Stránky

pátek 28. srpna 2009

Pokus o zdolání K1A

Ráno vstávačka na pátou, abychom stíhali vlak v 5:59. Před barákem už netrpělivě přešlapoval negr SmEjDiL, prej kde se flákám… S Pavlem jsem měl dohodnuto, že bude v 5:35 nastoupenej u nás, ale nikde nikdo. Zhruba do 5:40 čekáme před barákem a pak nasedáme na kolo a pozvolna šlapeme směr nádraží, přičemž kontrolujeme pustou silnici za námi, ale zbývající negři nikde v dohledu. Na nádraží dorážíme cca v 5:50 a začínáme být lehce nervózní ("Kde k#@&a jsou?!"). V 5:55 volám Jirkovi, típne mně to, tak si oddechnu, že už je za rohem… Ovšem vzápětí volá zpátky, že jsem ho vzbudil. Pavel nám telefon nezvedá vůbec. Vlak přijel na čas, nasoukáme se do něj s tím, že spáči se na start dopraví po vlastní ose (tímto oficiálně děkujeme panu Ponikelskýmu a jeho autodopravě). Ranní vlak je krásně prázdný a držáky na kola volné, takže až do Železného Brodu je cesta velice pohodová (je to rychlík). První přestup na spoj z ŽB do Tanvaldu je už o poznání zajímavější - přistavený vlak 814 regionova má sice prostor vyhrazený pro přepravu kol, ale už je v něm naskládáno cca 10 kol.

Regionova - fajn vlak pro pár cykloturistů

Se SmEjDiLem se tam ale ještě vejdeme a s obavami přihlížíme na další menší skupinku cykloturistů, kteří se pokoušejí naverbežit se k nám. Průvodčí je naštěstí odvedla do jiné části vlaku a tak nakonec cestujeme sice ve stoje, ale relativně pohodlně s dostatkem osobního prostoru. Vystupujeme v Tanvaldu a čekáme na poslední vlak - z loňska vím, že tento není přizpůsoben na přepravu kol a už vůbec ne na takový počet kol (posledně nás jelo 6 a celkem jsem se do něho vlezli..), to co dorazilo na nádraží, však předčilo má nejhorší očekávání. Dorazil motorový vůz řady 810 alias Plevel, ve kterém už sedělo pár cestujících důchodového věku.

Toto + 13 cyklistů v plné výbavě = Kubík na záchodkách

Za ním byl zařazen stejný vůz předělaný na přepravu kol, ale byl odpojen - průvodčí se tomu sice snažil zamezit, ale drážní předpisy jsou pevně dané, a jak se říká vlak přes ně nejede... S gestem zmaru se průvodčí vrací z přednostovy kanceláře a ledabyle prohodí: "Nějak to tam naskládejte.". Začíná hektické rvaní kol do předsíňky s WC, která je dimenzována pro čtyři cestující. Chvilku se snažím pomoct s biketetrisem a pak jsem vytlačen do záchodku, kde přečkám celou cestu až do Harrachova. Cestou spočítám náklad na 13 kol a zhruba 20 pasažérů. Vlak cestou nahoru skučí a evidentně trpí, ale nakonec dorazíme zdárně do cíle a sympatický strojvůdce nám zahoukáním popřeje šťastnou cestu. Je pár minut po osmé a sjíždíme z vlakové stanice dolů do Harrachova (680mnm) a navzdory slunečnému počasí a modré obloze je ještě pěkná kosa. S druhou polovinou naší výpravy se potkáváme u jedné prodejny potravin, kde nakupujeme poslední zásoby „energie sbalené na cesty“ a konečně vyrážíme přes centrum směrem na Rýžoviště. Po příjezdu do lesa se úzká asfaltka zvedá a stoupáme na nejlehčí převody rychlostí 8km/h až na rozcestí Ručičky (970mnm), kde si SmEjDiL neodpustí odlovení první kešky. Po krátké přestávce pokračujeme ve stoupání, následuje přejezd několika sjezdovek, kde se nám naskýtá několik krásných výhledů do kraje a přes lákavé odpočívadlo u Černého potoka dojíždíme až na boudu Dvoračky, u které je nově postavený hotel Štumpovka (1150mnm).

Chata Dvoračky - ještě s úsměvem na rtech

Turistická cesta, kterou bychom se relativně pohodlně po hřebenu dostali na Horní Mísečky, je pro cyklisty uzavřená, takže musíme sledovat K1A a prudkým sjezdem po štěrkové cestě (další keška – zív) sjet až na hlavní silnici (Skelné Hutě – 695mnm). V tomto místě vzniká první veselý karambol, který si beru na tričko já jako neohrožený a bezohledný solitér – negři mně při sjezdu ujeli na zhruba 30m, neznaje všechna zákoutí a taje K1A, minuli odbočku na romantický singlík podél hlavní silnice, který jsem sice nikdy nejel, ale tentokrát jsem si ho chtěl vyzkoušet. Po prudkém výšlapu po úzké cestě, která vypadá na příjezdovku k jediné chatě, která je tím směrem vidět, cesta pokračuje dál a za chvíli už po pravé ruce sleduju hlavní silnici s funícím SmEjDiLem. Krátká, ale pěkná stezka po chvilce končí sjezdem na hlavní, kde vybafnu na překvapeného SmEjDiLa. Dostávám zprávu, že Horajs už dupe nahoru, ale Jirka čeká někde vzadu („Snad tě nejel někam hledat.“). Chvilku čekám, popojedu kousek níž, a stále čekám... Už čekám 10minut, ale stále čekám. Sjedu ještě níž a začínám být nervózní. Volám Jirkovi - nedostupný, volám Lukášovi – nedostupný (nezněl moc přesvědčivě – třeba Jirku přehlédl a jede před ním...), volám Pavlovi – zvedá to Pavlína :] Po cca 20minutovém čekání to balím a šlapu nahoru. Až nad Dolní Mísečky je hotová nová asfaltka, což je po loňské rozbité silnici příjemná změna – to stoupání se nezdá tak hrozné, když si to kolo jenom tak spokojeně vrní.

Po nové asfaltce s výhledem na Kotelní jámy

Kousek za půlkou cesty na Horní Mísečky mě konečně zvoní mobil: volá Jířa, signál je špatný, ale pochopil jsem, že se pro mě vrátil cca 5km do kopce, kde mě viděl naposledy při sjezdu do Skelných Hutí – na jednu stranu úleva, na druhou stranu se cejtím provinile, že jsem takhle vystresoval náš servisní vůz – od této chvíle jeho nová přezdívka pro tento výlet (ale jak sám říkal, když jsme se konečně sjeli a on se cestou nahoru vynadával, tyhle kilometry navíc potřebuje jako sůl :]). Když jsme se zdárně všichni čtyři nahoře (cca 1040mnm) sešli, vyslechl jsem si pár negerských nadávek (Pavel: „Tady čekám snad hodinu!“) a pokračovali jsme dolů sjezdem do Špindlerova Mlýna. Trasa vede poměrně kamenitým sjezdem, místy prudkým tak, že jsem litoval, že jsem si nezasunul sedlovku – v nejprudším a zároveň nejkamenitějším úseku míjíme skupinku přihlížejících pěších turistů, kteří se baví našimi smrtícími výrazy ve tvářích a lačně očekávají, z koho jako prvního poteče krev. Brzdy však fungovaly na jedničku a pláště taky ještě celkem drží, takže zdárně dojíždíme do turisticky přeplněného centra Špindlu (720mnm). Průjezd městem končíme kousek od spodní stanice lanovky areálu Sv.Petr, kde cyklotrasa pokračuje dalším stoupáním, tentokrát po panelové cestě. Toto stoupání je (alespoň pro mě) ze všech nejpříjemnější. Přejíždíme sjezdovku Hromovka, kde se nám naskýtá pěkný výhled na Špindl i okolí a šlapeme dál po cestě, která mírně stoupá po vrstevnici. Po pár kilometrech stoupání přejíždíme nejvyšší bod (1020mnm) a opět klesáme po zpevněné cestě/asfaltce až do Strážného (783mnm). Končíme v hospodě, kde si dáváme polívku (výborná knedlíčková a kulajda), pivko a malýho ruma = spolunegrům líčím náročné stoupání nahoru Na Rozcestí...

První delší zastávka s polívčičkou

Náležitě posilněni pokračujeme sjezdem po silnici dolů okolo Mlýnských Domků do zhruba 765mnm odkud začíná stoupání, které končí až v nejvyšším bodě celé cyklotrasy – bufet Na Rozcestí (1350mnm). Stoupání je však, navzdory překonanému převýšení, poměrně snesitelné (z velké části opět asfaltka, a když je nejhůř, tak rozhled do kraje dodá spoustu sil) a nahoru dorážíme všichni poměrně svěží (jenom SmEjDiL vykřikuje „Žaclík nejedu“ a „v Peci to balím“, apod.). Příjezdem na cestu Na Rozcestí – Výrovka – Pec jsme se dostali na jednoznačně nejfrekventovanější úsek cyklotrasy. Potkáváme i cyklisty, ale většinou to jsou pěší turisti.

Nezbytný převlékací rituál před každým sjezdem

V Peci (780mnm) nás vcucla zahrádka penzionu Veronika, kde proběhla další polívka (uzená s kroupami) a další malý rum, následovalo srdceryvné loučení s negrem SmEjDiLem a pak už odbočka vlevo z hlavní silnice na cestu, která vede až na Boudu Jana přes sjezdovku Portášky. U tohoto úseku bych se rád pozastavil, protože to bylo skutečně žrádlo. Silnička vede skrz les, ale jsou na ní dvě naprosto smrtící stoupání, který jsme vydupali na kašpárka ve stoje s plícemi venku. Ještě na zahrádce Veroniky jsem spolunegrům líčíl, že dle profilu trati na mapy.idnes.cz by nás už teď nemělo čekat nic extrémního, takže po těchto stoupáních mě už nikdo nebral vážně, ať jsem řekl cokoliv. Pobavili jsme se vzpomínkou na Lukáše, co by tomu asi říkal, kdybychom ho přemluvili, ať to s námi ještě pár km zkusí :] Zmíněný přejezd sjezdovky Portášky byl už relax – cesta vedla po rovině nebo mírně z kopce a nakonec jsme po ní dojeli až k Boudě Jana (920mnm). Následoval další poměrně prudký sjezd po silničce až do Spáleného Mlýnu (780mnm), po kterém už jsme všichni začali dělat protáhlé obličeje, protože nám bylo jasné, co bude následovat... Krátké svezení po silnici a nájezd na další prudké stoupání po trochu rozbité asfaltce lesem nad Dolní Malou Úpou, přes jednu křižovatku turistických tras až do nejvyššího bodu tohoto stoupání (1015mnm), za nímž následoval další rychlý sjezd okolo Lysečinské boudy až do Horních Albeřic (753mnm). Odtud další stoupání, tentokrát však po kamenité cestě, kterou Pavel s Jirkou rezignovaně odtlačili. Já se sice snažil dupat, ale za odměnu jsem nahoře, při čekání na ně, dostal veselou křeč do pravého stehna. Zhruba v 850mnm se cesta napojuje na Státní hranici a pokračuje po ní cca 2,5km. Tato cesta je paradoxně asi nejlepší z celé cyklotrasy – z části zatravněná cesta je příjemná změna po všech těch kilometrech strávených na asfaltkách všeho druhu. Bohužel už začínáme bejt tak vyřízený, že si ji ani moc neužíváme... Krátká zastávka a poslední prohledání batůžků na cokoliv jedlého odhalilo u Pavla zapomenutý banán, Jířa se podělil o müsli tyčky a to bylo bohužel vše, protože já jsem poslední rohlík dojedl ve stoupání nad Malou Úpou.


Výjezd na Rozcestí - pauza nad Rennerovkami

Bez dalšího otálení nasedáme s bolestivými grimasami (sedací partie trpí) na kola a pokračujeme v cestě. Bohužel se po pár metrech začal ozývat Pavlův zadní náboj, který (ač strávil den v servisu a byl shledán bezproblémovým) už začínal poněkolikáté vykazovat značné známky opotřebení a hrozivými zvuky žadonil o výměnu. Protože s sebou obvykle zadní Deore nábu nevozíme, tak se Pavel pustil s vervou, úměrnou jeho unávě a nasranosti ke stavu jeho bicyklu, do opravy. Zkušeným odhodem kola do borůvčí a následným ohleduplným vyjmutím zadního kola ze zadní stavby, při kterém vyrval jenom jeden brzdný špalek a ohnul přehazku, začal servis, který se trochu protáhl skládáním zadní brzdné soustavy (s Jirkou jsme litovali, že jsme neměli foťák - bylo by z toho výživné instruktážní foto/video do budoucí technické sekce na negri.cz). Po opětovném složení zadního kola se náboj záhadně uklidnil a mohli jsme pokračovat příjemnou lesní cestou přes vrch Mravenečník sjezdem až na křižovatku turistických cest dole pod Rýchorskou boudou (957mnm). Zde jsme se rozhodovali, jestli máme pokračovat po K1A dolů do Žacléře nebo jestli „to zabalíme“ a rozjedeme se nejkratší cestou směr Trutnov. S ohledem na přibývající hodiny, žíznívé krky a hladové žaludky jsme se zase tak dlouho nerozmýšleli a zamířili po cyklotrase K26 dolů - směr Sejfy a Mladé Buky.

V Trutnově jsme příjezd oslavili v hospodě U Kousala, kde jsme se spravili pivem, polívkou a nakládaným hermelínem. Po netaktních poznámkách servírky („Jste nějaký vyřízený, ne?“) jsme se nasoukali na bicykly a vyrazili přes Zelenku směrem na Bojiště, odtud na Dolce, dále přes Staré Buky nahoru na Dubový Dvůr, Záboří (poslední zastávka) a pak už z kopce dolů do naší Roklinky (jak to trefně nazval Pavel) – tabuli značící hranici obce jsme minuli okolo 20:15.

Pokud to mám shrnout, tak je to určitě super trasa, která se dá odjet i na krosových kolech (s ohledem na vysoké procento asfaltek a zpevněných cest). Dle označení a i podle oficiálního katalogu cyklotras v Krkonoších se jedná o hlavní cyklotrasu a asi se s ostatními zúčastněnými shodneme, že se s tím rozhodně dá souhlasit. Trasa prochází většinou zajímavých míst a lokací a obtížnost „těžká“ je také celkem v pořádku (byly chvíle, kdybychom jí určitě nazvali i jinými přídavnými jmény, ale na druhou stranu to bereme jako generálku před Sudety, takže spíš budeme mlčet…). Nakonec nesmím zapomenout zmínit naprosto špičkové počasí (kdo se nikdy neválel vyšťavenej na rozpálený silnici ve 1200mnm nad Předními Rennerovkami, nepochopí).

Pár technických údajů z GPS a cyklopočítadla:
najeto: 114 km
čas strávený v sedle: 7:39:37 (ehm)
průměrná rychlost: 14,7 km/h
převýšení: 3044 m (dle GPS tracklogu)

Fotky dodal SmEjDiLův mobil - příště se polepšíme a vezmeme lepší přístroj.. (ještě odkaz na flickr.com)

sesmolil qbic

Žádné komentáře:

Okomentovat