Kokostezky 2023 by Dejf

Kokostezky 2023


Na výpravu na Kokostezky s ubytováním u báby Šubrový se vypravilo celých patnáct negrů – Gandalf, Hrnec, Horejs, já, Buťák, Borek, Poník, Mahony, SmEjDiL, Honza z Pardubic, Bart, Tom, Šváb, nováčci Zbynďa, Jirka – a jeden Šotek. Po hodně krátkém hecování se, jsme se domluvili s Tomem že auta pro nás nejsou a že to radši vezmeme kolmo. Po středečním přezouvání na nejuniverzálnější plášť pod sluncem - Smart Sam, nafouknutí na tlaky zcela nevhodné do terénu a výměny prasklého stavěcího šroubu přehazovačky byl můj bajk připraven vyrazit na cestu nejen Rájem. Čas setkání v 7:30 v bodu č.2 u Hostinného jsme oba stihli a tudíž mohli po nezbytné fotodokumentaci vyrazit na cestu.

Nízko položené slunce nám idylicky osvětlovalo okolní kopečky, jen mě překvapilo množství dopravy na silnici asi tak páté třídy, plné výmolů a nakonec i přecházející v prašnou cestu. V Bukovině sluneční paprsky zesílily natolik, že bylo nutné dát si svlékací a občerstvovací pauzu u bývalé sámošky. Zde Tom odhalil jeden ze svých trumfů – archivní zásoby čokolády kterou se dopovali ještě piloti Luftwaffe.

V cukuletu jsme se octli na trase kterou znám ze svých dvou výprav na Ještěd, tu jsme opustili v Libštátě, kde Tom koupil dětský opalovací krém. Protože kdo maže, ten jede. V Lomnici nás příjemně překvapilo hezké náměstí a pak nádherný sjezd kolem zajímavě pojmenovaných vesnic Rváčov, Černá, Bosna a Rváčov – Dráčov. Po té spoustě převážně asfaltu přišlo zajímavé intermezzo v podobě úzkých cestiček, zarostlých kopřivami a taky jednoho brodu. Za odměnu nás uvítala Baba a Panna v Českém ráji. To už se ale začal hlásit hlad a tak jsme na překvapivě ošklivém náměstí v Sobotce zavítali do bufetu. Tom si vyžádal poslední karbanátek a já klasický smažák, rovnou se dvěma tatarkama, protože jedna bývá málo. Pln energie se ujímám navigace a až do Března jedu na plný plyn. Zde nás zláká nejen hezké náměstí, ale hlavně zmrzlina. Osvěžující pauza. V Mladé Boleslavi vedla cyklostezka poklidným parkem s příhodně situovaným pítkem, kde jsme dotankovali již docházející vodu. Kousek za Boleslaví jsem si vynutil menší odbočku z plánované trasy kvůli megalomanskému Stránovskému viaduktu. 

Po vcelku výživném stoupání jsme dojeli až k památníku odpadlých Negrů, kde jsme opět doplňovali spálené kalorie. 

Kousek odtud nás čekala zajímavá rozhledna Hradišť s výhledem až na Ještěd. 

Dál nás opět čekalo terénní intermezzo, které bylo bohužel ukončeno nejhorším úsekem celé výpravy. Od nepoužívaného fotbalového hřiště uprostřed lesa se obecní úřad Chorušice rozhodl zbudovat novou silnici, která ale byla zrovna ve stádiu neuválcovaného hrubého makadamu a tak jsme asi kilometr opravdu trpěli.

To už zbývalo posledních několik kilometrů, ale protivítr a únava způsobily, že Tom se utrhl a já ho nemohl za žádnou cenu dohnat. Naštěstí na mě počkal a tak jsme si mohli užít sjezd Crncovou silnicí společně. 

Na jejím konci nás Čekala hospoda u Grobiána a zasloužený půllitr Rohozce. Sotva jsme si stihli objednat, najednou ladně připlula Bílá Labuť a s ní Horejs. Chvíli po čočkovce nás uvítal i tým Á vedený tradičně Hrncem a poté dorazil tým Š vedený Švábem, který nám doručil dvě nové černé duše - Zbyňďu a Jirku. 

Poté co skončilo tolik potřebné občerstvení jsme se konečně vydali omrknout bábu Šubrovou. Zde nás čekalo překvapení v podobě mikropokoje, kam se měli vejít čtyři urostlý Negři a při doplňování vody jsme čekali, kdy na nás vypadnou hřebíky, jak tady byla voda rezatá a smradlavá. Já s Tomem jsme měli nohy nastartované a tak jsme jen čekali až si je dalším pivem roztočí Horejs, protože to byl jediný Negr, kterému se chtělo s náma na kolo. Tom jen prosíravě vyměnil štěrkolet za kamenodrť a jali jsme se zkoumat místní Kokostezky. 

Po krátkém seznámení s Crncovou silnicí opačným směrem nás čekalo poněkud prudší stoupání terénem, kus pole a konečně trail, který začínal dost nemilosrdně dropem do lesa a pokračoval hodně utaženými zatáčkami, možná spíš až přetaženými, nebo jsem byl už přetažený já? A další prudké klesání až na dřevěnou lávku. No tak takhle jsem si to teda nepředstavoval. Po několika rozbočeních jsme narazili na strom přes cestu a i když nebylo jisté jestli jsme na správné stopě, pokračovali jsme v tlačení kol dál. Občas se dalo i nasednout, ale po tom co mě ujela prdel a já si musel lehnout, abych se nesklouznul až někam ze skály do propasti, jsem začal být lehce kyselý, což by nespravilo ani Horejsem nabízené magnesium. Asi aby mi Tom trochu spravil náladu, tak jsme se vydali pro změnu směrem nahoru ke skalám, kde se role mého bajku a mě obrátila. Místo aby kolo neslo mě, musel jsem kolo nést já a to rovnou po vytesaných mini schodech, dalších skalách a průrvách.

Trocha dalšího bloudění nás dovedla zpět na oficiální trail. Ten byl sice povedený, já už ale neměl tu správnou náladu, a tak mě nakonec i potěšil pohled na asfalt a rozlehlou vodní plochu Harasova po dojetí trailu. Ještě více mě potěšil Plavčík, ovšem né z masa a kostí, ale z obilí a chmele. Vůbec nevadí že má jen devět stupňů, pořádný říz mu totiž dodá chmelení za studena. A stejně musí hlídat jen malou, ale hezkou plážičku u rozpadajícího se kdysi luxusního hotelu. Zde jsme se setkali s další trojicí Negrů.

Dále už míříme nejkratší cestou zpět k bábě a tímto naše honění kilometrů pro dnešní den končí. 153km to je celý den krásně strávený v sedle. Už jen večeře, na kterou jsme čekali celou půlhodinu z předpokládané hodinové prodlevy a mě už konečně dorazil i Šmejdil se zavazadly a tak následovala zasloužená sprcha, nějaký ten Svijanský máz a postel, manželská, s Tomem…

Na druhý den jsme docela dlouho pospávali a vyráželi tak na traily vcelku pozdě. Po společném snímku vyrážíme směr Harasov, zkontrolovat Plavčíka. 

Paní u výčepu ho nechtěla pustit ven, ale poté co jí Tom vysvětlil obchodní zákoník ho nechala kolovat mezi námi Negry. 

Dále jsme se vydali směr hezká vyhlídka na Harasov, pokračovali po trailu a nakonec i po silnici směr hrad Kokořín. Na návsi nás překvapilo, jak hlučné umějí být žáby v místním rybníčku a poté co jsme konečně chytli správný směr a vydali se mimo jiné krásnou alejí a po schodech, které se odvážili sjet jen Tom a Mahony, dorazili konečně ke hradu, kde zrovna probíhala svatba. 

To už se ale blížil čas oběda a Grobián byl příhodně při cestě. Zde jsme u stolu vystřídali partičku nadšených veteránistů. Následovalo několikero chodů včetně kafíčka s koláčkem a mohli jsme pokračovat vstříc dalším dobrodružstvím. Vcelku náročné stoupání/tlačení vystřídal asi nejhezčí sjezd v okolí. Kolem samé skály a možnost zvolit minimálně mezi dvěma stopami byla moc hezká. Pěkná příroda pokračovala dál, sjezd bohužel nikoli a po nějaké době muselo zákonitě přijít zase stoupání a naštěstí i další občerstvovací zastávka v Boudě. 

Tam jsme se chvíli vyloženě váleli a po doplnění tekutin pokračovali po silnici až k zámeckému rybníku, kde nám Tom připravil překvapení v podobě dalšího trailíku a tentokrát jsme kola snášeli všichni i směrem dolů. To ale vůbec nevadilo, alespoň bylo více času na kochání se krásnou krajinou. Sil už ale moc nezbývalo a tak přišla vhod zastávka v Ráji v občerstvení u Weinlichů na výborného nového nealko Bernarda a čočkovku. 

Odtud už to byl jen kousek na základnu alias bábu. Po nezbytných úpravách zevnějšku jsme s Tomem šli ještě na jedno ke Grobianovy a po krátké večeři, kde jsem si vyslechl novinky o Skynetu, šel celý pokoj číslo tři spát, teda až na Honzu, který musel ještě zpracovat nával informací ze satelitů. Dnešních 61km bylo příjemně vyčerpávající.

Třetí den náš pokoj vstal vcelku brzo a po nezbytné úpravě zevnějšku sebe i kola a snídani jsme byli připraveni vyrazit na výlet. Sobota je totiž tradiční výletní den. Nejdřív bylo ale nutné vyrazit opět směr Harasov. Tentokrát nás zde nečekal Plavčík, ale pan Kolofix, který měl za úkol zafixovat zadní brzdu nešťastnému Mahonymu. Muselo se mu pracovat krásně, obklopen tolika Negry. 

Nakonec se zadařilo a tak jsme se mohli vydat opět směrem na vyhlídku a pokračovat trailem, kde jsme opozdilci já s Horejsem narazili na stádo srnek. Já si teda nejdřív myslel, že se utrhla některá z místních skal, ale poté co proběhly pár metrů před námi to bylo jasné. Poté jsme se seštrůdlovali všichni na křižovatce, teda až na Buťáka, který akčně tlačil sám špatnou odbočkou a pokračovali kratším sjezdem a nakonec se většina z nás došourala pod Kokořín. Zde se vzbouřila část Negrů vůči Honzovýmu trasování a došlo tak k rozbití Negerstva na dvě odnože. Jedna včetně mě jela po stopách perníkáře krásným trailem hned za Kokořínem a ta druhá si žila vlastním životem. Chvíli poté jsme lehce sjeli z cesty a jako jediné východisko se tvářilo proplížit se remízkem plným kopřiv skrz řepkové pole. 

Nakonec se i silnice našla a my tak mohli pokračovat vstříc Jestřebici a jeho hostinci, kde jsme se občerstvili tekutinami a ostrou zelňačkou. Dál jsme pokračovali směr Ráj a pak následoval libový výjezd po asfaltu do Libovic, okořeněný projíždějícími veterány. No nic trocha olova nikoho nezabije ne. Dál míjíme těsně Housku, abychom se pak zamotali v Kruhu. Nad kruhem je na poli zaparkovaná spousta aut a zvídavější z nás ehm Hrnec neváhají zjišťovat co se tu děje a tak se dozvídáme, že se máme vyprdnout na nějakej Bezděz a jet se radši podívat na velkolepou bitvu, jakou svět neviděl. 

Vzhledem k tomu že je to stejně směrem na Bezděz, tak dojde jen k minimální změně itineráře a dorážíme k táboru, kde kromě nás není skoro nikdo na nohou. 

Zklamáni pokračujeme dál krásnými borovými lesy až pod Bezděz. Zde dojde i na oblíbenou taktiku Buťáka a tak tlačí všichni. Pod Bezdězem kotvíme u Vejra, kde si narveme nácky. Mahonyho si Vejr zřejmě oblíbil a tak na něj udělal nálet a strefil se přímo do rozkroku.

Gandalf zvažuje že by vzal orla, protože zjišťuje že platba kartou není možná a peněženka je po třech dnech tak nějak prázdná. Uklidňuju ho že mám hotovosti dosti a že se pak vyrovnáme virtuálně. Poté pokračujeme překvapivě do kopce směr Bezděz, což se po vydatném obědu moc nesetkává s pochopením. Naštěstí netrvá dlouho a užíváme si místy písčitější sjezd směr Mácháč. V Doksech se setkáváme zřejmě s místní čarodějnicí, která nás očaruje tak, že se všichni motáme v kruhu. Po chvíli výřečnější z nás ehm Hrnec, čarodějnici zahrozí, že vydržíme rajtovat na našich ohřích klidně až do večera a tak nás kouzelným slovem DOST propouští a my tak můžeme pokračovat směr přístav. Zde se zrovna naloďuje jedna odnož rodiny Čingischána s cílem slíbit si věrnost do konce života. Šotka kupodivu na palubu nepustí a tak si alespoň děláme foto u zapomenuté kotvy. 

Dnes to na koupání ani moc není a tak nevadí, že nás nechtějí pustit na pláž. Pokračujeme tedy roklí, následují sprinty mezi poli a zde ztrácíme Buťáka, respektive na něj přichází energetická krizovka a dnes si s sebou nezbalil svou oblíbenou zubní pastu. Gandalf v mžiku nabízí jeden ze svých kouzelných lektvarů a Buťákovy v tu ránu jako by vyměnili nohy. V Bořejově si dáváme kostelní schody a opět se ocitáme kousek od Housky. Tam se dozvídám, že Ráj je za dveřmi a tak poháněn chutí na Bernarda předjíždím celý peloton a utrhnu se skoro všem, kromě největších závodníků. Nakonec vydrží jen Hrnec strategicky se schovávající ve vzduchové bublině za mnou. Slavnostně si pak objednávám grepový Free a ten jen zasyčí, tak je čas na opravdové pivo, pro mě dnes první. Jen si ho odnáším z okénka, problém je za dveřmi. Telefonát od Horejse kde se jako flákám, že on už je připraven k odjezdu a jestli chci jet s ním tak ať sebou pohnu. Nedá se nic dělat, i když rozpis práce na příští týden říká, že nakonec zůstávám v čechách, dohoda je dohoda. Sice se nabízí zítřejší odvoz od Šotka, nato ale zdvořile exuju pívo, loučím se s ostatními a pokračuju nejkratší cestou k bábě. Rychle zabalit, osedlat Labuť a hurá domů. 

Po troše bloudění v důsledku objížděk najíždíme na Jizerní Vtelno a standartní trasu. Cestou bohužel nepřežije jeden ptáček střet s mými řidítky a tak i když vše vykydávám z Labutě přímo u vchodu, vůbec si nevšimnu, že mně chybí telefon. To mi dojde až při stěhování věcí, jenže Horejs už je fuč a začíná stres. Nejdřív je třeba zbavit se půlky ptáka, která se usídlila na zamykání vidlice a pak nejkratší cestou směr Lipnice. Naštěstí po silvestrovské vyjížďce vím kam zajet a tak se mobil nachází v útrobách Labutě pod sedačkou a já tak mohu v klidu odjet domů. 

V neděli jen tiše závidím další dobrodružství na Kokostezkách o které jsem přišel vcelku zbytečně, když příští týden nikam nemusím... Nakonec ale v podvečer kolem šesté, při údržbě bajku, najednou zvoní telefon. Jedna osoba náhle vypadla z rozpisu a tak se nakonec vyplatil den odpočinku před prací. 

Myslím že tentokrát se to opět povedlo, počasí asi Gandalf taky zabookoval společně s ubytkem a mých 420km dálkových a přes 6000km výškových za jeden týden je pro mě slušný rekord, který hned tak nepřekonám.

Dejf