Labská stezka 2025

Píše se 8.7.2024 a Hrnec posílá na komunikační kanál WhatsApp obrazový návrh se slovy: „Příští rok v červnu, starý kola, spacáky do batůžku a na čtyři etapy ….. Nechte to na sebe působit“. Osobně jsem působení vynechal. Několik takových výkřiků už tady bylo. Například Hřensko-Sněžka a vždycky to vyšumělo. Několik měsíců byl klid ale 7.10. byla budoucí velká jízda potvrzena a znova se rozhostil na několik dní klídek. 15.10 začala losovačka termínu a vyhrál to termín 12-15.6.2025 a to už bylo vážný.

 

Opravdu se pojede Labská? Osobně mi to přišlo jako blbost. Většina Negrů  dokázala atakovat magickou hranici 100 kiláků za den jen jednou za svůj bídnej život, ale jestliže se rozhodnou jet budou muset tuhle hranici překročit cca 4x a ještě se ňák vrátit. Blbost, to je smrt! A v tomhle duchu agituju tu tu, tu tam, snažím se apelovat na zdravej rozum. Dodávám ještě, že cesta zpátky vlakem má svoje specifika a nemnoho míst pro skupinu cyklistů. Marno, všechny intriky selhávaj. Po vánočním večírku a Silvestrovský bajkovačce už se kola Labský nezvratně začínaj otáčet ke svýmu začátku. 18týho ledna u příležitosti premiéry filmu “Bike Fiction“ prodávám svůj gravel SirrusX Horejsovi. 30.1. oznamuju svou účast na Labský takto: „Vzhledem k tomu, že by Vám neměl kdo říkat:„Já Vám to říkal!,“ jsem se rozhodl, že teda na ten Labskej pojezd POJEDU! Ovšem zcela podminečně. Jakmile mi to nepůjde, okamžitě se obracím na OSP (Ochranný Svaz Prdelí) a celou tu věc bez prdele nechám vyšetřit, zda se nejedná o týrání a zanedbání povinné péče. Aby nebylo z mé strany, ať malé, či velké nic zanedbáno, beru si na termín 11 až 30.6. volno, přičemž od 16týho mám zajednaný lůžko na oddělení RG Regio Glutealis, kde dojde k rekonstrukci

mého glutea maxima dle fotografie. Do přípravy na tuto akci jsem vložil úplně všechno viz. úvodní foto, takže mi nezbylo ani na jednu šlapku.“ 4týho února UPS přiváží bednu z Canyonu s novým gravelem Grizl CF SL 7 Trail. Moribundus mě dusí, ale nezabránil v sestavení gravelu. Až do konce března se mi pořád vrací zasr… moribundus. Od dubna začínám konečně trénovat berany, berany, šlap. Zvykám si na zahnutý řídítka a začína se mi to líbit. Taky si postupně kupuju bikepackingový propriety. Sedlovou brašnu o objemu 16litrů, řídítkovou brašnu 12litrů, nafukovací karimatku. Když to mám pohromadě, vybírám věci, co budu s sebou potřebovat a zkušebně to balím. Tom zařizuje spaní v chalupě pod Mísečkama, odkud budeme vyrážet k prameni. 4dny před startem balím, nasazuju brašny na kolo, přičemž zjišťuju, že se podsedlová brašna chová jako kyvadlo. Jeho Veličenstvo Král mi sděluje, že existuje stabilizátor pod sedlo. Naštěstí Kupkolo má tuhle blbinu skladem, takže večer před odjezdem ji mám namontovanou.  Všechno se zdá bejt připravený, takže můžeme.
Středu 11týho června.
Ve čtvrt na dvanáct vyrážím. Jedu si v klidu nikým nehnán. Počasí předchozích dnů se vyřádilo, zůstalo jen lehce chladno, ale konečně slunečno. Šlapu si to přes Mladý Buky a za kostelem stoupám pastvinama do lesů až na Hladíkovu výšinu a

Hofmannky. Bez šlapání sjíždím do Černýho Dolu, okolo vápenky nastoupám nad lom a zase bez šlapání sjíždím do Horního Lánova, kde se jen mihnu mezi baráky a odjíždím Hančinou cestou k Vrchlabí. V přístřešku za Lány si dávám sušenku, odpočinek ale zkracuju, studenej vítr jináč nedá, ač slunce svítí. Polňačkou se dostávám do Vrchlabí, kde kličkuju uličkama na Náměstí míru, tady si dělám selfíčko s kostelem Sv.Vavřince. Odtud mi začíná cesta víceméně stoupat až na Přední Žalý. Spíš více, než méně. Už u kláštera obutých augustiniánů hnedle za náměstím se to naklonilo dost dobře a za klášterem u Třídomí se cesta naklonila ještě o kousek víc. Slejzám a tlačím a tlačím víc než kilometr. U kapličky sv. Anny a 14ti sv. pomocníků vidím všech čtrnáct svatých pomocníků, jak mi jdou naproti. A nejsou to svatý, je to jen skupina děcek na vejletě a nepomůžou ani prd. Před Kněžicema a o 200metrů vejš v 700stech metrech, opět nasedám. Jedu kilometr, víc to není a zase stoupání, teď už né tak prudký, jenom stálý. Křížovky, V Sibérii, V Kukani, Bátovka, Rovinka (hahaha), Benecko – Zlatá vyhlídka (dneska už druhá) a už jsem v 850ti metrech. Odbočuju na Bucharovu cestu, ale po několika stech metrech radši slejzám a tlačím až k rozhledně Žalý 1019mnm. Opírám kolo o lavici, jdu se občerstvit do restaurace. Kupuju si Kofolu a obrovskej naprosto famózní borůvkovej koláč. Jsou čtyři odpoledne, do cíle na Míchačkách mi zbejvá tak 13kiláků. To je tak na hodinu, spíš ale víc. Jedu: Přední Žalý – 1019, Zadní Žalý – 1039, Benecko – Na Lukách, Janský vrch – 925, Rovinka – 850, Čistá voda, Třídomí (kdoví už kolikátý dneska), někde pod Černou skálou – 950, Harrachova skála – 1000, sláva vidím Míchačky. Kdepak máme tu chalupu „U Chytrolínů“ a dopr…. Teprve teď mi došlo, musím dólu do Dolních Míchaček! No tě prsk to bude pěkný se nad ránem zase škrábat nahoru z těch 800set. No nic, jedu…. dólu! Ve 3/4tě na šest stojím po 50ti kilákách u „ Objektu Střediska společných činností AV ČR, v.v.i.“ v 

Třídomí a jsem PRVNÍ!!!!  Hmm to je mi vítězství. Kosa jak v březnu, tak hlavně abych nečekal dlouho. Za půl hoďku se to začíná sjíždět. Nejprve Hrnec, Dan, Bárt, veličenstvo Král, Kerob a pak už se roztrhnul pytel s příchozíma. Simča přivezla Lukase, Honzu, Dejva, pívo, buřty, hořtici. Hrnec dal každýmu dárek v podobě víčka na plechovkový pívo. A postupně přijíždějí další Negři. Tom, Martin, Honza. Né všichni budou spát s náma. Lukas, Štěpán a Ponko si pohověj na Labský. Zábava se rozjíždí, plechovky mizí, špekáčky, klobásky a párky se rožní na ohni před boudou. V deset jdu spát, vstává se před kuropěním ve tři ráno. Venku pokračuje zábava, dokud nedojdou plechovky a to prej bylo hodinu před odjezdem.
Dejvův budík zařval do ticha chalupy, tmu prořízlo světlo lampičky. Je novej prozatím černej den.

Čtvrtek 12týho června.
Vstáváme, oblíkáme se. Jdu si uvařit čaj, rychlá lehká snídaně a vyklízíme boudu. Po skupinách odjíždíme vzhůru k prameni Labe. Do kopce jen do kopce, 12kilometrů, celou hodinu a půl to minimálně. Tma přechází postupně v šero. Na Mísečkách mám čtvrtku stoupání za sebou, teda 3kilometry a 200metrů vejškovejch. Teď už jenom 2x tolik a budu na vrcholu nad Vrbatovou boudou ve vejšce 1407mnm. Ještě před Mísečkama mě Dejf, Kerob, Hrnec a Dan mizí v dáli. Občas ještě vidím blikačku, ale pak už jedu sám. Svítání rozhodně nestihnu. Jedu, šlapu, první serpentýna, druhá, slejzám a trochu tlačím. Jsem předjet a ještě jednou a další. 

Nasedám a zase jedu. Pomalu se šinu vzhůru, třetí serpentýna a čtvrtá. Svítání začíná beze mě. Konečně jsem nad Vrbatovou boudou. Dělám snímky právě vyšlýho slunce nad Krkonošema, sjíždím okolo rozcestí U Čtyř pánů k Labský boudě od který tlačím k pameni. Už je tady většina Negrů. Kousek bábovky před slavnostním focením a konečně přijíždějí poslední Negři. Děláme společnou fotku nad pramenem a pak vyrážíme zpátky na Mísečky. Dolu to kupodivu jede líp než nahoru. Na Mísečkách odbočujeme doleva, kolem Harrachovy skály klesáme k Rovinkám a do Benecka. Znova to pouštíme z kopce až do Vrchlabí do nemocnice. Těšíme se na snídani v nemocniční kantýně. Bohužel, zrovna dneska maj dovolenou, tak jim alespoň pleníme automat. Ještě štěstí, že nám snídani slíbil Borek u sebe doma, kam se přesouváme po Labský stezce. Kunčice, Klášterská Lhota, Hostinné. Na cyklostezce za mostem je nápis: GO! CRNCI. Za Hostinným se trháme na dvě skupiny. Jedna včetně mě jede zcela nepochopitelně přes kopec do Chotěvice, druhá po rovině přes Olešnici. I tak přijíždí obě skupiny k Pechlátům. Tady se odehrály Lukulský hody o několika chodech. Paní domu nachystala párky, míchaný vajíčka, domácí medovník, ovocíčkovej koláč, kafe, čaj, kruciš to byla snídaně! Děkujeme! Nacpaný k prasknutí jedeme. V Debrným najíždíme na silnici č.299, stoupající do Nemojova. Peloton se trhá, rychlíci mizí vdáli, zůstávám pozadu spolu s Lukasem a ještě někým. V Nemojově odbočujeme k Těšnovský přehradě, kde si na hrázi děláme společný foto a následně odjíždíme do Dvora Králové. Filířovice, louky u Labe, pod Verdekem, krytej most, vydolovat trávu z převodů a přehazky, louky před Vorlechem, Vorlech loděnice, Slovany, Náměstí TG, pár koleček kolem kašny a hurá na Žižkov k Butovi do zahradního altánu na pivko. Janko Tlačič But s námi nejede, ale několik dalších Negrů jo. Švábik, Zbynďa, Horejs a Jirka Macháček. Celkem nás je 20ks. Po pivku vyrážíme. Zastavujeme se u Kauflandu, odkud Tom posílá klíče od

boudy do AV ČR. Konec zdržování? Ale kdeže! Jedeme do kovárny v Žírči, kde nám Dan ukazuje kovadlinu a několik ran kladivem do ní. To by už s těma zastavenímá stačilo, už jich je skoro jako na Kalvárii. Nasedáme a jedeme k Labi tekoucímu nedaleko za kovárnou. Tempaři nasazujou tempo. Stanovice, Lom svatého Klimenta s pískovcovýma sochama, mihnutí kolem Kuksu, Brod nad Labem, Heřmanice, Jaroměř Končiny. Zastavujeme v Říčních a slunečních lázních Na Úpě. Bohužel komunikační šum a rychlost předních vojů zapříčinil rozpad kolony. Půlka zastavila na jídlo v lázních a druhá pokračovala pod Josefov k bejvalý parní vodárně, kde za mostem, za vodárnou stojí bistro s pekárnou U MATCHY. My ve slunečních lázních si dáváme oběd a odpočíváme před další jízdou. Banda je roztrhaná a do kupy se na chvíli dáváme až v Hradci. Nejprve ale projízdíme okolo MATCHY, kam se uchylujou mnozí další. Jenom čtyři nezastavujou a jedou dál. Černožice, Smiřice, Předměřice – Správčický písník, je tady plno jedeme dál, Hradec Králové – NãPLAVKA café & music bar. Od pramene jsme 120km. Tom si vybírá balík ze zásilkovny. Má v něm

spacák. Loučí se s náma Jan Plšek a míří domů. My obsazujeme látkový křesílka, jdeme si koupit píťo k baru a relaxujeme. Po nějáký době přijíždí další část Negrů. Osvěžený jedeme na Lesní hřbitov, ale už po několika vteřinách se banda trhá na kusy a za Hučákem na minikusy. Kolem Futura se dostáváme do Malšovic a do blízkosti Lesního hřbitova. Ve „Zděný boudě“ se znova většina Negrů shledává. Je okolo půl šestý, není jistý, jestli bude další příležitost se najíst, tak si dáváme jídlo tady. Po jídle jedeme za Jirkou Palečkem. Na hrob dostává novou svíčku, kdo ho znal mu věnoval tichou vzpomínku. Pak jedeme skrz les bivakovat k rybníku Biřička, ale Restaurace Na Biřičce vcucla většinu Negrů těsně před cílem. Jedu si postavit přístřešek na pláži. Postupně se přidávají další a než se úplně setmí, všichni někde bivakujeme. Nemnozí se před usnutím v přilehlým rybníku vyráchali. Noc byla klidná, až na ňáký to chrápání. Asi obojživelníkůJ. Lukase ty vibrace posunuly o několik metrů dál.

Pátek 13týho června.
Ráno se budíme a balíme někde od ½ sedmý do ½ devátý. A zatím co ve středu byla větrná kosa, včera ve čtvrtek se od rána začalo oteplovat a večer už bylo pěkně, páteční počasí už vypadá na normální léto. Zabalený odjíždíme snídat na Svatováclavský náměstí. Jsou tu potraviny U Vejvodů a pekařství Mňam Mňam. Mňam, mlask, srk, lok a šusty šust. Nasnídaný odjíždíme zpět k Biřičce, ale jen proto, abysme projeli okolo hráze do lesů a hájů Dubinka. Ve Vysoký nad Labem se napojujeme na Labskou stezku. Před Bukovinou podjíždíme D35, Opatovickou elektrárnu máme po pravý ruce, Dříteč před sebou. Rychlíci

mizej v dáli. Před Němčicema nejprve podjíždíme kamenej most a pak po něm překonáváme Labe. A už je vidět Kuňka. U Němčickýho COOPu se shledáváme s rychlíky. Kupuju si zmrzku, začíná peklo je teplo. Hrnec a spol. jedou na Kuňku. Nás dvanáct kusů ji míjí a skrze Ráby a Brozany míří na Zámek Pardubice do Pardubic, kde se necháme zvěčnit, ať máme památku, až tady nebudem. Potom jedem na Perštejnský náměstí a skrze Zelenou bránu míříme Třídou míru k soše Honzy Kašpara, kde si někteří dělaj fotku. Hic už je teda fakt, jako teda jóó. Ti co chtěli, maj fotku s Kašparem. Můžeme jet zpátky k Labský stezce a pryč z Pardubic. Svítkov, Srnojedy, Lány na Důlku. V Lánech zastavujeme kvůli orientaci. Jde okolo paní a povídá: hospoda je zavřená, mám dovolenou, ale jestli chcete, tak uvídím co se s tím dá dělat! A o chvilku později – tak kolik jich bude? No nedej si něco, když to jde. Osvěžený jedeme dál. Opočínek, Mělice, pláž písník Mělice 1. Tady už čeká předvoj Hrnec a spol. + nabíjecí stanice Lukas. Jsme na 40tým kilometru je 1/2jedný, slunce paří a ve stánku maj jídlo, píťo no paráda. Nejdřív jdu ozkoušet vodu. Je průzračná, na omak měkká a teplá. Oplachuju a potápím Valentu, pokouším se o Archimédův zákon a opravdu, jsem nadlehčován, že se mi ani nechce na břeh. Pak si ve stánku objednávám cosi k jídlu a pití. Nabitý, najedený se posouváme o kus dál. Lohenice, Břehy, Semín, Kladruby nad Labem. Hleďme stánek s Krakonošem a už jsou Negři uň! Hele kůň s kočárem a druhej! Někomu

stačí stánek, nám Císařskej hostinec! Kdo ví, kde se naskytne příležitost se znova řádně najíst. Polívka a hlavní jídlo super, jen si vzpomenout co to bylo J. Okolo projížděj další závodní kočáry s očíslovanou posádkou. Po jídle ještě odpočinek na trávníku za hostincem. Ale musíme dál. Všichni Negři nasedáme, odjíždíme. Ještě než se dostáváme k Františkovu před Selmicema, jsou rychlíci Hrnec a spol v prachu. V Labský Chrčici míjíme špatně značenou odbočku a omylem dojedeme až k nádraží Chvaletice. Jsme čtyři, vracíme se a nacházíme sjezd k Týneckým mokřinám. Naštěstí je sucho a mokřiny nemokří. Týnec nad Labem překvapil prudkým výjezdem na náměstí. Jsme na 67mým kilometru. Za Týncem z kopce, ale do Lžovic zase prudkej výjezd. Jen sme nahoře, šup zase dólu. Teď musíme kilometr po silnici a potom na rozflákanou polňačku. Veletov, podél Labe a na 80tým kilometru Pivní klub El Paso. Zatím co přijíždíme je parta Hrnec a spol (11 Negrů) osvěžená a jedou dál my 4 se začínáme osvěžovat. Další 4ks Negrů jsou víbůh kdesi. Osvěžený Dejf, Horejs, Ponko a má maličkost jedeme na medvědy. Snad se potkáme u Kolína. Ale kdeže. Když se domotáme k medvědům jsme furt sami. Děláme foto a jedeme pryč z Kolína přes Borky, Brankovice, zpátky k Labi, Veltrubský Luh. Na začátku Oseka (94km) máme opět hlad, tak zastavujeme v Restauraci U Jezera. Obsluha rychlá, kuchyň pomalá a zmatený placení. Ale jsme najedený, tak pokračujeme. Už jen 15kiláků. Velký Osek, Libice na Cidlinou ( skoro hlavní město, kdyby Přemyslovci nevyvraždili Slavníkovce ), Choťánky a jsou tady Poděbrady. Na ostrově je zavřená branka nikdo tu není. Jsou v Pizzerii ve městě, kam musíme pro klíče. Mám toho plný kecky. Stmívá se je 21hodin. Bereme klíče a jedeme se ubytovat. Natahuju provaz, stravím Áčko, jdu se vykoupat na Hausbot a lezu do spacáku. Ještě slyším přicházející Negry a Hrnce jak chce něco provádět, ale pak už po 109ti kilometrech upadám do kómatu.
Sobota 14týho června.
Budím se v 6hodin, provádím krátkou analýzu předchozích 291 kilometrů. Nemám sice tucha, jak vypadaj cyklostezky třeba podél Dunaje nebo Rýna, ale příjde mi, že

Labská stezka a to dobrá polovina štreky, podél Labe ani nevede. Buď se jede po silnici nebo neudržovanýma stezkama v lepším případě polňačkama. Kazdopádně prozatím nejlepší úsek byl Dvůr – Hradec. Jsem docela utahanej, mám chuť to zabalit. Dneska je bod zlomu, je tady možnost zajet na nádraží, protože z Poděbrad jede vlak do TU. No dám ještě 40km a když tak to otočím a bude. Prozatím jdu na Hausbót Perštejn, kde si v kuchyňce dělám ke snídani poridge a čaj. Z kajut vylejzaj movití spáči, z horní paluby chudý chudáci. Děláme ranní hygiénu, balíme, Hrnec krmí divoký kachny. Ve ¾ na osum opouštíme ostrov pokladů a odjíždíme na náměstí Jiřího z Poděbrad. V Merhautově pekařství snídáme koláče, chlebíčky, kafe. Drsoň T1000 si leje G12 do chladícího okruhu. Ještě jsem si skočil koupit zejtřejší snídani do Tesca a pak už můžeme vyrazit k Labi. Než bys řekl švec, jsou rychlíci zase v prdeli. No honit se za nima nebudu. Slunce paří už od rána, předpověd se naplňuje. Po 10ti kilometrech jsme v Nymburce u městských hradeb. Necháváme se vyfotit. Chybí Švábik a T1000, který už neuvidíme, protože jedou vlakem z Nymburka do Ústí nad Labem. My pokračujeme dál podél Labe. Drahelice, Kostomlátky, Doubrava, Mydlovarský luh. Přední brašna mi občas drhne o pneušku. Za Ostrou zastavuju, převazuju úchyty a podkládám

hadrem úchyt krku, protože se odírá lak. Spolu semnou zůstává několik Negrů, po úpravě odjíždíme směrem k Lysý nad Labem před kterou Labská stezka odbočuje na Byšičky a do Čelákovic, kam se dostáváme po železničním mostě vedoucím přes Labe. V Bistru u lávky už se osvěžujou rychlíci. Doplňujeme tekutiny, objednáváme si párek v rohlíku. O ňákým otáčení a vracení domů už není řeči. Pokračuju. Na druhým břehu zcela osamocen jede Šotek. Pískotem ho přivoláváme. Napojený zase jedeme dál. Je ½ jedenáctý. Lázně Toušeň, Brandejs nad Labem – zámek. Máme kliku je tu svatba. Unášíme nevěstu ženichovi přímo před očima. Hrnec si nechává žužlat slaný ucho a u toho se všichni necháváme na památku zvěčnit s pannou nevěstou. Ženich sklíčeně pozoruje první nevěru budoucí manželky. Použitou mu ji vracíme a jedeme zabloudit ke Starý Boleslavi. Ještě před ní, za mostem přes Labe, způsobujeme dopravní kolaps při otáčení a návratu na správnou trasu. Záryby, Kostelec nad Labem. Za Kostelcem je zničehoš nic uzavírka z důvodu rekonstrukce cyklostezky. Ale kudy vede objížďka to tu není. Nápis na přehrazení je všeříkající: „ Tak už konečně začněte něco dělat!“ Takže něco jako D11, stavba století. Jedeme, spíš tlačíme skoro 5kilometrů opuštěnou vydlabanou stezkou po makadamových balvanech kde to jakštakš jede. Pak přišel písek a byl konec. Tlačenice a na koneci stavby stojej Tatrovky s bagry. Po 5ti a ½ kilometrech jsme z to venku. Na druhým břehu se rýsuje Spolana Neratovice. Následujou obce Tuhaň, Větruše, Kly. Na zahrádce hospody U Martina v Klech sedí upocení rychlíci.

Venku je pekelný vedro. Naše skupina jde dovnitř do chládku. Zjišťujeme že krom grilovaný klobásy, mají i buřty na pívu, takže není co řešit. 4x buřty a píťo (Pívo, cider, vinný střik). U jídla provádím sprchování. Jířa si objednává ještě jednu porci, bohužel už je poslední a poloviční. Ta je zachcena zcela fotogenicky. Odpočatí, najedený i osvěžený platíme a jedeme. Jsme přesně v půlce dnešní trasy na 65km. Po pěti kilometrech jsme pod Mělníkem. Opět se trháme. Zůstávám sám. Tlačím do parku, po silnici jedu na náměstí Karla IV týho, kde jsou Jirka Ponko a Tom Král. Spolu jedeme na Náměstí míru a konečně je tu zámek s vyhlídkou nad soutokem Labe a Vltavy. Mě a Jířu Ponka přepadá caccare. Urychleně hledáme azyl v hospodách. Každej v jiný. Spodní prádlo je zachráněný můžeme opět na trasu. Vyhlížíme z vyhlídky, fotíme soutok plavebního kanálu s Labem a jedeme pod zámek, přes Most Jiřího Straky na druhej břeh a dál k Dolním Beřkovicím. V Horních Počaplech na 90tým km u stánku se shledáváme s rychlíky, jak opravujou píchlou negerskou duši. Osvěžuju se limčou. Opraváři opravili a zmizeli v dáli. Zůstává Lukas, Dejf, Ponko, Král a já. Společně jedeme Račice – veslařskej kanál, Zaluží, Dobříň, Roudnice nad Labem. Tady omylem, jak jinak, zůstáváme na špatným břehu Labe na trase Labský 2Á J. To ale zjišťujeme až v Hrobce. V Restauraci u Žida u piva a kofoly nachází mapový Král řešení. Na trase je přívoz z Nučniček do Nučnice. Máme kliku je funkční, jinak by sme museli až do Terezína. Takhle tam jede jen zabloudivší Šotek. Nám stačí zazvonit na převozníka. Po druhým zazvonění nás posíla do… ale převáží nás. Na druhý straně v kilometru 118, je Zmrzlinovej Domek, kde si dáváme zmrzku. Do týhle doby si myslíme, že jsme beznadějně poslední, ale kde se vzala tu se vzala parta rychlíku v čele s Hrncem. Na zmrzku kašlou a urychleně zase mizí vpřed. Dolízat a jedeme taky. Křešice, Litoměřice, kolečko v parku za mostem a zpátky na Labskou č.2. Posledních 10 kilometrů, mihnem se pod Radobýlem a jsme v kempu Píšťany. V nohách máme 

133kiláků, je skoro 19:45 a rychlíci už se stihli vykoupat v Žernoseckým jezeře. Tom kupuje umístěnky, jdeme do Restaurace Píšťanka na véču. Vzhledem k času už je výběr minimální. Gordon Blééé musí stačit. Kdo si dal klobásku zjistil že je z pilin a sype se. Kofola, kofola a co nevidí mé oči: Geňa v umolousaných kraťasech! A je to opravdu on! Postarší pár si s ním dělá selfíčko pod Radobýlem. Pak se přiloudá k nám, uklízí ze stolu použitý nádobí, bere do ruky kýbl, mop, jde poklidit hajzlíky a koupelny. Chudák! Herectví to je prostě jedna bída J. Pak si sedá ke svýmu stolu. U okýnka si s Dejvem kupujeme žetón do sprchy, jdeme se vybalit, osprchovat a posléze ulehnout po tý štrapáci. Někteří Negři sedí v restauraci u píva a TV až do pozdní noci. Řvou na bitkaře Vejmolu. Dejmu, dělej, no tak prašť ho a jiný. U toho jim asistuje Geňa. Propadám se do bezesna, vždyť je noc.
 

Neděle 15týho června.
Budím se o 1/2šestý, kolem brouzdaj kachny, dělaj gagagagaga, nad Radobýlem se něco chystá. Přesně v 5:40 se to stalo! Vykouklo slunce! Je ráno. Před 1/2sedmou je balení v plným proudu a za hodinu už jsme na štrece. Porta Bohemica se otevírá. Velký Žernoseky, Libochovany, Církvice, Sebuzín, Brná. 20tej kilometr 8:00hod a stojíme pod hradem Střekov. Kousek odtud je Peňáč, místo naší dnešní snídaně. Kupujeme si snídani a na trávníku u parkoviště snídáme. Dneska je můj den. Mám narozky a dostávám dárky. Celkem 6 flašek rumu J. Nasnídaný jedeme. Omylem přejíždíme provizorní most do centra Ústí nad Labem, hned se otáčíme a jedeme zase zpátky do Střekova. Za Mariánským mostem upravuju upevnění přední brašny

a všichni mi ujížděj. Jakmile mám opraveno, začíná stíhací jízda. Jedu jako šílenec, spolu semnou Dejf a dobrých 10kiláků nikoho před sebou nezahlídnem. Svádov, Velký Březno, objevuje se první opozdilec Šotek. Nekompromisně předjíždíme a už za Malým Březnem se dopracujeme do předních řad. Těchlovice, Hoštice nad Labem, Nebočady a Boletice nad Labem míjíme, Křešice a jsme v Děčíně. Dnešních prvních 50sát kiláků je za náma. Zastavujeme v kempu Děčín a ve stánku si dáváme pití. Někdo pívo, někdo kofolu, já kofolu a sodofku. A teď dokončit misi. Přejíždíme historickej most přes Ploučnici, podjíždíme železniční most, jedeme pod Děčínským zámkem. Přes Tyršův most se dostáváme na druhej břeh Labe, po kterým jedeme skrze Přípeř, Prostřední Žleb, Čertovu vodu, Dolní Žleb, kaňonem Labe až k hraničnímu přechodu v kilometru 61. Společnou fotku si dělá 17 Negrů z 20ti. Nařizuju otevřít všech šest flašek rumu a oslavovat. Flašky kolují až do vyprázdnění. Pak nastává loučení. Jen pět statečných pokračuje v krasojízdě. Tom, Dejf, Martin, Honza a já jedeme domů vlastní silou. Já! Opravdu i já, tomu se snad nedá věřit a to sem to chtěl už v Poděbradech zapíchnout!!!! Ostatní Negři jedou na vlak, tak hodně štěstí při vagónování. ( Teď už vím, že to nebyl zase takovej problém se dostat vlakem z Děčína do DK. Ovšem stačil jeden nádražák idiot a bylo by vymalováno ). No a nás pět jede do DDR, vlastně BRD k přístavišti trajektu Schöna

– Hřensko, kde se dostaneme na naší stranu a vyrazíme k domovu. Cesta začíná ihned v Hřensku stoupat ze 122mnm na Mezní Louku 280mnm. Krátkej sjezd a zase stoupáme až do Vysoký Lípy 312mnm. Příjemnej sjezd do Jetřichovic, kde si v Restauraci Praha na 78km dáváme oběd. Najedený jedeme zápolit s teplem a dalším stoupáním. Rynartice, Dolní Chřibská, Chřibská, Krásný Pole. Zůstáváme s Dejvem pozadu a tlačíme Pod Malou Tisovou to je 90tej kilometr, 550mnm. Krátkej sjezd do Kytlice 450mnm. Někde tady měl chalupu Bróďa. Zastavujeme U Zlatokopa na limču a pivo. Tom, Honza a Martin jsou někde před náma. Zase nasedáme a snažíme se jet. Na konci Kytlice sesedáme a opět tlačíme. Dva kiláky a u křižovatky Jedličná už pojedeme z kopce. Do Sloupu zbejvá 10kilometrů. Rychlostí blesku to smažíme z kopce do Novýho Boru a pak do kempu u Radvaneckýho rybníka ve Sloupu. Dnešních 108kiláků máme za sebou. Kupujeme ubytování, bohužel 5ti místnou chatku nemají, takže jeden dobrovolník bude spát na zemi. Později se dobrovolně hlásí Honza. S Dejvem přivazujeme kola u budky a jdeme si zaplavat do rybníka. Voda je tepelně flekatá. Teplý fleky se střídaj se studenýma, jsme ale opláchnutý od potu, takže se můžeme jít do stánku navečeřet a osvěžit. Od severozápadu se už nějakou dobu něco valí. A předpověď se vyplňuje. O 1/2devátý cedí. Dopíjíme a jdeme spát.
 

Pondělí 16týho června
Ráno stále cedí, né moc, ale cedí. Děláme ranní hygienu, přiděláváme bágly na

kola, přivoláváme obsluhu a předáváme chatku. Martin to vzdává a jede na vlak. Takže už jen čtyři odjíždíme na deštivou cestu. Lindava, Brniště náves – 11tej kilometr. U Nguena si kupujeme snídani a pod zastřešeným autobusákem snídáme. Tom balí nějáký věci do vyžebraný krabice a posílá si je Zásilkovnou domů trakže mu bude voda cákat na záda J. Najedený nasedáme, mokro nemokro jedeme dál. Hlemýždí, Velký Grunov, Roviny pod Ralskem, Stráž pod Ralskem, Krásná vyhlídka. Tady tom vyndává wehrmacht čokoládu a nabízí ji. Zrovna ani neprší. Pokračujeme: Podvrší, Osečná km30, teď musíme po silnici č.278 4kilometry až do Kotle. Odbočujeme na vedlejšku a z kopce Smržov, Budíkov, Všelibice, Březová, Libíč, kousek rovinka a je tu Trávníček km47. Za odbočkou krpál. Honza s Tomem jedou, já a Dejf slejzáme a tlačíme. Kilometr tlačení a jsme nahoře v Sedlíšťce a v Sedlíšťce je zastávka a v ní čekají T+H. Sušenka a zase do sedel. Vlastibořice, Střížovice, Vitanovice, Pěnčín, Čtveřín. Jsme v nejnižším bodu dne a na 55tým kilometru, kousíček od oběda v Turnově. Už neprší je jen zataženo. Tom zapomněl v Turnově odbočit, ale to bylo dobře, protože jsme se tak dostali do super restaurace. Kola odstavujeme do zahrady a jdeme si sednout do vyhřátýho lokálu Restaurace Na Výšince. Teplá polívka, druhej chod, čaj, limoška no paráda. Obsluha super rychlá, jídlo vynikající, ceny lidský až se nám odsud nechce, ale musíme. Ještě 70kiláku a budeme né v Turnově ale v Trutnově. Nasazujeme mokrouše a jedeme: Horáčkovo náměstí, Mariánský náměstí, Havlíčkovo náměstí, 

nemocnice,O Benátky, Podchloumek a jsme z Turnova venku. Stoupáníčko stoupá – U Loučky, Sekerovy Loučky, Kvítkovice, Lestkov, Zelínka, Tatobity. No spíš Děda dobitý. Stále a furt do kopce a né leda jakýho. Od Zelínky se cyklostezka zvedla jak sviň, spolu s Dejvem tlačíme až ke kostelu v Tatobitech. Tady na nás čekají Tom s Honzou. Nasedáme až když je stoupání mírnější ale furt drsný. Nakonci Tatobit nás dojíždí náklaďák plnej šutráku. Jedeme s Dejvem tak rychle, že nás ani nemůže předjet J. Zastavujeme v nejbližším zálivu a kolonu pouštíme. Další dva kilometry utrpení je vykoupený odměnou a nádherným výhledem za Žlábkem. Je tu vyhlídka a rychlý občerstvení. Dejf si dává rychlo kafe, já rychlo kofolu. Následně se nechávám zvěčnit Tomem s Troskama na pozadí. Teda néé na pozadí, ale na pozadí s Troskama. Jináč to je! Vytvořený snímek by se mohl jmenovat „troska nad Troskama“. Ze snímku je patrný, že počasí se lehce umoudřilo. Je sice zataženo, ale neprší a nefouká. Do cíle zbejvá 60kilometrů, jsme za polovinou. Stoupání se zmírňuje Na Prdiku a u Zelenýho háje jedeme takřka po rovině. Na Klepanci, Na hříšníku, ve Stružinci pryč ze silnice, Nové Dvory, U Kordovny, Letiště – Lomnice nad Popelkou, Císařova Hůrka – nejvyšší bod dne 528mnm. Do cíle 50km. Teď to je z kopečka. Bělá u Starý Paky a teď podél železniční trati na Tample. Už nějakou dobu mi cosi skřípe 

a vrže vzadu jako v kazetě, navíc mi moc nebrzdí přední brzda. Povídám směrem dopředu k Honzovi a Dejvovi: „Až to půjde, zastavte.“ Jedu namáčklej na Dejva, zrovna si pravou ruku vyklepávám a levou mám mimo brzdu, když Honza zastavuje. Dejf mi kříží cestu, já jedu při krajnici a mám co dělat abych ho minul vlevo do silnice, marně lovíc přední nebrdící brzdu. Minul jsem ho, klejíc. Dneska už jsem mohl Dejva trefit podruhý. Poprvé to bylo o desítky kilometrů dřív, ještě za deště, při příjezdu na stopku marně mačkám brzdy a Dejf se blížil a blížil a přední brzda nic a ta zadní mokrá pomalinku zabírá a…..a drc! Ihned jsem si vzpoměl na vnučku Elí jak říká: „ Stopta dědo, stopta! Zastavit dědo?!“. No tak teda stojíme před Tamplema a okukuju kazetu. Nic! Zdá se vpořádku. Šahám na přední kolo a ejhle! Ložiska napadlo mě ponejprv. Beru za osu, je volná!!!! Proto mi to do Bělý divně šmajdalo na předku. Imbusem od Toma dotahuju osu a zas můžeme jet. Skřípot se ozejvá furt, takže tohle to není. Jestli se podělal ořech, tak to bude pech. Tample, Roztoky u Jilemnice – křižovatka našich cest. Přesvědčil jsem Toma, že pro nás bude lepší cesta přes Martinice než přes Kalnou, tak se loučíme s Dejvem a Honzou kteří jedou do Dvora Králové. My pokračujeme přes Roztoky. Na zastávce autobusu Jednota mi Tom půjčuje mazadlo na řetěz s hadříkem a ejhle skřípání je pryč! Projíždíme Martinice v Krkonoších, lesem jedeme nad Horní Brannou. Do cíle zbejvá 30km. Z Horní Branný to bude až do Hostinnýho hezky z kopečka. Pokračujeme silnicí přes Dolní Brannou, Kunčice nad Labem, tady se dostáváme do tempa, letíme víc jak třicítkou až do Klášterský Lhoty, kde si Tom cosi fotí. Setkáváme se na odbočce u nádraží v Hostinným. Poslední tři kopce. Zbejvá 16kilometrů. Tom mi do Podhájskýho kopce ujíždí. Sjezd do Čermný a teď od kostela ke křížku sice krátkej, ale výživnej krpál. Kupodivu ho dávám! Sjíždíme do Vlčic, zbejvá posledních sedm kiláků. Průjezd Vlčicema, krátký stoupáníčko ke 

křižovatkce na Hrádeček, klesáníčko k rybníkům, rovinka a pozvolný lehoučký stoupání do Pekla, dvě houpačky nahoru dolu a závěrečnej stoupací kilák k RobinOilce. Zastavujeme na jedno plechovkový. Tom dělá závěrečný záběry do filmu, provádíme rozbor tripu, dopíjíme a jedeme domů. U rodinnýho paneláku se s Tomem loučím, otírám gravel od bordelu a beru ho do obýváku, vždyť si to zaslouží. Dokončil jsem navzdory svým pochybnostem cestu podél Labe tam, ale i cestu zpátky domů. Po 663kilometrech jsem doma.

Autor: Gandalf Slim - http://www.slim2009.cz/wordpress/?page_id=5801 

Fotky zde. 

Film tady. 

SmEjDiL Fotky Flickr: https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720326858759/

 

Endurance 2025

 Letošní Endurance měla posunutej termín z dubna na květen, aby si cukrouši nemohli

 stěžovat na nepříznivý počasí, jako by déšť a sněhový vločky kazily dojem z bajkování. Loňská trasa se měnit nemusela, protože ji znali jen tři Negři. Došlo jen na několik málo úprav, který jsme vlastně nevyužili, neboť opět nebylo v našich silách celou trasu projet. V sobotu 24.5.2025 se velmi početná skupina Negrů sjela u zimáku v Trutnově. Úderem devátý vyrážíme Endurancovat a je nás deset. Už po pár stech metrech nás zastavujou šraňky u kterejch lákáme jakéhosi bajkera na skládačce, ať se k nám přidá. Nepřidal. Za projedším Šiskanzenem jdou závory nahoru a pouští nás dál. Odbočujeme do Dračí rokle, pryč z města. Ve stoupání na Bučinu, daleko před Vébrovkou došlo v kilometru 2 a 1/2 k první poruše. Bártovi se klacek dostal do převodů a v kazetě ohnul několik zubů, takže nemohl pokračovat. Zavolal domů a nechal se odtáhnou. Mezi tím se čelo skupiny dostalo o kilometr dál a čekalo na opo-zdilce.Zpráva o první mrtvole se k němu dostala s mnohaminutovým zpožděním. Ochuzeni o Bárta se jedeme rozhlídnout ze skalní vyhlídky nedaleko Vébrovky. Vyfocený, rozhlídnutý stoupáme na Zámeckej vrch 635mnm. Prvních 200metru vejškovejch máme za sebou. Rolandova vyhlídka, odbočit ke Stachelbergu, projet nad Babím pod vrcholem Baba a u střelnice odbočit na lesní cestu vedoucí na louky

pod Stachlem. Za loukama znova do lesa. Lesní cesty nás prudce svezly do údolí potoka Ličná, blízko Křenova. V Křenově jsme opět o 200 metrů níž. Asfaltkou jedeme k Bernarticím, kde se obdivujeme budoucím dálničním mostem, prozatím vypadající jako dvě mostní opory čnící až do vejšky 15ti metrů nade dno údolí. Míjíme pracující mostaře, pochvíli odbočujeme do Lampertic a u domova důchodců mizíme z asfaltu do lůna přírody. Teda aspoň na dobu než vystoupáme do osady Dvorky, za nimiž protínáme D11, kde se nehne stavbařský kolo. Vždyť je sobota a zpoždění 35let se stejně nedá dohnat. Jsme v Královeckým sedle. Podél kolejí si to šlapeme až za nádraží Královec a po silnici č.16 míříme ke hranici. Ještě před ní se nám u Obecního Úřadu staví do cesty „SKLEP“ s výčepem a lizáky malinove. Ach jak těžký bylo odolat Tamboru! V nohách 20km a tekutiny budou potřeba, protože už za pár kilometrů začne stoupací peklo. Protínáme státní hranici, Przelecz Lubawska 516mnm. Objíždíme Sepia Góra, Noříme se do Krucza Dolina, nad námi Krucza Skala a tady začínáme stoupat a stoupat. Takřka se dotýkáme vrcholu Bógdat ve vejšce 747m, ale statečně ho obkružujeme. Stoupání pokračuje. Plán byl vyvrcholit na Mravenčím vrchu 831mnm, ovšem polský značení je mizerný a tak se na „hřebenovce“ objevujeme o kilometr a půl jinde v prostoru za lomem pod kótou Glazica 795mnm. Stejně jako loni jsme hóóódně pomalí. Sešup do sedla Wiazowna, vytlačit a popojet na Jaworowa 786mnm. Kalen má problém: upadl mu kryt baterky a to netuší co bude příště. Pokračujeme hřebenovkou přes Dlouhou stráň nad Bečkovskej vodopád k místu Bogoria. Konečně můžeme posvačit buřty opečený na ohni, mistrně rozdělanýmu Tomem a Danem. Odpočíváme při pivku, Vlasta lehce chrupe na lavičce. Zjišťujeme dvouhodinový zpoždění, vynecháváme tak stejně jako loni Jánskej vrch

a odpočatí se spouštíme do Uniemyšlu. Tom si jede vyfotit kostel sv.Mateusza, my pokračujeme k hraničním skalám na jejichž hřebeni pojedeme od serpentin do Libný. Tom nás dojíždí a společně stoupáme k závěrečný části kterou musíme vytlačit. Při tlačení na vrcholek hřebene se opožďuju. Snažím se ostatní dohnat, ale když se dostávám k serpentýnám nikde nikdo!? Že by nečekali, no nic jedu ať je dostihnu. Jenže to bylo jinak. Tom vzal všechny zkratkou a jedinej já si tak vychutnal hraniční balvany na vrcholu. Ze sedla u silnice jedeme zase společně. Nahoru, dólu, kořeny, kameny, nahoru, blátíčko, sluníčko, pomalu po uzoučký cestičce. Vlevo Polsko, skály, průrvy. Vpravo les. Trochu z kopečka, pak zas nahoru, vyhnout se spadlýmu stromu, kořeny v odvratu a na nich padá Petr Kallen. Naštěstí to bylo nevysoko a je jen lehce potlučenej. A furt netuší co se stane u Radvanic. Když už se tak nějákou dobu hrkáme k Libný, objevuje se stezka vracečka. Je to zkratka do Horního Ádru. Časově na tom jsme bídně nestíháme. Tak to točíme k domovu. Vracečkou jedeme do Ádru. Pěšina se rozšířila na lesní cestu a hezky z kopečka nás dovedla k první chalupě nad Horním Ádrem. Cesta se zasfaltila a bez šlápnutí za chvíli stojíme u bejvalý přádelny, následně Autopalu a teď Contíku. Jedeme do Jívky na velmi pozdní oběd. Po silnici nejdřív stoupáme 2km nad Hodkovice. Poněkud udejchanej

 přejíždím železniční přejezd za horizontem, to už jsou všichni U Tyšerů, kam přijíždím unaven poslední. Objednáváme si jídlo a pití. Jsme vyprahlej jako poušť, tak leju kofolu za kofolou, ostatní většinou pívo. Najedení a zavlažení nasedáme a jedeme dál. Kousek ještě z kopečka, ale za čp. 373 odbočujeme na cestu vedenou loukou do kopce k vysílači, kde se napojujeme na červenou značku a o zlom vaz mastíme do Radvanic. Za přejezdem trati v Temným lese se ujišťuju, jsme-li všichni a vypadá to že jo. V Radvanicích u silnice se nemůžeme dočkat tří Negrů. Vracím se, zatím co ostatní jedou do Restaurace Radvanice. Po kilometru zpátky do kopce je potkávám. Jedou všichni, ale jen protože je to z kopce. Dojíždíme na asfaltku u chalup a tam už to vídím. Kallen má zkalený obličej. Nejprve mu upadl kryt baterky, pak upadl on a teď odpadl kus přehazovačky, bez který nemá řetěz kudy řetězovat. Vytahuju rozšívačku, zkracujeme řetěz a pokus o další jízdu, končí po kilometru u Restaurace, kde se ostatní osvěžujou. Přivolání rodinné pomoci se Kallenovi nedaří. Beru to do svých rukou, vytahuju mobil, volám švárovi do Chvalče a ten jen něco dodělal na zahradě, přijel, naložil nešťastníka Kaliho i s kolem a odvezl domů. Zbytek výpravy platí a pak vyrážíme přes Slavětín a poslední vrchol dne u pěchotního srubu T-S-43, přes Bezděkov a Lhotu  do Trutnova. Ve Lhotě se odpojuje Janko Tlačič But, nalodit se do auta. Ostatní jedeme podél

 Úpy až k zimáku, kde se rozpouštíme. Někdo jede autem, někdo za svý do DK a nebo Rašplnau. My dva z TU to máme nejrychlejc k rodinám a do vany. A to je z Endurance 2025 všechno.

http://www.slim2009.cz/wordpress/?page_id=5769

Fotky zde.

Autor: Gandalf Slim

Labská cyklostezka

 

https://tomhorak.cz/labska-stezka/

Premiera BikeFiction

 

Skialp - Luční bouda

Crnci Vánoce 2024

Rychleby 2024

Ve čtvrtek 3 října jsme vyrazili na takto skromně pojmenované podzimní soustředění do nám již notoricky známých Rychlebských hor. Čtyřdenní pobyt měl být jako vždy bajkerská nirvána, ale nedávné katastrofální povodně a víkendové uplakané počasí trochu omezilo počet kilometrů. Přesto jsme si užili a i ti co podléhali trudomyslnosti a moc se jim nechtělo….že Mahony? Že Bárte? :)

Takže pěkně popořadě.

Podotýkám že nikdo, ani čerstvý rekruti co byli poprvé se do sepsání reportu nehrnuli a dvorní kronikář, božský Gandalf, chyběl. Tak tedy Já. A tímto si vyhrazuji právo na občasnou chybu a drobné nepřesnosti ve sledu událostí. Macháňova (legosada) golasada a hlavně 13tka ořech totiž způsobují to co moucha TseTse a taky výpadky paměti.

Takže pěkně popořadě.

Já, Mahony a náš řidič Bartošů Péťa, Maruškou zvaný „hezounek“ vyrážíme v 8:30 směr Trutnov. Za námi jede nováček, jeho Veličenstvo pan Král, který na Kryblici naloďuje Tomíka. Cesta plyne a z ničeho nic jsme v Polsku na benzínce kde už čekají Lukáš a dodávka druhého nováčka Kamila Bartoše. Teď při psaní si uvědomuju že dva Bartošové jsou docela dost :-)

Kamil krájí bábovku a okolo se srocují R. A. Dvorský mladší, pán z Bútánu a HiltiMan. Popíjeme kafe, pojíme bábovky a hurará dál do nitra Jeseníků.

Kladné pocity z příjezdu do Černé Vody na Kovárnu, již notoricky známou negerskou noclehárnu narušili pohledy na řečiště jinak klidných říček a na dvorky domů kterým vodní živel pocuchal fasádu. 

Vybalit, přestrojit a vyrážíme na obligátní jízdu podél Černého potoka do Vidnavy. Stačili tři, čtyři kilometry a už jsme svědky toho co voda jinak malého zurčícího potoka dokáže. Podemleté břehy zasahující až do trailů, dřevěné lávky se válejí o pár metrů dál v trávě a některé můstky chybí zcela. Nedá se nic dělat a tak jdeme dělat. Odklidíme nějakou tu větev, kládu či vrátíme lávku na místo, aby se trail dal jezdit. Jsou to jen malé krůčky pro lidstvo, ale velké skutky pro negry! Koupaliště ve Vidnavě je ve strašném stavu, ale tábor není vůbec. Chatky jsou tak nějak bez ladu a skladu naházeny na kraji lesa. Smutný pohled a to jsme ještě nebyli ve městě! Chceme jet na oběd a samozřejmě na pivo. Janis má zavřeno, ale to měl i loni a myslím že i předloni. U Sysla taky ne, ale restaurace Na Rynku má „open“ a tak tedy sedáme a objednáváme pivo. Paní majitelka nám nabízí včerejší fazolačku (to po ní pan Král asi tak strašně ….) a jelikož má krásný třízubí úsměv tak neváháme a jíme. Nevím proč, ale po pivu vždy nějaký blb vymyslí koksáky a Švábuv bratr zase vytáhne skleněnku a já začínám ztrácet paměť a zábrany. Naštěstí video v telefonech maká dobře a po úspěchu filmu „Cesta dostředu země“ se tento rok s pohyblivými obrázky roztrhl pytel. Proto jsem zopakoval jak to s tím koksem vlastně bylo. Ovšem je to jen vyprávění co jsem pochytil od Milána.

 

Vypito, snědeno, vyhuleno a jedeme přes polámané mosty, po silnicích které už nejsou, kolem skládek odpadu na stanoviště místních hasičů pozeptat se kde by asi tak byla naše pomoc potřebná! Tomík dohaduje práci na zítřek a jede se domů, do Černé vody, do Kovárny, do prdele to je smutný pohled na tu zkázu. Na Kovárně Veličenstvo upeče či uvaří, nerozumím tomu, delikatesní SUV kolena a jde se na pivo ke Kaštánku. Nevím kolik jsem toho vypil, kde jsem ten den udělal chybu, ale musel jsem si udělat trochu pohodlí na sále a chvíli poslouchal za dveřmi. A co nevím, to se nestalo.

Poznámka editora: Zde je jista mezera, autor članku vynechal pasaž spojenou s Navštěvou hospody u Kaštánku, kde se popíjelo, hrál fotbalek s vojáky, kterých byla plná hospoda. A Pája si ducnul a halavně celou dobu poslouchal za dveřma. Pan král slavil narozeniny a misto chlastu přivezl Sous-vide kolena a tak jsme se ještě před hospodou neskutečne naspali výborným kolenem :-)

 

Dobré ráno! Je pátek. Parta negrů po snídani v montérkách a různých jiných pracovních hadrech nasedá do Macháněho dobytčáku. Po dohadech o to kdo bude řídit, které trvali přesně 3 plechovky piva se Mahony se slovy „to by jsme nikdy nevyrazili“ chopil volantu a jedeme směr Velká Kraš. Hasiči nám přidělili dům ve kterém shodou okolností bydlí ona třízubá princezna z hospody Na Rynku a tak se na sebe usmějeme (32 vs. 3 zuby) a jdeme makat. Chlapci se do toho pustili opravdu poctivě a odvodnili celý dům. Bodejť by ne, když dohlíží šéf konkurenčního povodí Labe a šofér z MěVaKu! Pán z Butánu zase odborně kladl jemu tak blízkou „netkanku“, instrumentář Poník má z Hilti vědomosti ohledně nářadí, Mahony jakožto hasič je u katastrov jako doma a ostatní profesionálové ve svých oborech makali jak ďasové. Jirka Macháček si popotáhnul ze šlukovky a rozpoutal Vidnavský masakr motorovou pilou! Musím vyzdvihnout odvahu T-500 který mu podával materiál a ať měl Jirka pilu, nebo kalač, nebál se a držel! 

 

Opravdu důležitou, i když ostatními kritizovanou funkci jsem zastal Já (pan Hrneček) a David Šváb! Jednalo se o mentální intervenci místním lidem! Taky jsme se zhostili funkce zásobovačů a zajistili dýňovou polévku, smažák s hranolkama a štrůdl. Byla také vodka, ale tu stačil spolykat Šwab s paní co skládá už osmým rokem puzzle a které utekl manžel protože zjistil že je homosexuál. Takovýchto intervencí bylo více ale skromnost mi nedovolí se vychloubat.

Prostě, udělali jsme toho dost a je na čase si odpočinout u orientačního cyklozávodu, který připravil náš guru vkusné zábavy a grafického designu Tomík.

 Jsme převléknutí a po krátké instruktáži sedáme na kola a hurá do terénu. První parta ve složení Butič, Šmejdil a Ponko vyrazila na trasu a po nich v deseti minutových intervalech dvojka v sestavě Dvorský, Markl a honící psy Král s Kakamilem. Trojka Švabach, T-500 a T-1000, no a to nejlepčí nakonec Já, Tomík, Mahony a Bart. Hra měla několik zastavení s intelektuálně praktickým rozměrem, rychlostní erzetou a vodníma hrátkama. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých checkpointech. Jen povím že v hospodě Staré kino byl neuvěřitelný Vašo Patejdl který hrál hru s námi. V lomu byla studená voda do které vlezli jen magoři a že jsme přijeli do cíle zmáchaní, žíznivý a za tmy. Cíl byl U Kaštánka, ale večeřeli tam zrovna vojáci, tak jsme se jeli zkulturnit a ohřát do kovárny. Tady bylo taky vyhlášení, které bylo od začátku jasné, kdyby Tomáš prostě nebyl hodný entomolog a milovník robotů. Tato parta totiž nedokončila závod a nekoupala se v lomu. Měla být tudíž DNF! No ale přej a bude ti přáno! Kdyby Tomík věděl jak bude Švábik s tou zlatou otravnej, určitě by to přepočítal jinak. No a proto že umíme ocenit práci druhých, tak Buťák rozvine červený koberec a předáme Rejžovi Oscara za film který by bez nás stejně nevznikl.

Udělali jsme si žízeň a Danek zimnici. Do hospody jsme už nevyrazili, basy piv byli na terase, kořalka na stole a asociál Ladza Markl, který se na rychlebách ukázal po šesti letech přinesl balantýnku. Ok, jsme doma, pije se, T-1000 tahá 13tku ořech a dál mám trochu mlhu. Jen vím že už zase otravuje Šváb se šachama a pan Král spí v křesle.

V sobotu chčije a chčije a tak jen dojdeme pro snídani, basu piv, Poník vaří špageti, buřty v pivu a dojídá se polívka z pátku. Pan Král se chystá k odjezdu protože má ještě jiné neodkladné alkozáležitosti v DKEY a bere sebou Mahonyho kterého postihla zimnice a jak se později dozvídám tak i sral a blil.

Odpoledne už neprší, jen vydatně mrholí a tak jedeme poděkovat Patejdlovi za jeho ochotu a pohostinnost. Děkovačka ve stoje s potleskem se zvrhla ve vypitou hospodu, nějaké to nactiutrhání, bratříčkování s domorodci a jedné paní jsem vysvětlil, že její manžel Vilda je debil a že by se měla rozvést. Takže taková klasika, platíme a nasedáme na kola. Někteří až napodruhé a David Š jde pěšky, protože jak víme kolo má jen jako záminku k nezřízenému víkendovému popíjení. Čtyři kilometry po asfaltu v dešti a jsme zase U Kaštánka! A zase alkohol a zase ostuda (né všichni samozřejmě), pan Bartoš dokonce inzultoval vlezlého hasiče a pak jel stíhat Buta na jeho kole, protože On zase odjel na jeho! Pak si jen matně pamatuju jak jsem chtěl jít spát a jak mi Poníkův pokoj nadává a jak mě Bart odvádí na kutě.

No a neděle je klasika. Déšť a trochu té kocoviny řekli dost a tak snídaně, poklidit, sbalit a hurá domů.

Závěrem jen krátké moudro: Ti co nejeli jsou KOKOTI:)

Autor: Pavel Hrneček (Brad Pitt)

Foto: https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720320952567

Charitativní orientační závod MTB

Závod se koná 4.10.2024, start 15:00 v Černé Vodě, startovné dobrovolné 500,- na učet 11559889/5500

Cesta do středu země - klip

 

1000 Brodů bajk

Sehnat ubytování v oblasti mezi Čáslaví a Ledčí nad Sázavou je umění. Né že by tady nic nebylo, ale pro 16náct negrů prostě není nic vhodnýho, než autokemp. Autokemp Zbýšov, ale byla dobrá volba. 4 chatky s rychlovarnou konvicí, lednicí, 5ti postelema, sociálkama naproti chatkám u huby a teplou vodou tekoucí imrvére. 

Co víc si přát. A taky bazén byl v ceně zájezdu. 20týho června se několik týmů vydalo ku Zbýšovu ubytovat. Jako už tradičně se Tom a Dejf vydali na cestu kolmo a ke svejm 130ti kilometrům si přidali část z 1. etapy týmu, který přijel do kempu na 10tou hodinu. 1000 brodů inicioval Hrnec pod dojmem z přečtení mýho vandrovního reportu, a proč mu teda nevyhovět. Jako obvykle jsem nejprve kveruloval, že brody jsou hluboký, plný kamenů, písku i bahna a že to bude peklo a tak. Neoblomně trval na brodech, tak je měl mít. Po příjezdu a ubytování, montuju e-bajk k prní jízdě. S Hrncem jedeme nakoupit pár věcí do místního Bala marketu. V chlaďáku objevujeme výtečně vypadající pochoutkovej salát. Necháváme si naložit 10, 20 deka. K tomu kousek sekačky s rohlíky, no a pár dalších prkotin k tomu. Pak zpátky do kempu, posvačit a vyrazit. První etapu si užil Petr Bartoš, Zdeněk Kubík, Dan, Janko Tlačič, Pavel Hrneček, Jiří Ponko, Já – Slim. A opět to byl Hrnec, kterej 1.etapu k lomu Borek inicioval. Vyjíždíme okolo zbýšovskýho rybníka lesníma pěšinama k silnici. Skrze Klucké Chvalovice, Vlkaneč a Římovice vjíždíme na kraj Golčova Jeníkova, kde u rybníka Valcha způsobujeme dopravní kolaps jednomu důchodci jedoucí Schade filckou. Náš obrat o 180stupňů ho malounko rozhodil.

Hned nám však pokynul, ať dokončíme protisměrný odbočení na hráz rybníka. Naše motání nebylo bezúčelný, mělo nás dovízt k Hospůdce u Vodníka, naneštěstí otevírající až v 17hodin. Místo pivka se šineme dál. Napojujeme se na dálkovou trasu „Via Czechia- centrální“ a za kaštanou álejí se Nasavrky válejí, my však jedeme do Vilémova. U zámecký brány máme dotaz ohledně hospody. Gaspadin bajker, děl rabótnik, što takóje gospoda nu vódka. Idítě na právo i patom „doprdele jak se řekne ukrajinsky do… kopce!“ A tam to musí najít i blbec, teda i vy. Jedeme na pravo, jenže tam je konec obce. Ještě jedno optání, tentokrát u domorodců a jedeme zpátky. Je to dólu a u zrcadla v pravo a do kopce. Hmm u zrcadla, ale kterýho, je jich tady víc. Hle! Na opačný straně než nás poslali UK rabotčiky, je Hospoda u Mnicha. Jen je opět zavřená. Pokračujeme kolem dalšího zrcadla a tentokrát opravdu do kopce. Na rynku a na rohu stojí restaurace Kolovna, má otevříno, vaří, piví, no super! Obsazujeme zahrádku, a tu náhle přichází Květa Fialová, jak ji pojmenoval Hrnec. Objednáváme si jídlo, pití, Hrnec koketéruje s Fialovou Květou, kmitající a s úsměvem mu na jeho otázky odpovídá. Mezitím dávám tajný signál Tomovi s Dejvem, kde se nacházíme. Jsou nedaleko, tak přijíždějí a přidávají se k nám. Naobědovaný, spokojený platíme. Je 20.6. a to má svátek Květa. Hrnec objednává Květě Fialový drink dle jejího výběru a pak už jen srdcervoucí loučení.

Odjíždíme do lomu, kam to je přes Kralovice necelých 5 kilometrů. Stojíme na hraně lomu, krása stíhá nádheru, teď musím povědět legendu o autobusu ležícím na dně. „ To bylo jednou takhle v neděli, nebo v únoru. Řidič dálkovýho kloubovýho autobusu, měl zpoždění, když jel na vejlet s rodinou. Jel jako Niky Lauda kříženej s Fitipaldim, aby dodržel jízdní řád. Tehdy vedla silnice těsně na hraně tohohle lomu, né jako dneska 300metrů vocaď. A páč byl ten únor, vedro k zalknutí a zrovna se táhli raci pářit, stalo se to velký neštěstí. Z jedný strany se řítí autobus, z druhý Wartburg de Luxe. V nepřehledný zatáčce, na neštěstí přesně u lomu, se jde, asi tak dvoumetrovej rak pářit. Jak si to tak štráduje, jak jinak, než po zpátku, nevšim si, že se naň řítí z jedný i z druhý strany ty dvoustopý vozidla. Je jasný a ten kdo někdy šel po zpátku, to může potvrdit, že jednoduše přehlídnete i slona, natož autobus. Takže to bylo na těch řidičích a to byl ten káme úrazu. Řidič autobusu strhnul řízení doleva, jako že ho objede v protisměru, jenže tam za zatáčkou jel ten Lux. Nevyhnutelný se stalo! Obrovská rána a Lux srazil svým ďábelsky laděným motorem autobus ze skály do vody a pak s plesknutím dopadl na hladinu rozčeřenou autobusem. 

 Záchranný práce začaly okamžitě následujícího roku, když už bylo jasný, že se nikdo, krom pozůstalých nevynoří. Tehdejší technika nedovolila vytáhnout vraky na břeh a tak je na dně autobus i s řidičem. Rak utrpěl šok, takže z páření ten den nic nebylo. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, až na řidiče ti mají bauli do dnes.“ Jakmile se negrům podařilo zavřít hubu, už si stahujou Zdenda, Dan i Tomík kaťata a vrhají se do modrý vody, ačkoliv uprostřed hladiny plave nápis „Zákaz koupání!“ Ale oni se nekoupou, je teprve čtvrtek a do soboty daleko. Voda je za chvíli přestala bavit, tak vylezli. Ostatně s vrchu byla ta tekutina modrá, takže vitriol a v tom se dlouho vydržet nedá. Necháváme se vyfotit příchozí partičkou, uvolňujeme místo a objíždíme lom dokola kolem. Cestička je nejetelná, tak spíš tlačíme. U bejvalýho vjezdu do těžiště je přístup k hladině bez komplikací. V mělký vodě na nás pokukujou raci. Stačí trochu šplouchnout a už se schovávají do větší hloubky. Dan jednoho šikovně chytá. Vyfocenýho ho zase pouští ke kámošům. Odjíždíme od lomu. V Kralovicích odbočujeme na Dálčice, Petrovice u Uhelné Příbramě, Leškovice. V Habrech na náměstí zastavujeme u Kavárny Na cestě. Malý občerstvení přichází vhod. Zmrzlina, domácí limoška, kávička, zákusky. Odpočinutí pokračujeme po modrý značce na Chrtníč, Okrouhlík, Hrbolku až k Mariánský studánce se zázračnou vodou, kterou se neodvažujeme použít. V Leštině byl ještě jeden pokus o hospodu, naštěstí neúspěšnej. Kolem Kounickýho rybníku a Nový Chraňbože, kde rozjetí Hrnec, Borek a Dan mizí za silnicí kamsi, odbočujeme do Chlumu.

Na odbočce ke zřícenině čekáme na bloudiče, jenž nejedou. Čas čekání trávíme opravou Ponkova řetězu. Když se bloudiči neukázali, vedu zbytek k rozvalinám hradu ze 13.století. Z hradu se zachovalo torzo hradního paláce a klenutý sklep s hradní studnou. Slavatové drželi hrad skoro 300let. Zanikl za 30tiletý války. Ještě jim du ukázat ještěra z třetihor. A viděli hned dva, jednoho ze dřeva a druhýho jak si frotýruje chobot:-). Od hradu jedeme do Zbýšova. Někde mezi Chlumem a Zbýšovem, ještě ukazuju negrům nepoužívanej asi 300let starej kamenej mostek, klenoucí se nad Klejnárkou a stojící vedle současnýho mostku. Ve Zbýšovským kiosku Dejvid už na nás u píva čekají zbloudilci. Tou dobou jede v našich stopách Švábik, Zbynďa aliaz T500 a Jirka Macháček aliaz T1000. My co nechceme za jídlo utrácet, se jedeme do kempu vykoupat a navečeřet. Pak se vracíme zpátky ke kiosku a než nás okoušou komáři dáváme si ještě ňáký ty tekutiny s vitamínem bé. Jedno, dvě a víc. Těsně před soumrakem přijíždí Švábikova skupina. Cestou ladili do Bmoll bílím vínem a nevyhnutelně to muselo na některý jedince silně zapůsobit. JM – T1000 tak běhá po pláži rybníka po čtyřech, jen prozatím neštěká. Po zavíračce se vracíme do kempu, kde zábava ještě ňákou chvíli pokračuje.
Ráno se postupně budíme, děláme hygienu a snídani. Dneska jedeme do Kutný Hory. Trasa nás vede přes Opatovice, za kterýma u Třískovce odbočujeme k rybníku Schor u Hološína. Polema  přijíždíme do Paběnic ve kterých je rozebraný most. Naštěstí je vedle lávka pro pěší, takže nemusíme po objížďce. Na konci Paběnic odbočujeme na Lány, ze kterých se kolem Habřiny dostáváme do Korotice, Březový, Bykáně a Malešova.

 V Malešově je prej  „Přátelský pivovar“. Ale houbelec! Má zavříno, tak musíme vzít za vděk krámkem u Nguena, kterej má přátelsky otevřeno 7/24 :-). Vyzmrzlinovaný, případně vyplechovkovaný se vracíme na trasu. Písečný vrch 356mnm, trejlík loukou dolů k Vrchlici, lehký výjezd ke klenbový hrázi vodní nádrže Vrchlice. Zpátky, skrze chatovou osadu nad Velký rybník, prudkej sjezd dolu k malý pláži. Tady se peloton trhá. Jedni se koupat chtějí jiní nikolivěk. Zůstává Tom, Jiří T1000, Zbynďa T500, Hrneček, Švábik a já. Ostatní pokračujou dál. Když se chlapci ve vodě dost vydováděli, nasedáme a pokračujeme do Kutný Hory. Takřka nejetelná stezka nad břehem rybníka si vybrala svou daň. Jirka T1000 píchnul, takže na něj marně čekáme u hráze Velkýho rybníka. Zbyňďa T500 se pro něj vrací a pak se vrací k nám, nám to sdělit. Bere si od nás pumpičku, posílá nás do KH, vrací se za T1000 s tím, že až to slepí dojedou nás. Od hráze Velkýho rybníka vede turistická stezka podél břehu říčky Vrchlice. U Spálenýho mlýna se noříme do 150metrů dlouhýho, částečně otevřenýho tunelu, kterej se vynořuje před dalším mlejnem Dänemark. Vrchlice dělá pod hradištěm stejnýho jména esko, který kopíruje i cesta a za 200metrů je další mlejn, tentokrát Vrbův.

V Hutích míjíme svatýho Jana Nepomuckýho, boží muka a to už jsme na předměstí Kutný Hory. Odbočujeme do prava, překonáváme po mostě Vrchlici, za mostem levá a po opačným břehu, sevřeni řekou a železniční tratí Kutná Hora – Zruč nad Sázavou, projíždíme pod panoramatem Chrámu sv. Barbory a Jezuitský koleje, stojícími nad námi na druhý straně údolí. Dvakrát křížíme trať, sjíždíme k Vrchlici, překonáváme ji, serpentýnou pod Jezuitskou kolejí stoupáme do vnitřního města. Od předjezdců máme info, že jsou v restauraci Kozlovna, někde u Barbory a tak jedeme kolem Jezuitský koleje ke Chrámu sv, Barbory. Tomík u stánku zjišťuje, že Kozlovna je na opačným konci ulice na Komenského náměstí, kam se spolu s davy Japonských turismatiků přesunujeme. V průjezdu odkládáme kola, sedáme si k ostatním negrům a objednáváme si. Po nějáký chvíli přijíždějí opraváři Jiří T1000 s mechanikem T500 Zbynďou. Všichni si dáváme oběd a tekutiny. Na takhle významný turistický místo, jsou tu naprosto slušný ceny. Důkladně najedený a napojený odjíždíme skrze město na Kaňk s tím, že se zastavíme v Městským pivovaře na jedno. Hmm, opět přátelskej pivovar, peněz ani zákazníků nepotřebujíc. Nechtěj naše peníze, nebo je možná zákazníci otravujou, tak jedeme dál. Protože se chceme aspoň trochu motat, tak se chvíli motáme dokola na kruháči v místní části Šipší, zahušťujíc tak dopravu, ač se motáme doleva. Jen se vymotáme je tu bitva! Kutná Hora 1421 a s ní stoupání skrze vyžilý sady.

 Za silnicí se z mírně stoupající stezky, stala silně stoupající asfaltka. Tu už s náma nejede Švábik, otáčí to na základnu a pak se motá kdesi v KH. Statečnější negři se nakonec vyškrábali pod rozhlednu Havířská bouda, kde se v restauraci počali osvěžovat. Teplo je pekelný, padlo nejedno pivo a limo. Na schodech si pomlácený negři poměřovali šrámy a různý to tepenný krvácení. Než vykrvácejí, musíme pokračovat dál z Kaňku do Sedlece. Skupinu nabádám, aby mě těsně následovala. Objíždím rozhlednu, za kterou mizím v prudce klesající, zarostlý stezce. U rozcestí křiknu dozadu: „ V levóó!“ a mizím v porostu. Ze zadu slyším jen výkřiky úžasu, možná děsu, to jak se postupně negři spouštěj stezkou dólu a výkřiky „ V levóó!“, aby se následující neztratili. Po 150ti metrech zastavuju, šikujeme se, sjíždíme dalších 100metrů přírodního trailu. Jsme nad nevysokou skalní vyhlídkou nad Sedlcí. Náký to selfí a fíííí, valíme to k stezkou k louce. Spolu s Bártem mastíme až ke kostnici, kam ale dorážíme sami. Čekáme, nikdo nepřijíždí. Jedu zpátky, nikde nikdo!? Vracím se ke kostnici, odkud se nehneme. Bárt si jde pro kafíčko, já si dávám zmrzku. Po 1/2hodině jsou tu. Jiří T1000 měl opět defekt. Dejf se těšil do kostnice v Sedlci, ale mraky lidí ho odradili, takže začínáme s návratem. Překonáváme silnici první třídy č.2, objíždíme Hostinec U Zlatého Lva, stojícím naproti chrámu na nebe vstoupení, napojujeme se na silnici 126 Kutná Hora – Zruč, ze který se po dvou kilometrech ve stoupání pakujeme pryč na Perštejnec.

 Ještě před Perštejncem čekáme na opožďujícího se Janka. Opět si nedal k jídlu flákotu, tak nemá ten správnej štóm. Furt říkám, že ho ta zelenina oslabuje, ale nedbá. Před Olšanama si trháme třešně při čekání na známý opozdilce. Přední voje uhání napřed. Za Olšany měla bejt zkratka okolo střelnice. Bohužel se polňačka po párstech metrech změnila v pole, tak nám nezbylo, než se odbočit zpátky k asfaltce do Nový Lhoty. Projíždíme Souňovem k Vápence u Třebonína, takže překonáváme první brody. Další prudký stoupání do Třebonína, vrstevnicí do Horní Dubiny, lesama houpačky, sjezd k Paběnickýmu potoku, brod a výjezd na Hřeben, Pod Milířem, Milíř, rybník Světlík a jsme u Hološin. Od rybníku Sochoř už to známe z rána. Teď jen opačně, Třískovec, po silnici do Opatovice, kilák a sme v autokempu. Očista do čista, udělat večeři, alespoň já a Zdenánek jsme se v kuchyňce sešli. Najedený se jdeme dorazit do kiosku Dejf na pláži rybníka. Vokousanej od komárů, utahanej si jdu lehnout, jako že se vyspím na zejtřejší Brody. Málem by se to povedlo, nebejt zavíračky v kiosku. Mezi chatkama jela párty dál. Jako svačina posloužila letitá konzerva surströmmfujtajblu. Vykvašená ryba byla zcela ztrávena sama sebou, zbyly jen blitky, kostra KateWinsleď a smrad. Otevření se ujal Čovkař Bárt. Nám stačilo nebejt po větru. Zábavu nám utnul déšť.
Ráno bylo jako vyměněný. Stopy po dešťování se pomalu ztrácely, jasnej den začínal. Snídaně, hygiena, natočit několik záběrů do negerskýho videa. Rejža Tom uděloval příkazy, zároveň kameroval, Hrnec dělal klap, přičemž vykřikoval:“ Rukafice poprféé, rukafice podruché!“ Několik dalších záběrů a můžeme vyrazit na BRODY. V kempu zůstává T1000 a pomocník vaření Šváb, kteří budou vytvářet kotlíkovej guláš na ohni z tvrdýho dřeva.

 My ostatní jedeme směr Opatovice, kde uhejbáme do polí a lesa. Míříme k Doudovskýmu mlejnu. Ještě před rokem tu stálo torzo bez střechy, teď je všechno zplanýrovaný, zústal jen obnovený prázdný rybník, domek na soutoku Klejnárky s Vranidolským potokem a Mongolská usedlost za rybníkem. Jedu ukázat místo kde bylo nalezeno 300pražských grošů a pomyslný trempskej hřbitov. Pak už můžeme protnout brod na Klejnárce. Ten první byl na Vranidolským potoce k pokladu. Míjíme opuštěnou dřevěnou chatrč a po pár stovkách metrů je tu další brod. Všechny moje obavy z vysoký ledový vody jsou pryč. Červen byl suchej, tak je hladina na minimu. Jedinej problém tak mužou bejt kluzký kameny a tůňky. Čas od času se některýmu negrovi smekla pneuška po slizkým šutráku, občas se někdo zasekl v tůňce. Nejvíc tím trpěli Dejf s Tomem, kterým se gravely mající úzký pneušky občas zasekly v písku či bahýnku. Štěpán zase hned v úvodu trhnul řetěz, čím přivolal tým radilů a taky jednoho zachránce, kteří se nad nešťastníkem srotili a radili. Zachránce Hrnec vyndal svou kilovou sbírku spojek, vybral nejvhodnější a nabídl opraváři Štěpánovi. Nebejt Hrnce tak TopGear se Štěpkou. Takhle se mohl brodit s náma dál. Brod stíhá brod. Projíždíme skautkým táborem „Mustang“, kde se připravujou na prázdniny. Na druhou stranu potoka použijeme jejich lávku a po opačný straně břehu se klikatíme spolu s Klejnárkou, nad námi strmý srázy i skály. Protínáme pomyslnou hráz zamýšlený přehrady, brodíme jeden brod za druhým. Vody je opravdu pomálu. U Jánskýho mlejna přejíždíme potok po mostě. Poslední tři brody na Klejnárce, vyjíždíme u lomu, míjíme limnigraf a jsme u Chedrbí. Negři si libujou, teda určitě většina. Z Chedrbí stoupáme lesem nad Dolní Dubinu. Zarostlou lesní cestou sjíždíme k dvojmostí na Paběnickým potoce. Přejíždíme novodobý betonový most a odbočujeme k opuštěnýmu kamenýmu mostu na starý cestě do Hraběšína.

 Po prohlídce jedeme do Třebonína na náves. Navštěvujeme zahradu resp. Hřbitov u kostela Sv.Matouše, postavenýho okolo 12stol. v románským slohu, tehdy zasvěcený Sv. Kříži. Od roku 1680 Sv. Matěji. Od roku 1790 nese jméno Sv. Matouše. Kostel byl přestavěnej goticky, upravenej v renezančním slohu a pak do barokní podoby. Na vnější zdi jsou dva figurální náhrobky z druhý poloviny 16týho století. U obvodní zdi hřbitova stojí dřevěná zvonice. Po prohlídce areálu sjíždíme dolu k Vápence v údolí Medenickýho potoka. Dostáváme se tak pod Třebonín. Za následným brodem, přijíždíme k bejvalýmu mramorovýmu lomu. Vystupujeme do stráně a zaříceným stropem sestupujeme dovnitř těžebního prostoru. Mramor ložiska nebyl kvalitní, přesto se malá část používala k výrobě náhrobků, ale většina materiálu se pálila na vápno, kterýho bylo v okolí jinak nedostatek. Strop podpírají poměrně subtilní nevykutaný podpěry. Procházíme prostory a pak vycházíme na povrch. Pokračujeme proti proudu potoka dalšími sedmi brody. Nad údolím bejvalo slovanský hradiště, hrádek a tvrziště Lomec, který stejně jako Karáskův mlejn míjíme. Od lomu stoupáme, brodíme, nejprve pozvolna až pod tvrziště Lomec. Tady se cesta prudce zvedá a odklání od potoka.

 Nedlouhý prudký stoupání končí před obcí Lomec, kterou objíždíme a ven z lesa se vynořujeme až u značky konec Lomce. Na silnici se chystáme k poslednímu brodu, avšak hlasitá hudba a komentování nás zastavilo. Kde je hudba, tam jsou lidi. Kde jsou lidi a hudba, budou stánky. A kde jsou stánky, je pípa a klobásy!  Jedeme za zvukem, vůkol pole, když tu najednou se za horizontem zjevujou hasičský auta. Hasičský závody v Lomečku u Lomce! Bajky odkládáme ke stromům a už se mísíme s hasičema, hasičkama a požárníkama. Místní jednotka z Lomce a Lomečku pořádala „ Memoriál Miroslava Vágnera“. Ve chvíli našeho příjezdu prováděla děcka útok na imaginární požár a trefovala se na čas do terče. Dýdžej pouštěl mjůzik, komentátor komentoval výkony. U pergoly si kupujeme pívo, langoše, klobásky, guláš. Plníme si volátka, fandíme útočníkům. Tom se vloudil za DJ pult a pouští tu naši. Vydováděný se vracíme na trasu překonat poslední brod, kterej ale posledním nebyl. Tou dobou se ve zbýšovským kempu loupe cibul, krájí maso, vaří na ohništi. My odbočujeme před Lomcem na zarostlou lesní cestu. Za několik desítek metrů vídím, že je něco špatně. V loni normální lesní cesta je zarostlá a jen stěží viditelná. Copak z kopce to jakž takž šlo, ale brod asi tak 34tej je utopenej ve vysoký trávě metr vysoký. Přední kolo se mi boří do bláta, seskakuju a přeskakuju na domělej druhej břeh. Uf jsem tam, ale co dál!? Zpátky né, to by mě utloukli. Rychle vpřed, skrz to nadělení, vždyť to nemůže bejt ani 50metrů k cestě. Nebylo, jen jsem si vyslech klení a proklínání. Loni tady byla slušná cesta, teď po ní není zbla. Dál se dalo jet bez problémů, jen to bylo do kopce. Nejdřív paseka, pak lesem nad Medenickým potokem až na Dlouhý pole.

 Polňačkou k silnici, do leva na Čáslav a hned po 200metrech doprava na Paběnice. V Paběnicích se Hrnec předvádí na schodech u křížku. Že dokud je nevyjede, nejedeme dál. Po prvním pokusu mu Dan ukázal jak se to dělá na 1.pokus. Hrnec to naštěstí taky dal, můžeme teda pokračovat. Sjezd k rozebranýmu mostu a vyšlápnout nad Paběnice. Za Újezdcem si krátíme čas čekání na Janka, jízdou v kruzích uprostřed křižovatky. Můžeme si to dovolit díky paběnický uzávěrce. Od Vápenky 270mnm, která byla našim nejnižším bodem, furt stoupáme až na malý vyjímky jako sjezd k rozebranýmu mostu od zvoničky v Paběnicích, kde se schodojezdci předváděli. Od Paběnic je to mírný, ale vytrvalý stoupání. V Petrovicích pohostinství je i podle mapy, ve skutečnosti ale zcela zavřený, možná na věčný časy. Pokračujeme pořád po asfaltu, slunce sluní, stoupání stoupá, mírně ale otravně. Za Michalovicema atakujeme 550mnm, to je pro několik negrů něco jako Everest a to včetně kyslíkovýho i svalovýho dluhu, kterej k výjezdu na vrchol patří. Zastavujeme a čekáme na opozdilce. Hrnec si lehá uprostřed silnice, odkud ho zvedá blížící se auto. Jirka Ponko se objevuje a nedlouho po něm i Janko. Před Hostkovicema odbočujeme na turistickou žlutou. Kousek po louce a po 1/2kilometru jsme opět na asfaltu. Konečně z kopečka a skrz Hlohov dolů k Olešenskýmu potoku.

 

Projíždíme úplně posledním brodem, je asi 35pátej. Polní cestou, trefně pojmenovanou Na Kopcích, stoupáme k vrcholu okolo výběhu statnýho bejka, nepřátelsky čumícího na všechny bajkery světa. Z vrcholu stoupání už je vidět Číhošť, kam to valíme z kopce. Než zastavíme u hospody, čeká nás krátký, za to výživný stoupáníčko. Před stoupáníčkem jede kolem mě tuningový činkvečento!? Asi ňákej místní magor, myslím si. Jenže je to jináč. V Číhošti mají sraz vlastníci Fiatů činkvečento a sejčento, díky čemuž je otevřená hospoda a to je další číhošťskej zázrak. Jeden tady už byl v 50letech. To šeredně oskákal farář Toufar. Snad to dnes neoskáčeme my. Srarazaři vypadli, uvolnili nám místo na zahrádce, můžeme si teda začít poroučet. Okamžitě je navázána družba a Terko sem a Simčo tam. Tohle už není a bylo by todle. Můžeme vidět šéfovou? Není nad srdečný vztahy. Dáme si smažák! Jó ten už není! A safra, to bude mít Janko problém, až se objeví. Tak něco jinýho a polívku nudlovou, kofolu, pívo. Janko má kliku, poslední smažák byl nalezen na dně zásob. Po jídle kaféčko a po další chvilce Dýžestiv. Jen je trochu problém s kafem, šéfová si ho mele doma, hospoda mlejnek nemá, tím pádem není ani zrnkový kafe. Aby sme si mohli dát koksák, musíme vzít za vděk kafem mletým. Aspoň nemusíme žvejkat tvrdý zrnka:-) . Zábava se nebezpečně rozjela. Zdenda se platí, jede do středu země. Bere to kolem kostela, v sousedství hospody, ve kterým se údajně stal zázrak, díky kterýmu faráře Toufara Stb uvěznila a umučila. Dejf a já Zdendu následujeme po ňáký chvíli, protože zábava v hospodě nabrala nový směr. V debilizátoru dávaj cosi s mičudou, kde FC Simulantos útočí ve vápně či cimentu, týmu AC Nakophos a to na nás nejní. Plotíme zlotem, mizíme se soustředit. Ve středu marně čekáme na zbytek výpravy. Vystředěný odjíždíme přes Hroznětín, Novou Chraňbože, Chlum do Zbýšova na pláž ke stánku. Tady se chystá letní Kino na kolečkách.

Chlapík s palicí pobíhá po louce, zatlouká obří stanový kolíky, natahuje lana a prodlužovačky. Potom nafukuje promítácí plátno. Za dlóóóuhou dobu se za rybníkem objevuje zbytek negrů. Když dosledovali zápas, mrkli se na dvě věci: Geografickej střed ČR a zříceninu Chlumu, kam se někteří ve čtvrtek nepodívali, páč jeli bůhvíkam. Voda v hradní studni je tak uhranula, že ji museli na vlasní kůži vyzkoušet. A ještě se šli mrknout na sauroještěra za plotem, takže se mrkli na 4věci Střed, Hrad, Sauroještěra a exibouše s froté ručníkem – byl zas nah! Místo biografu si jdeme dát guláš. Gulášotvůrce, unaven tvorbou, ulehl. Vítal nás Švábik, udržující mírný oheň pod kotlíkem. Nandáváme si a mlaskáme. Před setměním se dovalil zbytek negrů od pláže a dojídá zbytek guláše. Večer hodnotíme uplynulou akci, Rýža začíná stříhat nashromážděný filmový pásy, vytahuju Tulamor, nechávám ji kolovat. Kecáme, blábolíme a pak hups do kanafásu, ráno totiž jedeme domů. Vyspalí, aspoň trochu, když né moc, si balíme fidlátka, loučíme se a míříme k rodinám. Tom s Dejvem opět kolmo, my ostatní autmo. Užili jsme si ve středozemí pěkný bajkování i filmování, to zas bude na co vzpomínat.

Odkaz na video zde.

Fotky zcela na přeskáčku tady.