93,5nad a 1,5pod
Ještě než se uskutečnila celonegerská akce 1000brodů, bylo potřeba se stmelit a vyladit formu. 8mýho 6tý v 8 ráno se dostavilo více než pár Negrů k otáčce MHD u Lhoty, pod parkovištěm TrutnovTrails.
Přesnost je sice výsada králů, jenže to se k Negrům ještě nedoneslo, takže už v 8:10 se zjevují poslední opo-zdilci. Společný foto a můžeme! Čeká nás 93,5nad a taky 1,5pod. Tento tajuplný název akce, bude rozluštěn až cestou. Sebou si měl účastník vzít špekáček, baterku a pívo. Pořadatel teda já, sliboval, že cestou bude i Crex. 5 Negrů zabralo z plných sil, dva jen zpola, neboť jeli na e-bajku. Jmenovitě to byli Slim a Vlasta na e-bajku. Hrnec, Bárt, Zdenda, Ponkič a Borek na celo čí polopérech hnaných vlasní silou, skrze Petříkovice okolo klubovny „U Toma“ ke hranicím a do Polska. Hraniční závoru ladně objíždíme, tím se dotáváme do zahraničí. Tam se za lesíkem rozkládá Okrzesyn, dříve Albendorf. Kdysi tu byla textilka, pivovar, lihovar a taky černouhelný důl. Teď je tu celkem prd. Svižně projíždíme skrz a na konci vsi odbočujeme prudce doleva, kde vyjíždíme na pešuňk bejvalý železniční trati z roku 1889, Landeshut-Albendorf dnes Kamenna Góra – Okrzesyn. Seznámený s historií trati jedeme dál po pešunku k zastávce Uniemyšl. 200metrů za zastávkou je zrovna čas na Crex, avšak Hrncův halas neumožnil, aby se mohl projevit. Tenhle krátkokřídlý pták vydávající typický zvuk se – plachej. Chřástal polní byl nahrazen chřástáním Hrncovým taky proto, že bylo ráno a Crex chřástá obvykle za soumraku. Počasí nám přálo, nebe vymetený a tak jsme pokračovali teď už víc rozflákaným pešuňkem dál ke Chelmsku Slaskie. Nějákých 800metrů a překonáváme rozvodí Severního a Baltickýho moře, což je okamžitě znát, protože do Chelmska bejvalá trať klesá.
Na stezce nacházím svůj přední blatník, ztracenej před pár dny. Jirka Ponko mi ho zapichuje do báglu a pokračujeme v jízdě. V Chelmsku opouštíme těleso dráhy, míříc na točený do Žabky doplnit tekutiny. Na točený do Žabky znamená, že si Ponko, Hrnec, Bárt a Borek koupí každej jinýho lahváče a točí si je mezi sebou tak dlouho než dojde, přičemž je spoza nich pozoruje abstinent Zdenánek. Jak k pívu, tak do dalších kilometrů: „chutě“ a nejlíp Sudeckou cestou sv. Jakuba, tu opouštíme pod rezervací Krásnoludkow, jedeme do Gorzeszówa. U skály s podivným názvem Czarcia Maczuga si děláme foto a pokračujeme stoupající zarostlou polňačkou po zelený značce k vrcholu Przelecz Zlob. Sjezd rozbahněnou rozježděnou lesní cestou nebyl dlouhej, hned za rybníkem je obec Grzedy. Necháváme je kde jsou, odbočujeme v pravo a po dalším 1/2kilometru odbočujeme do leva pryč z asfaltky k lesnímu rybníku. Je teplo, prozatím nespěcháme, tak se usazujeme na břehu a dáváme si rast. Zdenda s Vlastou odhazují svršek, spodek, král i eso, načež se zcela nazí noří do vod rybníka. Jejich předkové, možná zadkové byly tučnějáci, takže to bez omrzlin přežili. Ovšem nás ostatní neošálili. Kra na hladině a Titanic na dně jasně ukazovaly teplotu vody a slunec na nebi byl jen šalba a mam.
Osvěženi odpočinkem jsme se jali zabloudit na Dzikowiec. Polský značení turistyčne je mizerný, to sme věděli, ale že až tak, tak to nám došlo kdesi uprostřed lesa. Pracně jsme vyšlapali až sem, tak se nebudeme přeci vracet. Vezmeme to přes Dzikowiec Maly a na vrchol Dzikowiec si trochu zajedeme no! Děli sme. No, šťastnej nápad to zrovna nebyl, jak se ukázalo. Až na pár set metrů vrstevnice, to bylo buď do kopce, nebo do ještě většího prďáku, kde i e-bajk dobajkoval. Ještě k tomu pod vrcholem objížďka :-(. Směle jsme ji ignorovali a dotlačili se k vrcholu, kde se cosi pomocí strojů kutilo. Naštěstí v tuhle sobotu už nikdo nic nedělal. Snažil jsem se najít cyklotrasu, ale ona se z ní vyklubala trať DéHáčka Dzikovec, vedená už nekolikset metrů podél našeho tlačení. Jak sme se tak motali po stavbě, ozvalo se z ampliónu cosi polsky. Mám za to, že to bylo něco takovýdle ho: „Opusťte sledovaný prostor, nebo začneme střílet!“ Spěšně se spouštíme zpátky, klouzajíc po štěrku. Když se k nám lajna dostatečně přiblížila, jdeme na věc. Statečně, částečně popojíždíme, částečně snášíme bajky potrati DH. V poslední sekci jsme k neudržení. Hrnec přeskakuje dropujícího Bárta i s Borkem, ladně dopadá do štěrkový lajny a vítězí na celý čáře. Zdenánek dropnul tak mocně, že se ztratil v porostu za cestou a shledáváme se s ním až u nádraží Boguszów-Gorce Dzikowiec. Šťastně shledaný a celý pokračujeme do Kužnice Poludniowe.
I když je dávno po ½ jedný, není tu ani mrtváčka, natož cokoliv otevřenýho. Cyklotrasou „Wokól Walbrzycha“ jedeme pryč. Jak už bylo předesláno, poledne bylo pryč a hlad tu. Zastavujeme pod 600metrů vysokou Kamennou Horou a zakládáme „Jídelní tábor“. Z báglu jsem sundal gril, rozpálil ho, na rošt jsme si dali ugrilovat uzeniny, takže se po chvíli začala lesem linout vůně a ozývat mlaskání, přerušovaný chřástáním nejen páně Hrnečka. Nepotřebnej, ale furt žhnoucí gril byl asistenty z požárního družstva vzat na klacky a uhašen v nedaleký louži. Po zahlazení stop hoření, dopití piv se pakujeme pryč. Nějákou dobu jedeme lesem, až se ocitáme u silnice. Ta ale měla bejt po pravý ruce, jenže je po levý. Znova se projevilo polský značení, který nám někam zmizlo. Opravujeme kurz, levíme se a po asfaltce se vracíme na trasu. Sjíždíme do obce Nowy Glinik, kde zastavujeme. Myslím, že to byl Borek, kterej projevil přání si něco někde koupit k pití a k němu se přidali další žíznivci. Navrhujou sjet do Waldenburgu. Zastavuju je v rozletu,a táčím jejich hlavy v zad, neboť právě stojíme u malýho krámku. Soukáme se dovnitř, vyplňujeme veškerej prostor mezi pultem osobnosti a dveřima. Kupujeme si vodu, pivo, pepsinu a tak podobně. Napojení jedem dál. Někde u zastávky autobusu máme odbočovat, avšak o5 míjíme bod odbočení. Na výběr máme ještě jednu odbočku níže a tu už trefujeme. Okolo střelnice, lokomotivního depa, nádraží Walbrzych Glówny se dostáváme do předměstí Waldenburgu, Podgórze. 100metrů po hlavní silnici a před žezničním viaduktem odbočujeme do ulice Podzamcze a Nowy dom, která nás přivádí k hlavní atrakci tohohle dne. Stojíme u portálu nepoužívanýho tunelu trati Kladsko-Walbřich.
Tunel byl vybudován v letech 1876 až 1879. Provoz na celý trati byl zahájen 15.10.1880. V roce 1909 byla zahájena stavba paralelního tunelu, kde je provoz zachován. Na konci 2WW byl údajně v jednom z tunelů u Jedliny schovaný „zlatý“ vlak s cenostmi. Avšak informace o tom, kde vlak opravdu skončil se rozcházejí. Naše skromná výprava k odhalení tajemství nepřispěla, pouze u Waldenburskýho portálu udělala dokumentační foto a pak 1560m dlouhej tunel projela. V tmách se žádnej poklad, krom živý vody kapající na hlavy, neobjevil. Po projetí tunelu do zastávky Jedlina- Zdrój Borowa, bylo už celkem jasný co ukrejval tejemnej název akce. 93,5 nad zemí a 1,5 pod zemí. Polovina trasy byla úspěšně za náma, otočili jsme bajky a zamířili k domovu. Nadjet trať, prudce vystoupat pod Wolowiec, po jeho úbočí nastoupat do „Kozího Sedla“, odtud lesníma cestama dojet nad Kamionku, kam sjíždíme a v nenadále se objevyvší restauraci, která není v mapy.cz se osvěžujeme. Regionální pivo Sowiec, nic moc. Abstinent Zdenánek k jeho vzhledu poznamenal:“ Takový bych Vám dokázal taky načepovat!“ V tom případě je „Sowie“ naprosto super a hlavně studený :-). Zdenda si dal džus z černýho rybízu a kafe. Krom mě nikdo nejedl, ale protože držím jedlovku, tak jsem si dal Žur, vydatnou žitnou polívku ve vydlabaným chlebě. Na mě trošku ostrá a kořeněná, chutí podobná naší bramboračce. Vlasta si pro sichr nechal trochu dobít baterku. Přeci jenom jeho FullPower e-bike žere víc. Já na tom byl se svým SuperLight furt dobře, ňákých 70% baterky. Co šlo jel sem za svý a to narozdí od FP u SL jde. Napojený, najedený jedeme. Bylo totiž už 1/2čtvrtý a do TU to bylo dobrých 40kilásků. Před sebou předposlední výjezd, stoupáníčko pod Waligóru do sedla „Tři Doliny“.
Od restaurace v 650ti metrech do 800set m v sedle. Stoupání začíná na konci vsi Rybniční, pod bazaltovým lomem. Těžená hornina se zde v Polsku nazývá „Melafir“. To pranic nezajímá unavený bajkery, kteří mají jiný starosti. Zapnul jsem přípomoc č.2, kochal se Kopalnijou Melafiru a tak. Na rozcestí v sedle Tří Dolin u restaurace Andrzejówka na sebe čekáme. Do Sokolowska svištíme z kopce celý 4km. Zastavujeme u Sanatoria Grunwald, vypadající jako klášter. Budova z režnýho zdiva je ale „Sanatorium zvuku.“ Okolo budovy odjíždíme do ticha lesa, nastoupat nějákej ten vejškovej metr. Ponkyčovi padá únavou řetěz, zastavuje a nasazuje. My se stoupáme a pokračujeme. Za křižovatkou lesních cest mi to nedá, vracím se, aby snad nejel jinám než ostatní. Nejel. Dojíždíme pelotón, ještě sme trochu pojezdili po lesních cestách a pak šup z kopečka do Kowalowa na asfaltku do Mieroszówa. Na náměstí si v malým krámku kupujeme píťo, pivo nebo já pepsinu. V pozdním odpoledni se snažíme relaxovat a nabrat sílu do posledních 30ti kilometrů. Pak jsme vyrazili ke hranici, jenže stoupání bere síly. Od hranice krátký 1 a 1/2km vydechnutí, odbočení z asfaltu a opět výjezd. Jeli sme do bejvalý obce Libná, kam je to sice do mírnýho, ale do kopečka až k hranici. Znovu se spouštíme z kopce a přes Polsko k Trutnovu. Ještě několikrát nahoru, dolu, nahoru, dolu ale převážně dolu do Okřešína. Opustit PLR a… Zdenda! Chybí nám Zdenánek. Pod petříkovickou sjezdovkou čekáme a čekáme. Když už se otáčím, že se pojedu podívat kde je, objevuje se v zatáčce.
Usmívá se sice, ale evidentně ho opustily nohy. Motaj se v kruzích či elipsách a ne a ne pořádně zabrat. Už jen několik posledních kilometrů a gratulujeme si k fenomenálnímu úspěchu. Povedlo se, jsme celí a někteří maj víc než slibovaných 93,5nad, ale 1,5pod máme všichni. Padla i ňáká ta 100vka. Tak Bajk!!! A Čus.
Fotky jsou zde.
pozn. Pokud chcete fotky prohlížet tak jak vznikly.
zde je návod.
