Stránky

sobota 22. dubna 2023

Endurance 2023

Po loňským úpěchu a taky protože jsme letos chtěli sjet vloni vynechanou krásnou přírodní lajnu nad Chvalčí, tak proto se uskutečnil druhej ročník Endurance. Zavčas, 14týho března nadhazuju tohle téma. Jako obvykle nejrychlejším Negrem je Hrnec a má palec nahoru. Ostatní mlčí a musim je trochu popostrčit. Vytahuju trumfový eso a přebíjím všechny nevyřčený argumenty:  „Trasa obsahuje všechny povrchy, všechny myslitelný obtížnosti, Freeride, DéHáčko, Enduro a taky objížďky. Na svý si přijde i AL koholík, neboť cestou jsou občerstvovací stanice v historizujícím slohu. Technicky vzdělaný bajkeři ocenění průjezd technickou památkou R11, kterou připravuje Ředitelství Silnic a Dál nic. Prostě volejte sláva a tři dny se radujte!“ Přihazuju dva termity 22 nebo 29týho dubence a o termitu rozhodne losovačka založená Zdenánkem. Ledy se pohnuly, negři se rozhlasovali a výhercem se stává sobota 22týho dubna. Prakticky celej měsíc do startu mrholí až leje, teploty do 10ti, ledovej vítr to jistí. 14dní před startem Tom rozvířil stojaté vody startovního pole nabídkou použití klubovny v Petříkovicích. Moje trumfy trumfnul ubytováním, gulášem připravovaným na vohni a oslavou jeho velikosti č.45. Teprve teď se učástníkometr málem utrhnul z virtuální zdi nářků a zastavil se na čísle 13náct. Ještě trochu potrénovat a může to vypuknout. Dávám si Lánský Jázně, Hoffmannky, Černej Důl, Horní Lánov, Prostřední Lánov, Dolní Lánov, Hostinný a domů. Ale celou cestu na Hoffmannky myslím na mínusovej pól baterky. Samozřejmě i na plusovej a jak by mi asi slušel, kdyby mě poháněl vpřed, kdybych takovej baterkovej bajk měl. Víc než 50ti kilometrovej trénink mi formu spíš rozladil. A dotoho to dubencový počasí – furt kosa a přeháňky. Čtyři dny před startem dávám blbýmu počasí den, maximálně dva a pak ani ťuk, teda káp. Trocha toho indiánskýho čarování, kouřovej tanec okolo bajku, zpěv hujá, hujá, ajá hajajá a kouzlo se povedlo. V sobotu ráno je nebe vyluxovaný, jako moje peněženka. Už od večera maj hydrometeorologové plnou hubu tepla, ale v šest ráno to prozatím na prognózovaných 22 nevypadá. V osum něco, mě u paneláku nabírá Borek do své jarně kvetoucí WolksVany a odváží ke klubovně. Mezitím se několik odvážných negroidů Hrnec, David, PéBar a feduální vládce koloběžka 1. Tom Král, pohybujou kdesi mezi DK a Petříkovicema na svých bajcích. Zbytek, Lukas, Šotek, Buťák, Štěpka a Dan se mačkaj v gumokolech. Tomík nás usilovně vyhlíží na základně, kde se postupně zjevujeme. Slunec vyvádí jak divej, vslíká nás z oteploušů do dresů a nutí vystrčit bílý kolena z pod kraťas. Jó počasí, to prostě umím! A taky trasu, ta mě jde taky! V 9hodin velím: „Odjééézd!“ Jako jeden muž a Šotek vyrážíme k „Moravskýmu traverzu“, podjíždíme železnou dráhu propustkem a vzhůru nahoru! Nejprve pozvolna aby se za brodem bezejmenýho potoka traverz naklonil ještě o několik stupňů. Kdo se nerozcvičil a neroztáhl si hrudní košíček ten sotva popadá dech, včetně mě. Dobrá polovina tlačí. Tlačí i Janko Tlačič. Na odbočce u krmelce čekáme, než jsme všichni. Sláva prvních 1,5kiláku a 150metrů vejškovejch máme zasebou. Už jenom 55kilometrů, tisíc-sto vejškovejch a bude to :-). Kratičký rovinatý intermezzo aby stoupání ač né tak agresivní mohlo pokračovat. Po dalších dvou kilácích jsme na prvním vrcholu dne. Znovu se šikujeme a odjíždíme dolu, nahoru, dolu, nahoru teda houpačkama k bunkrům T-S 44 Na pahorku a T-S 43 Pod lesem. Mezi oběma bunkrama na rozcestí pod markoušovickou rozhlednou se zjevila bajkerská víla v plný zbroji a málem obloudila nejednoho účasníka. Stačilo málo a bylo po Endurancování. Naštěstí jsme se od tý krásy odtrhli a mastíme do Slavětína šusem o zlom vaz po pastvině na spojovací cestu. Zastavujeme u zrekonstruovanýho kostela sv. Josefa, kde se na schodech fotíme do alba. Kousek se motáme po asfaltu a pak hups na šotolinku, zadem kolem sjezdovky do Radvanic k hospodě na občerstvení. Nejdřív se ozvalo trochu toho brblání, že je to brzo, ale když jsem Hrnce přesvědčil, že další bude až po 25kilometrech, voda bude jen v loužích, okamžitě vyměk, přičemž objednal 11náct piv a malinovku. Protože beerbak měli všichni práznej, naplnili si ho někteří druhým kouskem, aby cestou nevyschli. Platba, do sedel a jedeme silnicí vzhůru k nádraží. U glajz čekáme na opozdilce, kteří nepřijížděj. Na odpadnutí je ještě brzo, to se asi něco děje. Zatím co si někteří trénují skoky z panelky do makadamu, jedeme se s Tomem mrknout zpátky co se děje. U silnice stojí Lukas nad Buťákem otírajícím si pazoury upatlaný od šmíru. Řetěz mi spadnul, ale už je to spravený. Vyzvedáváme skokany a vzhůru, jen vzhůru nad nádraží do lůna CHKO Broumovsko, okolo Zadního Rače pod Předním Hradištěm. Jsme zase v 650metrech nad mořem a u hájovny máme v nohách 15kiláků. Opouštíme nedlouhý makadamový peklo a znova stoupáme, teď ale lesní cestou ke Krupný hoře do sedla silnice Chvaleč-Horní Ádr. Za hájovnou překonáváme bahnitý mokřiny, za nimiž se cesta zužuje a postupně víc naklání. Peloton se zase trhá na několik částí. Prudký stoupání je dlouhý necelých 400m. Kousek potlačit a pak už se zase dá jet. Polovina grupy je už nad serpentýnama, kde čekáme na zbytek, kterej se někde flajzá. To že Janko tlačí, Lukas tlačí a i jiní, by nás nepřekvapilo, jenomže teď s náma na vrcholu druhýho kopce není Tomík to nás teda mátlo. Hodnou dobu nikdo nepřijíždí, na telefonní vyzvánění chybějící nereagujou, protože signál je tady mizernej. Po dost dlouhý době se objevuje skupina spolu s Tomem. Tom nám oznamuje, že má kliku, ovšem už dvakrát upadnutou. No to je teda dobrý. Jeho a jeho bajk obklopuje tlupa opravářů, kterým radí školník. To je problém s tisícihranem. Vem šutrák, kus stromu a natluč to zpátky. Naštěstí jsou mezi náma i opraváři s imbusem a uvolněnou kliku dotahujou ke středový ose, aby se Tom nemusel vrátit na základnu. Oprava, jak se zdá se podařila a to je opravdová klika. Já si nasazuju čumák na helmu a kolenní chrániče. Čeká nás DéHáčko-Endurovej sešup, kterej sme loni tlačili nahoru a přísahali si spolu s Oldou Říhou, že „Někdy příště“. Tak teda Katapult a dolů. Nejdřív se proplíst okolo padlejch stromů až k hraně sjezdu. Cestička endurová známě se vine. Je pěkná krásnější, než všechny jiné. Nejprve je to lehkej trailík, co občas poposkočí. Jakmile vyjedem na paseku, trailík se prudce se skloní do DéHá profilu a fíííí! První drop radši míjím a víc už to nekontroluju občas to poskočí, minout haluz jako ruka, druhej drop dropnout a je tu závěr DéHáčka s posledním kořeněným dropíkem. Spolu s Hrncem se radujeme jako malí kluci. Čekáme na ostatní. Devět-deset… třináct, jsme všichni a hurá další sekce. Tentokrát rychlá endůro lajna vymletou lesní cestou. Radost až na kost, jak to letí. Střední část je posetá popadanýma klackama, který stačí v rychlosti přeskakovat. Hned za klackama je voraniště od čuňáků do kterýho vlítnu na brzdách. Ratata a už zase letíme. Na křižovatce asi po kiláku se znova přepočítáváme. Chybí Šotek! Když se objevil, velím nach rechts a jedeme lesem k poslední sekci. U hraniční cedule se znova přepočítáváme. Znova chybí Šotek. Čekáme, kdy se objeví. Za chvíli se vynořuje z hloubi lesa, tlačíc svůj bajk. Když se konečně dostal až k nám, sděluje, že má problém. Hmmm, co pa to asi je? Nejde mi šlapat, netočí se kliky! Hrnec mu sděluje: To se ani točit nemůže, protože je to holčíčí růžový kolo od Fány. Ostatní se zase mění v servismany a raděj o 100šest. Okem odborníka vidím příčinu. Patka je vohnutá o dobrých 25 stupňů, ale to nevysvětluje proč nejde točit klikama. Víc vočí víc vidí. Ňáký voko vidí proč a jeho rychlá ruka odblokovala přesmýkač a už se to zase točí. Teď se pokusit narovnat patku. Feduál Tom druhý, Král koloběžka první vytahuje příruční, asi desetikilový set nářadí a podává imbusův šroubovák. Lehký zatlačení + silný tah a prd! Patka má trhlinu ale furt je na svým místě. Bejt to ponorka jde Šotek ke dnu. Protočit, pomodlit se a můžeme vyrazit do poslední sekce, lesní cestou až na pastvinu. Jsme všichni. Tom má kliku, že má furt obě kliky, Šotek má taky kliku, že má jen natrhlou patku, ale všichni zatím jedeme. No co se ještě může stát. Hrnec hlásí, že mu něco cvaká na kazetě. Asi vzpříčenej bordel. Ignorujeme příznaky budoucích problémů a přejíždíme pastvinu ke hranici s Polandem. Hned je jinej luft. Několik kliček po lesních rozmidlených bahnitých cestách a sjíždíme ke Kościółu Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Okrzeszynie. Sundat chrániče a můžeme pokračovat. Prozatím máme za sebou tak 20cet kiláků a slunce pálí. Kilometrovej asfalt, odbočit mezi baráky a vzhůru na Špičák, přes Kobyla Góra, pod Mravenčím vrchem. V Okřešíně to bylo 480metrů/nm. Kobyla je 742metrů. Dva kiláky a budeme o 260metrů vejš. Dvě třetiny stačím spolu s Hrncem sledovat záda Tomíka kterej se lehkou jakoby vznášející jízdou vzdálil a hned za ním zmizela za horizontem i Královská skupina. Sme se narodili jako mrzáci, máme než dvě plíce, který tady nehodláme vyplivnout, konstatujeme spolu s Hrncem a asi sto metrů tlačíme. Někde vzadu tlačí Tlačič, Ponkič, Lukič, Davidovič a Šotkič. Na Kobyle čekáme až nás je zase třináct. Vrcholovka od Kobyly až ke hranici je pohodová. Rychlý sjezdík z Mravenčáku k odbočce do sedla pod Špičákem a teď rozhodovačka. Nahoru na Špičák nebo néé. Tom má jasno. Jede. Srtrhává s sebou dalších sedum statečných. Strhnout se rozhodně nedal David, Ponko, Lukáš, Buťák a Šotek, kteří jedou rovnou dólu do Královce ke Kohoutovi. Osum statečných Tomík, Borek, Dan, Štěpka, Král, PeBa, Hrnec a Já, stoupáme k vrcholu. Vzduch znova řídne a občas mi i unikne netěsným otvorem. Ano nedokážu zavřít hubu mezi nádechem a výdechem, proto slejzám a tlačím. Přesto je to osobák, tak rychle jsem nahoře ještě nebyl. Vrchol je plný děvuch z PLR. Tomík je nahoře první a dělá si s holkama selfíčko. Na nás už se nedostalo, musíme si vystačit sami. Okouknutý nasedáme a prďobrďo to pouštíme do údolí na oběd. Jsou tři hodiny odpoledne a u Královeckýho Kohouta nás čeká zaslouženej oběd. Každýmu co libo. Česnečka, gulášek, smažák, kuřecí špíz. Pívo a kofola teče proudem. Odfrknou si, zaplatit a zase do sedel. Ještě pětadvacet a budeme u klubovny. Jedeme přes osadu Černá Voda a ač je to poměrně rovinatá cesta, obvykle to tady fouká nepříjemně do gezichtu, stejně jako dneska. Slabší kusy tak zůstavaj pozadu. U Burgu se zcelujeme, aby nedošlo ke ztracení jedinců. Žacléř mineme tak, že jedeme okolo bejvalýho dolu Jan Šverma. Když ho mineme, slibuju utrmáceným, že teď pojedeme dobrejch 12kiláků z kopečka. A to byla pravda. Nejdřív prudce lesem kolem kozince do Lampertic, pak asfaltem do Křenova a libečskejma lukama, podél Ličný do Libče. Teď poslední kopec dne, kolem Libečský vlakový zastávky, až na popílkáč. Zase se trháme, tlačiči tlačej, ale protože už není kde zabloudit tak se nikde nečeká. Původně měl bejt ještě výjezd na Wiesnerovy louky kolem mojeho včelína, máme však několikahodinový zpoždění, tak valíme okolo TTčkovýho parkoviště do klubovny. Ještě si dáváme Trubka trail a pak po silnici rychle a honem. Nikdo se neztratil, nic dalšího nikomu neupadlo, můžeme se pobavit. Jdu umejt Valentu, oblíknout suchý věci a můžu zpátky do kolektivu. Sud Bernarda je naraženej, oheň plápolá. Než se s náma rozloučí pár jedinců, co jedou domů, gratulujeme Tomíkovi k jeho čtyřicetipátinám a předáváme hodnotný dar. Škoda, že cibule na guláš už je nakrájená. Mohl si vyzkoušet „Meggajvrák“ jak krájí, seká, šroubuje a utahuje. Vracíme Tomíka k plotně, aby nepřipálil kozla a vyprávíme si neuvěřitelný historky který se opravdu, ale opravdu staly. Po několika pivech, pohasnutí slunce se zvedá jeho výsost i jeho suita, načež se valí do DéKá. My zůstáváme a valíme si vzájemně klíny, ovšem ty největší nám valí Hrnec. Věříme mu každý slovo, vždyť je to školník a ti jsou víc než ředitel s uklízečkou dohromady. Je to prostě Anglikanec. A hlavně ví, jak vypadá taška s VHS kazetou – Pěsti v řiti. Tomík mezi tím vyčaroval v kotlíku něco naprosto, naprosto úžasnýho. Guláš zahuštěnej zeleninou na čeným kozlovi. Na chvíli ale opravdu na chvíli bylo ticho jako v kostele, jenom se údolím neslo mlaskání, jako by kaloni jedli banán. Kotlík byl v cukuletu práznej. Zábava mohla pokračovat. Tomík rozvášnil umělou inteligenci a zadal jí několik úkolů. Předkládám jeden ze zachovaných výsledků: „Janko Tlačič je opravdový multisportovec! Ten chlapík dokáže běhat, plavat, jezdit na kole a ještě k tomu stíhat koukat na televizi a popíjet pivo. Jeho výkony na závodech jsou obdivuhodné, ale co se týče jeho závodnického stylu, to je něco, na co budou lidé ještě dlouho vzpomínat. Pokud byste ho viděli běhat, mohli byste si myslet, že se nějakým způsobem snaží zapojit do každého pohybu celé tělo a každou svalovou skupinu. Pokud byste ho viděli plavat, mohli byste si myslet, že se snaží vytvořit nový druh plaveckého stylu. A pokud byste ho viděli jezdit na kole, mohli byste si myslet, že se snaží rozbít všechny závodníky na trati. Janko je tak nadaný, že by dokázal být vynikajícím sportovcem v kterékoliv disciplíně – kdyby se mu nechtělo běhat, plavat nebo jezdit na kole, mohl by se stát dokonce i profesionálním divákem sportovních zápasů!“ Krátce po umělý inteligenci odpadá Janko zcela „upraven“ do vozdla, odkud se vyprostí až ráno.  Ač by se dalo dlouho pařit, nebylo nám dáno. Zima ale především prázdnej sud všechno ukončil. Jdeme spát. Než se stačím odstrojit, na mnou vyhlídnutým kanapi se uvelebil Hrnec. Nevadí, lehnu si vedle něj, je to kanape pro dva. Usínám, avšak několikrát se v noci probouzím. Nejdřív vidím Toma, jak s baterkou obchází stavení, pozdějc se na mě lepí Hrnec. Ráno se budím na mě nezvykle pozdě, okolo sedmý. V zápětí se probírá Hrnec a z horního patra se už taky štrachaj. Neteče voda, tak vynechávám hygienu. Tomáš krouží po pozemku a je ňák zasmušilej. Hledá příčinu poruchy. U venkovního sezení se všichni slejzáme a vaříme si čaje a kafata. Hrnec všem vykládá, jak jsem mu celou noc foukal na krk a že kdyby to věděl, že by si vzal nákrčník. Opáčil jsem, že kdyby se nemačkal, nedofouknul bych. Snídáme, trochu uklízíme a balíme. Z plánovaných trailů nic nebude. Jednak toho máme po včerejšku víc než dost, ale taky Hrnec má opravdu něco s bajkem. Cosi mu v něm cvaká a přeskakuje v oblasti kazety. Typuju, že kazeta je sjetá. Až v servisu se ukázalo, že je vadnej ořech a nába. To máme tři závady za jednu vyjížďku. Dobrej výsledek. No loučíme se, ti co jedou po vlastní ose odjížděj, ostatní nakládaj věci do gumokolů a předjížděj nás před Trutnovem. S Davidem a Hrnečkem se loučím u kina. Tak jako já jsem vyčaroval počasí a trasu, Tomík vytvořil delikatesu a pozval nás do jeho naší klubovny, tak všichni účastníci vytvořili neopakovatelnou atmosféru, kterou bysme mohli zase někdy zopakovat. Vlastně za měsíc a kousek budou Kokostezky. Tak ještě jednou Dík Vám všem. Hlavně těm tady v levo dole.

Žádné komentáře:

Okomentovat