Sehnat ubytování v oblasti mezi Čáslaví a Ledčí nad Sázavou je
umění. Né že by tady nic nebylo, ale pro 16náct negrů prostě není nic
vhodnýho, než autokemp. Autokemp Zbýšov, ale byla dobrá volba. 4 chatky s
rychlovarnou konvicí, lednicí, 5ti postelema, sociálkama naproti
chatkám u huby a teplou vodou tekoucí imrvére.
Co víc si přát. A taky
bazén byl v ceně zájezdu. 20týho června se několik týmů vydalo ku
Zbýšovu ubytovat. Jako už tradičně se Tom a Dejf vydali na cestu kolmo a
ke svejm 130ti kilometrům si přidali část z 1. etapy týmu, který přijel
do kempu na 10tou hodinu. 1000 brodů inicioval Hrnec pod dojmem z
přečtení mýho vandrovního reportu, a proč mu teda nevyhovět. Jako
obvykle jsem nejprve kveruloval, že brody jsou hluboký, plný kamenů,
písku i bahna a že to bude peklo a tak. Neoblomně trval na brodech, tak
je měl mít. Po příjezdu a ubytování, montuju e-bajk k prní jízdě. S
Hrncem jedeme nakoupit pár věcí do místního Bala marketu. V chlaďáku
objevujeme výtečně vypadající pochoutkovej salát. Necháváme si naložit
10, 20 deka. K tomu kousek sekačky s rohlíky, no a pár dalších prkotin k
tomu. Pak zpátky do kempu, posvačit a vyrazit. První etapu si užil Petr
Bartoš, Zdeněk Kubík, Dan, Janko Tlačič, Pavel Hrneček, Jiří Ponko, Já –
Slim. A opět to byl Hrnec, kterej 1.etapu k lomu Borek inicioval.
Vyjíždíme okolo zbýšovskýho rybníka lesníma pěšinama k silnici. Skrze
Klucké Chvalovice, Vlkaneč a Římovice vjíždíme na kraj Golčova Jeníkova,
kde u rybníka Valcha způsobujeme dopravní kolaps jednomu důchodci
jedoucí Schade filckou. Náš obrat o 180stupňů ho malounko rozhodil.
Hned
nám však pokynul, ať dokončíme protisměrný
odbočení na hráz rybníka. Naše motání nebylo bezúčelný, mělo nás dovízt
k Hospůdce u Vodníka, naneštěstí otevírající až v 17hodin. Místo pivka
se šineme dál. Napojujeme se na dálkovou trasu „Via Czechia- centrální“ a
za kaštanou álejí se Nasavrky válejí, my však jedeme do Vilémova. U
zámecký brány máme dotaz ohledně hospody. Gaspadin bajker, děl rabótnik,
što takóje gospoda nu vódka. Idítě na právo i patom „doprdele jak se
řekne ukrajinsky do… kopce!“ A tam to musí najít i blbec, teda i vy.
Jedeme na pravo, jenže tam je konec obce. Ještě jedno optání, tentokrát u
domorodců a jedeme zpátky. Je to dólu a u zrcadla v pravo a do kopce.
Hmm u zrcadla, ale kterýho, je jich tady víc. Hle! Na opačný straně než
nás poslali UK rabotčiky, je Hospoda u Mnicha. Jen je opět zavřená.
Pokračujeme kolem dalšího zrcadla a tentokrát opravdu do kopce. Na rynku
a na rohu stojí restaurace Kolovna, má otevříno, vaří, piví, no super!
Obsazujeme zahrádku, a tu náhle přichází Květa Fialová, jak ji
pojmenoval Hrnec. Objednáváme si jídlo, pití, Hrnec koketéruje s
Fialovou Květou, kmitající a s úsměvem mu na jeho otázky odpovídá.
Mezitím dávám tajný signál Tomovi s Dejvem, kde se nacházíme. Jsou
nedaleko, tak přijíždějí a přidávají se k nám. Naobědovaný, spokojený
platíme. Je 20.6. a to má svátek Květa. Hrnec objednává Květě Fialový
drink dle jejího výběru a pak už jen
srdcervoucí loučení.
Odjíždíme do lomu, kam to je přes Kralovice
necelých 5 kilometrů. Stojíme na hraně lomu, krása stíhá nádheru, teď
musím povědět legendu o autobusu ležícím na dně. „ To bylo jednou takhle
v neděli, nebo v únoru. Řidič dálkovýho kloubovýho autobusu, měl
zpoždění, když jel na vejlet s rodinou. Jel jako Niky Lauda kříženej s
Fitipaldim, aby dodržel jízdní řád. Tehdy vedla silnice těsně na hraně
tohohle lomu, né jako dneska 300metrů vocaď. A páč byl ten únor, vedro k
zalknutí a zrovna se táhli raci pářit, stalo se to velký neštěstí. Z
jedný strany se řítí autobus, z druhý Wartburg de Luxe. V nepřehledný
zatáčce, na neštěstí přesně u lomu, se jde, asi tak dvoumetrovej rak
pářit. Jak si to tak štráduje, jak jinak, než po zpátku, nevšim si, že
se naň řítí z jedný i z druhý strany ty dvoustopý vozidla. Je jasný a
ten kdo někdy šel po zpátku, to může potvrdit, že jednoduše přehlídnete i
slona, natož autobus. Takže to bylo na těch řidičích a to byl ten káme
úrazu. Řidič autobusu strhnul řízení doleva, jako že ho objede v
protisměru, jenže tam za zatáčkou jel ten Lux. Nevyhnutelný se stalo!
Obrovská rána a Lux srazil svým ďábelsky laděným motorem autobus ze
skály do vody a pak s plesknutím dopadl na hladinu rozčeřenou autobusem.
Záchranný práce začaly okamžitě následujícího roku, když už bylo jasný,
že se nikdo, krom pozůstalých nevynoří. Tehdejší technika nedovolila
vytáhnout vraky na břeh a tak je na dně autobus i s řidičem. Rak utrpěl
šok, takže z páření ten den nic nebylo. Hlavně, že se nikomu nic
nestalo, až na řidiče ti mají bauli do dnes.“ Jakmile se negrům podařilo
zavřít hubu, už si stahujou Zdenda, Dan i Tomík kaťata a vrhají se do
modrý vody, ačkoliv uprostřed hladiny plave nápis „Zákaz koupání!“ Ale
oni se nekoupou, je teprve čtvrtek a do soboty daleko. Voda je za chvíli
přestala bavit, tak vylezli. Ostatně s vrchu byla ta tekutina modrá,
takže vitriol a v tom se dlouho vydržet nedá. Necháváme se vyfotit
příchozí partičkou, uvolňujeme místo a objíždíme lom dokola kolem.
Cestička je nejetelná, tak spíš tlačíme. U bejvalýho vjezdu do těžiště
je přístup k hladině bez komplikací. V mělký vodě na nás pokukujou raci.
Stačí trochu šplouchnout a už se schovávají do větší hloubky. Dan
jednoho šikovně chytá. Vyfocenýho ho zase pouští ke kámošům. Odjíždíme
od lomu. V Kralovicích odbočujeme na Dálčice, Petrovice u Uhelné
Příbramě, Leškovice. V Habrech na náměstí zastavujeme u Kavárny Na
cestě. Malý občerstvení přichází vhod. Zmrzlina, domácí limoška,
kávička, zákusky. Odpočinutí pokračujeme po modrý značce na Chrtníč,
Okrouhlík, Hrbolku až k Mariánský studánce se zázračnou vodou, kterou se
neodvažujeme použít. V Leštině byl ještě jeden pokus o hospodu,
naštěstí neúspěšnej. Kolem Kounickýho rybníku a Nový Chraňbože, kde
rozjetí Hrnec, Borek a Dan mizí za silnicí kamsi, odbočujeme
do Chlumu.
Na odbočce ke zřícenině čekáme na bloudiče, jenž nejedou.
Čas čekání trávíme opravou Ponkova řetězu. Když se bloudiči neukázali,
vedu zbytek k rozvalinám hradu ze 13.století. Z hradu se zachovalo torzo
hradního paláce a klenutý sklep s hradní studnou. Slavatové drželi hrad
skoro 300let. Zanikl za 30tiletý války. Ještě jim du ukázat ještěra z
třetihor. A viděli hned dva, jednoho ze dřeva a druhýho jak si frotýruje
chobot:-). Od hradu jedeme do Zbýšova. Někde mezi Chlumem a Zbýšovem,
ještě ukazuju negrům nepoužívanej asi 300let starej kamenej mostek,
klenoucí se nad Klejnárkou a stojící vedle současnýho mostku. Ve
Zbýšovským kiosku Dejvid už na nás u píva čekají zbloudilci. Tou dobou
jede v našich stopách Švábik, Zbynďa aliaz T500 a Jirka Macháček aliaz
T1000. My co nechceme za jídlo utrácet, se jedeme do kempu vykoupat a
navečeřet. Pak se vracíme zpátky ke kiosku a než nás okoušou komáři
dáváme si ještě ňáký ty tekutiny s vitamínem bé. Jedno, dvě a víc. Těsně
před soumrakem přijíždí Švábikova skupina. Cestou ladili do Bmoll bílím
vínem a nevyhnutelně to muselo na některý jedince silně zapůsobit. JM –
T1000 tak běhá po pláži rybníka po čtyřech, jen prozatím neštěká. Po
zavíračce se vracíme do kempu, kde zábava ještě ňákou chvíli pokračuje.
Ráno se postupně budíme, děláme hygienu a snídani. Dneska jedeme do
Kutný Hory. Trasa nás vede přes Opatovice, za kterýma u Třískovce
odbočujeme k rybníku Schor u Hološína. Polema přijíždíme do Paběnic ve
kterých je rozebraný most. Naštěstí je vedle lávka pro pěší, takže
nemusíme po objížďce. Na konci Paběnic odbočujeme na Lány, ze kterých se
kolem Habřiny dostáváme do Korotice, Březový, Bykáně a Malešova.
V Malešově
je prej „Přátelský pivovar“. Ale houbelec! Má zavříno, tak musíme vzít
za vděk krámkem u Nguena, kterej má přátelsky otevřeno 7/24 :-).
Vyzmrzlinovaný, případně vyplechovkovaný se vracíme na trasu. Písečný
vrch 356mnm, trejlík loukou dolů k Vrchlici, lehký výjezd ke klenbový
hrázi vodní nádrže Vrchlice. Zpátky, skrze chatovou osadu nad Velký
rybník, prudkej sjezd dolu k malý pláži. Tady se peloton trhá. Jedni se
koupat chtějí jiní nikolivěk. Zůstává Tom, Jiří T1000, Zbynďa T500,
Hrneček, Švábik a já. Ostatní pokračujou dál. Když se chlapci ve vodě
dost vydováděli, nasedáme a pokračujeme do Kutný Hory. Takřka nejetelná
stezka nad břehem rybníka si vybrala svou daň. Jirka T1000 píchnul,
takže na něj marně čekáme u hráze Velkýho rybníka. Zbyňďa T500 se pro
něj vrací a pak se vrací k nám, nám to sdělit. Bere si od nás pumpičku,
posílá nás do KH, vrací se za T1000 s tím, že až to slepí dojedou nás.
Od hráze Velkýho rybníka vede turistická stezka podél břehu říčky
Vrchlice. U Spálenýho mlýna se noříme do 150metrů dlouhýho, částečně
otevřenýho tunelu, kterej se vynořuje před dalším mlejnem Dänemark.
Vrchlice dělá pod hradištěm stejnýho jména esko, který kopíruje i cesta a
za 200metrů je další mlejn, tentokrát Vrbův.
V Hutích míjíme svatýho
Jana Nepomuckýho, boží muka a to už jsme na předměstí Kutný Hory.
Odbočujeme do prava, překonáváme po mostě
Vrchlici, za mostem levá a po opačným břehu, sevřeni řekou a železniční
tratí Kutná Hora – Zruč nad Sázavou, projíždíme pod panoramatem Chrámu
sv. Barbory a Jezuitský koleje, stojícími nad námi na druhý straně
údolí. Dvakrát křížíme trať, sjíždíme k Vrchlici, překonáváme ji,
serpentýnou pod Jezuitskou kolejí stoupáme do vnitřního města. Od
předjezdců máme info, že jsou v restauraci Kozlovna, někde u Barbory a
tak jedeme kolem Jezuitský koleje ke Chrámu sv, Barbory. Tomík u stánku
zjišťuje, že Kozlovna je na opačným konci ulice na Komenského náměstí,
kam se spolu s davy Japonských turismatiků přesunujeme. V průjezdu
odkládáme kola, sedáme si k ostatním negrům a objednáváme si. Po nějáký
chvíli přijíždějí opraváři Jiří T1000 s mechanikem T500 Zbynďou. Všichni
si dáváme oběd a tekutiny. Na takhle významný turistický místo, jsou tu
naprosto slušný ceny. Důkladně najedený a napojený odjíždíme skrze
město na Kaňk s tím, že se zastavíme v Městským pivovaře na jedno. Hmm,
opět přátelskej pivovar, peněz ani zákazníků nepotřebujíc. Nechtěj naše
peníze, nebo je možná zákazníci otravujou, tak jedeme dál. Protože se
chceme aspoň trochu motat, tak se chvíli motáme dokola na kruháči v
místní části Šipší, zahušťujíc tak dopravu, ač se motáme doleva. Jen se
vymotáme je tu bitva! Kutná Hora 1421 a s ní stoupání skrze vyžilý sady.
Za silnicí se z mírně stoupající stezky, stala silně stoupající
asfaltka. Tu už s náma nejede Švábik, otáčí to na základnu a pak se
motá kdesi v KH. Statečnější negři se nakonec vyškrábali pod rozhlednu
Havířská bouda, kde se v restauraci počali osvěžovat. Teplo je pekelný,
padlo nejedno pivo a limo. Na schodech si pomlácený negři poměřovali
šrámy a různý to tepenný krvácení. Než vykrvácejí, musíme pokračovat dál
z Kaňku do Sedlece. Skupinu nabádám, aby mě těsně následovala. Objíždím
rozhlednu, za kterou mizím v prudce klesající, zarostlý stezce. U
rozcestí křiknu dozadu: „ V levóó!“ a mizím v porostu. Ze zadu slyším
jen výkřiky úžasu, možná děsu, to jak se postupně negři spouštěj stezkou
dólu a výkřiky „ V levóó!“, aby se následující neztratili. Po 150ti
metrech zastavuju, šikujeme se, sjíždíme dalších 100metrů přírodního
trailu. Jsme nad nevysokou skalní vyhlídkou nad Sedlcí. Náký to selfí a
fíííí, valíme to k stezkou k louce. Spolu s Bártem mastíme až ke
kostnici, kam ale dorážíme sami. Čekáme, nikdo nepřijíždí. Jedu zpátky,
nikde nikdo!? Vracím se ke kostnici, odkud se nehneme. Bárt si jde pro
kafíčko, já si dávám zmrzku. Po 1/2hodině jsou tu. Jiří T1000 měl opět
defekt. Dejf se těšil do kostnice v Sedlci, ale mraky lidí ho odradili,
takže začínáme s návratem. Překonáváme silnici první třídy č.2,
objíždíme Hostinec U Zlatého Lva, stojícím naproti chrámu na nebe
vstoupení, napojujeme se na silnici 126 Kutná Hora – Zruč, ze který se
po dvou kilometrech ve stoupání pakujeme pryč na Perštejnec.
Ještě před
Perštejncem čekáme na opožďujícího se Janka.
Opět si nedal k jídlu flákotu, tak nemá ten správnej štóm. Furt říkám,
že ho ta zelenina oslabuje, ale nedbá. Před Olšanama si trháme třešně
při čekání na známý opozdilce. Přední voje uhání napřed. Za Olšany měla
bejt zkratka okolo střelnice. Bohužel se polňačka po párstech metrech
změnila v pole, tak nám nezbylo, než se odbočit zpátky k asfaltce do
Nový Lhoty. Projíždíme Souňovem k Vápence u Třebonína, takže překonáváme
první brody. Další prudký stoupání do Třebonína, vrstevnicí do Horní
Dubiny, lesama houpačky, sjezd k Paběnickýmu potoku, brod a výjezd na
Hřeben, Pod Milířem, Milíř, rybník Světlík a jsme u Hološin. Od rybníku
Sochoř už to známe z rána. Teď jen opačně, Třískovec, po silnici do
Opatovice, kilák a sme v autokempu. Očista do čista, udělat večeři,
alespoň já a Zdenánek jsme se v kuchyňce sešli. Najedený se jdeme
dorazit do kiosku Dejf na pláži rybníka. Vokousanej od komárů, utahanej
si jdu lehnout, jako že se vyspím na zejtřejší Brody. Málem by se to
povedlo, nebejt zavíračky v kiosku. Mezi chatkama jela párty dál. Jako
svačina posloužila letitá konzerva surströmmfujtajblu. Vykvašená ryba
byla zcela ztrávena sama sebou, zbyly jen blitky, kostra KateWinsleď a
smrad. Otevření se ujal Čovkař Bárt. Nám stačilo nebejt po větru. Zábavu
nám utnul déšť.
Ráno bylo jako vyměněný. Stopy po dešťování se pomalu ztrácely, jasnej
den začínal. Snídaně, hygiena, natočit několik záběrů do negerskýho
videa. Rejža Tom uděloval příkazy, zároveň kameroval, Hrnec dělal klap,
přičemž vykřikoval:“ Rukafice poprféé, rukafice podruché!“ Několik
dalších záběrů a můžeme vyrazit na BRODY. V kempu zůstává T1000 a
pomocník vaření Šváb, kteří budou vytvářet kotlíkovej guláš na ohni z tvrdýho
dřeva.
My ostatní jedeme směr Opatovice, kde uhejbáme do polí a lesa.
Míříme k Doudovskýmu mlejnu. Ještě před rokem tu stálo torzo bez
střechy, teď je všechno zplanýrovaný, zústal jen obnovený prázdný
rybník, domek na soutoku Klejnárky s Vranidolským potokem a Mongolská
usedlost za rybníkem. Jedu ukázat místo kde bylo nalezeno 300pražských
grošů a pomyslný trempskej hřbitov. Pak už můžeme protnout brod na
Klejnárce. Ten první byl na Vranidolským potoce k pokladu. Míjíme
opuštěnou dřevěnou chatrč a po pár stovkách metrů je tu další brod.
Všechny moje obavy z vysoký ledový vody jsou pryč. Červen byl suchej,
tak je hladina na minimu. Jedinej problém tak mužou bejt kluzký kameny a
tůňky. Čas od času se některýmu negrovi smekla pneuška po slizkým
šutráku, občas se někdo zasekl v tůňce. Nejvíc tím trpěli Dejf s Tomem,
kterým se gravely mající úzký pneušky občas zasekly v písku či bahýnku.
Štěpán zase hned v úvodu trhnul řetěz, čím přivolal tým radilů a taky
jednoho zachránce, kteří se nad nešťastníkem srotili a radili. Zachránce
Hrnec vyndal svou kilovou sbírku spojek, vybral nejvhodnější a nabídl
opraváři Štěpánovi. Nebejt Hrnce tak TopGear se Štěpkou. Takhle se mohl
brodit s náma dál. Brod stíhá brod. Projíždíme skautkým táborem
„Mustang“, kde se připravujou na prázdniny. Na druhou stranu potoka
použijeme jejich lávku a po opačný straně břehu se klikatíme spolu s
Klejnárkou, nad námi strmý srázy i skály. Protínáme pomyslnou hráz
zamýšlený přehrady, brodíme jeden brod za druhým. Vody je opravdu
pomálu. U Jánskýho mlejna přejíždíme potok po mostě. Poslední tři brody
na Klejnárce, vyjíždíme u lomu, míjíme limnigraf a jsme u Chedrbí. Negři
si libujou, teda určitě většina. Z Chedrbí stoupáme lesem nad Dolní
Dubinu. Zarostlou lesní cestou sjíždíme k dvojmostí na Paběnickým
potoce. Přejíždíme novodobý betonový
most a odbočujeme k opuštěnýmu kamenýmu mostu na starý cestě do
Hraběšína.
Po prohlídce jedeme do Třebonína na náves. Navštěvujeme
zahradu resp. Hřbitov u kostela Sv.Matouše, postavenýho okolo 12stol. v
románským slohu, tehdy zasvěcený Sv. Kříži. Od roku 1680 Sv. Matěji. Od
roku 1790 nese jméno Sv. Matouše. Kostel byl přestavěnej goticky,
upravenej v renezančním slohu a pak do barokní podoby. Na vnější zdi
jsou dva figurální náhrobky z druhý poloviny 16týho století. U obvodní
zdi hřbitova stojí dřevěná zvonice. Po prohlídce areálu sjíždíme dolu k
Vápence v údolí Medenickýho potoka. Dostáváme se tak pod Třebonín. Za
následným brodem, přijíždíme k bejvalýmu mramorovýmu lomu. Vystupujeme
do stráně a zaříceným stropem sestupujeme dovnitř těžebního prostoru.
Mramor ložiska nebyl kvalitní, přesto se malá část používala k výrobě
náhrobků, ale většina materiálu se pálila na vápno, kterýho bylo v okolí
jinak nedostatek. Strop podpírají poměrně subtilní nevykutaný podpěry.
Procházíme prostory a pak vycházíme na povrch. Pokračujeme proti proudu
potoka dalšími sedmi brody. Nad údolím bejvalo slovanský hradiště,
hrádek a tvrziště Lomec, který stejně jako Karáskův mlejn míjíme. Od
lomu stoupáme, brodíme, nejprve pozvolna až pod tvrziště Lomec. Tady se
cesta prudce zvedá a odklání od potoka.
Nedlouhý prudký stoupání končí před
obcí Lomec, kterou objíždíme a ven z lesa se vynořujeme až u značky
konec Lomce. Na silnici se chystáme k poslednímu brodu, avšak hlasitá
hudba a komentování nás zastavilo. Kde je hudba, tam jsou lidi. Kde jsou
lidi a hudba, budou stánky. A kde jsou stánky, je pípa a klobásy!
Jedeme za zvukem, vůkol pole, když tu najednou se za horizontem zjevujou
hasičský auta. Hasičský závody v Lomečku u Lomce! Bajky odkládáme ke
stromům a už se mísíme s hasičema, hasičkama a požárníkama. Místní
jednotka z Lomce a Lomečku pořádala „ Memoriál Miroslava Vágnera“. Ve
chvíli našeho příjezdu prováděla děcka útok na imaginární požár a
trefovala se na čas do terče. Dýdžej pouštěl mjůzik, komentátor
komentoval výkony. U pergoly si kupujeme pívo, langoše, klobásky, guláš.
Plníme si volátka, fandíme útočníkům. Tom se vloudil za DJ pult a
pouští tu naši. Vydováděný se vracíme na trasu překonat poslední brod,
kterej ale posledním nebyl. Tou dobou se ve zbýšovským kempu loupe
cibul, krájí maso, vaří na ohništi. My odbočujeme před Lomcem na
zarostlou lesní cestu. Za několik desítek metrů vídím, že je něco
špatně. V loni normální lesní cesta je zarostlá a jen stěží viditelná.
Copak z kopce to jakž takž šlo, ale brod asi tak 34tej je utopenej ve
vysoký trávě metr vysoký. Přední kolo se mi boří do bláta, seskakuju a
přeskakuju na domělej druhej břeh. Uf jsem tam, ale co dál!? Zpátky né,
to by mě utloukli. Rychle vpřed, skrz to nadělení, vždyť to nemůže bejt
ani 50metrů k cestě. Nebylo, jen jsem si vyslech klení a proklínání.
Loni tady byla slušná cesta, teď po ní není zbla. Dál se dalo jet bez
problémů, jen to bylo do kopce. Nejdřív paseka, pak lesem nad Medenickým
potokem až na Dlouhý pole.
Polňačkou k silnici, do leva na Čáslav a
hned po 200metrech doprava na Paběnice.
V Paběnicích se Hrnec předvádí na schodech u křížku. Že dokud je
nevyjede, nejedeme dál. Po prvním pokusu mu Dan ukázal jak se to dělá na
1.pokus. Hrnec to naštěstí taky dal, můžeme teda pokračovat. Sjezd k
rozebranýmu mostu a vyšlápnout nad Paběnice. Za Újezdcem si krátíme čas
čekání na Janka, jízdou v kruzích uprostřed křižovatky. Můžeme si to
dovolit díky paběnický uzávěrce. Od Vápenky 270mnm, která byla našim
nejnižším bodem, furt stoupáme až na malý vyjímky jako sjezd k
rozebranýmu mostu od zvoničky v Paběnicích, kde se schodojezdci
předváděli. Od Paběnic je to mírný, ale vytrvalý stoupání. V Petrovicích
pohostinství je i podle mapy, ve skutečnosti ale zcela zavřený, možná
na věčný časy. Pokračujeme pořád po asfaltu, slunce sluní, stoupání
stoupá, mírně ale otravně. Za Michalovicema atakujeme 550mnm, to je pro
několik negrů něco jako Everest a to včetně kyslíkovýho i svalovýho
dluhu, kterej k výjezdu na vrchol patří. Zastavujeme a čekáme na
opozdilce. Hrnec si lehá uprostřed silnice, odkud ho zvedá blížící se
auto. Jirka Ponko se objevuje a nedlouho po něm i Janko. Před
Hostkovicema odbočujeme na turistickou žlutou. Kousek po louce a po
1/2kilometru jsme opět na asfaltu. Konečně z kopečka a skrz Hlohov dolů k
Olešenskýmu potoku.
Projíždíme úplně posledním brodem, je asi 35pátej. Polní
cestou, trefně pojmenovanou Na Kopcích, stoupáme k vrcholu okolo výběhu
statnýho bejka, nepřátelsky čumícího na všechny bajkery světa. Z
vrcholu stoupání už je vidět Číhošť, kam to valíme z kopce. Než
zastavíme u hospody, čeká nás krátký, za to výživný stoupáníčko. Před
stoupáníčkem jede kolem mě tuningový činkvečento!? Asi ňákej místní
magor, myslím si. Jenže je to jináč. V Číhošti mají sraz vlastníci Fiatů
činkvečento a sejčento, díky čemuž je otevřená hospoda a to je další
číhošťskej zázrak. Jeden tady už byl v 50letech. To šeredně oskákal
farář Toufar. Snad to dnes neoskáčeme my. Srarazaři vypadli, uvolnili
nám místo na zahrádce, můžeme si teda začít poroučet. Okamžitě je
navázána družba a Terko sem a Simčo tam. Tohle už není a bylo by todle.
Můžeme vidět šéfovou? Není nad srdečný vztahy. Dáme si smažák! Jó ten už
není! A safra, to bude mít Janko problém, až se objeví. Tak něco jinýho
a polívku nudlovou, kofolu, pívo. Janko má kliku, poslední smažák byl
nalezen na dně zásob. Po jídle kaféčko a po další chvilce Dýžestiv. Jen
je trochu problém s kafem, šéfová si ho mele doma, hospoda mlejnek nemá,
tím pádem není ani zrnkový kafe. Aby sme si mohli dát koksák, musíme
vzít za vděk kafem mletým. Aspoň nemusíme žvejkat tvrdý zrnka:-) .
Zábava se nebezpečně rozjela. Zdenda se platí, jede do středu země. Bere
to kolem kostela, v sousedství hospody, ve kterým se údajně stal
zázrak, díky kterýmu faráře Toufara Stb uvěznila a umučila. Dejf a já
Zdendu následujeme po ňáký chvíli, protože zábava v hospodě nabrala nový
směr. V debilizátoru dávaj cosi s mičudou, kde FC Simulantos útočí ve
vápně či cimentu, týmu AC Nakophos a to na nás nejní. Plotíme zlotem,
mizíme se soustředit. Ve středu marně čekáme na zbytek výpravy.
Vystředěný odjíždíme přes Hroznětín, Novou Chraňbože, Chlum do Zbýšova
na pláž ke stánku. Tady se chystá letní Kino na kolečkách.
Chlapík s
palicí pobíhá po louce, zatlouká obří stanový kolíky,
natahuje lana a prodlužovačky. Potom nafukuje promítácí plátno. Za
dlóóóuhou dobu se za rybníkem objevuje zbytek negrů. Když dosledovali
zápas, mrkli se na dvě věci: Geografickej střed ČR a zříceninu Chlumu,
kam se někteří ve čtvrtek nepodívali, páč jeli bůhvíkam. Voda v hradní
studni je tak uhranula, že ji museli na vlasní kůži vyzkoušet. A ještě
se šli mrknout na sauroještěra za plotem, takže se mrkli na 4věci Střed,
Hrad, Sauroještěra a exibouše s froté ručníkem – byl zas nah! Místo
biografu si jdeme dát guláš. Gulášotvůrce, unaven tvorbou, ulehl. Vítal
nás Švábik, udržující mírný oheň pod kotlíkem. Nandáváme si a mlaskáme.
Před setměním se dovalil zbytek negrů od pláže a dojídá zbytek guláše.
Večer hodnotíme uplynulou akci, Rýža začíná stříhat nashromážděný
filmový pásy, vytahuju Tulamor, nechávám ji kolovat. Kecáme, blábolíme a
pak hups do kanafásu, ráno totiž jedeme domů. Vyspalí, aspoň trochu,
když né moc, si balíme fidlátka, loučíme se a míříme k rodinám. Tom s
Dejvem opět kolmo, my ostatní autmo. Užili jsme si ve středozemí pěkný
bajkování i filmování, to zas bude na co vzpomínat.
Odkaz na video zde.
Fotky zcela na přeskáčku tady.
