Bajkovací akcička připravená Tomem vypukla ve čtvrtek, 2.června. Všichni jedeme autama, až na Toma, kterej gravluje do Stříbrnice vlastní silou.
Každá nigerská skupina odjíždí v tolik, v kolik může. Já vyrážím Ignácem v osum, naloženej až po okraj svejma i Tomovejma krámama. Cesta až k Velký Jesenici v normálu, pak jedna díra za druhou až k Hanušovicím, jednotlivý díry doplněný několika semafory, jakože technologická přestávka. Přes všechna protivenství ŘSD stojím o půl jedenáctý u bloku Bé ve Stříbrnici. Strojím se do bajkerskýho a vyrážím na nejbližší z kopců, na Štvanici. Takřka pod vrcholem v Sedle pod Štvanicí dostávám zprávu od Hrnce, že je dole spolu s Janko Tlačičem a Lukášem, že se oblíkaj a kde že jako sem. Naviguju je žlutou značkou nahoru, aby na křižovatce s modrou, odbočili vlevo a po asfaltce až do sedla. Než se sem vyškrábou, jedu k vrcholu Štvanice, opírám bajk o rozhlednu a lezu se rozhlídnout. Teprve z vrchu vidím, kde vedou trasy místních trailů a tak budu chtrej jako rádio, až dorazí první grupa. Radši jim jedu naproti, aby nezabloudili. Jako bych to tušil. V sedle odbočujou vpravo. Telefonní depeší je posílám do… leva a tak se shledáváme kousek pod rozhlednou. Povinně ji taky vylezou až na hrb, aby viděli to okolí. Když zase sestoupili, tak hned u paty rozhledny najíždíme do stopy čerstvě udělanýho trailu. Prozatím není nikde vidět žádný značení a stopa byla poježděná minimálně. Jenom párkrát šlápneme a už za třetí klopkou musíme obejít překážku položenou přes trail. Ještě několik zatáček, pár hupíků a stojíme u horní stanice lanovky „Kaple“. Otáčíme se do sedla a jedeme k trailu na louce, kterej jsme viděli z rozhledny. Trail se zdá bejt nedokončenej, klopky plný kamení, šlapat musíme i z kopce jak je pomalej. Po znenadálým ukončení trailu se znova vracíme pod rozhlednu, k čemuš částečně využíváme stoupací trail pod rozhlednou. Ze shora chceme jet duhou lajnu, avšak hned za lanovkou nás zastavujou červenobílý pásky natažený přes lavice i klopky. Dobrá, nikde nikdo, pojedeme dólu stoupacím trailem. Je sypanej bílou drtí a fiští to taky dobře. V druhý sekci je bagřík a cosi kutí na lajně. Objíždíme ho, jenže druhá sekce pro nás vzápětí končí na louce a tak se vracíme stoupací lajnou zpátky. Hrnec se ňák předemnou flajzá, tak ho popoháním slovy: „Rychlejc neumíš?!“, což ho zpomalilo ještě víc. Gerontodont a prohání mě??? U bagříku zastavujeme a Hrnec se budovatele zeptal, jestli opravuje nebo buduje. Obsluha budovatelsky přitakává a k našemu překvaní nás ujišťuje, že na opravený lajně můžeme jezdit. Když mu říkáme, že jsou na ní pásky, kouká zase on. Aha, ty tam jsou, protože tady byly enduro závody, ale teď můžeme dát ty pásky stranou a jezdit. Jezdili bysme, jenže máme hlad, takže na ježdění prdíme a nejkratší cestou mastíme z kopce rovnou do Stříbrnice do Penzionu Štvanice na oběd. Hleďme! Tom už leží u Béčka. Posíláme ho za náma do penziónu. Objednáváme si pivko, kulajdu a smaženýho sejra. Tom je tu coby dup! Jen se ukázal tak hned: „Tak kam vyrazíme?!“, jako by mu těch 120kiláků nestačilo. Pojíme a uvidíme. No a co kdybychom… jeli na Dalimilovu rozhlenu, je to ňákých 12kilásků. Dohodnuto. Po jídle ale jdeme nejdřív vypakovat auta a ubytovat se. U Béčka je živo. Horejs s Dejvem vybalujou a zdržujou odjezd na Dalimilovu kroniku. Když se vydováděli při vybalování a oblíkání, jedeme. Jako znalec zdejšího prostředí naviguju a vedu grupu po modrý do Starýho Města. Před nádražím doleva a pryč za město. Stoupáme podél Vrbenskýho potoka asfaltkou kolem zotavovny, míjíme Malý Vrbno. Stoupáme až do Velkýho Vrbna ke sjezdovce, kde odbočujeme vlevo z asfaltky a šups furt do kopce. Čelo pelotonu Tom, Hrnec, Dejf se mi ztrácí, vzadu jsou Horejs, Tlačič, Lukas. Po dalším kilometru v sedle, jsem v sedle a před sebou vidím rozhlednu v plný kráse. Konečně vrchol a lavičky. Rozhledna je zavřená, ale rozhled od paty je taky pěknej. Když nás je u rozhledny plnej počet, dělá nám Tom památeční fotku. Zcela odpočinutý se vydáváme zpátky do Stříbrnice. Teď jedeme dólu po zelený značce loukama a pastvinama, přičemž fištíme s větrem o závod. Zastavujeme jen, abysme si otevřeli průjezd na pastvinu. V polovině pastviny Hrnec zastavuje, protože v dáli zahlídnul stádo skotáků. Co je? No ve stádě je bejk psali u vjezdu! No a?! No bejk! Ty krávy jsou jenom zvědavý, to je v poho, povídám. Jedu! V plný rychlosti u stáda hulákám huj, huj, huj a vylekaný stádo poslušně mizí za křoviska. Zastavuju až u průlezu na konci pastviny. Za chvilku jsou tu i ostatní Negři. Následky průjezdu „zaminovaným“ územím vidím na rukavici. Nu což, mina se rozprskla a potřísnila mě. Nezraněni skotáky pokračujeme ve sjezdu, teď už za ohradníkem a po standardní cestě. Abysme se nevraceli stejnou cestou, odbočujeme a jedeme Andělským údolím podél Andělskýho potoka. Na úrovni Kunčic potok brodíme, přejíždíme hřbet u Petra a Pavla, jenomže těsně před Kunčicema se nám staví do cesty zavřený JéZedDé. Nezbejvá než ho objet okolo pastvinou a u zvoničky sjet na silnici a po ní dojet až do Stříbnice k Apartmánům. Tady se poznáváme s novou posilou, Fidem a Dufanem oba bytem v Reichenbergu. A taky se tu vyloupnul Honza. Než si uděláme pohodlí, dostáváme info, že na Dalimilku dorazil „pomocný učitel“ Zdenánek. Někde jsme se s ním minuli poblíž výběhu skotáků, kterých leknul a radši jel okolo po modrý značce. My už jen Koupačka, flákačka, putyka s koksákem, seznamovačka a oheň u bloku Bé. Propan Butan alias Janko Tlačič tlačil na pilu s koksáky i jinýma tekutinama a to tak, že jeho postel zůstala do rána prázdná. Tím se skončil první bajkovací den. Ráno na trojce bylo klidný. Vetšina vyspávala večerní řádění. S Hrncem snídáme a rozhodujeme se vyrazit kolem osmý na Dolní Moravu. V ostatních pokojích se sice něco hejbe, ale jen zvolna. Ejhle Janko Tlačič se vyloupnul a ze šestky. Prej sme mu večír neotevřeli, tak šel spát jinam. Hehehe kliku nenašel, tak je to. S Hrncem nečekáme na ostatní a jedeme napřed. Už za chvilku mám problém s hydrovakem. Doma jsem zapomněl uzávěr a tak mi voda teče na záda. To je ovšem prdlajs proti tomu, co chybí Tlačičovi. Ten má doma cykloboty a tak musí prozatím jezdit v keckách. Nic, krom vody na zádech i v kaťatech nás nebrzdí a tak stoupáme přes sedlo pod Štvanicí nad Hynčice k rozcestí „U zatáčky smrti“. Odbočujeme vpravo, abysme kouzek za rozcestím tlačili kilometr a půl k „Padesátce“ další odbočce. Z vrcholu nad Padesátkou sjíždíme k vojenský silnici a po asfaltu zase stoupáme na Mokřiny do nějákých 1100metrů. Objíždíme vrchol Souš a míříme Pod Babuši 1150m. Za několik minut, slovy, hodinu a půl, už stojíme pod Slamníkem u restaurace Slaměnka. Po cirka 14km jsme první u trailů na Dolní Moravě. Hodinu po nás vyráží ze Stříbrnice skupina spáčů Tom, Honza, Fido, Dufan a Zdenánek. Jedou trochu jinou cestou, než jak sme jeli my s Hrncem. U Slaměnky naně čekat nebudeme, jedeme modrou lajnu nazvanou „Selský flow trail“. Dole u lanovky se srazíme s těma, co jeli autem, jako Lukas, Dejf a Butič i s těma co mají příjezd dneska teda v pátek, teda Švábik a Ponko. Modrá 7km dlouhá lajna nás pohoupala a dovedla ke spodní stanici lanovky a občerstvení. Od sedmi jsem neměl v hubě. Teď je skoro jedenáct a v bufáči je kupodivu volno. Aby ne, zatím maj jen polívku za 65vočí. Takže polífka, chleba, kofola a … prachy v prachu. Na Vochcapu se objevujou známý gezichty jsou v zahrádce u hotelu pod lanovkou. Přivoláváme je k sobě. Po přivítání si jdeme koupit celodenní lupen na lanovku a hned na to jedeme vzhůru, zatím co grupa dva dorazila ke Slamněnce a začínaj kroutit klopky směrem dolu. Slunce právě začíná urputně slunit. Nahoře se rozhodujme, co pojedeme.Teď si dáme zelenou „Mlýnský trail“ 8km bez záludností i skoků a proto je rychlej. V půlce u Vyhlídky se omylem vracíme na modrou lajnu. Dole u lanovky už je cvrkot. Mraky lidí a mezi nima Ponko se Švábikem. Znova lanovkou nahoru a teď něco náročnějšího. Mastíme červenou lajnu „Lesní trail“ přes 5kilometrů dlouhou, která hned za první zatáčkou začíná slušně hopsat. Na rozdíl od modrý jsou tady i rockgardny, lavice, stepUpy a kdoví co ještě za šílenosti. A všechno je to pěkně ostrý. Na několika lavicích dostávám pecku do rukou, když dopadám na plocho nebo na přední kolo jedouc pomalu. Jedna ze sekcí se podobá enduru. Všude samej kořen a lajnu si můžeš vybrat jakou chceš, všechny vedou mezi stomama. Kdysi zlomenej okovec se ozejvá a ozejvá, až bolí jako bych ho znova štrejchnul. Naštěstí jsme zase dole u lanovky. Na zahrádce u bufáče sedí zbytek grupy. Využívám situace a jdu ukojit pocit neustálýho hladu i žízně. Bufáč má navaříno, jede naplno, takže si konečně můžu dát péne. Je ho hrstka, za horentních 220kaček. Po lehkým obědě mastíme znova nahoru. Opět modrá flow lajna. A zase nahoru. Teď znova červená. Zase blbě dopadám na jedný lavici a pravej loket od tý chvíle bolí jako čert. Přejíždím na modrou a nechávám ostatní, ať si jedou s pánem bohem, nebo jiným soudruhem. Když přijíždím k lanovce, ostatní už se vezou vzhůru. Usazuju bajk do háku za sedačkou a nasedám k jízdě nahoru. Po vystoupení z lanovky si jdu sednout do skládacího látkovýho křesílka u Slaměnky. Ostatní jedou další lajny. Někteří jako Zdenda, Hrnec, Tom jedou zkusit černou. Nějákou dobu sedím sám. Pak se objevuje Janko, Ponko a Lukas. Jdou si koupit něco k pití a sedaj si do stínu slunečníku, tak jdu za nima. Asi tak během hodiny se postupně objevuje zbytek Negrů. Že prej dáme ještě dvě lajny a budeme se pakovat. Jedu jednu zelenomodrou a druhou čistě zelenou. Autaři jedou do Stříbrnice gumokolama a Hrnec, Já, Dufan, Fido, Zdenda a Honza po vlastní ose. Chybí nám Tom, protože se rozhodl jak už je jeho zvykem, prodloužit si bajkování o pár kiláků. Fidovi trochu hodně uchází bezduše, takže občas musíme zastavit a foukat. I přes drobnej problém se dostáváme na základnu, kde se všichni ve zdraví shledáváme. Provádíme údržbu těla, do pneušky Fidova bajku dolejvám mlíko a Hrnec shání míč, aby si moh zahrát kolovou. No a teď zase ta volná zábava. Lahváče nebo trocha točenýho ve Štvanici. A potom hups do kanafásu. V našem aprtámu se snažím usnout jako první. O něco pozdějc přicházej lehce rozjaření ostatní. Hrnec lehne ani se nehne. Lukas pár fteřin něco brebentí a chrrr, chrrrr a chrrrr. Jendáč Tlačič Buťák si lehá společně s Lukasem, ale místo aby v klidu usnul tak se mu z huby furt ozejvá cccc, cccc, cccc, cccc. A já, kterej už hodinu ležím, to nadělení poslouchám a né a né spát. A zase chrrr, chrrr, chrrrr od Lukase a vzápětí cccc Jendáč a chrrr, cccc a zase chrrr a cccc. To chrápání mi vůbec nevadilo, ale to Jendáčovo cccc se prostě poslouchat nedááááááaaaa. Ráno v šest mám pocit, jako by mi někdo vymlaskal do hlavy díru. Přesto vstávám, dělám si snídani a očekávám sobotní dění. Hrnec mě následuje a taky si láduje hlavu snídaněj. Janko vstává umlaskanej a jedinej Lukas nevstává vůbec, zízí do mobilu a rozhodně prej s náma dneska nikam nejede. Ještě jeden s náma dnes rozhodně nikam nejede. Šváb. Ale ten s náma nejede obvykle nikam. Prej se pojede podívat po naučný stezce „Opevnění staroměstska“, očemš úspěšně pochybuju, páč například mezi Srubem StM-31b a zotavovnou je 30ti metrovej sešup k Vrbenskýmu potoku a hned za ním se vypíná krpál ke Srubu StM-32 „Krajní“. Na 400metrech o 100metrů vejš. To je na jednoho Švába moc. Od sedmi se venku rojíme a o půl osmý v sestavě Tom, Horejs, Tlačič, Ponko, Dejf, Hrnec, Dufan, Fido, Honza a Já, vyrážíme vzhůru podél Stříbrnickýho potoka. Cesta se zvedá spolu s teplotou a tepem. Jedeme zvolna ale i tak se začíná peloton trhat. Vzadu jedou Horejs, Janko Tlačič, Ponkič. Ostatní se držíme pospolu. Na rozcestí po dvou kilákách, končíme s asfaltem a odbočujeme. Vyčkáváme na příjezd opozdilců a „hřebenovkou E3“ šest kilometrů klesáme, někde pozvolna, jinde fofrem. U silnice č.446 jsme o sto metrů níž a přesně tolik nám schází do Kladskýho sedla. Jsme všichni, tak do sedel a na sedlo. Stoupáníčko asfaltkou k hranici je klidný, počet aut minimální. Když se jedno objevuje, jede před ním long-drink-bordista!!! No, když si chce rozbít držku, proč nééé. Nahoře v sedle je Polských longbordistů tři-zadky. Tím se vysvětluje minimální provoz. Prknysti tady maj slet. Teda sjezd. U Chaty Kladský sedlo v 815metrech nad rybníkem je naštěstí celkem volno. Usazujeme se na lavicích a jdeme si koupit občerstvení. Je půl dvanáctý, 12kilometrů v nohách, tím pádem čas hladu. Teda alespoň u mě. Maj borůvkový knedle s tvarohem jůůů. Ujišťuju se, že mám čas na takovou baštu. Jo! V klidu, ujišťuje mě Horejs, maje v pazouře nářadí a „rozpůlenej“ jednoválec značky „schlapke“ neboli pedál. V kuchyni si vyprosil mazací volej a já ty borůvkáče s tvarohem, mazaný máslem, možná. Tom si dal utopence, ale všichni něco na pití, většinou pívo, minimálně jedinců birell a já ještě růžovou žbrďu. Oprava se zdařila, knedle byly hnedle, za 20minut. Pojedenej, naborůvkovanej (tj. stejný jako naspídovanej), můžu znova jet. Děláme společný foto a jedem pryč ze sedla. Šestset metrů jedeme, než se před náma zvedl Mlžný vrch 975mnm. Jediná mlha kterou pozoruju je ta, která se začíná tvořit okolo mýho těla, neboť je hic. Tlačí všichni, včetně Janko Tlačiče. Pod Mlžným vrchem nás míjejí turisti, který jsme předjeli ještě pod vrchem. Ale my jim to zase natřem, až to bude z kopce he. Na Mlžným na sebe čekáme. Prďák máme zasebou, můžeme zase předjet tůristy. Na Chlupenkovci po 2,5kilákách jsme v 980metrech pokořili vrcholek stoupání. Radost z klesání tvala jenom půl kilásku ke skládce dříví. Dalších 600metrů byla cesta rozsekaná, plná bláta od kůrovců těžícich stromy. U Medvědí boudy najíždíme na asfaltku vedoucí do kopce až na Paprsek. Na rozcestí Palaš lehce nad 1000mnm, po 2,5kilometrovým stoupání čekáme na opozdilce. Společně se jedeme mrknout k turistický chatě Paprsek, kde je bóží dopuštění a turistů jak na Václaváku. U chaty i přilehlým okolí je plno, fronta na občerstvení nekonečná. Naštěstí v horní části u lesa stojí párty stan, ve kterým hraje Jazzová kapela fláky z 30tých let. V zadní části stanu je pípa a kafostroj s obsluhou, kde točej pívo a dělaj kafe. Fronta je minimální čekací doba skoro nulová. Obsazujeme místo na trávníku vedle stanu, odkud je pěknej rozhled do kaje ke Stříbrnici a kde nám hudba hraje do ouška. V dohledu je Dalimilova rozhledna, kde sme byli předevčírem. Odpočinutý, rozhlídnutý, napojení nasedáme a jedeme k Trnový hoře. Od který je krátkej, ale prudkej sešup po kamenitý cestě na asfaltku. Tom na gravelu si to určitě užil. Neustále jedeme čevenou značku „Hřebenovka E3“ přičemž asfaltka je taky pěkně skloněná, uhání to po ní o zlom vaz. Za pár minut projíždíme Petříkovem, odbočujeme z E3 do Ostružný. Od kostela Zjevení Páně jedeme dvěstě metrů po státovce, pak odbočujeme před nádražím na místní komunikačku vedoucí na Banjaluku, tady podjíždíme železniční trať a po 5ti kilometrech stojíme u nádraží Branná. Nahoře v městečku Kolštejn (Branná) nás čeká po 35ti kilometrech oběd v minipivovaru. Obsazujeme polovinu venkovního sezení. Tom někam odbíhá a po návratu cosi tajemnýho vyjednává s obsluhou. Pročítáme lístek, objednáváme si místní pivo, kofolu a já birell. K jídlu mají hambáče na několik způsobů, grilovanou klobásu, hranolky a to já na rozdíl od ostatních nemusím. Nakonec jsem rád za svíčkovou s knedlíkem. Ve čtyři 00 se tom zvedá, jde k obsluze a zase cosi dojednává. Vrchní mu přináší tajemnou krabičku. Na první pohled vidíme kremrole! Ale nejsou to kremrole, je to místní specialita „Staroměstská máslová trubička“. Tom nám zacpal na chvíli hubu. No a teď zaplatit a do sedel. Teď jsme silný a rozdováděný po kremro… teda trubičkách, takže někteří sjíždíme schody u kostela. Ti míň odvážný a Tom jedou silnicí na křižovatku pod městem. Překračujeme státovku, rozjetý míjíme odbočku na modrou značku. Nevracíme se a stoupáme necelej kilometr silnicí k Vikanticím. Sjíždíme dva kilometry bez šlapání do Šléglova. Trochu si užíváme stoupání nad Šléglov a opět dva kiláky sjezdu do Starýho Města. Nad hřebenem Kraličáku se to mračí, předpověď není dobrá. Za sebou máme 45kilometrů, to by bylo zmoknout těsně u cíle. Jedeme nejkratší cestou, teda po modrý značce do Stříbrnice. Od nádraží za posledním barákem to nepříjemně stoupá. Na 1200metrech o sto metrů nahoru. Protože se všichni loudaj, přidávám a jedu první. Pod vrcholem u základový desky StM-29 mě předjíždí Honza a hned potom Tom. Ostatní se loudaj dál někde vzadu. Po překonání vrcholu i ohradníků pastviny sjíždíme na silnici ve Stříbrnici a šťasně se po 47kilometrech dostáváme na základnu, kde nás očekává Švábik s míčem. Hrnec si mohl konečně zahrát kolovou. Několik míčů posunul, párkrát poskočil, než toho nechal. Lukas ležel jak kravskej hnát na posteli, ale přeci jenom né úplně celej den. Po našem odjezdu se sebral a pěšky šel na Kralickej Sněžník, napil se vody ze studánky a na zpáteční cestě uviděl slůně na podstavci a ušel. Teda 14kilometrů, což je osum tam a sedum zpátky. Postupně každej zvlášť děláme sprchovačku, po který se i já rozvaluju na posteli jako kravskej hnát. Když mě to přestalo bavit a dostal jsem hlad, beru si konzervu složenou z brambor, fazolí, zeleniny a jdu k ohni za ostatníma. Konzervu si ohřejvám a láduju se. Ostatní dělaj to stejný, jen používaj klobásky, nebo buřty. Konečně došlo na birell o kterej se dělím se Zdendou. Tom hraje šachy se Švábikem, ale moc u toho přemejšlej, figurky se sotva pohnou. Prostě, hrajou to jako ponocný a vůbec jim to skoro nejde. Ta jejich hra nemá žádnej spád. Málem to do tmy nestihli dohrát. Zničeho nic se Tom přeci jenom vzchopil a zcela nečekaně provedl věží „Stříbrnickou kličku s frontfilpem“ a ohlásil tah-šmát, dal gól, nebo tak něco, jak se to v týhle hře občas povede. Zdrcenej Švábik si sebral figurky a bylo po ptákách. Tma začala vítězit nad denním světlem, Dalimilova rozhledna rozsvítila poziční světla, zatáhlo se a padlo i pár kapek. Mudrdlanti u ohně vyřešili fůru světových i lokálních problému, aby se nakonec odebrali do hajan. Ráno se všichni balíme, nakládáme bágly do aut, bajky na nosiče a jedeme. Je totiž neděle a nemáme dost času se flákat. Většina, až na pár vyjímek, chce ještě do areálu Dolní Morava, kde buď budou sjíždět traily, nebo ukrutně dlouhou bobovku, případně přejdou nejdelší visutou lávku světa. Na radu Toma, se nás několik vydává vyšlápnout cyklotrasou 6267 pod Slamník k horní stanici lanovky, kde začínaj traily i lávka. On sám jede gravelem po vlastní ose ze Stříbrnice, aby nám přijel v ústrety, někde pod vrcholky hor. Ostatní jedeme 30kilometrů gumokolem, aby nás v DM regulovčíci poslali zaparkovat na centrální parkoviště. Sundáváme bajky a vydáváme se proti proudu Moravy. Prozatím stoupání není tak prudký, přesto se už po kilometru zastavujeme a čekáme na opozdilce Janko Buťáka Tlačiče, kterej nepřijíždí. Krátký telefonický spojení prozrazuje, že stačil na absolutně nezáludným úseku zakufrovat a místo za náma, jede k lanovce. Zbejvá nás teda Lukas, Honza, Dejf, Ponkič, Hrnec a já. Jedeme zvolna, čeká nás stoupání a stoupáníčko. První čtyři kilásky až k rozcestníku Pod Vilemínkou je stoupáníčko mírný. Pak to nabralo trochu grády a rychlost začala klesat. Za Vilemínkou opouštíme tok Moravy, jsme v 9ti stech metrech, 7 kiláku od parkoviště a o 200metrů vejš. Asfaltka se ještě víc naklonila. Stačilo půl kilometru a je tu tisícovka, most přes bezejmený potok za kterým končí asfaltka, ovšem stoupání nikolivěk. Negři propocený skrznaskrz se jdou osvěžit potoční vodou. Mě stačí ofuk větrem. Odpočinek přišel v pravej okamžik. Tom básnil o nadoblačných výhledech, ale jedinej výhled co zatím mám je ten, že výhledově budeme navrcholu. Hups do sedel a šlapat a šlapat. Lukas s Honzou se opozdili, jsou někde vzadu. My jsme po 1,5kiláku v 11set50ti metrech a tam za Černou kupou (1295mnm), je Stříbrnice a možná i Tom na svým Géčku. Začínaj se opravdu otevírat výhledy. Nejprve opatrně, ale po dalším kiláku pod Šindelovou chatou úplně a zcela. Když otočíme hlavu o 180st, zírá na nás rozhledna na Kraličáku a údolí toku Moravy. Konečně vrchol stoupání, jsme v 1160metrech asi 12kiláků daleko. Vlevo nad náma je Sušina (1321mnm). Jedeme po vrcholový rampě a výhledy jsou opravdu suprový. Tom nekecal! V prostoru pod Podbělkou, se před náma objevuje zvětšující se tečka. Je to Tom jedoucí nám naproti. Spolu se dostáváme pod Slamník, kde se necháváme vyfotit u rozcestníku. Rychlej sjezd ke Slaměnce, v občerstvení se občerstvit, nasadit chrániče na kolena, bradu na helmu a můžeme vyrazit na rozlučkovej zelenej trail. Ostatní negři tady řáděj už od příjezdu. Švábik drandí na bobovce, ostatní sjíždí traily, nebo občerstvení, případně obojí. Naše skupina je už zase kompletní a jedeme zelenej „Mlýnskej trail“. Odvážnej Tom na gravelu. Točíme klopky jednu za druhou, pohupujeme se v rytmu svahu. Po 8mi kilometrech stojíme u spodní stanice lanovky. Loučíme se se zůstavajícíma a sjíždíme k centrálnímu parkovišti, kde nandáváme bajky na střechu. Tom rozkládá géčko, který soukáme na zadní sedačky „velkoprostorovýho“ Suzuki IGNÁC. Nasedáme a jedeme domů. V Žamberku u pumpy si dáváme drobný občerstvení, ale pak opravdu šups domů. Vyložit verky, smradlavý hadry do pračky, umejt Valentu a odpočívat. O půl desátý do kanafásu a ráno o půl pátý hurááááá do Kolbenky k pásu. To jsme si zase užili světa. A to jsem původně ani nikam nechtěl, jsa stižen zlou nemocí „mizantropií“. Pro ty co nevědí, tak je to skoro opak „filantropie“. Zatím co filantrop má lidí rád a to tak, až jim vnucuje peníze, tak „mizantrop“ lidi nesnáší, ba přímo nenávidí a nejradši by jim peněženky bral. Nebo tak něják to je. Tak zase někdy, někde.
Poděkování Tomovi za přípravu Akce Stříbrnice, za trpělivost s nemocnýma i nerozhodnýma.
Fotky, jestliže nejsou moje, potom jsou někoho jinýho. Ale všechny jsou TADY.
pozn. Aby se galerie zobrazila korektně je nutný se přihlásit 🙂 .
Uživatelské jméno : user
Heslo: (žádný není)
Žádné komentáře:
Okomentovat