Stránky

sobota 26. září 2015

Rychlebské enduro

     Když se u nás doma rozhodlo, že na prodloužený víkend se jede do Šumperka, bylo náhle nad slunce jasnější, že Rychlebské enduro 2015 získává dalšího jistého účastníka. Zkusil jsem ještě pár nejtvrdších Negrů, jestli nepojedou taky, ale sám jsem dobře věděl, že jsou to másla, a že zase budu sám.

     Menší problém se objevil, když už jsem měl zaplacené startovné a víkend před akcí jsem si na Singltreku uhnal housera. Celý týden jsem se poctivě teple oblékal, nedělal prudké pohyby a prostě se šetřil. A přátelé, povedlo se, v sobotu jsem se mohl vydat na start.
Na registraci jsem dorazil jako jeden z posledních a vyfasoval číslo 315, start do první RZ jsem měl stanoven na zhruba 12:30. Vyrazil jsem asi v jedenáct a zjistil, že moje domněnky o tom, že nedostatek tréninku se neblaze projeví na schopnosti lehce vyšlápnout Dr. Wiessnera, jsou vskutku správné. No co, tak jsem si chvílemi trochu potlačil, ale závěrečný táhlý stoupák na samotný vrchol Sokolího vrchu už jsem jel v kuse. I když, drobný problém se přece jenom objevil - v jednom místě byla šipka doprava a hned u ní byla přímo do hustolesa vyšlapaná a taky trochu vyježděná taková jako pěšinka. Řekl jsem si, že to je poněkud drsný transfer a vydal se po ní. Narazil jsem sice na krásný Vorwärts Quelle
Rychlebské Enduro 2015 - bloudění u Vorwärts Quelle
(něco jako Pramen pokroku), ale také jsem po pěkné pěší túře zjistil, že jsem prostě trochu zabloudil, musím sjet o něco dolů a tam se napojím na oficiální, zcela normálně jetelnou, trasu. No nic.

     Na startu jsem potkal několik hochů, kteří si poctivě navlékali chrániče, kompresní podkolenky a integrální přilby. Já si navlékl starou šusťákovku po dědovi, dal si tatranku, sedlo jsem dal dolů, přeřadil na něco, co z kopce jakž takž pojede a zároveň to nebude moc rachtat, a s holými koleny vyrazil vstříc novému dobrodružství.
RZ1 byl nejdřív let, paráda, krása, nádhera, sluníčko svítí, vítr sviští, slast. Pak se objevila střední pasáž a mně spadla čelist. Představte si něco jako ty šutry na Velrybě, ale mnohem strmější, občas s půlmetrovou mezerou, často s dojezdem jako do Tajemného. No co, zabít jsem se nepřijel, tak tedy slézám a exponované úseky absolvuji po svých. Většinou to místní organizátoři, kteří byli na všech těžkých místech, komentovali s pochopením, ale setkal jsem se také s klasickou poznámkou, kterou mám moc rád: "Tohle tady jezděj holky!" Když jsem přežil to nejhorší, do cíle jedničky jsem už snadno doletěl po známých Sjezdech. Skokánky jsem vynechal.

     A znovu nahoru. Zase ten Wiessner, ach jo. Alespoň jsem věděl, že tentokrát se nejede až nahoru, ale někam směrem k Walesu. Nakonec se jelo na Superflow, tím prvním stoupacím úsekem, a potom nikoliv doprava po cestě, ale nahoru. A za chvíli ještě mnohem víc nahoru. Krásná dálnice do kopce, v dálce přede mnou skupinky tlačících enduristů, tak co bych také neslezl, že? No, nenachodil jsem toho málo, ale limit byl v pohodě, člověk v podstatě do kopce nemusel sednout na kolo, a stejně by to stihnul.

     Na startu dvojky byl pohodář, povzbuzoval a radil, co ještě udělat, na co jsme zapomněli (otevři ty tlumiče, přehoď si, brejle ti jsou na báglu víš k čemu apod.). Vystartoval jsem s nadějí, že tentokrát to snad sjedu na kole. A ze začátku jsem si chrochtal, trať parádní. No ale za chvíli jsem zjistil, jak byly moje naděje bláhové. Docela dlouhý úsek, který byl hodně z kopce, a který byl posetý špičatými kameny. Asi tak, jako byste jeli nejprudší pasáže Superflow a trať by byla jako na Tajemném, ale bez té cestičky uprostřed. Prostě všude samý kámen. Takže co myslíte? No ano, pěšky. Jinak ale dvojka byla velmi pestrá, bylo tam všechno. Rychlé dálnice, hrabanka, klopky, dropy, srdce dolekopcára plesalo.
RZ2 na RE2015
A také se mi už jelo mnohem lépe, jaksi jsem se rozjel. Příště to chce trochu toho terénního (i kondičního, ale to už jsem zmiňoval) tréninku.

     Na trojku se jelo z jiné strany, ale nakonec se nahoru jelo kudy asi? No přece Dr. Wiessnerem. Tentokrát už jsem si ho dal skoro celý pěšky. Start RZ3 byl naštěstí hned kousek za začátkem stoupání na Wales. Na něm jsem počkal, až odjede hlavní vlna, která se tam zrovna objevila, a nastoupil. Za mě se postavil typ, co vypadal tak nějak rychleji, tak jsem ho pustil před sebe. A potom ještě pár, kluka s holkou. Vyrazil jsem za ní, startér to okomentoval zhruba tak, že za chvíli bude cesta, a že ji třeba dojedu na ní. Odvětil jsem, že to asi těžko, že jsem spíš pěší turista, a nadšeně se do toho pustil. Krásná trať, konečně dobře jetelná i pro mě, Fikejz by to asi sjel na silničce. Za chvíli bylo opravdu křížení asfaltky, dost rychle jsem tam najel, ale najednou vidím, jak se hned pod sjezdem do lesa válí ta holka. Tak co, jsem gentleman, takže jsem zabrzdil, slezl a počkal, až se sesbírá. Určitě to bude drtit mnohem rychleji než já. Jenže ouha, to jsem nečekal, jela hrozně pomalu! Tak jsem si sedl do sedla, pozoroval přírodu a prsty držel na brzdových páčkách. A když mě konečně pustila před sebe, tak jsem to nakopnul! A hoši, jak já jí ujížděl, to bylo něco!

     Ehm, trochu jsem se nechal unést. A bum! Pád! To je trapné, ohlížím se, jestli už mě dojíždí, sbírám kolo, kontroluji řídítka, zjišťuji, že mě nějak bolí ruka, a zrovna, když se holka objevuje na obzoru, nasedám a valím do cíle. Rychle jak blázen, samozřejmě, i když Prokop by mě nazval slimejšem. Trojka byla nejlehčí, krásně plynulá, akorát pro mě. Dojíždím do cíle přes brod, muž s cílovým trikem místo praporku mi pípne čip, plácne si se mnou, a já si spokojeně a trochu nostalgicky uvědomuji, že už je konec.

     Ruka je asi zlomená, bolí to jak čert, ale brzdit se s tím dá. Jedu na základnu, dám si guláš a piváka, nečekám na vyhlášení a jedu domů. Všem, kdo jezdí do Rychleb jenom na traily, bych tohle dobrodružství vřele doporučil, protože to se nedá srovnávat. Nádhera, i kdybyste měli jít půlku pěšky. A to nepůjdete.

     RTG nakonec potvrzuje, že zlomené to není, houser mě neskolil ani na túře o den později, takže co víc si přát? Snad jen, aby tradice Rychlebského endura trvala i nadále.


     A výsledky? RZ1 tragická, 16m52s, na vítěze ztráta 7m49s, za mnou 31 lidí. RZ2 to samé, 13m23s, na vítěze 6m27s, 24 lidí za mnou. Na RZ3 i přes pád 10m41s, 4m34s na vítěze, 22 lidí za mnou. Celkově 40m56s, ztráta skoro 20 minut, 271. místo, z dvanácti holek mě porazilo sedm. Ale přátelé, ty zážitky!