Po několika nesmělých pokusech na krátké trati, jsme se letos konečně rozhoupali a poslali registraci na dlouhé Sudety. S rychle se blížícím datem startu a s počtem najetých kilometrů okolo tisícovky, nám bylo jasné, že jsme ani letos přípravu nezvládli a spíše jsme měli s ohledem na naše (především duševní) zdraví zvolit krátkou trať. Ale přihláška byla poslaná, takže cíl byl jasný – dojet za každou cenu. Po loňské blamáži na startu (na trať jsme se vydali asi s 10 minutovým zpožděním), jsme se rozhodli tentokrát neponechat nic náhodě a vypravili jsme se ze Dvora dvěma vozy značky Škoda Felicia už krátce po šesté. U mě konkrétně toto obnášelo vstávat v 5:00, protože jsem si chtěl dát v klidu snídani, dobalit věci, které jsem večer nestihl atd. V Trutnově na ÖMV jsme nakoupili poslední proviant a vyrazili na Teplice, kam jsme dojeli zhruba v 7:15.
všichni připraveni - jedeme na výlet
Začalo vybalování všech věcí a převlékání, přičemž všemu jednoznačně vévodil Jířa, který přípravu rozhodně nepodcenil. Vezl s sebou jídlo na celý závod (ovšem pro 2-3 závodníky), kafíčka, čajíčky a další pitiva. Oblečení měl v několika vrstvách, takže když to všechno na sebe navěsil, tak budil pozornost nejednoho přihlížejícího. Zhruba v 7:50 jsme se začali přesouvat na „start“, lépe řečeno na konec davu, který byl dobrých 150m od startovní čáry. S Davidem a Jirkou jsme tedy stáli úplně vzadu, Pavel a Lukáš se nacpali trochu dopředu. Po odstartování závodu výstřelem z děla jsme ještě pár minut čekali, než jsme se konečně mohli rozjet ulicemi Teplic po silnici směrem na Skály (Bischofstein). Počasí bylo zatím velice příjemné – sice pod mrakem, ale bylo poměrně teplo a hned na tyto první 3 km stoupání jsem sundal větrovku a už ji po zbytek závodu nenasadil.
První občerstvovačka byla po loňském výpadku opět v provozu (Zdoňov), nabídka byla však poměrně chudá – pouze enervit a nějaká kola/pito. Tady jsem dojel Lukáše – dali jsme si jeden kalíšek nápoje a vyrazili do poměrně prudkého kopce přes kořeny na Bukovou horu. V kopci jsme potkali fotícího Radka – výsledky jeho činnosti by se měli nacházet v tomto článku, zbytek na flickru. Spravil nás o tom, že Pavel dupe s velkým náskokem vpředu, což mně moc náladu nezvedlo, protože jsem doufal, že bychom mohli dlouhou odjet spolu.
Po sjezdu dolů do Teplic si na nás pořadatelé připravili překvápko v podobě objížďky kostela, za ním však už číhaly děvčata s plnými bidony – občerstvovačka číslo 2. Tentokrát byla nabídka pestrá a tak jsem si dal kousek rohlíku se salámem. S plnou pusou suchého rohlíku jsem se spolu se šmejdilem vydal na další stoupání nad Teplice. Jeli jsme společně skoro až na Honský pas (42. km), kde se rozděluje dlouhá a krátká trať. Krátká trať byla rychlá a relativně mírná (hodnoceno po dojezdu dlouhé části…) stejně jako každý rok – před odbočkou jsem pohledem na computer zjistil průměrnou rychlost 18,5 km/h a to jsem se celkem šetřil. Mezičas jsem měl 2:23:10 a v tuto chvíli jsem na Pavla ztrácel cca 10 minut. Téměř ihned za odbočkou každému okamžitě dojde, že tady skutečně začínají Sudety – stoupání na Honský špičák po úzkém trailu plném kořenů, jsem ještě pln síly vydupal v sedle. Ovšem na sjezd, který následoval po pár set metrech, jsem ochotně slezl z kola a už jsem vedl kolo vedle sebe (aspoň se bylo o co opřít…). Druhá polovina sjezdu se zdála už sjízdná, takže jsem stejně jako kolega spolubojovník nasedl a pokusil se sjet, to však nebyl moc dobrý nápad – sice jsem se nezrakvil, ale neměl jsem k tomu daleko a teď s odstupem řadím tuto část jako nejnebezpečnější a zároveň jako místo, kde jsem měl nejvíc namále (už bylo hodně rozryto – hlína, šutry, vše docela mokrý…). Po příjezdu dolů na občerstvovačku Amerika (47. km) u Křinic, jsem slezl z kola a poprvé jsem lehce zavrávoral. Opět kalíšek koly, k tomu jedna kobliha a půlka banánu. Z občerstvovačky jsem sice odjel na kole, ale poměrně brzy jsem z něj opět slezl, protože jsem měl před sebou skutečně výstavní „stojku“. Velice prudké stoupání k Pánově věži jsem skoro celé hrdinně odtlačil (pohled na okolní tváře spolutlačících mně dodával v jistém slova smyslu uspokojení – trpěli jsme všichni). Na druhou stranu nás po těchto těžce vydřených metrech čekal skutečně krásný výhled do kraje z Broumovských stěn.
David se při náročném stoupání obdivoval nejen přírodním krásám
Cesta pokračovala přejezdem až na jeden z nejnáročnějších sjezdů celého závodu k Václavu. Tento sjezd je skutečná lahůdka – velké šutry, sem tam kořen, spousta písku společně s vysokou koncentrací fotografů mě donutilo opět slézt z kola, za což jsem si vysloužil pohrdavé pohledy obecenstva. Těžce se sbírající bajker o pár metrů níže mě utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí. Několik dalších kilometrů by se dalo shrnout do již stereotypního modelu – vytlačit kolo do kopce a z kopce seběhnout vedle kola. Už na sobě začínám celkem pociťovat prvním větší známky únavy, ale příjezd na čtvrtou občerstvovačku na Slavným (54. km) mě příjemně dobíjí. Kromě obligátní koly, šátečku a rohlíku se salámem jsem tam totiž konečně objevil Pavla, takže od této chvíle jedeme společně a vzájemně si duševně pomáháme. Pro zajímavost jsem kouknul na computer a průměrná rychlost spadla na těchto několika kilometrech zhruba na 15 km/h. Další část cesty mám lehce v mlze, jelo se mně sice celkem dobře, ale tak nějak jsem začínal rezignovat na to, kde to vlastně jsem a kam jedu, spíš jsem neustále sledoval computer, jak ty kilometry vůbec nelezou. V tomto úseku jsme mimo jiné absolvovali další slavný sjezd – Velké zámky, což je stará dlážděná „cesta“ – opět jsem z větší části z bezpečnostních důvodů kolo vedl, pak i Malé zámky, které jsem skoro celé sjel a trochu poodjel Pavlovi. Sjeli jsme se vzápětí na páté občerstvovačce na 63. km u Božanova. Koblížek číslo dvě, doplnění enervitu, krátké seřízení přehazovačky a mohli jsme pokračovat dalším stoupáním okolo Božanovského špičáku na Machovský kříž, pak mám opět temno – nějaké klesání/stoupání v obvyklém tlačícím stylu (začínají trpět chodidla z nezvyklého úhlu při chůzi v nepohodlných tretrách). Probudil jsem se až na 73. km na další občerstvovačce v Machově. Tato byla velmi dobře zásobená – proběhla polívka, další rohlík a salám. Ke zlepšení nálady hrála poblíž nějaká, mně neznámá, bluegrassová kapelka. Přes koberec měřící mezičas (5:30:35) jsme se rozjeli do dalšího kopečku, objeli jsme Bor a po pár kilometrech jsme se dokonce na pár minut podívali do Polska. Krátce po návratu do ČR na nás čekalo na okraji lesa příjemné překvapení – „tajná“ občerstvovačka Závrchy. Tahle zastávka mně přišla velice vhod – začínal jsem na Pavla ztrácet a pozvolna se na mě plížila krize. Z letargie mě probral lok skutečného piva, několik výborných věnečků a kousek banánu (Pavel neodolal bohaté nabídce a dal si kus grilovaného masa obaleného v soli – prevence proti křečím, které ho braly okolo 50-60. km). Po této rajské pauze jsme neochotně nasedli a pokračovali dál vstříc další občerstvovací stanici, která byla po pár kilometrech na 88. km (Vysoká Srbská). Tady jsem si dopřál pouze kelímek enervitu a pokračovali jsme dál.
Jířa v plné polní
Krize, která ve mně rostla od Machova, začínala nabírat na síle a Pavel mně v tomto úseku ujel určitě o několik minut. Naštěstí byl tento úsek maratonu poměrně mírný, tlačil jsem minimálně, cesta vedla z větší části po zpevněných cestách nebo asfaltkách. Příjezd na občerstvovačku na 98. km v Hlavňově, kde na mě už netrpělivě čekal Pavel, jsem oslavil dalším banánem a místní specialitou – výbornými jednohubkami. Zřejmě chvilkovou meditací na lavičce, kdy jsem zíral asi půl minuty na klidnou hladinu rybníka, jsem se dostal zpátky do kondice a na Hvězdu jsem vystoupal (pouze asi dvakrát jsme slezli) poměrně svěží. Následoval veselý sjezd „Schody“, který je i dle oficiálního komentáře k trati lepší sejít. Takže se držíme doporučení a prudší část statečně slejzáme. Dále už jde všechno poměrně hladce – příjezd na hlavní zhruba 500m pod Honským pasem a pak se už pokračuje po krátké trati. Tzn. stoupání na Ostaš, pak sjezd do Dědova, poslední občerstvení, kde jsme se však nezdrželi, protože nás čas tlačil (chtěli jsme být v cíli alespoň do 18:00). Výjezd na Bischofstein byl už trochu v křeči, ale vzájemným hecováním jsme ze sebe vyždímali zbytky sil a ve sjezdu do Teplic jsme (dokonce!) předjeli i jednu příslušnici něžného pohlaví. V cíli nás přivítal Davidův bujarý řev a Jirkova pravice (sebral ho jezdec na motorovém oři cca 30 km od konce). Pokud to mám krátce shrnout, tak už teď – zhruba 24hod po dojetí se těším na další ročník. Z pořadatelského hlediska nemám výtek, ale hlavně má závod skvělou atmosféru, v okolí tratě dost lidí fandí a žene vás, takže to potom v cíli ani nebolí a spíš jsem si užíval příjemných pocitů – s Pavlem jsme tenhle závod v posledním stoupání z Dědova nazvali řidičákem na mtb. Takže od této chvíle můžeme začít skutečně jezdit na kole a za rok to dáme znovu a třeba i v lepším čase.
- výsledky 120km trati v pdf
sesmolil qbic
Žádné komentáře:
Okomentovat