Stránky

neděle 13. září 2020

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Jirky Palečka

 Sudety 2020, aneb jak jsem deset hodin umíral.
 
 

 
Mít kamarády má spoustu různých výhod. Můžete s nima jít na pivo, pokecat o čemkoliv, (když Vás pustěj ke slovu), nebo si zocelit vlastní morál, pokusit se o sebezničení….


Jednoho takovýho mám. Normální chlapík, školník, jen občas mívá spoustu naprosto dementních nápadů. Ten poslední vyřkl jednou takhle na jaře na vyjížďce…. Prej, než mi bude padesát, chtěl bych jet „dlouhý Sudety“ a hledám magora co to pojede se mnou. Ty vole, proč s ním tenkrát nejel na tu jarní  vyjížďku  někdo jinej. A já, v dobrém rozmaru a přátelské náladě řekl že jako proč ne, bude to sranda…


První zchlazení přišlo, když jsem si někde na webu Redpointu přečetl, že prý nejtěžší MTB maraton v ČR. No tak snad to ujely i horší lemry než jsem já….  Pak příšlo pár rozhovorů s lidma co se to pokoušeli jet, a už se to přestávalo jevit růžově…. No co, třeba bude chcát a nepojedem…..
Týden před závodem byla ale předpověď počasí, svině jedna, víc než optimistická, a mě začalo bejt jasný že z tohohle se nejspíš bez zánětu slepýho střeva prostě nevyvlíknu…


A je tu den D. Budík na 4:40, vstát, zabalit, narvat kolo do auta a hurá do DKNL. V šest naložit toho šmejda co to celý spískal a jedeme do Teplic n. M. Po příjezdu  u prezence pan kolega zjistil, že se omylem registroval na šedesátku s holkama, ale neztratil tvář ani smysl pro humor a obratem se přeregistroval na 113 km. Startovní číslo 511 a 512….hmm, snad to nebude i umístění..


Start, prvních 25 km k první občerstvovačce víceméně po asfaltu a po poli, v klidu, ve svižném polozávodním tempu, a dokonce jsem i občas něco předjel.  Pan 511 dorazil na první občerstvení asi 4 minuty za mnou, vynadal mi do debilů a přátelská nálada byla opět v plné síle.


Pokračovali jsme na první kontrolu na km 30, další zastávka na občerstvení  na cca 40 km. Tam to začalo vypadat zajímavě. Jeden frajer přifrčel, dal si ionťák, banán, retko, ferneta…. Tak to jako vole snad neeee??? My pokračovali dál, borec dokouřil, nejspíš tam dal ještě jeden fernet a jel nás s relaxovaným výrazem předjet v tom nejhnusnějším kopci.  Přesně v tom, kde jsem dostal brutální křeče do stehen. Fernetista překvapil, přibrzdil, dal mi ampuli magnesia a valil dál..
Já v mezičase plakal, sliboval školníkovi střídavě krutou pomstu a odstoupení od závodu, a nadával.…


Trasa nakonec vedla přes snad všechny vrcholy teplicko-adršpašskýho světa. Jak se člověk pracně vydrápal nahoru ve stylu Janko Tlačiče, hned se to zase zlomilo dolů ve stylu Posery Nosiče. Některý sjezdový sekce fakt jako hlavou dolů. Nejlepší hit dne byl úvoz na km asi 75, klasickel potlamák. No pak sjezd z Hvězdy. Tyvolekurvadoprdele, jak tohle může někdo jet a nezabít se? No ale žádnej provizorní krchov pod kopcem nebyl, tak se ukázalo že to asi jde..
Perlička k osvěžení na km cca 80, opticky přátelský brod o hloubce pouhopouhých, symbolicky  cca 80 centimetrů. Už tak těžký nohy ztěžkly ještě každá tak o půl kila. Musím říct, že savost kaloňožek je obdivuhodná…
Poslední sekce od občerstvovačky na km 103 začínala nápisem na asfaltu „poslední kopeček“. Posledních 5 kilometrů totální beznaděje, vyčerpání, agónie. Pravda, pak už to bylo skoro po rovině a občas i malinko z kopce, do údolí, do města, do cíle, doprdele to je mi smutno…. Školník si moc přál nedojet poslední, a jelikož jsme si nebyli úplně jistý že za náma ještě někdo jede, pustil jsem ho v cíli před sebe aby případně nebrečel… :-D
Ještě před cílem z něj vypadla kacířská myšlenka, kterou jsem přičítal nedostatku kyslíku a vyčerpání… Prej jestli tam ještě někde nezkusíme namotat pade abychom dali tu stošedesátku co jsme plánovali na silničkách… Šly na mě mdloby…:-D


Následovala večeře ve školní jídelně, převlíkačka, kola do auta a hurá domů.
To co následovalo mě ale málem zabilo víc než celej závod předtím. Ten idiot začal plánovat další akce. Hesla: Drásal, Ultrasudety, a ještě pár dalších zmatených výkřiků… Měl jsem pocit že budu muset zastavit a vykopnout ho někde na mezi aby se uklidnil..


Konec příběhu už byl víceméně standardní, Hrnec vystoupil, půjčil mi svoje tepláky a s holou prdelí odkráčel do svého budoáru…
A slovo nakonec? Už nikdy víc!!! Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy…..

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Pavla Hrnečeka

Jak jsme jeli na výlet do pekla

 Rallye Sudety 2020

 

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.


Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole a ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?


No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívá si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod strážnou horu, kde se trasy rozdělují a mi odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo kde jsem si řekl že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu! 


Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech zkončil a nastává survival!


Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova hora! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů! 


Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval, pamatuju si jen že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu…..a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo!
Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!


Opatrně, opakuju opatrně jsme ho slanili a pokračovaly po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendární to sjezd. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde jen jonťák a opět loukou na silnici vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105 kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů. Chlapci co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš, i Jirka se naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů!
Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmi! A ty jsou, Dojeli jsme a přežili jsme!

neděle 21. června 2020

Klínovec 2020 pohledem Milana



Klínovec 2020

 
Jako obvykle nejprve padne návrh, pak se obecně komunikuje, aby výsledkem bylo všeobecný hlasování o termínu, kterej stejně nevyhovuje všem a proto oznámím kdy to bude a basta. Bude to 4 až 7.6.2020 a pojedeme na Klínovec.
Od ledna se postupně hlásili Neři z celýho okolí a já objednal ubytování na Chatě Barborka v Loučný pod Klínovcem. Dlouhou dobu to vypadalo, že nás bude v chatě maximálně 10. Ale zasáhla prozřetelnost a s ní „pandémie“ Covid-19, hrozící úplným zrušením celýho podniku. Naštěstí se na konci dubna začalo tzv. rozvolňování, který na konci května bylo skoro rozvolněný. Shromažďování i cestování bylo zase možný a co víc, přihlášenejch bylo už 19 negrů a na zálohách vybráno po 7 stovkách od každýho. V zajednaným termínu všichni vyrážíme, ačkoliv hlášení počasí není kdoví jak příznivý. Ve čtvrtek ráno nabírám Tomáše a vyrážíme v ústrety uzavírkám. Cesta probíhala celkem klidně, až na jedno nedání přednosti v jízdě vozidlu Tatra 815, jedoucí po kruháči v Pace. Před Lounama se konečně dostáváme do kolony, kde dobrou 1/2hodinu poskakujeme v koloně u „drive-in“ Slaný Lotouš, nakonec se přeci jen fronta aut pohnula a pokračujeme v cestě. Z Postoloprt si Fordík prďánkoval 130tkou po Dé sedmičce až za Chomutov.  Pak už jen několik zatočení volantem přes Křímov, Výsluní, Kovářská a jsme v Háji. Na místě už jsou hordy negerských bajkerů, chystajících se, nebo vyjetých na Klínovec. Po přivítání okamžitě odhazujeme bagáž na pokoj, převlíkáme se a vyrážíme do mlžnýho oparu. Asfalt mlaská pod koly, pot se řine z pod helmy, stoupání od základny U Barborky končí až na vrcholu Klínovce 1244metrů nad baltickou Úpou. Tady se potkáváme s dalšíma Kaloňgrama tečkovanýma, vedených Lukášem mající za sebou několik trailů. Mrholení ustává, ledovej vítr funí dál. Nečekáme až příjde ažúro k nám, ale spouštíme se Azurem sami. Lehce vlhkej Flow Azur na začátek, je pohodovej. Po deseti kilákách pohodovýho trailovaní stojíme u spodní stanice lanovky, kde si většina kupuje 100bodů za 1120kaček, což vystačí na závratných 10 jízd. Na nic nečekáme a necháváme se vytáhnout zase k vrcholu. Jako druhou jízdu jedeme Rubín. Tady si do sedla moc nesedneme, ale není to zase tak těžký. Občas musíme skočit loužičku a bahínko, ale nic velkýho. 8kilometrů krásnýho pumpování, klopení a lehkýho drncání s jedním příjemným dropikem. Do třetice dáváme znova Rubín. U dolní stanice lanovky začíná kapat. Než nás lanovka vyvezla na vrchol, kape ještě víc. Nahoře si bereme větrovky, ale než bys řekl švec, leje, jako když tě do vody hodí. Na nic nečekáme a stejkáme spolu s vodou pod kopec k základně. Voda přede mnou, voda za mnou, voda všude, ano i tam. Liják nepřestává, dokud nestojíme zpátky u Barborky. Bajky dáváme do vedlejšího baráku a čvachty, čvacht se mastíme svlíknout, vykoupat a usušit. Mokrý hadry rozvěšujeme na všechny dostupný radiátory. Soustředíme se ve společenský místnosti sousedící s kuchyňkou, do který Hrnec umístil výčep s Krákorou. Stále přijížděj noví účastníci a po setmění doráží poslední 19tý Kaloň. Zřejmě je to rekordní účast. Zábava se pomalu rozjíždí. Nejprve gratulace a dárek Hrncovi k nadcházejícím „18tinám“, pak pozvání k oslavě mých posledních 50tin (po kolikátý už). Jeden Jameson pro X kaloňů je jako nic.

 

Abysme byli ráno čilí, jdeme spát poměrně brzy. Prognóza počasí je pěkně na levačku. Venku už konečně neleje, ale jen prší. Ráno moudřejší večera. Probouzím se několikrát, ale definitívně v šest. Vylejzám a jdu si do kuchyně udělat snídani. O něco později přichází Schwab, šuká po seknici, aby v zápětí objevil reprák a pustil všem co ještě bucaj příjemnou hudbu do ouška. Preußens Gloria, Norimberký projev AH a různý příšernosti z Ein Kessel Buntes. Několik negrů ho proklelo do desátýho kolene, ale kopřivu mráz nespálí, naopak ho to vyprovokovalo k nacházení dalších bizárů německý prdkultůry. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Kdo mohl, provedl snídani, uvařil ranní hygienu a hned jak oschly oči, páč silnice zůstala vlhká, tak o ½ desátý vyrážíme opět na Klínovec. Znova 8kiláků do kopce, aby se roztáhly hrudní košíčky a na zahřátí Azur. Pak se trháme a různý skupinky si jedou to svý. Druhou jízdu dávám Rubín. Dneska jsou tratě o poznání víc suchý, ač do rána 6ti pršelo. Vítr ve vrcholový partii je vysušil, takže i čas je lepší. U spodní stanice lanovky si dáváme bramboračku (spíš teda pepřolačku), hembrgry, langoše a pivka. Provádíme focení s 4×4 Vitarou. Znova se necháme vytáhnout na vrchol, kde mě tak ňák ukecali, abych s níma jel černýho Barona, že prej je to naprosto bóží! Spouštím se ze startovní lavice a je takovej protivichr, že musím šlapat i z kopce. Karel Gott mit uns! Do pr.., himl, hrkhrk, proč si sakra ubližuju. Jedna lavice střídá druhou, klopky držej, ale rockgarden je na můj RockMachine moc. Svět i život se mi míhá před očima. Utrpení střídá paniku a ta se v době války zakazuje.! V dolní části černý lajny už dělám samovolně backflip, leftflip a taky delfín Filip o dýlce a vejšce skoků nemluvě …–…/…–…/…–…/. To si zaslouží další polívku tentokráte pro změnu pepřovo-zelnou. Kuchař je zřejmě fanda do piperinu a kuličkama nešetřil. Na jednu polívku jich odhadem použil 50sát. Silnej pepřovej odvar nám dodal sílu a po zdolání cesty lanovkou nahoru se někteří úplně zbláznili a jmenovitě Hrnec, Tomáš, David řečený Sandál, Vlasta, Zdenda a možná ještě ňákej magor se vydali na Downhill. Otřesen předchozím flipováním, jedu 2x za sebou Azur. Po „Černý Vdově“ mi příjde, že ten modrej trejl vůbec nejede, tak ani nebrzdím a když, tak abych vyzkoušel, že jsou brzdy přítomny. Poslední dvě jízdy dávám Rubín. Ten už pěkně oschl, takže ve svižným tempu dolu, ať to lítá, jedu jeden rekord za druhým. 70Bodů je pryč. Když stojíme na vrcholu Klínovce, začíná zase kapat, až pršet. Házíme permice do automatu, oblíkáme šustky a sjezdovkou se spouštíme na opačnou stranu k základně. Vydatně prší a na sjezdovce nám hrozí držkopád, ale nikdo sebou nefláknul. Někde uprostřed sjezdovky najíždíme na cyklostezku „Traverz“ a traverzujeme přes Pytláckou rokli,

 
kolem Meluzíny k Háji, kde po 90ti kilákách sesedáme. Na základně provádíme očistu a jdeme si udělat večeři. Tuším, že Jirkové maj kurz vařeření v polních podmínkách, teda minimálně dva z celkově čtyř zúčasněných, konkrétně Palec a Póňa. Jeden vytvořil úžasný brambory na cibulce, slanině s žampióny a druhej, údajně neodolatelný knedlíky s vajíčkem. Ouplný lukulský hody. Po véče se opět rozjíždí zábava, plná šachů a pokeru o zlatýho Bovýska, což je BIO jablečnej mošt, kterej dovezl Hrnec v nebývalým množství. V mezidobí her a hovorů o všem možným dáváme koksáky, anýbž rum s rozkousaným kafem a cukrem. Už bez mojí účasti dochází oba rumy a všechny Bovýsky vyhrává Hrnec k čemuž mu dodatečně gratuluju, stejně jako k jeho átinám. Vítr funí potemnělou krajinou, naráží do oken spolu s deštěm. Ráno vstávám neobvykle pozdě, až v 6:45. Když přicházím do společenky, Schwábik už udělá speciální očistu místnosti po večerních hrách. Snídaně, v jejímž průběhu nachází Schwáb reprák a znova všechny sere pouštěním pruskýho pochodu vítězství a emotivním projevem Ády z FridrichStadpalastu. Venku je o poznání stejně, jako každý ráno. Mrholí a Klínovec je ve šlehačce ze sraček. Po všech možných očistách a snídaních se dělíme na ty, co jedou bajkovat a ty, co jedou gumokoly na vejlet, případně domů bez rozloučení. Vlasta s kapitánem „Sandálem“ Davidem jedou do Jáchymova, navštívit muzea. Další jedou do Přebuze a pěšky na Rolavu k opuštěnýmu válečnýmu cínovýmu dolu Sauersack. My, tvrdý jádro Negrů, nasedáme na bajky a vyrážíme za Ježíškem. Mrholení se v tisíci metrech u sjezdovky Loučná mění na šlehačku a ve vrcholovým klínoveckým sedle se přidává lijavec, doprovázející nás až do Bóžího Daru. Zastavujeme u Pivovar Červený vlk. Opíráme bajky o zábradlí a vcucáváme se dovnitř. Mezi hógofógo klientama se vyjímáme. Od vrchního dostáváme plagáty s postupem výroby píva a ceník výtvorů, včetně jídeláku. Nabídka piv obsahuje: Červený vlk 13tka, Božídarský jelen 12tka, Bílý hranostaj 11tka, Nachmelený jezevec 14tka a Lehký střízlík 9tka. Protože je kolem poledne. Dáváme si i oběd. Venku se časí, tak se po několika pivkách a závěrečných vdolkách pakujeme. Od vrchního dostáváme tip na okruh okolo zdejších „darů“. Ponejprv navštěvujeme „Jéžíškův Postamt“, odkud otcové posílají domů dětem pozdravy a tím je utvrdily ve lži, že dárky nosí Ježíšek, ačkoliv by to mělo bejt obráceně a děti by měli nosit dárky Ježíškovi! Ale to sem nepatří. Po splnění pochybný povinnosti, odjíždíme po ježíškově cestě k Ryžovně dalšímu pivovaru. Cestou potkáváme uprostřed lesa Občerstvení Krmelec, kde si dávaj milovníci klobás z DDR Kozlíka. Po občerstvení jedeme oklikou na Myslivny, kde začíná už po několikátý kapat, aby před Ryžovnou znova lilo jako z konve. Zanecháváme šemíky na bidlech před budovou a lezeme do patra, kde je hospoda. Je tu plno, ale nacházíme práznej stůl i židle. Umisťujeme stůl do volnýho prostoru, sedáme si a objednáváme pivka. Vaří: „12tku Boží Dar, 13tku Rapl a 8mičku Školák. Máme trošku hlad, tak si objednáváme i malý občerstvení. Někteří polívku, jiní trhaný vepřový s hranoly a jeden dokonce křenovku s knedlem. Zdá se, že je to tady tak trochu čekárna, ale to je mejlka, maj tady jen bludnej kořen zapomnění. Stalo se, že ti co přišli dlouho po nás, dostali naši objednávku. Po urgaci obj, některým přeci jenom něco donesli, ale na některý se nedostalo. Jedna polívka a taky křenová máčka došla. Několik hlasitých urážek na adresu podniku to sice nezpravilo, avšak uspíšilo náš odjezd. Venku nás znova polejvá deštík. Jedeme kolem Bludný, odbočujeme Pod Bérem, kde se zničehožnic zjevuje u Červený jámy „Hobití“ občerstvovna. Tady se hladem umoření negři mohli zadostiučinit pozřením párku v rohlíku. Pohybujeme se pořád v kilometrový vejšce, takže žádný extra stoupáky až na výjezd k bejvalým dolům na kopci U Maurícia. Přestalo deštit, uklízím bundu a začínáme se vracet přes Slatiny a Božídarskej Špičák na Boží Dar, kde se potkáváme s Lukášem pokuřujícím před jednou z hospod. My opět zalejzáme k Červenýmu Vlkovi na jedno. Připozdívá se a tak nasedáme a jedeme k základně. Na kruháči míříme směr KárlMarxŠtadt. Míjíme opuštěnou celnici a pouštíme se z kopce do Oberwízentálu. Projíždíme centrem a v nejnižším místě přejíždíme hranici do Loučný. Dva kiláky do kopce a poslední dva na základnu. Sprcha, večeře, volná zábava. Sud je najednou práznej, takže pivaři berou útokem basu lahváčů. Sedím u čaje, pozoruju cvrkot a gemblícího Lukáše. Někteří rozjíždí pařbu snů. Nezvládám svý oči, tak jdu spát. Uprostřed noci někdy v 1/2druhý mě budí hlučící dav čtyř negrů. Jdu je vypnout a kupodivu jediným stlačením vypínače světla je usínám. Ráno je kalný ale Lukáš naštěstí schovává reprák, takže jej Šwábik nemůže spustit. Kolem devátý už je balení v plným proudu. Vylejzaj poslední sedmispáči, ale na






jejich obličejích jsou pomačkaný polozelený gzichty. Není jim to nic platný, musej se taky pakovat. Po zaplacení elektriky odjíždíme Tomášem domů. U benzínky v Mělníce zjišťuju, že mi nesvítí pravý světlo a tak měníme H4řku, aby nás náhodou čerti nevyhmátli. Zbytek cesty už by v pohodě. Tak zas v září na jiných trejlech.

Fotky uloupený na vodsapu + ňáký moje tady.
Stejný bajkování pohledem Hrnce.

Sdíleno z http://www.slim2009.cz/?page_id=4525
Sepsal: Milan Valenta 

pátek 19. června 2020

Klínovec 2020 pohledem Hrnce


Na smrky je kůrovec,
na koronu Klínovec.

Covidem 19 ohrožený Klínovec 2020 se ve finále uskutečnil a co je důležité, povedl se! Tak jsem to viděl já, i když už „jsem starý, velmi starý a cítím se takový řídký, jako protažený, jako máslo namazané na příliš velký krajíc chleba“.
4. června se Kaloni v rekordní sestavě 19-ti kusů rozjeli na Klínovec. Sice nám úplně nepřálo počasí, ale měli jsme poprvé lanovku! To jistě starší a tlustí ocenili.
Jelo se několika vozy, ale já, Zdenánek, nová akvizice Fána a Jirka Paleček jsme se ve čtvrtek ráno nalodili do nového TÝMOVÉHO vozu značky Fiat, o němž si chudák Paleček (nevím proč?) myslí že je jeho. Cesta přes půl republiky proběhla naprosto pohodově a po obědě jsme dorazili do ubytovacího zařízení Barborka vLoučné pod Klínovcem. Hned vedle obce Háj, kde jsme se ocitnout určitě nikdo nechtěl! 

 
Není čas ztrácet čas, počasí jakž takž a tak vzhůru dolů. Sedmi kilometrové stoupání na začátek trailů nás krásně rozehřálo a naladilo na ostré sjezdy, klopenky, skoky a dropy. U vjezdu na Azur potkáváme déšť a Lukáše s jeho skupinkou bratranců, švagrů, kamarádů a co já vím koho ještě? Je čas vyrazit! Začínáme Azurem, modrý a nejlehčí trail. Dlouhý (10km), ale nudný a tak jsem ho já osobně jel jen jednou. Pod kopcem kupujeme permanentku a hurá sedačkou hore. Hurá na Rubín. Kratší, ale červený a tudíž těžší a hravější a rychlejší trail. Vše bylo tak krásné dokud mě sprostě nepředjel kapitán Sandál s tím že ho brzdím! Jsem asi už starej, nevadí, budu si užívat své nové kolo kterému jsem dal přezdívku dr.Grünstein! Prostě je to zběsilá bestie která mě čtrnáct dní před Klínovcem shodila a pošramotila žebra, ale brufen je kamarád a proto jsem se kamarádil. Já si vlastně léky zapomněl doma a taky mi Zdenánek něco, co nemělo tvar brufenu, ale viagry, ovšem v barvě bílé nabídnul! Mohl jsem tušit že to bude ocumlaná erektivní tableta a tak jsem jezdil na bolavá žebra, ale s ukázkovou erekcí!
Začíná pršet a tak pro dnešek končíme a razíme domů. 500 metrů a začíná poctivě chcát. Sjezd v proudech vody z hora i ze zdola dorážíme na Barborku a hurá do sprchy. Když vyleze Zdenánek a říká že neteče teplá, chci brečet! Je to vůl, zapomněl si odpustit a počkat na teplo! Já už jsem v pohodě, nespěchal jsem a užívám horkého vodopádu. Po půl hodině doráží Fána, že nás z kopce nestíhal a zabloudil. No do kopce jsme ho zase nestíhali mi!
Teplé radiátory obložíme mokrýma hadrama a kocháme se příjezdem dalších a dalších negrů. Sjíždějí se jak šváby na pivo a tak je čas narazit Krkonoše. Mám totiž v neděli narozeniny a tak jsem musel kamarády pohostit sudem. Večer se obešel bez jakýchkoli problémů (jen pivo trochu pěnilo) a tak jdeme spát a uvidíme jaké počasí si na nás Krušné Hory přichystají na druhý den.


Pátek je nečekaně polojasný a tak hurá do druhého dne. Jenže jsme dojeli jen na křižovatku Boží Dar / Klínovec a prší. Je nám krušně, ale dáme to. Rubín sjedeme v mlze a mrholení. Dole u lanovky je zase oblačno a i slunce vykouklo a tak je jasné že počasí bude nevyzpytatelné!
Někdo pronesl že opatrně zkusíme Barona a tak jedem. Je to černý trail a tak jedeme opatrně. Po prvním dokončení zjišťujeme, že je to úžasný trail se vším co má mít. Neuvěřitelnou rychlostí sjíždíme dolů, skáčeme lavice, přeletíme rock garden, na dropech backflip! Prostě trail letíme jak netapíři. Ať si někdo zkusí říkat, že jsme jeli pomalu, neskákali a nedávali dropy v plné palbě! Se zlou se potáže! A zase lanovkou nahoru. Výhledy jsou krásné. Pod námi downhillová lajna, Švábach, Ponko a Horejs u stánku s pivem a rumem, další kaloni vjíždějící znovu a znovu na traily a i to počasí se umoudřilo.
Pojedeme DH? Řekl někdo. Blbej nápad, ale jedeme! Začátek super, jeden skok kam by se vešla Tatra V3S jsme objeli, jeden drop slanili a pak už paráda. Až na rozcestí! Tam jsme se prostě posrali strachy. Já tedy stoprocentně. Koukám na pokračování které zlehka začíná schodama do pekla a pokračuje něčím nepopsatelným! Odjíždíme zbaběle po pašerácké cestě a bavíme se o tom, že být zdraví, mít sjezdová kola, být mladší a lepší počasí, tak to samozřejmě dáme taky! Tomáš a Vlasta jsou ale úchyláci a tak to dali komplet a tudíž klobou dolů!!!


Pátek jsme projezdili naprosto v pohodě a končili na 75-ti km! Na Barborku jsem já a Palečků Jirka dojeli za pět minut déšť a autem se vypravili do Vejmrd, tedy Vejprt na zaslouženou večeři a návštěvu vietnamské večerky. Jirka vaří, nebo peče či smaží (já tomu nerozumím) vajíčka s knedlíkem a posilněni se vrháme na poker o bovýsky. Krutá hra! Prohrávám první, nmám poker face! Jdeme spát, zítra má být nevlídno.


Sobota. Jak krásné je když do pekelného smradu z prdů které umí jenom pivo krakonoš se začne linout vůně smažených vajíček od šéfkuchaře Palečka!
I když od rána mrholí a je zataženo a je kosa jak na horách, nás to neodradí a valíme na výlety po okolí. Třeba do okolí městečka Přebuz v Krušných horách. Tam kromě nádherné horské přírody najdeme pozůstatky bývalých cínových dolů a zpracovatelských závodů z druhé světové války. Známe z televize, třeba ze seriálu Rapl. Davida Švába třeba překvapil po lese kráčející potápěč asi stejně tak jako nás překvapují jeho budíčky. Tentokrát projevy strýčka Adolfa a líbivé pochodové melodie píšťal a bubínků! Kpt. Sandál a DH Vlasta zase vyrazili do Jáchymova a okolí. Já a moji druhové sedáme na kola. Jsme drsní! Cesta na Boží Dar za Ježíškem začíná zimou a vodou, ale po návštěvě Červeného Vlka se mění v celkem slunečný den se zastávkama na pivo. Třeba v jeskyni na Ježíškově cestě, v hobitím domečku u Červené Jámy, nebo třeba v příšerném mini pivovaru Rýžovna! Cestu zpátky si pro jistotu zpestříme ještě jednou zastávkou u Vlka a přes reich do Barborky.
Odpoledne dochází sud a tak David vytahuje kartony lahváčů a sedí se zase do rána. No co, spát budeme až budeme staří!

Neděle, jedeme domů. Někdo uklízí, někdo ještě spí, někdo chce mermomocí ještě na kolo. Každopádně naše týmové vozidlo (ještě potřebujeme klubovnu) vyráží domů.
Jako vždy se akce opět povedla, jinak to asi neumíme!

Fotky z Klinovce
Sepsal: Hrneček

PS: jestli jsem na něco zapomněl tak si to nepamatuju, nebo se to nestalo :)

neděle 10. května 2020

K Bufetu na rozcestí 2020

Tomáš si svépomocí zkompletoval z vyřazenýho, léty zašlýho malocipédu,velocišlap zn. Favorit. Ojetý díly nahradil

  
novými a zvolal: „JE TO PECKA!“ Nebo tak něják. Jakmile najel s Favoušem dotatečnej počet ověřovacích kiláků, tuším že 36, naplánoval „ride to the Buffet.“ Ani jsem netušil, že mezi Negry jsou „underground razors“, čili utajení žiletkáři. Návrhy na takovou jízdu mě nechali chladným. Při představě jak plápolám někde kilometry vzadu, sotva popadajíc dech a ještě k tomu fůra kiláků do kopce, to není nic pro mě. Jenže jakejsi červ začal hlodat, hlodavec jeden. Ve čtvrtek, po ukončení rachoty v Kolbence vyrážím přes včelín, kolem Janskýho vrchu, skrz Bernartice, Lampertice, Žacl k Rýchorskýmu kříži. U Bílýho kříže, při jedný z mnoha zastávek, zjišťuju vakl u vahadla bajku. Tak už se to zase po dvou letech se.. . To by mohlo bejt nejen po ptákách, ale i po Klínovci v červnu! Snad nebude tak zle?! U Rýchrskýho kříže mám 25km, to k Bufetu to bude 40. Zapoměň na to! A hlodavec hlodá a zadní stavba se kviklá! Doma po sjetí z Horních Albeřic a celkem 40ti kilákách, objednávám sadu náhradních futer a čep. Hlodavec vodní, čili želva, hlodá a hlodá! V pátek dělám oddělky, chytám roj včel a hlodavec hlodá. Večer po usazení roje je dohlodáno. Horší to bejt nemůže, jednu vyjížďku to ještě vydrží a výkonově-rychlostní hendikep překonám tak, že vyrazím už v 8:00 a né až 9:45 s hlavní skupinou. Někde v Lánově budu mít hodinu a půl k nabrání sil pro stoupání k vrcholu, zatím co ostatní pojedou bez zastávky a budou načnutý. Cesta do Rudníku ubíhá neb je z kopce. Do Fořtu to stoupá zvolna a je i čas se kochat, třeba sbírkou emerickejch kár, pod širým nebem, nebo nákladní lanovkou.  V 9:30 sedím na zastávce v Horním Lánově a posílám zprávu Tomovi, že taky jedu a že už na ně čekám. V 11:00 jsou u mě i s grupou ode Dvora. Společný foto a jedeme. Ani to netrvalo dlouho a sou fprfrrrr. Plápolám. Oni snad žerou loveckej salám na štorc! Kde berou tu sílu v haksnách? Štěstí, že zastavujou tu pro vodu, tu u lomu pod Hříběcíma boudama. Za Hříběcíma se mi ztrácí všichni v dáli. Kručení v břiše, prdel na hadry, nohy netáhnou, leje země z vola. Sesedám, vytahuju sušenku, nabírám sílu k dalšímu stoupání. Kolem projíždí několik bajkerských zoufalců, který vypadaj stejně zoufale jako já. Naskakuju na bajk a držím se jich jako klíště, ale radši z v povzdálí. Nakonec někam odbočujou, tak zůstávám zase sám a můžu ještě párkrát zastavit, než se vyškrábu až k Bufetu. Když se tam konečně dostávám, mají ostatní dojedeno a popíjej pivko. Upadám vedle nich, vytahuju chleba, čorízo a termosku s čajem. S díky odmítám nabízený pivo. Už tak mi nohy netáhnou a po pívu by byl úplnej konec. Je tady živo. Od Výrovky prouděj davy a utvářej u okýnka bufáče nekonečnou frontu. Ještě že mám vlatní proviant, takže se nemusím tlačit v tlačenici. Někdy kolem druhý jedeme za divem Krkonoš. Za opravdovým sněhem ze sněhu a ledu. Jak jinak než zase do kopce. Sníh se ukázal dřív než by bylo zdrávo. Hned za Bufáčem a klečí se nahromadil bílý, mokrý a ledový sajrajt na cestě. Žiletkáři berou trubky na rameno a frfekaj se vpřed. Tlačím a klopejtám taky. Ten sajrajt je mokrej, lepí se jako bláto a leze do bot. Až těsně u Výrovky to nadělení končí. Konečně! Zase kopec! Pomalu se suneme vzhůru k závěji, kde děláme společný foto a pak ještě
   

kousek vzhůru, až ke kapličcepod Luční horou. Dál ni krok! Po rozhlídnutí se otáčíme a jedeme zpátky k Výrovce, kde si dáváme pivka. Pak už nekompromisně a rychle z kopce do Pece. Nahoru to bylo několik hodin, ale dólu to byl fičák. Konečně jedu první, avšak dole v Peci se řadím znova na chvost pelotonu, aby už mi zase po pár tempech zmizeli v dáli. Ať kmitám haksnama jak chci, nestíhám. Zastavujeme až u Hostince na kopečku. Na tabuli maj psanou gulášovku tak si ji skoro všichni dáváme a někteří i pivko. Po zaplacení nasedáme a že prej jedeme do Buků na zmrzku. Netrvá to ani chvíli a zase mi mizej z dohledu. U stánku se zmrzlinou je rušno, stejně jako nahoře u Výrovky. Já si nic nedávám a tak pozoruju ostatní, jak to maj vylízaný a vysrknutý. Pro mě je to domů už jen 4kiláky, to kluci z DK maj před sebou ještě dobrejch 20 a něco kiláků. Zbytek se do Trutnova něják dokodrcá. Loučíme se v Horňáku u kostela. Ještě jedu zalejt zeleninu na zahrádku, ale pak už domů políbit manželku slanou hubou, svlínout se, skočit do vany, povečeřet a udělat Vlašskej salát na zejtřejší oběd. To sme si zase užili kolaření. Tak a to je fšechno.

Fotky od všech účastníků jsou tady.

Inzerát: Koupím haksny a plíce zn.: Málo jetý

Sdíleno z http://www.slim2009.cz/?page_id=4471
Sepsal: Milan Valenta

Na žiletkách skoro až na Luční

Pár dojmů ze sobotní vysokohorské mučírny

Před startem jsem váhal, jestli mám opravdu nafoukat jen třeba 6 či méně atmosfér, jak při loňském přenosu z TdF radili pánové Benčík s Kozubkem. Ale uznejte sami, co jsou to za odborníci, vždyť jen párkrát vyhráli mistrovství republiky. Takže jsem se moudře poradil s Bikeforem a nabombil to na 8 atmosfér. Poprvé a nikoliv naposled jsem toho hořce zalitoval hned na kostkách na přehradě.

Nad tou jsem měl sraz s Davem, který odvážně osedlal ocelového oře se širšími pneumatikami. Byli jsme domluvení, že pojedeme na pohodu, a právě proto jsme byli na místě srazu s trutnovskými jen o půl hodiny dříve.

Hned v Rudníku bylo jasno, když dvojice Borda (karbonový závodní speciál s elektronickým řazením) a Peca (nadčlověk á la Hrneček na horském celopevňáku) ujeli kamsi vpřed a my se dvou ocelových krasavcích a jednom skorozávodním kole pozvolna šinuli za nimi.

V Lánově jsme nabrali posledního do party, přičemž Slim osedlal vskutku podivuhodný stroj s řiditelnou zadní stavbou.

Zprvu mírný a příjemný kopeček po exkluzivním asfaltu postupně nahradily stojky jak prase, vedoucí po šotolině, ideálním to povrchu pro silniční pneu.

Do těch největších stoupání jsem si nemohl pomoci a díky ne zrovna horskému převodu 34/22 (jak pro koho, ale pro mých 94 kg nic moc) jsem se při snaze udržet jakous takous kadenci občas probojoval i před Toma na jeho skvostném Favoritu. Nakonec to ale bylo všude podobné - vepředu dvojice Peca/Borda, pak Tom a nakonec postupně my ostatní. I pěší turistiku jsem vyzkoušel, ne že ne. Přece jenom, když si stoupnete do pedálů a přesto nevyvinete větší rychlost než 7 km/h, tepy brzy překročí únosnou mez a dál to tak nějak nejde.

Mělo to ovšem svoje výhody, např. Na Rozcestí jsem dorazil prakticky přesně v okamžiku, kdy chlapci odebírali u okénka po 25minutovém čekání občerstvení.


Cesta na Výrovku byla moc pěkná, většinu jsem ji absolvoval tzv. "na Verveckena".Vervecken s kolem přes rameno Bylo ale teplo, takže nějaké ty mokré tretry a podobné maličkosti nás netrápily.


Následně jsme jeli za hlavním cílem cesty a sice mohutnou sněhovou stěnou po cestě na Modré sedlo. Hlavně Milan byl moc rád, že jedeme/jdeme až k Památníku obětem hor.



Následovala masivní fotoseance a lehoučký sjezdík do Pece. Průměrné klesání pouhých 11 %. Zde se ukázalo, že moje zkušenosti se silniční cyklistikou jsou velmi slabé a srdce sjezdaře už také není co bývalo, když na mě hoši museli dole čekat odhadem tak 10 minut.

No ale pak přišlo labůžo nabušených skoro-galusek. Mírné klesání po luxusním povrchu až do Mladých Buků s přestávkou v Hostinci Na Kopečku v Horním Maršově. V Bukách si všichni až na mě dali zmrzlinu, já se odměnil téměř půllitovým ledovým kafem, které se nedalo zdolat. Zdolal jsem ho.

Na kraji Trutnova jsme se rozdělili poprvé a my dva s Dejvem jsme zamířili přes Vlčice do Pilníkova a odtud nahoru na Vítěznou. Okolní lesy prcaly jako o závod, místy bylo přes tu nazelenalou mlhu i špatně vidět, pyl mám v očích ještě teď. Já se nakonec odpojil v Kocléřově a přes Hájemství a přehradu dokončil neuvěřitelných více než 100 km.

PS: Jo a když jsem Toma upozorňoval, že je zcela nevhodně vybaven, zdá se, že si to moc k srdci nevzal, tak mu to prosím připomeňte ještě někdo. No považte, vzít si na žiletku volné kraťasy a volný dres, helmu s kšiltem a batůžek, to hraničí s drzostí.

neděle 19. dubna 2020

BajkCovid-20

Velikonoce bez koledy, uvrhly crnčí bajkery v trudomyslnost. Hnedle odpoledne na Velikonoční pondělí se usnesli, že když si o něco koledovat, tak jedině na bajku v sobotu 18týho dubna.

 
Předpověď počasí se postupně vyjasnila, počet zůčastnívších Negrů vystoupal až k číslu 7. Bajkování na tajňačku prostě táhne. Trasa neobydlenou krajinou okolo Trutnova vyvolala vlnu nadšení, obvzvláště u plánovače tras. Aby náhodou nedošlo na setkání s hlídkou VB, bylo zvoleno i tajné místo startu. Ráno se z HK, DK a Třemešný vydávaj Palec, Hrnec, Lukas, Zdenec. Po vlastní ose z DK dorazil Dejf. Z Rokasu přijel Tom a já to vzal z Horňáku od lesa, abych byl na startu první. První překvápko se konalo na hrázi odkaliště, kde se poflakovali různý bajkeři u aut a vůbec kolem dokola. Na místě startu čekám do času T+1, ale nikde nikdo. Místo startu, je tak tajný že se k němu dostal jenom plánovač a Tom. Telefonát od Hrnce je vše říkající:“ Sme někde před tebou!“ Hmm dobrý ale gde? Pošlu Ti souřadnice. Hmm souřadnice – že prej viděj vysílač a vrtule, tak to jsou někde u zadnice. Posílám je k lesu, ač by bylo lepší poslat je k šípku. Příště žádný tajný místa startu, když nemaj páru o práci s mapou! Než si zabalím mobil, od lesa přijíždí Tom. Společně jedeme k chrliči, kde jak doufáme se konečně potkáme. Než dojedeme k ropákům, vrní mi dvakrát mobil v báglu. U chrliče svinstva z elektrárny, stojí Lukas s Dejvem. Zdenec s Hrncem a Palcem jede k bůhví jakýmu lesu. Na správnou cestu je jede vyzvednout Tom. Konečně jsme všichni. Vysvětlujeme si pojem vysílač a převaděč, ale nikam to nevedlo, tak vyrážíme. Asfaltkou stoupáme na její konec, kde se noříme do lesa, abysme se vylouply na Bočkových loukách a přijeli na sjezdovku v Petříkovicích. První zastávka, osvěžení a zase do sedla. Stále stoupáme až pod Jánský vrch. Tady se dělíme. Dejf s Lukasem jedou rovnou ke studánce, zbytek míří na vrchol Jánský vrch 697m/n.m. Po společný vrcholový fotce, jedeme hadrcore sjezd, kámen nekámen, dólů ke studánce. Jedeme tak rychle, že nás předběhl nějákej běhák. Zkoušíme 10ti metrový skoky, ale po 5ti metrech to vzdáváme už proto, že jsme nad studánkou. Listím a prachem sjíždíme k altánu u studánky, kde odpočívají Dejf s Lukasem. Běhák si pádil dál podél státní hranice. Vydejcháváme ty skoky, pijeme zázračnou vodu. Osvěžený nasedáme a prudkosešupem se spouštíme okolo ohrady dólu k posledním barákům Petříkovic. Opět šlapeme do kopce. Po silnici jedeme až za železniční přejezd, kde odbočujeme na lesní cestu. Chvilku stoupáme zprudka, pak už mírnějc, ale vytrvale až k odbočce na zelenou značku. Po táhlým mírným klesání odbočujeme ke Chvalečskýmu vodopádu. Vodopadání je minimální, není voda. Odjíždíme dál k místu zvanýmu Hamry. Před ruinou vodárny odbočujeme doprava a nepoužívanou cestou až cestičkou stoupáme na rozcestí u Slavětína. Dostáváme se na funglnágl novou asfaltku. Tu použijeme až do Slavětína, kde odbočujeme na makadamovou zkratku Slavětín-Bezděkov-Lhota-Trutnov. Stoupáme k pěchotnímu srubu T-S-43 „Pod lesem“. Ještě než se k němu vyškrábeme, dostává Tom i já hlad. Celkem snadno dostává hlad i zbytek Negrů. Parkujeme bajky u ohrady, sundáváme bágly, vyndáváme svoje klobásy, někteří buřty, různých velikostí a tvarů.

  
 
Vytahuju trumf vpodobě lávovýho grilu. Pomocí přiloženýho návodu a s pomocí radilů sestavuju ekogril. Podpaluju brikety a opravdu už za 5minut to jede, tak jak to sliboval návod. Buřty a klobásky se rožnej, někteří si prohlížej bukr zevnitř. My ostatní vedeme velezrádný řeči, kde urážka majestátu je úplná prdlačka. Ani to dlouho netrvá, máme urožníno a zbaštíno. Ti co maj pívo ho použijou na spláchnutí mastnoty. Já to svý zapoměl doma. Gril furt hřeje, tak ho podpalujeme a konáme ekologický dobro. Spalujeme několik odpadků z okolí, a aby nedošlo k požáru spouštíme „Zlatej déšť“. Jenže pomačkaný prostaty toho pustěj víc do gatí než ven. Po požárním cvičení odjíždíme k Řehačce, neboli Jestřebí boudě. Samozřejmě je to do kopce, ale už jenom malounko. Po hřebení a po louce u Paseky přijíždíme k Řehačce. I když není otevřeno z důvodu pandémie, jsou u vchodu basy s pívem a miska na peníze. Bereme si pivka, do misky dáváme peníze a jdeme si sednout do trávy před boudou. Vedeme hovor o tom, jestli jsou Jestřebí hory vejš, než je Lukasova chalupa na Zvičině. Lukas říká, že se podívá po vrstevnici, Zdenánek mu odpovídá, že lepší než vrstevnice je ňáká mladší. Touhle poznámkou uvádí přisedící do stavu řehotu. No, ostatně jsme u Řehačky. Po několika nepublikovatelných hláškách, několika vtipech, který nám servíruje Palec a dvou pivech se balíme, nasedáme a přes vrchol hřebenu jedeme úzkou stezkou o zlom vaz dolu na Německý louky k Markoušovicím. Kolem Hůry přijíždíme k TTčkům, konkrétně k druhý sekci Kozího trailu. Bez zastavení dáváme druhou a třetí sekci kozy. Přes Sedmidomí jedeme na Končiny a za kolejema k Suchovršicím. Kostkovou cestou sjíždíme do údolí a po krytým mostě, přejíždíme na druhej břeh Úpy. Tady Tom navrhuje jet jinou cestou kolem stříbrných dolů. Na odbočce, než Tom našel jestli už odbočujeme, si hafan za plotem začal hrát se

  

Zdenánkem balónkovanou. Prostrčil tenisák pod bránou, Zdenda mu ho hodil a tak furt dokola, až do doby, než jsme odjeli. Za odbočkou se cesta zvedla k nebesům. Po pár mertech slejzám a společně to dělá Lukas i Dejf. Ostatní statečně šlapou až k vrcholu. Když se to narovnalo, ostatní na nás čekaj. Společně jedeme dál nad Rubínovice. Přes Písčiny sjíždíme do Rubínovic k silnici. Po ní jedeme přes Strarej Rokytník k Trutnovu. Tom je doma ale Hrnec, Palec a Zdenec jsou vpředu, takže se s ním nemohli rozloučit. U Housky se odpojuje Dejf, Hrnec a Palec. Jedou přes Dolce a Dubák do Dvora. Poslední tři kusy Lukas, Zdenec a já jedeme kolem Vlčky, Nemocnice k Bazénu. Tady se loučím se Zdenánkem, kterej jede k autu na parkoviště TTček u Lhoty a s Lukasem parkujícím tady u bazénu. Sám mířím do Horňáku, rovnou na zahrádku zalejt salát a ředkvičky. Zjišťuju, že mi chybí kilák do 50sátky, tak objíždím zahrádky, abych to zakulatil. Kluci dali o několik kiláků víc. Dejf 108,70km, Hrnec 73,92km, Palec 66,79km, Lukas 40,79km, Zdenda 40,85km, Tomas 43,60km. No hold dobrej oddíl. Tak zas příště.

Fotky z Covidbajku jsou tady.
Sepsal: Milan "Slim" Valenta
Převzato: http://www.slim2009.cz/