Stránky

neděle 13. září 2009

Rallye Sudety 2009 - křest negra


Po několika nesmělých pokusech na krátké trati, jsme se letos konečně rozhoupali a poslali registraci na dlouhé Sudety. S rychle se blížícím datem startu a s počtem najetých kilometrů okolo tisícovky, nám bylo jasné, že jsme ani letos přípravu nezvládli a spíše jsme měli s ohledem na naše (především duševní) zdraví zvolit krátkou trať. Ale přihláška byla poslaná, takže cíl byl jasný – dojet za každou cenu. Po loňské blamáži na startu (na trať jsme se vydali asi s 10 minutovým zpožděním), jsme se rozhodli tentokrát neponechat nic náhodě a vypravili jsme se ze Dvora dvěma vozy značky Škoda Felicia už krátce po šesté. U mě konkrétně toto obnášelo vstávat v 5:00, protože jsem si chtěl dát v klidu snídani, dobalit věci, které jsem večer nestihl atd. V Trutnově na ÖMV jsme nakoupili poslední proviant a vyrazili na Teplice, kam jsme dojeli zhruba v 7:15.

všichni připraveni - jedeme na výlet

Začalo vybalování všech věcí a převlékání, přičemž všemu jednoznačně vévodil Jířa, který přípravu rozhodně nepodcenil. Vezl s sebou jídlo na celý závod (ovšem pro 2-3 závodníky), kafíčka, čajíčky a další pitiva. Oblečení měl v několika vrstvách, takže když to všechno na sebe navěsil, tak budil pozornost nejednoho přihlížejícího. Zhruba v 7:50 jsme se začali přesouvat na „start“, lépe řečeno na konec davu, který byl dobrých 150m od startovní čáry. S Davidem a Jirkou jsme tedy stáli úplně vzadu, Pavel a Lukáš se nacpali trochu dopředu. Po odstartování závodu výstřelem z děla jsme ještě pár minut čekali, než jsme se konečně mohli rozjet ulicemi Teplic po silnici směrem na Skály (Bischofstein). Počasí bylo zatím velice příjemné – sice pod mrakem, ale bylo poměrně teplo a hned na tyto první 3 km stoupání jsem sundal větrovku a už ji po zbytek závodu nenasadil.


ano, skutečně bylo teplo

První občerstvovačka byla po loňském výpadku opět v provozu (Zdoňov), nabídka byla však poměrně chudá – pouze enervit a nějaká kola/pito. Tady jsem dojel Lukáše – dali jsme si jeden kalíšek nápoje a vyrazili do poměrně prudkého kopce přes kořeny na Bukovou horu. V kopci jsme potkali fotícího Radka – výsledky jeho činnosti by se měli nacházet v tomto článku, zbytek na flickru. Spravil nás o tom, že Pavel dupe s velkým náskokem vpředu, což mně moc náladu nezvedlo, protože jsem doufal, že bychom mohli dlouhou odjet spolu.

Po sjezdu dolů do Teplic si na nás pořadatelé připravili překvápko v podobě objížďky kostela, za ním však už číhaly děvčata s plnými bidony – občerstvovačka číslo 2. Tentokrát byla nabídka pestrá a tak jsem si dal kousek rohlíku se salámem. S plnou pusou suchého rohlíku jsem se spolu se šmejdilem vydal na další stoupání nad Teplice. Jeli jsme společně skoro až na Honský pas (42. km), kde se rozděluje dlouhá a krátká trať. Krátká trať byla rychlá a relativně mírná (hodnoceno po dojezdu dlouhé části…) stejně jako každý rok – před odbočkou jsem pohledem na computer zjistil průměrnou rychlost 18,5 km/h a to jsem se celkem šetřil. Mezičas jsem měl 2:23:10 a v tuto chvíli jsem na Pavla ztrácel cca 10 minut. Téměř ihned za odbočkou každému okamžitě dojde, že tady skutečně začínají Sudety – stoupání na Honský špičák po úzkém trailu plném kořenů, jsem ještě pln síly vydupal v sedle. Ovšem na sjezd, který následoval po pár set metrech, jsem ochotně slezl z kola a už jsem vedl kolo vedle sebe (aspoň se bylo o co opřít…). Druhá polovina sjezdu se zdála už sjízdná, takže jsem stejně jako kolega spolubojovník nasedl a pokusil se sjet, to však nebyl moc dobrý nápad – sice jsem se nezrakvil, ale neměl jsem k tomu daleko a teď s odstupem řadím tuto část jako nejnebezpečnější a zároveň jako místo, kde jsem měl nejvíc namále (už bylo hodně rozryto – hlína, šutry, vše docela mokrý…). Po příjezdu dolů na občerstvovačku Amerika (47. km) u Křinic, jsem slezl z kola a poprvé jsem lehce zavrávoral. Opět kalíšek koly, k tomu jedna kobliha a půlka banánu. Z občerstvovačky jsem sice odjel na kole, ale poměrně brzy jsem z něj opět slezl, protože jsem měl před sebou skutečně výstavní „stojku“. Velice prudké stoupání k Pánově věži jsem skoro celé hrdinně odtlačil (pohled na okolní tváře spolutlačících mně dodával v jistém slova smyslu uspokojení – trpěli jsme všichni). Na druhou stranu nás po těchto těžce vydřených metrech čekal skutečně krásný výhled do kraje z Broumovských stěn.

David se při náročném stoupání obdivoval nejen přírodním krásám

Cesta pokračovala přejezdem až na jeden z nejnáročnějších sjezdů celého závodu k Václavu. Tento sjezd je skutečná lahůdka – velké šutry, sem tam kořen, spousta písku společně s vysokou koncentrací fotografů mě donutilo opět slézt z kola, za což jsem si vysloužil pohrdavé pohledy obecenstva. Těžce se sbírající bajker o pár metrů níže mě utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí. Několik dalších kilometrů by se dalo shrnout do již stereotypního modelu – vytlačit kolo do kopce a z kopce seběhnout vedle kola. Už na sobě začínám celkem pociťovat prvním větší známky únavy, ale příjezd na čtvrtou občerstvovačku na Slavným (54. km) mě příjemně dobíjí. Kromě obligátní koly, šátečku a rohlíku se salámem jsem tam totiž konečně objevil Pavla, takže od této chvíle jedeme společně a vzájemně si duševně pomáháme. Pro zajímavost jsem kouknul na computer a průměrná rychlost spadla na těchto několika kilometrech zhruba na 15 km/h. Další část cesty mám lehce v mlze, jelo se mně sice celkem dobře, ale tak nějak jsem začínal rezignovat na to, kde to vlastně jsem a kam jedu, spíš jsem neustále sledoval computer, jak ty kilometry vůbec nelezou. V tomto úseku jsme mimo jiné absolvovali další slavný sjezd – Velké zámky, což je stará dlážděná „cesta“ – opět jsem z větší části z bezpečnostních důvodů kolo vedl, pak i Malé zámky, které jsem skoro celé sjel a trochu poodjel Pavlovi. Sjeli jsme se vzápětí na páté občerstvovačce na 63. km u Božanova. Koblížek číslo dvě, doplnění enervitu, krátké seřízení přehazovačky a mohli jsme pokračovat dalším stoupáním okolo Božanovského špičáku na Machovský kříž, pak mám opět temno – nějaké klesání/stoupání v obvyklém tlačícím stylu (začínají trpět chodidla z nezvyklého úhlu při chůzi v nepohodlných tretrách). Probudil jsem se až na 73. km na další občerstvovačce v Machově. Tato byla velmi dobře zásobená – proběhla polívka, další rohlík a salám. Ke zlepšení nálady hrála poblíž nějaká, mně neznámá, bluegrassová kapelka. Přes koberec měřící mezičas (5:30:35) jsme se rozjeli do dalšího kopečku, objeli jsme Bor a po pár kilometrech jsme se dokonce na pár minut podívali do Polska. Krátce po návratu do ČR na nás čekalo na okraji lesa příjemné překvapení – „tajná“ občerstvovačka Závrchy. Tahle zastávka mně přišla velice vhod – začínal jsem na Pavla ztrácet a pozvolna se na mě plížila krize. Z letargie mě probral lok skutečného piva, několik výborných věnečků a kousek banánu (Pavel neodolal bohaté nabídce a dal si kus grilovaného masa obaleného v soli – prevence proti křečím, které ho braly okolo 50-60. km). Po této rajské pauze jsme neochotně nasedli a pokračovali dál vstříc další občerstvovací stanici, která byla po pár kilometrech na 88. km (Vysoká Srbská). Tady jsem si dopřál pouze kelímek enervitu a pokračovali jsme dál.

Jířa v plné polní

Krize, která ve mně rostla od Machova, začínala nabírat na síle a Pavel mně v tomto úseku ujel určitě o několik minut. Naštěstí byl tento úsek maratonu poměrně mírný, tlačil jsem minimálně, cesta vedla z větší části po zpevněných cestách nebo asfaltkách. Příjezd na občerstvovačku na 98. km v Hlavňově, kde na mě už netrpělivě čekal Pavel, jsem oslavil dalším banánem a místní specialitou – výbornými jednohubkami. Zřejmě chvilkovou meditací na lavičce, kdy jsem zíral asi půl minuty na klidnou hladinu rybníka, jsem se dostal zpátky do kondice a na Hvězdu jsem vystoupal (pouze asi dvakrát jsme slezli) poměrně svěží. Následoval veselý sjezd „Schody“, který je i dle oficiálního komentáře k trati lepší sejít. Takže se držíme doporučení a prudší část statečně slejzáme. Dále už jde všechno poměrně hladce – příjezd na hlavní zhruba 500m pod Honským pasem a pak se už pokračuje po krátké trati. Tzn. stoupání na Ostaš, pak sjezd do Dědova, poslední občerstvení, kde jsme se však nezdrželi, protože nás čas tlačil (chtěli jsme být v cíli alespoň do 18:00). Výjezd na Bischofstein byl už trochu v křeči, ale vzájemným hecováním jsme ze sebe vyždímali zbytky sil a ve sjezdu do Teplic jsme (dokonce!) předjeli i jednu příslušnici něžného pohlaví. V cíli nás přivítal Davidův bujarý řev a Jirkova pravice (sebral ho jezdec na motorovém oři cca 30 km od konce). Pokud to mám krátce shrnout, tak už teď – zhruba 24hod po dojetí se těším na další ročník. Z pořadatelského hlediska nemám výtek, ale hlavně má závod skvělou atmosféru, v okolí tratě dost lidí fandí a žene vás, takže to potom v cíli ani nebolí a spíš jsem si užíval příjemných pocitů – s Pavlem jsme tenhle závod v posledním stoupání z Dědova nazvali řidičákem na mtb. Takže od této chvíle můžeme začít skutečně jezdit na kole a za rok to dáme znovu a třeba i v lepším čase.

sesmolil qbic

sobota 12. září 2009

Rallye Sudety 2009 - krátká trať

Nechci se opakovat po Negrovi Martinovi s již zmíněnými fakty o vstávání a odjezdu do Teplic atd. Jen se pokusím vyjádřit své dojmy z krátké 60 km trasy. Hnedle po startu se nekonečný štrúdl začal pomalu soukat do prvního 3 km stoupání, kde mi Pavel hnedle ujel. Po průjezdu nějaké motorky s kameramanem se z poza ní vynořil a prosvištěl za ní, dál už jsem ho neviděl. Osamocen, bez teamové podpory uháněl jsem dál. Moc jsem se nikam nehnal, protože i na krátkou trať jsem toho neměl moc natrénováno. Doslova jsem se kochal a užíval si jízdu na půjčeném kole Specialized FSR XC Expert doslova dřevěného designu. Byla to moje premiéra co se osedlání Fulíka (celo odpružené kolo) týče. Trasu jsem si matně vybavoval z předloňské účasti na téže krátké trati. První občerstvení jsem čekal dříve, naštěstí jsem se zakousl do své tyčinky Corny oříšková, která mi dodala sil. Ve Zdoňově mě při doplňování tekutin dohnal Negr Qbic. Čekal jsem banán nebo tak něco, ale podávali jen tekutiny. Dál jsme jeli společně. Kousek za občerstvením stoupáme na Bukovou horu a zde společně předjíždíme „Pana Skládačku“.

Pan skládačka
Rallye Sudety 2009

Tento závodník jasně dokazuje, že na kole skutečně nesejde. Do kopců mi Qbic pravidelně ujížděl a z kopce jsem byl zase já k nedostižení. Moje nadbytečná kila a gravitace dělají své. Dále následovala pohodová jízda až do Teplic, kde proběhlo druhé občerstvení. Sýr a čerstvý rohlík bodnul. Po gáblíků pokračovalo další stoupání po panelové cestě, kde mi Negr Qbic ujel a už jsem ho nedohnal. Dále si pamatuji odbočku na 120 km < > 60 km, kde mě probliklo hlavou, co ještě vše čeká Negry za mnou a Negry přede mnou. Při pondělku si už další části moc nevybavuji. Poslední občerstvení v Dědově dodalo energii před finálním stoupání. Sám sobě jsem udělal malou radost, že jsem to vyjel v kuse. Hodně lidí šlo pěšky. Vlastně jsem nikde z kola při stoupání neslézal. Aspoň něco. Nahoře jsem toho již měl plné zuby a těšil se moc do cíle. Výjezd na Bischofstein do mírného kopce mě hodně potrápil. Sjezd do Teplic už byl brnkačka. Pokud se zúčasním příští rok, určitě pojedu opět krátkou. „Na MTB řidičák zkrátka nemám“.

sesmolil SmEjDiL

čtvrtek 10. září 2009

Kontakt na Negry

Naše negerské uskupení si zřídilo i svůj skupinovej email. Tím je:

negi-z-dknl@googlegroups.com

Dostanou jej šichni současní členové negerské komunity.