je živo, neboť Klub Českých Turistů, pořádá výstup z opačný strany. Má to tu výhodu, že se na Smrku čepuje pívo a rozdávaj diplomy. Zatímco cesta k vrcholu byla samý pot a dřina, tak nahoře funí chladnej vítr. Vytahujeme šustky, popíjíme pivko, někteří dokonce vystoupali na rozhlednu a dělají si selfí s panorámatama.
Zkoncentrovaný nasedáme a pokračujeme na druhou stranu z kopce dólu, Věžní stezkou, na Francouzskou cestu. Tom nás naviguje po E3 hřebenovkou na Pytlácký kameny a Jelení stráň, což není tak docela bajkerská trať. Zatímco Pytlácký kameny se daly obkroužit celkem snadno, tak Jelení stráň a obzvláště klesání do Hojerovy jámy, jak jsme se shodli s Lukášem, bylo minimálně za trest. Naštěstí čas oběda byl blízko a po dobrým jídle bylo utrpení zapomenuto.
V Chatě Pešákovna vaří naprosto suprově a každej si přišel na svý. Po jídle dáváme odpočinek na prostranství před chatou. Za hodinu odjíždíme přes Jizerku kolem bejvalý sklářský huti na Protrženou přehradu. Na vyhlídce si necháváme udělat jiným bajkerem skupinovou fotku. Sjíždíme na Soušskou silnici, z níž odbočujeme po 300 metrech a stoupáme do sedla mezi Desenským hřebenem a Zeleným vrchem. Krátkým sjezdem se dostáváme na
Protrženou přehradu. Děláme si zase fotky. Jsme v půlce dnešní trasy, teda zhruba na 30. kilometru.
Teď pojedeme hezky z kopce, nějakých 10 kiláků přes Desnou až do Tanvaldu. Nevím, jak ostatní, ale moje prdel je trochu otlačená. Už nějakou dobu. V Tanvaldu si někteří vybírají v bankomatech prachy. My, co vlastníme obchodní řetězce potravin „U mě, teda U Milana“, máme czechkoinů dost. Se silama už to tak slavný není. Peníze máme, můžeme vyrazit na Černou Studnici.
Jsme v nějakých 400 metrech a Studnice je o 460 metrů vejš. Po malým zakufrování nacházíme zkratku přes železniční trať a osadu Na Marjánce. Stoupáme a stoupáme. Velký Hamry 600 m, Zásada Zbytky 700 m, serpentýny Berany 750 m. Na rozcestí silnic s turistickou značkou se rozdělujeme. Lukáš ani nezastavuje a rovnou stoupá ke Kladívku. Následuje ho Martin, pak Tomáš. Něco mě kouslo a vyrážím taky. Ostatní vrchol objíždějí. Kupodivu to jde a furt se valím vpřed. U Kladívka v 850 metrech je živo. Na skále visí spajdrmeni, pod ní několik Crnců hlasitě mi vyjadřující podporu. V eufórii opětuju volání a chci jet bez držení. Ještě štěstí, že to do kopce dost dobře nejde, jinak bych zřejmě upad. Společně odjíždíme k rozhledně, kam si jdu koupit chlazenou limču. Po pořádným doušku sjíždíme dólu. V Horní Studnici se opět spojujeme se zbytkem výpravy a víceméně klesáme přes Maršovice, Dalešice, Sněhov na Malou Skálu. Tady je něják živo a rušno. Je to tím, že se koná fesťák Maloskalská Noc. Kontaktujeme Láďu, bereme si z auta věci a jdeme se ubytovat do Hotelu Malá Skála. Po 9 hodinách máme v nohách 63 kiláků, to si zasloužíme pořádnou sprchu a vydatnou večeři. Očištěný, vymydlený jdeme na terasu povečeřet a povyrazit se. Skoro všichni si objednáváme Hambáč a pivko nebo Colu, případně víno.
Ale jako aperitiv pořádnej Koksák! Zábava se rozproudila až hanba, k tomu nám Tomáš pouští Muchu. O ½ jedenáctý platíme a většina z nás jde spát, né tak noční ptáci, kteří nemaj dost a jdou se dorazit jinam, takže nás po návratu budí klepáním, aby se dostali na pokoj.
Ráno se budím zase brzo, sleduju příjezdy a odjezdy vlaků, východ slunce na Suchýma Skálama. Jeden za druhým se Negři budí. Provádíme ranní hygienu, balíme věci a můžeme jít snídat. Snídaně v podobě žrautových stolů nám umožnila dát si, co libo. K dispozici jsou housky, salám, med, máslo, bábovka, musli, čaj, kafe, ovocný a zeleninový šťávy. Během snídaně se dozvídáme, že Lukáš v krasojízdě nepokračuje. Takhle si představuje opravdové kamarádství?!!! Zdraví je mu milejší, než Negři! Si děláš prdel, né?! Né, opravdu, bez prdele! Nejedu! Nu, co se dá dělat, pojedeme bez Lukase. A taky bez prdele! O 1/2devátý se loučíme s Lukášem a Láďou. Vyrážíme na poslední a dlouhou štreku. Ejhle! Po nasednutí, nejenom, že nejedu bez prdele, ale naopak! Je tam! A jaká! Bolavá! Jedeme podél Jizery, až na konec Rakous. Čistě omylem odbočujeme na Zbirohy. Je to do serpentin, není to zkratka, spíš naopak a do kopce. Do velkýho kopce! Vejškově je to asi takhle: „Z 250 metrů do 460 na dvou kilometrech.“ Vražda! V Besedicích jsme na vrcholu, tak zase dolu, do Klokočí. V Klokočí u Rotštejnu míjíme odbočku, jsem zbaven funkce navigátora. Kousek se vracíme, bohužel do kopce. Po modrý značce jedeme do Vesce, odkud stoupáme přes Prackov na Hamštejnský hřbet pod Kozákovem. Do stoupání, jako obvykle, vyrazili tahouni Pavel, Martin a Tomáš, následováni zbytkem pelotonu. Na chvostu se plahočím, teda tlačím kolo já a můj stín, ačkoli i ten mě občas předjede. U Vzdychánku nedlouho vzdychám, lapám po vzduchu, doplňujeme tekutiny. Sjezd do Záhoří, si zpestřujeme držkopádem. Klucí jeli dost blízko za sebou, když Pavel lehce přibrzdil, protože před ním někdo taky přibrzdil, takže se stal držkopád s fatálním poškozením bajku a lehkým otřesem Zdendy. Když se Zdenda vymotal ze spleti kol, přepočítal šrámy, tak zjistil, že patka přehazovačky je ohnutá a přehazka vadí v otáčení kola. Přivazujeme přehazovačku k rámu a popojíždíme do Záhoří.
Před pekárnou Zdenda zkracuje řetěz, aby se mohl dostat k nádraží v Železným Brodě. Fotíme si ho na věčnou paměť, pak se loučíme. Zdenda jede do Železňáku na vlak, my míříme přes Zdoliny, Blatiště do Semil. V Semilech máme za sebou jenom 25kiláků. Na oběd je brzo, proto projíždíme Semilama a údolím Olešky jedeme přes Bořkov k Suticím, kde odbočujeme na Hřeben a Čikvásky. Z Valdic sjíždíme do Kundratic. Bohužel hospoda je tady zavřená, nefunkční. Musíme jet dál a doufat, že někde nějaká bude. Sotva pletu nohama, prdel bolí jako čert. Kluci se mi ztrácí z dohledu. Za Kundraticema zastavuju, dávám si musli tyčku, piju vodu. Přemejšlím, že to v Roztokách zabalím. Po několika minutách nasedám a „pletu si svetr a jih“. Negři na mě čekaj na vrcholu stoupání. Chci, aby mě zahrabali v pangejtu, ale voni se jenom tleměj. Nasedáme a zase jedeme. Mám pocit, že se motáme v Kruhu. Skutečně, projíždíme Kruhem do Roztok u Jilemnice, tady konečně nacházíme otevřenou Restauraci. Restaurace U Bönischů s malou zahrádkou akorát pro nás, nikde nikdo, to jsme potřebovali. Záchrana v poslední chvíli. U okýnka si objednáváme pití. Někdo pivo, někdo červenou limonádu, nebo obojí a k jídlu co kdo snese. Po obědě to chce něco sladkýho. Kousek vedle restaurace je cukrárna. Odvážlivci si dávají zmrzlinu, já přemejšlím nad věnečkem a rakvičkou. Radši nic.
Svůj nápad s vlakem prozatím ruším a s ostatníma pokračuju v jízdě. Že prej nepojedeme přímo, ale kopec objedeme přes Karlov a Žďár. Ještě nejsme ani pořádně z Roztok a rovina se dost naklonila. To sme teda pěkně v Prklíně, běduju. Naštěstí se to po 400 metrech srovnalo do normálu. Vítr nám fouká do zad, to se to jede. Na Červeným kopci se odděluje grupa do Dvora Králové. David, Ota, Pavel a Štěpán jedou směrem na Nedaříž a Horka u Starý Paky. Já, Martin a Tomáš jedeme na Studenec. Přejíždíme silnici číslo 293 do Bukoviny, shodou okolností je to 50. kilometr. Několik kilometrů nemusíme šlapat, nebo jen lehce. Na bolavou zadel, to nemá vliv. Za koupalištěm v Dolní Kalný, najíždíme na cyklostezku a tím pádem nemusíme jet po poměrně frekventovaný silnici č. 16. Projíždíme Kalnou, Slemenem, Horní, Prostřední i Dolní Olešnicí, ale pak na 16ku stejně musíme. Poposedávám si na sedátku dopředu i dozadu, jenže mi to nepomáhá. Vyzývám k zastávce u hospody za Olešnicí ve Vestřevi. Za 15 minut se trochu vzpamatovávám. Pokračujeme. Přejíždíme Labe, železniční přejezd u Chotěvic a skrz Chotěvice jedeme k Pilníkovu. V Pilníkově odbočujeme na spojovačku k Dolcům. Nevím jak ostatní, ale já dodělávám. Připadám si jako „delfín“, jedna hemisféra mozku se raduje z bajkování, druhá se snaží udržet zuby-nehty na trubkách. Už několik desítek kilometrů se tvářím urputně. Až mi budou dělat plastiku prdele, můžou si vzít kus gzichtu. V Dolních Starých Bukách míjíme pomyslnou značku 75 km. Už od Vestřevi čujeme od hor nějaký mračení a před Dolcema se zahušťuje. Na Dolcích, repektive u Severky, sesedáme a pořizujeme si závěrečný, rozlučkový pivo. Než si stačíme ťuknout, spouští se první kapky s hromy a blesky. Liják všechny zahnaní dovnitř Severky, no, nezbejvá než si dát další. Přeháňka se přehnala, hurá do sedel a na zteč posledních kilometrů. Teď už jen nuda, nuda, šeď, šeď. Pod Gablenzem se loučíme a rozjíždíme se k domovům. Po 85 kilometrech je konec. Proslýchá se, že Dvorská grupa Negrů jela po odpoutání systémem TopGear. Když Ota píchnul, Pavel přidal, nechal zbytek opravovat, takže stihnul dívadlo. Jsou to ovšem jen zákulisní tlachy a víc k tomu určitě napíší aktéři samotní. Faktem je, že celkem jsme najezdili od čtvrtka 31. 5. do neděle 3. 6. 2018 víc jak 200 kiláků. A to je asi tak všechno, krom puchejřů na prdeli. Opravdu jsme to ujeli! A bez prdele.
Zapsal vrchní kronikář Milan.
Odkazy na fotky:
https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72157667660965697
https://pavelhrnecek.rajce.idnes.cz/Crnci_na_Singltreku_pod_Smrkem/
http://crnci.vtestu.cz/
https://photos.google.com/share/AF1QipO9hLWkPXUUvT0kp0aNNBabWpiR6S8fCGD_-dWiseUbddccteyeHgxEAVCr4XgqNg?key=cWZIN0JFc3FvX3hwWjJ4U3hRZ21DWFJSbDM0SzFn
http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369
https://www.flickr.com/photos/obojetnik/albums/72157667709970917
