Stránky

neděle 13. září 2020

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Jirky Palečka

 Sudety 2020, aneb jak jsem deset hodin umíral.
 
 

 
Mít kamarády má spoustu různých výhod. Můžete s nima jít na pivo, pokecat o čemkoliv, (když Vás pustěj ke slovu), nebo si zocelit vlastní morál, pokusit se o sebezničení….


Jednoho takovýho mám. Normální chlapík, školník, jen občas mívá spoustu naprosto dementních nápadů. Ten poslední vyřkl jednou takhle na jaře na vyjížďce…. Prej, než mi bude padesát, chtěl bych jet „dlouhý Sudety“ a hledám magora co to pojede se mnou. Ty vole, proč s ním tenkrát nejel na tu jarní  vyjížďku  někdo jinej. A já, v dobrém rozmaru a přátelské náladě řekl že jako proč ne, bude to sranda…


První zchlazení přišlo, když jsem si někde na webu Redpointu přečetl, že prý nejtěžší MTB maraton v ČR. No tak snad to ujely i horší lemry než jsem já….  Pak příšlo pár rozhovorů s lidma co se to pokoušeli jet, a už se to přestávalo jevit růžově…. No co, třeba bude chcát a nepojedem…..
Týden před závodem byla ale předpověď počasí, svině jedna, víc než optimistická, a mě začalo bejt jasný že z tohohle se nejspíš bez zánětu slepýho střeva prostě nevyvlíknu…


A je tu den D. Budík na 4:40, vstát, zabalit, narvat kolo do auta a hurá do DKNL. V šest naložit toho šmejda co to celý spískal a jedeme do Teplic n. M. Po příjezdu  u prezence pan kolega zjistil, že se omylem registroval na šedesátku s holkama, ale neztratil tvář ani smysl pro humor a obratem se přeregistroval na 113 km. Startovní číslo 511 a 512….hmm, snad to nebude i umístění..


Start, prvních 25 km k první občerstvovačce víceméně po asfaltu a po poli, v klidu, ve svižném polozávodním tempu, a dokonce jsem i občas něco předjel.  Pan 511 dorazil na první občerstvení asi 4 minuty za mnou, vynadal mi do debilů a přátelská nálada byla opět v plné síle.


Pokračovali jsme na první kontrolu na km 30, další zastávka na občerstvení  na cca 40 km. Tam to začalo vypadat zajímavě. Jeden frajer přifrčel, dal si ionťák, banán, retko, ferneta…. Tak to jako vole snad neeee??? My pokračovali dál, borec dokouřil, nejspíš tam dal ještě jeden fernet a jel nás s relaxovaným výrazem předjet v tom nejhnusnějším kopci.  Přesně v tom, kde jsem dostal brutální křeče do stehen. Fernetista překvapil, přibrzdil, dal mi ampuli magnesia a valil dál..
Já v mezičase plakal, sliboval školníkovi střídavě krutou pomstu a odstoupení od závodu, a nadával.…


Trasa nakonec vedla přes snad všechny vrcholy teplicko-adršpašskýho světa. Jak se člověk pracně vydrápal nahoru ve stylu Janko Tlačiče, hned se to zase zlomilo dolů ve stylu Posery Nosiče. Některý sjezdový sekce fakt jako hlavou dolů. Nejlepší hit dne byl úvoz na km asi 75, klasickel potlamák. No pak sjezd z Hvězdy. Tyvolekurvadoprdele, jak tohle může někdo jet a nezabít se? No ale žádnej provizorní krchov pod kopcem nebyl, tak se ukázalo že to asi jde..
Perlička k osvěžení na km cca 80, opticky přátelský brod o hloubce pouhopouhých, symbolicky  cca 80 centimetrů. Už tak těžký nohy ztěžkly ještě každá tak o půl kila. Musím říct, že savost kaloňožek je obdivuhodná…
Poslední sekce od občerstvovačky na km 103 začínala nápisem na asfaltu „poslední kopeček“. Posledních 5 kilometrů totální beznaděje, vyčerpání, agónie. Pravda, pak už to bylo skoro po rovině a občas i malinko z kopce, do údolí, do města, do cíle, doprdele to je mi smutno…. Školník si moc přál nedojet poslední, a jelikož jsme si nebyli úplně jistý že za náma ještě někdo jede, pustil jsem ho v cíli před sebe aby případně nebrečel… :-D
Ještě před cílem z něj vypadla kacířská myšlenka, kterou jsem přičítal nedostatku kyslíku a vyčerpání… Prej jestli tam ještě někde nezkusíme namotat pade abychom dali tu stošedesátku co jsme plánovali na silničkách… Šly na mě mdloby…:-D


Následovala večeře ve školní jídelně, převlíkačka, kola do auta a hurá domů.
To co následovalo mě ale málem zabilo víc než celej závod předtím. Ten idiot začal plánovat další akce. Hesla: Drásal, Ultrasudety, a ještě pár dalších zmatených výkřiků… Měl jsem pocit že budu muset zastavit a vykopnout ho někde na mezi aby se uklidnil..


Konec příběhu už byl víceméně standardní, Hrnec vystoupil, půjčil mi svoje tepláky a s holou prdelí odkráčel do svého budoáru…
A slovo nakonec? Už nikdy víc!!! Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy…..

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Pavla Hrnečeka

Jak jsme jeli na výlet do pekla

 Rallye Sudety 2020

 

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.


Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole a ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?


No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívá si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod strážnou horu, kde se trasy rozdělují a mi odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo kde jsem si řekl že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu! 


Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech zkončil a nastává survival!


Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova hora! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů! 


Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval, pamatuju si jen že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu…..a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo!
Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!


Opatrně, opakuju opatrně jsme ho slanili a pokračovaly po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendární to sjezd. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde jen jonťák a opět loukou na silnici vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105 kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů. Chlapci co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš, i Jirka se naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů!
Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmi! A ty jsou, Dojeli jsme a přežili jsme!