Rychlebky ´19

Navzdory nejisté účasti některých jedinců včetně mně, se nakonec sešlo hejno 11 velešišmiší (pozn. kaloň chorvatsky) aby si opět vychutnalo krásy Rychlebských hor a výčepů. Vlasta se kterou jsem byl původně domluvený na migraci do Černé vody, nakonec svou účast na oblíbené seanci latentních alkoholiků/cyklistů zrušila z důvodu kašlíku (pozn. pro rod kaloňů pravděpodobně smrtelná nemoc). Naštěstí se mně díky echo-lokaci ujal kaloň David a úspěšně jsme se vydali ve čt před polednem na cestu jeho kaloňmobilem. Z důvodu aklimatizace bylo nutné si po příjezdu dát akutní dávku chmelového nektaru a připravit se na první vyjížďku, jak jinak než směr Vidnava. Uzavírka trailu podél Černého potoka nás nikterak nezaskočila a pohotově jsme se jali pokračovat po cyklostezce, jež nakonec vyústila na protějším břehu Černého potoka. Vychutnali jsme si Vidnavský okruh i zkratku do Vidnavy samotné. Po nezbytné kontrole místního vlakového nádraží proběhl přesun na náměstí za účelem občerstvení se, u našeho oblíbeného řeka. Tam nás nemile překvapila sklizená zahrádka a tak jsme hbitě zahnuli do místního lokálu, jehož název mi vypadl a Seznam se ani neodvážil zakreslit jej do mapy. Posilněni Příšerákem popojeli pak pryč. Po cestě z Vidnavy zjišťuji, že David ještě neměl tu čest posedět v hospůdce U Sysla. I bez reklamního poutače můj instinkt neomylně poznal most, přes který je nutno se vydat na druhý břeh řeky. Bohužel po příjezdu nás nemile překvapila cedulka s nápisem dovolená. Zklamáni se vydáváme na zpáteční cestu, kterou nám komplikuje jen několik málo překážek. V Kovárně nás uvítá skupinka Lukáš, Jizi, Hrnec a Hrneček a samozřejmě soudeček Kamenické 11 dodanou firmou Rampouch s.r.o. Děkujeme. Poté se již mohla naplno rozvinout intelektuální diskuze o všech možných i nemožných tématech, prokládána několika chody švédských stolů, od mistra švédských stolů, Švéda Jiziho. Děkujeme. Ovšem nebyly by to Rychleby bez navštívení místních občerstvovacích podniků, zamířili jsme tudíž do kulturního domu ke Kaštánkovi, trochu se zkulturnit. Někdy mezitím dorazil i negr Honza. Čas ovšem běžel neúprosně a židle na stole v celém podniku nás donutili opustit i ty naše. Po návratu na Kovárnu proběhlo několik více či méně mistrovských her šachů na dobrou noc.

Druhý den ráno nás nemile překvapila poněkud nízká teplota vzduchu venku a vysoká hustota vzduchu uvnitř. Čekání na vyšší teplotu vzduchu zkrátil Lukáš dublováním funkce chytré televize se svým novým ,,chromovým házečem´´ a pouštění videí nejprve s povedenými triky na bajcích a pak s těmi nepovedenými. Úderem desáté hodiny a desátého stupně jsme se společně vydali vstříc mecce Rychlebských stezek. Nejprve mnohými nenáviděný trail doktora Bělostného, následovaný Nejlepším průtokem. První sekce, ač vykácená, byla povedená, horší to bylo s druhou částí, která byla oficiálně uzavřená. Nebyli bychom ovšem negři, kdybychom nedbaje zákazů, nezkusili sjet aspoň kousek. Poté co se nám podařilo proplížit kolem několika lesníků, podjet pásku zakazující vjezd, nás nakonec zastavili až stromy přes cestu pár metrů od začátku trailu. Rozhodli jsme se, že pokračovat budeme v enduro stylu, dokud nenarazíme na cestu. To se nám povedlo a podobně prudkým stoupáním, jako bylo klesání, jsme se vydali hledat pokračování druhé sekce. Její nalezení netrvalo dlouho a my si vychutnali alespoň její část. Ostatní sekce naštěstí neobsahovaly žádné překvapení, snad kromě prohnilé klády. Na základně proběhlo doplnění energie, sbírky triček a ti slušní z nás přispěli na chod stezek. Následně došlo k názorovému rozdělení a část hejna se přidala k Lukášovy, který musel prověřit nový bajk ještě jednou na kopci a zbytek, který chtěl šetřit síly na zítřejší Lipovské stezky. Šetřílci se po krátké po obědové pauze, při které se na nás byl podívat další dorazivší negr Láďa, vydali relaxovat na Vidnavský okruh. Někdy mezitím dorazilo hejno kaloňů Trutnov/Třemešná reprezentované Tomášem, Petrem a Zdenkem. Ti se prokazatelně jeli také vyblbnout na kopec. V podvečer jsme se všichni konečně sešli a popili trochu Kamenického moku, dokud nezačali menší technické potíže s kompresorem. Někteří z nás to neunesli a šli popíjet jinam, někteří jako já, raději zalezli do postele, no a někteří rozdávali místo karet pěsti...

Třetí den bylo počasí už znatelně moudřejší a tak jsme se mohli vesele vydat směr Lipová. Skvělá zpráva pro nás byla, že se podařilo opravit kompresor, o to horší zpráva to byla pro Davida, který mezitím v panice, že nebude co pít, vykoupil snad všechny piva v sámošce. Byl to také on, kdo si nechtěl vychutnat stoupací trail jako my ostatní a vydal se raději po silnici. Netrvalo dlouho a náš spolek se zdárně vyšplhal trailem na kopec a v poklidném tempu mířil po silnici směr Lipová. Mě se zdálo, že mám trochu prázdnější zadní kolo, než je zdrávo a navíc, co jsem se pamatoval, blížil se sjezd a teplota nebyla stále úplně optimální. Opouštěje skupinku po dofouknutí kola a oblečení šustky jsem pokračoval po zdánlivě správné cestě. Opak byl ale pravdou a já zapomněl zahnout doleva a svištěl si to dál vesele z kopce až úplně dolů na křižovatku. To už jsem měl mírné podezření, že něco není v pořádku, ale pokračoval dál po zelené. O chvílí později se mi to potvrdilo zvoněním telefonu. Z hovoru jsem bohužel rozuměl jen pár slov, SMS byla jistější. Po ujištění že mám v plánu dorazit na místo pokračuji ze začátku příjemnou, po chvíli již méně příjemnou cestou. Vrstevnice byly neúprosné a mě nezbylo než do toho krpálu kolo tlačit. Zde jsem potkal i nějaké ty srnce, které jsem později s radostí poobědval. Brzy jsem dorazil ke stezkám. Nejdřív proběhla kontrola u Kance, kde v tu dobu nikdo nebyl. Vydal jsem se tudíž k louce, kde jsem také nikoho neviděl. Naštěstí i přes můj horší zrak v dáli zasvítili fluokaloni stoupající k toči. I přes lehký hlad se vydávám vstříc hejnu. Pojezdili jsme po toči a hlad přišel už i na ostatní. Zaveleli jsme směr Kanec. Zde proběhlo doplnění žaludků pochutinami i tekutinami, pro tentokrát raději bez zelené. Ve zpátečním stoupáku do mě něco vjelo a úplně jsem se utrhl zbytku hejna a počkal u tradičního zrcadla, kde mistr fotografik vyblejsknul hromadný snímek. Dál po cestě si veverka chtěla udělat z Tomášova kola kolotoč. Naštěstí vyvázla snad bez vážnějšího zranění a odběhla pryč. Nedlouho poté se před námi objevila křižovatka, kde jsme zjistili, že nejen veverky, ale i kobry najdeme v našich lesích. Tentokrát to odskákal Láďa a ač nepřipraven, díky štědrosti jednoho rváče vyměnil svou uštknutou duši a výprava mohla pokračovat až k začátku toho nejlepšího, co Rychleby nabízejí. Plni nadšení z parádního sjezdu, jali jsme se já, Lukáš, Petr a Tomáš občerstvit na základnu, zbytek se vrátil do Kovárny. Zde se opět popíjelo a hodovalo. Nakonec ale přišlo to co muselo a došel sud. Plni dobré nálady, zaveleli jsme útok na Kaštánka. Zde se David bavil u všech možných stolů, jen u našeho jsme ho zahlédli pouze sporadicky. Zábava pokračovala až do půlnoci, kdy jsme opět byli nuceni opustit podnik. Někteří odvážlivci se nebáli vetřít mezi pouze pánskou společnost v Trailcentru, zbytek zamířil na Kovárnu.

Poslední den byl pro většinu kaloňů už jen loučení, menší část se jela ještě projet. Já se zhostil role řidiče na zpáteční cestu a dopravil duo David a David v poklidném tempu domů. Bylo to fajn. Počasí až na trochu nižší teploty vyšlo a za rok se budu těšit na další Rychlebky. Příště ale doufám že dorazí i zbytek kaloňů a negrů co letos nebyl a samozřejmně i ten co byl.

Na jaro Klínovec či Kokostezky? Nebo snad Slovensko, které navrhoval David? To je ta pravá otázka k zamyšlení přes zimu.

Text: David "Silbrštajn" Dvorský
Foto: kolektiv kaloňů

Odkaz na fotky: http://bit.ly/rychlb19