Rychlebský Stezky se letos musely obejít bez nás, protože jsme
jeli do Orlickejch hor, lépe řečeno do Deštný v Orlických horách. Tom
objednal Roubenku pod lesem
s výhledem na Deštné, kachlovýma kamnama a venkovním koupacím sudem i s
vodou. Ač se všem termín nehodil, přesto se mnozí zúčastnili alespoň na
den, či dva, takže spokojenost byla na všech stranách. Většina
účastníků se jako obvykle dopravila na místo činů auty. Pouze malá
skupinka 2+1, čily tři Negři Tom, Slim a Dejf jeli vlastní silou, tedy
kolmo. Naše přebytečný věci nám vzali kuci dvorský. Z Trutnova vyrážíme
7:30 a jedeme za Elektrárnu skrz Bajerův kout, abysme vystoupali na
Dolní panskou. Ráno je trochu chladněji, ale stoupání na panskou udělá
z chladna teplo raz dva. Nad Bohuslavicema přejíždíme silnici a lesníma
cestama jedeme ke Končinám a na Kvíčalu. Za Dlouhýma záhonama se
makadamovým peklem spouštíme do Úpice, kolem školy Lány. Sychrovem
stoupáme na Krákorku, abysme skončili zase na Končinách, ale těch na de
Rtyní. Máme v nohách prvních 
22kiláků.
Od Devíti Křížů sjíždíme k nádraží Červený Kostelec, kde se Tom vítá
s vlastníma dětma, alespoň jak tvrdí, dětma jedoucíma rychlíkem do
Prahy. Výpravčí dohlíží na pravidelný odjezd, zbejvá rozloučit se
zamávat a už usedáme na bajky a jedeme ke kostelu sv. Jakuba, kde máme
spicha s Dejvem. Už dávno není kosa, slunce svítí, ba i hřeje. Bundy
máme schovaný v báglech už od Kvíčaly. Než si u zvonice stačíme
odfrknout, zbaštit posilující posilovače, stojí tu Dejf. Možná, že tu
byl už před námi, to už si přesně nevybavuju. I on se posiluje a balí
tepelný štít. Společně vyrážíme na další cestu. Jedeme Svatojakubskou
cestou k dalším Končinám, tentokráte Kosteleckým. Pořád se pohybujeme
v ňákych 350ti metrech, malinko nahoru a pak zase dolu. Za Kosteckýma
Končinama sjíždíme do Zbečníka kolem pěchotního srubu T-S 5 „U křížku“.
Sešup dolu a jsme v Hronově. Kolem Jiráskova muzea se jenom mihneme a
pozvolna začínáme stoupat ke Žďárkám, podél hranice CHáKáÓó Broumovsko.
Za Žďárkama se nad náma tyčí Borek, vůkol Černý les a proti nám teče
Strouženský potok. Tom s Dejvem se mi ztrácí za zákrutou, něják nestačím
jejich tempu, ani tempu vlastního tepu. Stoupání není extrémní,
normálně bych to měl vyjet, ale něco není evidentně v pořádku. U dolu
Vilemína opouštíme ČR a jsme v Polsku. Hned u prvního baráku u rybníků
jsme v polovině dnešní trasy 39,2km. Teď už jenom ta těžší, stoupací,
polovina. Je čas oběda, zastavujeme se v Pstražně u Muzeum Kultury
Ludowej Pogórza Sudeckiego w 
Kudowie-Zdroju.
Na parkovišti rozbíjíme dočasnej tábor a vytahujeme vlastní zásoby. Je
dobrý ujíst část váhy, do kopce se s tím přece tahat nebudeme. Najedený a
posilněný vyrážíme. Stoupání se přiostřuje. Napojujeme se na
Dolnošlaski Szlak Papieski, vlastně jedeme furt cyklo č. 4095
T.G.Masaryka. Jedna serpentýna a oběma pneuškama překračujeme Park
Narodowy Gór Stolowych pod Bludnýma skálama, na Český straně zvaný Bor.
Uf jsme v 700stech metrech a šlapeme kolem Lelkowy hory až do Polany
Imka, naštěstí je to bez námahy, cesta vede po vrstevnici. Masarykova
stezka se někam odbočila, stojíme opět na silnici a po asfaltu to frčí
přeci jenom rychlejc. U Narožnika odbočujeme ze silnice č.387 na
vedlejší cestu pod Kopu Šmierci. Z kopce mastíme o zlom vaz, Kopec Smrti
necháváme nad sebou a skrz Ležice až do Duszniky-zdroj to máme furt z
kopce. Na náměstí trochu odpočíváme, Tom se zorientovává a vyrážíme
stoupat a stoupat. V biatlonovým areálu nad městem by měl bejt pivovar
Browar, kde by sme se chtěli osvěžit. K areálu cesta stoupá zostra,
takže mi Tom a Dejf znova ujížděj. U areálu na běžkařský lajně jsme
znovu sjetý a můžeme jet najít pivovar. Nikde nikdo, areál je jako po
vymření, střelnice je biatlonistů a barák pivovaru lehce zarostlej
bejlím, všude pusto, jen les šumí. Nezbejvá než nasadit kyselej gezicht a
pustit se zase do stoupáníčka. Zdejší cyklostezky jsou poněkud prudší,
to jsou asi 
polští
bajkeři víc urostlí. Asi jako Tom, kterej tak ňák furt jede, zatím co
já s Dejvem tlačíme až skoro ke šlepru „Jodla“. Tady se cesta sklonila a
zase se dá i jet. Je tu 60tej kilometr, prudký stoupání nad Dusznikama
máme za sebou, teď přejet sinici a za ní hraniční kámen u Číhalky a jsme
zpátky v Čechách. Knížecí cesta vedoucí nad Číhalkou ještě 2,5kilometrů
stoupá až do 880metrů. Konečně si můžu na několik, slovy šest km lehce
vydechnou, takže takřka po rovině objíždíme Ostružník až nad Sedloňov,
než nastane závěrečný krvežíznivý stoupání serpentýnou k Polomskýmu
kopci a další serpentýnou se otočíme k Sedloňovskýmu vrchu, kterej ve
vejšce 1000metrů míjíme. Furt se plazíme, teda alespoň já, protože Tom i
Dejf už jsou někde v cíli u Roubenky. Stoupání a utrpení skončilo pod
Kameným vrchem ve vejšce 1023metrů. Z tohohle bodu jsou to jen dva
kiláky k Roubence a 70kiláků máme za sebou. U Roubenky je skoro pusto,
jen několik aut je zaparkovaných na parkovišti. Dva Negři odpočívaj na
zápraží. Dovídáme se, že ostatní bajkujou někde v bajkparku ve Zdobnici.
Máme hlad, tak se jedeme někam najíst. Z Roubenky to máme do centra
Deštnýho pěkně z kopečka. Pod kopečkem to nevypadá, že by to tu žilo.
Okolo kostela nic, tak sjíždíme ke Kozímu chlívku, kde mají naštěstí
otevřeno. Venkovní posezení je obsazený, ale uvnitř se nám poštěstilo
najít volnej stůl. Nevím jak ostatní ale mě telecí řízeček se salátem
splnil 
očekávání.
Teď ješte zavlažit organismus a není co řešit. Odkud si od Zdobnice se
přiřítila skupina Negerských bajkerů a obsadila venkovní trávník. I oni
si přišli svlažit volátka. Po skončení radovánek se vydáváme zpátky do
Srubu. Máme to pěkně zosssstrrara do kopečka, takže někteří i tlačíme
nejstrmější část až ke Srubu. Bajky hezky narovnat do předsíně, ubytovat
se a vyspršit upatlaný těla, ještě nějáká ta pobava. Kdosi roztopil pod
koupacím sudem, voda se ohřála, tak se několik máčáků máčelo v sudu pak
šup do hajan, ráno se jede k Zemský bráně.
Ráno vylejzám mezi prvníma. V koupelně na sebe vyplazuju jazyk, trochu
ho umeju i učešu a jdu si do seknice udělat snídani. Za pecí se válej
dva kravský vocasy, přičemž jeden chrápe a druhýmu koukaj nohy. Jejda je
to Jenda a Hrnec. Jendáč chrápe jako na lesy ale Hrnec vylejzá,
nezastíraje, že mu hluk vadí. I já dělám hluk, ale jen nádobím a vařím
si čaj. Postupně to začíná žít až tak, že velmi. Negerstvo vylejzá, dělá
si něco k snědku. Sem tam se vydává někdo nakoupit do místní pekárny,
ale vrací se z úplně jinýho krámu, pekárna nepeče. Po snídani se
chystáme vyrazit. Namazat řetěz, zkontrolovat čepy, nalejt vodu do
hydrovaků a můžeme vyrazit je právě 9hodin. Před chalupou děláme
společný foto. Domů odjíždí Lukas a jinou trasu bajkování si zvolil
Švábik. Jede za kámošem do Sedloňova. Nasedáme a jedeme za Tomem, kterej
má trasu v hlavě, my ostatní buď v paži, nebo jinde. 
Sjíždíme
do Deštný a kolem sjezdovky Valachovka začínáme stoupat po sinici
vedoucí na Šerlich. U odbočky vedoucí k Šerlišskýmu mlejnu se dostáváme
do zákazu, protože silnice je v rekonstrukci. Z náklaďáku vyskakuje
rozzuřenej silničář a huláká na nás, jestli jako nerozumíme značkám! Pár
jedinců stačilo serpentýnu projet, pár se nás prosmýklo lesní pěšinou
nad náklaďák, kam se hromotluk rozeběhl. Jendáč, Ponko a Šotek se zalekl
a radši se vydali objížďkou kolem Šerlišskýho mlejna. Náš přebytek se
sešikoval u druhý serpentýny na vjezdu lesní cesty a za neustálýho
huhlání blížícího se hromotluka odjíždíme v lesní tišinu, provázeje
odjezd tu zdviženou okončetinou, tu hrubým čí jemným komentářem, vědouc,
že už nás hromotluk nedostihne. Stoupání vykazuje vysokohorský prvky,
peloton se začíná trhat. Trhám se i já, takže zůstávám vzadu, čím dál
dál. K vrcholu je to osum serpentýn po lesní cestě. Co serpentýna to
zhruba 50metrů vejškovech. Plíce nestíhaj dodávat kyslík, pot se říne do
očí, rychlost se snižuje. Po nějakou dobu se mnou jede Dejf, ale pak ho
má rychlost přestala bavit a frrr je fpr… Po jedenácti kilometrech od
startu a šesti od rozzuřenýho stavbaře stojím i já u rozhledny na
vrcholu Velká Deštná. Je tady frmol, všude samej turista. Všichni se
chtějí rozhlídnou do kraje z rozhledny, jen já ne, šetřím síly, tuším,
že je budu potřebovat. Odjíždíme k rozcestí, kde se znova potkáváme se
zbytkem výpravy, jedoucí oklikou přes Šerlich. Je tady občerstvovací
bod, tak vystojíme frontu a dáváme si něco k pití, případně sušenku.
Osvěžený jedeme asfaltkou z kopce na 
křižovatku
pod Homolí. Tom nás chce v zápětí utopit v bažině, naštěstí je málo
bažinatá, vede nás roštím zkratkou na Homoli, kudy se moc jet nedá, za
to si můžeme bajky pěkně potlačit výmolama. Sjezd z Homole ve štrůdlu
bajkerů nic moc. Naštěstí teréní vložka zkončila a vracíme se na
asfaltku. Až k pěticestí lehce stoupáme kolem Tetřevce i kole vrcholu U
Kunštátské kaple. Na pěticestí po 21km odpočíváme před sjezdem na Komáří
vrch. Kolem Anenskýho vrchu sjíždíme bunkrovkou prudkým klesáním okolo
pevnosti Hanička za kterou odbočujeme vlevo na Hadinec. K Vysokýmu
kořeni vyhlídka je kousek prudkýho stoupání, kde se peloton rozrthl, ale
na vyhlídce znova srazil. Na vyhlídce, na louce se povalovala výprava
děcek, ke kterým se na chvíli přidali i Negři. Pak se prudkým klesáním
valí Negerská skupina k Neratovu, kličkujíc mezi pěšíma a víříc prach,
aby se vynořila z lesa u přístřešku Eliška kousek nad Neratovem. Dole je
plno poutníků, jdoucích ke kostelu a nebo do hospody. Míříme do
pivovaru, ale tam nic než pivo nemají, tak se vracíme do Neratovský
hospody. Rozsazujeme se do volných míst, dáváme si jídlo a pití.
Najedený i napojený se jedeme mrknou na kostel Nanebevzetí Panny Marie,
obležený poutníky z daleka, široka. Negerstvo potom obsazuje trávní u
kostela a relaxuje. Asi bych chtěl dojet k Zemský bráně, tak mizím spolu
s Dejvem a jedeme napřed. U mostu přes Divokou Orlici máme v nohách
necelých 50kiláků, Zemská brána je dobyta. Po několika minutách přijel
hlavní voj Negerstva. Fotíme si most a pak se vydáváme zpátky. 
Drsňáci
v čele s Tomem jedou zpátky hřebenovkou. My ostatní jedeme nejdřív
zpátky k Bartošovicím, kde odbočujeme na Niemojow do Polska a po silnici
jedeme podél Divoký Orlice. Tady to nestoupá sice tak prudce, přesto se
trháme. Hrnec a spol jedou rychle jako draci. Já, Dejf, Jendáč a Ponko
se vlečeme, čas od času zastavujeme k odpočinku. Slunce zalejzá za
kopce, začíná bejt chladno. Mostowice, Piaskowice, Lasówka nekonečná
jízda. Máme v nohách 70kiláků a posledních 12 bude pro mě očistec. Za
Lasówkou se vracíme do ČR. U Berdřichovky narážíme na zbytek utrhlý
skupiny s Hrncem. Sedí v bistru Luna a občerstvujou se. My se
nezastavujeme, jen srdečně zdravíme a pokračujeme v krasojízdě. Začala
tma tmoucí, svítíme a trháme se. Už nemůžu, je mi zima, tak zastavuju a
oblíkám se. Zůstávám v zadu a ne a ne dohnat Janka, Ponka s Dejvem. Za
mnou se začíná ze tmy ozejvat hlahol. Nekonečný stoupání na Šerlich
přeci jenom končí a Jendáč oslavuje, že nebyl poslední, za to já mám
pocit, že je to má poslední hodina. V sedle pod Šerlichem se dělíme.
Někteří jedou do Kozího chlívku, Já, Hrnec a Šotek jedeme do Srubu.
Nejdřív sešup k Šerlišskýmu mlejnu, pak se proplíst lesem do kopce nad
Národní dům. Uprostřed lesa chci kolo prodat za korunu, ale nikdo nikde,
tak si ho ještě pár dní nechám. Šotek nemá světlo, jedu teda za ním,
aby si na posledním sjezdu ke Srubu nerozbil Šotka jako na Kokostezkách.
Hurá 
přežil
jsem to a můžu se po 82km vykoupat. Něco si dávám k jídlu a snažím se
relaxovat. Ostatní se setkali ve chlívku, kde se trochu nalíčili, aby se
po zavíračce vrátili k nám na Srub, roztopili pod sudem a zase se mohli
ráchat v teplý vodě. Mám toho dost jdu spát.
Ráno vylejzám rozlámanej a vyřízenej. Většina se po snídani vydává na
štreku a jedou si zabajkovat do Polskýho Zielence do tamního bikeparku.
Dneska přijel na poslední dva dny Vlasta, kterej se několik let
neukázal. Přivezl si i e-bajk, ale do Zielence jede na klasickým
celopéru. Na pokoji jsme zůstali dva, Já a Zdenda. Já spím a Zdenda se
učí cizímu jazyku. Takhle nám vydrželo takřka po celej zbytek dne.
Je neděle pojedeme domů. Po snídani a úklidu se balíme a postupně
odjíždíme. Jedni autama, Já, Tom, Dejf a část trasy s náma pojede i
Vlasta, jedeme kolmo. V 9:40 vyrážíme. Stoupáme ke Kamenýmu a
Sedloňovskýmu vrchu. Už po pár metrech jsem bez dechu a ujíždějí mi.
Trápím se trápím. Pod Sedloňovským vrchem se odpojuju. Nechávám Vrchmezí
klukům a sám se spouštím dolu do Olešnice v Orlických Horách. Jsme
domluvený, že se znova potkáme v pivovaru Agent. Do Olešnice sjíždím po
modrý značce. Jedu opatrně, abych se nezkravil. Olešnicí projíždím bez
zastavení. Počasí sice není špatný, ale teplo vyloženě taky není. Ejhle!
Pivovar Agent má zavřeno. Posílám zprávu, že jedu do Pekla a tam
počkám. Nevymejšlím zkratky a jedu asfaltkou podél Olešenky, údolím pod
Novým Hrádkem do osady Doly pod hradem Frymburk. Tady skončila asfaltka a
až do 
Pekla
vede jen obyčejná zpevněná cesta. V Pekle mám v nohách 26kilometrů. Ve
stánku si kupuju gulášovku a než ji dojím, jsou tady kluci. Vlasta se s
náma loučí a vrací se zpátky k autu do Deštnýho. S éčkem to takovej
problém nebude. My pokračujeme do Nováče k Broučkovi na oběd. Jedeme
mojí oblíbenou stezkou podél zdejší Úpy mající název Metuje. Před
Nováčem to vypadá, že se mi vrací síla, ale než se vydrápeme k
sokolovně, už mě síla zase opouští. Za sokolovnou odbočujeme na náměstí.
U Broučka sedáme na zahrádku a objednáváme si jídlo a pití. Po jídle
nasedáme a jedeme. U Eltonu sjíždíme dolu k řece a kolem zimního
stadiónu do místní části Krčín, kde se napojujeme na silnici vedoucí do
Nahořan. Za letištěm u Lhoty se odpojuje Dejf, mířící do Dvora Králové. S
Tomem jsme zůstali dva, ale spíš jeden a půl. Skrze Šonov, Provodov,
Šeřeč a Kleny objíždíme Rozkoš. V Provodově se nám taky podařilo projet
pomyslnou polovinou trasy a u Šeřeče i nejnižší místo. Takže už zase
začínáme stoupat. Projíždíme Dubenskou oborou, Zličí, ale protože je
zavřenej červenej most v Babičině údolím musíme stoupat do Žernova a
teprve v Červený Hoře sjíždíme k Úpě do Babičina údolí. Před Havlovicema
mám prdel na hadry, takže odpočinek na Havlovickým stadiónu přišel
vhod. Doplňujeme tekutiny a vyhřejváme se na slunci. Je to právě 60tej
kilometr. Tom navrhuje jet přes Radeč, aby se mohl zastavit v Rokytníku
za dětma. Já už do žádnýho kopce nechci, tak se loučíme a já 
jedu
dál podél Úpy a trochu se trápím. Zastavuju co chvíli, nejdřív v
Suchovršicích u továrny, pak za Lhotkou u lesa. Znova zastavuju v
Bohuslavicích za mostem. 70tej první kilometr. Ještě 12náct a budu doma.
ČOVka, Porfix, snad nejukrutnější stoupání okolo skladiště štěpky u
elektrárny a nekonečná rovinka kolem EPOII, dlouhá jen 1,5km.
Cyklostezkou projet skrze Trutnov a jsem doma po 82km. A víc už si
nepamatuju. Jenom vím, že to bylo 28.9. až 1.10.2023
Fotky zde.
Fotky Lukas tuhle.
Výpis účastníků tadyhle.
