Stránky

neděle 13. října 2024

Rychleby 2024

Ve čtvrtek 3 října jsme vyrazili na takto skromně pojmenované podzimní soustředění do nám již notoricky známých Rychlebských hor. Čtyřdenní pobyt měl být jako vždy bajkerská nirvána, ale nedávné katastrofální povodně a víkendové uplakané počasí trochu omezilo počet kilometrů. Přesto jsme si užili a i ti co podléhali trudomyslnosti a moc se jim nechtělo….že Mahony? Že Bárte? :)

Takže pěkně popořadě.

Podotýkám že nikdo, ani čerstvý rekruti co byli poprvé se do sepsání reportu nehrnuli a dvorní kronikář, božský Gandalf, chyběl. Tak tedy Já. A tímto si vyhrazuji právo na občasnou chybu a drobné nepřesnosti ve sledu událostí. Macháňova (legosada) golasada a hlavně 13tka ořech totiž způsobují to co moucha TseTse a taky výpadky paměti.

Takže pěkně popořadě.

Já, Mahony a náš řidič Bartošů Péťa, Maruškou zvaný „hezounek“ vyrážíme v 8:30 směr Trutnov. Za námi jede nováček, jeho Veličenstvo pan Král, který na Kryblici naloďuje Tomíka. Cesta plyne a z ničeho nic jsme v Polsku na benzínce kde už čekají Lukáš a dodávka druhého nováčka Kamila Bartoše. Teď při psaní si uvědomuju že dva Bartošové jsou docela dost :-)

Kamil krájí bábovku a okolo se srocují R. A. Dvorský mladší, pán z Bútánu a HiltiMan. Popíjeme kafe, pojíme bábovky a hurará dál do nitra Jeseníků.

Kladné pocity z příjezdu do Černé Vody na Kovárnu, již notoricky známou negerskou noclehárnu narušili pohledy na řečiště jinak klidných říček a na dvorky domů kterým vodní živel pocuchal fasádu. 

Vybalit, přestrojit a vyrážíme na obligátní jízdu podél Černého potoka do Vidnavy. Stačili tři, čtyři kilometry a už jsme svědky toho co voda jinak malého zurčícího potoka dokáže. Podemleté břehy zasahující až do trailů, dřevěné lávky se válejí o pár metrů dál v trávě a některé můstky chybí zcela. Nedá se nic dělat a tak jdeme dělat. Odklidíme nějakou tu větev, kládu či vrátíme lávku na místo, aby se trail dal jezdit. Jsou to jen malé krůčky pro lidstvo, ale velké skutky pro negry! Koupaliště ve Vidnavě je ve strašném stavu, ale tábor není vůbec. Chatky jsou tak nějak bez ladu a skladu naházeny na kraji lesa. Smutný pohled a to jsme ještě nebyli ve městě! Chceme jet na oběd a samozřejmě na pivo. Janis má zavřeno, ale to měl i loni a myslím že i předloni. U Sysla taky ne, ale restaurace Na Rynku má „open“ a tak tedy sedáme a objednáváme pivo. Paní majitelka nám nabízí včerejší fazolačku (to po ní pan Král asi tak strašně ….) a jelikož má krásný třízubí úsměv tak neváháme a jíme. Nevím proč, ale po pivu vždy nějaký blb vymyslí koksáky a Švábuv bratr zase vytáhne skleněnku a já začínám ztrácet paměť a zábrany. Naštěstí video v telefonech maká dobře a po úspěchu filmu „Cesta dostředu země“ se tento rok s pohyblivými obrázky roztrhl pytel. Proto jsem zopakoval jak to s tím koksem vlastně bylo. Ovšem je to jen vyprávění co jsem pochytil od Milána.

 

Vypito, snědeno, vyhuleno a jedeme přes polámané mosty, po silnicích které už nejsou, kolem skládek odpadu na stanoviště místních hasičů pozeptat se kde by asi tak byla naše pomoc potřebná! Tomík dohaduje práci na zítřek a jede se domů, do Černé vody, do Kovárny, do prdele to je smutný pohled na tu zkázu. Na Kovárně Veličenstvo upeče či uvaří, nerozumím tomu, delikatesní SUV kolena a jde se na pivo ke Kaštánku. Nevím kolik jsem toho vypil, kde jsem ten den udělal chybu, ale musel jsem si udělat trochu pohodlí na sále a chvíli poslouchal za dveřmi. A co nevím, to se nestalo.


Poznámka editora: Zde je jista mezera, autor članku vynechal pasaž spojenou s Navštěvou hospody u Kaštánku, kde se popíjelo, hrál fotbalek s vojáky, kterých byla plná hospoda. A Pája si ducnul a halavně celou dobu poslouchal za dveřma. Pan král slavil narozeniny a misto chlastu přivezl Sous-vide kolena a tak jsme se ještě před hospodou neskutečne naspali výborným kolenem :-)

 

Dobré ráno! Je pátek. Parta negrů po snídani v montérkách a různých jiných pracovních hadrech nasedá do Macháněho dobytčáku. Po dohadech o to kdo bude řídit, které trvali přesně 3 plechovky piva se Mahony se slovy „to by jsme nikdy nevyrazili“ chopil volantu a jedeme směr Velká Kraš. Hasiči nám přidělili dům ve kterém shodou okolností bydlí ona třízubá princezna z hospody Na Rynku a tak se na sebe usmějeme (32 vs. 3 zuby) a jdeme makat. Chlapci se do toho pustili opravdu poctivě a odvodnili celý dům. Bodejť by ne, když dohlíží šéf konkurenčního povodí Labe a šofér z MěVaKu! Pán z Butánu zase odborně kladl jemu tak blízkou „netkanku“, instrumentář Poník má z Hilti vědomosti ohledně nářadí, Mahony jakožto hasič je u katastrov jako doma a ostatní profesionálové ve svých oborech makali jak ďasové. Jirka Macháček si popotáhnul ze šlukovky a rozpoutal Vidnavský masakr motorovou pilou! Musím vyzdvihnout odvahu T-500 který mu podával materiál a ať měl Jirka pilu, nebo kalač, nebál se a držel! 

 

Opravdu důležitou, i když ostatními kritizovanou funkci jsem zastal Já (pan Hrneček) a David Šváb! Jednalo se o mentální intervenci místním lidem! Taky jsme se zhostili funkce zásobovačů a zajistili dýňovou polévku, smažák s hranolkama a štrůdl. Byla také vodka, ale tu stačil spolykat Šwab s paní co skládá už osmým rokem puzzle a které utekl manžel protože zjistil že je homosexuál. Takovýchto intervencí bylo více ale skromnost mi nedovolí se vychloubat.

Prostě, udělali jsme toho dost a je na čase si odpočinout u orientačního cyklozávodu, který připravil náš guru vkusné zábavy a grafického designu Tomík.

 Jsme převléknutí a po krátké instruktáži sedáme na kola a hurá do terénu. První parta ve složení Butič, Šmejdil a Ponko vyrazila na trasu a po nich v deseti minutových intervalech dvojka v sestavě Dvorský, Markl a honící psy Král s Kakamilem. Trojka Švabach, T-500 a T-1000, no a to nejlepčí nakonec Já, Tomík, Mahony a Bart. Hra měla několik zastavení s intelektuálně praktickým rozměrem, rychlostní erzetou a vodníma hrátkama. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých checkpointech. Jen povím že v hospodě Staré kino byl neuvěřitelný Vašo Patejdl který hrál hru s námi. V lomu byla studená voda do které vlezli jen magoři a že jsme přijeli do cíle zmáchaní, žíznivý a za tmy. Cíl byl U Kaštánka, ale večeřeli tam zrovna vojáci, tak jsme se jeli zkulturnit a ohřát do kovárny. Tady bylo taky vyhlášení, které bylo od začátku jasné, kdyby Tomáš prostě nebyl hodný entomolog a milovník robotů. Tato parta totiž nedokončila závod a nekoupala se v lomu. Měla být tudíž DNF! No ale přej a bude ti přáno! Kdyby Tomík věděl jak bude Švábik s tou zlatou otravnej, určitě by to přepočítal jinak. No a proto že umíme ocenit práci druhých, tak Buťák rozvine červený koberec a předáme Rejžovi Oscara za film který by bez nás stejně nevznikl.

Udělali jsme si žízeň a Danek zimnici. Do hospody jsme už nevyrazili, basy piv byli na terase, kořalka na stole a asociál Ladza Markl, který se na rychlebách ukázal po šesti letech přinesl balantýnku. Ok, jsme doma, pije se, T-1000 tahá 13tku ořech a dál mám trochu mlhu. Jen vím že už zase otravuje Šváb se šachama a pan Král spí v křesle.

V sobotu chčije a chčije a tak jen dojdeme pro snídani, basu piv, Poník vaří špageti, buřty v pivu a dojídá se polívka z pátku. Pan Král se chystá k odjezdu protože má ještě jiné neodkladné alkozáležitosti v DKEY a bere sebou Mahonyho kterého postihla zimnice a jak se později dozvídám tak i sral a blil.

Odpoledne už neprší, jen vydatně mrholí a tak jedeme poděkovat Patejdlovi za jeho ochotu a pohostinnost. Děkovačka ve stoje s potleskem se zvrhla ve vypitou hospodu, nějaké to nactiutrhání, bratříčkování s domorodci a jedné paní jsem vysvětlil, že její manžel Vilda je debil a že by se měla rozvést. Takže taková klasika, platíme a nasedáme na kola. Někteří až napodruhé a David Š jde pěšky, protože jak víme kolo má jen jako záminku k nezřízenému víkendovému popíjení. Čtyři kilometry po asfaltu v dešti a jsme zase U Kaštánka! A zase alkohol a zase ostuda (né všichni samozřejmě), pan Bartoš dokonce inzultoval vlezlého hasiče a pak jel stíhat Buta na jeho kole, protože On zase odjel na jeho! Pak si jen matně pamatuju jak jsem chtěl jít spát a jak mi Poníkův pokoj nadává a jak mě Bart odvádí na kutě.

No a neděle je klasika. Déšť a trochu té kocoviny řekli dost a tak snídaně, poklidit, sbalit a hurá domů.

Závěrem jen krátké moudro: Ti co nejeli jsou KOKOTI:)

Autor: Pavel Hrneček (Brad Pitt)

Foto: https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720320952567

pátek 4. října 2024

Charitativní orientační závod MTB

Závod se koná 4.10.2024, start 15:00 v Černé Vodě, startovné dobrovolné 500,- na učet 11559889/5500

čtvrtek 20. června 2024

1000 Brodů bajk

Sehnat ubytování v oblasti mezi Čáslaví a Ledčí nad Sázavou je umění. Né že by tady nic nebylo, ale pro 16náct negrů prostě není nic vhodnýho, než autokemp. Autokemp Zbýšov, ale byla dobrá volba. 4 chatky s rychlovarnou konvicí, lednicí, 5ti postelema, sociálkama naproti chatkám u huby a teplou vodou tekoucí imrvére. 

Co víc si přát. A taky bazén byl v ceně zájezdu. 20týho června se několik týmů vydalo ku Zbýšovu ubytovat. Jako už tradičně se Tom a Dejf vydali na cestu kolmo a ke svejm 130ti kilometrům si přidali část z 1. etapy týmu, který přijel do kempu na 10tou hodinu. 1000 brodů inicioval Hrnec pod dojmem z přečtení mýho vandrovního reportu, a proč mu teda nevyhovět. Jako obvykle jsem nejprve kveruloval, že brody jsou hluboký, plný kamenů, písku i bahna a že to bude peklo a tak. Neoblomně trval na brodech, tak je měl mít. Po příjezdu a ubytování, montuju e-bajk k prní jízdě. S Hrncem jedeme nakoupit pár věcí do místního Bala marketu. V chlaďáku objevujeme výtečně vypadající pochoutkovej salát. Necháváme si naložit 10, 20 deka. K tomu kousek sekačky s rohlíky, no a pár dalších prkotin k tomu. Pak zpátky do kempu, posvačit a vyrazit. První etapu si užil Petr Bartoš, Zdeněk Kubík, Dan, Janko Tlačič, Pavel Hrneček, Jiří Ponko, Já – Slim. A opět to byl Hrnec, kterej 1.etapu k lomu Borek inicioval. Vyjíždíme okolo zbýšovskýho rybníka lesníma pěšinama k silnici. Skrze Klucké Chvalovice, Vlkaneč a Římovice vjíždíme na kraj Golčova Jeníkova, kde u rybníka Valcha způsobujeme dopravní kolaps jednomu důchodci jedoucí Schade filckou. Náš obrat o 180stupňů ho malounko rozhodil.

Hned nám však pokynul, ať dokončíme protisměrný odbočení na hráz rybníka. Naše motání nebylo bezúčelný, mělo nás dovízt k Hospůdce u Vodníka, naneštěstí otevírající až v 17hodin. Místo pivka se šineme dál. Napojujeme se na dálkovou trasu „Via Czechia- centrální“ a za kaštanou álejí se Nasavrky válejí, my však jedeme do Vilémova. U zámecký brány máme dotaz ohledně hospody. Gaspadin bajker, děl rabótnik, što takóje gospoda nu vódka. Idítě na právo i patom „doprdele jak se řekne ukrajinsky do… kopce!“ A tam to musí najít i blbec, teda i vy. Jedeme na pravo, jenže tam je konec obce. Ještě jedno optání, tentokrát u domorodců a jedeme zpátky. Je to dólu a u zrcadla v pravo a do kopce. Hmm u zrcadla, ale kterýho, je jich tady víc. Hle! Na opačný straně než nás poslali UK rabotčiky, je Hospoda u Mnicha. Jen je opět zavřená. Pokračujeme kolem dalšího zrcadla a tentokrát opravdu do kopce. Na rynku a na rohu stojí restaurace Kolovna, má otevříno, vaří, piví, no super! Obsazujeme zahrádku, a tu náhle přichází Květa Fialová, jak ji pojmenoval Hrnec. Objednáváme si jídlo, pití, Hrnec koketéruje s Fialovou Květou, kmitající a s úsměvem mu na jeho otázky odpovídá. Mezitím dávám tajný signál Tomovi s Dejvem, kde se nacházíme. Jsou nedaleko, tak přijíždějí a přidávají se k nám. Naobědovaný, spokojený platíme. Je 20.6. a to má svátek Květa. Hrnec objednává Květě Fialový drink dle jejího výběru a pak už jen srdcervoucí loučení.

Odjíždíme do lomu, kam to je přes Kralovice necelých 5 kilometrů. Stojíme na hraně lomu, krása stíhá nádheru, teď musím povědět legendu o autobusu ležícím na dně. „ To bylo jednou takhle v neděli, nebo v únoru. Řidič dálkovýho kloubovýho autobusu, měl zpoždění, když jel na vejlet s rodinou. Jel jako Niky Lauda kříženej s Fitipaldim, aby dodržel jízdní řád. Tehdy vedla silnice těsně na hraně tohohle lomu, né jako dneska 300metrů vocaď. A páč byl ten únor, vedro k zalknutí a zrovna se táhli raci pářit, stalo se to velký neštěstí. Z jedný strany se řítí autobus, z druhý Wartburg de Luxe. V nepřehledný zatáčce, na neštěstí přesně u lomu, se jde, asi tak dvoumetrovej rak pářit. Jak si to tak štráduje, jak jinak, než po zpátku, nevšim si, že se naň řítí z jedný i z druhý strany ty dvoustopý vozidla. Je jasný a ten kdo někdy šel po zpátku, to může potvrdit, že jednoduše přehlídnete i slona, natož autobus. Takže to bylo na těch řidičích a to byl ten káme úrazu. Řidič autobusu strhnul řízení doleva, jako že ho objede v protisměru, jenže tam za zatáčkou jel ten Lux. Nevyhnutelný se stalo! Obrovská rána a Lux srazil svým ďábelsky laděným motorem autobus ze skály do vody a pak s plesknutím dopadl na hladinu rozčeřenou autobusem. 

 Záchranný práce začaly okamžitě následujícího roku, když už bylo jasný, že se nikdo, krom pozůstalých nevynoří. Tehdejší technika nedovolila vytáhnout vraky na břeh a tak je na dně autobus i s řidičem. Rak utrpěl šok, takže z páření ten den nic nebylo. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, až na řidiče ti mají bauli do dnes.“ Jakmile se negrům podařilo zavřít hubu, už si stahujou Zdenda, Dan i Tomík kaťata a vrhají se do modrý vody, ačkoliv uprostřed hladiny plave nápis „Zákaz koupání!“ Ale oni se nekoupou, je teprve čtvrtek a do soboty daleko. Voda je za chvíli přestala bavit, tak vylezli. Ostatně s vrchu byla ta tekutina modrá, takže vitriol a v tom se dlouho vydržet nedá. Necháváme se vyfotit příchozí partičkou, uvolňujeme místo a objíždíme lom dokola kolem. Cestička je nejetelná, tak spíš tlačíme. U bejvalýho vjezdu do těžiště je přístup k hladině bez komplikací. V mělký vodě na nás pokukujou raci. Stačí trochu šplouchnout a už se schovávají do větší hloubky. Dan jednoho šikovně chytá. Vyfocenýho ho zase pouští ke kámošům. Odjíždíme od lomu. V Kralovicích odbočujeme na Dálčice, Petrovice u Uhelné Příbramě, Leškovice. V Habrech na náměstí zastavujeme u Kavárny Na cestě. Malý občerstvení přichází vhod. Zmrzlina, domácí limoška, kávička, zákusky. Odpočinutí pokračujeme po modrý značce na Chrtníč, Okrouhlík, Hrbolku až k Mariánský studánce se zázračnou vodou, kterou se neodvažujeme použít. V Leštině byl ještě jeden pokus o hospodu, naštěstí neúspěšnej. Kolem Kounickýho rybníku a Nový Chraňbože, kde rozjetí Hrnec, Borek a Dan mizí za silnicí kamsi, odbočujeme do Chlumu.

Na odbočce ke zřícenině čekáme na bloudiče, jenž nejedou. Čas čekání trávíme opravou Ponkova řetězu. Když se bloudiči neukázali, vedu zbytek k rozvalinám hradu ze 13.století. Z hradu se zachovalo torzo hradního paláce a klenutý sklep s hradní studnou. Slavatové drželi hrad skoro 300let. Zanikl za 30tiletý války. Ještě jim du ukázat ještěra z třetihor. A viděli hned dva, jednoho ze dřeva a druhýho jak si frotýruje chobot:-). Od hradu jedeme do Zbýšova. Někde mezi Chlumem a Zbýšovem, ještě ukazuju negrům nepoužívanej asi 300let starej kamenej mostek, klenoucí se nad Klejnárkou a stojící vedle současnýho mostku. Ve Zbýšovským kiosku Dejvid už na nás u píva čekají zbloudilci. Tou dobou jede v našich stopách Švábik, Zbynďa aliaz T500 a Jirka Macháček aliaz T1000. My co nechceme za jídlo utrácet, se jedeme do kempu vykoupat a navečeřet. Pak se vracíme zpátky ke kiosku a než nás okoušou komáři dáváme si ještě ňáký ty tekutiny s vitamínem bé. Jedno, dvě a víc. Těsně před soumrakem přijíždí Švábikova skupina. Cestou ladili do Bmoll bílím vínem a nevyhnutelně to muselo na některý jedince silně zapůsobit. JM – T1000 tak běhá po pláži rybníka po čtyřech, jen prozatím neštěká. Po zavíračce se vracíme do kempu, kde zábava ještě ňákou chvíli pokračuje.
Ráno se postupně budíme, děláme hygienu a snídani. Dneska jedeme do Kutný Hory. Trasa nás vede přes Opatovice, za kterýma u Třískovce odbočujeme k rybníku Schor u Hološína. Polema  přijíždíme do Paběnic ve kterých je rozebraný most. Naštěstí je vedle lávka pro pěší, takže nemusíme po objížďce. Na konci Paběnic odbočujeme na Lány, ze kterých se kolem Habřiny dostáváme do Korotice, Březový, Bykáně a Malešova.

 V Malešově je prej  „Přátelský pivovar“. Ale houbelec! Má zavříno, tak musíme vzít za vděk krámkem u Nguena, kterej má přátelsky otevřeno 7/24 :-). Vyzmrzlinovaný, případně vyplechovkovaný se vracíme na trasu. Písečný vrch 356mnm, trejlík loukou dolů k Vrchlici, lehký výjezd ke klenbový hrázi vodní nádrže Vrchlice. Zpátky, skrze chatovou osadu nad Velký rybník, prudkej sjezd dolu k malý pláži. Tady se peloton trhá. Jedni se koupat chtějí jiní nikolivěk. Zůstává Tom, Jiří T1000, Zbynďa T500, Hrneček, Švábik a já. Ostatní pokračujou dál. Když se chlapci ve vodě dost vydováděli, nasedáme a pokračujeme do Kutný Hory. Takřka nejetelná stezka nad břehem rybníka si vybrala svou daň. Jirka T1000 píchnul, takže na něj marně čekáme u hráze Velkýho rybníka. Zbyňďa T500 se pro něj vrací a pak se vrací k nám, nám to sdělit. Bere si od nás pumpičku, posílá nás do KH, vrací se za T1000 s tím, že až to slepí dojedou nás. Od hráze Velkýho rybníka vede turistická stezka podél břehu říčky Vrchlice. U Spálenýho mlýna se noříme do 150metrů dlouhýho, částečně otevřenýho tunelu, kterej se vynořuje před dalším mlejnem Dänemark. Vrchlice dělá pod hradištěm stejnýho jména esko, který kopíruje i cesta a za 200metrů je další mlejn, tentokrát Vrbův.

V Hutích míjíme svatýho Jana Nepomuckýho, boží muka a to už jsme na předměstí Kutný Hory. Odbočujeme do prava, překonáváme po mostě Vrchlici, za mostem levá a po opačným břehu, sevřeni řekou a železniční tratí Kutná Hora – Zruč nad Sázavou, projíždíme pod panoramatem Chrámu sv. Barbory a Jezuitský koleje, stojícími nad námi na druhý straně údolí. Dvakrát křížíme trať, sjíždíme k Vrchlici, překonáváme ji, serpentýnou pod Jezuitskou kolejí stoupáme do vnitřního města. Od předjezdců máme info, že jsou v restauraci Kozlovna, někde u Barbory a tak jedeme kolem Jezuitský koleje ke Chrámu sv, Barbory. Tomík u stánku zjišťuje, že Kozlovna je na opačným konci ulice na Komenského náměstí, kam se spolu s davy Japonských turismatiků přesunujeme. V průjezdu odkládáme kola, sedáme si k ostatním negrům a objednáváme si. Po nějáký chvíli přijíždějí opraváři Jiří T1000 s mechanikem T500 Zbynďou. Všichni si dáváme oběd a tekutiny. Na takhle významný turistický místo, jsou tu naprosto slušný ceny. Důkladně najedený a napojený odjíždíme skrze město na Kaňk s tím, že se zastavíme v Městským pivovaře na jedno. Hmm, opět přátelskej pivovar, peněz ani zákazníků nepotřebujíc. Nechtěj naše peníze, nebo je možná zákazníci otravujou, tak jedeme dál. Protože se chceme aspoň trochu motat, tak se chvíli motáme dokola na kruháči v místní části Šipší, zahušťujíc tak dopravu, ač se motáme doleva. Jen se vymotáme je tu bitva! Kutná Hora 1421 a s ní stoupání skrze vyžilý sady.

 Za silnicí se z mírně stoupající stezky, stala silně stoupající asfaltka. Tu už s náma nejede Švábik, otáčí to na základnu a pak se motá kdesi v KH. Statečnější negři se nakonec vyškrábali pod rozhlednu Havířská bouda, kde se v restauraci počali osvěžovat. Teplo je pekelný, padlo nejedno pivo a limo. Na schodech si pomlácený negři poměřovali šrámy a různý to tepenný krvácení. Než vykrvácejí, musíme pokračovat dál z Kaňku do Sedlece. Skupinu nabádám, aby mě těsně následovala. Objíždím rozhlednu, za kterou mizím v prudce klesající, zarostlý stezce. U rozcestí křiknu dozadu: „ V levóó!“ a mizím v porostu. Ze zadu slyším jen výkřiky úžasu, možná děsu, to jak se postupně negři spouštěj stezkou dólu a výkřiky „ V levóó!“, aby se následující neztratili. Po 150ti metrech zastavuju, šikujeme se, sjíždíme dalších 100metrů přírodního trailu. Jsme nad nevysokou skalní vyhlídkou nad Sedlcí. Náký to selfí a fíííí, valíme to k stezkou k louce. Spolu s Bártem mastíme až ke kostnici, kam ale dorážíme sami. Čekáme, nikdo nepřijíždí. Jedu zpátky, nikde nikdo!? Vracím se ke kostnici, odkud se nehneme. Bárt si jde pro kafíčko, já si dávám zmrzku. Po 1/2hodině jsou tu. Jiří T1000 měl opět defekt. Dejf se těšil do kostnice v Sedlci, ale mraky lidí ho odradili, takže začínáme s návratem. Překonáváme silnici první třídy č.2, objíždíme Hostinec U Zlatého Lva, stojícím naproti chrámu na nebe vstoupení, napojujeme se na silnici 126 Kutná Hora – Zruč, ze který se po dvou kilometrech ve stoupání pakujeme pryč na Perštejnec.

 Ještě před Perštejncem čekáme na opožďujícího se Janka. Opět si nedal k jídlu flákotu, tak nemá ten správnej štóm. Furt říkám, že ho ta zelenina oslabuje, ale nedbá. Před Olšanama si trháme třešně při čekání na známý opozdilce. Přední voje uhání napřed. Za Olšany měla bejt zkratka okolo střelnice. Bohužel se polňačka po párstech metrech změnila v pole, tak nám nezbylo, než se odbočit zpátky k asfaltce do Nový Lhoty. Projíždíme Souňovem k Vápence u Třebonína, takže překonáváme první brody. Další prudký stoupání do Třebonína, vrstevnicí do Horní Dubiny, lesama houpačky, sjezd k Paběnickýmu potoku, brod a výjezd na Hřeben, Pod Milířem, Milíř, rybník Světlík a jsme u Hološin. Od rybníku Sochoř už to známe z rána. Teď jen opačně, Třískovec, po silnici do Opatovice, kilák a sme v autokempu. Očista do čista, udělat večeři, alespoň já a Zdenánek jsme se v kuchyňce sešli. Najedený se jdeme dorazit do kiosku Dejf na pláži rybníka. Vokousanej od komárů, utahanej si jdu lehnout, jako že se vyspím na zejtřejší Brody. Málem by se to povedlo, nebejt zavíračky v kiosku. Mezi chatkama jela párty dál. Jako svačina posloužila letitá konzerva surströmmfujtajblu. Vykvašená ryba byla zcela ztrávena sama sebou, zbyly jen blitky, kostra KateWinsleď a smrad. Otevření se ujal Čovkař Bárt. Nám stačilo nebejt po větru. Zábavu nám utnul déšť.
Ráno bylo jako vyměněný. Stopy po dešťování se pomalu ztrácely, jasnej den začínal. Snídaně, hygiena, natočit několik záběrů do negerskýho videa. Rejža Tom uděloval příkazy, zároveň kameroval, Hrnec dělal klap, přičemž vykřikoval:“ Rukafice poprféé, rukafice podruché!“ Několik dalších záběrů a můžeme vyrazit na BRODY. V kempu zůstává T1000 a pomocník vaření Šváb, kteří budou vytvářet kotlíkovej guláš na ohni z tvrdýho dřeva.

 My ostatní jedeme směr Opatovice, kde uhejbáme do polí a lesa. Míříme k Doudovskýmu mlejnu. Ještě před rokem tu stálo torzo bez střechy, teď je všechno zplanýrovaný, zústal jen obnovený prázdný rybník, domek na soutoku Klejnárky s Vranidolským potokem a Mongolská usedlost za rybníkem. Jedu ukázat místo kde bylo nalezeno 300pražských grošů a pomyslný trempskej hřbitov. Pak už můžeme protnout brod na Klejnárce. Ten první byl na Vranidolským potoce k pokladu. Míjíme opuštěnou dřevěnou chatrč a po pár stovkách metrů je tu další brod. Všechny moje obavy z vysoký ledový vody jsou pryč. Červen byl suchej, tak je hladina na minimu. Jedinej problém tak mužou bejt kluzký kameny a tůňky. Čas od času se některýmu negrovi smekla pneuška po slizkým šutráku, občas se někdo zasekl v tůňce. Nejvíc tím trpěli Dejf s Tomem, kterým se gravely mající úzký pneušky občas zasekly v písku či bahýnku. Štěpán zase hned v úvodu trhnul řetěz, čím přivolal tým radilů a taky jednoho zachránce, kteří se nad nešťastníkem srotili a radili. Zachránce Hrnec vyndal svou kilovou sbírku spojek, vybral nejvhodnější a nabídl opraváři Štěpánovi. Nebejt Hrnce tak TopGear se Štěpkou. Takhle se mohl brodit s náma dál. Brod stíhá brod. Projíždíme skautkým táborem „Mustang“, kde se připravujou na prázdniny. Na druhou stranu potoka použijeme jejich lávku a po opačný straně břehu se klikatíme spolu s Klejnárkou, nad námi strmý srázy i skály. Protínáme pomyslnou hráz zamýšlený přehrady, brodíme jeden brod za druhým. Vody je opravdu pomálu. U Jánskýho mlejna přejíždíme potok po mostě. Poslední tři brody na Klejnárce, vyjíždíme u lomu, míjíme limnigraf a jsme u Chedrbí. Negři si libujou, teda určitě většina. Z Chedrbí stoupáme lesem nad Dolní Dubinu. Zarostlou lesní cestou sjíždíme k dvojmostí na Paběnickým potoce. Přejíždíme novodobý betonový most a odbočujeme k opuštěnýmu kamenýmu mostu na starý cestě do Hraběšína.

 Po prohlídce jedeme do Třebonína na náves. Navštěvujeme zahradu resp. Hřbitov u kostela Sv.Matouše, postavenýho okolo 12stol. v románským slohu, tehdy zasvěcený Sv. Kříži. Od roku 1680 Sv. Matěji. Od roku 1790 nese jméno Sv. Matouše. Kostel byl přestavěnej goticky, upravenej v renezančním slohu a pak do barokní podoby. Na vnější zdi jsou dva figurální náhrobky z druhý poloviny 16týho století. U obvodní zdi hřbitova stojí dřevěná zvonice. Po prohlídce areálu sjíždíme dolu k Vápence v údolí Medenickýho potoka. Dostáváme se tak pod Třebonín. Za následným brodem, přijíždíme k bejvalýmu mramorovýmu lomu. Vystupujeme do stráně a zaříceným stropem sestupujeme dovnitř těžebního prostoru. Mramor ložiska nebyl kvalitní, přesto se malá část používala k výrobě náhrobků, ale většina materiálu se pálila na vápno, kterýho bylo v okolí jinak nedostatek. Strop podpírají poměrně subtilní nevykutaný podpěry. Procházíme prostory a pak vycházíme na povrch. Pokračujeme proti proudu potoka dalšími sedmi brody. Nad údolím bejvalo slovanský hradiště, hrádek a tvrziště Lomec, který stejně jako Karáskův mlejn míjíme. Od lomu stoupáme, brodíme, nejprve pozvolna až pod tvrziště Lomec. Tady se cesta prudce zvedá a odklání od potoka.

 Nedlouhý prudký stoupání končí před obcí Lomec, kterou objíždíme a ven z lesa se vynořujeme až u značky konec Lomce. Na silnici se chystáme k poslednímu brodu, avšak hlasitá hudba a komentování nás zastavilo. Kde je hudba, tam jsou lidi. Kde jsou lidi a hudba, budou stánky. A kde jsou stánky, je pípa a klobásy!  Jedeme za zvukem, vůkol pole, když tu najednou se za horizontem zjevujou hasičský auta. Hasičský závody v Lomečku u Lomce! Bajky odkládáme ke stromům a už se mísíme s hasičema, hasičkama a požárníkama. Místní jednotka z Lomce a Lomečku pořádala „ Memoriál Miroslava Vágnera“. Ve chvíli našeho příjezdu prováděla děcka útok na imaginární požár a trefovala se na čas do terče. Dýdžej pouštěl mjůzik, komentátor komentoval výkony. U pergoly si kupujeme pívo, langoše, klobásky, guláš. Plníme si volátka, fandíme útočníkům. Tom se vloudil za DJ pult a pouští tu naši. Vydováděný se vracíme na trasu překonat poslední brod, kterej ale posledním nebyl. Tou dobou se ve zbýšovským kempu loupe cibul, krájí maso, vaří na ohništi. My odbočujeme před Lomcem na zarostlou lesní cestu. Za několik desítek metrů vídím, že je něco špatně. V loni normální lesní cesta je zarostlá a jen stěží viditelná. Copak z kopce to jakž takž šlo, ale brod asi tak 34tej je utopenej ve vysoký trávě metr vysoký. Přední kolo se mi boří do bláta, seskakuju a přeskakuju na domělej druhej břeh. Uf jsem tam, ale co dál!? Zpátky né, to by mě utloukli. Rychle vpřed, skrz to nadělení, vždyť to nemůže bejt ani 50metrů k cestě. Nebylo, jen jsem si vyslech klení a proklínání. Loni tady byla slušná cesta, teď po ní není zbla. Dál se dalo jet bez problémů, jen to bylo do kopce. Nejdřív paseka, pak lesem nad Medenickým potokem až na Dlouhý pole.

 Polňačkou k silnici, do leva na Čáslav a hned po 200metrech doprava na Paběnice. V Paběnicích se Hrnec předvádí na schodech u křížku. Že dokud je nevyjede, nejedeme dál. Po prvním pokusu mu Dan ukázal jak se to dělá na 1.pokus. Hrnec to naštěstí taky dal, můžeme teda pokračovat. Sjezd k rozebranýmu mostu a vyšlápnout nad Paběnice. Za Újezdcem si krátíme čas čekání na Janka, jízdou v kruzích uprostřed křižovatky. Můžeme si to dovolit díky paběnický uzávěrce. Od Vápenky 270mnm, která byla našim nejnižším bodem, furt stoupáme až na malý vyjímky jako sjezd k rozebranýmu mostu od zvoničky v Paběnicích, kde se schodojezdci předváděli. Od Paběnic je to mírný, ale vytrvalý stoupání. V Petrovicích pohostinství je i podle mapy, ve skutečnosti ale zcela zavřený, možná na věčný časy. Pokračujeme pořád po asfaltu, slunce sluní, stoupání stoupá, mírně ale otravně. Za Michalovicema atakujeme 550mnm, to je pro několik negrů něco jako Everest a to včetně kyslíkovýho i svalovýho dluhu, kterej k výjezdu na vrchol patří. Zastavujeme a čekáme na opozdilce. Hrnec si lehá uprostřed silnice, odkud ho zvedá blížící se auto. Jirka Ponko se objevuje a nedlouho po něm i Janko. Před Hostkovicema odbočujeme na turistickou žlutou. Kousek po louce a po 1/2kilometru jsme opět na asfaltu. Konečně z kopečka a skrz Hlohov dolů k Olešenskýmu potoku.

 

Projíždíme úplně posledním brodem, je asi 35pátej. Polní cestou, trefně pojmenovanou Na Kopcích, stoupáme k vrcholu okolo výběhu statnýho bejka, nepřátelsky čumícího na všechny bajkery světa. Z vrcholu stoupání už je vidět Číhošť, kam to valíme z kopce. Než zastavíme u hospody, čeká nás krátký, za to výživný stoupáníčko. Před stoupáníčkem jede kolem mě tuningový činkvečento!? Asi ňákej místní magor, myslím si. Jenže je to jináč. V Číhošti mají sraz vlastníci Fiatů činkvečento a sejčento, díky čemuž je otevřená hospoda a to je další číhošťskej zázrak. Jeden tady už byl v 50letech. To šeredně oskákal farář Toufar. Snad to dnes neoskáčeme my. Srarazaři vypadli, uvolnili nám místo na zahrádce, můžeme si teda začít poroučet. Okamžitě je navázána družba a Terko sem a Simčo tam. Tohle už není a bylo by todle. Můžeme vidět šéfovou? Není nad srdečný vztahy. Dáme si smažák! Jó ten už není! A safra, to bude mít Janko problém, až se objeví. Tak něco jinýho a polívku nudlovou, kofolu, pívo. Janko má kliku, poslední smažák byl nalezen na dně zásob. Po jídle kaféčko a po další chvilce Dýžestiv. Jen je trochu problém s kafem, šéfová si ho mele doma, hospoda mlejnek nemá, tím pádem není ani zrnkový kafe. Aby sme si mohli dát koksák, musíme vzít za vděk kafem mletým. Aspoň nemusíme žvejkat tvrdý zrnka:-) . Zábava se nebezpečně rozjela. Zdenda se platí, jede do středu země. Bere to kolem kostela, v sousedství hospody, ve kterým se údajně stal zázrak, díky kterýmu faráře Toufara Stb uvěznila a umučila. Dejf a já Zdendu následujeme po ňáký chvíli, protože zábava v hospodě nabrala nový směr. V debilizátoru dávaj cosi s mičudou, kde FC Simulantos útočí ve vápně či cimentu, týmu AC Nakophos a to na nás nejní. Plotíme zlotem, mizíme se soustředit. Ve středu marně čekáme na zbytek výpravy. Vystředěný odjíždíme přes Hroznětín, Novou Chraňbože, Chlum do Zbýšova na pláž ke stánku. Tady se chystá letní Kino na kolečkách.

Chlapík s palicí pobíhá po louce, zatlouká obří stanový kolíky, natahuje lana a prodlužovačky. Potom nafukuje promítácí plátno. Za dlóóóuhou dobu se za rybníkem objevuje zbytek negrů. Když dosledovali zápas, mrkli se na dvě věci: Geografickej střed ČR a zříceninu Chlumu, kam se někteří ve čtvrtek nepodívali, páč jeli bůhvíkam. Voda v hradní studni je tak uhranula, že ji museli na vlasní kůži vyzkoušet. A ještě se šli mrknout na sauroještěra za plotem, takže se mrkli na 4věci Střed, Hrad, Sauroještěra a exibouše s froté ručníkem – byl zas nah! Místo biografu si jdeme dát guláš. Gulášotvůrce, unaven tvorbou, ulehl. Vítal nás Švábik, udržující mírný oheň pod kotlíkem. Nandáváme si a mlaskáme. Před setměním se dovalil zbytek negrů od pláže a dojídá zbytek guláše. Večer hodnotíme uplynulou akci, Rýža začíná stříhat nashromážděný filmový pásy, vytahuju Tulamor, nechávám ji kolovat. Kecáme, blábolíme a pak hups do kanafásu, ráno totiž jedeme domů. Vyspalí, aspoň trochu, když né moc, si balíme fidlátka, loučíme se a míříme k rodinám. Tom s Dejvem opět kolmo, my ostatní autmo. Užili jsme si ve středozemí pěkný bajkování i filmování, to zas bude na co vzpomínat.

Odkaz na video zde.

Fotky zcela na přeskáčku tady.

sobota 27. dubna 2024

93,5nad a 1,5pod

 

93,5nad a 1,5pod

Ještě než se uskutečnila celonegerská akce 1000brodů, bylo potřeba se stmelit a vyladit formu. 8mýho 6tý v 8 ráno se dostavilo více než pár Negrů k otáčce MHD u Lhoty, pod parkovištěm TrutnovTrails. 


 Přesnost je sice výsada králů, jenže to se k Negrům ještě nedoneslo, takže už v 8:10 se zjevují poslední opo-zdilci. Společný foto a můžeme! Čeká nás 93,5nad a taky 1,5pod. Tento tajuplný název akce, bude rozluštěn až cestou. Sebou si měl účastník vzít špekáček, baterku a pívo. Pořadatel teda já, sliboval, že cestou bude i Crex. 5 Negrů zabralo z plných sil, dva jen zpola, neboť jeli na e-bajku. Jmenovitě to byli Slim a Vlasta na e-bajku. Hrnec, Bárt, Zdenda, Ponkič a Borek na celo čí polopérech hnaných vlasní silou, skrze Petříkovice okolo klubovny „U Toma“ ke hranicím a do Polska. Hraniční závoru ladně objíždíme, tím se dotáváme do zahraničí. Tam se za lesíkem rozkládá Okrzesyn, dříve Albendorf. Kdysi tu byla textilka, pivovar, lihovar a taky černouhelný důl. Teď je tu celkem prd. Svižně projíždíme skrz a na konci vsi odbočujeme prudce doleva, kde vyjíždíme na pešuňk bejvalý železniční trati z roku 1889, Landeshut-Albendorf dnes Kamenna Góra – Okrzesyn. Seznámený s historií trati jedeme dál po pešunku k zastávce Uniemyšl. 200metrů za zastávkou je zrovna čas na Crex, avšak Hrncův halas neumožnil, aby se mohl projevit. Tenhle krátkokřídlý pták vydávající typický zvuk se – plachej. Chřástal polní byl nahrazen chřástáním Hrncovým taky proto, že bylo ráno a Crex chřástá obvykle za soumraku. Počasí nám přálo, nebe vymetený a tak jsme pokračovali teď už víc rozflákaným pešuňkem dál ke Chelmsku Slaskie. Nějákých 800metrů a překonáváme rozvodí Severního a Baltickýho moře, což je okamžitě znát, protože do Chelmska bejvalá trať klesá. 


 Na stezce nacházím svůj přední blatník, ztracenej před pár dny. Jirka Ponko mi ho zapichuje do báglu a pokračujeme v jízdě. V Chelmsku opouštíme těleso dráhy, míříc na točený do Žabky doplnit tekutiny. Na točený do Žabky znamená, že si Ponko, Hrnec, Bárt a Borek koupí každej jinýho lahváče a točí si je mezi sebou tak dlouho než dojde, přičemž je spoza nich pozoruje abstinent Zdenánek. Jak k pívu, tak do dalších kilometrů: „chutě“ a nejlíp Sudeckou cestou sv. Jakuba, tu opouštíme pod rezervací Krásnoludkow, jedeme do Gorzeszówa. U skály s podivným názvem Czarcia Maczuga si děláme foto a pokračujeme stoupající zarostlou polňačkou po zelený značce k vrcholu Przelecz Zlob. Sjezd rozbahněnou rozježděnou lesní cestou nebyl dlouhej, hned za rybníkem je obec Grzedy. Necháváme je kde jsou, odbočujeme v pravo a po dalším 1/2kilometru odbočujeme do leva pryč z asfaltky k lesnímu rybníku. Je teplo, prozatím nespěcháme, tak se usazujeme na břehu a dáváme si rast. Zdenda s Vlastou odhazují svršek, spodek, král i eso, načež se zcela nazí noří do vod rybníka. Jejich předkové, možná zadkové byly tučnějáci, takže to bez omrzlin přežili. Ovšem nás ostatní neošálili. Kra na hladině a Titanic na dně jasně ukazovaly teplotu vody a slunec na nebi byl jen šalba a mam.

Osvěženi odpočinkem jsme se jali zabloudit na Dzikowiec. Polský značení turistyčne je mizerný, to sme věděli, ale že až tak, tak to nám došlo kdesi uprostřed lesa. Pracně jsme vyšlapali až sem, tak se nebudeme přeci vracet. Vezmeme to přes Dzikowiec Maly a na vrchol Dzikowiec si trochu zajedeme no! Děli sme. No, šťastnej nápad to zrovna nebyl, jak se ukázalo. Až na pár set metrů vrstevnice, to bylo buď do kopce, nebo do ještě většího prďáku, kde i e-bajk dobajkoval. Ještě k tomu pod vrcholem objížďka :-(. Směle jsme ji ignorovali a dotlačili se k vrcholu, kde se cosi pomocí strojů kutilo. Naštěstí v tuhle sobotu už nikdo nic nedělal. Snažil jsem se najít cyklotrasu, ale ona se z ní vyklubala trať DéHáčka Dzikovec, vedená už nekolikset metrů podél našeho tlačení. Jak sme se tak motali po stavbě, ozvalo se z ampliónu cosi polsky. Mám za to, že to bylo něco takovýdle ho: „Opusťte sledovaný prostor, nebo začneme střílet!“ Spěšně se spouštíme zpátky, klouzajíc po štěrku. Když se k nám lajna dostatečně přiblížila, jdeme na věc. Statečně, částečně popojíždíme, částečně snášíme bajky potrati DH. V poslední sekci jsme k neudržení. Hrnec přeskakuje dropujícího Bárta i s Borkem, ladně dopadá do štěrkový lajny a vítězí na celý čáře. Zdenánek dropnul tak mocně, že se ztratil v porostu za cestou a shledáváme se s ním až u nádraží Boguszów-Gorce Dzikowiec. Šťastně shledaný a celý pokračujeme do Kužnice Poludniowe.


 I když je dávno po ½ jedný, není tu ani mrtváčka, natož cokoliv otevřenýho. Cyklotrasou „Wokól Walbrzycha“ jedeme pryč. Jak už bylo předesláno, poledne bylo pryč a hlad tu. Zastavujeme pod 600metrů vysokou Kamennou Horou a zakládáme „Jídelní tábor“. Z báglu jsem sundal gril, rozpálil ho, na rošt jsme si dali ugrilovat uzeniny, takže se po chvíli začala lesem linout vůně a ozývat mlaskání, přerušovaný chřástáním nejen páně Hrnečka. Nepotřebnej, ale furt žhnoucí gril byl asistenty z požárního družstva vzat na klacky a uhašen v nedaleký louži. Po zahlazení stop hoření, dopití piv se pakujeme pryč. Nějákou dobu jedeme lesem, až se ocitáme u silnice. Ta ale měla bejt po pravý ruce, jenže je po levý. Znova se projevilo polský značení, který nám někam zmizlo. Opravujeme kurz, levíme se a po asfaltce se vracíme na trasu. Sjíždíme do obce Nowy Glinik, kde zastavujeme. Myslím, že to byl Borek, kterej projevil přání si něco někde koupit k pití a k němu se přidali další žíznivci. Navrhujou sjet do Waldenburgu. Zastavuju je v rozletu,a táčím jejich hlavy v zad, neboť právě stojíme u malýho krámku. Soukáme se dovnitř, vyplňujeme veškerej prostor mezi pultem osobnosti a dveřima. Kupujeme si vodu, pivo, pepsinu a tak podobně. Napojení jedem dál. Někde u zastávky autobusu máme odbočovat, avšak o5 míjíme bod odbočení. Na výběr máme ještě jednu odbočku níže a tu už trefujeme. Okolo střelnice, lokomotivního depa, nádraží Walbrzych Glówny se dostáváme do předměstí Waldenburgu, Podgórze. 100metrů po hlavní silnici a před žezničním viaduktem odbočujeme do ulice Podzamcze a Nowy dom, která nás přivádí k hlavní atrakci tohohle dne. Stojíme u portálu nepoužívanýho tunelu trati Kladsko-Walbřich.


 Tunel byl vybudován v letech 1876 až 1879. Provoz na celý trati byl zahájen 15.10.1880. V roce 1909 byla zahájena stavba paralelního tunelu, kde je provoz zachován. Na konci 2WW byl údajně v jednom z tunelů u Jedliny schovaný „zlatý“ vlak s cenostmi. Avšak informace o tom, kde vlak opravdu skončil se rozcházejí. Naše skromná výprava k odhalení tajemství nepřispěla, pouze u Waldenburskýho portálu udělala dokumentační foto a pak 1560m dlouhej tunel projela. V tmách se žádnej poklad, krom živý vody kapající na hlavy, neobjevil. Po projetí tunelu do zastávky Jedlina- Zdrój Borowa, bylo už celkem jasný co ukrejval tejemnej název akce. 93,5 nad zemí a 1,5 pod zemí. Polovina trasy byla úspěšně za náma, otočili jsme bajky a zamířili k domovu. Nadjet trať, prudce vystoupat pod Wolowiec, po jeho úbočí nastoupat do „Kozího Sedla“, odtud lesníma cestama  dojet nad Kamionku, kam sjíždíme a v nenadále se objevyvší restauraci, která není v mapy.cz se osvěžujeme. Regionální pivo Sowiec, nic moc. Abstinent Zdenánek k jeho vzhledu poznamenal:“ Takový bych Vám dokázal taky načepovat!“ V tom případě je „Sowie“ naprosto super a hlavně studený :-). Zdenda si dal džus z černýho rybízu a kafe. Krom mě nikdo nejedl, ale protože držím jedlovku, tak jsem si dal Žur, vydatnou žitnou polívku ve vydlabaným chlebě. Na mě trošku ostrá a kořeněná, chutí podobná naší bramboračce. Vlasta si pro sichr nechal trochu dobít baterku. Přeci jenom jeho FullPower e-bike žere víc. Já na tom byl se svým SuperLight furt dobře, ňákých 70% baterky. Co šlo jel sem za svý a to narozdí od FP u SL jde. Napojený, najedený jedeme. Bylo totiž už 1/2čtvrtý a do TU to bylo dobrých 40kilásků. Před sebou předposlední výjezd, stoupáníčko pod Waligóru do sedla „Tři Doliny“.


 Od restaurace v 650ti metrech do 800set m v sedle. Stoupání začíná na konci vsi Rybniční, pod bazaltovým lomem. Těžená hornina se zde v Polsku nazývá „Melafir“. To pranic nezajímá unavený bajkery, kteří mají jiný starosti. Zapnul jsem přípomoc č.2, kochal se Kopalnijou Melafiru a tak. Na rozcestí v sedle Tří Dolin u restaurace Andrzejówka na sebe čekáme. Do Sokolowska svištíme z kopce celý 4km. Zastavujeme u Sanatoria Grunwald, vypadající jako klášter. Budova z režnýho zdiva je ale „Sanatorium zvuku.“ Okolo budovy odjíždíme do ticha lesa, nastoupat nějákej ten vejškovej metr. Ponkyčovi padá únavou řetěz, zastavuje a nasazuje. My se stoupáme a pokračujeme. Za křižovatkou lesních cest mi to nedá, vracím se, aby snad nejel jinám než ostatní. Nejel. Dojíždíme pelotón, ještě sme trochu pojezdili po lesních cestách a pak šup z kopečka do Kowalowa na asfaltku do Mieroszówa. Na náměstí si v malým krámku kupujeme píťo, pivo nebo já pepsinu. V pozdním odpoledni se snažíme relaxovat a nabrat sílu do posledních 30ti kilometrů. Pak jsme vyrazili ke hranici, jenže stoupání bere síly. Od hranice krátký 1 a 1/2km vydechnutí, odbočení z asfaltu a opět výjezd. Jeli sme do bejvalý obce Libná, kam je to sice do mírnýho, ale do kopečka až k hranici. Znovu se spouštíme z kopce a přes Polsko k Trutnovu. Ještě několikrát nahoru, dolu, nahoru, dolu ale převážně dolu do Okřešína. Opustit PLR a… Zdenda! Chybí nám Zdenánek. Pod petříkovickou sjezdovkou čekáme a čekáme. Když už se otáčím, že se pojedu podívat kde je, objevuje se v zatáčce.


 Usmívá se sice, ale evidentně ho opustily nohy. Motaj se v kruzích či elipsách a ne a ne pořádně zabrat. Už jen několik posledních kilometrů a gratulujeme si k fenomenálnímu úspěchu. Povedlo se, jsme celí a někteří maj víc než slibovaných 93,5nad, ale 1,5pod máme všichni. Padla i ňáká ta 100vka. Tak Bajk!!! A Čus.

Fotky jsou zde.

pozn. Pokud chcete fotky prohlížet tak jak vznikly.
zde je návod.

sobota 20. dubna 2024

Endurance 2024

 

Endurance 2024

Endurance se letos 20.4.2024 zúčastnilo pouze několik, slovy tři Negři. Ostatní měli problém s počasím. Ostatně i zemědělci a silničáři mají neustále nějáký ten problém a vadí jim čtvero ročních období, jako je Jaro, Léto, Podzim a Zima. Pokud jim nevadí tyhle čtyry období, vadí moc sucha, větru, slunce či vody. Prostě furt ňáký ty objektivní příčiny. 


Musím přiznat, že letos, oproti loňsku mi počasí moc nešlo, ale na takový blbiny vážně není čas. Countdown syndrom mi zastavit nejde a tak jedu i bez keců páně Hrnečka, Jendáče, Ponkiče, Lukase a i dalších kverulantů, netušících, že počasí bylo a bude zcela nepředvídatelné a nezastavitelné. 24hodin před startem se na WhatsApp objevil palec pouze od Dejva a Toma. Druhej den ráno přesně v devět vyrážíme od parkoviště TrutnovTrails endurancovat. Okolo odkaliště jedeme pasekou okolo nádraží Libeč a libečskýma lukama podél Ličný míříme na Křenov k Bernarticím. Na křižovatce silnic však  odbočujeme do Lampertic. U domova důchodců přichází první stoupání. Málo používanou lesní cestou stoupáme do osady Dvorky, před kterou si fotíme Mravenčí Vrch zahalený mlžným oparem. Prozatím se počasí zmohlo jen na drobný kapání, či mlžení. Potom se asfaltkou vydáváme do Královce, omrknout kam až to za rok dotáhla naše slavná ŘSD a opět vidíme, že Dál nic. Vrháme se přes hranici do Polska. Jedeme tři, to už víte. Tom, David a já se za hranící, nejen nevšedního dne, vrháme k Vraním horám. Stoupáme na Mravenčí vrch, prorážíme mraky ostrým kšiltem našich helem a okolo dvanáctý obědváme na hraničním patníku. Občas padne vločka, občas vysvitne slunec. Po občerstvení vyrážíme dál hřebenovkou po hranici. Nad lomem se konečně cesta zlomila dolů. V Malým sedle měníme trasu a kvůli bezpečnosti místo na Bečkov jedeme rovnou do Uniemyšle. Vraní hory máme zasebou Hraniční hřbet stojí před námi a začíná trochu víc cedit. Lesníma cestama stoupáme k serpentýnám nad Chvaleč. 


 Na Hraničním hřbetě dost nepříjemně fouká. Dopíjíme čaj z termosky, David si dává posilující tyčku a všichni oblíkáme nepromokavý oteplouše. Znova měníme plán, končíme s endurancováním a silnicí se vydáváme zpátky do Trutnova. Na místo sjezdu serpentin, jedeme zkratkou lesem kolem vyrabovaný křížový cesty. Na asfalt se dostáváme znova u spodní serpentýny. U trutnovskýho stadiónu zastavujeme na jedno až dvě. Negrům posíláme emotivní vzkaz, dopíjíme kozla, loučíme se. David jel ze Dvora po ose a má před sebou ještě pár stovek šlápnutí, to my dva, Tom a já už jsme doma. Opláchnout bajk, naházet hadry do pračky, udělat varhánky na pazourách a odpočívat v pokoji. Tak zas někdy na štrece.

Několik fotek zde.                       Krátký video tady.