Charitativní orientační závod MTB

Závod se koná 4.10.2024, start 15:00 v Černé Vodě, startovné dobrovolné 500,- na učet 11559889/5500

Orlický hory 2023

 

Rychlebský Stezky se letos musely obejít bez nás, protože jsme jeli do Orlickejch hor, lépe řečeno do Deštný v Orlických horách. Tom objednal Roubenku pod lesem s výhledem na Deštné, kachlovýma kamnama a venkovním koupacím sudem i s vodou. Ač se všem termín nehodil, přesto se mnozí zúčastnili alespoň na den, či dva, takže spokojenost byla na všech stranách. Většina účastníků se jako obvykle dopravila na místo činů auty. Pouze malá skupinka 2+1, čily tři Negři Tom, Slim a Dejf jeli vlastní silou, tedy kolmo. Naše přebytečný věci nám vzali kuci dvorský. Z Trutnova vyrážíme 7:30 a jedeme za Elektrárnu skrz Bajerův kout, abysme vystoupali na Dolní panskou. Ráno je trochu chladněji, ale stoupání na panskou udělá z chladna teplo raz dva. Nad Bohuslavicema přejíždíme silnici a lesníma cestama jedeme ke Končinám a na Kvíčalu. Za Dlouhýma záhonama se makadamovým peklem spouštíme do Úpice, kolem školy Lány. Sychrovem stoupáme na Krákorku, abysme skončili zase na Končinách, ale těch na de Rtyní. Máme v nohách prvních 22kiláků. Od Devíti Křížů sjíždíme k nádraží Červený Kostelec, kde se Tom vítá s vlastníma dětma, alespoň jak tvrdí, dětma jedoucíma rychlíkem do Prahy. Výpravčí dohlíží na pravidelný odjezd, zbejvá rozloučit se zamávat a už usedáme na bajky a jedeme ke kostelu sv. Jakuba, kde máme spicha s Dejvem. Už dávno není kosa, slunce svítí, ba i hřeje. Bundy máme schovaný v báglech už od Kvíčaly. Než si u zvonice stačíme odfrknout, zbaštit posilující posilovače, stojí tu Dejf. Možná, že tu byl už před námi, to už si přesně nevybavuju. I on se posiluje a balí tepelný štít. Společně vyrážíme na další cestu. Jedeme Svatojakubskou cestou k dalším Končinám, tentokráte Kosteleckým. Pořád se pohybujeme v ňákych 350ti metrech, malinko nahoru a pak zase dolu. Za Kosteckýma Končinama sjíždíme do Zbečníka kolem pěchotního srubu T-S 5 „U křížku“. Sešup dolu a jsme v Hronově. Kolem Jiráskova muzea se jenom mihneme a pozvolna začínáme stoupat ke Žďárkám, podél hranice CHáKáÓó Broumovsko. Za Žďárkama se nad náma tyčí Borek, vůkol Černý les a proti nám teče Strouženský potok. Tom s Dejvem se mi ztrácí za zákrutou, něják nestačím jejich tempu, ani tempu vlastního tepu. Stoupání není extrémní, normálně bych to měl vyjet, ale něco není evidentně v pořádku. U dolu Vilemína opouštíme ČR a jsme v Polsku. Hned u prvního baráku u rybníků jsme v polovině dnešní trasy 39,2km. Teď už jenom ta těžší, stoupací, polovina. Je čas oběda, zastavujeme se v Pstražně u Muzeum Kultury Ludowej Pogórza Sudeckiego w Kudowie-Zdroju. Na parkovišti rozbíjíme dočasnej tábor a vytahujeme vlastní zásoby. Je dobrý ujíst část váhy, do kopce se s tím přece tahat nebudeme. Najedený a posilněný vyrážíme. Stoupání se přiostřuje. Napojujeme se na Dolnošlaski Szlak Papieski, vlastně jedeme furt cyklo č. 4095 T.G.Masaryka. Jedna serpentýna a oběma pneuškama překračujeme Park Narodowy Gór Stolowych pod Bludnýma skálama, na Český straně zvaný Bor. Uf jsme v 700stech metrech a šlapeme kolem Lelkowy hory až do Polany Imka, naštěstí je to bez námahy, cesta vede po vrstevnici. Masarykova stezka se někam odbočila, stojíme opět na silnici a po asfaltu to frčí přeci jenom rychlejc. U Narožnika odbočujeme ze silnice č.387 na vedlejší cestu pod Kopu Šmierci. Z kopce mastíme o zlom vaz, Kopec Smrti necháváme nad sebou a skrz Ležice až do Duszniky-zdroj to máme furt z kopce. Na náměstí trochu odpočíváme, Tom se zorientovává a vyrážíme stoupat a stoupat. V biatlonovým areálu nad městem by měl bejt pivovar Browar, kde by sme se chtěli osvěžit. K areálu cesta stoupá zostra, takže mi Tom a Dejf znova ujížděj. U areálu na běžkařský lajně jsme znovu sjetý a můžeme jet najít pivovar. Nikde nikdo, areál je jako po vymření, střelnice je biatlonistů a barák pivovaru lehce zarostlej bejlím, všude pusto, jen les šumí. Nezbejvá než nasadit kyselej gezicht a pustit se zase do stoupáníčka. Zdejší cyklostezky jsou poněkud prudší, to jsou asi polští bajkeři víc urostlí. Asi jako Tom, kterej tak ňák furt jede, zatím co já s Dejvem tlačíme až skoro ke šlepru „Jodla“. Tady se cesta sklonila a zase se dá i jet. Je tu 60tej kilometr, prudký stoupání nad Dusznikama máme za sebou, teď přejet sinici a za ní hraniční kámen u Číhalky a jsme zpátky v Čechách. Knížecí cesta vedoucí nad Číhalkou ještě 2,5kilometrů stoupá až do 880metrů. Konečně si můžu na několik, slovy šest km lehce vydechnou, takže takřka po rovině objíždíme Ostružník až nad Sedloňov, než nastane závěrečný krvežíznivý stoupání serpentýnou k Polomskýmu kopci a další serpentýnou se otočíme k Sedloňovskýmu vrchu, kterej ve vejšce 1000metrů míjíme. Furt se plazíme, teda alespoň já, protože Tom i Dejf už jsou někde v cíli u Roubenky. Stoupání a utrpení skončilo pod Kameným vrchem ve vejšce 1023metrů. Z tohohle bodu jsou to jen dva kiláky k Roubence a 70kiláků máme za sebou. U Roubenky je skoro pusto, jen několik aut je zaparkovaných na parkovišti. Dva Negři odpočívaj na zápraží. Dovídáme se, že ostatní bajkujou někde v bajkparku ve Zdobnici. Máme hlad, tak se jedeme někam najíst. Z Roubenky to máme do centra Deštnýho pěkně z kopečka. Pod kopečkem to nevypadá, že by to tu žilo. Okolo kostela nic, tak sjíždíme ke Kozímu chlívku, kde mají naštěstí otevřeno. Venkovní posezení je obsazený, ale uvnitř se nám poštěstilo najít volnej stůl. Nevím jak ostatní ale mě telecí řízeček se salátem splnil očekávání. Teď ješte zavlažit organismus a není co řešit. Odkud si od Zdobnice se přiřítila skupina Negerských bajkerů a obsadila venkovní trávník. I oni si přišli svlažit volátka. Po skončení radovánek se vydáváme zpátky do Srubu. Máme to pěkně zosssstrrara do kopečka, takže někteří i tlačíme nejstrmější část až ke Srubu. Bajky hezky narovnat do předsíně, ubytovat se a vyspršit upatlaný těla, ještě nějáká ta pobava. Kdosi roztopil pod koupacím sudem, voda se ohřála, tak se několik máčáků máčelo v sudu pak šup do hajan, ráno se jede k Zemský bráně.
Ráno vylejzám mezi prvníma. V koupelně na sebe vyplazuju jazyk, trochu ho umeju i učešu a jdu si do seknice udělat snídani. Za pecí se válej dva kravský vocasy, přičemž jeden chrápe a druhýmu koukaj nohy. Jejda je to Jenda a Hrnec. Jendáč chrápe jako na lesy ale Hrnec vylejzá, nezastíraje, že mu hluk vadí.  I já dělám hluk, ale jen nádobím a vařím si čaj. Postupně to začíná žít až tak, že velmi. Negerstvo vylejzá, dělá si něco k snědku. Sem tam se vydává někdo nakoupit do místní pekárny, ale vrací se z úplně jinýho krámu, pekárna nepeče. Po snídani se chystáme vyrazit. Namazat řetěz, zkontrolovat čepy, nalejt vodu do hydrovaků a můžeme vyrazit je právě 9hodin. Před chalupou děláme společný foto. Domů odjíždí Lukas a jinou trasu bajkování si zvolil Švábik. Jede za kámošem do Sedloňova. Nasedáme a jedeme za Tomem, kterej má trasu v hlavě, my ostatní buď v paži, nebo jinde. Sjíždíme do Deštný a kolem sjezdovky Valachovka začínáme stoupat po sinici vedoucí na Šerlich. U odbočky vedoucí k Šerlišskýmu mlejnu se dostáváme do zákazu, protože silnice je v rekonstrukci. Z náklaďáku vyskakuje rozzuřenej silničář a huláká na nás, jestli jako nerozumíme značkám! Pár jedinců stačilo serpentýnu projet, pár se nás prosmýklo lesní pěšinou nad náklaďák, kam se hromotluk rozeběhl. Jendáč, Ponko a Šotek se zalekl a radši se vydali objížďkou kolem Šerlišskýho mlejna. Náš přebytek se sešikoval u druhý serpentýny na vjezdu lesní cesty a  za neustálýho huhlání blížícího se hromotluka odjíždíme v lesní tišinu, provázeje odjezd tu zdviženou okončetinou, tu hrubým čí jemným komentářem, vědouc, že už nás hromotluk nedostihne. Stoupání vykazuje vysokohorský prvky, peloton se začíná trhat. Trhám se i já, takže zůstávám vzadu, čím dál dál. K vrcholu je to osum serpentýn po lesní cestě. Co serpentýna to zhruba 50metrů vejškovech. Plíce nestíhaj dodávat kyslík, pot se říne do očí, rychlost se snižuje. Po nějakou dobu se mnou jede Dejf, ale pak ho má rychlost přestala bavit a frrr je fpr… Po jedenácti kilometrech od startu a šesti od rozzuřenýho stavbaře stojím i já u rozhledny na vrcholu Velká Deštná. Je tady frmol, všude samej turista. Všichni se chtějí rozhlídnou do kraje z rozhledny, jen já ne, šetřím síly, tuším, že je budu potřebovat. Odjíždíme k rozcestí, kde se znova potkáváme se zbytkem výpravy, jedoucí oklikou přes Šerlich. Je tady občerstvovací bod, tak vystojíme frontu a dáváme si něco k pití, případně sušenku. Osvěžený jedeme asfaltkou z kopce na křižovatku pod Homolí. Tom nás chce v zápětí utopit v bažině, naštěstí je málo bažinatá, vede nás roštím zkratkou na Homoli, kudy se moc jet nedá, za to si můžeme bajky pěkně potlačit výmolama. Sjezd z Homole ve štrůdlu bajkerů nic moc. Naštěstí teréní vložka zkončila a vracíme se na asfaltku. Až k pěticestí lehce stoupáme kolem Tetřevce i kole vrcholu U Kunštátské kaple. Na pěticestí po 21km odpočíváme před sjezdem na Komáří vrch. Kolem Anenskýho vrchu sjíždíme bunkrovkou prudkým klesáním okolo pevnosti Hanička za kterou odbočujeme vlevo na Hadinec. K Vysokýmu kořeni vyhlídka je kousek prudkýho stoupání, kde se peloton rozrthl, ale na vyhlídce znova srazil. Na vyhlídce, na louce se povalovala výprava děcek, ke kterým se na chvíli přidali i Negři. Pak se prudkým klesáním valí Negerská skupina k Neratovu, kličkujíc mezi pěšíma a víříc prach, aby se vynořila z lesa u přístřešku Eliška kousek nad Neratovem. Dole je plno poutníků, jdoucích ke kostelu a nebo do hospody. Míříme do pivovaru, ale tam nic než pivo nemají, tak se vracíme do Neratovský hospody. Rozsazujeme se do volných míst, dáváme si jídlo a pití. Najedený i napojený se jedeme mrknou na kostel Nanebevzetí Panny Marie, obležený poutníky z daleka, široka. Negerstvo potom obsazuje trávní u kostela a relaxuje. Asi bych chtěl dojet k Zemský bráně, tak mizím spolu s Dejvem a jedeme napřed. U mostu přes Divokou Orlici máme v nohách necelých 50kiláků, Zemská brána je dobyta. Po několika minutách přijel hlavní voj Negerstva. Fotíme si most a pak se vydáváme zpátky. Drsňáci v čele s Tomem jedou zpátky hřebenovkou. My ostatní jedeme nejdřív zpátky k Bartošovicím, kde odbočujeme na Niemojow do Polska a po silnici jedeme podél Divoký Orlice. Tady to nestoupá sice tak prudce, přesto se trháme. Hrnec a spol jedou rychle jako draci. Já, Dejf, Jendáč a Ponko se vlečeme, čas od času zastavujeme k odpočinku. Slunce zalejzá za kopce, začíná bejt chladno. Mostowice, Piaskowice, Lasówka nekonečná jízda. Máme v nohách 70kiláků a posledních 12 bude pro mě očistec. Za Lasówkou se vracíme do ČR. U Berdřichovky narážíme na zbytek utrhlý skupiny s Hrncem. Sedí v bistru Luna a občerstvujou se. My se nezastavujeme, jen srdečně zdravíme a pokračujeme v krasojízdě. Začala tma tmoucí, svítíme a trháme se. Už nemůžu, je mi zima, tak zastavuju a oblíkám se. Zůstávám v zadu a ne a ne dohnat Janka, Ponka s Dejvem. Za mnou se začíná ze tmy ozejvat hlahol. Nekonečný stoupání na Šerlich přeci jenom končí a Jendáč oslavuje, že nebyl poslední, za to já mám pocit, že je to má poslední hodina. V sedle pod Šerlichem se dělíme. Někteří jedou do Kozího chlívku, Já, Hrnec a Šotek jedeme do Srubu. Nejdřív sešup k Šerlišskýmu mlejnu, pak se proplíst lesem do kopce nad Národní dům. Uprostřed lesa chci kolo prodat za korunu, ale nikdo nikde, tak si ho ještě pár dní nechám. Šotek nemá světlo, jedu teda za ním, aby si na posledním sjezdu ke Srubu nerozbil Šotka jako na Kokostezkách. Hurá přežil jsem to a můžu se po 82km vykoupat. Něco si dávám k jídlu a snažím se relaxovat. Ostatní se setkali ve chlívku, kde se trochu nalíčili, aby se po zavíračce vrátili k nám na Srub, roztopili pod sudem a zase se mohli ráchat v teplý vodě. Mám toho dost jdu spát.
Ráno vylejzám rozlámanej a vyřízenej. Většina se po snídani vydává na štreku a jedou si zabajkovat do Polskýho Zielence do tamního bikeparku. Dneska přijel na poslední dva dny Vlasta, kterej se několik let neukázal. Přivezl si i e-bajk, ale do Zielence jede na klasickým celopéru. Na pokoji jsme zůstali dva, Já a Zdenda. Já spím a Zdenda se učí cizímu jazyku. Takhle nám vydrželo takřka po celej zbytek dne.
Je neděle pojedeme domů. Po snídani a úklidu se balíme a postupně odjíždíme. Jedni autama, Já, Tom, Dejf a část trasy s náma pojede i Vlasta, jedeme kolmo. V 9:40 vyrážíme. Stoupáme ke Kamenýmu a Sedloňovskýmu vrchu. Už po pár metrech jsem bez dechu a ujíždějí mi. Trápím se trápím. Pod Sedloňovským vrchem se odpojuju. Nechávám Vrchmezí klukům a sám se spouštím dolu do Olešnice v Orlických Horách. Jsme domluvený, že se znova potkáme v pivovaru Agent. Do Olešnice sjíždím po modrý značce. Jedu opatrně, abych se nezkravil. Olešnicí projíždím bez zastavení. Počasí sice není špatný, ale teplo vyloženě taky není. Ejhle! Pivovar Agent má zavřeno. Posílám zprávu, že jedu do Pekla a tam počkám. Nevymejšlím zkratky a jedu asfaltkou podél Olešenky, údolím pod Novým Hrádkem do osady Doly pod hradem Frymburk. Tady skončila asfaltka a až do Pekla vede jen obyčejná zpevněná cesta. V Pekle mám v nohách 26kilometrů. Ve stánku si kupuju gulášovku a než ji dojím, jsou tady kluci. Vlasta se s náma loučí a vrací se zpátky k autu do Deštnýho. S éčkem to takovej problém nebude. My pokračujeme do Nováče k Broučkovi na oběd. Jedeme mojí oblíbenou stezkou podél zdejší Úpy mající název Metuje. Před Nováčem to vypadá, že se mi vrací síla, ale než se vydrápeme k sokolovně, už mě síla zase opouští. Za sokolovnou odbočujeme na náměstí. U Broučka sedáme na zahrádku a objednáváme si jídlo a pití. Po jídle nasedáme a jedeme. U Eltonu sjíždíme dolu k řece a kolem zimního stadiónu do místní části Krčín, kde se napojujeme na silnici vedoucí do Nahořan. Za letištěm u Lhoty se odpojuje Dejf, mířící do Dvora Králové. S Tomem jsme zůstali dva, ale spíš jeden a půl. Skrze Šonov, Provodov, Šeřeč a Kleny objíždíme Rozkoš. V Provodově se nám taky podařilo projet pomyslnou polovinou trasy a u Šeřeče i nejnižší místo. Takže už zase začínáme stoupat. Projíždíme Dubenskou oborou, Zličí, ale protože je zavřenej červenej most v Babičině údolím musíme stoupat do Žernova a teprve v Červený Hoře sjíždíme k Úpě do Babičina údolí. Před Havlovicema mám prdel na hadry, takže odpočinek na Havlovickým stadiónu přišel vhod. Doplňujeme tekutiny a vyhřejváme se na slunci. Je to právě 60tej kilometr. Tom navrhuje jet přes Radeč, aby se mohl zastavit v Rokytníku za dětma. Já už do žádnýho kopce nechci, tak se loučíme a já jedu dál podél Úpy a trochu se trápím. Zastavuju co chvíli, nejdřív v Suchovršicích u továrny, pak za Lhotkou u lesa. Znova zastavuju v Bohuslavicích za mostem. 70tej první kilometr. Ještě 12náct a budu doma. ČOVka, Porfix, snad nejukrutnější stoupání okolo skladiště štěpky u elektrárny a nekonečná rovinka kolem EPOII, dlouhá jen 1,5km. Cyklostezkou projet skrze Trutnov a jsem doma po 82km. A víc už si nepamatuju. Jenom vím, že to bylo 28.9. až 1.10.2023

Fotky zde.
Fotky Lukas tuhle.
Výpis účastníků tadyhle.

Rychleby 2022

Letošní podzimní Rychlebské ukončení sezony se povidlo!

Vlastně se pár věcí nepovidlo, ale to se příště napraví. Nepovidlo se konkrétně to, že pár negrů nemohlo jet a to není dobře. Každý je osobnost a každý je srandě přínosný. Štěpán, kapitán Sandál, obří koleno Kerob a Gandalf. Ten to tedy v pátek napravil a přijel. Prostě bez nás nemůže žít a to je pochopitelný.

 

Čtvrtek

A teď popořádku. Ve čtvrtek před osmou ranní troubí u mě před ministerstvem školství Dan „Mahony“ Mach s Bartošákem a zvou mě do útulného auta s kaloněm ve znaku, přihazuji batoh a bicykl a razíme do Butánu pro Jendáče Búta a Šukáše Malýho, protože jedou spolu druhým autem a vezou bernardýna se sudem. Vlastně sud s bernardem. Dáme úvodní pivo a řidiči birell (měli se líp učit :). A hurá směr Náchod. Jak známo Polsko je vesnice u Baltu, ale k moři nejedeme a tak za Náchodem ostrá levá, pozor horizont kope a směr Jeseníky. Už standardní a lety naučená cesta se zastávkou na pumpě na kafe, které si bohužel někteří z nás neumí koupit, probíhá v pohodě a tak za nějaké tři hodinky nasedáme v Kovárně na rovery a razíme do Vidnavy na oběd. Tomík na nás tradičně sere protože má gravel a tak jede někam jinam na asi milion kilometrů dlouhou projížďku podél Černého potoka do hospody k Modrému jelenovi.

Dáme 3P (pivo, polívka, prdel :) a jedeme ještě na jedno k Syslovi. Je 15:15 a Sysel má až od 16:00 a tak jedeme na urbexovou prohlídku staré rozbořené Šamotky ve Vidnavě. Prohlídka super, čas jsme zabili a vracíme se k Syslovi. Je 16:10 a nikde nikdo. Proč? Protože jsme idioti a přehlédli jsme cedulku o dovolené a tak trailem Lesy ČR jedeme 2x okusit Vidnavský okruh a hurá na Kovárnu. Lukáš má 45 narozeniny a jelikož nakoupil dort tak narážíme Bernarda….gratulace!

Asi ucítili pivo a tak se najednou slézají jak Švábi na pivo Horejs, Honza Novotný a Poník a Tomík. U pivka je srandy kopec a tak se bavíme, ale o čem, to já nevím, páč jsem v deset odpadl. Prostě únava z práce, vorvanej jak angrešt jsem usnul jak koťátko.

 

Pátek

Dobré ráno přeje Zdenánek a Gandalf a v plné polní se těší na Dr. Wiessnera. Snídaně, hygiena a do sedel. Wiessnera jak jinak než jako první vylétne Tomík a za ním jedu já. Jsem na sebe hrdý, počítám se už mezi geronty a tak vyjet nahoru bez šlápnutí je pro mě výkon. Asi mě zrychlilo lamentování Peti Bartoše který za mnou mrmlal něco jako „říkali jste krásný stoupací trail vy kreténi“ a tak podobně:) To jsem samozřejmě nehodlal poslouchat a tak jsem kopnul do vrtule. Na kopci se dělíme na dvě skupiny. Jedna jede Superflou a druhá přes Naučnou stezku, Verlibu a Obelix na Jestřába. Toho jsme se rozhodli pořádně vychutnat a prostudovat. Nájezd do trailu v pořádku, prvních 300 metrů paráda, technický tanec na kamenech, ale OK. Najednou úzká lávka, nájezd na kámen jak kráva, spíš kámen jak mamut. To nedám, nemíním se rozbít na tisíc Hrnečků, jeden myslím docela postačuje a tak použiju nižší objezd a ten je bez problémů.  Mahony je ale kovář a ten se jen tak nelekne a tak jede a sjede.

Dobře Ty! Pokračujeme dál v tanečcích po kamenech a lávkách. Jsou tam místa která jsou těžká. Sám je vynechávám. Konstalace hvězd není příznivá. Ale moc dobře se v tom vyznám a vím jak to jet a tak radím ostatním, to umím! Bohužel se úplně všichni neodváží a tak „jeden za všechny, všichni za jednoho“ to postupně zdoláme. I když Dan to pošle bez brzd do kamení a trochu se odře, ale je to kovář! Jestřáb je ale opravdu krásný a tak vím že příště zase něco přidám a než půjdu do důchodu dám ho celý. Přidáváme Superflou a pro dnešek stačí. jedeme na základnu na oběd a pak do lomu si zaplavat. Ono totiž počasí se povedlo jako v září na Rychlebách ještě nikdy. Teplo a sluníčko. Ve finále si ale zaplave jen Zdenánek, on jediný dokáže v podzimní studené vodě zaplavat famozních 30 metrů za neuvěřitelný čas 1:35,7. Zdenec je prostě Třemešenský Wim Hof a basta! A teď už na Huhňáka, hermelín a domů.  Sprcha a razíme do TrailHausu na drink jménem negroni. To se musí zkusit, ale zjišťujeme že pod báječným jménem se skrývá nic moc pití a tak se vracíme k pivu. Pokračuje odborná (možná chvílemi odporná) diskuse o čem koliv. Den byl dlouhý a tak dopijeme, zaplatíme a jdeme bydlet.

 

Sobota

Strašně rád bych napsal něco o Davidovi Švábovi. Ten ale na kole nejezdí a kamarádí radši z chlapama co mají Dodge. Tak ho vidíme skromně a většinou stejně hraje šachy, nebo vozí mramor, tak co už. My ostatní jedeme opět do kopců. Výlet naplánoval Honza Novotný, jedeme do Jeseníku do nádražní restaurace. Jedeme naučnou cestou Johanna Schrotha, kde jsem musel edukovat náš v lázeňství nevzdělaný tým příběhem o metodách tohoto osvíceného muže který dal jméno stavu jemuž se říká „na Šrot“. Nádražky jsou odjakživa zárukou kvality a tak nás uvítá hrbatej strejda v pirátským šátku (byli volby, koho mohl volit?) a spustí jako v Hospodě na mýtince, že má plno, že jídlo nemá a že v Lipové na Rychtě stejně vaří líp a na pivo že si počkáme. Jenže všichni víme že příŠERÁKu se nedá odolat a tak si počkáváme. Jedno pivo a jak řekl, tak taky uděláme a jedeme na Rychtu. Já měl vynikající guláš. Co měli ostatní mě nezajímá a tak popojedeme do Lesního baru.

Prostě pohoda bar na kopci v lese. Je to dobře zásobený a prosperující samoobslužný bar který funguje jen proto že tam nelezou zloději a ty tam nelezou proto že je to na kopci.

Prostě jedeš dokud můžeš do kopce, když nemůžeš tak se kopec ještě víc zvedne a když už to nedá ani Janko Tlačič pěšky tak se to zvedne znova. Opět pivo a pokračujeme dál a dál do kopce směrem Smrk. Jedu takticky abych se vyhnul Mahonymu. Jeho kolo vydává takové zvuky, že to plaší zvěř v širokém okolí. Jenže jak jsem už říkal Mahony je kovář a ten to dá. Pod smrkem se odděluje partička nejdrsnějších bajkerů a jede zdolat vrchol.

Popravdě nám dobytí vrcholu znemožnilo bažinaté podloží jak z filmu Král Šumavy a tak otáčíme opravdu, ale opravdu těsně pod vrcholem ke sjezdu po hranicích na cestu. Konečně zase dole kopec a tak kličkuju mezi loužema rašeliny a pařezy. To ale nedělá Petr Bartošů a tak to zapíchne po nábu a skokem pařez řidítka mizí v borůvčí. To se ale netýká Dana, ten kolo utopí skoro celý a taky půlku sebe. Ale je to kovář!.

A teď dolů z kopce zaslouženým sjezdem mezi kameny a pařezy.

Jak to dává Tomáš na gravelu je záhadou. Sjeli jsme na lesní cestu a s jednou zastávkou u vodopádů Stříbrného potoka valíme až do Žulové.

Opravdová odměna skoro až domů. Teď už to jede i Daňkovi bo nemusí šlapat. Doma sprcha, rozloučit ze sobotními odpadlíky a zbytek společenstva jde na večeři ke Kaštánku. Pivo, utopenec, Poník Kafe, protože se nás taky chystá opustit. Po cestě do postelí probíráme Danovo problematické kolo a po vyřčení všech diagnóz doporučuju ranní návštěvu základny a servisu. Dobrou noc a zítra naposled.

 

Neděle

Snídaně, hygiena a čekání na kováře. Ten se vrací nadšený z toho že kolo je OK a zklamaný že ON byl té závady příčina. Vlastně jen jeho neohrabané kovářské tlapy neschopné držet cokoliv jiného krom kladiva. Je to asi Thorr :) Rozhodopádně bajk je cajk a co s ním bylo ať řekne každému Dan osobně. Ta sranda za to stojí. Opouští nás Lukáš a Zdenec kteří už kolo nesedlají a jedou za rodinama. Takže vše už je připraveno a v komorní sestavě Já, Dan, Petr, Tomík a Honza uháníme ke kostelu na Boží hoře. Opravdu parádní místo kde by se v budoucnu mohl klidně odehrát výlet za západem slunce s opékáním buřtů. Odjíždíme po schodech dolů do Žulové a pak na Obří stůl a židle. Tady jsem si zavzpomínal na Jirku Palečka, protože od tama mám krásnou společnou fotku.

No nic, svět se točí dál. jedeme se vystěhovat, trochu poklidit a domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, doprdele to se těším na příští rok!

A tímto končí další festival bajkingu, alkoholismu a nekorektního humoru.

 

PS: nemůžu si pamatovat všechno a tak pište zprávy a report mohu obohacovat o další neuvěřitelné zážitky!

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Jirky Palečka

 Sudety 2020, aneb jak jsem deset hodin umíral.

 

 

 
Mít kamarády má spoustu různých výhod. Můžete s nima jít na pivo, pokecat o čemkoliv, (když Vás pustěj ke slovu), nebo si zocelit vlastní morál, pokusit se o sebezničení….

Jednoho takovýho mám. Normální chlapík, školník, jen občas mívá spoustu naprosto dementních nápadů. Ten poslední vyřkl jednou takhle na jaře na vyjížďce…. Prej, než mi bude padesát, chtěl bych jet „dlouhý Sudety“ a hledám magora co to pojede se mnou. Ty vole, proč s ním tenkrát nejel na tu jarní  vyjížďku  někdo jinej. A já, v dobrém rozmaru a přátelské náladě řekl že jako proč ne, bude to sranda…

První zchlazení přišlo, když jsem si někde na webu Redpointu přečetl, že prý nejtěžší MTB maraton v ČR. No tak snad to ujely i horší lemry než jsem já….  Pak příšlo pár rozhovorů s lidma co se to pokoušeli jet, a už se to přestávalo jevit růžově…. No co, třeba bude chcát a nepojedem…..
Týden před závodem byla ale předpověď počasí, svině jedna, víc než optimistická, a mě začalo bejt jasný že z tohohle se nejspíš bez zánětu slepýho střeva prostě nevyvlíknu…

A je tu den D. Budík na 4:40, vstát, zabalit, narvat kolo do auta a hurá do DKNL. V šest naložit toho šmejda co to celý spískal a jedeme do Teplic n. M. Po příjezdu  u prezence pan kolega zjistil, že se omylem registroval na šedesátku s holkama, ale neztratil tvář ani smysl pro humor a obratem se přeregistroval na 113 km. Startovní číslo 511 a 512….hmm, snad to nebude i umístění..

Start, prvních 25 km k první občerstvovačce víceméně po asfaltu a po poli, v klidu, ve svižném polozávodním tempu, a dokonce jsem i občas něco předjel.  Pan 511 dorazil na první občerstvení asi 4 minuty za mnou, vynadal mi do debilů a přátelská nálada byla opět v plné síle.

Pokračovali jsme na první kontrolu na km 30, další zastávka na občerstvení  na cca 40 km. Tam to začalo vypadat zajímavě. Jeden frajer přifrčel, dal si ionťák, banán, retko, ferneta…. Tak to jako vole snad neeee??? My pokračovali dál, borec dokouřil, nejspíš tam dal ještě jeden fernet a jel nás s relaxovaným výrazem předjet v tom nejhnusnějším kopci.  Přesně v tom, kde jsem dostal brutální křeče do stehen. Fernetista překvapil, přibrzdil, dal mi ampuli magnesia a valil dál..
Já v mezičase plakal, sliboval školníkovi střídavě krutou pomstu a odstoupení od závodu, a nadával.…

Trasa nakonec vedla přes snad všechny vrcholy teplicko-adršpašskýho světa. Jak se člověk pracně vydrápal nahoru ve stylu Janko Tlačiče, hned se to zase zlomilo dolů ve stylu Posery Nosiče. Některý sjezdový sekce fakt jako hlavou dolů. Nejlepší hit dne byl úvoz na km asi 75, klasickel potlamák. No pak sjezd z Hvězdy. Tyvolekurvadoprdele, jak tohle může někdo jet a nezabít se? No ale žádnej provizorní krchov pod kopcem nebyl, tak se ukázalo že to asi jde..
Perlička k osvěžení na km cca 80, opticky přátelský brod o hloubce pouhopouhých, symbolicky  cca 80 centimetrů. Už tak těžký nohy ztěžkly ještě každá tak o půl kila. Musím říct, že savost kaloňožek je obdivuhodná…
Poslední sekce od občerstvovačky na km 103 začínala nápisem na asfaltu „poslední kopeček“. Posledních 5 kilometrů totální beznaděje, vyčerpání, agónie. Pravda, pak už to bylo skoro po rovině a občas i malinko z kopce, do údolí, do města, do cíle, doprdele to je mi smutno…. Školník si moc přál nedojet poslední, a jelikož jsme si nebyli úplně jistý že za náma ještě někdo jede, pustil jsem ho v cíli před sebe aby případně nebrečel… :-D
Ještě před cílem z něj vypadla kacířská myšlenka, kterou jsem přičítal nedostatku kyslíku a vyčerpání… Prej jestli tam ještě někde nezkusíme namotat pade abychom dali tu stošedesátku co jsme plánovali na silničkách… Šly na mě mdloby…:-D

Následovala večeře ve školní jídelně, převlíkačka, kola do auta a hurá domů.
To co následovalo mě ale málem zabilo víc než celej závod předtím. Ten idiot začal plánovat další akce. Hesla: Drásal, Ultrasudety, a ještě pár dalších zmatených výkřiků… Měl jsem pocit že budu muset zastavit a vykopnout ho někde na mezi aby se uklidnil..

Konec příběhu už byl víceméně standardní, Hrnec vystoupil, půjčil mi svoje tepláky a s holou prdelí odkráčel do svého budoáru…
A slovo nakonec? Už nikdy víc!!! Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy…..

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Pavla Hrnečeka

Jak jsme jeli na výlet do pekla

 Rallye Sudety 2020

 

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.

Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole a ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?

No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívá si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod strážnou horu, kde se trasy rozdělují a mi odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo kde jsem si řekl že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu! 

Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech zkončil a nastává survival!

Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova hora! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů! 

Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval, pamatuju si jen že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu…..a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo!
Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!

Opatrně, opakuju opatrně jsme ho slanili a pokračovaly po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendární to sjezd. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde jen jonťák a opět loukou na silnici vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105 kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů. Chlapci co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš, i Jirka se naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů!
Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmi! A ty jsou, Dojeli jsme a přežili jsme!

Rychlebky ´19

Navzdory nejisté účasti některých jedinců včetně mně, se nakonec sešlo hejno 11 velešišmiší (pozn. kaloň chorvatsky) aby si opět vychutnalo krásy Rychlebských hor a výčepů. Vlasta se kterou jsem byl původně domluvený na migraci do Černé vody, nakonec svou účast na oblíbené seanci latentních alkoholiků/cyklistů zrušila z důvodu kašlíku (pozn. pro rod kaloňů pravděpodobně smrtelná nemoc). Naštěstí se mně díky echo-lokaci ujal kaloň David a úspěšně jsme se vydali ve čt před polednem na cestu jeho kaloňmobilem. Z důvodu aklimatizace bylo nutné si po příjezdu dát akutní dávku chmelového nektaru a připravit se na první vyjížďku, jak jinak než směr Vidnava. Uzavírka trailu podél Černého potoka nás nikterak nezaskočila a pohotově jsme se jali pokračovat po cyklostezce, jež nakonec vyústila na protějším břehu Černého potoka. Vychutnali jsme si Vidnavský okruh i zkratku do Vidnavy samotné. Po nezbytné kontrole místního vlakového nádraží proběhl přesun na náměstí za účelem občerstvení se, u našeho oblíbeného řeka. Tam nás nemile překvapila sklizená zahrádka a tak jsme hbitě zahnuli do místního lokálu, jehož název mi vypadl a Seznam se ani neodvážil zakreslit jej do mapy. Posilněni Příšerákem popojeli pak pryč. Po cestě z Vidnavy zjišťuji, že David ještě neměl tu čest posedět v hospůdce U Sysla. I bez reklamního poutače můj instinkt neomylně poznal most, přes který je nutno se vydat na druhý břeh řeky. Bohužel po příjezdu nás nemile překvapila cedulka s nápisem dovolená. Zklamáni se vydáváme na zpáteční cestu, kterou nám komplikuje jen několik málo překážek. V Kovárně nás uvítá skupinka Lukáš, Jizi, Hrnec a Hrneček a samozřejmě soudeček Kamenické 11 dodanou firmou Rampouch s.r.o. Děkujeme. Poté se již mohla naplno rozvinout intelektuální diskuze o všech možných i nemožných tématech, prokládána několika chody švédských stolů, od mistra švédských stolů, Švéda Jiziho. Děkujeme. Ovšem nebyly by to Rychleby bez navštívení místních občerstvovacích podniků, zamířili jsme tudíž do kulturního domu ke Kaštánkovi, trochu se zkulturnit. Někdy mezitím dorazil i negr Honza. Čas ovšem běžel neúprosně a židle na stole v celém podniku nás donutili opustit i ty naše. Po návratu na Kovárnu proběhlo několik více či méně mistrovských her šachů na dobrou noc.

Druhý den ráno nás nemile překvapila poněkud nízká teplota vzduchu venku a vysoká hustota vzduchu uvnitř. Čekání na vyšší teplotu vzduchu zkrátil Lukáš dublováním funkce chytré televize se svým novým ,,chromovým házečem´´ a pouštění videí nejprve s povedenými triky na bajcích a pak s těmi nepovedenými. Úderem desáté hodiny a desátého stupně jsme se společně vydali vstříc mecce Rychlebských stezek. Nejprve mnohými nenáviděný trail doktora Bělostného, následovaný Nejlepším průtokem. První sekce, ač vykácená, byla povedená, horší to bylo s druhou částí, která byla oficiálně uzavřená. Nebyli bychom ovšem negři, kdybychom nedbaje zákazů, nezkusili sjet aspoň kousek. Poté co se nám podařilo proplížit kolem několika lesníků, podjet pásku zakazující vjezd, nás nakonec zastavili až stromy přes cestu pár metrů od začátku trailu. Rozhodli jsme se, že pokračovat budeme v enduro stylu, dokud nenarazíme na cestu. To se nám povedlo a podobně prudkým stoupáním, jako bylo klesání, jsme se vydali hledat pokračování druhé sekce. Její nalezení netrvalo dlouho a my si vychutnali alespoň její část. Ostatní sekce naštěstí neobsahovaly žádné překvapení, snad kromě prohnilé klády. Na základně proběhlo doplnění energie, sbírky triček a ti slušní z nás přispěli na chod stezek. Následně došlo k názorovému rozdělení a část hejna se přidala k Lukášovy, který musel prověřit nový bajk ještě jednou na kopci a zbytek, který chtěl šetřit síly na zítřejší Lipovské stezky. Šetřílci se po krátké po obědové pauze, při které se na nás byl podívat další dorazivší negr Láďa, vydali relaxovat na Vidnavský okruh. Někdy mezitím dorazilo hejno kaloňů Trutnov/Třemešná reprezentované Tomášem, Petrem a Zdenkem. Ti se prokazatelně jeli také vyblbnout na kopec. V podvečer jsme se všichni konečně sešli a popili trochu Kamenického moku, dokud nezačali menší technické potíže s kompresorem. Někteří z nás to neunesli a šli popíjet jinam, někteří jako já, raději zalezli do postele, no a někteří rozdávali místo karet pěsti...

Třetí den bylo počasí už znatelně moudřejší a tak jsme se mohli vesele vydat směr Lipová. Skvělá zpráva pro nás byla, že se podařilo opravit kompresor, o to horší zpráva to byla pro Davida, který mezitím v panice, že nebude co pít, vykoupil snad všechny piva v sámošce. Byl to také on, kdo si nechtěl vychutnat stoupací trail jako my ostatní a vydal se raději po silnici. Netrvalo dlouho a náš spolek se zdárně vyšplhal trailem na kopec a v poklidném tempu mířil po silnici směr Lipová. Mě se zdálo, že mám trochu prázdnější zadní kolo, než je zdrávo a navíc, co jsem se pamatoval, blížil se sjezd a teplota nebyla stále úplně optimální. Opouštěje skupinku po dofouknutí kola a oblečení šustky jsem pokračoval po zdánlivě správné cestě. Opak byl ale pravdou a já zapomněl zahnout doleva a svištěl si to dál vesele z kopce až úplně dolů na křižovatku. To už jsem měl mírné podezření, že něco není v pořádku, ale pokračoval dál po zelené. O chvílí později se mi to potvrdilo zvoněním telefonu. Z hovoru jsem bohužel rozuměl jen pár slov, SMS byla jistější. Po ujištění že mám v plánu dorazit na místo pokračuji ze začátku příjemnou, po chvíli již méně příjemnou cestou. Vrstevnice byly neúprosné a mě nezbylo než do toho krpálu kolo tlačit. Zde jsem potkal i nějaké ty srnce, které jsem později s radostí poobědval. Brzy jsem dorazil ke stezkám. Nejdřív proběhla kontrola u Kance, kde v tu dobu nikdo nebyl. Vydal jsem se tudíž k louce, kde jsem také nikoho neviděl. Naštěstí i přes můj horší zrak v dáli zasvítili fluokaloni stoupající k toči. I přes lehký hlad se vydávám vstříc hejnu. Pojezdili jsme po toči a hlad přišel už i na ostatní. Zaveleli jsme směr Kanec. Zde proběhlo doplnění žaludků pochutinami i tekutinami, pro tentokrát raději bez zelené. Ve zpátečním stoupáku do mě něco vjelo a úplně jsem se utrhl zbytku hejna a počkal u tradičního zrcadla, kde mistr fotografik vyblejsknul hromadný snímek. Dál po cestě si veverka chtěla udělat z Tomášova kola kolotoč. Naštěstí vyvázla snad bez vážnějšího zranění a odběhla pryč. Nedlouho poté se před námi objevila křižovatka, kde jsme zjistili, že nejen veverky, ale i kobry najdeme v našich lesích. Tentokrát to odskákal Láďa a ač nepřipraven, díky štědrosti jednoho rváče vyměnil svou uštknutou duši a výprava mohla pokračovat až k začátku toho nejlepšího, co Rychleby nabízejí. Plni nadšení z parádního sjezdu, jali jsme se já, Lukáš, Petr a Tomáš občerstvit na základnu, zbytek se vrátil do Kovárny. Zde se opět popíjelo a hodovalo. Nakonec ale přišlo to co muselo a došel sud. Plni dobré nálady, zaveleli jsme útok na Kaštánka. Zde se David bavil u všech možných stolů, jen u našeho jsme ho zahlédli pouze sporadicky. Zábava pokračovala až do půlnoci, kdy jsme opět byli nuceni opustit podnik. Někteří odvážlivci se nebáli vetřít mezi pouze pánskou společnost v Trailcentru, zbytek zamířil na Kovárnu.

Poslední den byl pro většinu kaloňů už jen loučení, menší část se jela ještě projet. Já se zhostil role řidiče na zpáteční cestu a dopravil duo David a David v poklidném tempu domů. Bylo to fajn. Počasí až na trochu nižší teploty vyšlo a za rok se budu těšit na další Rychlebky. Příště ale doufám že dorazí i zbytek kaloňů a negrů co letos nebyl a samozřejmně i ten co byl.

Na jaro Klínovec či Kokostezky? Nebo snad Slovensko, které navrhoval David? To je ta pravá otázka k zamyšlení přes zimu.

Text: David "Silbrštajn" Dvorský
Foto: kolektiv kaloňů

Odkaz na fotky: http://bit.ly/rychlb19

Jedovnice 2019

Půl roku plánování, vymejšlení, mejlování, do toho nenadálá výměna chalupy, výběr záloh 500ká a několik negrů může pojezdit traily v Jedovnicích. Negerskej módní dizajnér Tom navrhnul a objednal nový drézy, tak aby do odjezdu byly hotový. Datum konání bylo vědecky stanoveno na 6týho až 9týho června, jenomže do tý doby si několik kaloňů rozmyslelo svojí účast a tak nás zůstalo pouhých 11 a 1/2. Naštěstí mezi odpadlíky byli i boháči, kterým na nějáky tý koruně nezáleží. Vox populí rozhodlo po právu, že záloha propadá ve prospěch účastníků. Díky nenadálýmu daru, si zájezd mohli dovolit i ti méně majetní, například: čtyři Jiří (z toho dva Kubíčci), jeden Jan, Milan, Zdeněk, Tomáš, David, Vlasta a dva Pavlové. Jeden Jiří nepobyl dlouho a v sobotu ho nahradil Jan.
Ve čtvrtek ráno v 8:05 mě před barákem vyzvedává Tomáš. Nakládáme bajk a věci do vozidla, dostávám pytlík s novým dřezem. Tomáš nastavuje navigaci a potom vyrážíme. Obdobně to mají určitě i ostatní účastníci například z DK. V Jaroměři zastavujeme a kontrolujeme Peník zevnitř. Kupujeme několik nezbytností, jako Loveckej salám, buchty a k pití vodovku. Zbytek cesty do Jedovnice probíhal bez problémů. Na místo k chalupě dorážíme první, ani né za chvíli přijíždí další a další kaloni. Klíče od boudy zatím nemáme, ale dojedeme si pro ně do Surfbaru na bajcích. Oblíkáme vyfasovaný dresy, jedeme k Surfbaru ležího na břehu Olšovce. Jejda, je zavříno! Přeci jsme si měli klíče vyzvednout tady?! Tomáš vytáčí čísla. Na třetím čísle se ozývaj majitelé. Prej se vrátěj o trochu dýl, tak se zatím jedeme najíst do restaurace Barachov. Tradiční jídlo kaloňů je smažák a znova se to potvrdilo! Po obědě se jedeme vybalit a ubytovat. Klíče už nám majitelé dovezli na barák. Vybalený se šikujeme k odjezdu, až na ty co přijedou pozdějc. Objíždíme rybník zprava a rovnou na stoupací trail. Po pár desítkách metrů šlápání mimo asfalt stojíme. Nějákej „kůrovec-lesoplundr“, pokácel strom na trail. Sesedáme a vší silou odtahujeme kmínek z cesty. Trocha síly, několik peprnejch slov vypuštěnejch do lesa a zase se klikatíme stoupáním. Žádnej Wiessner to není, tak jsme celkem brzo na rozcestí. Jako první dáváme dvojku. Na webu https://singlekras.cz/jedovnicke-stezky píšou: Okruh 2 – 9,5 km trail, 3km zpevněné cesty. Tak vypadá Okruh 2. Stačí se na rozcestí po zpevněné cestě vydat na úsek Rakovecký, který si užijí milovníci velkých rychlostí, skoků a klopených zatáček. Snadno ho ale zvládnou i začátečníci. Stačí jet pomaleji. Délka trasy: 11,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Rakovecký – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená. Vhodné pro děti: ano. Sláva to dáme. Máme to i písemně. Pohodovej trejlík zakončujeme na trejlový základně. Po občerstvení jedeme na další kolo. Stoupacím na rozcestí a tentokrát dáváme jedničku. Okruh 1 – Užijte si jízdu kompletně po trailových stezkách. Čekají vás klidové úseky vinoucí se mezi stromy i klopené zatáčky. Vaši fyzičku mírně potrápí také trojnásobné stoupání do kopce. Pokročilejší jezdci si určitě užijí tři klesání s množstvím skoků i klopených zatáček. Délka trasy: 10,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Duchoslav – Tipeček – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená. Vhodné pro děti: ano. Zase něco pro Davida a jeho 3/4ční bajk. Dost snění a šups do třetího trailu, rovnou bez zastavení. Okruh 3 – Milovníci adrenalinu, Okruh 3 je přesně pro vás! Vystoupáte do nejvyššího bodu našich stezek a poté vás čekají klopené zatáčky a skoky. Při jízdě v úseku Paseky si budete připadat jako na horské dráze. A pokud se na adrenalinový zážitek necítíte, jednoduše zpomalíte. Délka trasy: 6,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Paseky – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená/černá. Vhodné pro děti: pouze pro zdatnější. Konečně něco pro mě! David mi dává na prdel a je někde vepředu. Mýmu polozávoďáku dochází dech. Víc trailů už není, tak míříme po 32km do Surfbaru na jedno. Než se smrkne, jedeme se osprchnout, převlíknou do gala, aby mohl vypuknout šampionát v Klasku a popíjení plechovek, či flaškovýho. Unaveni sportováním se postupně odebíráme do hajan. Ve dvě v noci uhodila bouřka vší silou. Několikrát majzlo zlověstně blízko. Průtrž mračen, všechno pěkně prolila.
Ráno se postupně budíme. Provádíme různé očistné rituály. Nepamatuju se přesně, ale pár šílenců chce snad i plavat v Olšovci, nebo nakupovat ve Vietnamshopu . Ať to bylo, jak bylo, po snídani oblíkáme dresy a jedeme omrknout díru v zemi. Po nočním řádění živlů, zbylo lehce mokro na silnici, sem tam se valí voda z okolních strání. Jedeme skrze Jedovnici, asfaltovým stoupáním na Vilémovice. Krátkej sešup Pod Vintoky a serpentýnama nahoru na horní vyhlídku do Macochy. Všichni koukáme do tý díry, až na Jiřího, kterýmu něco kouslo do pneušky. Aby mu nebylo při nasazování gumy smutno, děláme kolem něho kruh a povzbuzujeme ho. Hrnec dělá mexickou vlnu. Vlna se neujala tak si jde koupit pivko, aby si ukráti čekání. Oprava se zdařila, můžeme odjet po žlutý k vyhlídce Koňský spád. K dolnímu můstku vedou schody, který někteří sjížděj, ale většina je schází. Na vyhlídce Koňský spád děláme společný foto a po něm pokračujeme rozmočenou stezkou na Sloup. U závrtu Dolina značka prudce mění směr do leva. Většina z nás to nepostřehla a zastavujeme až u silnice. Ti pomalejší jedou správně. My rychlí určujeme novej směr Sloup a jedem. Znova se sjíždíme u vchodu do Sloupsko-Šošůvské jeskyně, kde ukazuju bajkerům ponor Sloupskýho potoka. Bohužel po předchozích deštích se dá kouknout jenom z dálky. Bohužel voda mizí někde za ohbím u skály, kam se nedá jít. Po mrknutí na ponor, obsazujeme místa u bufáče a svačíme zakoupený langoše, sejrový Burgry, případně jiný jídlítka s pitím. Dostáváme zprávu, že nás nahání dorazivší Ponkič. Už je blízko, tak čekáme. Společně se vydáváme do Holštejna. Ještě ve Sloupu začíná krutopřísný stoupání do Šošůvky. Několik jedinců proklíná plánovače, ale jejich kletí přerušuje elektrobajker, kterýmu vadíme ve výjezdu. Jeho slova zněly:“Chcete, aby Vás srazil v zatáčce kamijón?! Tak se tady motejte!!“ a hnanej elektřinou, zmizel za zatáčkou. V Šošůvce na vršku se šikujeme. Tak ňák si nemůžu vzpomenout kudy, ale Tomáš za pomoci MapyCZ určuje směr Holštejn. Mezi barákama vede čevená a po ní se vezeme mezi loukama svažující se k lesejku nad Holštejnem. Po sjezdu starou štětovanou cestou do údolí, jedem omrknout jeskyni Hladomorna, kterou se vydalo několik odvážlivců prozkoumat. Další směr určuje Tomáš. Vede nás silnicej kolem ponoru Bílýho potoka – Nová Rasovna a Wankelova závrtu k Vápence Velká dohoda. V Lipovci se jedeme občerstvit do místního pohostinství, který několik jedinců odmítlo použít, neboť se jim trochu ekloval. Ono to bylo stejně jedno, páč hostinskej byl mrzut, že mu přišli hosti a chtěli utratit několik mincí. Svojí laxností odradil zbylou polovinu negrů. Nakonec přeci utržil za dvě píva. Z Lipovce šlapeme lesem Kojál rostoucího nedaleko stejnojmenýho vysílače. Do Senetářova sjíždíme asfaltkou, ale hnedka za návsí už zase šlapem do kopce. Na vršku odbočujeme z hlavní, štrejchneme Kotvrdovice a přes les Stádliska se vracíme k Jedovnici. Vyjíždíme u rybníka Budkovan, ale objíždíme ho do trailcentra u Olšovce. Tady si dáváme gulášovku vypadající jako buřtguláš, ke kterýmu je v ceně Radegast 10sítka. Vyjížďku tak ukončujeme po 38km a jedný polívce. Individuálně se jedeme na základnu vyspršit a připravit na večer. Cestou k Surfbaru, pozorujeme na laně vláčenýho wakeboardiera od jednoho břehu rybníka ke druhýmu. Večer trávíme družnou zábavou v Surfbaru u piva a vína. Po zavíračce se odebíráme do společenský místnosti naší ubytovny, kde se dorážíme hrou Klask a Republikou. Někteří v tom bujarém večeru i tančí. Hrome, tancuju šíleně, kousla mě snad tarantule nebo co. Odzemek neumím, ale tanec zvaný „Znak“ ano. V rytmu tance upadám do spánku, takže ani netuším, jak dopadl turnaj v Klasku.
V sobotu ráno se pár odvážlivců, Tomáš, Pavel a Jiří jdou proběhnout okolo rybníku. Pět kiláků a jsou připraveni na dnešní vyjížďku. My tanečníci a ostatní kaloni se rozcvičovat nemusíme. Stačí nám delší spánek, plus vydatná snídaně a jsme rozcvičení. Dneska jedeme na traily do Mariánskýho údolí vedle Brna. Po nezbytných úkonech nasedáme na bajky, přejíždíme hráz rybníku Budkovan. Skrz trailcentrum navádím kaloně na trasu přejezdu směrem k Brnu. Proklestem stoupáme na Blatiny, dvakrát se pro zichr ujišťuju, že jedeme správně k Bukovině. Z Bukoviny po asfaltu sešupem do serpentýny. Jiří senior si nehodlá potřísnit bajk blátem, proto pokračuje po asfaltu. My jedeme do kopce zkratkou skrze les Vojtíšky, proti nám teče voda z nočního dešťování. Na rozcestí u Lhotky, kde se zase shledáváme. Po modrý jedem do Novýho Dvora, tady odbočujeme na fungl novou asfaltku, kterou klesáme dobrý 4kiláky do Hádku. Z Hádku zase šlapem nahoru do serpentýn. Na vrcholu odbočujeme v pravo do lesa. Brutálním vlhkým sešupem sjíždíme na rozcestí Hostěnické propadání a poslední 1,5kilometrový stoupání k Mokerský myslivně. Po dvaceti kilákách stojíme u trailu číslo 2. Respektive v jeho polovině. Tak jedem! Okruh 2 – “Family” trail pro celou rodinu s vlnícím se terénem. Snadným asfaltovým stoupáním vyjedete k Horákovské myslivně, abyste se mohli ponořit do nekončící symfonie trailového „flow“. Jedna zatáčka střídá druhou, terénní vlny, klopené zatáčky a nekonečná zábava. Trail je extrémně dlouhý a po jeho délce postupně narazíte na několik stoupání i kratších sjezdů. Délka trasy: 14km. Trasa: Základna Mariánské údolí – Stoupací cesta – Vápenky – Mezi hájenkami – Březový – U Chlapečka – Palaška – Základna Mariánské údolí Náročnost: modrá/červená Vhodné pro děti: ano. Míjíme brblající „Lesoplundry-kůrovce“ nahlas tvrdící, že by tyhle cyklisty v lese zakázali, ač sami každej jeden přijel autem 4×4 doprostřed lesa. Poslední třetina trailu byla tak zábavná, až se Hrnec nevešel do jednoho oblouku. Jirka Palec přitahovanej magnetismem ho následoval. Zvedající se zadní kolo, užuž hrozilo spustit hromadnej pád. Jen tak tak míjím hrozbu. Někde za mnou Palec předvádí odpoutání od bajku. Nášlapy povolujou a parádním držkotoulem mizí Jiří v listí pod trailem. Díky měkýmu přistání se nikomu nic nestalo a dóle se shledáváme celý. Je čas oběda, takže míříme do Kadlcova mlejna. Copak zavřeno? Himl je tady svatba. No co se dá dělat. Naproti u bobovky, stojí stánek s rychlou klobáskou, plechovkama píva a kofolou, jíme teda tady. Vlasta vylepšuje jídelníček o zmrzku. Po vydatným pojedení a popití odpočíváme před trailem č.1. Okruh 1 – První část vede do kopce a zpestří ji několik dřevěných lávek. Z kopce stezka nabírá skvělou “flow” množstvím klopených zatáček, kompresních přejezdů erozních rýh a menších skoků. Jako vždy na Singlekrasu ale platí, že jízdu si užije každý od juniora po zkušeného bikera. Délka trasy: 6 km Trasa: Základna Mariánské údolí – Lávky – U jezevce – Pod kapličkou – Základna Mariánské údolí Náročnost: červená Vhodné pro děti: ano. Na začátku u stoupacího trailu je cedule, že je od ledna dočasně uzavřen kvůli kácení. Přesto jedeme. Na několika místech, obvykle v klopence, je trať zatarasená pokácenýma stromama. Evidentně je to úmysl. Po sjetí 1níčky, je čas myslet na návrat, proto jedeme 1,5km dlouhou stoupací asfaltkou k začátku trailu č.2. U cedule se dělíme na ty, co můžou a ty co chtějí. Ti co chtějí, jedou na poslední trail. Okruh 3 – Nejdynamičtější a zároveň nejkratší trasa v Mariánském údolí. Stejným stoupákem jako na okruhu č. 2 vyjedete k Horákovské hájence, kde začíná převážně klesající stezka plná skoků a zatáček. Pokud se ale na divokou jízdu necítíte, stačí zpomalit a trasu snadno zdoláte. Délka trasy: 6,5 km Trasa: Základna Mariánské údolí – Stoupací cesta – Kasárna – Nad Rakem Náročnost: červená/černá Vhodné pro děti: pouze pro zdatnější. Hrnec, Palec, Tom a Jirka jedou tu černou štreku. Někde na jedný lavici Jiří skáče a padá. My co můžeme, mezitím míříme po dvojce k Mokerský hájovně. U závory čekáme, až se chlapci vydovádí ve trojce. Společně objíždíme Mokerskou plošinu a klesáním jedeme kolem Hostěnického propadání do Hostěnic. Tady se právě koná nějákej hudební minifesťák. Na vystoupení se připravuje Kalašnikov nebo Ratata, či jak se kapela jmenuje. Dáváme si posilující pivka, limču někdo i gulášek. Kapela začína dělat zvukovou zkoušku, tak se balíme a jedem. Na kopci jedem zkratkou po červený kolem kaple svatý Anny. Za ní to bylo o zlom vaz k serpentýnám. Několik odvážlivců pokračuje po červený další zkratkou do údolí do Hádku. Ostatní jedeme serpentýnou dolů. Z Hádku nás čeká 4kiláky stoupání Novodvorským údolím. Z Novýho Dvora tentokrát po zelený pokračujeme rovně do Březiny. Na Bukovinu nás do kopce žene lehký vánek. Na návsi se dělíme. Několik se nás vrací tudy, kudy jsme jeli tam. Zbytek jede druhou stranou Proklestu a hup rovnou na černej trail. Já se zdržuju v Blatinách pojídáním výživný tyčky, dlouhým odpočinkem, pak teprve najíždím do trailu Duchoslav. Beznadějně poslední přijíždím do trailcentra. Máme za sebou nějákých 60kiláků, před sebou sprchu, pozdějc návštěvu Sufrbaru. Jak řekli, tak udělali. Vyspršený, odcházíme vyplenit bar. Je tady hodně živo, musíme si teda posedat, kam se dá. Objednáváme si, co hrdlo ráčí, pívo, víno, jídlo. Zábava jede na plný pecky, až do zavíračky pozdě večer. Při placení nějákej hladovec okousal kaktus i s trnama, ale jinak se nestalo nic vážnýho. Jako šláftruňk dáváme koksák. Individuelně si dáváme ještě něco. Já si dal Australskej RUM. Ten rum kousal, jako když klokan kopne. Pokousanej a okopanej se něják dostávám na barák. Ve společence zábava pokračuje do omrzení. Upadám do kómatu.
Ráno je poněkud… Jedinci se začínaj balit, nebo se připravujou na poslední vyjížďku. Někteří zase pobíhaj okolo rybníka. Z těžkým srdcem a žaludkem balím, trochu snídám no a pak šup do auta. Honza, kterej přijel jako poslední, si jede užít trailů a s ním jedou ještě další negři. Jízda autem mi něják nedělá dobře. Asi mi nesedla snídaně. Po třech hodinách jsme doma u manželek a oběda.
Byl to zase vydařenej vejlet, retro ubytování bylo trochu víc retro, než by bylo zdrávo, ale na přespání to stačilo. Voda tekla, vařiče a lednička fugovaly co víc si přát. Snad jen delší pobyt. Čus zase příště.

Odkazy na fotky: http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369/album_43726e63692f4a65646f766e6963652032303139
Sdíleno z http://www.slim2009.cz/?page_id=4292
Sepsal: Milan Valenta 

Negři u Zlatého Tygra

Lukáš Malý shared an album with you from the Flickr app! Check it out: https://flic.kr/s/aHsmw3nRjZ

Rychleby 2018

Polský vozík za kolo

Letní sezóna bajkování skončila a na její závěr se Negerstvo vydalo sjet Rychlebský Stezky. Martin vyvolal hlasovačku o termínu a na základě výsledků, objednal od čtvrtka 20.9. , do neděle 23.9., oblíbený bydlení v apartmánu Kovárna. Přihlášených bylo nakonec celých 11náct Negrů. Jmenovitě: Martin, Petr, Zdenda, Tomáš, David0, David1, Pavel, Jirka, Jirka Jr., Lukáš a Já. Až na Zdenánka, jsme se do Černý Vody nakvartýrovali už ve čtvrtek 20týho září. Skupina ze Dvora Králové a okolí přijela natolik včas, že dala Černej potok a Vidnavu. Trutnovská skupina odjezd pozdržela, takže jsme dorazili až po naražení Krákory, za totálního soumraku. Majitelé baráku neustále bydlení vylepšujou. Horní patro má udělanou terasu a na zahradě přibyl osvětlenej aquapark. Hrnec a Dejf nám tak na uvítanou, ukazujou bílou velrybu. Po uvítání, vybalení a ubytování, si čepujeme pivsona. Martin je v tréninku, tak vybíhá ulovit pár kiláků. Jirkové smontovali gril, na jehož kouřícím uhlí vykonáváme obřad se špekuláčkama a klobáskama. Protože už zase oslavuju narozeniny a tentokrát 4cátiny, vytahuju 12tiletýho Napolióna, kterýho nechávám kolovat. Tentokrát nás není tolik, jako onehdá, proto je přízemí obsazeno Polskou výpravou. David0 eŠ sešel z nebeských výšin a polskou výpravu přivedl na pokec. Anglicko – Česko – Polská konverzace se rozeběhla, Napolión i pivo teklo proudem až do chvíle, než náhle Poláci odpadli spát a my je kolem jedný následovali. Ráno vstávám časně, několik osob s výrazem kaloně, mě kolem sedmý následuje, načež jdeme vyplenit obchody se snídaní. Pekárna a COOP nabídnul co mohl, jako jsou koláče, kefír, kafe, čaj i jiný cosítka. Najedený, umytý, vyzubený, vys…. vyrážíme na stezky. Po skupinkách stoupáme Wiessnerem pod Sokolí k Superflow. Po sjetí Floučka se setkáváme na RS základně. Doplňujeme tekutiny, někteří lehce svačíme. Několik Negrů jede na trejl Černý potok a Vidnavu. Ve Vidnavě si Jiří z dlouhý chvíle, prolejzá vyrabovanou fabriku a taky vlakový nádraží, měnící se na jakousi galerii. Tvrdý Negerský jádro se znova šplhá Wiessnerem pod Sokolí.

U Kance

Navzdory mým proklamacím, ani letos Wiessnera nedokážu vyjet a tak tlačím. Aspoň si mohli spěchavci odpočinout. V druhým kole jedeme Biskupa, za kterým je čerstvá čená novinka Obelix. Jsou to pěkně vymazlený balvany, srovnaný do drsňácký stezky. Martin s Tomášem se nerozpakujou a jedou. Tož když oni, tak já taky. Hoplá, šuplá, dopr…!??x@%, sakra, stojím na vrcholu balvanu, čumím do 2m hluboký propasti a ňák se nemůžu odhodlat to sjet. Slejzám z bajku i z balvanu. Prdím vám na to! Sem vyhrál zdraví v lotérii?!! Potupně se lifruju zpátky na cestu. S ostatníma vyčkávám příjezdu M+T, pak se vracíme na trasu stezky Velryba. Přede mnou jedou kluci na hardech, kteří zastavujou na prudkých kamených sjezdech. Jakmile zastaví, tak už se ani já, na těch pruďákách nerozjedu, takže konec Velryby je úplně pasé. Ten, krom M+T nedáváme, až na Hrnce, kterej nám dneska ukazuje druhej kolokotoul, zakončenej telemarkem s jahodovou polevou. Ráno udělal při výjezdu Wiessnera první a tady na sjezdu druhej. Sláva! Jsme na cestě, ale vyhráno nemáme. Za cestou je zkratka na Tajemný, kterou nás několik taky schází po svých. Konečně nasedáme a jedeme. Tajemnej je pěkně drsnej, řekl bych, že víc než v roce 2012, kdy jsem ho jel poprvé ještě na hardtailu. Vůbec to klukům na těch kostitřasech nezávidím. Na konci Tajemnýho, plynule navazuje Mramorovej a pak nová část nazvaná HupCuk, zakončená cikcak položenýma kvádrama žuly. Sjezdy si pamatuju jako příjemnej rychlej sjezd k Hradisku, ale teď je to hardcore rozflákaná stezka. Nevím jak ostatním, ale mě se obnovilo zranění nazvaný „tenisový loket“. V mým případě je to „bajkerký loket“. Je čas oběda, jedeme teda ke Kaštánku. Před vchodem je áčko s pozváním do úplně jiný restaurace. Musíme do Restaurantu Černá Voda páč z Kaštánku je jen nálevna. Holt jedeme tam. Každej si dáváme co libo. Někdo jen polívku, já si dávám polívku a plněnou papriku s těstovinama. Po obědě jedou kluci Černou Vodu. Jsem nějákej padlej, tak se koupu a zalejzám si bucnout na pokoj. Lukas plánuje noční jízdu kolem potoka a nabíjí baterku. Když se vyhrabávám z pelechu, jsou už kluci zpátky. Ti provádějí hygienu, případně se ráchají v bazénu, potom odcházíme do Rychlebský Bašty. Čepujou tady Huhňáka a vařej různý bašty, jako dančí gulášek, kuřecí směs s bramboráčkama a tak podobně. Už za malou chvíli huhňáme blahem. V 17:15 nám apka WhatsApp sděluje, že poslední Negr přijel a právě jede Wales. O ½ hodiny pozdějc, Zdenda posílá další foto, kterak se hrabe pod pláštěm v duši a opravuje.

Výstavka kol

Mezi tím furt Huhňáme. Lukas k sobě nikoho dalšího nesehnal, půjčuje si druhou lucernu, nasazuje sluchátka a po soumraku vyjíždí. My jeho počínání sledujeme pomocí apky Endomondo a v klidku Bašty si Huhňáme. Vracíme se na barák, kde už to zase jede. Gril je rozpálenej, stejně jako David0 eŠ, jenž vytahuje Tullamorku a nechává ji kolovat. Zdenda se vybaluje a zapojuje do kolektivního dění. Odněkud vyvstala potřeba vyřešit Kaloní otázku, zabředáváme do těžkých teorií a paradigmat, ze kterých se už nevylížeme do konce turnusu. Došlo i na takový finesy, jako kaloň v hudbě. Intelektuální debata spolu s al-koholem způsobila, že první jedinec 0 odpadá už v osum. Lukas se vrací z vyjížďky a jeho příjezd ohlašuje dunění nad Kladskem, spolu s větry a světelnými efekty, jako když přistává UFO. Zábava znovu graduje, přesunujeme se dovnitř v očekávání přicházející bouřky. Ta, se nakonec nedostavuje. Další kusy nás postupně odpadávají do postelí, ale spánkem hlahol nepřehlušíš. Poslední negr po půlnoci odpadl, kde byl. Zástupce vzdělanosti usnul uprostřed slova a místnosti. Vůkol se rozhostilo ticho, jenom déšť bubnoval do parapetů. Kdyby jenom furt někdo nepřerušoval naše chrápání, hlasitým ccccc. V takovým prostředí se fakt nedá spát. Brzo ráno za svítání vstávám. Bloumám po místnostech, hledám půlitr. Hle tu je poloplný!. Vařím si čaj do nalezenýho půlitru, snídám. Sem tam vyleze nějákej negr, aby zase zalezl. Kolem sedmý už je nás vzhůru víc. Děláme hygienycký opatření, mejeme si gezichty, zuby i jiný opotřebovaný části těla. Hemžení je v plným proudu. Protože jsem připravenej, vyrážím do Lipový jako první. Jedu vystoupat Wiessnerem pod Sokolí a po vrstevnici mířím k Žulovýmu vrchu. Pod Sokolím vytahuju triko s dlouhým rukávem, protože noční fronta přinesla děsný ochlazení. Ve stínu je asi tak 7° a na slunci maximálně 13. Druhá skupina Jiří, Jiří Jr. a David0 eŠ, jedou po silnici Přes Žulovou a Vápennou. Ostatní jedou o něco pozdějc rovněž Wiessnerem přes Žulovej vrch. Nikdo mě nesjel, tak pokračuju sám k Pod Medvědím kamenem. Fotím pohoří Pradědu a nemoha se nikoho dočkat, spouštím se kolem Arnoštova krmelce nad Pomezní jeskyň. V dálce vidím bajkera přijíždějícího od Vápenný. Z blízka je to Dejf, bědující nad negerským údělem. Směruju ho kolem fabriky na vápenec, kde úpí nad dalším stoupáním. Uklidňuju ho, že víc už do kopce nepojede. Za fabrikou se cesta svažuje a nepřestane až do Lipový. V Lipový se spojujeme s Jiříma a jedeme společně ke Kanci, kam usedáme na zahrádce do seslí, objednáváme si držkovou polívku a pití. Po osvěžení zůstává Dejf sedět, nechává si naTočit další truňk a my jedeme na Toč. Zbytek negerstva se mezitím projíždí po lipovských stezkách a osvěžení necháváj na potom. Obkroužil jsem třikrát Toč a jak se zdá, najednou jsem sám. Několik dlouhých minut čekám u vjezdu na stezky, jestli někdo nepřijede, ale nikdo se neukazuje. Sjíždím zpátky ke Kanci a zjišťuju, že bajky jsou napáskovaný na kulatině přičemž negerstvo sedí uvnitř. Usedám ke kolektivu na židli, objednávám si oběd.

Focení u balvanu

Když jsme všichni najedený, přináší obsluha plnej tácek s panákama zelený. Digestiv zabírá. Šup a je tu další. Po třetím panáku vyrážíme zpátky do Černý Vody. Jiří a Jiří junior jsou už dávno pryč, jeli se projet přes Jeseník, Písečnou, Velké Kunětice, Starou Červenou Vodu až na základnu v Černý Vodě. I my jedeme. Stoupáme kolem vápenky na Pomezí. Tady se odpojuje David0. Jede zpátky přes Vápenou a Žulovou. On jede vlevo z kopce, my vpravo do kopce kolem Arnoštova krmelce k Jeseníku. Na Jižních svazích nad Jeseníkem pořizujeme společný foto před místním Stonehenge. Potom odjíždíme ke Krajníku, kolem Lesního domu a kolem potoku Lubina stoupáme pod Klen. Přijíždíme tak k Superflow z druhý strany. Po focení a odpočinku se spouštíme flowčkem dolů. První sekci sjíždíme společně. Ovšem od druhý se pole trhá. Do druhý sekce odjíždím poslední. Postupně se propracovávám dopředu. Předjíždím a míjím odpočívající bajkery. Nezastavuju, ale mezi dalšíma sekcema vyklepávám pazoury a furt mastím dál. Je to paráda, klopenky, menší dropy skáču jako nic. Na konci předposlední sekce předjíždím Hrnce.

Kaloň

 U Nový Červený Vody na mě hvízdnul, tak zvolňuju a společně jedeme poslední sekci k Základně RS. Podle Hrnce se sejdeme s Martinem a Tomášem v Baště. Jedeme tam, ale nikde tady nejsou. Tomáš pořizuje dětem Rychlebský bajky na Základně RS, tak se jdeme nejprve vyspršit a teprve potom se vracíme do Bašty na baštu a Huhňáky. Postupně přicházejí ostatní negři. David0 eŠ si se zelenou nedal pokoj ani tady. Je zima jako v psírně, dlouho se nazdržujeme a jdeme na společenskou místnost, sledovat TrailHuntera. Ještě si pouštíme Izera a Kalone z Indie. Pobaveni se jdeme uložit ke spánku. Zejtra jedeme domů. Ráno se všichni balíme a rozjíždíme k domovům. Všichni jsme celí, tak to by nás mohly manželky příště zase někam pustit. V příštím roce se zřejmě podíváme na další traily. Například v Mariánském údolí u Brna a v Jedovnici.

Odkazy na fotky:

• http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369/album_43726e63692f527963686c6562792032303138
• https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72157701374466494
• https://www.flickr.com/photos/obojetnik/albums/72157695826093140

Sdíleno z http://slim2009.cz/?page_id=4138
Sepsal: Milan Valenta

Země vzdálená

Půl roku plánování, hledání optimální trasy, lákání účastníků, vyvrcholilo objednáním ubytování pro desítku Crnců, přičemž skutečnej počet se ustálil na devíti. Doprava bajků byla svěřena bráchovi, protože vlastní Ford Tranzit a ČD zase dostala na starost nás. Vlastně to bylo ještě trochu jinak. Ota a Štěpán jeli každej svým vlastním vlakem i s kolama a dorazili později. Ve středu jsme teda naložili do Tranzitu sedum bajků. Čtyři v DK u Pavla ve Strži, dvě u Toma v Rokytníku a poslední sedmý u Martina. Doma si každej Negr zabalil důležitý věci, jako třeba oblek a hřeben. Takhle připravenej negr se vyspí a může na nádraží do vlaku. Trutnovská skupina Martin, Milan a Tomáš dorazila do Dvora na vlakový nádraží autobusem. Tady už čekal Lukáš, Pavel, Zdeněk. Jako poslední, pár minut před odjezdem vlaku, dorazil David. Naloďujeme se, obsazujeme místa. Přichází průvodčí a vyvádí nás na místa neobsazený místenkou. Nasazuju protihmat a vytahuju dvě jízdenky pro sedum pasažérů, ale je to houby platný. Je zajímavý, že když potřebujete cestovat vlakem ve více osobách, pak nesmí bejt cestujících víc jak pět, protože to se musí dráhám hlásit 48 hodin dopředu, aby místo kabrioletu poslali na trať jinej dobytčák s víc místama. To jsem odbočil, takže zpět k zemi, nejlíp vzdálený.

Usazujeme se na sklopkách, Hrnec oslovuje slečnu učící se na státnice a rozdává nám všem houbičky. Nelením, vytahuju plastový panáky, Tullamorku a chleba s Vysočinou z roku 1977. Slečna odmítá naší pohostinnost a konzumuje duševní stravu, nána. Hrnec jí houbičku zastrkává do tašky tak, aby to neviděla. Chlast dochází dost brzo, nezbejvá než dojíst chleba se salámem a několik baget co se našly po různu v báglech.

V Liberci máme 1/2 hodiny, kterou vyplňujeme návštěvou pohostinství. Dáváme několik slovy dvě i míň piv na osobu, jenže pravidelnej odjezd do Raspenavy nám přerušuje radovánky. Všechno klape, takže do Raspenavy přijíždíme včas. Čekání na bajky vyplňujeme focením, močením na budovu nádraží a jinejma legráckama. Konečně se objevuje synovec s nákladem. Vykládáme si bajky, většina má svůj vlastní, jenom já mám vypůjčenej a sedím na něm poprvé. Loučíme se s dodavateli kol a odjíždíme v hrozným vedru, který by se dalo krájet, do šest kiláků vzdálený Libverdy k Penziónu Ivanka nechat se ubytovat. Dostáváme klíče od pokojů, kam odhazujeme nepotřebný věci a scházíme dolu do restaurace. Hostinskej je, alespoň podle vizáže, nejspíš bratr Okamury. Objednáváme si jídlo. Povětšinou si dáváme smažáka, jenom někteří objednávaj smažený vajíčka na cibulce. Okamura je fofrník, takže zatímco jedni dojídají, další teprve dostávají. Máme štěstí, že vzhledem k rychlosti obsluhy nám zbyl čas i na projížďku po Singltreku. Stoupáme kolem Obřího sudu, objíždíme Závorník a Svinskej vrch. Dáváme se Novoměstskou stranou pod Měděncem na asfaltovou agónii. U Streitova obrázku otáčíme na černou okolo Měděnce a pak libverdskou stranou k Hubertce. Tady je pusto bez obsluhy. Po odpočinku jedeme černej trail na Hejnickým hřebeni až do Libverdy. Máme několik prvních mrtvol a 25km v nohách.

Večer u Zelenýho stromu ani moc nevyvádíme až na hazardní hry. Nejprve o sirky, pak o zápalky a nakonec o těžce vydřený pětikoruny. Zdenánek totiž vytáhnul bezhlavý karty na mariáš a počal. Počal nás učit fikanou hru Ezechieláš. Vlastně Alažér, ale francouzsky. To všechny neuvěřitelně chytilo. Takovou blbost jen tak nevymyslíš. Objevili se další dva Crnci, Láďa a Štěpán. Po několika kolech Alažéru + piv zapadli a prohráli taky pár grešlí. Po půlnoci nás vylifrovali, tak nám nezbylo, než jít spát. Láďa si stele ve svý dodávce, my ostatní zalejzáme k Ivance do pokojů.
Po pátý hodině ráno společně s Pavlem strašíme, zatímco ostatní bucánkujou, až se okenní tabulky třesou. Za jeden a půl hodiny vyrážíme zjistit, jestli se dá někde koupit snídaně. Neuvěřitelný! Bratranec Okamury má otevřeno od ½ sedmý. Kupujeme si rohlíky, saláty ve vaničce a koláče, kafe a čaj. Cestou zpátky si fotíme ranním sluncem osvícenou kolonádu a lvy s koulema. Přinesený komponenty bez pitvání konzumujeme. Po snídani sledujeme vysílání v TV, popíjíme kafata a čajata, čekáme na další budící se Negry. Jakmile se všichni vystřídali u Okamurova bratrance, udělali ranní hygienu, si bereme bajky na projížďku.

Je po ½ desátý, stoupáme kolem sudu a Ludvíkovským traverzem jedeme do Bikecentra „U Spálený hospody“, kde děláme společný foto a Tom s Martinem, si nechávaj trochu poštelovat bajky. Martinovi se podělal teleskop sedlovky, takže doteleskopoval. Osvěžený a poštelovaný, pokračujeme na Polskou stranu singltreků, jedeme cestou Stare kopalnie k Czarnemu potoku. David prokousnul pneušku, takže opravuje. My ostatní se jdeme k Černýmu potoku osvěžit, páč je od rána zase „Palermo“. Někomu stačí, aby si opláchnul hubu, někteří si máchaj nohy, jenom Zdenda si ráchá i prdel, čímž zřejmě vyhání vlka. Možná, že vyhnal vlka, ale po proudu zničil život na několik generací. David úspěšně ukončil opravu, tak se vydáváme dál.

Chceme jet na Mlynici, jenže míjíme odbočku a omylem jedeme zpátky kolem Czerniawsky kopy. Stezky jsou jednosměrný, tak se nedá vrátit, ale naštěstí asi 20 metrů pod náma vede stezka zpátky k Černýmu potoku. Opakujeme nájezd pod Opaleniec. Povedlo se. Stoupání je dost drsný, takže já s Davidem šlapeme pěšky. Až to jde, zase jedeme. Na parkovišti u Mlynice krátce odpočíváme, než jedeme zpátky k Černýmu potoku. Jsem z tepla úplně vyfluslej, tak se jdu znova osvěžit do potoka. Ostatní jedou mezitím Lipovou stezkou k Cierniawske droze a pod Malou Gorou. Za Malou Gorou se vracíme do ČR a Rapickou stezkou k mostu na asfaltovou agónii. Údajně na mě čekali zhruba 15 minut. Nemoha se dočkat vyrazili agónií k Hubertce. Přijíždím ve chvíli, kdy už jsou na cestě vzhůru. Míjím odpočívajícího Davida, vidím záda nějakýho negra, ale je docela daleko. Je hic, že by psa nevyhnal! Venku jsou jenom bajkeři jedoucí v agónii ke Streitovu obrázku.

Asfaltkou sjíždíme k Červenýmu buku, kde najíždíme s Davidem na čevenou stezku, Libverdská strana. Všichni negři se znova shledáváme u Hubertky, ale ani dneska není otevřeno, tak občerstvení nebude. Po odpočinku pokračujeme Libverdskou stranou k Sudu na oběd. Drobných zranění přibejvá, ale na Polskou výpravu nemáme. Kousek před sudem, se někdo válí rozlámanej a okolo poskakujou jeho kámoši. Je to mezi stromama, tak není čas sledovat o co de. Naše vyjížďka končí po 37 kilometrech u sudu, kde je plno bajkerů. Naštěstí uvnitř není nikdo, tak obsazujeme místa u oken. Zjevuje se poslední člen našeho gangu, Ota. Venku se zatahuje, na Ořešník za Hejnicí prší. Zanedlouho fučí i tady a spouští se liják. Volný místa uvnitř se zaplňujou. Dostáváme píva a objednaný jídla. Cinkaj příbory, huby mlaskaj a liják netrval naštěstí věčnost, takže se po zaplacení posunujeme do penziónu, zatímco Ota vyráží na projížďku.

Na lavičce u penziónu počítáme šrámy a čekáme, až se uvolní místo ve sprše. Po sprše si dáváme dvacet i třicet. Vydatnej odpočinek vlejvá nový síly do žil, jenomže pívo ničím nenahradíš a tak se po probuzení ihned slejzáme pod pergolou. Okamura nestíhá odbavovat objednávky. Zatím si David a Zdenda opravujou prokousnutý pneušky. Vedle se na ohni grilujou kuřata pro cizokrajnou výpravu. Nám paní hostinská připravuje klobásky s křenem a hořticí. Gambleři opět vytahujou čertovy obrázky a Alažér je v plným proudu, až pětikoruny cinkaj. Někdy o 1/2 desátý se přesunujeme k Zelenýmu stromu. Přicházíme pozdě, kuchyně je zavřená. Marný jsou pokusy dostat nakládanej hermelín. Už můžeme dostat jenom brambůrky, pivo a víno. Po zavíračce jdeme spát, abysme se připravili na zejtřek.

Ráno probíhá podobně jako předchozí den. Nákup snídaně u bratrance Okamury, hygiena, balení a jedeme. Pár věcí si odkládáme do Láďova auta. Ten přemísťuje sebe i ložnici vozmo. My si bereme bajky z garáže a vyrážíme k Malý Skále. Prvních 10 kiláků stoupáme k nejvyššímu bodu trasy, Smrk 1124 m nad mořem. Od Ivanky jedeme přes Hubertku až ke Streitovu obrázku, kde to známe.

Dál šlapeme nad Rapickou horu až k Druhý lavičce. Skoro až k vrcholu musíme tlačit, přes balvany a kořeny. Na vrcholu u rozhledny je živo, neboť Klub Českých Turistů, pořádá výstup z opačný strany. Má to tu výhodu, že se na Smrku čepuje pívo a rozdávaj diplomy. Zatímco cesta k vrcholu byla samý pot a dřina, tak nahoře funí chladnej vítr. Vytahujeme šustky, popíjíme pivko, někteří dokonce vystoupali na rozhlednu a dělají si selfí s panorámatama.

Zkoncentrovaný nasedáme a pokračujeme na druhou stranu z kopce dólu, Věžní stezkou, na Francouzskou cestu. Tom nás naviguje po E3 hřebenovkou na Pytlácký kameny a Jelení stráň, což není tak docela bajkerská trať. Zatímco Pytlácký kameny se daly obkroužit celkem snadno, tak Jelení stráň a obzvláště klesání do Hojerovy jámy, jak jsme se shodli s Lukášem, bylo minimálně za trest. Naštěstí čas oběda byl blízko a po dobrým jídle bylo utrpení zapomenuto.

V Chatě Pešákovna vaří naprosto suprově a každej si přišel na svý. Po jídle dáváme odpočinek na prostranství před chatou. Za hodinu odjíždíme přes Jizerku kolem bejvalý sklářský huti na Protrženou přehradu. Na vyhlídce si necháváme udělat jiným bajkerem skupinovou fotku. Sjíždíme na Soušskou silnici, z níž odbočujeme po 300 metrech a stoupáme do sedla mezi Desenským hřebenem a Zeleným vrchem. Krátkým sjezdem se dostáváme na Protrženou přehradu. Děláme si zase fotky. Jsme v půlce dnešní trasy, teda zhruba na 30. kilometru.

Teď pojedeme hezky z kopce, nějakých 10 kiláků přes Desnou až do Tanvaldu. Nevím, jak ostatní, ale moje prdel je trochu otlačená. Už nějakou dobu. V Tanvaldu si někteří vybírají v bankomatech prachy. My, co vlastníme obchodní řetězce potravin „U mě, teda U Milana“, máme czechkoinů dost. Se silama už to tak slavný není. Peníze máme, můžeme vyrazit na Černou Studnici.

Jsme v nějakých 400 metrech a Studnice je o 460 metrů vejš. Po malým zakufrování nacházíme zkratku přes železniční trať a osadu Na Marjánce. Stoupáme a stoupáme. Velký Hamry 600 m, Zásada Zbytky 700 m, serpentýny Berany 750 m. Na rozcestí silnic s turistickou značkou se rozdělujeme. Lukáš ani nezastavuje a rovnou stoupá ke Kladívku. Následuje ho Martin, pak Tomáš. Něco mě kouslo a vyrážím taky. Ostatní vrchol objíždějí. Kupodivu to jde a furt se valím vpřed. U Kladívka v 850 metrech je živo. Na skále visí spajdrmeni, pod ní několik Crnců hlasitě mi vyjadřující podporu. V eufórii opětuju volání a chci jet bez držení. Ještě štěstí, že to do kopce dost dobře nejde, jinak bych zřejmě upad. Společně odjíždíme k rozhledně, kam si jdu koupit chlazenou limču. Po pořádným doušku sjíždíme dólu. V Horní Studnici se opět spojujeme se zbytkem výpravy a víceméně klesáme přes Maršovice, Dalešice, Sněhov na Malou Skálu. Tady je něják živo a rušno. Je to tím, že se koná fesťák Maloskalská Noc. Kontaktujeme Láďu, bereme si z auta věci a jdeme se ubytovat do Hotelu Malá Skála. Po 9 hodinách máme v nohách 63 kiláků, to si zasloužíme pořádnou sprchu a vydatnou večeři. Očištěný, vymydlený jdeme na terasu povečeřet a povyrazit se. Skoro všichni si objednáváme Hambáč a pivko nebo Colu, případně víno.

Ale jako aperitiv pořádnej Koksák! Zábava se rozproudila až hanba, k tomu nám Tomáš pouští Muchu. O ½ jedenáctý platíme a většina z nás jde spát, né tak noční ptáci, kteří nemaj dost a jdou se dorazit jinam, takže nás po návratu budí klepáním, aby se dostali na pokoj.
Ráno se budím zase brzo, sleduju příjezdy a odjezdy vlaků, východ slunce na Suchýma Skálama. Jeden za druhým se Negři budí. Provádíme ranní hygienu, balíme věci a můžeme jít snídat. Snídaně v podobě žrautových stolů nám umožnila dát si, co libo. K dispozici jsou housky, salám, med, máslo, bábovka, musli, čaj, kafe, ovocný a zeleninový šťávy. Během snídaně se dozvídáme, že Lukáš v krasojízdě nepokračuje. Takhle si představuje opravdové kamarádství?!!! Zdraví je mu milejší, než Negři! Si děláš prdel, né?! Né, opravdu, bez prdele! Nejedu! Nu, co se dá dělat, pojedeme bez Lukase. A taky bez prdele! O 1/2devátý se loučíme s Lukášem a Láďou. Vyrážíme na poslední a dlouhou štreku. Ejhle! Po nasednutí, nejenom, že nejedu bez prdele, ale naopak! Je tam! A jaká! Bolavá! Jedeme podél Jizery, až na konec Rakous. Čistě omylem odbočujeme na Zbirohy. Je to do serpentin, není to zkratka, spíš naopak a do kopce. Do velkýho kopce! Vejškově je to asi takhle: „Z 250 metrů do 460 na dvou kilometrech.“ Vražda! V Besedicích jsme na vrcholu, tak zase dolu, do Klokočí. V Klokočí u Rotštejnu míjíme odbočku, jsem zbaven funkce navigátora. Kousek se vracíme, bohužel do kopce. Po modrý značce jedeme do Vesce, odkud stoupáme přes Prackov na Hamštejnský hřbet pod Kozákovem. Do stoupání, jako obvykle, vyrazili tahouni Pavel, Martin a Tomáš, následováni zbytkem pelotonu. Na chvostu se plahočím, teda tlačím kolo já a můj stín, ačkoli i ten mě občas předjede. U Vzdychánku nedlouho vzdychám, lapám po vzduchu, doplňujeme tekutiny. Sjezd do Záhoří, si zpestřujeme držkopádem. Klucí jeli dost blízko za sebou, když Pavel lehce přibrzdil, protože před ním někdo taky přibrzdil, takže se stal držkopád s fatálním poškozením bajku a lehkým otřesem Zdendy. Když se Zdenda vymotal ze spleti kol, přepočítal šrámy, tak zjistil, že patka přehazovačky je ohnutá a přehazka vadí v otáčení kola. Přivazujeme přehazovačku k rámu a popojíždíme do Záhoří.

Před pekárnou Zdenda zkracuje řetěz, aby se mohl dostat k nádraží v Železným Brodě. Fotíme si ho na věčnou paměť, pak se loučíme. Zdenda jede do Železňáku na vlak, my míříme přes Zdoliny, Blatiště do Semil. V Semilech máme za sebou jenom 25kiláků. Na oběd je brzo, proto projíždíme Semilama a údolím Olešky jedeme přes Bořkov k Suticím, kde odbočujeme na Hřeben a Čikvásky. Z Valdic sjíždíme do Kundratic. Bohužel hospoda je tady zavřená, nefunkční. Musíme jet dál a doufat, že někde nějaká bude. Sotva pletu nohama, prdel bolí jako čert. Kluci se mi ztrácí z dohledu. Za Kundraticema zastavuju, dávám si musli tyčku, piju vodu. Přemejšlím, že to v Roztokách zabalím. Po několika minutách nasedám a „pletu si svetr a jih“. Negři na mě čekaj na vrcholu stoupání. Chci, aby mě zahrabali v pangejtu, ale voni se jenom tleměj. Nasedáme a zase jedeme. Mám pocit, že se motáme v Kruhu. Skutečně, projíždíme Kruhem do Roztok u Jilemnice, tady konečně nacházíme otevřenou Restauraci. Restaurace U Bönischů s malou zahrádkou akorát pro nás, nikde nikdo, to jsme potřebovali. Záchrana v poslední chvíli. U okýnka si objednáváme pití. Někdo pivo, někdo červenou limonádu, nebo obojí a k jídlu co kdo snese. Po obědě to chce něco sladkýho. Kousek vedle restaurace je cukrárna. Odvážlivci si dávají zmrzlinu, já přemejšlím nad věnečkem a rakvičkou. Radši nic.

Svůj nápad s vlakem prozatím ruším a s ostatníma pokračuju v jízdě. Že prej nepojedeme přímo, ale kopec objedeme přes Karlov a Žďár. Ještě nejsme ani pořádně z Roztok a rovina se dost naklonila. To sme teda pěkně v Prklíně, běduju. Naštěstí se to po 400 metrech srovnalo do normálu. Vítr nám fouká do zad, to se to jede. Na Červeným kopci se odděluje grupa do Dvora Králové. David, Ota, Pavel a Štěpán jedou směrem na Nedaříž a Horka u Starý Paky. Já, Martin a Tomáš jedeme na Studenec. Přejíždíme silnici číslo 293 do Bukoviny, shodou okolností je to 50. kilometr. Několik kilometrů nemusíme šlapat, nebo jen lehce. Na bolavou zadel, to nemá vliv. Za koupalištěm v Dolní Kalný, najíždíme na cyklostezku a tím pádem nemusíme jet po poměrně frekventovaný silnici č. 16. Projíždíme Kalnou, Slemenem, Horní, Prostřední i Dolní Olešnicí, ale pak na 16ku stejně musíme. Poposedávám si na sedátku dopředu i dozadu, jenže mi to nepomáhá. Vyzývám k zastávce u hospody za Olešnicí ve Vestřevi. Za 15 minut se trochu vzpamatovávám. Pokračujeme. Přejíždíme Labe, železniční přejezd u Chotěvic a skrz Chotěvice jedeme k Pilníkovu. V Pilníkově odbočujeme na spojovačku k Dolcům. Nevím jak ostatní, ale já dodělávám. Připadám si jako „delfín“, jedna hemisféra mozku se raduje z bajkování, druhá se snaží udržet zuby-nehty na trubkách. Už několik desítek kilometrů se tvářím urputně. Až mi budou dělat plastiku prdele, můžou si vzít kus gzichtu. V Dolních Starých Bukách míjíme pomyslnou značku 75 km. Už od Vestřevi čujeme od hor nějaký mračení a před Dolcema se zahušťuje. Na Dolcích, repektive u Severky, sesedáme a pořizujeme si závěrečný, rozlučkový pivo. Než si stačíme ťuknout, spouští se první kapky s hromy a blesky. Liják všechny zahnaní dovnitř Severky, no, nezbejvá než si dát další. Přeháňka se přehnala, hurá do sedel a na zteč posledních kilometrů. Teď už jen nuda, nuda, šeď, šeď. Pod Gablenzem se loučíme a rozjíždíme se k domovům. Po 85 kilometrech je konec. Proslýchá se, že Dvorská grupa Negrů jela po odpoutání systémem TopGear. Když Ota píchnul, Pavel přidal, nechal zbytek opravovat, takže stihnul dívadlo. Jsou to ovšem jen zákulisní tlachy a víc k tomu určitě napíší aktéři samotní. Faktem je, že celkem jsme najezdili od čtvrtka 31. 5. do neděle 3. 6. 2018 víc jak 200 kiláků. A to je asi tak všechno, krom puchejřů na prdeli. Opravdu jsme to ujeli! A bez prdele.
Zapsal vrchní kronikář Milan.

Odkazy na fotky:
https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72157667660965697
https://pavelhrnecek.rajce.idnes.cz/Crnci_na_Singltreku_pod_Smrkem/
http://crnci.vtestu.cz/
https://photos.google.com/share/AF1QipO9hLWkPXUUvT0kp0aNNBabWpiR6S8fCGD_-dWiseUbddccteyeHgxEAVCr4XgqNg?key=cWZIN0JFc3FvX3hwWjJ4U3hRZ21DWFJSbDM0SzFn
http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369
https://www.flickr.com/photos/obojetnik/albums/72157667709970917