Silvestr Zvičina 2023

Vánoční besítka 2023

Orlický hory 2023

 

Rychlebský Stezky se letos musely obejít bez nás, protože jsme jeli do Orlickejch hor, lépe řečeno do Deštný v Orlických horách. Tom objednal Roubenku pod lesem s výhledem na Deštné, kachlovýma kamnama a venkovním koupacím sudem i s vodou. Ač se všem termín nehodil, přesto se mnozí zúčastnili alespoň na den, či dva, takže spokojenost byla na všech stranách. Většina účastníků se jako obvykle dopravila na místo činů auty. Pouze malá skupinka 2+1, čily tři Negři Tom, Slim a Dejf jeli vlastní silou, tedy kolmo. Naše přebytečný věci nám vzali kuci dvorský. Z Trutnova vyrážíme 7:30 a jedeme za Elektrárnu skrz Bajerův kout, abysme vystoupali na Dolní panskou. Ráno je trochu chladněji, ale stoupání na panskou udělá z chladna teplo raz dva. Nad Bohuslavicema přejíždíme silnici a lesníma cestama jedeme ke Končinám a na Kvíčalu. Za Dlouhýma záhonama se makadamovým peklem spouštíme do Úpice, kolem školy Lány. Sychrovem stoupáme na Krákorku, abysme skončili zase na Končinách, ale těch na de Rtyní. Máme v nohách prvních 22kiláků. Od Devíti Křížů sjíždíme k nádraží Červený Kostelec, kde se Tom vítá s vlastníma dětma, alespoň jak tvrdí, dětma jedoucíma rychlíkem do Prahy. Výpravčí dohlíží na pravidelný odjezd, zbejvá rozloučit se zamávat a už usedáme na bajky a jedeme ke kostelu sv. Jakuba, kde máme spicha s Dejvem. Už dávno není kosa, slunce svítí, ba i hřeje. Bundy máme schovaný v báglech už od Kvíčaly. Než si u zvonice stačíme odfrknout, zbaštit posilující posilovače, stojí tu Dejf. Možná, že tu byl už před námi, to už si přesně nevybavuju. I on se posiluje a balí tepelný štít. Společně vyrážíme na další cestu. Jedeme Svatojakubskou cestou k dalším Končinám, tentokráte Kosteleckým. Pořád se pohybujeme v ňákych 350ti metrech, malinko nahoru a pak zase dolu. Za Kosteckýma Končinama sjíždíme do Zbečníka kolem pěchotního srubu T-S 5 „U křížku“. Sešup dolu a jsme v Hronově. Kolem Jiráskova muzea se jenom mihneme a pozvolna začínáme stoupat ke Žďárkám, podél hranice CHáKáÓó Broumovsko. Za Žďárkama se nad náma tyčí Borek, vůkol Černý les a proti nám teče Strouženský potok. Tom s Dejvem se mi ztrácí za zákrutou, něják nestačím jejich tempu, ani tempu vlastního tepu. Stoupání není extrémní, normálně bych to měl vyjet, ale něco není evidentně v pořádku. U dolu Vilemína opouštíme ČR a jsme v Polsku. Hned u prvního baráku u rybníků jsme v polovině dnešní trasy 39,2km. Teď už jenom ta těžší, stoupací, polovina. Je čas oběda, zastavujeme se v Pstražně u Muzeum Kultury Ludowej Pogórza Sudeckiego w Kudowie-Zdroju. Na parkovišti rozbíjíme dočasnej tábor a vytahujeme vlastní zásoby. Je dobrý ujíst část váhy, do kopce se s tím přece tahat nebudeme. Najedený a posilněný vyrážíme. Stoupání se přiostřuje. Napojujeme se na Dolnošlaski Szlak Papieski, vlastně jedeme furt cyklo č. 4095 T.G.Masaryka. Jedna serpentýna a oběma pneuškama překračujeme Park Narodowy Gór Stolowych pod Bludnýma skálama, na Český straně zvaný Bor. Uf jsme v 700stech metrech a šlapeme kolem Lelkowy hory až do Polany Imka, naštěstí je to bez námahy, cesta vede po vrstevnici. Masarykova stezka se někam odbočila, stojíme opět na silnici a po asfaltu to frčí přeci jenom rychlejc. U Narožnika odbočujeme ze silnice č.387 na vedlejší cestu pod Kopu Šmierci. Z kopce mastíme o zlom vaz, Kopec Smrti necháváme nad sebou a skrz Ležice až do Duszniky-zdroj to máme furt z kopce. Na náměstí trochu odpočíváme, Tom se zorientovává a vyrážíme stoupat a stoupat. V biatlonovým areálu nad městem by měl bejt pivovar Browar, kde by sme se chtěli osvěžit. K areálu cesta stoupá zostra, takže mi Tom a Dejf znova ujížděj. U areálu na běžkařský lajně jsme znovu sjetý a můžeme jet najít pivovar. Nikde nikdo, areál je jako po vymření, střelnice je biatlonistů a barák pivovaru lehce zarostlej bejlím, všude pusto, jen les šumí. Nezbejvá než nasadit kyselej gezicht a pustit se zase do stoupáníčka. Zdejší cyklostezky jsou poněkud prudší, to jsou asi polští bajkeři víc urostlí. Asi jako Tom, kterej tak ňák furt jede, zatím co já s Dejvem tlačíme až skoro ke šlepru „Jodla“. Tady se cesta sklonila a zase se dá i jet. Je tu 60tej kilometr, prudký stoupání nad Dusznikama máme za sebou, teď přejet sinici a za ní hraniční kámen u Číhalky a jsme zpátky v Čechách. Knížecí cesta vedoucí nad Číhalkou ještě 2,5kilometrů stoupá až do 880metrů. Konečně si můžu na několik, slovy šest km lehce vydechnou, takže takřka po rovině objíždíme Ostružník až nad Sedloňov, než nastane závěrečný krvežíznivý stoupání serpentýnou k Polomskýmu kopci a další serpentýnou se otočíme k Sedloňovskýmu vrchu, kterej ve vejšce 1000metrů míjíme. Furt se plazíme, teda alespoň já, protože Tom i Dejf už jsou někde v cíli u Roubenky. Stoupání a utrpení skončilo pod Kameným vrchem ve vejšce 1023metrů. Z tohohle bodu jsou to jen dva kiláky k Roubence a 70kiláků máme za sebou. U Roubenky je skoro pusto, jen několik aut je zaparkovaných na parkovišti. Dva Negři odpočívaj na zápraží. Dovídáme se, že ostatní bajkujou někde v bajkparku ve Zdobnici. Máme hlad, tak se jedeme někam najíst. Z Roubenky to máme do centra Deštnýho pěkně z kopečka. Pod kopečkem to nevypadá, že by to tu žilo. Okolo kostela nic, tak sjíždíme ke Kozímu chlívku, kde mají naštěstí otevřeno. Venkovní posezení je obsazený, ale uvnitř se nám poštěstilo najít volnej stůl. Nevím jak ostatní ale mě telecí řízeček se salátem splnil očekávání. Teď ješte zavlažit organismus a není co řešit. Odkud si od Zdobnice se přiřítila skupina Negerských bajkerů a obsadila venkovní trávník. I oni si přišli svlažit volátka. Po skončení radovánek se vydáváme zpátky do Srubu. Máme to pěkně zosssstrrara do kopečka, takže někteří i tlačíme nejstrmější část až ke Srubu. Bajky hezky narovnat do předsíně, ubytovat se a vyspršit upatlaný těla, ještě nějáká ta pobava. Kdosi roztopil pod koupacím sudem, voda se ohřála, tak se několik máčáků máčelo v sudu pak šup do hajan, ráno se jede k Zemský bráně.
Ráno vylejzám mezi prvníma. V koupelně na sebe vyplazuju jazyk, trochu ho umeju i učešu a jdu si do seknice udělat snídani. Za pecí se válej dva kravský vocasy, přičemž jeden chrápe a druhýmu koukaj nohy. Jejda je to Jenda a Hrnec. Jendáč chrápe jako na lesy ale Hrnec vylejzá, nezastíraje, že mu hluk vadí.  I já dělám hluk, ale jen nádobím a vařím si čaj. Postupně to začíná žít až tak, že velmi. Negerstvo vylejzá, dělá si něco k snědku. Sem tam se vydává někdo nakoupit do místní pekárny, ale vrací se z úplně jinýho krámu, pekárna nepeče. Po snídani se chystáme vyrazit. Namazat řetěz, zkontrolovat čepy, nalejt vodu do hydrovaků a můžeme vyrazit je právě 9hodin. Před chalupou děláme společný foto. Domů odjíždí Lukas a jinou trasu bajkování si zvolil Švábik. Jede za kámošem do Sedloňova. Nasedáme a jedeme za Tomem, kterej má trasu v hlavě, my ostatní buď v paži, nebo jinde. Sjíždíme do Deštný a kolem sjezdovky Valachovka začínáme stoupat po sinici vedoucí na Šerlich. U odbočky vedoucí k Šerlišskýmu mlejnu se dostáváme do zákazu, protože silnice je v rekonstrukci. Z náklaďáku vyskakuje rozzuřenej silničář a huláká na nás, jestli jako nerozumíme značkám! Pár jedinců stačilo serpentýnu projet, pár se nás prosmýklo lesní pěšinou nad náklaďák, kam se hromotluk rozeběhl. Jendáč, Ponko a Šotek se zalekl a radši se vydali objížďkou kolem Šerlišskýho mlejna. Náš přebytek se sešikoval u druhý serpentýny na vjezdu lesní cesty a  za neustálýho huhlání blížícího se hromotluka odjíždíme v lesní tišinu, provázeje odjezd tu zdviženou okončetinou, tu hrubým čí jemným komentářem, vědouc, že už nás hromotluk nedostihne. Stoupání vykazuje vysokohorský prvky, peloton se začíná trhat. Trhám se i já, takže zůstávám vzadu, čím dál dál. K vrcholu je to osum serpentýn po lesní cestě. Co serpentýna to zhruba 50metrů vejškovech. Plíce nestíhaj dodávat kyslík, pot se říne do očí, rychlost se snižuje. Po nějakou dobu se mnou jede Dejf, ale pak ho má rychlost přestala bavit a frrr je fpr… Po jedenácti kilometrech od startu a šesti od rozzuřenýho stavbaře stojím i já u rozhledny na vrcholu Velká Deštná. Je tady frmol, všude samej turista. Všichni se chtějí rozhlídnou do kraje z rozhledny, jen já ne, šetřím síly, tuším, že je budu potřebovat. Odjíždíme k rozcestí, kde se znova potkáváme se zbytkem výpravy, jedoucí oklikou přes Šerlich. Je tady občerstvovací bod, tak vystojíme frontu a dáváme si něco k pití, případně sušenku. Osvěžený jedeme asfaltkou z kopce na křižovatku pod Homolí. Tom nás chce v zápětí utopit v bažině, naštěstí je málo bažinatá, vede nás roštím zkratkou na Homoli, kudy se moc jet nedá, za to si můžeme bajky pěkně potlačit výmolama. Sjezd z Homole ve štrůdlu bajkerů nic moc. Naštěstí teréní vložka zkončila a vracíme se na asfaltku. Až k pěticestí lehce stoupáme kolem Tetřevce i kole vrcholu U Kunštátské kaple. Na pěticestí po 21km odpočíváme před sjezdem na Komáří vrch. Kolem Anenskýho vrchu sjíždíme bunkrovkou prudkým klesáním okolo pevnosti Hanička za kterou odbočujeme vlevo na Hadinec. K Vysokýmu kořeni vyhlídka je kousek prudkýho stoupání, kde se peloton rozrthl, ale na vyhlídce znova srazil. Na vyhlídce, na louce se povalovala výprava děcek, ke kterým se na chvíli přidali i Negři. Pak se prudkým klesáním valí Negerská skupina k Neratovu, kličkujíc mezi pěšíma a víříc prach, aby se vynořila z lesa u přístřešku Eliška kousek nad Neratovem. Dole je plno poutníků, jdoucích ke kostelu a nebo do hospody. Míříme do pivovaru, ale tam nic než pivo nemají, tak se vracíme do Neratovský hospody. Rozsazujeme se do volných míst, dáváme si jídlo a pití. Najedený i napojený se jedeme mrknou na kostel Nanebevzetí Panny Marie, obležený poutníky z daleka, široka. Negerstvo potom obsazuje trávní u kostela a relaxuje. Asi bych chtěl dojet k Zemský bráně, tak mizím spolu s Dejvem a jedeme napřed. U mostu přes Divokou Orlici máme v nohách necelých 50kiláků, Zemská brána je dobyta. Po několika minutách přijel hlavní voj Negerstva. Fotíme si most a pak se vydáváme zpátky. Drsňáci v čele s Tomem jedou zpátky hřebenovkou. My ostatní jedeme nejdřív zpátky k Bartošovicím, kde odbočujeme na Niemojow do Polska a po silnici jedeme podél Divoký Orlice. Tady to nestoupá sice tak prudce, přesto se trháme. Hrnec a spol jedou rychle jako draci. Já, Dejf, Jendáč a Ponko se vlečeme, čas od času zastavujeme k odpočinku. Slunce zalejzá za kopce, začíná bejt chladno. Mostowice, Piaskowice, Lasówka nekonečná jízda. Máme v nohách 70kiláků a posledních 12 bude pro mě očistec. Za Lasówkou se vracíme do ČR. U Berdřichovky narážíme na zbytek utrhlý skupiny s Hrncem. Sedí v bistru Luna a občerstvujou se. My se nezastavujeme, jen srdečně zdravíme a pokračujeme v krasojízdě. Začala tma tmoucí, svítíme a trháme se. Už nemůžu, je mi zima, tak zastavuju a oblíkám se. Zůstávám v zadu a ne a ne dohnat Janka, Ponka s Dejvem. Za mnou se začíná ze tmy ozejvat hlahol. Nekonečný stoupání na Šerlich přeci jenom končí a Jendáč oslavuje, že nebyl poslední, za to já mám pocit, že je to má poslední hodina. V sedle pod Šerlichem se dělíme. Někteří jedou do Kozího chlívku, Já, Hrnec a Šotek jedeme do Srubu. Nejdřív sešup k Šerlišskýmu mlejnu, pak se proplíst lesem do kopce nad Národní dům. Uprostřed lesa chci kolo prodat za korunu, ale nikdo nikde, tak si ho ještě pár dní nechám. Šotek nemá světlo, jedu teda za ním, aby si na posledním sjezdu ke Srubu nerozbil Šotka jako na Kokostezkách. Hurá přežil jsem to a můžu se po 82km vykoupat. Něco si dávám k jídlu a snažím se relaxovat. Ostatní se setkali ve chlívku, kde se trochu nalíčili, aby se po zavíračce vrátili k nám na Srub, roztopili pod sudem a zase se mohli ráchat v teplý vodě. Mám toho dost jdu spát.
Ráno vylejzám rozlámanej a vyřízenej. Většina se po snídani vydává na štreku a jedou si zabajkovat do Polskýho Zielence do tamního bikeparku. Dneska přijel na poslední dva dny Vlasta, kterej se několik let neukázal. Přivezl si i e-bajk, ale do Zielence jede na klasickým celopéru. Na pokoji jsme zůstali dva, Já a Zdenda. Já spím a Zdenda se učí cizímu jazyku. Takhle nám vydrželo takřka po celej zbytek dne.
Je neděle pojedeme domů. Po snídani a úklidu se balíme a postupně odjíždíme. Jedni autama, Já, Tom, Dejf a část trasy s náma pojede i Vlasta, jedeme kolmo. V 9:40 vyrážíme. Stoupáme ke Kamenýmu a Sedloňovskýmu vrchu. Už po pár metrech jsem bez dechu a ujíždějí mi. Trápím se trápím. Pod Sedloňovským vrchem se odpojuju. Nechávám Vrchmezí klukům a sám se spouštím dolu do Olešnice v Orlických Horách. Jsme domluvený, že se znova potkáme v pivovaru Agent. Do Olešnice sjíždím po modrý značce. Jedu opatrně, abych se nezkravil. Olešnicí projíždím bez zastavení. Počasí sice není špatný, ale teplo vyloženě taky není. Ejhle! Pivovar Agent má zavřeno. Posílám zprávu, že jedu do Pekla a tam počkám. Nevymejšlím zkratky a jedu asfaltkou podél Olešenky, údolím pod Novým Hrádkem do osady Doly pod hradem Frymburk. Tady skončila asfaltka a až do Pekla vede jen obyčejná zpevněná cesta. V Pekle mám v nohách 26kilometrů. Ve stánku si kupuju gulášovku a než ji dojím, jsou tady kluci. Vlasta se s náma loučí a vrací se zpátky k autu do Deštnýho. S éčkem to takovej problém nebude. My pokračujeme do Nováče k Broučkovi na oběd. Jedeme mojí oblíbenou stezkou podél zdejší Úpy mající název Metuje. Před Nováčem to vypadá, že se mi vrací síla, ale než se vydrápeme k sokolovně, už mě síla zase opouští. Za sokolovnou odbočujeme na náměstí. U Broučka sedáme na zahrádku a objednáváme si jídlo a pití. Po jídle nasedáme a jedeme. U Eltonu sjíždíme dolu k řece a kolem zimního stadiónu do místní části Krčín, kde se napojujeme na silnici vedoucí do Nahořan. Za letištěm u Lhoty se odpojuje Dejf, mířící do Dvora Králové. S Tomem jsme zůstali dva, ale spíš jeden a půl. Skrze Šonov, Provodov, Šeřeč a Kleny objíždíme Rozkoš. V Provodově se nám taky podařilo projet pomyslnou polovinou trasy a u Šeřeče i nejnižší místo. Takže už zase začínáme stoupat. Projíždíme Dubenskou oborou, Zličí, ale protože je zavřenej červenej most v Babičině údolím musíme stoupat do Žernova a teprve v Červený Hoře sjíždíme k Úpě do Babičina údolí. Před Havlovicema mám prdel na hadry, takže odpočinek na Havlovickým stadiónu přišel vhod. Doplňujeme tekutiny a vyhřejváme se na slunci. Je to právě 60tej kilometr. Tom navrhuje jet přes Radeč, aby se mohl zastavit v Rokytníku za dětma. Já už do žádnýho kopce nechci, tak se loučíme a já jedu dál podél Úpy a trochu se trápím. Zastavuju co chvíli, nejdřív v Suchovršicích u továrny, pak za Lhotkou u lesa. Znova zastavuju v Bohuslavicích za mostem. 70tej první kilometr. Ještě 12náct a budu doma. ČOVka, Porfix, snad nejukrutnější stoupání okolo skladiště štěpky u elektrárny a nekonečná rovinka kolem EPOII, dlouhá jen 1,5km. Cyklostezkou projet skrze Trutnov a jsem doma po 82km. A víc už si nepamatuju. Jenom vím, že to bylo 28.9. až 1.10.2023

Fotky zde.
Fotky Lukas tuhle.
Výpis účastníků tadyhle.

Kokostezky 2023 by Dejf

Kokostezky 2023


Na výpravu na Kokostezky s ubytováním u báby Šubrový se vypravilo celých patnáct negrů – Gandalf, Hrnec, Horejs, já, Buťák, Borek, Poník, Mahony, SmEjDiL, Honza z Pardubic, Bart, Tom, Šváb, nováčci Zbynďa, Jirka – a jeden Šotek. Po hodně krátkém hecování se, jsme se domluvili s Tomem že auta pro nás nejsou a že to radši vezmeme kolmo. Po středečním přezouvání na nejuniverzálnější plášť pod sluncem - Smart Sam, nafouknutí na tlaky zcela nevhodné do terénu a výměny prasklého stavěcího šroubu přehazovačky byl můj bajk připraven vyrazit na cestu nejen Rájem. Čas setkání v 7:30 v bodu č.2 u Hostinného jsme oba stihli a tudíž mohli po nezbytné fotodokumentaci vyrazit na cestu.

Nízko položené slunce nám idylicky osvětlovalo okolní kopečky, jen mě překvapilo množství dopravy na silnici asi tak páté třídy, plné výmolů a nakonec i přecházející v prašnou cestu. V Bukovině sluneční paprsky zesílily natolik, že bylo nutné dát si svlékací a občerstvovací pauzu u bývalé sámošky. Zde Tom odhalil jeden ze svých trumfů – archivní zásoby čokolády kterou se dopovali ještě piloti Luftwaffe.

V cukuletu jsme se octli na trase kterou znám ze svých dvou výprav na Ještěd, tu jsme opustili v Libštátě, kde Tom koupil dětský opalovací krém. Protože kdo maže, ten jede. V Lomnici nás příjemně překvapilo hezké náměstí a pak nádherný sjezd kolem zajímavě pojmenovaných vesnic Rváčov, Černá, Bosna a Rváčov – Dráčov. Po té spoustě převážně asfaltu přišlo zajímavé intermezzo v podobě úzkých cestiček, zarostlých kopřivami a taky jednoho brodu. Za odměnu nás uvítala Baba a Panna v Českém ráji. To už se ale začal hlásit hlad a tak jsme na překvapivě ošklivém náměstí v Sobotce zavítali do bufetu. Tom si vyžádal poslední karbanátek a já klasický smažák, rovnou se dvěma tatarkama, protože jedna bývá málo. Pln energie se ujímám navigace a až do Března jedu na plný plyn. Zde nás zláká nejen hezké náměstí, ale hlavně zmrzlina. Osvěžující pauza. V Mladé Boleslavi vedla cyklostezka poklidným parkem s příhodně situovaným pítkem, kde jsme dotankovali již docházející vodu. Kousek za Boleslaví jsem si vynutil menší odbočku z plánované trasy kvůli megalomanskému Stránovskému viaduktu. 

Po vcelku výživném stoupání jsme dojeli až k památníku odpadlých Negrů, kde jsme opět doplňovali spálené kalorie. 

Kousek odtud nás čekala zajímavá rozhledna Hradišť s výhledem až na Ještěd. 

Dál nás opět čekalo terénní intermezzo, které bylo bohužel ukončeno nejhorším úsekem celé výpravy. Od nepoužívaného fotbalového hřiště uprostřed lesa se obecní úřad Chorušice rozhodl zbudovat novou silnici, která ale byla zrovna ve stádiu neuválcovaného hrubého makadamu a tak jsme asi kilometr opravdu trpěli.

To už zbývalo posledních několik kilometrů, ale protivítr a únava způsobily, že Tom se utrhl a já ho nemohl za žádnou cenu dohnat. Naštěstí na mě počkal a tak jsme si mohli užít sjezd Crncovou silnicí společně. 

Na jejím konci nás Čekala hospoda u Grobiána a zasloužený půllitr Rohozce. Sotva jsme si stihli objednat, najednou ladně připlula Bílá Labuť a s ní Horejs. Chvíli po čočkovce nás uvítal i tým Á vedený tradičně Hrncem a poté dorazil tým Š vedený Švábem, který nám doručil dvě nové černé duše - Zbyňďu a Jirku. 

Poté co skončilo tolik potřebné občerstvení jsme se konečně vydali omrknout bábu Šubrovou. Zde nás čekalo překvapení v podobě mikropokoje, kam se měli vejít čtyři urostlý Negři a při doplňování vody jsme čekali, kdy na nás vypadnou hřebíky, jak tady byla voda rezatá a smradlavá. Já s Tomem jsme měli nohy nastartované a tak jsme jen čekali až si je dalším pivem roztočí Horejs, protože to byl jediný Negr, kterému se chtělo s náma na kolo. Tom jen prosíravě vyměnil štěrkolet za kamenodrť a jali jsme se zkoumat místní Kokostezky. 

Po krátkém seznámení s Crncovou silnicí opačným směrem nás čekalo poněkud prudší stoupání terénem, kus pole a konečně trail, který začínal dost nemilosrdně dropem do lesa a pokračoval hodně utaženými zatáčkami, možná spíš až přetaženými, nebo jsem byl už přetažený já? A další prudké klesání až na dřevěnou lávku. No tak takhle jsem si to teda nepředstavoval. Po několika rozbočeních jsme narazili na strom přes cestu a i když nebylo jisté jestli jsme na správné stopě, pokračovali jsme v tlačení kol dál. Občas se dalo i nasednout, ale po tom co mě ujela prdel a já si musel lehnout, abych se nesklouznul až někam ze skály do propasti, jsem začal být lehce kyselý, což by nespravilo ani Horejsem nabízené magnesium. Asi aby mi Tom trochu spravil náladu, tak jsme se vydali pro změnu směrem nahoru ke skalám, kde se role mého bajku a mě obrátila. Místo aby kolo neslo mě, musel jsem kolo nést já a to rovnou po vytesaných mini schodech, dalších skalách a průrvách.

Trocha dalšího bloudění nás dovedla zpět na oficiální trail. Ten byl sice povedený, já už ale neměl tu správnou náladu, a tak mě nakonec i potěšil pohled na asfalt a rozlehlou vodní plochu Harasova po dojetí trailu. Ještě více mě potěšil Plavčík, ovšem né z masa a kostí, ale z obilí a chmele. Vůbec nevadí že má jen devět stupňů, pořádný říz mu totiž dodá chmelení za studena. A stejně musí hlídat jen malou, ale hezkou plážičku u rozpadajícího se kdysi luxusního hotelu. Zde jsme se setkali s další trojicí Negrů.

Dále už míříme nejkratší cestou zpět k bábě a tímto naše honění kilometrů pro dnešní den končí. 153km to je celý den krásně strávený v sedle. Už jen večeře, na kterou jsme čekali celou půlhodinu z předpokládané hodinové prodlevy a mě už konečně dorazil i Šmejdil se zavazadly a tak následovala zasloužená sprcha, nějaký ten Svijanský máz a postel, manželská, s Tomem…

Na druhý den jsme docela dlouho pospávali a vyráželi tak na traily vcelku pozdě. Po společném snímku vyrážíme směr Harasov, zkontrolovat Plavčíka. 

Paní u výčepu ho nechtěla pustit ven, ale poté co jí Tom vysvětlil obchodní zákoník ho nechala kolovat mezi námi Negry. 

Dále jsme se vydali směr hezká vyhlídka na Harasov, pokračovali po trailu a nakonec i po silnici směr hrad Kokořín. Na návsi nás překvapilo, jak hlučné umějí být žáby v místním rybníčku a poté co jsme konečně chytli správný směr a vydali se mimo jiné krásnou alejí a po schodech, které se odvážili sjet jen Tom a Mahony, dorazili konečně ke hradu, kde zrovna probíhala svatba. 

To už se ale blížil čas oběda a Grobián byl příhodně při cestě. Zde jsme u stolu vystřídali partičku nadšených veteránistů. Následovalo několikero chodů včetně kafíčka s koláčkem a mohli jsme pokračovat vstříc dalším dobrodružstvím. Vcelku náročné stoupání/tlačení vystřídal asi nejhezčí sjezd v okolí. Kolem samé skály a možnost zvolit minimálně mezi dvěma stopami byla moc hezká. Pěkná příroda pokračovala dál, sjezd bohužel nikoli a po nějaké době muselo zákonitě přijít zase stoupání a naštěstí i další občerstvovací zastávka v Boudě. 

Tam jsme se chvíli vyloženě váleli a po doplnění tekutin pokračovali po silnici až k zámeckému rybníku, kde nám Tom připravil překvapení v podobě dalšího trailíku a tentokrát jsme kola snášeli všichni i směrem dolů. To ale vůbec nevadilo, alespoň bylo více času na kochání se krásnou krajinou. Sil už ale moc nezbývalo a tak přišla vhod zastávka v Ráji v občerstvení u Weinlichů na výborného nového nealko Bernarda a čočkovku. 

Odtud už to byl jen kousek na základnu alias bábu. Po nezbytných úpravách zevnějšku jsme s Tomem šli ještě na jedno ke Grobianovy a po krátké večeři, kde jsem si vyslechl novinky o Skynetu, šel celý pokoj číslo tři spát, teda až na Honzu, který musel ještě zpracovat nával informací ze satelitů. Dnešních 61km bylo příjemně vyčerpávající.

Třetí den náš pokoj vstal vcelku brzo a po nezbytné úpravě zevnějšku sebe i kola a snídani jsme byli připraveni vyrazit na výlet. Sobota je totiž tradiční výletní den. Nejdřív bylo ale nutné vyrazit opět směr Harasov. Tentokrát nás zde nečekal Plavčík, ale pan Kolofix, který měl za úkol zafixovat zadní brzdu nešťastnému Mahonymu. Muselo se mu pracovat krásně, obklopen tolika Negry. 

Nakonec se zadařilo a tak jsme se mohli vydat opět směrem na vyhlídku a pokračovat trailem, kde jsme opozdilci já s Horejsem narazili na stádo srnek. Já si teda nejdřív myslel, že se utrhla některá z místních skal, ale poté co proběhly pár metrů před námi to bylo jasné. Poté jsme se seštrůdlovali všichni na křižovatce, teda až na Buťáka, který akčně tlačil sám špatnou odbočkou a pokračovali kratším sjezdem a nakonec se většina z nás došourala pod Kokořín. Zde se vzbouřila část Negrů vůči Honzovýmu trasování a došlo tak k rozbití Negerstva na dvě odnože. Jedna včetně mě jela po stopách perníkáře krásným trailem hned za Kokořínem a ta druhá si žila vlastním životem. Chvíli poté jsme lehce sjeli z cesty a jako jediné východisko se tvářilo proplížit se remízkem plným kopřiv skrz řepkové pole. 

Nakonec se i silnice našla a my tak mohli pokračovat vstříc Jestřebici a jeho hostinci, kde jsme se občerstvili tekutinami a ostrou zelňačkou. Dál jsme pokračovali směr Ráj a pak následoval libový výjezd po asfaltu do Libovic, okořeněný projíždějícími veterány. No nic trocha olova nikoho nezabije ne. Dál míjíme těsně Housku, abychom se pak zamotali v Kruhu. Nad kruhem je na poli zaparkovaná spousta aut a zvídavější z nás ehm Hrnec neváhají zjišťovat co se tu děje a tak se dozvídáme, že se máme vyprdnout na nějakej Bezděz a jet se radši podívat na velkolepou bitvu, jakou svět neviděl. 

Vzhledem k tomu že je to stejně směrem na Bezděz, tak dojde jen k minimální změně itineráře a dorážíme k táboru, kde kromě nás není skoro nikdo na nohou. 

Zklamáni pokračujeme dál krásnými borovými lesy až pod Bezděz. Zde dojde i na oblíbenou taktiku Buťáka a tak tlačí všichni. Pod Bezdězem kotvíme u Vejra, kde si narveme nácky. Mahonyho si Vejr zřejmě oblíbil a tak na něj udělal nálet a strefil se přímo do rozkroku.

Gandalf zvažuje že by vzal orla, protože zjišťuje že platba kartou není možná a peněženka je po třech dnech tak nějak prázdná. Uklidňuju ho že mám hotovosti dosti a že se pak vyrovnáme virtuálně. Poté pokračujeme překvapivě do kopce směr Bezděz, což se po vydatném obědu moc nesetkává s pochopením. Naštěstí netrvá dlouho a užíváme si místy písčitější sjezd směr Mácháč. V Doksech se setkáváme zřejmě s místní čarodějnicí, která nás očaruje tak, že se všichni motáme v kruhu. Po chvíli výřečnější z nás ehm Hrnec, čarodějnici zahrozí, že vydržíme rajtovat na našich ohřích klidně až do večera a tak nás kouzelným slovem DOST propouští a my tak můžeme pokračovat směr přístav. Zde se zrovna naloďuje jedna odnož rodiny Čingischána s cílem slíbit si věrnost do konce života. Šotka kupodivu na palubu nepustí a tak si alespoň děláme foto u zapomenuté kotvy. 

Dnes to na koupání ani moc není a tak nevadí, že nás nechtějí pustit na pláž. Pokračujeme tedy roklí, následují sprinty mezi poli a zde ztrácíme Buťáka, respektive na něj přichází energetická krizovka a dnes si s sebou nezbalil svou oblíbenou zubní pastu. Gandalf v mžiku nabízí jeden ze svých kouzelných lektvarů a Buťákovy v tu ránu jako by vyměnili nohy. V Bořejově si dáváme kostelní schody a opět se ocitáme kousek od Housky. Tam se dozvídám, že Ráj je za dveřmi a tak poháněn chutí na Bernarda předjíždím celý peloton a utrhnu se skoro všem, kromě největších závodníků. Nakonec vydrží jen Hrnec strategicky se schovávající ve vzduchové bublině za mnou. Slavnostně si pak objednávám grepový Free a ten jen zasyčí, tak je čas na opravdové pivo, pro mě dnes první. Jen si ho odnáším z okénka, problém je za dveřmi. Telefonát od Horejse kde se jako flákám, že on už je připraven k odjezdu a jestli chci jet s ním tak ať sebou pohnu. Nedá se nic dělat, i když rozpis práce na příští týden říká, že nakonec zůstávám v čechách, dohoda je dohoda. Sice se nabízí zítřejší odvoz od Šotka, nato ale zdvořile exuju pívo, loučím se s ostatními a pokračuju nejkratší cestou k bábě. Rychle zabalit, osedlat Labuť a hurá domů. 

Po troše bloudění v důsledku objížděk najíždíme na Jizerní Vtelno a standartní trasu. Cestou bohužel nepřežije jeden ptáček střet s mými řidítky a tak i když vše vykydávám z Labutě přímo u vchodu, vůbec si nevšimnu, že mně chybí telefon. To mi dojde až při stěhování věcí, jenže Horejs už je fuč a začíná stres. Nejdřív je třeba zbavit se půlky ptáka, která se usídlila na zamykání vidlice a pak nejkratší cestou směr Lipnice. Naštěstí po silvestrovské vyjížďce vím kam zajet a tak se mobil nachází v útrobách Labutě pod sedačkou a já tak mohu v klidu odjet domů. 

V neděli jen tiše závidím další dobrodružství na Kokostezkách o které jsem přišel vcelku zbytečně, když příští týden nikam nemusím... Nakonec ale v podvečer kolem šesté, při údržbě bajku, najednou zvoní telefon. Jedna osoba náhle vypadla z rozpisu a tak se nakonec vyplatil den odpočinku před prací. 

Myslím že tentokrát se to opět povedlo, počasí asi Gandalf taky zabookoval společně s ubytkem a mých 420km dálkových a přes 6000km výškových za jeden týden je pro mě slušný rekord, který hned tak nepřekonám.

Dejf

Kokostezky 2023

To bylo prozatím nejlepší poježdění všech dob! Prohlásil v neděli odpoledne Hrnec, jen co jsme dorazili k Bábě Šubrový z poslední vyjížďky od Čertových hlav. Nonono, myslím si v duchu. A pochybovačně, taky v duchu, kroutím hlavou. Jak může takhle bezhlavě hodnotit. To bude chtít hlubší anállízu, grafy, statistiku a tak. Úplně nejlíp ale: Primární analýzu – převod dat na ACTG kód; vytvoření sekvencí readů; vytvoření ukazatelů kvality. Nasledně: Sekundární analýzu – filtrace readů; porovnání a skládání readů; post-alignment procesy a rekalibrace dat; vyhledání SNP a jiných sekvenčních variant. Pak taky: Terciální analýzu – kontrolu kvality odečtu SNP; anotace a filtrace sekvenční variant dle zvolených parametrů; analýzu souborových vzorků; analýzu výjezdní exprese; vizualizaci dat! Zjednodušeně: SEQme a SEQme a/nebo VY! No, není toho málo. Tak se do toho pusťme. Už 16týho 12tý se dal Hrnec slyšet, že by následující Negerkej zájezd mohl bejt na Kokořín. Že je to sice šlapavý, avšak v nádherným prostředí. Námět na krasojízdu byl nadhozen a protinávrh se nekonal, to znamenalo vytvořit tabulku účastníků, najít optimální termín a vyhledat ubytování v lokalitě Kokořínský důl. K ubytování se nabízely chatky v kempu ATC, nebo některý z hotelů. Hotely se zdály poněkud dražší a chatky v kemp zase míň vybavený. Tom objevil na Bookingu ubytování „U Báby Šubrový“. Přísahal bych, že já jsem tu Bábu na Bábukingu neviděl. Zajednal jsem pět pokojů a vytvořil tabulku účastníků. Tabulka se začala plnit, jenomže pět pokojů by Negři nenaplnili. Šváb přizval kolegy bajkery aby doplnili naše řady, avšak ani náhradník Qbic kdyby jel, by nenaplnil pokoj číslo pět. Odříkám teda pátej pokoj a konečnej počet účastníků je 16náct. Výběr za ubytování proběhl rychle a bez průtahů. Ve stanovený čas je zaplaceno, tudíž jedeme. Termín 1 až 4týho června. Jednotlivý skupiny Negrů si zvolili čas odjezdu individuálně. Check-in u Báby je nejdříve ve 14hodin, to ale nemůže některý jedince odradit a vyráží ze Dvora už ráno. Já razím po půl jedenáctý naloženej svejma i Tomovýma věcičkama. On sám, spolu Dejvem šlapou od šesti ráno ze směru Hostinné, Lomnice nad Popelkou, okolo Trosek, Sobotky, Dolního Bousova, Mladý Boleslavi, Krnska, Skalska na Kokořínský Důl. Celkem teda 140km a což je něco okolo 10ti hodin šlapání. Já se v Ignácovy rozhodně nenudím. Chtěje si zkrátit cestu přes Slemeno jedu přes Rudník, jenže za Hostinným je objížďka, která mě vede do Vrchlabí a pak už jsem vlečen událostma a navigací někudy přes Jilemnici, Košťálov, prdelákov i prdelákovice, abych se po hodině a půl vyloupnul u Rumcajzla vedle Jičína. Konečně někde kde to znám. Hrrrr na Boleslav a dálnici. Hlavně neminout dvousjezd z dálnice na Mělník. Jedu jako o závod, můj čevenej drak ze Suzuki předjíždí kamión a…. dopr. sakr. sakruju, ale to už jedu na Prahu po placeným úseku. No co, na dalším sjezdu před Benátkama mám další pokus. Povedlo se a nechytili mě! No a teď to dám ne? Brodce, Chotětov, Mělnický Vtelno a zase objížďka himl! Ve 14:09 stojím u Báby Šubrový. Zpoždění 9minut, to jde :-). Jdu se přivítat s personálem. Mám se prej na chvíli posadit, než mi připraví pokoj. Sedím na zahrádce hospody, popíjím hroznovej nehaj a vtom přijíždí Honza. Dostáváme klíče od pokoje, přejíždíme zaparkovat auta do dvora. Vykládáme krámy, když tu se odkudsi vyloupnou Hrneček, Borek a Bárt patřičně upravený od Grobiána majíce v nohách 9kilometrů koko. Ostatní, kteří už přijeli, jsou s Danem v servisu někde v Mělníce. Dan má cvaklou brzdovou hacici a teče. Teda hadice. Než se vypakujeme, přijížděj borci od Mělníka. Dan je bez bajku, že prej mu sním něco udělaj a večer přivezou. Všichni, až na Dana se převlíkáme do bajkerskýho a chystáme se na vyjížďku. Z mrákot se probírá i Hrncova grupa a jedou s náma. Je půl čtvrtý když vyrážíme. U Grobijána což je asi 200metrů se potkáváme s Dejvem, Tomem, Horejsem a dalšíma. Moc je nezdržujeme a razíme skrz Kočičinu do Sedlece a Mšena. Stoupáme roklí nejdřív mírně a pod Sedlecí zprudka. Proplejtáme se skalníma rozsedlinama, přejíždíme suchý větve pohozený na cestě po těžbě. Pod Sedlecí se cesta naklonila a zúžila do cestičky lemovaný křovím. Pod prvním barákem vedle rybníčku na sebe čekáme. Jede nás osum kusů. Ve předu Honza, Borek, Bárt, Hrnec, Slim, Lukas, Ponko a But v závěsu. Sešikovaný se znovu drápeme ještě asi 200 metrů, nejdřív štěrkovou a od baráků asfaltovou cestou na křižovatku v Sedleci. První vrchol máme za sebou a hurá po zelený do Mšena hezky z kopečka. První hospoda „Obecník“ z venku moc nevypadá a druhá „Hostinec u Koruny“ měla uzavřenou společnost. Pod městem jsou „Městský lázně“, tam se v čerstvě opraveným Art Deco areálu nachází otevřený občerstvení. Jedno nikoho nezabije a co tě nezabije to tě posílí. Posílený pokračujeme po modrý lesoparkem Debř, stoupáme zvolna okolo Kokořínku, přírodního divadla, odpočívadla Romanov ve tvaru mochomůrky, aby se to odtud až na Švédskej val zase víc naklonilo a to se to tady menuje Rovina. Za švéďákem konečně sešup dólu. Znenadání průjezd skálou. Průsečná skála vznikla vytesáním lesní vozové cesty do pískovcové skály. Pravděpodobně byla vytesána v době 30ti leté války, aby se lépe vojáci dostali vozem k tábořišti. Vozy sice nemáme i tak se s někým potkat by nebylo příjemný. U Hlavy a Žáby rozháníme turisty a projíždíme do dalšího úseku. Droužkovou cestou, až na Pokličky. Od Pokliček si po schodech netroufáme, mohlo by dojít na dřevěných, zábradlím lemovaných schodech ke karambolu a to nechceme. Zpod schodů je to už příjemná cesta údolím Pšovky na základnu k Bábě Šubrový. Kola odkládáme do dvora, jdeme se vykoupat a následně se scházíme na zahrádce hospody. Skupina ve složení Šváb, Zbynďa, Jířa Macháček, Dejf, Tom a Horejs si jeli svou trasu k Harasovu a jistě ji barvitě popíšou v jiným románu. A Dan stále čekal na zprávu ze servisu, jenže se na něj vy servisovali. Furt nám chybí poslední účastník Šotek. Ten se prozatím nachází v chráněný IT dílně pod Špilasem u Príglu a dorazí večer po skončení školení E.T. specialistů. Na zahrádce to žije. Paní provozní se přijela podívat, jak to jde a vidouc bóží dopuštění, přidává se k personálu a nosí a nosí, seč ji síly stačí. Dáváme si i jídlo a to fakt nemá chybu. Teda, možná byla chyba dát si smažáka, když koleno nebo žebra vypadaj a nejen ty, tak famózně. Do jídla nám přijíždí Švábova grupa. Seznamujeme se se Zbynďou a Jířou. Tak to máme dva Jiří, dva Davidové, dva Honzové a dva Petrové, to bude teda pěknej guláš! Jo! Guláš byl prej taky výbornej. Zábava se rozproudila. Jenom Dan je trošičku skleslej, protože bajk nedorazil a oprava neproběhla. Za to dorazil s velkou slávou Šotek. A zase nová runda piv a asi i něčeho jinýho. Mezi 11ou a půlnocí se platíme, zalejzáme do hajan. Ve tři ráno Švábovo řvaní jak na lesy, klení a pak ticho. Až ráno se dovídáme, že se po půlnoci šel projít a ztratil cestu zpátky. Domorodci ho chtěli vyreklamovat, bohužel neúspěšně. Probděl noc venku u ohně a až když se ráno otevřely dveře, mohl se vrátit. Ráno nás obvinil, že mu nikdo neotevřel, ale kdo mohl vědět, že ty skřeky jsou prosba o otevření. A jaký je poučení pro příště? Nechlastat tolik, případně neodcházet z postele!
Dobré ráno, říkám nezvykle pozdě v 7hodin a jdu se podívat, jak vypadám. Ujde to, tak to oplachuju, beru si tašku s jídlem a jdu posnídat na společenku. Někteří jdou posnídat do hospody, kde maj objednanej žraut. Po snídani ošetřujeme šemíky a vyrážíme. Dan si opravuje brzdovou hadičku na přivezeným bajku, elektrikářskou páskou načež razí s náma. Všech 16náct nás vede Tom po Crhově silnici okolo Grobiána do serpentin. Za jednou ze zatáček se vrháme na lesní, ještě víc nakloněnou cestu. Po několika stech šlápnutích na nejlehčí 32/50 převod jsme na prvním vrcholu dne. Loukou okolo vysílače přijíždíme ke trajlíku. Tom všechny Negry upozorňuje, že teď to bude náročnější sjezdík a to stezkou mezi stromy rovnou dolů a taky že bude několik protisměrných serpentin na 45stupňovým svahu. Trošku se to na prašný cestičce smeká, ale nic coby nešlo sesmeknout, případně ubrzdit jenom přední brzdou. O tom by Dan moh vyprávět, nebejt zrovna zaměstnanej bržděním onou přední a jedinou dostupnou brzdou. Ti v zadních řadách radši bajk vedou. Pak až k Harasovu šlapavej trail, nahoru, dolu a dolů k rybníku. Odpočinek, občerstvení a do sedel. Jedeme na druhou stranu údolí. Švábik si vyjížďky užil nad hlavu a jede si po svým. Ostatní statečně šlapou kolem skalního bytu, cestou pokladů Harasova pod Psí horou vzhůru k vyhlídce nad Harasov. V domnění, že někde předemnou jede Tom, snažím se ho dohnat a ne a ne ho dojet. Jak lehce se jede po úbočí nad osadou Harakoko. Nad Mlčeňí se stezka dělí. Nikoho jsem nedojel, tak radši čekám. Po několika minutách všichni přijíždí včetně Toma. Asi jsem měl vlčí mhu. Od Mlčeně znova stoupáme až na asfaltku s názvem Venkluka, na dohled od Janovy Vsi, skrz kterou projíždíme do Kokořína. Hospoda v Kokoříně není otevřená, tak nás Tom směruje na trail za zámkem. Trail vede nejprve po vrcholu skal, aby sestoupil o patro níž po krátkých schodech a pak jel pod skalami a věžemi někde úzkou stezičkou, jinde asi metrovou cestou, ale vždycky jsou po levý ruce skály a na druhý straně buď hluboký průrvy, nebo jen prudkej svah. Dva a půl kilometru šlapání, kde není čas na rozhlížení, jestli nechceš skončit upadlej o pár metrů níž. A už je tu výjezd na kostkovanou silnici, počkat na zbytek party a můžeme jet na hrad. Bajky pohazujeme pod branou, fotíme si středověkou romantiku opravenou ve 20tých letech 20týho století. Prohlídku vynecháváme. Následně sjíždíme tunelem do Podhradí. Míříme do Kempu ATC, kde se odpojuje další část – Hrnec, Lukas, Horejs, Borek, Dan atp. ti si dávají pivsona. Náš zbytek Tom, Dejf, Honza, Slim, Bárt, But pokračujeme trailem nad kempem a Růženiným údolím se u Rapína vracíme zpátky do údolí k rybníku Kačírek kousek od Grobiána, kam jedeme na oběd a doplnit jonty. Nikdo z Negrů se neobjevil, tak se nás šest vydává dál. Znovu jako včera vystoupáme Kočičinou do Sedlece, jenom místo do Mšena dneska odbočujeme za Sedlecem na modrou do Rokle močidla a pěkně tři kiláky z kopečka, kolem Náckovy rokle, Rokle Apatyka, až pod Pokličky. Po červený proti proudu Pšovky do Vojtěchova a odbočit do Planýho dolu proti proudu potoka Žebrák. Čtyři a půl kilometru stoupáme k asfaltce a pak ještě kilák do Střezivojice. To by si zasloužilo odměnu! A ta je sladká i hořká, jak je komu libo. Hospůdka Bouda stojí na nejvyšším bodě dnešního bajku 407metrů nad mořem. Ti v ATC kempu se už válej na cestě. To my si hrajem s klíšťatama na posekaným trávníku. Dost bylo válení! Šup do sedel! Hezky z kopce skrz Blatce. V javorový áleji udělat snímek hradu Houska na protějším kopci a pak se vynořit v Houseckým údolí u Pšovky. Po kilometru odbočujeme před Tuboží na Zámeckou cestu. V nohách máme asi 49kilometrů a před námi je prudký stoupák k trailu Konrádšturm (Tuboh), naštěstí jedlouhej jen ňákých 400 metrů. Na odbočce čekáme, než dojede Janko Tlačič. Společně se posunujeme kupředu, přičemž se z obou stran přibližuje hrana skal až je ostří ostrý, že by nás mohlo rozkrojit. V tom se skály rozestupujou a rozsedlinou mezi níma padá stezka v ostrým úhlu dolů. Netroufáme si to sjet, tak snášíme bajky dobrých deset metrů. Nasedáme a kličkujeme mezi stromy a balvany do nižšího patra skal. Prudká levá a už jedeme uzoučkým trailem pod skalou po levý ruce a po pravý ruce máme vrcholky jehličnatých stromů. Občas se trhá hrana stezky, sem tam rupne větev pod bajkem. Na koukání po krajině fakt není čas. To že jsme jeli kolem věže Golem a Rabbi Löw, vím až teď, ale při bajkování to byly jen zasraný, zkurvený šutry co mě chtěj shodit do lochu. Každá sranda jednou končí a tak skončil v Konrádově Tuboh trail. Po silnici č.259 jedeme do Ráje. Už bylo na čase, očistce bylo dost :-). Ráj, to je ráj nejen na pohled ale i pro dehydrovaný tělo. Konečně kofola, pívo, česnečka, burgr, hranolky. Trochu se ochladilo, smrklo, tak rychle na základnu. Projet znovu Vojtěchovem, pod Pokličkama pryč ze silnice na červenou značku, mihnout se v Podhradí a zastavit až u Báby. Koupel, večeře a volná zábava na společence. Dole v hospodě začíná hrát avizovaná tramská kapela Harakoko. Na úvod spustili: „ V Montgomery bijou slony, už jim nezbyl žádnej nůž!“ nebo tak ňák to zpívali :-). A pak další a další, jako „ Leží šíp za vanou.“ IT štvanci si donesli na společenku notebůky a pokouší se pracovat, jenže zdejší Wifič nefičí. Honza provedl restart routeru a už to maká. Ale jen několik mžiků. Lukas si v kufru přináší mezihvězdný spojení Starlink a tak máme pro dnešní večer vystaráno. Únava z málem 60ti kiláků vykonala svoje a tak se du spát. Není to jako by mě do vody hodili, ale spím. Ráno se probouzím opět kolem sedmý. Drobná ranní očista, snídaně z vlastních zásob, vypucovat bajk a vypravit se společně k Harasovu kam už se mezi tím vydal Dan se svojím šemíkem. Má totiž objednanýho „Kolofixátora“. Přijel ten nejlepší, sám Čábelickej! Když se v Harasově všichni slejzáme, má Dan kolo rozebraný, novou hadici namontovanou a Čába už to zase dává dohromady. Brzdu plní, odvzdušňuje a seřizuje. Ještě Danovy ukazuje vakl v čepu přepákování a ukončuje činnost za kibicování početnýho zástupu Negerstva. Poděkování s přílibem brzký faktury a můžeme vyrazit nach Hunde. Teda Psi. Vlastně Dogsy. Zčerstva o5 Psí hora, vyhlídka Harasov, Harakoko, Mlčení ale tentokrát ne nahoru, ale dolů k silnici, kolem Grobiána do Podhradí. Tady se trháme. Půlka si jede svou trasu, ostatní se vrháme vzhůru k hradu na stezku za Kokořínem. Nádhernej sluncem ozářenej trail podel skal. Ale někde nad Sluneční jeskyní se nám v kakamrdí a popadaných stromech ztrácí stezka, tak se v lese ztrácíme i my. Stojíme nad jakousí roklí a hledáme kudy. No kudy! No tudy, okolo pole řepky Babišky. Babiško, babiško, kdo v tobě přebývá? Já kopřiva žahalka, já klíšťátko vysávač! Au, jau, au jau, au, au! Už mám vylečený regma! Hlásím a tlačím já i Janko Tlačič skrz kopřivy a mezi mezemi a Messi a Řepkou a Zinédine Yazid Zidanem. V tom se ozve: „Vidím silnici!“ To je skoro stejný zvolání jako za Magalhãesových mořeplaveb. Tam taky někdo zvolal: Monte vid eu! ( Vidím pahorek! ) . Konečně civilizovaný svět bez babišojdů. Odhazujeme bajky a líbáme asfalt. Na památku se fotíme s řepkou. Konečně vím kolik nás jede. Je to Dan, Bárt, Dejf, Slim, Hrnec, Šotek, Borek, Butič, Honza a Tom. Ostatní Horejs, Ponko, Lukas, Zbyňďa a Jířa Macháček jedou na Housku a do Dogs jinou cestou. A Šváb stopuje do Mšena, kde obšťastňuje knihovnici mistní lidové knihovny. To nám, to po asfaltu fičí. Dobřeň-Jestřebice a je tu první občerstvovna. Máme okolo dvanáctý, to chce něco na hlad. Třeba trampskou zelňačku s chlebem, něco jontů a zas můžem. Šup z kopce Vojtěžským dolem do Vojtěchova, hnedle do Ráje a pak stoupáníčko stoupání k Vrátenský hoře. Hezky po silnici, nechat se předjíždět veterány všech kategorií a čuchat volovo, jako za starých časů. Pod Vrátenskou horou za Libovicema jedeme konečně ze silnice. Ovšem stoupání ještě nekončí. Jen těsně lízneme vrcholek s rozhlednou a pokračujeme, teď už z kopečka skrz Kruh do Žďáru. Najeli sme na červenou značku a tý se držíme až na Bezděz. Dobrých 15 kilometrů to bylo z kopečka. Za silnicí č.38 (Boleslav-Doksy-Jestřebí) se nám cesta zase naklonila opačně. Občas bylo nutný trochu zatlačit po vzoru Velkého Janka. A co zvládne on my taky. Hrad se nám tyčil nad hlavou, ale tam, tam nejedeme. V podhradí u rybníka se nám do cesty postavilo Pohostinství u Vejra. Zase v pravej čas! Bylo třeba doplnit tekutiny, nasytit hladový krky a nechat odpočinou umdlévající okončetiny, včetně prdelí. Odpočatí, najedení do syta odjíždíme směr Mácháč. Z podhradí hezky z kopečka lesní cestou, za občasnýho poskočení na terénní vlně, občas šup do bílýho písku, až to s bajkem zamává. A jsou tu Doksy. Proplejtáme se Masarykovými sady, mezi ulicemi Mimoňská a Ke Klůčku jezdíme okolo přístřešku tak dlouho, dokud paní sedící v něm, neřekne „DOST!“ Naštěstí to řekla, jináč tam jezdíme do teď. Ještě trochu zamotaný se dostáváme do přístaviště Máj. U mola stojí loď odplouvající do Hanoje. Aspoň se to tak na první pohled jevilo. Přibíhající slečna, byla vykázána, že jde o soukromou vyjížďku a bílým je vstup zakázán. Utěšit se jí jal náš krasavec a enfant terrible Hrnec. V klubovým dresu negrů se jí ujal slovy: „Dneska už bílej, nesmí ani na loď.“ Můžu vás doprovodit. Naštěstí ochranka pláží a vysoká mříž zabránila dalšímu obluzování. Hrnec ukončil vztah a vrátil se do našich řad. Objíždíme střežený pláže do Starých Splavů, kde opouštíme Mácháč a začínáme se vracet. Selskou roklí pozvolna stoupáme na Novou Skalku, sjíždíme skrz Starou Skalku do Zbyny. Zase stoupání, směr Korce. Janko But Tlačič se začíná opožďovat. Přišla na něho krizička, jako prase. Nabízím mu energetickou bombu, aby se jeho znavený tělo zase rozjelo. Ve stoupání na Korce, dojíždíme peloton. Dan má sice opravenou brzdu, ale už dobrých 40kiláků vrže jako stará šlapka. Že prej pedály mazal, ale něco se v nich sype. Teď se to snaží trochu umlčet, ale marně. Oni to nebudou pedály, ale vymačkanej čep. Nasedáme, jedeme. Malinko štrejchneme Ždírec a v kilometru 62 jsme v Bořejově. Teď až do Ráje to máme z kopce. V Bořejově to začíná průjezdem skrz portál věže kostela Sv. Jakuba. Pokračuje dvojschody a půl kilometrovej sjezdík zakončuje serpentína do Týnskýho údolí. Famózní!!!! Klesání pokračuje skrz Housecký údolí, kde jsme už byli včera. Asfaltkou klesáme k Tuboži, vynecháváme Tuboh-trail a skrz Konrádov pádíme do Ráje. Rychlý jonty, malý občerstvení a dřív než bude v lese tma, jedeme do Hradska na schody. V Ráji se s náma loučí Dejf. Musí na základnu rychle se zbalit a odjet. Horejs je jeho odvoz do DK a ten už musí domů teď v sobotu večír. My se musíme nejdřív vyšplhat od Ráje k Romanovu na Roviny, to znamená z 250ti do 400metrů. Jde to trochu ztuha po těch 70ti kilometrech. Ale nakonec jsme na Rovinách, teď to půjde jenom z kopce! Nájezd do Františkovi áleje a davaj až k Sedleci. Šotek přijíždí omlácenej, jak studenti v devětaosumdesátým . Bajk se mu splašil pod prdelí, nakopnul ho a vyklopil. Hlavně, že bajku se nic nestalo :-). Očistil si loket, prdel, Šotka a můžeme pokračovat. Průlet Sedlecí a je tu Hradsko, kaple sv. Jiří. začátek dnešní poslední radovánky. Tom na nic nečeká a vrhá se vpřed. Ani já na nic nečekám a větve přede mnou, větve za mnou, sleduju Tomova záda. A už je to tady! Schoddydydydydydyd pauza a schodydydydydydy, otočka o 90 a shoddydydydydy. Někoho v úzkým koridoru potkat, smetu ho ani necouvnu. Poslední sekce schoddydydydy a jsme na dně Kokořínskýho Dolu kousek od Grobiána. Je 3/4tě na devět. Vstřícná vrchní nám ještě před uzávěrou točí po dvou pivsonech a pak nekompromisně zavírá. Půllitry máme nechat na schodech. Dopíjíme a dokončujeme 78 kilometrů dlouhou štreku. U Báby se zkulturňujeme a všichni, jak tým Á, Bé i Cé se scházíme na terase k zábavě. Ponkič griluje mňamky, v hospodě opět bijou slony. Nedožranej od večeře si láduju přebytečnej buřt do hlavy a mnohem později toho budu litovat. Po jedenáctý nás ukončujou dvě roztomilý pasažérky z vedlejšího pokoje. Několik jedinců jde na společenku, kde probíhá fotbálek. Pak spát před zejtřejším finále. Někdy uprostřed noci mě budí kopanec do břicha. Buřt se vzbouřil a chce zase ven a je mu jedno, že je noc. Uďál jsem všechno o co žádal, i sem se předklonil nad hajzlík, ale ven se mu zase tolik nechtělo, tak jsem ho opět polknul a šel si lehnout. Několik dlouhejch minut se mnou ještě klepal, pak to vzdal a dal pokoj, zmetek jeden.
Nedělní snídani jsem odbyl. Trochu zeleniny a rajčata co nám nechal Dejf v lednici. Ale je mi líp než v noci. Dneska dáme ještě jeden rychlej bajk a pak pojedeme domů. Jedeme Želízy, respektive Čertovy hlavy. Vede nás Tom. Harasovem nás projíždí deset. Tom, Šotek, Honza, Borek, Dan, Bárt, Slim, Lukas, Janko a Ponko. Tentokrát jedeme po žlutý. Stoupání do Bosyně se postupně stupňuje a posledních 100metrů tlačíme všichni. Na asfaltce od baráků zas jedeme. Stoupání, už zase lehčí, končí ve Vysoký u značky Bosyně konec v kilometru pět. Až do Želíz je to sice 7km z kopce, ovšem zkratka Jandovou roklí prověřila odolnost nejednoho bajkera. Podlejzačky, přelejzačky, Frfekenovy poponášečky a kopřivová lázeň. Kilometrovej segment radost pohledět. Stromy napravo, nalevo, nad hlavou a na zemi a přes rokli. Ale dali jsme ji kilometr za 7:40, to jde ne? A už jsme v Želízech. Bajky necháváme pod hlavama i se Šotkem. Lezeme nahoru. Je tu živo, samej turista. Lukas vytahuje z batohu dron a startuje. Mezi tím se štracháme vzhůru na plošinu u temene Čertových hlav. Lukas nás snímá z letícího dronu. Beru šišku a vrhám ji na dron. Míjím. Asi o 5metrů. Vynadívaný na elektrárnu Mělník slejzáme pod kopec, nasedáme a jedeme na vedlejší stejně vysokej kopec k jeskyni Klácelka. Moc vysoko ale vyjet nejde, takže tlačíme. Okukujeme vytesaný reliéfy, obcházíme je, vracíme se k bajkům a sjíždíme dolu k silnici. Dělíme se. Lukas, Janko a Ponko potřebujou odjet, tak mastí k autu nejkratší cestou. Hned na další křižovatce se odděluje Honza a jede se ještě někam projet k Tupadlům. Nás šest se vrací skrze Dolní Zimoř a Zimořským dolem ke Kokořínu. U mě se začíná projevovat noční zvrácenost a ranní nedostatečná snídaně. Jsem bez sil a výjezd na Kokořín z Truskaveckýho dolu km 22 až 23,5 je pro mě smrtící. Někde uprostřed odpočívám. Nahoře v Kokoříně jdeme do konečně otevřený restaurace U Koně. Dáváme si hrachovej krém z hrachu, někteří i zákusek a pití. Po zaplacení se vrháme na trailík za zámkem. Až na Bárta mi všichni ujíždí a nad moje síly je dlouhou dobu i Šotek. Předjíždím ho jen díky jeho zaváhání v jedný zákrutě pod skálou, ale i tak mě dokáže znova dojet. Jsem docela rád, že trail končí. Ještě projet kostkovanou silnici tunelem do Podhradí, udělat několik kliček podél Pšovky a stojíme u aut u Báby Šubrový. Parta Lukas, Janko, Ponko se akorát naloďuje a odjíždí. Ani my to neprotahujeme, nakládáme bajky na střechu a fííí do rodnýho kraje, do Sudet, do Trutnova, doprdele to byl zase zájezd. Ještěže mám vlka. Tentokrát žádný bloudění a rovnou za nosem. A co to hodnocení? No?! Možná, ale opravdu možná, má ten kluk jeden porcelánovej pravdu. Jenom ty superlativy bych krotil! Škrtám „Nejlepší“ a „ všech dob“ a nechám: „ To zas bylo poježdění!“ Nebo nebylo?

Došlo po uzávěrce: Hrneček trvá na svém výroku! ” To bylo prozatím nejlepší poježdění všech dob! ….a myslím si to pořád!

Pár fotek zde:

Nebo zde od Lukase:

Případně tady:

Endurance 2023

Po loňským úpěchu a taky protože jsme letos chtěli sjet vloni vynechanou krásnou přírodní lajnu nad Chvalčí, tak proto se uskutečnil druhej ročník Endurance. Zavčas, 14týho března nadhazuju tohle téma. Jako obvykle nejrychlejším Negrem je Hrnec a má palec nahoru. Ostatní mlčí a musim je trochu popostrčit. Vytahuju trumfový eso a přebíjím všechny nevyřčený argumenty:  „Trasa obsahuje všechny povrchy, všechny myslitelný obtížnosti, Freeride, DéHáčko, Enduro a taky objížďky. Na svý si přijde i AL koholík, neboť cestou jsou občerstvovací stanice v historizujícím slohu. Technicky vzdělaný bajkeři ocenění průjezd technickou památkou R11, kterou připravuje Ředitelství Silnic a Dál nic. Prostě volejte sláva a tři dny se radujte!“ Přihazuju dva termity 22 nebo 29týho dubence a o termitu rozhodne losovačka založená Zdenánkem. Ledy se pohnuly, negři se rozhlasovali a výhercem se stává sobota 22týho dubna. Prakticky celej měsíc do startu mrholí až leje, teploty do 10ti, ledovej vítr to jistí. 14dní před startem Tom rozvířil stojaté vody startovního pole nabídkou použití klubovny v Petříkovicích. Moje trumfy trumfnul ubytováním, gulášem připravovaným na vohni a oslavou jeho velikosti č.45. Teprve teď se učástníkometr málem utrhnul z virtuální zdi nářků a zastavil se na čísle 13náct. Ještě trochu potrénovat a může to vypuknout. Dávám si Lánský Jázně, Hoffmannky, Černej Důl, Horní Lánov, Prostřední Lánov, Dolní Lánov, Hostinný a domů. Ale celou cestu na Hoffmannky myslím na mínusovej pól baterky. Samozřejmě i na plusovej a jak by mi asi slušel, kdyby mě poháněl vpřed, kdybych takovej baterkovej bajk měl. Víc než 50ti kilometrovej trénink mi formu spíš rozladil. A dotoho to dubencový počasí – furt kosa a přeháňky. Čtyři dny před startem dávám blbýmu počasí den, maximálně dva a pak ani ťuk, teda káp. Trocha toho indiánskýho čarování, kouřovej tanec okolo bajku, zpěv hujá, hujá, ajá hajajá a kouzlo se povedlo. V sobotu ráno je nebe vyluxovaný, jako moje peněženka. Už od večera maj hydrometeorologové plnou hubu tepla, ale v šest ráno to prozatím na prognózovaných 22 nevypadá. V osum něco, mě u paneláku nabírá Borek do své jarně kvetoucí WolksVany a odváží ke klubovně. Mezitím se několik odvážných negroidů Hrnec, David, PéBar a feduální vládce koloběžka 1. Tom Král, pohybujou kdesi mezi DK a Petříkovicema na svých bajcích. Zbytek, Lukas, Šotek, Buťák, Štěpka a Dan se mačkaj v gumokolech. Tomík nás usilovně vyhlíží na základně, kde se postupně zjevujeme. Slunec vyvádí jak divej, vslíká nás z oteploušů do dresů a nutí vystrčit bílý kolena z pod kraťas. Jó počasí, to prostě umím! A taky trasu, ta mě jde taky! V 9hodin velím: „Odjééézd!“ Jako jeden muž a Šotek vyrážíme k „Moravskýmu traverzu“, podjíždíme železnou dráhu propustkem a vzhůru nahoru! Nejprve pozvolna aby se za brodem bezejmenýho potoka traverz naklonil ještě o několik stupňů. Kdo se nerozcvičil a neroztáhl si hrudní košíček ten sotva popadá dech, včetně mě. Dobrá polovina tlačí. Tlačí i Janko Tlačič. Na odbočce u krmelce čekáme, než jsme všichni. Sláva prvních 1,5kiláku a 150metrů vejškovejch máme zasebou. Už jenom 55kilometrů, tisíc-sto vejškovejch a bude to :-). Kratičký rovinatý intermezzo aby stoupání ač né tak agresivní mohlo pokračovat. Po dalších dvou kilácích jsme na prvním vrcholu dne. Znovu se šikujeme a odjíždíme dolu, nahoru, dolu, nahoru teda houpačkama k bunkrům T-S 44 Na pahorku a T-S 43 Pod lesem. Mezi oběma bunkrama na rozcestí pod markoušovickou rozhlednou se zjevila bajkerská víla v plný zbroji a málem obloudila nejednoho účasníka. Stačilo málo a bylo po Endurancování. Naštěstí jsme se od tý krásy odtrhli a mastíme do Slavětína šusem o zlom vaz po pastvině na spojovací cestu. Zastavujeme u zrekonstruovanýho kostela sv. Josefa, kde se na schodech fotíme do alba. Kousek se motáme po asfaltu a pak hups na šotolinku, zadem kolem sjezdovky do Radvanic k hospodě na občerstvení. Nejdřív se ozvalo trochu toho brblání, že je to brzo, ale když jsem Hrnce přesvědčil, že další bude až po 25kilometrech, voda bude jen v loužích, okamžitě vyměk, přičemž objednal 11náct piv a malinovku. Protože beerbak měli všichni práznej, naplnili si ho někteří druhým kouskem, aby cestou nevyschli. Platba, do sedel a jedeme silnicí vzhůru k nádraží. U glajz čekáme na opozdilce, kteří nepřijížděj. Na odpadnutí je ještě brzo, to se asi něco děje. Zatím co si někteří trénují skoky z panelky do makadamu, jedeme se s Tomem mrknout zpátky co se děje. U silnice stojí Lukas nad Buťákem otírajícím si pazoury upatlaný od šmíru. Řetěz mi spadnul, ale už je to spravený. Vyzvedáváme skokany a vzhůru, jen vzhůru nad nádraží do lůna CHKO Broumovsko, okolo Zadního Rače pod Předním Hradištěm. Jsme zase v 650metrech nad mořem a u hájovny máme v nohách 15kiláků. Opouštíme nedlouhý makadamový peklo a znova stoupáme, teď ale lesní cestou ke Krupný hoře do sedla silnice Chvaleč-Horní Ádr. Za hájovnou překonáváme bahnitý mokřiny, za nimiž se cesta zužuje a postupně víc naklání. Peloton se zase trhá na několik částí. Prudký stoupání je dlouhý necelých 400m. Kousek potlačit a pak už se zase dá jet. Polovina grupy je už nad serpentýnama, kde čekáme na zbytek, kterej se někde flajzá. To že Janko tlačí, Lukas tlačí a i jiní, by nás nepřekvapilo, jenomže teď s náma na vrcholu druhýho kopce není Tomík to nás teda mátlo. Hodnou dobu nikdo nepřijíždí, na telefonní vyzvánění chybějící nereagujou, protože signál je tady mizernej. Po dost dlouhý době se objevuje skupina spolu s Tomem. Tom nám oznamuje, že má kliku, ovšem už dvakrát upadnutou. No to je teda dobrý. Jeho a jeho bajk obklopuje tlupa opravářů, kterým radí školník. To je problém s tisícihranem. Vem šutrák, kus stromu a natluč to zpátky. Naštěstí jsou mezi náma i opraváři s imbusem a uvolněnou kliku dotahujou ke středový ose, aby se Tom nemusel vrátit na základnu. Oprava, jak se zdá se podařila a to je opravdová klika. Já si nasazuju čumák na helmu a kolenní chrániče. Čeká nás DéHáčko-Endurovej sešup, kterej sme loni tlačili nahoru a přísahali si spolu s Oldou Říhou, že „Někdy příště“. Tak teda Katapult a dolů. Nejdřív se proplíst okolo padlejch stromů až k hraně sjezdu. Cestička endurová známě se vine. Je pěkná krásnější, než všechny jiné. Nejprve je to lehkej trailík, co občas poposkočí. Jakmile vyjedem na paseku, trailík se prudce se skloní do DéHá profilu a fíííí! První drop radši míjím a víc už to nekontroluju občas to poskočí, minout haluz jako ruka, druhej drop dropnout a je tu závěr DéHáčka s posledním kořeněným dropíkem. Spolu s Hrncem se radujeme jako malí kluci. Čekáme na ostatní. Devět-deset… třináct, jsme všichni a hurá další sekce. Tentokrát rychlá endůro lajna vymletou lesní cestou. Radost až na kost, jak to letí. Střední část je posetá popadanýma klackama, který stačí v rychlosti přeskakovat. Hned za klackama je voraniště od čuňáků do kterýho vlítnu na brzdách. Ratata a už zase letíme. Na křižovatce asi po kiláku se znova přepočítáváme. Chybí Šotek! Když se objevil, velím nach rechts a jedeme lesem k poslední sekci. U hraniční cedule se znova přepočítáváme. Znova chybí Šotek. Čekáme, kdy se objeví. Za chvíli se vynořuje z hloubi lesa, tlačíc svůj bajk. Když se konečně dostal až k nám, sděluje, že má problém. Hmmm, co pa to asi je? Nejde mi šlapat, netočí se kliky! Hrnec mu sděluje: To se ani točit nemůže, protože je to holčíčí růžový kolo od Fány. Ostatní se zase mění v servismany a raděj o 100šest. Okem odborníka vidím příčinu. Patka je vohnutá o dobrých 25 stupňů, ale to nevysvětluje proč nejde točit klikama. Víc vočí víc vidí. Ňáký voko vidí proč a jeho rychlá ruka odblokovala přesmýkač a už se to zase točí. Teď se pokusit narovnat patku. Feduál Tom druhý, Král koloběžka první vytahuje příruční, asi desetikilový set nářadí a podává imbusův šroubovák. Lehký zatlačení + silný tah a prd! Patka má trhlinu ale furt je na svým místě. Bejt to ponorka jde Šotek ke dnu. Protočit, pomodlit se a můžeme vyrazit do poslední sekce, lesní cestou až na pastvinu. Jsme všichni. Tom má kliku, že má furt obě kliky, Šotek má taky kliku, že má jen natrhlou patku, ale všichni zatím jedeme. No co se ještě může stát. Hrnec hlásí, že mu něco cvaká na kazetě. Asi vzpříčenej bordel. Ignorujeme příznaky budoucích problémů a přejíždíme pastvinu ke hranici s Polandem. Hned je jinej luft. Několik kliček po lesních rozmidlených bahnitých cestách a sjíždíme ke Kościółu Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Okrzeszynie. Sundat chrániče a můžeme pokračovat. Prozatím máme za sebou tak 20cet kiláků a slunce pálí. Kilometrovej asfalt, odbočit mezi baráky a vzhůru na Špičák, přes Kobyla Góra, pod Mravenčím vrchem. V Okřešíně to bylo 480metrů/nm. Kobyla je 742metrů. Dva kiláky a budeme o 260metrů vejš. Dvě třetiny stačím spolu s Hrncem sledovat záda Tomíka kterej se lehkou jakoby vznášející jízdou vzdálil a hned za ním zmizela za horizontem i Královská skupina. Sme se narodili jako mrzáci, máme než dvě plíce, který tady nehodláme vyplivnout, konstatujeme spolu s Hrncem a asi sto metrů tlačíme. Někde vzadu tlačí Tlačič, Ponkič, Lukič, Davidovič a Šotkič. Na Kobyle čekáme až nás je zase třináct. Vrcholovka od Kobyly až ke hranici je pohodová. Rychlý sjezdík z Mravenčáku k odbočce do sedla pod Špičákem a teď rozhodovačka. Nahoru na Špičák nebo néé. Tom má jasno. Jede. Srtrhává s sebou dalších sedum statečných. Strhnout se rozhodně nedal David, Ponko, Lukáš, Buťák a Šotek, kteří jedou rovnou dólu do Královce ke Kohoutovi. Osum statečných Tomík, Borek, Dan, Štěpka, Král, PeBa, Hrnec a Já, stoupáme k vrcholu. Vzduch znova řídne a občas mi i unikne netěsným otvorem. Ano nedokážu zavřít hubu mezi nádechem a výdechem, proto slejzám a tlačím. Přesto je to osobák, tak rychle jsem nahoře ještě nebyl. Vrchol je plný děvuch z PLR. Tomík je nahoře první a dělá si s holkama selfíčko. Na nás už se nedostalo, musíme si vystačit sami. Okouknutý nasedáme a prďobrďo to pouštíme do údolí na oběd. Jsou tři hodiny odpoledne a u Královeckýho Kohouta nás čeká zaslouženej oběd. Každýmu co libo. Česnečka, gulášek, smažák, kuřecí špíz. Pívo a kofola teče proudem. Odfrknou si, zaplatit a zase do sedel. Ještě pětadvacet a budeme u klubovny. Jedeme přes osadu Černá Voda a ač je to poměrně rovinatá cesta, obvykle to tady fouká nepříjemně do gezichtu, stejně jako dneska. Slabší kusy tak zůstavaj pozadu. U Burgu se zcelujeme, aby nedošlo ke ztracení jedinců. Žacléř mineme tak, že jedeme okolo bejvalýho dolu Jan Šverma. Když ho mineme, slibuju utrmáceným, že teď pojedeme dobrejch 12kiláků z kopečka. A to byla pravda. Nejdřív prudce lesem kolem kozince do Lampertic, pak asfaltem do Křenova a libečskejma lukama, podél Ličný do Libče. Teď poslední kopec dne, kolem Libečský vlakový zastávky, až na popílkáč. Zase se trháme, tlačiči tlačej, ale protože už není kde zabloudit tak se nikde nečeká. Původně měl bejt ještě výjezd na Wiesnerovy louky kolem mojeho včelína, máme však několikahodinový zpoždění, tak valíme okolo TTčkovýho parkoviště do klubovny. Ještě si dáváme Trubka trail a pak po silnici rychle a honem. Nikdo se neztratil, nic dalšího nikomu neupadlo, můžeme se pobavit. Jdu umejt Valentu, oblíknout suchý věci a můžu zpátky do kolektivu. Sud Bernarda je naraženej, oheň plápolá. Než se s náma rozloučí pár jedinců, co jedou domů, gratulujeme Tomíkovi k jeho čtyřicetipátinám a předáváme hodnotný dar. Škoda, že cibule na guláš už je nakrájená. Mohl si vyzkoušet „Meggajvrák“ jak krájí, seká, šroubuje a utahuje. Vracíme Tomíka k plotně, aby nepřipálil kozla a vyprávíme si neuvěřitelný historky který se opravdu, ale opravdu staly. Po několika pivech, pohasnutí slunce se zvedá jeho výsost i jeho suita, načež se valí do DéKá. My zůstáváme a valíme si vzájemně klíny, ovšem ty největší nám valí Hrnec. Věříme mu každý slovo, vždyť je to školník a ti jsou víc než ředitel s uklízečkou dohromady. Je to prostě Anglikanec. A hlavně ví, jak vypadá taška s VHS kazetou – Pěsti v řiti. Tomík mezi tím vyčaroval v kotlíku něco naprosto, naprosto úžasnýho. Guláš zahuštěnej zeleninou na čeným kozlovi. Na chvíli ale opravdu na chvíli bylo ticho jako v kostele, jenom se údolím neslo mlaskání, jako by kaloni jedli banán. Kotlík byl v cukuletu práznej. Zábava mohla pokračovat. Tomík rozvášnil umělou inteligenci a zadal jí několik úkolů. Předkládám jeden ze zachovaných výsledků: „Janko Tlačič je opravdový multisportovec! Ten chlapík dokáže běhat, plavat, jezdit na kole a ještě k tomu stíhat koukat na televizi a popíjet pivo. Jeho výkony na závodech jsou obdivuhodné, ale co se týče jeho závodnického stylu, to je něco, na co budou lidé ještě dlouho vzpomínat. Pokud byste ho viděli běhat, mohli byste si myslet, že se nějakým způsobem snaží zapojit do každého pohybu celé tělo a každou svalovou skupinu. Pokud byste ho viděli plavat, mohli byste si myslet, že se snaží vytvořit nový druh plaveckého stylu. A pokud byste ho viděli jezdit na kole, mohli byste si myslet, že se snaží rozbít všechny závodníky na trati. Janko je tak nadaný, že by dokázal být vynikajícím sportovcem v kterékoliv disciplíně – kdyby se mu nechtělo běhat, plavat nebo jezdit na kole, mohl by se stát dokonce i profesionálním divákem sportovních zápasů!“ Krátce po umělý inteligenci odpadá Janko zcela „upraven“ do vozdla, odkud se vyprostí až ráno.  Ač by se dalo dlouho pařit, nebylo nám dáno. Zima ale především prázdnej sud všechno ukončil. Jdeme spát. Než se stačím odstrojit, na mnou vyhlídnutým kanapi se uvelebil Hrnec. Nevadí, lehnu si vedle něj, je to kanape pro dva. Usínám, avšak několikrát se v noci probouzím. Nejdřív vidím Toma, jak s baterkou obchází stavení, pozdějc se na mě lepí Hrnec. Ráno se budím na mě nezvykle pozdě, okolo sedmý. V zápětí se probírá Hrnec a z horního patra se už taky štrachaj. Neteče voda, tak vynechávám hygienu. Tomáš krouží po pozemku a je ňák zasmušilej. Hledá příčinu poruchy. U venkovního sezení se všichni slejzáme a vaříme si čaje a kafata. Hrnec všem vykládá, jak jsem mu celou noc foukal na krk a že kdyby to věděl, že by si vzal nákrčník. Opáčil jsem, že kdyby se nemačkal, nedofouknul bych. Snídáme, trochu uklízíme a balíme. Z plánovaných trailů nic nebude. Jednak toho máme po včerejšku víc než dost, ale taky Hrnec má opravdu něco s bajkem. Cosi mu v něm cvaká a přeskakuje v oblasti kazety. Typuju, že kazeta je sjetá. Až v servisu se ukázalo, že je vadnej ořech a nába. To máme tři závady za jednu vyjížďku. Dobrej výsledek. No loučíme se, ti co jedou po vlastní ose odjížděj, ostatní nakládaj věci do gumokolů a předjížděj nás před Trutnovem. S Davidem a Hrnečkem se loučím u kina. Tak jako já jsem vyčaroval počasí a trasu, Tomík vytvořil delikatesu a pozval nás do jeho naší klubovny, tak všichni účastníci vytvořili neopakovatelnou atmosféru, kterou bysme mohli zase někdy zopakovat. Vlastně za měsíc a kousek budou Kokostezky. Tak ještě jednou Dík Vám všem. Hlavně těm tady v levo dole.

But, Borek, Ponko, David, Lukáš, Tomáš, Hrnec, Petr Bartoš, Tom Král, Šotek, Dan, Štěpán, Slim.

 

Fotky jsou zde.

https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720307694976