Stránky

sobota 10. září 2011

Sudety II

Ano, letos se opět (již posedmnáctý) jelo známé "rallye" Sudety a my nechyběli na startu. Jak jsem někdy někde někomu slíbil, tak ze sebe zkusím vyždímat report, ale moc si toho nepamatuju.
Bylo to asi takhle: start>nějaký šlapání do/z kopce>pár občerstvovaček>pád>další pád>psychika na bodu mrazu, ale pak už bylo najednou 18:00 a byl jsem v Teplicích.

Dobře, tak se zkusím trochu rozepsat...
Rozhodnutí jet Sudety 2011 padlo již někdy na přelomu jara a léta, takže jsem měl relativně hodně času se na závod fyzicky připravit. Až teprve v průběhu závodu mně došlo, že bych měl příště věnovat nějaký čas i psychické přípravě, protože to po této stránce rozhodně nebyl z mé strany povedený ročník. Ale o tom později, zpátky k "přípravě". Ta spočívala v nárazovém dojíždění do práce, výjimečně jsem, na kolenou škemrajíc, přemluvil jednoho ze spolunegrů na víkendovou vyjížďku... Před startem mně však i tak computer ukazoval za tento rok odjeto něco málo přes 2500km, což je na moje poměry hodně - náladu jsem měl zpočátku rozhodně optimistickou.
Na startu jsme stáli s Davidem a Lukášem u sebe, ale jakmile se pole závodníků dalo do pohybu, tak už jsem Davida neviděl - zůstal vzadu a Lukáše jsem dojel až někde po 10.km. Jeli jsme chvilku spolu stylem - on mě předjel z kopce, já jeho do kopce, ale za chvilku už jsem ho bohužel taky neviděl. Ze začátku se mně jelo výborně, bylo poměrně teplo a vlhko, což mně vyhovuje. Během předjíždění dalších závodníků mě zaujal borec-invalida, který jel teda krátkou, ale pouze s jednou rukou. Takový lidi mají můj respekt (z kopce jel skoro stejně rychle jako já a do kopce mě předjížděl). Sudety byly letos zkráceny o průjezd do Teplic, vypuštěna byla panelka, po které se mně rozhodně nestýskalo, sice se tímto závod zkrátil asi o 10km, ale na dlouhé trati zase cca 3km přibyly průjezdem přes Žďárky. Každopádně jsem se snažil do Honského pasu držet vysoké tempo a přijížděl jsem tam v relativně dobré náladě (mezičas 1:59).
Viadukt u Bohdašína
Na Honský Špičák vede pěkný singltrek plný (tou dobou kluzkých) kořenů - tohle stoupání jsem ještě zvládl ze sedla, ale po příjezdu k následujícímu sjezdu jsem už ochotně slezl z kola a vedl ho cca 50m po stezce plné rozbitého kamení a hlíny. Po příjezdu na občerstvovačku v Americe jsem poprvé odhodil kolo a udělal si cca 5min pauzu, kterou jsem vyplnil žvýkáním směsi koblihy banánu a eidamu (zapíjeno kolou). Z minula jsem si dobře pamatoval, co bude následovat, takže jsem se snažil doplnit co nejvíc energie a vydal se vzhůru směr Pánova věž. Chvilku jsem se snažil i jet, ale pak jsem to vzdal a spolu s ostatními tlačil. Pak (abychom si zřejmě odpočnuli) nás čekal sjezd u Václava, takže jsem opět kolo jen vedl - jak trefně poznamenal jeden ze spolubojovníků směrem k davu přihlížejících: "Nezlobte se, ale rozhodli jsme se nevyužít této atrakce, která je v ceně závodu.". Následovalo ovšem další strmé stoupání, takže po chvíli opět tlačenka, ale celkově jsem se cítil poměrně dobře. Nálada byla - dokonce jsem poslal nějaké sms z mobilu, že budu za chvilku v půlce. Skoro by se dalo říct, že jsem si závod užíval - přesně, jak jsem si původně plánoval.
Po příjezdu na další občerstvovačku do Slavného a doplnění zásob jsem sice poprvé začínal cítit únavu, ale celkově jsem byl stále fit. Vzpomněl jsem si, že jsem tady dva roky nazad potkal Pavla a odsud jsme pak pokračovali spolu. Pak už to byla rutina - tlačit kolo do kopce i z kopce (Vodní zámky, Malé zámky). Občerstvovačka v Božanově, odkud jsem při stoupání na Špičák začínal poprvé cítit, že už toho mám plný zuby a asi nejvíc mně vadilo, že se mnou nejde nikdo z negrů, se kterým bych mohl sdílet svoje útrapy a strasti. To byla ona zmíněná psychická labilita, se kterou jsem se cca od 60.km potýkal a prostě jsem pak v některých pasážích ztrácel motivaci (a hlavně morálku) jet dál. A jako hřebík do rakve jsem si ustlal při sjezdu do Machova na těch mokrých kořenech a ne jednou... Po prvním pádu jsem dostal křeč do pravýho lýtka - to byla noha, která zůstala pod kolem. Sesbíral jsem se ze země a zvesela znova šlápnul do pedálu, abych se po dvou metrech znovu válel na zemi - opět pád na pravý bok. Tentokrát jsem si skřípnul koleno mezi řidítka a horní rámovou trubku. Chvíli jsem se tam válel v blátě a řval jak tur, protože vazy v koleně dostaly zabrat, ale pak se mně podařilo vyndat levou nohu z pedálu a konečně jsem se postavil na nohy. Zbytek sjezdu už jsem radši sešel, ale při mírném stoupání před Machovem jsem zjistil, že mně přehazka škrtá o dráty. Měl jsem skutečně veliký štěstí v neštěstí, protože jsem kolo tlačil jenom pár desítek metrů a už jsem byl na jedné z nejlíp vybavené občerstvovaček, kde byl servisní stan a o mýho LíKúgánka bylo vzorně postaráno - zručný servisák mně patku narovnal, řazení nastavil a řetěz namazal. Já jsem se zatím občerstvil a zhruba 10minutovou pauzu jsem využil pro nabrání nových (hlavně psychických) sil, protože jsem ještě před pár minutami měl sto chutí to zabalit. Po odpočinku jsem však sám sebe překvapil, na další pouť jsem se vydal poměrně svižně a trochu se mně i vrátila chuť závodit (pár zoufalců jsem předjel do mírného stoupání, abych je vzápětí následoval v tlačení kola - nešlo to...).
Další část "nových" Sudet přes Žďárky byla hodně odpočinková, mírné kopečky, fakt se mně zase začínala vracet nálada. Po občerstvovačce na cca 80.km (Vysoká Srbská) jsem si pamatoval, že trasa pokračuje v mírném duchu (tlačil jsem skutečně výjimečně) až jsem dorazil na další zastávku pod Hvězdu. Opět jsem si vzpomněl na první Sudety s Pavlem - jak jsme původně ke kopci přistupovali s respektem, ale nahoře jsme nakonec konstatovali, že to byla pohoda. Tak jsem neohroženě začal stoupat vzhůru, ale neohroženost mně vydržela jenom cca prvních 5minut. Cesta se totiž záhy proměnila v bahenní lázně, kde byl problém kolo i tlačit. Jak jsem se nakonec dostal nahoru si už nevzpomínám, ale vím, že to byl jeden z nejhorších kopců.
Tlačenka u Hvězdy
Legendárními schody z Hvězdy jsem opět pohrdnul a kolo jsem statečně vedl i směrem z kopce. Pak už to byla malina - příjezd na hlavní z Honského pasu a hurá na Ostaš. S blížícím se cílem jsem ještě v sobě našel nějakou přebytečnou energii a na poslední občerstvovačce jsem se ani neobtěžoval zastavit a ve stoupání na Bišík se mně podařilo předjet ještě asi 6 lidí. Sjezd do Teplic jsem si užil nikým nerušen a krátce před 18.hod jsem projel cílem.
Nadšení v cíli
Pokud bych měl srovat oba dlouhé závody, které jsem zatím absolvoval, tak se mně ten letošní zdál i přes kratší trať o dost těžší. Připisuju to zejména tomu, že jsem jel sám, takže za rok se těším, že se na mě spolunegerstvo nevykašle.
Jo a pokud by někoho náhodou zajímala taková nepodstatná věc jako je výsledný čas a umístění, tak je to k dohledání na stránkách Sportsoftu... Dle computeru jsem jel 9hod 13minut (takže cca 40minut jsem strávil zevlováním na občerstvovačkách).

1 komentář:

  1. Klobouk dolů a obdiv, že jsi to i po tech pádech nevzdal. Mrzí mě, že jsem tě v tom, leč nechtěně nechal, ale opodstatněných výmluv mám dost. Hlavně moje kolo by to těžko zvladlo a já už vůbec ne. Sice jsem měl něco málo najeto, ale i po krátký jsem dost vyřízenej s aktuální slušnou rýmou.

    P.S. Snad za rok. Nic neslibuju, vše je otevřené.

    OdpovědětSmazat