Stránky

úterý 10. října 2017

Cesta kolem světa

Cesta kolem světa

Zakončení bajkerský sezóny, se sluší a patří. Tak se i stalo. Stačilo vybrat den a počasí. Nejvhodnějším dnem se jevila sobota 30.9. a neděle 1.10. Počasí – slunečno a větrno. Výzva na GezichtBuchu, byla včas připíchnutá, návrhy trasy taky a tak, se mohli Negři hlásit. V sobotu se dostavilo celkem sedum Negrů i s bajky. Společně odjíždíme od Dvoračky směrem k Rýchorám. Hned od začátku nám cesta stoupá a až na malý vyjímky, nepřestane, než vyšlápneme na Pomezní Boudy. Prozatím si před Vébrovkou a přes Zámeckej vrch, dáváme terénní vložku a hnedle máme nastoupáno prvních 190 metrů. Přednámi je Baba a Stachelberg. Babu objíždíme, jedeme12
rovnou k rozhledně Eliška. Dneska jsou rozhledy lehce zamlžený a fučá ledově. Vofouknutý se z Hřebínku, hrabeme kolem Vrchy ke Snězným domkům. Nad sjezdovkou Prkeňák, je nejprudší stoupání. Někteří například já, s klidem, bez dechu vedu kolo. Pod pralesem znovu nasedám a společně pokračujeme, až ke Sněžným domkům. Těm, co došla voda, se naskytla možnost dotankovat u Amortova pramene. K Rýchorskýmu kříži je to kousek dólu, ale u Mravenečníku atakujeme skoro 1000ovku. Sešupem se snášíme přes Čepel 912, do sedla nad Horníma Albeřicema, 850metrů nad mořem. Hraniční stezkou jedeme k Lysečinský boudě. Na asfaltce odpočíváme, ale jen do chvíle, než se přiřítila policie a rozehnala odpočívající. Za Lysečínskou boudou u Cestníku, znova atakujeme 1000ovku, znova se cesta svažuje a v Malý Úpě jsme 975metrů nad mořem. Poslední stoupání a za nedlouho stojíme u Trautenberka 1045m.n.m. a 30kiláku je za náma. Hladový vstupujeme do logálu, obsazujeme lavice, vybíráme jídlo a doplňujeme vytamíny. Ti odvážnější i 14náct. Obědujeme, co sme si objednali, pak nasedáme a spouštíme se Polskou krajinou k významnýmu bodu dne. Asfaltový serempertýny, záhy opouštíme, jen klesání je stálý. Co chvíli kontroluju navigaci, abychom neminuli sjezd do Kowar. Přesně na odbočce došlo k prvnímu defektu. Evidentně, se nás někdo pokoušel zastavit. Duše, vypustila duši na dvou místech a dvě pumpičky vypověděly službu, 29aniž vydaly učinnej fuk. Až třetí, odolala kouzlu a oprava se tak zdařila. Pokračujeme teda ve sjezdu, kolem Krowiniece. V Kowarech, jsme na úplným dně 560metrů nm. Jedeme hledat tunel, bejvalý železniční trati Jelenka-Kamenka. Na kraji Podgórze, odbočujeme a za zatáčkou vidíme pešunk trati. Vede k němu cesta, přes údolíčko. Nedbáme a pokračujeme po silnici vzhůru, ale portál tunelu je asi někde za stromy. Po chvíli usuzujeme, že jsme příliš vysoko. Na první odbočce doleva odbočujeme, jenomže zarostlá cesta končí u baráku se zarostlou loukou. Radíme se, kudy se dáme. Naše rozjímání přerušuje osoba ženskýho vzhledu. Martin okamžitě englicky vyzvídá, kde je ten tunel. Ženská osoba, ho utíná, a že prej může šprechtit česky. Tunel je pod náma a portál kosek dólu. Cesta k němu, vede za zarostlou loukou. Cesta nás zavedla ke kolejím. Pár metrů jízdy mezi kolejema a je tu další defekt. Rampelnik šínowy, ten ty gumy prokusuje, to je jistý. Rampelnik šínowy je kříženec Staropolskýho a Sudeckýho škodílka, kterej nesnáší radfahrery. Výměna duše netrvala dlouho. Za zatáčkou zmizely koleje a objevil se portál. Z tunelu vyjel polskej bajker tunelář. Přijel z opačný strany. Pokecali jsme, požádali ho o vyfocení a hurá dovnitř. Rozsvěcíme baterky, tma je fakt hustá. Uvnitř se koleje zase objevujou. Po kilometru a kousek se blíží světlo, na konci tunelu. Výjezd je pod vodou, tak hlavně nezastavov….  Ssssss, blllll, sssss, bllll… Himl zase! Rampelnik mi prokousnul zadní gumu. To je dneska třetí! Nezbejvá, než díru zalepit. Zběžnou kontrolou pláště, objevuju zapíchnutej skleněnej střep. Oprava se zdařila, tak odjíždíme po kolejích, zářezem do Ogorzelce. Opouštíme pešunk, podjíždíme mostek. Ohořelec necháváme za zádama. Modrá značka vede kolem lomu, loukama i lesem a před Paczynem končí. Dál jedeme polema do Myszkowic. Konečně můžeme zrychlit. Je pozdní odpoledne, půl pátý a do Teplic kus cesty. Zrychlení trvá jen k „Baltu“. Na pláži fotíme příliv. Bajkeři ve vlnách řádí, jako pominutý. Bukówku dosahujeme sjezdem z hráze. Znova na asfaltu. V 55Bukówce kufrujeme, vracíme se radši na hlavní a mažeme jako vítr, přes Lubawku do Chelmska. Z Chelmska cesta stoupá, až do Libný. Smráká se, je chladno, naštěstí to máme do kempu, jenom pár kiláků. To že jedeme z kopce, zimu jenom zvětšuje. Zdoňovem frčíme s větrem o závod. Konečně jsme po celkem 77kilometrech v Bajkokempu Bučnice. Fasujeme prostěradla, klíče a chatku s kosou. Vytápění si musíme pořídit v putyce. Zahazujeme bajky dovnitř, hygienu odkládáme na neurčito a opouštíme Bajkonur. U vstupu do skal jsou tři restaurace, Orlík, Pod Ozvěnou a Severka. Orlík i Ozvěna zavřená, jdeme teda do Severky. Obsazujeme největší stůl. Objednáváme si pivko, polívku a jídlo. Jídlo nosej odněkud z venku, takže talíře i příbory jsou studený. Navíc, nechávaj imrvére otevřený dveře ven. Po jídle chceme objednat další pivko, ale že prej došlo. To si dělaj pr..el?!! Nedělaj. Už se skoro chystáme jinam, když… rychlá záchranná přiváží várku novýho. Rozjíždí se znova zábava. Je nám zima, obsluha vyvrzala teplo. Shodou okolností 90máme vlastního topiče a ten roztápí znova krb. Šteluje vzduchovody, zaučuje obsluhu, kterak udržovati rodinný krb. Servírce slibuju ukázat kouzlo. Objednávám si tři zrnka kafe, cukr a RUM. Vkládám zrnka do úst, melu hubou, dokud není kafe umletý, sypu k němu cukr a za stálýho mletí, do sebe kopu RUM. Servírka čumí, jak umí. Koksák je ve mně. Repete! Ostatní, propadaj Koksákománii, jenže ouha! RUM došel!?!!! Za několik dlouhých minut se objevuje servírka s novou flaškou. Prej ve skladu byla. No, možná obrala bezdomovce pod mostem :-). Bavíme se náramně. Někdy mezi 18tou a 24tou platíme a jdeme klepat kosu. Ležíme, topíme, když se najednou Martin zvednul. Pavel požadoval vysvětlení jeho konání. Du domů, děl, ráno si vás vyzvednu a zmizel ve tmě. Naštěstí se po chvíli vrátil, hygienicky ošetřen a znova ulehnul. Probouzíme se za světla a váhavě opouštíme teplou deku. Ti odvážnější, vykonávaj rannnnnííííí hygošku. My ostatní se připravujeme. Po předání ložního prádla, nasedáme na bajky a jedeme snídat. Ouha! Něco není jak má bejt. Prdele jsou osezený. Příště musíme zkrátit pobyt v restauraci, ty židle jsou dost tvrdý :-). Lukáš se začal shánět po vlakovým nádraží. Trudomyslnost! To nám ještě scházelo. Kdyby sme měli míč, pinkli bysme si a bylo by po ní. Po snídani se to snad zlepší. V Teplicích na náměstí 95vyhledáváme bistro. Kuchař je prej na hřišti, tak nás většina jede tam. V hospůdce na hřišti si dáváme párky, nebo klobásku a čaj. Posnídali sme, ale Lukášova trudomyslnost nemizí. Nezbejvá, než ty jeho pindy ignorovat a cestu k nádraží, mu prostě neukážeme. Jedeme k Bišíku, snad ho 3kilometrovej stoupaček vyléčí. Po třech kilometrech jsme nahoře. Dál se vydáváme kolem Čápu nad Janovice. Skrz pastviny s koňma sjíždíme do Janovic. Kolem nádraží a kolejí odjíždíme k lesu po červený značce. Značka se nám někam tajně uhnula a my byli ztraceni. Ale krásně ztracení. U Předního hradiště se spouštíme na nižší etáž a lesní cestou jedeme k hájovně. Kolem jsou poházený obrovský kameny, průsekama je vidět na Jestřebky. Sjíždíme k hájovně a do Chvalče. Po silnici překonáváme poslení kilometry do Trutnova. Na oběd se zastavujeme u Kučerů. Po obědě rozpouštíme formaci. Tomáš, Já a Pavel jedeme podél Úpy. Pavel jede do Dvora po ose. Zbytek výpravy jede s Martinem k němu pro auta a taky domů. Tak se skončila po 113ti kilometrech letošní cesta kolem světa.
Fotky a videa jsou tady.

Sdíleno z http://188.120.214.195/?page_id=3522
http://www.slim2009.cz/ 
Sepsal: Milan Valenta

úterý 13. června 2017

Rychleby 2017 #1

Syn: „Tati, vohol se.“
Otec: „Proč?“
S: „Máš to už moc dlouhý.“
O: „Já tady ale od čtvrtka do konce tejdne stejně nebudu.“
S: „To nevadí, stejně se vohol... A kam jedeš?“
O: „Na Rychleby.“
S: „Tak to pak jo.“

Letošní Rychleby byly v mnoha ohledech výjimečné. Největší účast, příjezd ve čtvrtek, negří dresy, kurzy chorvatštiny, reprák, trojvýšlap na Dr. Weissnera, Fernet, zkratka z Lipové-lázně do Černé Vody, No chain – no pain a další události. Pojďme si to projít pěkně od začátku. Akci jsme začali plánovat s dostatečným předstihem, takže se nás na Kovárnu sjelo už ve čtvrtek 8. června 16 kousků, v pátek večer dorazil poslední Crnec Jirka Ponko. Celkem se tedy zúčastnilo všech 17 předregistrovaných pacientů. V tomto počtu bylo nemožné domluvit nějakou společnou vyjížďku, takže jsme se srocovali do různě velikých uskupení, ať už podle výkonnosti nebo počtu vypitých Trautenberků. 
Intelektuální debata za doprovodu decibelů lásky
Ve čtvrtek jsme dorazili dodávkou s Pecou Tomáškem a přivezli jsme kromě 11° suda i aktivní repro s 15“ basákem, kterej nadělal spoustu kraválu, a tudíž se v jednu chvíli stal předmětem sporu se sousedem. Po vybalení jsme vyrazili na tradiční otvírák – trail u Černého potoka se zakončením v hospodě U Sysla s bodrou paní provozní, která nám naservírovala ke Starobrnu moc dobrou pizzu. Návrat do Černé Vody byl přes Trail Lesů ČR, kde jsme se s Tomášem trochu hecli a byly z toho i nějaký osobáky na Stravě. Po návratu na barák jsme zapojili hudbu a slavnostně narazili suda, abychom vzápětí zjistili, že pivo neteče. Naštěstí se na pikolíku stačilo vystřídat jen několik inženýrů, než se z pípy podařilo vyždímat zlatavý mok.
Letos poprvé před branami SFT
Čtvrteční noc byla poměrně dlouhá a bujará, tak jsem to hned ráno cestou do pekárny pěkně schytal od souseda, který neměl moc pochopení pro hlasitou reprodukci Morčat na útěku a jiných špičkových interpretů po 22. hodině. Jelikož však bylo nebe azurový a náladu jsme si nevyspalým sousedem kazit nehodlali, tak jsme vyrazili relativně časně na Superflow.
Regenerující Crnci na základně RS
Milan s Pavlem Hrnečkem už vyjeli dokonce v 7:30. Když naše nejpočetnější družina stoupala nahoru poprvé, tak jsme se potkali s Pavlem, který si právě dával druhovýšlap (byl lehce načnutej z pokusu zajet Wales, ale na elánu mu to rozhodně neubralo, spíš naopak). Po dojezdu ze Superflow na základnu se nás ještě pár vydalo zajet si druhé kolo Weissnera a musím uznat, že podruhé už mně pan doktor tak nechutnal a nepomáhalo ani to, že přede mnou hekal Peca narvanej haluškama a za mnou mě očima tlačil Pavel, kterej si dával rekordní třetí rundu.
Dojezd Dr. Weissnera - Tomáše to ani moc nebolí
Po druhém sjezdu Superflow jsem se odjel najíst do hospody U Kaštánka a pak jsme se zajeli upravit na barák, protože byl na programu ještě Černý Potok zakončený opět návštěvou U Sysla, kde se tentokrát grilovalo za skoro až podezřelé ceny. Dali jsme si s klukama burgery (kuřecí steak za 45 Kč ve mě nevzbuzoval důvěru) a mazali zpět do Černé Vody. Mezitím si dal Peca třetí výšlap Weissnera+SFT, aby nezůstal po Pavlovi moc pozadu.
Ano, předpověď na sobotu nevypadala moc příznivě
Jak jsem už psal, tak v pátek večer okolo 22:00 přijel Jirka Ponko, takže se znovu pilo a veselilo až na nás vyběhl znovu soused, tentokrát junior a došlo i na výhružku návštěvy příslušníků sboru pomáhat a chránit. Na to jsem už moc nebyl zvědavej a ulehl tentokrát poměrně brzo. V sobotu ráno nás dle očekávání vzbudil vytrvalý déšť. Aby toho nebylo málo, tak předcházející večer zasyčel sud. Alespoň jsme tedy mohli provést degustaci Trautenberkovy polotmavé 13° a 14°APA, mňam. Po této vydatné snídani se počasí celkem uklidnilo, takže jsme mohli opět osedlat naše terénní oře a vydat se přes Weissnera na Lipovské stezky.
Negří družina u vápenky, počítadlo se mělo kvůli Butičovi již brzy vynulovat
Počasí nám však stejně jako loni chtělo překazit plány a krátce po dojezdu do hospody U Kance se opět celkem vydatně rozpršelo. O pár smažáků, palačinek, čokoládových dortů, kafíček, Plzní a Fernetů později jsme se konečně vypravili na kopec. Myslím, že jsme byli téměř všichni spokojeni – Lipovské traily jsou sice krátké, ale výživné.
První zastávka U Kance - příprava na kopec
Návrat do Lipové se příliš nepovedl, protože jsme museli hned na první křižovatce špatně odbočit. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak jsme se mohli znovu ocitnout v hospodě U Kance... Penzion tou dobou naštěstí již celkem zel prázdnotou, takže jsme mnoho ostudy nenadělali a okolo 19:00 jsme se konečně vydali na cestu zpět, čímž začalo pravé dobrodružství. Ještě v Lipové jsme podlehli davové psychóze a vydali se trochu nesmyslně po zelené – značce (pili jsme jen Fernet).
Na vršku jednoho z červených Lipovských trailů
Touto zkratkou jsme sice ušetřili odhadem tak 150 m, ale zapomněli jsme se podívat, jak jsou v té mapě naskládané vrstevnice, takže jsme kolo skoro víc tlačili, než na něm jeli. Závěr zkratky však stál za to, protože jsme se svezli po docela pěkném přírodním trailu, který byl zakončen „technickou pasáží“, se kterou jsme měli co dělat, abychom ji vůbec sešli. Ne však Butič, který nedbal nic svého přízviska Tlačič a neohroženě se pustil na bajku dolů, aby vzápětí za spršky nadávek skončil v kotrmelcích ve škarpě. Naštěstí to ustál bez zranění a technika také přežila, takže jsme mohli pokračovat kolem vápenky další diskutabilní odbočkou, od které nás neodradil ani relaxující místní borec.
Druhá zastávka U Kance, netřeba dalšího komentáře
Dál jsme tedy pokračovali po kombinaci cyklo-turistických značek přes Arnoštův krmelec až na rozcestí U Mnicha, kde se k nelibosti některých cesta prudce zalomila vzhůru. Kousek za Večerním pramenem (již se smrákalo) jsme minuli kótu 800 m.n.m. a cesta začala konečně klesat. Na konci sjezdu u odbočky Potok Lubina se Butič vyválel podruhý, ale tentokrát už tak šikovný nebyl a bohužel to odneslo naražené žebro a zlomená patka přehazovačky. Dále se tedy náš posun směr Černá Voda výrazně zpomalil a na začátek Superflow jsme dorazili až okolo 21. hodiny. Přejezdem Prokletého (tam jsem si pro změnu párkrát vystoupil já) a dále po asfaltce jsme konečně dorazili do Nové Červené Vody, kde nás zlákala otevřená hospůdka s luxusními vegetariánskými klobásami (z hovězího a vepřového).
Kousek od nádraží v Lipové - to nám bylo ještě hej
O dalších pár hodin později nám už byla opravdu zima, a hlavně došla společná kasa, takže jsme se přesunuli do Černé Vody, kde jsme se pozdravili s ostatními Crnci v Trail House. Za zmínku ještě stojí Butičův no chain speciál, na kterém se vezl posledních pár km za masivní podpory Petra Tomáška, respekt oběma! Malá odbočka k „chorvatštině“ – touto dobou totiž kulminovala naše demence s používáním přípony „-ič“, takže jsme svým vyjadřováním poutali pozornost, díky které na nás místní asi dlouho nezapomenou. Nakonec se tedy ukázalo, že mít plný vous je vlastně velice praktická záležitost zhrošující identifikaci jedince.
Večerní příjezd k první sekci SFT, Janko Tlačič v pozadí
Jak jsem se s odstupem času dozvěděl, tak v sobotu to schytal i Jirka Kubíček, kterému se v jednom ze stoupání poblíž Vápenné vzpříčil jeho devětadvacetipalcový Kaňour a byla z toho naštípnutá (srůstej!) lýtková kost :(
Zastávka v Trail House - všechna kola pečlivě ustájena
V neděli jsem se z deliria probral bohužel až okolo půl jedenácté, takže nemůžu referovat, jak se klukům vyvedla závěrečná vyjížďka na Černý Potok, ale mám tu pro zájemce připraveno alespoň pár čísel. Celkem jsem najel 126,5 km, to je vzdálenost z kalifornského Malibu do Lake Forest nebo si to můžete asi lépe představit u džungarského křečka, který by tuto vzdálenost uběhl za 8 dní. Nastoupal jsem 3313 výškových metrů, což je přibližně 15059 Ikea půllitrů naskládaných na sebe nebo opět pro lepší představu - 159x vylézt na Elišku. Takže to vlastně žádnej velkej zápřah nebyl a příští Rychleby bude zase co překonávat, už se těším!

pondělí 22. května 2017

Dres

Je to naprosto neuvěřitelné. Negerská banda si konečně nechala vyrobit dresy. Zde je model a předvádí nultý kus. Na nadcházející Rychlebskou akci již budeme všichni v jednotném oděvu.