Kareš 2020

 

Kouty nad Desnou 24.-27.9.2020

Podzimní soustředění bajkerů ve středisku vrcholového chlastání „Pasťák“ v areálu lyžařsko-bajkerských zlosynů, Kouty nad Desnou je minulostí a tak neuškodí připomenout si těch pár prchavých okamžiků.

Tradiční návštěva Rychleb ztroskotala na zaplněnost ubytovacích kapacit, nezbylo než najít lokalitu s volným ubytováním. Tomáš projevil zájem sjet se na Kareši v Koutech a asi už tehdy kul nějakou tu pikli nebo co. Booking nabídnul ubytko v Pasťáku pro 14náct zlosynů ve třech zamřížovaných celách. Bylo to ubytko bez penze, avšak s elektrickým sušákem bot, televizí, několika noži, kastroly na vaření a wellnes umístěným na zahradě. Výběr škváry na předčasný zaplacení se jako obvykle vleklo, ale nakonec se suma sešla a tak jsme se mohli utrhnout ze řetězu. Většina zlosynů převážně ze Dvora a okolí, pár i od jinud, sebrala rodině fuhrwerk, vyplenila obchod se zbožím pomíchaným, naložila kumpány, jejich cajky a vyrazila nach Winkelsdorf. Né tak Tomáš, jenž mi předal bágl s klobásou, svěřil bajk a šel ještě něco podělat do háku s tím, že za náma přijede do večera na „favouši“. Nic nedbal mýho varování, že jen šílenec jede do Koutů na kole, vždyť je to 160kiláků. Tak se stalo, že jedu přeplněným autem z Trutnova sám. Původní plán navštívit Bike park v Dolní Moravě vzal za svý z časových důvodů, i když… Vlasta a David řečený „sandál“ se na tamních trailech povozil. Okolo ½ dvanáctý se nás dobrá polovina chovanců nacházela u Pasťáku. Jenže recepice nepřijímala, neb plánovanej příjezd byl dohodnutej na 15tou hodinu,  

tak se u aut převlíkáme do bajkerskýho a jedeme najít „Kareš“. Bike park Kareš nacházíme zcela opuštěnej, zavřenej a s informací, že funguje jen do konce prázdnin. Trochu zklamaný se přesunujeme k lanovce pod Medvědí horou, kde u kasy školník školí obsluhu z vydávání jízdních dokladů. Nejdřív si pořizuje celodenní jízdenku, ač je poledne. Jenže když viděl, že zbytek si kupuje bodovku na 6 jízd, rozhání frontu, vytvořivší se během jeho vrkání na obsluhou a dožadoval se výměny. Obsluha nezpanikařila, zcela jasně poznala klienta Pasťáku, jak podle chování, tak podle jednotnýho oblečení, tudíž výměnu udělala bez jakýchkoliv caviků. Vybaveni jízdenkou odjíždíme k lanovce, díky který se zcela hladce ocitáme nahoře. Mezi tím Vlasta s Davidem řežou zatáčky Selskýho a Mamutího trailu v Dolní Moravě, zatím co Tomáš na „favouši“ vyvrcholil na Šerlichu a co nevidět se vrhne i na Králíky. Jako první jízdu na rozehřátí dáváme modrou „Uhlířskou stopu“. Někde je spíš červená, ale většinou je to pohodovka. Při druhý jízdě se vrháme na „Starou medvědici“. Konečně trocha tý techniky. Dropy, lavice, rolety, klopky, rozdvojení lajny a zase spojení, sešup mezi šutráky uááá a sme zase dóle u lanovky, jen je nás o několik negrů míň. Opozdilci se někde loudaj, tak jedem nahoru bez nich. Ještě jednou „Medvědici“, pak šup na černou lajnu „Koutíkův sen“. Nejdřív ale něco slupnout a popít u stánku s frontou a špekem sjetou obsluhou. Koutíkův sen byl místy dost černej, ale dal se přežít. Při čekání na spuštění lanovky se objevil Zdenda, přijezdvší ze Šumperka od nejlepšího přítele člověka, tchýně. Natěšenej se s náma vrhnul na medvědici. Opozdilci z předešlý jízdy se opět neobjevili, postrádáme Buťáka ( alias Janko Tlačiče ), Lukase i s jeho Bitkoiny a Jirku Póňu. Neva, jedeme Hřebenovku kombinovanou s modrou lajnou. Naše poslední body dne padnou opět na Starou medvědici. Zdenda nebyl ještě dost vydováděnej a jede nahoru dát další lajny. My se jedeme ubytovat. Tomáš se tou dobou kochá číslem 100 na cyklokompjůteru někde u Králik. To za Pasťákem v „Hospůdce na Jedno“ nás vítá Švábik, spolu dáváme jedno a pak nás jde ubytovat. Vybalujeme. Za několik minut po instalaci sudu je slyšet: „Poď, poď, poď, poď!“ (pro později narozené: „vrrrr,vrrrr,vrrrr“ 🙂 ). Sprchujeme si bajkery, zatím co Tom je někde v díře u Hanušovic. Jdu na pizzdu do Hospůdky. Cestou zpátky vidím, že Vlasta a Dejf jsou z DMka taky v Pasťáku. Z apartmánu č.9 se stal výčep, společenská místnost a ošetřovna. Lukáš se přišel zeptat, jestli nemáme dezifikci. Hleďme, máme první mrtvolu! Prej šup a bylo to! To znám :-). Po Lukasově ošetření se sesedáme venku u pivka a Tomáš pořád šlape. Z Hanušovic to má jen kousek přes Přemyslovský sedlo a s 350ti metrovým převýšením. Hrdina a šílenec se zjevuje se soumrakem s nohama 154km od TU. Ukazuje se Jirka Pavel nová posila. Mám za to, že ho spolu s Vlastou a Dejvem uvidím až zase v neděli. Zábava se rozproudila, hra v „Klásk“ propukla, ale všeho s mírou. Kolem jedenáctý šlus a spát. Ráno na nás čekaj Dlouhý stráně. Předpověď na zejtra není příznivá, má bejt střídavě hnusno a sem tam ještě hůř. Ráno je jako malovaný, oblačnost tak nízká, že vytrčit hlavu ze dveří, uděláme si bouli. Cela č.9 se po snídani rozhodla k odjezdu na Dlouhý stráně. Z jiných cel se o něco pozdějc vydávaj k lanovce a taky jedou k vrcholu. Jenom o dvou Negrech je jistý co opravdu dělaj: Mrtvola Lukáš je potlučenej, takže odpočívá a Zdenánek se po snídani v hotelu Dlouhý stráně vydal na svatbu. Bereme si kola z kolárny a v drobným mrholení odjíždíme po silnici k první serpentýně směr Jeseník, kde odbočujeme do údolí Divoký Desný vedoucí nejdřív ke spodní nádrži přečerpávací elektrárny. Občas lehce pršánkuje, ale v údolí nefouká, tak to prozatím jde. Musíme se dostat z 5set70ti do 1333metrů n/m to je sotva 762metrů nahoru. Ke spodní nádrži se počasí drží na uzdě, ale jakmile se dostáváme do ¾tě kopce nad spodní nádrž, vjíždíme do mraků a mrholení je víc než intenzivní. U odbočky Uhlířský cesty se k nám od lanovky přidávají další negři. Ale s každým metrem je vidět hůř a hůř. Jakmile se vyhoupneme nad obzor, který není díky mrakomlze vidět, přidává se silnej vítr. Na posledním úseku mi čelo pelotonu ujelo někam do mlhy. Asi se blíží vrchol, protože vítr se změnil ve studenej vichr a hustě mží, až to fláká do gezichtu. Z mlhy se vynořuje barák pod hrází. Dál to jde jen po schodech. Proti mně se vrací Hrnec, Palec a Tom. Vylezu na korunu hráze, do gezichtu mě uhodí ledová rána. Vidím úplný hovno, slyším fjúúúú a šplouchání severního ledovýho oceánu. Lezu dólu kde v úkrytu vstupu do boudy si všichni oblíkáme všechno, co máme. Pak odjíždíme k okružní jízdě okolo koruny horní hráze. Peloton se trhá a schází se až v Pasťáku. S Tomem, kterýho vidím, jedeme stejnou cestou kolem spodní nádrže. Palec, Hrnec a asi i jíní jedou Uhlířskou cestou a k Pasťáku se dostávaj od Kociánova skrz Rejhotice. Vyždímat hadry, rozvěsit je na topení, boty píchnou na sušák, sprcha, jídlo. Několik magorů slovy dva, Hrnec a Palec se rozhodli použít wellnes na zahradě. To se zvrhlo skoro v železnýho muže. Bajk měli za sebou, v bazénu se málem umlátili při motýlku, takže stačilo uběhnout pár kiláků skrz Loučnou zcela bos a nah a to se taky stalo. Jen co se ti dva triatlónisti vrátili a jen co učinili intervivárium pro Allgemeine molitan zeitung , mohl začít kulturní program. Tomáš pustil odpolední celovečerák s příznačným názvem Pasťák. Několik negrů hrálo Klask, sem tam si někdo bucnul. Film skončil smrtí hlavního protagonisty, Klask playeři dohráli a mrtvoly na postelích obživly a řkly : „Jdem do Bijáku, je to kousek za rohem!“ Všichni přítomní se ihned po úpravě zevnějšku odebrali pěšky povečeřet do  

Restaurantu Biograf. Že prej za rohem?! Šouráme se 3kiláky a fakt je to za několika rohy. V tomhle bijáku se sice žádnej film nekoná, ale bar má co nabídnout. Jirka Ponikelský z chodu objednává pro všechny koksák (rum, cukr a 3 zrnka kafe) jako welcome drink. Obsazujeme místa pod plátnem a protože máme hlad i žízeň, objednáváme si co hrdlo ráčí. Někdo guláš, někdo hambáč, jinej třeba ovocný knedlíky, ale všichni pívo. Zábava v rytmu molitanu se rozproudila. Kde se vzal, tu se vzal svatebčan Zdenánek a s ním Metromolitan. Ještě pár piv a pár nemravných návrhů obsluze a bude o tom psát Cosmomolitan. Přiblížil se čas odfrčet zpátky do Pasťáku, takže platíme a odcházíme nočním Kociánovem na vlak do Loučný. Začíná kapat a těsně před příjezdem Regiomolitanpantera už slušně leje. Na konečný v Koutech vystupujeme a šupem do Pasťáku. Lukáš nalejvá jakejsi dojč utrejch Asbach, což je 8mi letá brendy. Ještě několik piv na dobrou noc, párkrát Klásknout, fláknout sebou na molitan a spát. Venku leje a leje. Ráno leje a je hnusno. Lukáš a Štěpán odjíždí domů. Většina 9tky se po devátý vydala vlakem do Velkých Losin zaplavat si v termálu. Já si hovím u telky a hnípu. Lehce po 14tý jsou plavci zpátky a ihnet se chystáme vyrazit bajkovat. Venku se skoro vyčasilo už neleje, jenom je hnusně vlhko, i tak v 15:15 vyrážíme směr Ješť….  Altfótr. Z hlavní silnice odbočujeme a začínáme stoupat k Petrovce. Peloton se trhá už na začátku stoupání po vyprázdnění balastních nádrží. Ještě dost daleko za první serpentýnou vidím odpoutávající se trio Hrnec, Palec, Tom a za sebou Honzu s Jirkou. Avšak už po třech kilákách jedu úplně sám, blíž mrakům a infarktu. Na rozcestí u Petrovky odpočívám. Nikdo nikde, tak zase vyrážím. 

Asfaltka skončila, dál vede lesní cesta a ta se ještě víc naklonila. Začíná foukat a tak trochu vjíždím do mraků. Vítr sílí, síly ubejvaj. Tlačím asi 100metrů. U Kamzíku se cesta narovnala, ba se i trochu sklonila, ale po kiláku zase zprudka stoupá a mění se povrch na placáky a štětování. Zase tlačím. U Slatí se zase dá jet. Za horizontem se placáky mění na dřevěný povaly a u Švýcárny na rozflákanou asfaltku. U Švýcárny nikde nevidím bajky kluků, takže pokračuju. Cesta zase stoupá a ledovej fučák bere síly. Kvůli zimě si oblíkám zimní bundu. Blížím se k rozcestí pod Pradědem, mraky houstnou, vítr sílí, síly docházej. Za rozcestím by měl bejt vidět vysílač, ale je vidět úplný prd, stejně jako včera na Stráních. Někde nade mnou hučí vítr v anténách. Vidět je asi na 10metrů, mrznou mi pazoury, do tváří mi plive Praděd žiletky. Brejle jsou k ničemu. Za horizontem mi rve vichr řídítka z rukou a několikrát mám pocit, že vidím letět vločku. Dopr…. kde je ten zasr…. vysírač ááááá tuhle přímo předemnou. 1h:57min to by jako šlo. Hledám, kudy se leze dovnitř. Hrnec mi jde v ústrety a odvádí mě i s kolem do vestibulu. V restrauraci je skoro zaplníno. Vslíkám mokrý hadry, sedám si k triu P.H.T., objednávám čaj s griotkou. Jak ste tady dlouho? Asi tak 25minut, to je čaj a zelňačka. Dopíjím čaj, platíme a v tu chvíli vchází dovnitř Honza a Jiří. Postupujeme jim svoje místa, odcházíme se připravit na odjezd dolů. Před vchodem děláme společný foto. Loučíme se s oběma a vyrážíme. Vítr neslábne, Praděd nás fláká hadrem na podlahu do gezichtu, kouše do prstů na rukách. Za odbočkou ke Švýcárně se to trochu zlepšilo, ale prsty dál mrznou v mokrých rukavicích. Zastavujeme u Kamzíku a pak na odbočce Petrovka. Hrnec s Palcem jedou rovnou na základnu, já s Tomem odbočujeme k Červenohorskýmu sedlu, protože toho ještě nemáme dost. Od Petrovky k sedlu, je to až na prvních 200metrů vedoucích do kopce, skoro pořád po vrstevnici. Tady jsme v závětří, tak nás trápí jenom mlha. K Červenohorskýmu sedlu přijíždíme před soumrakem, přejíždíme silnici a po žlutý značce se pouštíme dólu do Koutů. V lese už je dost temno, kamenitá mokrá cesta na jistotě nepřidá, hodí se proto zapnout všech 1200lumenů. S rozsvícenýma lucernama se hned jede líp skrz ostrý serpentýny i nakolněný roviny . Za pár desítek minut jsme v Pasťáku. Rychle do sprchy, hadry dát sušit, boty navlíknout na sušák. Vyspršený, převlíknutý do suchýho, odcházíme za zábavou do Baru Lyžárna. Tam už sedí Janko Tlačič s Jirkou. Sedáme si k vedlejšímu stolu, objednáváme si Zlosyna a něco k jídlu. Já s Tomem Pizzu na 1/2. Mezi tím se Honza a Jiří vrací vymydlený z Pasťáku, tak si sedáme k velkýmu stolu. Odkudsi přichází Vlasta, Dejf, Jirka co je Pavel a s níma Švábik. Ten sedí chvíli s náma a zároveň má jiný pívo rozpitý i u kluků vedle. Rozprouděnou zábavu nám kazí poslední možná objednávka. V deset se zavírá a šlus. Přesunujeme se do Pasťáku, ale i tady si už víc píva nedáme, neboť došel sud. Sušíme hubu a nedlouho potom jdeme do hajan. Zejtra balíme a jedem domů. Ráno dáváme všechny krámy do báglů a chystáme se na předání pokojů. Nakládáme svoje bajky, ale až na trio Vlasta, Dejf a Zdenda, který se zase chystaj na traily. Předání pokojů dopadlo, tak ještě polaskat Lipinu a vyrážíme. No, tak příště zase někde.

Foto: http://www.slim2009.cz/?page_id=4552

Autor: Milan Valenta 

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Jirky Palečka

 Sudety 2020, aneb jak jsem deset hodin umíral.

 

 

 
Mít kamarády má spoustu různých výhod. Můžete s nima jít na pivo, pokecat o čemkoliv, (když Vás pustěj ke slovu), nebo si zocelit vlastní morál, pokusit se o sebezničení….

Jednoho takovýho mám. Normální chlapík, školník, jen občas mívá spoustu naprosto dementních nápadů. Ten poslední vyřkl jednou takhle na jaře na vyjížďce…. Prej, než mi bude padesát, chtěl bych jet „dlouhý Sudety“ a hledám magora co to pojede se mnou. Ty vole, proč s ním tenkrát nejel na tu jarní  vyjížďku  někdo jinej. A já, v dobrém rozmaru a přátelské náladě řekl že jako proč ne, bude to sranda…

První zchlazení přišlo, když jsem si někde na webu Redpointu přečetl, že prý nejtěžší MTB maraton v ČR. No tak snad to ujely i horší lemry než jsem já….  Pak příšlo pár rozhovorů s lidma co se to pokoušeli jet, a už se to přestávalo jevit růžově…. No co, třeba bude chcát a nepojedem…..
Týden před závodem byla ale předpověď počasí, svině jedna, víc než optimistická, a mě začalo bejt jasný že z tohohle se nejspíš bez zánětu slepýho střeva prostě nevyvlíknu…

A je tu den D. Budík na 4:40, vstát, zabalit, narvat kolo do auta a hurá do DKNL. V šest naložit toho šmejda co to celý spískal a jedeme do Teplic n. M. Po příjezdu  u prezence pan kolega zjistil, že se omylem registroval na šedesátku s holkama, ale neztratil tvář ani smysl pro humor a obratem se přeregistroval na 113 km. Startovní číslo 511 a 512….hmm, snad to nebude i umístění..

Start, prvních 25 km k první občerstvovačce víceméně po asfaltu a po poli, v klidu, ve svižném polozávodním tempu, a dokonce jsem i občas něco předjel.  Pan 511 dorazil na první občerstvení asi 4 minuty za mnou, vynadal mi do debilů a přátelská nálada byla opět v plné síle.

Pokračovali jsme na první kontrolu na km 30, další zastávka na občerstvení  na cca 40 km. Tam to začalo vypadat zajímavě. Jeden frajer přifrčel, dal si ionťák, banán, retko, ferneta…. Tak to jako vole snad neeee??? My pokračovali dál, borec dokouřil, nejspíš tam dal ještě jeden fernet a jel nás s relaxovaným výrazem předjet v tom nejhnusnějším kopci.  Přesně v tom, kde jsem dostal brutální křeče do stehen. Fernetista překvapil, přibrzdil, dal mi ampuli magnesia a valil dál..
Já v mezičase plakal, sliboval školníkovi střídavě krutou pomstu a odstoupení od závodu, a nadával.…

Trasa nakonec vedla přes snad všechny vrcholy teplicko-adršpašskýho světa. Jak se člověk pracně vydrápal nahoru ve stylu Janko Tlačiče, hned se to zase zlomilo dolů ve stylu Posery Nosiče. Některý sjezdový sekce fakt jako hlavou dolů. Nejlepší hit dne byl úvoz na km asi 75, klasickel potlamák. No pak sjezd z Hvězdy. Tyvolekurvadoprdele, jak tohle může někdo jet a nezabít se? No ale žádnej provizorní krchov pod kopcem nebyl, tak se ukázalo že to asi jde..
Perlička k osvěžení na km cca 80, opticky přátelský brod o hloubce pouhopouhých, symbolicky  cca 80 centimetrů. Už tak těžký nohy ztěžkly ještě každá tak o půl kila. Musím říct, že savost kaloňožek je obdivuhodná…
Poslední sekce od občerstvovačky na km 103 začínala nápisem na asfaltu „poslední kopeček“. Posledních 5 kilometrů totální beznaděje, vyčerpání, agónie. Pravda, pak už to bylo skoro po rovině a občas i malinko z kopce, do údolí, do města, do cíle, doprdele to je mi smutno…. Školník si moc přál nedojet poslední, a jelikož jsme si nebyli úplně jistý že za náma ještě někdo jede, pustil jsem ho v cíli před sebe aby případně nebrečel… :-D
Ještě před cílem z něj vypadla kacířská myšlenka, kterou jsem přičítal nedostatku kyslíku a vyčerpání… Prej jestli tam ještě někde nezkusíme namotat pade abychom dali tu stošedesátku co jsme plánovali na silničkách… Šly na mě mdloby…:-D

Následovala večeře ve školní jídelně, převlíkačka, kola do auta a hurá domů.
To co následovalo mě ale málem zabilo víc než celej závod předtím. Ten idiot začal plánovat další akce. Hesla: Drásal, Ultrasudety, a ještě pár dalších zmatených výkřiků… Měl jsem pocit že budu muset zastavit a vykopnout ho někde na mezi aby se uklidnil..

Konec příběhu už byl víceméně standardní, Hrnec vystoupil, půjčil mi svoje tepláky a s holou prdelí odkráčel do svého budoáru…
A slovo nakonec? Už nikdy víc!!! Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy…..

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Pavla Hrnečeka

Jak jsme jeli na výlet do pekla

 Rallye Sudety 2020

 

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.

Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole a ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?

No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívá si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod strážnou horu, kde se trasy rozdělují a mi odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo kde jsem si řekl že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu! 

Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech zkončil a nastává survival!

Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova hora! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů! 

Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval, pamatuju si jen že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu…..a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo!
Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!

Opatrně, opakuju opatrně jsme ho slanili a pokračovaly po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendární to sjezd. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde jen jonťák a opět loukou na silnici vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105 kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů. Chlapci co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš, i Jirka se naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů!
Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmi! A ty jsou, Dojeli jsme a přežili jsme!