Na žiletkách skoro až na Luční

Pár dojmů ze sobotní vysokohorské mučírny

Před startem jsem váhal, jestli mám opravdu nafoukat jen třeba 6 či méně atmosfér, jak při loňském přenosu z TdF radili pánové Benčík s Kozubkem. Ale uznejte sami, co jsou to za odborníci, vždyť jen párkrát vyhráli mistrovství republiky. Takže jsem se moudře poradil s Bikeforem a nabombil to na 8 atmosfér. Poprvé a nikoliv naposled jsem toho hořce zalitoval hned na kostkách na přehradě.

Nad tou jsem měl sraz s Davem, který odvážně osedlal ocelového oře se širšími pneumatikami. Byli jsme domluvení, že pojedeme na pohodu, a právě proto jsme byli na místě srazu s trutnovskými jen o půl hodiny dříve.

Hned v Rudníku bylo jasno, když dvojice Borda (karbonový závodní speciál s elektronickým řazením) a Peca (nadčlověk á la Hrneček na horském celopevňáku) ujeli kamsi vpřed a my se dvou ocelových krasavcích a jednom skorozávodním kole pozvolna šinuli za nimi.

V Lánově jsme nabrali posledního do party, přičemž Slim osedlal vskutku podivuhodný stroj s řiditelnou zadní stavbou.

Zprvu mírný a příjemný kopeček po exkluzivním asfaltu postupně nahradily stojky jak prase, vedoucí po šotolině, ideálním to povrchu pro silniční pneu.

Do těch největších stoupání jsem si nemohl pomoci a díky ne zrovna horskému převodu 34/22 (jak pro koho, ale pro mých 94 kg nic moc) jsem se při snaze udržet jakous takous kadenci občas probojoval i před Toma na jeho skvostném Favoritu. Nakonec to ale bylo všude podobné - vepředu dvojice Peca/Borda, pak Tom a nakonec postupně my ostatní. I pěší turistiku jsem vyzkoušel, ne že ne. Přece jenom, když si stoupnete do pedálů a přesto nevyvinete větší rychlost než 7 km/h, tepy brzy překročí únosnou mez a dál to tak nějak nejde.

Mělo to ovšem svoje výhody, např. Na Rozcestí jsem dorazil prakticky přesně v okamžiku, kdy chlapci odebírali u okénka po 25minutovém čekání občerstvení.

Cesta na Výrovku byla moc pěkná, většinu jsem ji absolvoval tzv. "na Verveckena". Bylo ale teplo, takže nějaké ty mokré tretry a podobné maličkosti nás netrápily.

Následně jsme jeli za hlavním cílem cesty a sice mohutnou sněhovou stěnou po cestě na Modré sedlo. Hlavně Milan byl moc rád, že jedeme/jdeme až k Památníku obětem hor.

Následovala masivní fotoseance a lehoučký sjezdík do Pece. Průměrné klesání pouhých 11 %. Zde se ukázalo, že moje zkušenosti se silniční cyklistikou jsou velmi slabé a srdce sjezdaře už také není co bývalo, když na mě hoši museli dole čekat odhadem tak 10 minut.

No ale pak přišlo labůžo nabušených skoro-galusek. Mírné klesání po luxusním povrchu až do Mladých Buků s přestávkou v Hostinci Na Kopečku v Horním Maršově. V Bukách si všichni až na mě dali zmrzlinu, já se odměnil téměř půllitovým ledovým kafem, které se nedalo zdolat. Zdolal jsem ho.

Na kraji Trutnova jsme se rozdělili poprvé a my dva s Dejvem jsme zamířili přes Vlčice do Pilníkova a odtud nahoru na Vítěznou. Okolní lesy prcaly jako o závod, místy bylo přes tu nazelenalou mlhu i špatně vidět, pyl mám v očích ještě teď. Já se nakonec odpojil v Kocléřově a přes Hájemství a přehradu dokončil neuvěřitelných více než 100 km.

PS: Jo a když jsem Toma upozorňoval, že je zcela nevhodně vybaven, zdá se, že si to moc k srdci nevzal, tak mu to prosím připomeňte ještě někdo. No považte, vzít si na žiletku volné kraťasy a volný dres, helmu s kšiltem a batůžek, to hraničí s drzostí.