Kulový Šnek 2026

Všechno to začalo 14.září 2025, po odjezdu k kanadských hvozdů za Landštejnem. Tak kam příště, děl Tom. S Dejvem jsme se na sebe podívali a pár vteřin se nic nedálo. Asi za galaktickou hodinu, což je pozemská minuta, povídám: “Dost bylo čtverečků!, co takhle kolečko“. O jaký kolečko máš zájem na to Tom. No o kulatý?! Mohli bysme jet třeba tam, co už jsme byli a pak ňák okolo a kolem. Například Poděbrady, Číhošť a tak. Víc už jsme cestou domů neprobírali a věnovali se čumění z oken, případně hovoru Há. Až 10.ledna26 se Tom vytasil s termínama a dal hlasovat. Vyhrál to termín 11.-14.červen v poměru hlasů 10/8/4 vůči termínům dřívějším a taky nám představil oficiální název a poslal první mapu trasy na který pracoval spolu s Dejvem. V dubnu se ještě uskutečnilo turistický soustředění v Božanově a výjezd na bajcích Endurance. Stačilo jen přetrpět květen a v půli června můžeme vyrazit na Kulový blesk.
Je půlka června a jen tak pro sichr zahajujeme cestu už ve středu 10týho po práci, aby nás ve čtvrtek něco nezabrzdilo. S Tomem vyrážíme z Trutnova v 16hodin přes Peklo, Vlčice nach Rašplnau. Obdobně se z Pardubic vydává Honza ku Dvoru. Počasí je chladný, mělo by i sprchnout. Naštěstí se zatím z nebe nic neleje, ovšem ze mě se u vrtule nad Rašplnau poblíž Koclířova valí potoky potu. Od Hrnce dostáváme zprávu, že se zaseknul i s doprovodem u Silvera, kde ho máme vysvobodit. Zasekáváme se i my u jednoho + prejtu s chlebem. Po zaplacení nasedáme a jedeme. Původní místo setkání mělo bejt letiště Žireč v Bistru u Vrtule, ovšem z taktických důvodů míříme k Rudolfu III na obzvláště dobrou pizzu. U Rudolfa se schází jedoucí i nejedoucí účastníci a dolaďujeme formu, tj. zaháníme hlad i žízeň. Před setměním se posouváme k parapetu na Slovany, že prej závěrečný a spát. Většina tak učinila a ti co ještě naposledy spali doma se skutečně přesouvaj do domácí péče. Několik jedinců jede směr Žireč, ovšem s nezipřistáním v altánu u Bárta, kde nás nadšeně přivítala Bártova žena s Bernardem. Prázdnej soudek odhazujem v dál a můžeme dál jet do tmy, do Žirče do sokolovny. Bárt je doma, Dejf  spolu s Lukasem se vrací do DK a my – Kerob, Tom, Honza, Já i oba školníci se v sokolovně pokládáme do spacáků. Kerob chytá a vyhazuje ropuchu do deště, necháváme dohučet Hrnce, potom už nerušeně spíme.
Ráno si balíme saky a paky připoutáváme je ke kolům, opouštíme suchý útočiště a jedeme ke srazišti u Dana, kde nás čeká bohatá snídaně, připravená jeho oblíbenou ženou. Děti se takticky dekujou do školy, nešetříc kyselýma gezichtama na účastníky, znichš mnozí jsou strýčky nebo tetičkou, ale to sem nepatří. Sjíždějí se další účastníci, až je nás dostatečně. Nečekaně se dostavuje i Martin M³, který původně nemohl, avšak přesměroval tok prací, takže jede. Jiný Martin, Martin Klenčík nás bude stíhat z Trutnova a dojede nás až v Poděbradech. Tom vydává rozkaz k odjezdu. Nasedáme, kamera běží, klap a jedeme. Jedeme na letištní plochu, rolujeme k západní hraně, kde opouštíme runway. Snažím se řadit, jenže to nejde, neřadí to! Takže to včera nebyl pocit, je to skutečnost. Po roce a1/4 došla baterka v pravý páce. Celou tlupu směřuju k nejbližší elektře, kde v Datartu mají CR2032. Před krámem mi pak M³ ukazuje jak zjistit stav baterek. Obě svítí červeně, to je čas na výměnu. Veličenstvo pan Král vytahuje plochej šroubovák Meggajvrák, ohrnuje manžetu páky a pomáhá mi s výměnou. Prozatím měníme jen tu co je beznadějně prázdná a už nehází. Po úspěšný výměně projíždíme skrz Dvůr Králové do Bílý Třemešný. Už za ZOO vidím, že nejsem z nejrychlejších a opo žďuju se. V Třemešný se sjíždíme, kličkujeme uličkama mimo hlavní silnici. Pak ji přejíždíme, podjíždíme železnici a začínáme stoupat do sedla Mezihoří. Konečně začíná slíbenej déšť, ikdyž v Žirči i Dvoře to vypadalo chvílema na sluníčko. Pláštěnek nám potřeba ač vedle teče Netřeba. O 100metrů vejš nad Třemešnou se celkem zbytečně schováváme pod stromy. Za deště odjíždíme z kopce do Třebihoště. Odkláníme se tak od plánovaný trasy a nedočkavec Lukas se musí vydat za náma objížďkou přes Dehtov. Počasí se v Třebihošti umoudřuje. Miletín Lázně, okraj Miletína, Miletínek, “Vlastův statek“ a společná fotka, Červená Třemešná, Dobeš, Lukavec, Černín, Hamry a železniční přejezd Šárovcova Lhota, kde čekáme, než se přeženou potrati v MUVce. Závory jdou nahoru, můžeme zase šlapat dál. Mázlovice, Konecchlumí, Kovač a jsme u Buťáka na nádraží. Nerudnýmu nemluvnýmu výpravčímu trochu blokujeme klikotoč od závor, čímž málem způsobujeme kolaps a zpoždění šukafonu. Vyfocený nasedáme a jedeme. Na nebi se honí mraky, my honíme kilometry, není ani teplo ani zima, ale jestli pojedeme tak jak jedeme do Poděbrad se asi nedostaneme. A taky se blíží čas oběda. Malá Strana, Milíčeves, Velká Strana, Slatiny, Jičíněves, Dolany, Keteň, Údrnice, a rozflákanej sjezd do Libáně. Průjezd okolo Pivovaru Čtyři lípy a výjezd na Náměstí Svobody. Je půl druhý čas naobědovat se, odpočinout si a to v Restauraci Radnice. Pivaři si objednávaj pivo Čtyři lípy a taky teda to jídlo. Sedíme na venkovní zahrádce, pozorujeme cvrkot na náměstí. Nějákej důchodce roztláčí stařičký auto, že prej z kopečka naskočí a ono to naskočí. Jenže po naskočení se auto zastavuje. A tu přidává ruku k dílu Dan. Tlačí takovou silou, že čtyřtaktní čtyřválec naskočil na šest válců dvoutaktně v rytmu valčíku a nebohý stařec vyrazil vpřed jako f1. Dělá čestný kolo okolo náměstí a teprve pak mizí v dáli. Jsme za 1/2kou dneška, takřka v rovinách. Posilněný, odpočinutí můžeme zase vpřed. Počasí až na pár kapek nezlobí, jen je studeně větrno. Jedeme Psinice, Křešice, Hasina, Rožďalovice, Žitovice, Bošín, Mečíř. Další zastávka Hrubý Jeseník s rozhlednou Romanka za humny. 50metrů vysoká věž, zároveň slouží jako vysílač mobilního signálu. Z plošiny 26m vysoko je rozhled na Polabí, Prahu, Jizerky, Krkonoše i Český Středohoří. Dohlednost není z nejlepších, ale Černou Horu asi poznáváme. Vidíme taky Nymburk i vysílače u Libice za Poděbradama. Je 1/2pátý v nohách 84km. Za hodinu jsme v Nymburgringu u náměstí. Stojíme u parapetu Restaurace u Gregorů. Jedno Postřižinský, jeden Gregorův ležák, nebo radši dva a můžeme k Labi pod hradby. Děláme společný foto a podél Labe proti proudu jedeme poslední kilometry dne. V Poděbradech ještě zastávka U Lupiče na jedno a po 106ti kilometrech se ubytováváme v kempu A.T.C.. V restauraci si dáváme večeři a doplňujeme tekutiny. Někteří a je jich většina zůstává u zdroje a uržujou pitnej režim, naše menšina se jde ubytovat. Pokus o sprchování končí spaním na prasáka. Sprchovej automat sice funguje, ale za 10ká si nenamydlíš ani hlavu. Mincomat nikde a kilo desetikorun nemá nikdo. V chatkách je sice kosa, ale neprší do nich.
Ráno v osum vyrážíme na “Jirkovo“ náměstí do Merhautova pekařství na snídani. Najedení do sytosti, vyrážíme v pátek do středu země, cílem je totiž Číhošť a večer bude zázrak. Proplejtáme se poděbradskýma uzavírkama cyklostezek a jedeme tak spolu s autama po hlavní silnici do Kluku. Odbočujeme do Cerhenic, protínáme zkušební okruh Výzkumnýho Ústavu Železnic, protlačujeme se pod železničním koridorem Praha-Olomouc u nádraží. V ulicích Cerhenic děláme kličky a háčky, než se ocitáme u nevysoký dřevěný, shnilý, rozhledny, honosně nazvaný Vyhlídková věž. Všichni bez pudu sebezáchovy na ní vylezli a nechávaj se fotit. Honza přijíždějící později, nám přiváží info o dřevěným bludišti, kam se přesouváme. Vcházíme dovnitř a bloudíme, bloudíme. Občas někoho potkávám, ale už za několik minut mám drobnou obavu, jestli se najdu, Dopadlo to! Jsem venku i s ostatními. Dronový mág Lukas nás ještě jednou vhání do bludiště, aby to zdokumentoval. Před bludištěm děláme kruh z našich těl včetně pozdravu slunci, načež někdo velí odjezd a tak odjíždíme k Velimi. Asi to byl Pedro. Před Vítězovem si musí rejža Tom odskočit a tak všichni zastavujeme. Leštiči klik a prdelí, chystaj ruličky, aby mohli pomoci, bude-li třeba. Netřeba, zvládl to sám. Tak teda Vítězov, ještě všichni v bandlu, ale silnice č.12 z Kolína na kterou najíždíme, nás začíná trhat. 800metrů po hlavní a odbočujeme do sakra prudkýho krpálu. Kamhájek, Křečhoř kostel kde odbočujeme k památníku bitvy u Kolína. Začínám svádět bitvu s dechem a tepem. (Bitva u Kolína 18.června 1757) Impozantní pomník se tyčí nad kolínskou rovinou ve vejšce 300mnm. Začalo se dělat teplo a tak se po prohlídce památníku svlíkám z kalhot a šustky. I když mě viděj jak se svlíkám i poznámky činěj, nasedaj všichni jako jeden negr a nechávaj mě napospas. Upravenej pak taky odjíždím od památníku očakávajíc, že u kostela nebo na křižovatce v Křečhoři čekaj. Hovnajs! Zastavuju za posledním barákem, vytahuju mobil, startuju data, naharávám trasu a nacházím se. Jenže se ve mně něco utvořilo a muselo to ven a rychle. O ňákou chvíli pozdějc už zase můžu jet. Sjíždím do Radovesnice, následujou Zibohlavy. Rovinka k silnici č.125, přejet na druhou stranu, furt rovinka do Ratboře. Sjezd k Hráznýmu rybníku pod Ratboří a mírným stoupáním do Suchdola. Nejde mi to. Jako by mě někdo seděl na hrudníku. Vpředu vidím kopec a doufám jestli má obchvat. Ale né, Suchdol je součástí toho kopce. Vysoká není extra vysoká, jen ňákych 471mnm, ale … Možná by to chtělo oběd už je čas! Jako na zavolanou se mi na konci Suchdola do cesty staví Dejf, stojící u Restaurace Na Kovárně. Huby negerský se na mě křeněj a kde že prej kde sem, že na mě čekali. Zasypávám je přívalem výčitek, sarkasmů a vulgarismů. Pak opírám kolo o plot a jdu si sednout. Ještě než usedám, paní hostinská chce uzavřít objednávku. Na tabuli vidím, že je polívka a rajská s HK. Objednávám si teda polívku, rajskou z Hradce Králové, kofolu a čaj do půlitru, přeci jenom je furt chladno. Konverzaci u stolu moc nevnímám, zápasím s jídlem, rajda do mě moc nechce, ale nakonec to dávám, jenom čaj do sebe leju ve spěchu už zase někam spěchaj. Z dnešní porce kilometrů máme za sebou cca 1/2ku a ze 190mnm jsme vystoupali do pitomejch 400, ale jako bych jel z Trutnova na Černou a z ní na Výrovku, tak toho mám dost. Platíme a jedeme k vrcholu Vysoká 471mnm. Na vrcholu stojí zřícenina letohrádku Belvedér a rozhledna. Lukas vytahuje dron a točí nás z vyšky. Několik jedinců se potom škrábe i na rozhlednu. Dole pod ní mezitím dělaj negři ze svých těl obrazec, aby měli památku až tady nebudou. Po negroglifech sjíždíme álejí do Mezholezy. Furt malým stoupáním jedeme Vidice, míjíme Košice i Nepoměřice. Projíždíme Žandov, Pivnisko, Rápošov, Kateřinky. Před sebou vidím na kopci nějáký baráky, naštěstí odbočujeme. Netuším, že na ten kopec stejně pojedeme jen o hodnou chvíli pozdějc. Prozatím přijíždíme do rekreačního areálu Zbraslavice. Nemám chuť vůbec na nic a zatím co si ostatní dávaj do trumpety, lehám si na lavičku a odpočívám. Po nějáký době mě Lukas probouzí. Nasedáme a mokrou asfaltkou odjíždíme do kopce do Zbraslavic. Byl mi přidělen doprovod, abych se někam nezaloudal. Nemám přehled kudy to jedeme. Přední voj je někde vpředu, občas někdo stojí a kochá se. Asi krajinou. Radvančice, Prostřední Ves, Bohdaneč, Třebětín, někde míjíme nejvyšší 571mnm bod dneška. Z Občiny rovinka do Hlohova, kde to známe od posledně. Tunochody a jsme pod Číhoští. Vyjet krpál okolo hasičky a hurá po 83km stojíme u hospody. Zaparkovat kola pod venkovní zahrádku a vzhůru dovnitř. Obsluha je stejná jako předloni Terka, Simča a Žaneta. Svlíknout mokrý a propocený hadry, usadit se objednat tekutiny. Maj Bernarda a první jen zasyčí. K druhýmu už nám přinášejí objednaný jídlo. Já mám pečený koleno na pívu, hořtici, křen a salát Coleslaw. Jsou tací co mají vepřovou kotletu Texas s omáčkou se zeleným pepřem + hranolky. Jsem tak vyšťavenej, že nemám ani hlad a 2/3kolene nechávám netknutý pro hladovějícího Martina Klenčíka, kterej slupnul svou kotletu a v zápětí i moje lehce rozpitvaný koleno. Jdu ven uskutečnit hovor s domovem. Od někud se zjevujou dva jezdci, jsou to Švábik s T1000 alias J.Macháček. Oni opravdu dorazili, nebyl to fejkl, mysleli to vážně. Tak je nás 16 a zábava nabírá na obrátkách. Po mým třetím Bernardu někdo objednává  Koksák. Ve 22:46 posílám domů lakonickou zprávu 5x + 5x. Někdy vzápětí se objevuje výloha jako kráva s občasnou mlhovinou.
Je ráno třetí den. Vedle spacáku mám zašněrovaný boty, jinak jsem v naprostým rychtiku. Koksák vykonal co měl. Noc jsme díky Tomíkovi a jeho vyjednavačským schopnostem přečkali v přístřešku na místním hřišti. Přístřešek se stahovacíma bočnicema a odemčenou koupelnou, kterou využívám ke spláchnutí včerejšího potu. Po osvěžení, se dozvídám, že večer jsem byl vypnut a uložen pomocí mírnýho násilí do spacáku. Po protestech, že nechodím spát v botech mi byly tyto sundány a konečně se rozhostilo nad Číhoští ticho a klid, rušený jen deštěm venku. Ozvěny večera jsou pryč, kola znova zabalený, nocležna upravena, tak se přesouváme do hospody na snídani. Trochu mě překvapuje, že hřiště není úplně hned za hospodou. Vrací se mi i několik obrazů. Jako že klečíme, že rozmlouvám s obsluhou a že ráno bude snídaně. Tvl. uvnitř jsou připravený Lukulský hody. Vajíčka, párky, bábovka, kafe, čaj. Po večerní hladovce se nešetřím. Najedený do sytosti se loučíme a chceme jet do středu země. Jenže z nebe se leje, tak ještě zůstáváme na zastřešený předzahrádce. Teprve když to přešlo, jedeme do středobodu. Fotíme se u středobodu ČR a pak teprve mizíme v dál. Už tady v Číhošti cejtím, že to dneska půjde z tuha a večerní pobava na tom nenese vinu. Přejíždíme silnici č.130, ve Vlkanově odbočujeme na Ovesnou Lhotu. Za Lhotou prudce klesáme po novotou vonící asfaltkou serpentýnama až ke kolejím zastávky Sázavka, kde se připojujeme Dejvovi majícím za to, že jsme mu ujeli a mylně nás stíhal, zatím co my se fotili ve středu ČR. Po stoupání do obce Sázavka ze sebe sundáváme zateplení, protože se začíná dělat teplo ikdyž vítr je trošku studenej furt, ale slunce se snaží dělat co umí. Ze Sázavky jedeme polema z kopečka až k mlejnu Kysibl, ale ještě před ním odbočujeme doprava na silnici do Lubna. Lubno, Malý Mlýnek, Dolní Mlýn, základna Xaverov a jsme Habrech. Před náměstím jsou na ulici stánky na náměstí pódium na něm místní “Hudlovanka“ ve složení: harmonikář, štěbenec a bubeník/zpěvák Víťa možná Vávra. Gastro festival je v plným proudu, to většinu zlákalo na jedno. Dejf, já a M³ nemáme na něco chuť, tak odjíždíme. S větrem v zádech a s M³ vepředu jedeme svižným tempem přes Miřátky do Vepříkova, kde nám M³ ujíždí. U Stodoly krásných krámů odpočívám, nabírám ztracenej dech. Po dalším kilometru mi vypovídá službu hercna a takřka si vybliju plíce. Tady nás dojíždí hlavní peloton. Spolu pokračujeme přes Nejepín, Klouzovy, Nový Dvůr, Čapkovy Domky do Chotěboře na náměstí, kde světe div se je opět pódium. Ocitáme se na slavnosti Dny města Chtěboř a na pódiu zrovna řádí muzikanti místní ZUŠ DaCapo a hrajou od Vlacha po Macha. V pobočce Spořky vybírám hotovost a spolu s Dejvem jedeme znova napřed. Chotěboř je na kopci, takže do Liboháje a Hůrky svištíme z kopce. Přes Libice nad Doubravou po rovině, ale za odbočením do Lhůty začínáme se stoupáním ze 450mnmdo 639mnm. Za Lhůtou jsou serpentýny do Barovic a ve druhý zastavuju bezdechu. Tou dobou už je M³ někde v Trhový Kamenici a mě bezdechýho předjíždí jeden negr za druhým. Když popadám nepopadnutelný, nasedám a jedu. Za další zatáčkou potemnělo a spustilo se to  co jsme viděli už z Chtěboře. Liják jako prase. Dejf zastavuje nasazuje pláštěnku na bágly i na sebe. Já jedu nedbaje vody s hora, vytvářejíc si vlastní slanou zevnitř. Po dosažení autobusový zastávky v Barovicích se z nebe přestalo lejt a můžeme se přesunout přes Křemenice, Polom a z Hluboký sjet kolem rozhledny na Zuberským kopci do Trhový Kamenice na oběd. Mokrý usedáme ke stolům, objednáváme si vývar na promrzlý držky a hlavní chod pro generátor šlapání a nějáký ty tekutiny. Jsme za polovinou dnešní porce kilometrů a do Tramtárie to máme ňákých 45kiláků. Po jídle opět do sedel. Hlavní peloton se záhy utrhává. Stoupáme po cyklo 4113, kolem Kamennýho vrchu nad Petrkov, rozbitou asfaltkou. Atakujeme poslední 6tistovku Železných hor. Odbočujeme na lesní cestu dirigování regulovčíkem Tomem. Jsme na druhý straně Železných hor, zbejvá 40kilometrů převážně z kopečka do nejnižšího bodu dne 238mnm. Skoro nekonečnýma lesama sjíždíme k Miřeticím, občas v dáli zahlídnu někoho z negrů. Na výjezdu z lesa u přístřešku Pod Bartošky se naposledy vidíme s hlavním pelotonem. Společně s bědujícím Poníkem, jedoucím bez prdele, jedeme Poník, Dejf a já na chvostu. Majlant, Janovičky, Miřetice, Smrček, Silnice kde u autobusový zastávky musíme namazat hlučný řetězy. U závor v Horce u Chrudimi čekáme na průjezd vlaku z Hlinska do Pardubic. A už jsme v pardubických rovinách. Horka, Chrast, Rosice, Syčany, Žilovice. Dochází nám síly a v Chroustovicích u hospody Sokolovna si jdeme pro osvěžení. Šustky a termoprádlo můžeme uklidit. Jsme v teplých krajích. Alespoň pro zbytek dne. Podivnej chroust nám v hospodě prodává ovopívo v plechovce a kofolu. Osvěžený jedeme na Městec a do Uherska. Znova čekáme u přejezdu na průjezd vlaku. Tentokrát Pardubice-Česká Třebová. Poník potřebuje kafe a má za to, že v jakým si statku ho může mít. Ovšem je to soukromá akce, takže se pakujeme pryč. Ještě si fotíme obecní úřad a sokolovnu se sgrafity a pak už opouštíme Uhersko směrem do polí a luk. Objíždíme zříceninu Neulust (Najlus), jedeme po hrázi rybníka Lodrant a oborou k silnici č.35. Závěrečný stoupáníčko blátivou stezkou po Blanický stráni, jelení spojkou do Horního Jelení a za Jelením v lesích už je Tramtárie. Když přijíždíme, je většina už někde v restauraci U Floriána. Umísťujeme se na volný místa v chatkách, jdeme do sprchy vykonat očistu. Čistí, voňavý v čistým dresu jdeme za kolektivem. U Floriána na zahrádce jsou negři, ale už se pakujou, jdou na náměstí kde je prej pobava. Po jídle a jednom se tam taky vydáváme. A zase stánky a venkovní pódium. Na něm PENDL Coverband z Litomyšle. Hrajou naprosto perfektní rock i pop. Negři obsadili dvě lavice a zahájili útočný proud piv a že až se dotknou kelímky lavičky jde se spát. Na to teda nečekám a naše trojka se vydává zpátky do Tramtárie ulehnout, což se nám i podařilo. Zbytek přichází k1/2noci a celkem v tichosti ulehá.
Poslední ráno jsme na nohou po sedmý. Balíme si a dostáváme info, že jestli chceme, můžeme na snídani do zdejší jídelny. Stoly se prohejbaj párkama, vajíčkama na dva způsoby, salámy a pečivem. Kafe, čaj, vánočka. Po snídani se můžeme vydat na poslední štreku. Na náměstí už je všechno sklizený. Profrčíme kolem a za městem odbočujeme na Šáchovskou álej. Za ní do Borohrádku. Negerstvo už je zase v trapu. Jedu co mám sil. Žďár nad Orlicí, Albrechtice, Štěpánovsko, Kopaniny, blátivá niva Orlice, Petrovičky, přejezd silnice č.11 a aléjí do Třebechovic. Dejf navrhuje zavolat negrům, jestli nejsou někde v Třebechovicích, ale já tvrdím, že určitě jeli dál, takže jen projíždíme. Ač máme vítr chvíleme na svý straně trpím. Jeníkovice, Libníkovice, Výrava. Zastavujeme na zastávce ve Výravě, Dejf se oblíká protože vítr je zase studenej. Za Výravou jedeme proti větru. Před Libřicema nás dojížděj negři. Opravdu byli v Třebechovicích. Znova mizí v dáli, vítr nevítr. Za Smržovem na křižovatce je dojíždíme. Loučí se s náma Honza, jede domů do Pardubic. My jedeme do Smiřic k Apačovi na oběd. Po jídle si oblíkám kalhoty, šustka na udržení teploty nestačí. Ještě před jídlem avizuju, že jedu cestou nejmenšího odporu a to podél Úpy vulgo Labe, že Velichovky i Hřibojedy mám na háku. Kupodivu i ostatní jedou podél vody. V Černožicích je objížďka přes Semonice ale v Jezbinách se vracíme zpátky na Labskou. Pak už jen utrpení a zmar. Ještě u slunečních lázní v Jaroměři se docvakneme, ale za krematoriem jsou zase vřiti. Ještě před Heřmanicema zahlídnu záda některýho z negrů. V Kuksu sice počkali, ale já zastavuju nad schody ať si jedou. Odpočívám. Dejf mě neopouští a částečně odpočinutýho mě vyvádí Hraběcí cestou přes Stanovice na letiště v Žirči, kde upadám do komatu na lavičce před Bistrem u Vrtule. Nechávám na sebe působit slunce a na pobídky ať jdu dovnitř jen ukazuju rukama, že né a voči ani nevotvírám. Po neurčitý době vstávám z posledních sil se loučím a šnečím tempem jedu skrze Dvůr kolem nemocnice do Vítězný. Od vrtule posílám vzkaz, že číslo 5a1/2 stále žije a s větrem v zádech jedu Rašplnau, Wölfin, nach Hölle und OberAltStadt. Ještě naposled moknu ve Wölfin/Vlčicích ale v 17hodin jsem po 97km doma. Vana, napsat závěť a inzerát: „Prodám větší počet kol zn. Spěchá.“

Fotky zde.