Po třech letech se uskutečnil jednodenní cyklosjezd Šerlich-Dvůr Králové nad Labem. O
tom že se pojede v sobotu 15.8.2026, se objevila noticka v salvě zpráv
na WhatsAppu už v úterý 11týho v 17:08. Ponejprv mě nechala zprávička
zcela chladným i přes 30ti stupňový el-ňuňo. Zcela podobně to zapůsobilo
i na 28 negrů ze 30ti. Pouze Hrnec se v 18:16 dotázal, kolik negrů už
se nahlásilo. V 19:12 dostává od Dejva odpověď: „Jseš první :-).“ V
19:46 školník odpovídá: „No já ještě musím zařídit sobotu, mě odjíždí
ráno v 9hodin ubytování,“ a tím jeho účast skončila. Ve čtvrtek po
práci, po práci na včelíně a po 5a30ti kilometrech vyjížďky začínám
uvažovat o sobotě. Účast nepotvrzuju, třeba to nevyjde, tak ať nedávám
planou naději. Ze čtvrtka na pátek se mi spalo mimořádně blbě. Byla to
asi jen hodina a tak byl celej pátek úplně na pytel a odpoledne jsem
navíc vyjel zcela nesmyslně na eR. Po šopingu jsem upadl do komatu, ze
kterýho jsem se těžko probíral. Dvěma hodinama prostě spankovej deficit
nevymažeš. I tak jsem se rozhodl, že zejtra pojedu, ale za předpokladu
kvalitního vyspání. O půl 10tý se omlouvám eR, beru si prášek na spaní a
jdu na kutě. Spánek se nedostavuje, ale chemie je silnější než zasr…
staroba.
Ve 4:58, ještě před budíkem vstávám jsa celkem vyspanej. Velmi pomalými
pohyby uvádím věci do pohybu. Nasnídat, zabalit, oblíknout, vytáhnout
koně před barák, dojet do garáže. Pokouším se éčko dostat do kufru a
vono to nejde. Řidítka pitomý! No nic, přední kolo ven! Himl imbus!
Musím znova odemknout garáž! Samý zdržení! Konečně je e-bajk vevnitř a
začíná stíhačka! Za 30 minut musím stát u lva ve Dvoře Králové. Je 6:10,
tak to budou silnice volný. Ó jak se mejlím. Ňáký chcípáci jedou furt
70tkou a nejde je předjet. U Slona je dávám, jedu jako prase 150tkou. Za
zatáčkou za Tadeášovýma domkama dojíždím další paka jedoucí 70. Jen co
míjím 1.radar, nasazuju 120. Ty hovada zrychlujou ???!!§ Kus
před 2.radarem se zařazuju před ně a modlím se jestli mi naměřily 100,
nebo jsem stihnul zpomalit na 90. To se uvidí v budoucnu. Za Výšinkou
dojíždím další kolonu u semafóru. Podařil se pomalej průjezd, ale až do
Kocbeře se ploužíme. Grrrr!!! Jako jedinej odbočuju na Dvůr. Okamžitě
šlapu podlahu, takže za minutu 3/4tě stojím na kruháči u lva a sám.
Přesně v 6:45 přijíždí David. Po uvítání vyrážíme do Jaroměře ke Kubovi,
posledním to účastníku. Dejf jede zvostra a po rovinkách mu sotva na
éčku stačím. Naštěstí jsou i kopečky u Stanovic, tak to nebylo tak zlý.
Na začátku Jaroměře se přidává Kuba se svým „Elektrik Supercharger
Bajkem“ o 1000ci elektrických koní a společně jedeme na autobusák. Na
nástupišti je zatím jen jiná trojice bajkerů a tak to i zůstává. V 7:50
přijíždí zpožděnej cyklobus, a to v Jaroměři začíná :-). Pomocník se
chápe kol a pomááálu je rovná do vleku. Nastupujeme, kupuju si za hotový
jízdenku Jaroměř-Šerlich za 148kaček. Dejf A Kuba platí kartou a maj to
za 48ká :-)! No nic to je první část pokuty za praseckou stíhací jízdu
:-). Pak už to šlo jako po drátku. Asi takhle: Česká Skalice, řidička má
rauchpauzu, pomocník nakládá 10kol. Provodov 2kola bez rauchu, Nováč
2kola + dva tůristi. Bačetín 0kol, rauchpauza a zpoždění 15minut. Deštné
bůh ví proč stojíme. A konečně Šerlich konečná. Dostáváme kola a jedeme
k Masaryčce. 1.pivo a 1.kofola. V 10hodin vyrážíme. Jedeme Polskou
stranou, mijíme lanovky areálu Zieleniec. Cesta se zúžuje na hraniční
stezku mezi patníky. Přijíždíme k rozhledně Vrchmezí v tisícipadesáti
metrech nad mořem. Nezdržujeme se a polským trejlem se spouštíme
kořenovou agónií o 50 metrů níž, kde začínaj prosto po polsku vyrobené
klopenky, nevalné úrovně. Klopenky zavřené, kde apex ani netušíš, natož
aby byl. Kořeny uprostřed zatáčky, dropík proti stromu a kamínky v tom
nejnemožnějším okamžiku. No prostě floučko od začátku až k silnici
nazvaný „Autostrada Sudecka“. 300metrů z kopečka po asfaltu a na
Soltysia Kopa v 896mnm pokračuje na louce floučko zarostlý až hanba. V
jedný klopence se šlak dělí, přičemž jedna část vede do Duszniki-Zdrój,
kam nechceme a druhej šlak „Petla Widokowa“ se zrácí v lese před
Červeným křížem, kde za Autostradou jsme zase na chvíli v Česku.
Hraničním lesem po zelený značce jedeme k hranici. Panský kopec 772mnm,
Paňska Góra 782mnm s výhledy k Šerlichu a k Duszniku. Po hraniční stezce
sjíždíme pod Feistův kopec. Ještě chvilku jedeme hraniční stezkou, než
se ta ztrácí v kakamrdí. Vracíme se lesem na zelenou značku, která náhle
odbočuje na vrchol Feistova kopce. Zapínám turbo a šlapu. Dejf s Kubou
tlačí. 100metrů a jsme o 50metrů vejš u rozhledny. Lezeme vzhůru na
vrchol, ze kterýho jsou vidět Stolový hory, Náchod a přímo pod náma
Olešnice, kam po vyhlídce sjíždíme. V Restauraci Lovecký zámeček na
náměstí zastavujeme. Je 12 a krom pitnýho režimu bylo třeba něco
slupnout. Proboha živýho, pokud sem někdy zavítáte, tak to nikdy
nedělejte!!! Napít jo, ale najíst nikdy! David a Kuba si dali čočkovku.
Byla sladká s tvrdou klobáskou o celkově nevalný chuti. Já si dal smažák
a donesli smažák, haranolky, tatarku, příbor. To za 260vočí!
0%zeleniny, pár hranolek. No neumřeli sme, tak nač si stěžovat :-).
Odjíždíme. V Dolní Olešnici odbočujeme ze silnice, sledujíce modrou
značku. Dejf ji sledoval tak urputně, až skončil na dvoře jekéhosi
statku. Naštěstí tam nemaj žádnýho psa, tak se návštěva obešla bez
obětí. Opět překračujeme státní hranici, pastvinama jedeme do Tazsowa.
Protínáme ho a přes další pastviny přijíždíme zpátky do ČR, kde už
zůstaneme, pakliže se Jaroměř nepočítá jako samostatnej stát. Jsme v
Borový a Dejf nás informuje, že jsme právě někde minuli bar u studánky.
No nic musí ho nahradit Hospoda U Kačeny, kousek od nás. Přijíždíme k
hospodě, kde je plná zahrádka. A koho to nevidí mé bystré oči? Není to
Prezident s manželkou? Je to Prezident
s manželkou! Jsou na blízký chalupě a paní Prezidentová nevaří, tak
přišli na oběd. Kdepak je asi ochranka? Á už ji vidíme. Je to 5-6
vostrých chlapíků, ruce jak já stehno a několik dalších ochranářů
maskovaných za koniferu v pucláku a květináč s fuchsií zavěšenej na
parapetu okna :-). Objednáváme si pití. Pivo, pivo a bublinkovou vodu.
Na stojáka to vypíjíme, platíme a odjíždíme k Peklu. Jedeme po zelený
značce až k Borovskýmu mostku, kde přetínáme žlutou na neznačenou
svážnici. Nad námi Jestřebí hora, modrý nebe, lesy kolem. Pod námi suchá
cesta, klacky, kameny co ustřelujou, když na ně najedeme. Sjíždíme do
450ti metrů na Holubí palouk u Olešenky. Stojíme u brodu a civíme. To tu
není most? Je, ale minuli sme ho v zápalu sjezdu a stojí několik
desítek metrů proti proudu Olešky. Dejf se moc nerozmejšlí a frrrr
projíždí nehlubokou vodu. Ještě že má sandály, jináč by si nabral. Spolu
s Kubou neriskujeme zkrat a kola vedeme mělčinou, přeskakujíce z kamene
na kámen. Poslední překážka je překonaná. Žádáme Davida, aby zopakoval
průjezd brodem pro fotografy, což ochotně dělá. Potom už frčíme
rychlostí blesku do Pekla. V Pekle je lidí jako máku. Znova pitnej režim
a jedeme do Nováče na oběd. Letos ale nejedeme okolo sokolovny, ale
hned za Metůjskou strádou u Liščí boudy jedeme lesem. Lesní cesta se
někde u potoka Hadinky mění na stezku v kopřivách se dvouma přenosama
přes vývraty. Podél Metuje přicházíme k jezu a řeku překonáváme pomocí
lávky u Starý plovárny. Pod Bobkem u loděnice znova přejíždíme Metuji a
kolem novýho koupaliště vyjíždíme na náměstí. Jsou tři po poledni,
sedáme si ke stolu U Paďoura a konečně si objednáváme pořádnej oběd.
Kluci si dávaj maso a hrancle, já hovězí vývar a zde koulený meruňkový
knedlíky. Trochu píva nemůže škodit a můžeme zase po hodině jet.
Davidovi se ozejvá
Poník, že nám jede naproti. Dostává info, že se sejdeme ve Slavětíně u
hospody. Za Novým Městem začalo teplotní peklo. Jedeme otevřenou
krajinou, slunce pálí jako šlak. Potím se, roztejkám. K Černilovu jedeme
podél Metuje, kde je jakž takž stín. Ale jakmile se dostáváme na
asfaltku bez stínu, je zle. Jelení obora před Slavětínem vypadá jako
savana v Africe. S poslední kapkou potu přijíždíme do Slavětína na rynek
k hospodě a Cyklo hostinec… nehostí! A jsme v….! Takřka bezradně a na
suchu stojíme u vodní pumpy, když v tom pozorujeme, že bejvalej krám se
změnil v samoobslužku, což nám potvrdila zpráva napsaná na hospodě. A co
víc, Kuba má apku s kódem do „jejich“ Špajzky. Po odkódování zalejzáme
do chládku ve Špajzce, kupujeme chlazený nápoje, zmrzku a všechno si
bereme na verandu ke stolku. Chlazení v tom vedru moc nezabírá. Popíjíme
a čekáme na Poníka. Sem tam si pod pumpou chladíme hlavu. Jířa by tu už
měl bejt, ale místo něho se ozejvá tydlifón a že je u Rychnovku a
zachvátilo ho teplo. 9kilometrů, to tady do 1/2hoďky bude. Nebyl. Za
3/4hodiny přijíždí uondanej, vyřízenej, navnaděnej na hospodu. Si děláte
prdel, děl! Ale neděláme, ale můžeš jít do Špajzky a koupit si plech.
To s pomocí Kuby udělal. Jen nejdřív rozpumpoval pumpu a zchladil si
hlavu i s celým tělem. Jířův Budvar jen zasyčel a druhý pívo už
vychutnával. Na zbytek cesty do Jaroměře budeme čtyři. Odpočinutý a
osvěžený nasedáme. Sledujíce navigaci, teda Dejva se dáváme do pohybu.
Polní cestou Na Zahradách, sjíždíme okolo Šestajovický stráně, šlapeme
rozpálenou krajinou pod Pod Kozinec na silnici před Šestajovicema, který
projíždíme. Napojujeme se na nám známou zelenou, několikrát překonáváme
Metuji. Nejdřív v Šestajovicích, pak u vodní elektrárny a ještě jednou
pod Brdci. Přejíždíme železniční trať Jaroměř-Trutnov. Spojkou, už po
asfaltu, kterej už neopustíme na silnici č.285 Jaroměř-Nový Město nad
Metují, most nad Úpou a jsme v Jaroměři. A že prej jedeme k „Čolkovi“ na
jedno. Brána zavřená, takže nic. Tak prej do Nároďáku za kruháčem
naproti. Už na 1.pohled vypadá Nároďák jako bouračka. Ovšem na hned na
druhej a hlavně na třetí u vchodu na zahrádku, jako bouračka se
smetištěm, za
kterým je něco jako jedová chýše. U vstupu do chýše samodomo gril s
otáčejícím se bobrem, kapybarou nebo jiným obojživelníkem. O dva metry
dál neomítnutý něco jako dvorek s okýnkem/nálevnou a řvoucíma opilcema.
Jířa, Dejf, Kuba si dávaj pívo od Ferdinanda, já jablečnej džus s
perlivou vodou. Jířa hladovec ještě klobásku s chlebem. Hlučící dav není
agresivní, obsluha přiměřeně odměřená, džusy předražený. Napojeni a
zaplaceni jedeme odevzdat Kubu rodině. Potom se vydáváme pozdně
odpolední krajinou proti zapadajícímu slunci vstříc Dvoru Králové.
Zaloňov, Žírecká Podstráň, kolem Tambora, DK Bronx a stojíme po 72km u
mýho auta. Loučím se s Jířou a Dejvem. Rozkládám bajk, nasedám a za
soumraku odjíždím domů. A že prej budeme do pátý doma! Ha, há.
Fotky tady.
