Stránky

středa 28. září 2022

Rychleby 2022

Letošní podzimní Rychlebské ukončení sezony se povidlo!

Vlastně se pár věcí nepovidlo, ale to se příště napraví. Nepovidlo se konkrétně to, že pár negrů nemohlo jet a to není dobře. Každý je osobnost a každý je srandě přínosný. Štěpán, kapitán Sandál, obří koleno Kerob a Gandalf. Ten to tedy v pátek napravil a přijel. Prostě bez nás nemůže žít a to je pochopitelný.

 

Čtvrtek

A teď popořádku. Ve čtvrtek před osmou ranní troubí u mě před ministerstvem školství Dan „Mahony“ Mach s Bartošákem a zvou mě do útulného auta s kaloněm ve znaku, přihazuji batoh a bicykl a razíme do Butánu pro Jendáče Búta a Šukáše Malýho, protože jedou spolu druhým autem a vezou bernardýna se sudem. Vlastně sud s bernardem. Dáme úvodní pivo a řidiči birell (měli se líp učit :). A hurá směr Náchod. Jak známo Polsko je vesnice u Baltu, ale k moři nejedeme a tak za Náchodem ostrá levá, pozor horizont kope a směr Jeseníky. Už standardní a lety naučená cesta se zastávkou na pumpě na kafe, které si bohužel někteří z nás neumí koupit, probíhá v pohodě a tak za nějaké tři hodinky nasedáme v Kovárně na rovery a razíme do Vidnavy na oběd. Tomík na nás tradičně sere protože má gravel a tak jede někam jinam na asi milion kilometrů dlouhou projížďku podél Černého potoka do hospody k Modrému jelenovi.


Dáme 3P (pivo, polívka, prdel :) a jedeme ještě na jedno k Syslovi. Je 15:15 a Sysel má až od 16:00 a tak jedeme na urbexovou prohlídku staré rozbořené Šamotky ve Vidnavě. Prohlídka super, čas jsme zabili a vracíme se k Syslovi. Je 16:10 a nikde nikdo. Proč? Protože jsme idioti a přehlédli jsme cedulku o dovolené a tak trailem Lesy ČR jedeme 2x okusit Vidnavský okruh a hurá na Kovárnu. Lukáš má 45 narozeniny a jelikož nakoupil dort tak narážíme Bernarda….gratulace!

Asi ucítili pivo a tak se najednou slézají jak Švábi na pivo Horejs, Honza Novotný a Poník a Tomík. U pivka je srandy kopec a tak se bavíme, ale o čem, to já nevím, páč jsem v deset odpadl. Prostě únava z práce, vorvanej jak angrešt jsem usnul jak koťátko.

 

Pátek


Dobré ráno přeje Zdenánek a Gandalf a v plné polní se těší na Dr. Wiessnera. Snídaně, hygiena a do sedel. Wiessnera jak jinak než jako první vylétne Tomík a za ním jedu já. Jsem na sebe hrdý, počítám se už mezi geronty a tak vyjet nahoru bez šlápnutí je pro mě výkon. Asi mě zrychlilo lamentování Peti Bartoše který za mnou mrmlal něco jako „říkali jste krásný stoupací trail vy kreténi“ a tak podobně:) To jsem samozřejmě nehodlal poslouchat a tak jsem kopnul do vrtule. Na kopci se dělíme na dvě skupiny. Jedna jede Superflou a druhá přes Naučnou stezku, Verlibu a Obelix na Jestřába. Toho jsme se rozhodli pořádně vychutnat a prostudovat. Nájezd do trailu v pořádku, prvních 300 metrů paráda, technický tanec na kamenech, ale OK. Najednou úzká lávka, nájezd na kámen jak kráva, spíš kámen jak mamut. To nedám, nemíním se rozbít na tisíc Hrnečků, jeden myslím docela postačuje a tak použiju nižší objezd a ten je bez problémů.  Mahony je ale kovář a ten se jen tak nelekne a tak jede a sjede.

Dobře Ty! Pokračujeme dál v tanečcích po kamenech a lávkách. Jsou tam místa která jsou těžká. Sám je vynechávám. Konstalace hvězd není příznivá. Ale moc dobře se v tom vyznám a vím jak to jet a tak radím ostatním, to umím! Bohužel se úplně všichni neodváží a tak „jeden za všechny, všichni za jednoho“ to postupně zdoláme. I když Dan to pošle bez brzd do kamení a trochu se odře, ale je to kovář! Jestřáb je ale opravdu krásný a tak vím že příště zase něco přidám a než půjdu do důchodu dám ho celý. Přidáváme Superflou a pro dnešek stačí. jedeme na základnu na oběd a pak do lomu si zaplavat. Ono totiž počasí se povedlo jako v září na Rychlebách ještě nikdy. Teplo a sluníčko. Ve finále si ale zaplave jen Zdenánek, on jediný dokáže v podzimní studené vodě zaplavat famozních 30 metrů za neuvěřitelný čas 1:35,7. Zdenec je prostě Třemešenský Wim Hof a basta! A teď už na Huhňáka, hermelín a domů.  Sprcha a razíme do TrailHausu na drink jménem negroni. To se musí zkusit, ale zjišťujeme že pod báječným jménem se skrývá nic moc pití a tak se vracíme k pivu. Pokračuje odborná (možná chvílemi odporná) diskuse o čem koliv. Den byl dlouhý a tak dopijeme, zaplatíme a jdeme bydlet.

 

Sobota

Strašně rád bych napsal něco o Davidovi Švábovi. Ten ale na kole nejezdí a kamarádí radši z chlapama co mají Dodge. Tak ho vidíme skromně a většinou stejně hraje šachy, nebo vozí mramor, tak co už. My ostatní jedeme opět do kopců. Výlet naplánoval Honza Novotný, jedeme do Jeseníku do nádražní restaurace. Jedeme naučnou cestou Johanna Schrotha, kde jsem musel edukovat náš v lázeňství nevzdělaný tým příběhem o metodách tohoto osvíceného muže který dal jméno stavu jemuž se říká „na Šrot“. Nádražky jsou odjakživa zárukou kvality a tak nás uvítá hrbatej strejda v pirátským šátku (byli volby, koho mohl volit?) a spustí jako v Hospodě na mýtince, že má plno, že jídlo nemá a že v Lipové na Rychtě stejně vaří líp a na pivo že si počkáme. Jenže všichni víme že příŠERÁKu se nedá odolat a tak si počkáváme. Jedno pivo a jak řekl, tak taky uděláme a jedeme na Rychtu. Já měl vynikající guláš. Co měli ostatní mě nezajímá a tak popojedeme do Lesního baru.


Prostě pohoda bar na kopci v lese. Je to dobře zásobený a prosperující samoobslužný bar který funguje jen proto že tam nelezou zloději a ty tam nelezou proto že je to na kopci.

Prostě jedeš dokud můžeš do kopce, když nemůžeš tak se kopec ještě víc zvedne a když už to nedá ani Janko Tlačič pěšky tak se to zvedne znova. Opět pivo a pokračujeme dál a dál do kopce směrem Smrk. Jedu takticky abych se vyhnul Mahonymu. Jeho kolo vydává takové zvuky, že to plaší zvěř v širokém okolí. Jenže jak jsem už říkal Mahony je kovář a ten to dá. Pod smrkem se odděluje partička nejdrsnějších bajkerů a jede zdolat vrchol.

Popravdě nám dobytí vrcholu znemožnilo bažinaté podloží jak z filmu Král Šumavy a tak otáčíme opravdu, ale opravdu těsně pod vrcholem ke sjezdu po hranicích na cestu. Konečně zase dole kopec a tak kličkuju mezi loužema rašeliny a pařezy. To ale nedělá Petr Bartošů a tak to zapíchne po nábu a skokem pařez řidítka mizí v borůvčí. To se ale netýká Dana, ten kolo utopí skoro celý a taky půlku sebe. Ale je to kovář!.

A teď dolů z kopce zaslouženým sjezdem mezi kameny a pařezy.

Jak to dává Tomáš na gravelu je záhadou. Sjeli jsme na lesní cestu a s jednou zastávkou u vodopádů Stříbrného potoka valíme až do Žulové.


Opravdová odměna skoro až domů. Teď už to jede i Daňkovi bo nemusí šlapat. Doma sprcha, rozloučit ze sobotními odpadlíky a zbytek společenstva jde na večeři ke Kaštánku. Pivo, utopenec, Poník Kafe, protože se nás taky chystá opustit. Po cestě do postelí probíráme Danovo problematické kolo a po vyřčení všech diagnóz doporučuju ranní návštěvu základny a servisu. Dobrou noc a zítra naposled.

 

Neděle

Snídaně, hygiena a čekání na kováře. Ten se vrací nadšený z toho že kolo je OK a zklamaný že ON byl té závady příčina. Vlastně jen jeho neohrabané kovářské tlapy neschopné držet cokoliv jiného krom kladiva. Je to asi Thorr :) Rozhodopádně bajk je cajk a co s ním bylo ať řekne každému Dan osobně. Ta sranda za to stojí. Opouští nás Lukáš a Zdenec kteří už kolo nesedlají a jedou za rodinama. Takže vše už je připraveno a v komorní sestavě Já, Dan, Petr, Tomík a Honza uháníme ke kostelu na Boží hoře. Opravdu parádní místo kde by se v budoucnu mohl klidně odehrát výlet za západem slunce s opékáním buřtů. Odjíždíme po schodech dolů do Žulové a pak na Obří stůl a židle. Tady jsem si zavzpomínal na Jirku Palečka, protože od tama mám krásnou společnou fotku.


No nic, svět se točí dál. jedeme se vystěhovat, trochu poklidit a domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, doprdele to se těším na příští rok!

A tímto končí další festival bajkingu, alkoholismu a nekorektního humoru.

 

PS: nemůžu si pamatovat všechno a tak pište zprávy a report mohu obohacovat o další neuvěřitelné zážitky!

středa 17. srpna 2022

Stříbrnice 2022

Bajkovací akcička připravená Tomem vypukla ve čtvrtek, 2.června. Všichni jedeme autama, až na Toma, kterej gravluje do Stříbrnice vlastní silou.

Gravelista Tom
Každá nigerská skupina odjíždí v tolik, v kolik může. Já vyrážím Ignácem v osum, naloženej až po okraj svejma i Tomovejma krámama. Cesta až k Velký Jesenici v normálu, pak jedna díra za druhou až k Hanušovicím, jednotlivý díry doplněný několika semafory, jakože technologická přestávka. Přes všechna protivenství ŘSD stojím o půl jedenáctý u bloku Bé ve Stříbrnici.
Ignác u bloku B
Strojím se do bajkerskýho a vyrážím na nejbližší z kopců, na Štvanici. Takřka pod vrcholem v Sedle pod Štvanicí dostávám zprávu od Hrnce, že je dole spolu s Janko Tlačičem a Lukášem, že se oblíkaj a kde že jako sem. Naviguju je žlutou značkou nahoru, aby na křižovatce s modrou, odbočili vlevo a po asfaltce až do sedla. Než se sem vyškrábou, jedu k vrcholu Štvanice, opírám bajk o rozhlednu a lezu se rozhlídnout. Teprve z vrchu vidím, kde vedou trasy místních trailů a tak budu chtrej jako rádio, až dorazí první grupa. Radši jim jedu naproti, aby nezabloudili. Jako bych to tušil. V sedle odbočujou vpravo. Telefonní depeší je posílám do… leva a tak se shledáváme kousek pod rozhlednou. Povinně ji taky vylezou až na hrb, aby viděli to okolí. Když zase sestoupili, tak hned u paty rozhledny najíždíme do stopy čerstvě udělanýho trailu. Prozatím není nikde vidět žádný značení a stopa byla poježděná minimálně. Jenom párkrát šlápneme a už za třetí klopkou musíme obejít překážku položenou přes trail. Ještě několik zatáček, pár hupíků a stojíme u horní stanice lanovky „Kaple“. Otáčíme se do sedla a jedeme k trailu na louce, kterej jsme viděli z rozhledny. Trail se zdá bejt nedokončenej, klopky plný kamení, šlapat musíme i z kopce jak je pomalej. Po znenadálým ukončení trailu se znova vracíme pod rozhlednu, k čemuš částečně využíváme stoupací trail pod rozhlednou. Ze shora chceme jet duhou lajnu, avšak hned za lanovkou nás zastavujou červenobílý pásky natažený přes lavice i klopky. Dobrá, nikde nikdo, pojedeme dólu stoupacím trailem. Je sypanej bílou drtí a fiští to taky dobře. V druhý sekci je bagřík a cosi kutí na lajně. Objíždíme ho, jenže druhá sekce pro nás vzápětí končí na louce a tak se vracíme stoupací lajnou zpátky. Hrnec se ňák předemnou flajzá, tak ho popoháním slovy: „Rychlejc neumíš?!“, což ho zpomalilo ještě víc. Gerontodont a prohání mě??? U bagříku zastavujeme a Hrnec se budovatele zeptal, jestli opravuje nebo buduje. Obsluha budovatelsky přitakává a k našemu překvaní nás ujišťuje, že na opravený lajně můžeme jezdit. Když mu říkáme, že jsou na ní pásky, kouká zase on. Aha, ty tam jsou, protože tady byly enduro závody, ale teď můžeme dát ty pásky stranou a jezdit. Jezdili bysme, jenže máme hlad, takže na ježdění prdíme a nejkratší cestou mastíme z kopce rovnou do Stříbrnice do Penzionu Štvanice na oběd. Hleďme! Tom už leží u Béčka. Posíláme ho za náma do penziónu. Objednáváme si pivko, kulajdu a smaženýho sejra. Tom je tu coby dup! Jen se ukázal tak hned: „Tak kam vyrazíme?!“, jako by mu těch 120kiláků nestačilo. Pojíme a uvidíme. No a co kdybychom… jeli na Dalimilovu rozhlenu, je to ňákých 12kilásků. Dohodnuto. Po jídle ale jdeme nejdřív vypakovat auta a ubytovat se. U Béčka je živo. Horejs s Dejvem vybalujou a zdržujou odjezd na Dalimilovu kroniku. Když se vydováděli při vybalování a oblíkání, jedeme. Jako znalec zdejšího prostředí naviguju a vedu grupu po modrý do Starýho Města. Před nádražím doleva a pryč za město. Stoupáme podél Vrbenskýho potoka asfaltkou kolem zotavovny, míjíme Malý Vrbno. Stoupáme až do Velkýho Vrbna ke sjezdovce, kde odbočujeme vlevo z asfaltky a šups furt do kopce. Čelo pelotonu Tom, Hrnec, Dejf se mi ztrácí, vzadu jsou Horejs, Tlačič, Lukas. Po dalším kilometru v sedle, jsem v sedle a před sebou vidím rozhlednu v plný kráse. Konečně vrchol a lavičky. Rozhledna je zavřená, ale rozhled od paty je taky pěknej. Když nás je u rozhledny plnej počet, dělá nám Tom památeční fotku.
Crnci u Dalimilovy rozhledny
Zcela odpočinutý se vydáváme zpátky do Stříbrnice. Teď jedeme dólu po zelený značce loukama a pastvinama, přičemž fištíme s větrem o závod. Zastavujeme jen, abysme si otevřeli průjezd na pastvinu. V polovině pastviny Hrnec zastavuje, protože v dáli zahlídnul stádo skotáků. Co je? No ve stádě je bejk psali u vjezdu! No a?! No bejk! Ty krávy jsou jenom zvědavý, to je v poho, povídám. Jedu! V plný rychlosti u stáda hulákám huj, huj, huj a vylekaný stádo poslušně mizí za křoviska. Zastavuju až u průlezu na konci pastviny. Za chvilku jsou tu i ostatní Negři. Následky průjezdu „zaminovaným“ územím vidím na rukavici. Nu což, mina se rozprskla a potřísnila mě. Nezraněni skotáky pokračujeme ve sjezdu, teď už za ohradníkem a po standardní cestě. Abysme se nevraceli stejnou cestou, odbočujeme a jedeme Andělským údolím podél Andělskýho potoka. Na úrovni Kunčic potok brodíme, přejíždíme hřbet u Petra a Pavla, jenomže těsně před Kunčicema se nám staví do cesty zavřený JéZedDé. Nezbejvá než ho objet okolo pastvinou a u zvoničky sjet na silnici a po ní dojet až do Stříbnice k Apartmánům. Tady se poznáváme s novou posilou, Fidem a Dufanem oba bytem v Reichenbergu. A taky se tu vyloupnul Honza. Než si uděláme pohodlí, dostáváme info, že na Dalimilku dorazil „pomocný učitel“ Zdenánek. Někde jsme se s ním minuli poblíž výběhu skotáků, kterých leknul a radši jel okolo po modrý značce. My už jen Koupačka, flákačka, putyka s koksákem, seznamovačka a oheň u bloku Bé. Propan Butan alias Janko Tlačič tlačil na pilu s koksáky i jinýma tekutinama a to tak, že jeho postel zůstala do rána prázdná. Tím se skončil první bajkovací den. Ráno na trojce bylo klidný. Vetšina vyspávala večerní řádění. S Hrncem snídáme a rozhodujeme se vyrazit kolem osmý na Dolní Moravu. V ostatních pokojích se sice něco hejbe, ale jen zvolna. Ejhle Janko Tlačič se vyloupnul a ze šestky. Prej sme mu večír neotevřeli, tak šel spát jinam. Hehehe kliku nenašel, tak je to. S Hrncem nečekáme na ostatní a jedeme napřed. Už za chvilku mám problém s hydrovakem. Doma jsem zapomněl uzávěr a tak mi voda teče na záda. To je ovšem prdlajs proti tomu, co chybí Tlačičovi. Ten má doma cykloboty a tak musí prozatím jezdit v keckách. Nic, krom vody na zádech i v kaťatech nás nebrzdí a tak stoupáme přes sedlo pod Štvanicí nad Hynčice k rozcestí „U zatáčky smrti“. Odbočujeme vpravo, abysme kouzek za rozcestím tlačili kilometr a půl k „Padesátce“ další odbočce. Z vrcholu nad Padesátkou sjíždíme k vojenský silnici a po asfaltu zase stoupáme na Mokřiny do nějákých 1100metrů. Objíždíme vrchol Souš a míříme Pod Babuši 1150m. Za několik minut, slovy, hodinu a půl, už stojíme pod Slamníkem u restaurace Slaměnka. Po cirka 14km jsme první u trailů na Dolní Moravě. Hodinu po nás vyráží ze Stříbrnice skupina spáčů Tom, Honza, Fido, Dufan a Zdenánek. Jedou trochu jinou cestou, než jak sme jeli my s Hrncem. U Slaměnky naně čekat nebudeme, jedeme modrou lajnu nazvanou „Selský flow trail“. Dole u lanovky se srazíme s těma, co jeli autem, jako Lukas, Dejf a Butič i s těma co mají příjezd dneska teda v pátek, teda Švábik a Ponko. Modrá 7km dlouhá lajna nás pohoupala a dovedla ke spodní stanici lanovky a občerstvení. Od sedmi jsem neměl v hubě. Teď je skoro jedenáct a v bufáči je kupodivu volno. Aby ne, zatím maj jen polívku za 65vočí. Takže polífka, chleba, kofola a … prachy v prachu. Na Vochcapu se objevujou známý gezichty jsou v zahrádce u hotelu pod lanovkou. Přivoláváme je k sobě. Po přivítání si jdeme koupit celodenní lupen na lanovku a hned na to jedeme vzhůru, zatím co grupa dva dorazila ke Slamněnce a začínaj kroutit klopky směrem dolu. Slunce právě začíná urputně slunit. Nahoře se rozhodujme, co pojedeme.

Teď si dáme zelenou „Mlýnský trail“ 8km bez záludností i skoků a proto je rychlej. V půlce u Vyhlídky se omylem vracíme na modrou lajnu. Dole u lanovky už je cvrkot. Mraky lidí a mezi nima Ponko se Švábikem. Znova lanovkou nahoru a teď něco náročnějšího. Mastíme červenou lajnu „Lesní trail“ přes 5kilometrů dlouhou, která hned za první zatáčkou začíná slušně hopsat. Na rozdíl od modrý jsou tady i rockgardny, lavice, stepUpy a kdoví co ještě za šílenosti. A všechno je to pěkně ostrý. Na několika lavicích dostávám pecku do rukou, když dopadám na plocho nebo na přední kolo jedouc pomalu. Jedna ze sekcí se podobá enduru. Všude samej kořen a lajnu si můžeš vybrat jakou chceš, všechny vedou mezi stomama. Kdysi zlomenej okovec se ozejvá a ozejvá, až bolí jako bych ho znova štrejchnul. Naštěstí jsme zase dole u lanovky. Na zahrádce u bufáče sedí zbytek grupy. Využívám situace a jdu ukojit pocit neustálýho hladu i žízně. Bufáč má navaříno, jede naplno, takže si konečně můžu dát péne. Je ho hrstka, za horentních 220kaček. Po lehkým obědě mastíme znova nahoru. Opět modrá flow lajna. A zase nahoru. Teď znova červená. Zase blbě dopadám na jedný lavici a pravej loket od tý chvíle bolí jako čert. Přejíždím na modrou a nechávám ostatní, ať si jedou s pánem bohem, nebo jiným soudruhem. Když přijíždím k lanovce, ostatní už se vezou vzhůru. Usazuju bajk do háku za sedačkou a nasedám k jízdě nahoru. Po vystoupení z lanovky si jdu sednout do skládacího látkovýho křesílka u Slaměnky. Ostatní jedou další lajny. Někteří jako Zdenda, Hrnec, Tom jedou zkusit černou. Nějákou dobu sedím sám. Pak se objevuje Janko, Ponko a Lukas. Jdou si koupit něco k pití a sedaj si do stínu slunečníku, tak jdu za nima. Asi tak během hodiny se postupně objevuje zbytek Negrů. Že prej dáme ještě dvě lajny a budeme se pakovat. Jedu jednu zelenomodrou a druhou čistě zelenou. Autaři jedou do Stříbrnice gumokolama a Hrnec, Já, Dufan, Fido, Zdenda a Honza po vlastní ose. Chybí nám Tom, protože se rozhodl jak už je jeho zvykem, prodloužit si bajkování o pár kiláků. Fidovi trochu hodně uchází bezduše, takže občas musíme zastavit a foukat. I přes drobnej problém se dostáváme na základnu, kde se všichni ve zdraví shledáváme. Provádíme údržbu těla, do pneušky Fidova bajku dolejvám mlíko a Hrnec shání míč, aby si moh zahrát kolovou. No a teď zase ta volná zábava. Lahváče nebo trocha točenýho ve Štvanici. A potom hups do kanafásu. V našem aprtámu se snažím usnout jako první. O něco pozdějc přicházej lehce rozjaření ostatní. Hrnec lehne ani se nehne. Lukas pár fteřin něco brebentí a chrrr, chrrrr a chrrrr. Jendáč Tlačič Buťák si lehá společně s Lukasem, ale místo aby v klidu usnul tak se mu z huby furt ozejvá cccc, cccc, cccc, cccc. A já, kterej už hodinu ležím, to nadělení poslouchám a né a né spát. A zase chrrr, chrrr, chrrrr od Lukase a vzápětí cccc Jendáč a chrrr, cccc a zase chrrr a cccc. To chrápání mi vůbec nevadilo, ale to Jendáčovo cccc se prostě poslouchat nedááááááaaaa. Ráno v šest mám pocit, jako by mi někdo vymlaskal do hlavy díru. Přesto vstávám, dělám si snídani a očekávám sobotní dění. Hrnec mě následuje a taky si láduje hlavu snídaněj. Janko vstává umlaskanej a jedinej Lukas nevstává vůbec, zízí do mobilu a rozhodně prej s náma dneska nikam nejede. Ještě jeden s náma dnes rozhodně nikam nejede. Šváb. Ale ten s náma nejede obvykle nikam. Prej se pojede podívat po naučný stezce „Opevnění staroměstska“, očemš úspěšně pochybuju, páč například mezi Srubem StM-31b a zotavovnou je 30ti metrovej sešup k Vrbenskýmu potoku a hned za ním se vypíná krpál ke Srubu StM-32 „Krajní“. Na 400metrech o 100metrů vejš. To je na jednoho Švába moc. Od sedmi se venku rojíme a o půl osmý v sestavě Tom, Horejs, Tlačič, Ponko, Dejf, Hrnec, Dufan, Fido, Honza a Já, vyrážíme vzhůru podél Stříbrnickýho potoka. Cesta se zvedá spolu s teplotou a tepem. Jedeme zvolna ale i tak se začíná peloton trhat. Vzadu jedou Horejs, Janko Tlačič, Ponkič. Ostatní se držíme pospolu. Na rozcestí po dvou kilákách, končíme s asfaltem a odbočujeme. Vyčkáváme na příjezd opozdilců a „hřebenovkou E3“ šest kilometrů klesáme, někde pozvolna, jinde fofrem. U silnice č.446 jsme o sto metrů níž a přesně tolik nám schází do Kladskýho sedla. Jsme všichni, tak do sedel a na sedlo. Stoupáníčko asfaltkou k hranici je klidný, počet aut minimální. Když se jedno objevuje, jede před ním long-drink-bordista!!! No, když si chce rozbít držku, proč nééé. Nahoře v sedle je Polských longbordistů tři-zadky. Tím se vysvětluje minimální provoz. Prknysti tady maj slet. Teda sjezd. U Chaty Kladský sedlo v 815metrech nad rybníkem je naštěstí celkem volno. Usazujeme se na lavicích a jdeme si koupit občerstvení. Je půl dvanáctý, 12kilometrů v nohách, tím pádem čas hladu. Teda alespoň u mě. Maj borůvkový knedle s tvarohem jůůů. Ujišťuju se, že mám čas na takovou baštu. Jo! V klidu, ujišťuje mě Horejs, maje v pazouře nářadí a „rozpůlenej“ jednoválec značky „schlapke“ neboli pedál. V kuchyni si vyprosil mazací volej a já ty borůvkáče s tvarohem, mazaný máslem, možná. Tom si dal utopence, ale všichni něco na pití, většinou pívo, minimálně jedinců birell a já ještě růžovou žbrďu. Oprava se zdařila, knedle byly hnedle, za 20minut. Pojedenej, naborůvkovanej (tj. stejný jako naspídovanej), můžu znova jet. Děláme společný foto a jedem pryč ze sedla. Šestset metrů jedeme, než se před náma zvedl Mlžný vrch 975mnm. Jediná mlha kterou pozoruju je ta, která se začíná tvořit okolo mýho těla, neboť je hic. Tlačí všichni, včetně Janko Tlačiče. Pod Mlžným vrchem nás míjejí turisti, který jsme předjeli ještě pod vrchem. Ale my jim to zase natřem, až to bude z kopce he. Na Mlžným na sebe čekáme. Prďák máme zasebou, můžeme zase předjet tůristy. Na Chlupenkovci po 2,5kilákách jsme v 980metrech pokořili vrcholek stoupání. Radost z klesání tvala jenom půl kilásku ke skládce dříví. Dalších 600metrů byla cesta rozsekaná, plná bláta od kůrovců těžícich stromy. U Medvědí boudy najíždíme na asfaltku vedoucí do kopce až na Paprsek. Na rozcestí Palaš lehce nad 1000mnm, po 2,5kilometrovým stoupání čekáme na opozdilce. Společně se jedeme mrknout k turistický chatě Paprsek, kde je bóží dopuštění a turistů jak na Václaváku. U chaty i přilehlým okolí je plno, fronta na občerstvení nekonečná. Naštěstí v horní části u lesa stojí párty stan, ve kterým hraje Jazzová kapela fláky z 30tých let. V zadní části stanu je pípa a kafostroj s obsluhou, kde točej pívo a dělaj kafe. Fronta je minimální čekací doba skoro nulová. Obsazujeme místo na trávníku vedle stanu, odkud je pěknej rozhled do kaje ke Stříbrnici a kde nám hudba hraje do ouška.
V dohledu je Dalimilova rozhledna, kde sme byli předevčírem. Odpočinutý, rozhlídnutý, napojení nasedáme a jedeme k Trnový hoře. Od který je krátkej, ale prudkej sešup po kamenitý cestě na asfaltku. Tom na gravelu si to určitě užil. Neustále jedeme čevenou značku „Hřebenovka E3“ přičemž asfaltka je taky pěkně skloněná, uhání to po ní o zlom vaz. Za pár minut projíždíme Petříkovem, odbočujeme z E3 do Ostružný. Od kostela Zjevení Páně jedeme dvěstě metrů po státovce, pak odbočujeme před nádražím na místní komunikačku vedoucí na Banjaluku, tady podjíždíme železniční trať a po 5ti kilometrech stojíme u nádraží Branná. Nahoře v městečku Kolštejn (Branná) nás čeká po 35ti kilometrech oběd v minipivovaru. Obsazujeme polovinu venkovního sezení. Tom někam odbíhá a po návratu cosi tajemnýho vyjednává s obsluhou. Pročítáme lístek, objednáváme si místní pivo, kofolu a já birell. K jídlu mají hambáče na několik způsobů, grilovanou klobásu, hranolky a to já na rozdíl od ostatních nemusím. Nakonec jsem rád za svíčkovou s knedlíkem. Ve čtyři 00 se tom zvedá, jde k obsluze a zase cosi dojednává. Vrchní mu přináší tajemnou krabičku. Na první pohled vidíme kremrole! Ale nejsou to kremrole, je to místní specialita „Staroměstská máslová trubička“. Tom nám zacpal na chvíli hubu. No a teď zaplatit a do sedel. Teď jsme silný a rozdováděný po kremro… teda trubičkách, takže někteří sjíždíme schody u kostela. Ti míň odvážný a Tom jedou silnicí na křižovatku pod městem. Překračujeme státovku, rozjetý míjíme odbočku na modrou značku. Nevracíme se a stoupáme necelej kilometr silnicí k Vikanticím. Sjíždíme dva kilometry bez šlapání do Šléglova. Trochu si užíváme stoupání nad Šléglov a opět dva kiláky sjezdu do Starýho Města. Nad hřebenem Kraličáku se to mračí, předpověď není dobrá. Za sebou máme 45kilometrů, to by bylo zmoknout těsně u cíle. Jedeme nejkratší cestou, teda po modrý značce do Stříbrnice. Od nádraží za posledním barákem to nepříjemně stoupá. Na 1200metrech o sto metrů nahoru. Protože se všichni loudaj, přidávám a jedu první. Pod vrcholem u základový desky StM-29 mě předjíždí Honza a hned potom Tom. Ostatní se loudaj dál někde vzadu. Po překonání vrcholu i ohradníků pastviny sjíždíme na silnici ve Stříbrnici a šťasně se po 47kilometrech dostáváme na základnu, kde nás očekává Švábik s míčem. Hrnec si mohl konečně zahrát kolovou. Několik míčů posunul, párkrát poskočil, než toho nechal. Lukas ležel jak kravskej hnát na posteli, ale přeci jenom né úplně celej den. Po našem odjezdu se sebral a pěšky šel na Kralickej Sněžník, napil se vody ze studánky a na zpáteční cestě uviděl slůně na podstavci a ušel.
Teda 14kilometrů, což je osum tam a sedum zpátky. Postupně každej zvlášť děláme sprchovačku, po který se i já rozvaluju na posteli jako kravskej hnát. Když mě to přestalo bavit a dostal jsem hlad, beru si konzervu složenou z brambor, fazolí, zeleniny a jdu k ohni za ostatníma. Konzervu si ohřejvám a láduju se. Ostatní dělaj to stejný, jen používaj klobásky, nebo buřty. Konečně došlo na birell o kterej se dělím se Zdendou. Tom hraje šachy se Švábikem, ale moc u toho přemejšlej, figurky se sotva pohnou. Prostě, hrajou to jako ponocný a vůbec jim to skoro nejde. Ta jejich hra nemá žádnej spád. Málem to do tmy nestihli dohrát. Zničeho nic se Tom přeci jenom vzchopil a zcela nečekaně provedl věží „Stříbrnickou kličku s frontfilpem“ a ohlásil tah-šmát, dal gól, nebo tak něco, jak se to v týhle hře občas povede. Zdrcenej Švábik si sebral figurky a bylo po ptákách. Tma začala vítězit nad denním světlem, Dalimilova rozhledna rozsvítila poziční světla, zatáhlo se a padlo i pár kapek. Mudrdlanti u ohně vyřešili fůru světových i lokálních problému, aby se nakonec odebrali do hajan. Ráno se všichni balíme, nakládáme bágly do aut, bajky na nosiče a jedeme. Je totiž neděle a nemáme dost času se flákat.
Většina, až na pár vyjímek, chce ještě do areálu Dolní Morava, kde buď budou sjíždět traily, nebo ukrutně dlouhou bobovku, případně přejdou nejdelší visutou lávku světa. Na radu Toma, se nás několik vydává vyšlápnout cyklotrasou 6267 pod Slamník k horní stanici lanovky, kde začínaj traily i lávka. On sám jede gravelem po vlastní ose ze Stříbrnice, aby nám přijel v ústrety, někde pod vrcholky hor. Ostatní jedeme 30kilometrů gumokolem, aby nás v DM regulovčíci poslali zaparkovat na centrální parkoviště. Sundáváme bajky a vydáváme se proti proudu Moravy. Prozatím stoupání není tak prudký, přesto se už po kilometru zastavujeme a čekáme na opozdilce Janko Buťáka Tlačiče, kterej nepřijíždí. Krátký telefonický spojení prozrazuje, že stačil na absolutně nezáludným úseku zakufrovat a místo za náma, jede k lanovce. Zbejvá nás teda Lukas, Honza, Dejf, Ponkič, Hrnec a já. Jedeme zvolna, čeká nás stoupání a stoupáníčko. První čtyři kilásky až k rozcestníku Pod Vilemínkou je stoupáníčko mírný. Pak to nabralo trochu grády a rychlost začala klesat. Za Vilemínkou opouštíme tok Moravy, jsme v 9ti stech metrech, 7 kiláku od parkoviště a o 200metrů vejš. Asfaltka se ještě víc naklonila. Stačilo půl kilometru a je tu tisícovka, most přes bezejmený potok za kterým končí asfaltka, ovšem stoupání nikolivěk. Negři propocený skrznaskrz se jdou osvěžit potoční vodou. Mě stačí ofuk větrem. Odpočinek přišel v pravej okamžik. Tom básnil o nadoblačných výhledech, ale jedinej výhled co zatím mám je ten, že výhledově budeme navrcholu. Hups do sedel a šlapat a šlapat. Lukas s Honzou se opozdili, jsou někde vzadu. My jsme po 1,5kiláku v 11set50ti metrech a tam za Černou kupou (1295mnm), je Stříbrnice a možná i Tom na svým Géčku. Začínaj se opravdu otevírat výhledy. Nejprve opatrně, ale po dalším kiláku pod Šindelovou chatou úplně a zcela. Když otočíme hlavu o 180st, zírá na nás rozhledna na Kraličáku a údolí toku Moravy. Konečně vrchol stoupání, jsme v 1160metrech asi 12kiláků daleko. Vlevo nad náma je Sušina (1321mnm). Jedeme po vrcholový rampě a výhledy jsou opravdu suprový. Tom nekecal! V prostoru pod Podbělkou, se před náma objevuje zvětšující se tečka. Je to Tom jedoucí nám naproti. Spolu se dostáváme pod Slamník, kde se necháváme vyfotit u rozcestníku.
Rychlej sjezd ke Slaměnce, v občerstvení se občerstvit, nasadit chrániče na kolena, bradu na helmu a můžeme vyrazit na rozlučkovej zelenej trail. Ostatní negři tady řáděj už od příjezdu. Švábik drandí na bobovce, ostatní sjíždí traily, nebo občerstvení, případně obojí. Naše skupina je už zase kompletní a jedeme zelenej „Mlýnskej trail“. Odvážnej Tom na gravelu. Točíme klopky jednu za druhou, pohupujeme se v rytmu svahu. Po 8mi kilometrech stojíme u spodní stanice lanovky. Loučíme se se zůstavajícíma a sjíždíme k centrálnímu parkovišti, kde nandáváme bajky na střechu. Tom rozkládá géčko, který soukáme na zadní sedačky „velkoprostorovýho“ Suzuki IGNÁC. Nasedáme a jedeme domů. V Žamberku u pumpy si dáváme drobný občerstvení, ale pak opravdu šups domů. Vyložit verky, smradlavý hadry do pračky, umejt Valentu a odpočívat. O půl desátý do kanafásu a ráno o půl pátý hurááááá do Kolbenky k pásu. To jsme si zase užili světa. A to jsem původně ani nikam nechtěl, jsa stižen zlou nemocí „mizantropií“. Pro ty co nevědí, tak je to skoro opak „filantropie“. Zatím co filantrop má lidí rád a to tak, až jim vnucuje peníze, tak „mizantrop“ lidi nesnáší, ba přímo nenávidí a nejradši by jim peněženky bral. Nebo tak něják to je. Tak zase někdy, někde.

Poděkování Tomovi za přípravu Akce Stříbrnice, za trpělivost s nemocnýma i nerozhodnýma.


Fotky, jestliže nejsou moje, potom jsou někoho jinýho. Ale všechny jsou TADY.


pozn. Aby se galerie zobrazila korektně je nutný se přihlásit 🙂 .

Uživatelské jméno : user

Heslo: (žádný není) 

úterý 10. května 2022

Gandalf Endurance 2022

 Celodenní výlet pořádaný Milanem se opět vydařil! Prostě si tu zábavu udělat umíme!


Takže rozkaz zněl jasně, v 9 u zimáku v Trauči. Odtud směr Polsko. V 8:30 se dvorská crew (Já, Ponko, Mahony a Petr Bartoš sešla u kašny na náměstí a přes Nové Záboří, Sovinec a nádherný, po dešti mazlavý červenohliněný Kamenecký sjezd na Dolce. U Ice stadionu přesně v 9 se přidává velitel zájezdu Gandalf a z Debrného (ano, je to i na mapě 50.5059383N, 15.7495614E) Kerob aka Borek aka Ctibor. 

Teď už finální parta se vydává kolem Mrtvého jezera, kde jsme jen letmo zahlédli ropáky do nekonečného stoupání ke Krausově vyhlídce. Stoupání nekonečné, sjezd ke studánce pod Jánským vrchem byl pouhé mžiknutí oka. Pořizujeme foto, doplňujeme tekutiny a sjíždíme k hranicím anektovat Okrzeszyn.


Píp, píp….witamy w polsce oznamuje operátor a vjíždíme k sousedům. Ochladilo se konstatuje Gandalf a znalci zeměpisu ví, že jsme hold kousek od Baltu, takže je vše v pořádku. Pár kilometrů škaredou pohraniční krajinou stačilo a tak do lesa a rychle zpátky do Čech. Milan se netrefil na krásný technický sjezd a tak jsme si ho dali alespoň pěšky nahoru. Shodli jsme se, že dolů by to bylo o fous hezčí! Milane, Olda Říha by řekl „někdy příště, slíbí si a v davu zmizí….“

U dechberoucích výhledů na Sněžku se utvrzujeme že sjezd to musí být nádherný, ale jsme na začátku 100 km výletu a tak pokračujeme po vrstevnici do „malebných“ Radvanic. 


A náhle první opravdový zádrhel. Mahony má prázdné zadní kolo. Bezdušáky, největší věc hned po teleskopické sedlovce. Kolo do kaluže a hned je jasné, že se bude knotovat. Dan je tak šikovný, že by klidně mohl být podnikatel! Ovšem potřebuje k tomu 5 asistentů a alespoň čtvery brýle. Ilustrační foto asi řekne více, já jen že několik knotů, několik pokusů a alespoň tři bombičky značky Decathlon jsou akorát.



OK. pokračujeme makadamem sypanou cestou, která prověřila kvalitu opravy. A dolů z kopce kolem uhlí, hald hlušiny, věznice Odolov…. říkám si, proč jsem sem na tu romantiku nevzal ženu!

Je čas oběda a tak v místní restauraci u Judry Červený dáváme úpický řízek. Při nekonečném čekání na potravu dáme pivko, dvě a velmi kultivovaně diskutujeme. Náhle jakýsi místní buran, který vzal rodinku na sobotní smažák nechápe význam a intelektuální rovinu naší možná trošku hektické komunikace a ostře nás okřikne. Hele, mohli jsme je tam seřezat na hromadu, ale jsme lidi, né rusové a tak zpomalíme.

Jsme po oběde a tak poklidně vyrážíme opět do kopce směr Úpice. Cesta lemovaná kůrovcovou kalamitou a neustálým Gandalfovým lamentováním nad zelím zahuštěným moukou a zjištěním že je celiak,nebo celiatik, nebo celibatik či co, ubíhala celkem svižně.

Projíždíme Rtyní a po levém úbočí míjíme Úpici, pak otravné stoupání po asfaltu do Maršova, kde „pozor horizont, kope, ostrá levá“ zase vracíme se do lesa. Proruby, Běluň, Vyhnánov. Tady se Poník rozhodl plnit rodinohodiny a tak nás opouští a valí napřímo do Dvůr Kina Faso na házenou. Oni kamarádi jsou fajn, ale rodina je rodina. Jasně, Jirko pozdravuj a jedeme dál. Liščí vrch by bylo zbytečný mučení do kopce, máme už 80 km a tak Milanovi kazím plán cesty a jedu zkratky. Zastávkou u Mertlíkova srubu u jezírka nad Kocbeří jsem chtěl oko starýho čundráka Milana potěšit, ale tvářil se standardně. Prostě jako když rozebírá něco co funguje proto aby to pak mohl za stálého klení zase sestavit :)

Kilometr, dva, tři a jsme u Silvera. To bylo v plánu a tak si Milan na oslavu dává pivo. Ten den už třetí a zazdil to dvěma kofolama. Sedíme, pijeme a povídáme. Najednou se na parkovišti zjeví Citroen s Ponkem který splnil povinnou dávku rodinné pohody a nechal se přivézt zpátky na trasu. PRVNÍ, opakuji PRVNÍ letošní stovečka je lákadlo! Náš plán po jednom pivu se rozjet k domovům vzal za své když Jirka koupil tác piv (normálně se kupuje metr piv). A to se dopít muselo! 

Milan doplnil cukry a vyrazil do TU, díky Mejlo, bylo to super a dobro došli.

Dopili jsme co jsme museli a hurá k nemocnici. Máme v sobě dost alkoholu, můžeme na jumplajnu na skoky!

Z kopce je to vždy fofr a tak už zase sedíme u Trunečků a zase to pivo. Letmí pohled na tachometr ukazuje 97km. Já chci kilo a tak jedeme vyprovodit kluky do Žirče na letiště. Tam mají taky pivo a tak tři vypijeme, jedno rozlejeme, rozbiju půllitr a teď už opravdu domů.

Letošní sezóna zahájena, Milanovi dík za zorganizování a všem za kupu srandy.


Těším se na další spolupráci, s pozdravem JÁ.


Autor: Pavel Hrneček