Šerlich 2026

 

Po třech letech se uskutečnil jednodenní cyklosjezd Šerlich-Dvůr Králové nad Labem. O tom že se pojede v sobotu 15.8.2026, se objevila noticka v salvě zpráv na WhatsAppu už v úterý 11týho v 17:08. Ponejprv mě nechala zprávička zcela chladným i přes 30ti stupňový el-ňuňo. Zcela podobně to zapůsobilo i na 28 negrů ze 30ti. Pouze Hrnec se v 18:16 dotázal, kolik negrů už se nahlásilo. V 19:12 dostává od Dejva odpověď: „Jseš první :-).“ V 19:46 školník odpovídá: „No já ještě musím zařídit sobotu, mě odjíždí ráno v 9hodin ubytování,“ a tím jeho účast skončila. Ve čtvrtek po práci, po práci na včelíně a po 5a30ti kilometrech vyjížďky začínám uvažovat o sobotě. Účast nepotvrzuju, třeba to nevyjde, tak ať nedávám planou naději. Ze čtvrtka na pátek se mi spalo mimořádně blbě. Byla to asi jen hodina a tak byl celej pátek úplně na pytel a odpoledne jsem navíc vyjel zcela nesmyslně na eR. Po šopingu jsem upadl do komatu, ze kterýho jsem se těžko probíral. Dvěma hodinama prostě spankovej deficit nevymažeš. I tak jsem se rozhodl, že zejtra pojedu, ale za předpokladu kvalitního vyspání. O půl 10tý se omlouvám eR, beru si prášek na spaní a jdu na kutě. Spánek se nedostavuje, ale chemie je silnější než zasr… staroba.
Ve 4:58, ještě před budíkem vstávám jsa celkem vyspanej. Velmi pomalými pohyby uvádím věci do pohybu. Nasnídat, zabalit, oblíknout, vytáhnout koně před barák, dojet do garáže. Pokouším se éčko dostat do kufru a vono to nejde. Řidítka pitomý! No nic, přední kolo ven! Himl imbus! Musím znova odemknout garáž! Samý zdržení! Konečně je e-bajk vevnitř a začíná stíhačka! Za 30 minut musím stát u lva ve Dvoře Králové. Je 6:10, tak to budou silnice volný. Ó jak se mejlím. Ňáký chcípáci jedou furt 70tkou a nejde je předjet. U Slona je dávám, jedu jako prase 150tkou. Za zatáčkou za Tadeášovýma domkama dojíždím další paka jedoucí 70. Jen co míjím 1.radar, nasazuju 120. Ty hovada zrychlujou ???!!§ Kus před 2.radarem se zařazuju před ně a modlím se jestli mi naměřily 100, nebo jsem stihnul zpomalit na 90. To se uvidí v budoucnu. Za Výšinkou dojíždím další kolonu u semafóru. Podařil se pomalej průjezd, ale až do Kocbeře se ploužíme. Grrrr!!! Jako jedinej odbočuju na Dvůr. Okamžitě šlapu podlahu, takže za minutu 3/4tě stojím na kruháči u lva a sám. Přesně v 6:45 přijíždí David. Po uvítání vyrážíme do Jaroměře ke Kubovi, posledním to účastníku. Dejf jede zvostra a po rovinkách mu sotva na éčku stačím. Naštěstí jsou i kopečky u Stanovic, tak to nebylo tak zlý. Na začátku Jaroměře se přidává Kuba se svým „Elektrik Supercharger Bajkem“ o 1000ci elektrických koní a společně jedeme na autobusák. Na nástupišti je zatím jen jiná trojice bajkerů a tak to i zůstává. V 7:50 přijíždí zpožděnej cyklobus, a to v Jaroměři začíná :-). Pomocník se chápe kol a pomááálu je rovná do vleku. Nastupujeme, kupuju si za hotový jízdenku Jaroměř-Šerlich za 148kaček. Dejf A Kuba platí kartou a maj to za 48ká :-)! No nic to je první část pokuty za praseckou stíhací jízdu :-). Pak už to šlo jako po drátku. Asi takhle: Česká Skalice, řidička má rauchpauzu, pomocník nakládá 10kol. Provodov 2kola bez rauchu, Nováč 2kola + dva tůristi. Bačetín 0kol, rauchpauza a zpoždění 15minut. Deštné bůh ví proč stojíme. A konečně Šerlich konečná. Dostáváme kola a jedeme k Masaryčce. 1.pivo a 1.kofola. V 10hodin vyrážíme. Jedeme Polskou stranou, mijíme lanovky areálu Zieleniec. Cesta se zúžuje na hraniční stezku mezi patníky. Přijíždíme k rozhledně Vrchmezí v tisícipadesáti metrech nad mořem. Nezdržujeme se a polským trejlem se spouštíme kořenovou agónií o 50 metrů níž, kde začínaj prosto po polsku vyrobené klopenky, nevalné úrovně. Klopenky zavřené, kde apex ani netušíš, natož aby byl. Kořeny uprostřed zatáčky, dropík proti stromu a kamínky v tom nejnemožnějším okamžiku. No prostě floučko od začátku až k silnici nazvaný „Autostrada Sudecka“. 300metrů z kopečka po asfaltu a na Soltysia Kopa v 896mnm pokračuje na louce floučko zarostlý až hanba. V jedný klopence se šlak dělí, přičemž jedna část vede do Duszniki-Zdrój, kam nechceme a druhej šlak „Petla Widokowa“ se zrácí v lese před Červeným křížem, kde za Autostradou jsme zase na chvíli v Česku. Hraničním lesem po zelený značce jedeme k hranici. Panský kopec 772mnm, Paňska Góra 782mnm s výhledy k Šerlichu a k Duszniku. Po hraniční stezce sjíždíme pod Feistův kopec. Ještě chvilku jedeme hraniční stezkou, než se ta ztrácí v kakamrdí. Vracíme se lesem na zelenou značku, která náhle odbočuje na vrchol Feistova kopce. Zapínám turbo a šlapu. Dejf s Kubou tlačí. 100metrů a jsme o 50metrů vejš u rozhledny. Lezeme vzhůru na vrchol, ze kterýho jsou vidět Stolový hory, Náchod a přímo pod náma Olešnice, kam po vyhlídce sjíždíme. V Restauraci Lovecký zámeček na náměstí zastavujeme. Je 12 a krom pitnýho režimu bylo třeba něco slupnout. Proboha živýho, pokud sem někdy zavítáte, tak to nikdy nedělejte!!! Napít jo, ale najíst nikdy! David a Kuba si dali čočkovku. Byla sladká s tvrdou klobáskou o celkově nevalný chuti. Já si dal smažák a donesli smažák, haranolky, tatarku, příbor. To za 260vočí! 0%zeleniny, pár hranolek. No neumřeli sme, tak nač si stěžovat :-). Odjíždíme. V Dolní Olešnici odbočujeme ze silnice, sledujíce modrou značku. Dejf ji sledoval tak urputně, až skončil na dvoře jekéhosi statku. Naštěstí tam nemaj žádnýho psa, tak se návštěva obešla bez obětí. Opět překračujeme státní hranici, pastvinama jedeme do Tazsowa. Protínáme ho a přes další pastviny přijíždíme zpátky do ČR, kde už zůstaneme, pakliže se Jaroměř nepočítá jako samostatnej stát. Jsme v Borový a Dejf nás informuje, že jsme právě někde minuli bar u studánky. No nic musí ho nahradit Hospoda U Kačeny, kousek od nás. Přijíždíme k hospodě, kde je plná zahrádka. A koho to nevidí mé bystré oči? Není to Prezident s manželkou? Je to Prezident s manželkou! Jsou na blízký chalupě a paní Prezidentová nevaří, tak přišli na oběd. Kdepak je asi ochranka? Á už ji vidíme. Je to 5-6 vostrých chlapíků, ruce jak já stehno a několik dalších ochranářů maskovaných za koniferu v pucláku a květináč s fuchsií zavěšenej na parapetu okna :-). Objednáváme si pití. Pivo, pivo a bublinkovou vodu. Na stojáka to vypíjíme, platíme a odjíždíme k Peklu. Jedeme po zelený značce až k Borovskýmu mostku, kde přetínáme žlutou na neznačenou svážnici. Nad námi Jestřebí hora, modrý nebe, lesy kolem. Pod námi suchá cesta, klacky, kameny co ustřelujou, když na ně najedeme. Sjíždíme do 450ti metrů na Holubí palouk u Olešenky. Stojíme u brodu a civíme. To tu není most? Je, ale minuli sme ho v zápalu sjezdu a stojí několik desítek metrů proti proudu Olešky. Dejf se moc nerozmejšlí a frrrr projíždí nehlubokou vodu. Ještě že má sandály, jináč by si nabral. Spolu s Kubou neriskujeme zkrat a kola vedeme mělčinou, přeskakujíce z kamene na kámen. Poslední překážka je překonaná. Žádáme Davida, aby zopakoval průjezd brodem pro fotografy, což ochotně dělá. Potom už frčíme rychlostí blesku do Pekla. V Pekle je lidí jako máku. Znova pitnej režim a jedeme do Nováče na oběd. Letos ale nejedeme okolo sokolovny, ale hned za Metůjskou strádou u Liščí boudy jedeme lesem. Lesní cesta se někde u potoka Hadinky mění na stezku v kopřivách se dvouma přenosama přes vývraty. Podél Metuje přicházíme k jezu a řeku překonáváme pomocí lávky u Starý plovárny. Pod Bobkem u loděnice znova přejíždíme Metuji a kolem novýho koupaliště vyjíždíme na náměstí. Jsou tři po poledni, sedáme si ke stolu U Paďoura a konečně si objednáváme pořádnej oběd. Kluci si dávaj maso a hrancle, já hovězí vývar a zde koulený meruňkový knedlíky. Trochu píva nemůže škodit a můžeme zase po hodině jet. Davidovi se ozejvá Poník, že nám jede naproti. Dostává info, že se sejdeme ve Slavětíně u hospody. Za Novým Městem začalo teplotní peklo. Jedeme otevřenou krajinou, slunce pálí jako šlak. Potím se, roztejkám. K Černilovu jedeme podél Metuje, kde je jakž takž stín. Ale jakmile se dostáváme na asfaltku bez stínu, je zle. Jelení obora před Slavětínem vypadá jako savana v Africe. S poslední kapkou potu přijíždíme do Slavětína na rynek k hospodě a Cyklo hostinec… nehostí! A jsme v….! Takřka bezradně a na suchu stojíme u vodní pumpy, když v tom pozorujeme, že bejvalej krám se změnil v samoobslužku, což nám potvrdila zpráva napsaná na hospodě. A co víc, Kuba má apku s kódem do „jejich“ Špajzky. Po odkódování zalejzáme do chládku ve Špajzce, kupujeme chlazený nápoje, zmrzku a všechno si bereme na verandu ke stolku. Chlazení v tom vedru moc nezabírá. Popíjíme a čekáme na Poníka. Sem tam si pod pumpou chladíme hlavu. Jířa by tu už měl bejt, ale místo něho se ozejvá tydlifón a že je u Rychnovku a zachvátilo ho teplo. 9kilometrů, to tady do 1/2hoďky bude. Nebyl. Za 3/4hodiny přijíždí uondanej, vyřízenej, navnaděnej na hospodu. Si děláte prdel, děl! Ale neděláme, ale můžeš jít do Špajzky a koupit si plech. To s pomocí Kuby udělal. Jen nejdřív rozpumpoval pumpu a zchladil si hlavu i s celým tělem. Jířův Budvar jen zasyčel a druhý pívo už vychutnával. Na zbytek cesty do Jaroměře budeme čtyři. Odpočinutý a osvěžený nasedáme. Sledujíce navigaci, teda Dejva se dáváme do pohybu. Polní cestou Na Zahradách, sjíždíme okolo Šestajovický stráně, šlapeme rozpálenou krajinou pod Pod Kozinec na silnici před Šestajovicema, který projíždíme. Napojujeme se na nám známou zelenou, několikrát překonáváme Metuji. Nejdřív v Šestajovicích, pak u vodní elektrárny a ještě jednou pod Brdci. Přejíždíme železniční trať Jaroměř-Trutnov. Spojkou, už po asfaltu, kterej už neopustíme na silnici č.285 Jaroměř-Nový Město nad Metují, most nad Úpou a jsme v Jaroměři. A že prej jedeme k „Čolkovi“ na jedno. Brána zavřená, takže nic. Tak prej do Nároďáku za kruháčem naproti. Už na 1.pohled vypadá Nároďák jako bouračka. Ovšem na hned na druhej a hlavně na třetí u vchodu na zahrádku, jako bouračka se smetištěm, za kterým je něco jako jedová chýše. U vstupu do chýše samodomo gril s otáčejícím se bobrem, kapybarou nebo jiným obojživelníkem. O dva metry dál neomítnutý něco jako dvorek s okýnkem/nálevnou a řvoucíma opilcema. Jířa, Dejf, Kuba si dávaj pívo od Ferdinanda, já jablečnej džus s perlivou vodou. Jířa hladovec ještě klobásku s chlebem. Hlučící dav není agresivní, obsluha přiměřeně odměřená, džusy předražený. Napojeni a zaplaceni jedeme odevzdat Kubu rodině. Potom se vydáváme pozdně odpolední krajinou proti zapadajícímu slunci vstříc Dvoru Králové. Zaloňov, Žírecká Podstráň, kolem Tambora, DK Bronx a stojíme po 72km u mýho auta. Loučím se s Jířou a Dejvem. Rozkládám bajk, nasedám a za soumraku odjíždím domů. A že prej budeme do pátý doma! Ha, há.

Fotky tady.