Šerlich 2026

 

Po třech letech se uskutečnil jednodenní cyklosjezd Šerlich-Dvůr Králové nad Labem. O tom že se pojede v sobotu 15.8.2026, se objevila noticka v salvě zpráv na WhatsAppu už v úterý 11týho v 17:08. Ponejprv mě nechala zprávička zcela chladným i přes 30ti stupňový el-ňuňo. Zcela podobně to zapůsobilo i na 28 negrů ze 30ti. Pouze Hrnec se v 18:16 dotázal, kolik negrů už se nahlásilo. V 19:12 dostává od Dejva odpověď: „Jseš první :-).“ V 19:46 školník odpovídá: „No já ještě musím zařídit sobotu, mě odjíždí ráno v 9hodin ubytování,“ a tím jeho účast skončila. Ve čtvrtek po práci, po práci na včelíně a po 5a30ti kilometrech vyjížďky začínám uvažovat o sobotě. Účast nepotvrzuju, třeba to nevyjde, tak ať nedávám planou naději. Ze čtvrtka na pátek se mi spalo mimořádně blbě. Byla to asi jen hodina a tak byl celej pátek úplně na pytel a odpoledne jsem navíc vyjel zcela nesmyslně na eR. Po šopingu jsem upadl do komatu, ze kterýho jsem se těžko probíral. Dvěma hodinama prostě spankovej deficit nevymažeš. I tak jsem se rozhodl, že zejtra pojedu, ale za předpokladu kvalitního vyspání. O půl 10tý se omlouvám eR, beru si prášek na spaní a jdu na kutě. Spánek se nedostavuje, ale chemie je silnější než zasr… staroba.
Ve 4:58, ještě před budíkem vstávám jsa celkem vyspanej. Velmi pomalými pohyby uvádím věci do pohybu. Nasnídat, zabalit, oblíknout, vytáhnout koně před barák, dojet do garáže. Pokouším se éčko dostat do kufru a vono to nejde. Řidítka pitomý! No nic, přední kolo ven! Himl imbus! Musím znova odemknout garáž! Samý zdržení! Konečně je e-bajk vevnitř a začíná stíhačka! Za 30 minut musím stát u lva ve Dvoře Králové. Je 6:10, tak to budou silnice volný. Ó jak se mejlím. Ňáký chcípáci jedou furt 70tkou a nejde je předjet. U Slona je dávám, jedu jako prase 150tkou. Za zatáčkou za Tadeášovýma domkama dojíždím další paka jedoucí 70. Jen co míjím 1.radar, nasazuju 120. Ty hovada zrychlujou ???!!§ Kus před 2.radarem se zařazuju před ně a modlím se jestli mi naměřily 100, nebo jsem stihnul zpomalit na 90. To se uvidí v budoucnu. Za Výšinkou dojíždím další kolonu u semafóru. Podařil se pomalej průjezd, ale až do Kocbeře se ploužíme. Grrrr!!! Jako jedinej odbočuju na Dvůr. Okamžitě šlapu podlahu, takže za minutu 3/4tě stojím na kruháči u lva a sám. Přesně v 6:45 přijíždí David. Po uvítání vyrážíme do Jaroměře ke Kubovi, posledním to účastníku. Dejf jede zvostra a po rovinkách mu sotva na éčku stačím. Naštěstí jsou i kopečky u Stanovic, tak to nebylo tak zlý. Na začátku Jaroměře se přidává Kuba se svým „Elektrik Supercharger Bajkem“ o 1000ci elektrických koní a společně jedeme na autobusák. Na nástupišti je zatím jen jiná trojice bajkerů a tak to i zůstává. V 7:50 přijíždí zpožděnej cyklobus, a to v Jaroměři začíná :-). Pomocník se chápe kol a pomááálu je rovná do vleku. Nastupujeme, kupuju si za hotový jízdenku Jaroměř-Šerlich za 148kaček. Dejf A Kuba platí kartou a maj to za 48ká :-)! No nic to je první část pokuty za praseckou stíhací jízdu :-). Pak už to šlo jako po drátku. Asi takhle: Česká Skalice, řidička má rauchpauzu, pomocník nakládá 10kol. Provodov 2kola bez rauchu, Nováč 2kola + dva tůristi. Bačetín 0kol, rauchpauza a zpoždění 15minut. Deštné bůh ví proč stojíme. A konečně Šerlich konečná. Dostáváme kola a jedeme k Masaryčce. 1.pivo a 1.kofola. V 10hodin vyrážíme. Jedeme Polskou stranou, mijíme lanovky areálu Zieleniec. Cesta se zúžuje na hraniční stezku mezi patníky. Přijíždíme k rozhledně Vrchmezí v tisícipadesáti metrech nad mořem. Nezdržujeme se a polským trejlem se spouštíme kořenovou agónií o 50 metrů níž, kde začínaj prosto po polsku vyrobené klopenky, nevalné úrovně. Klopenky zavřené, kde apex ani netušíš, natož aby byl. Kořeny uprostřed zatáčky, dropík proti stromu a kamínky v tom nejnemožnějším okamžiku. No prostě floučko od začátku až k silnici nazvaný „Autostrada Sudecka“. 300metrů z kopečka po asfaltu a na Soltysia Kopa v 896mnm pokračuje na louce floučko zarostlý až hanba. V jedný klopence se šlak dělí, přičemž jedna část vede do Duszniki-Zdrój, kam nechceme a druhej šlak „Petla Widokowa“ se zrácí v lese před Červeným křížem, kde za Autostradou jsme zase na chvíli v Česku. Hraničním lesem po zelený značce jedeme k hranici. Panský kopec 772mnm, Paňska Góra 782mnm s výhledy k Šerlichu a k Duszniku. Po hraniční stezce sjíždíme pod Feistův kopec. Ještě chvilku jedeme hraniční stezkou, než se ta ztrácí v kakamrdí. Vracíme se lesem na zelenou značku, která náhle odbočuje na vrchol Feistova kopce. Zapínám turbo a šlapu. Dejf s Kubou tlačí. 100metrů a jsme o 50metrů vejš u rozhledny. Lezeme vzhůru na vrchol, ze kterýho jsou vidět Stolový hory, Náchod a přímo pod náma Olešnice, kam po vyhlídce sjíždíme. V Restauraci Lovecký zámeček na náměstí zastavujeme. Je 12 a krom pitnýho režimu bylo třeba něco slupnout. Proboha živýho, pokud sem někdy zavítáte, tak to nikdy nedělejte!!! Napít jo, ale najíst nikdy! David a Kuba si dali čočkovku. Byla sladká s tvrdou klobáskou o celkově nevalný chuti. Já si dal smažák a donesli smažák, haranolky, tatarku, příbor. To za 260vočí! 0%zeleniny, pár hranolek. No neumřeli sme, tak nač si stěžovat :-). Odjíždíme. V Dolní Olešnici odbočujeme ze silnice, sledujíce modrou značku. Dejf ji sledoval tak urputně, až skončil na dvoře jekéhosi statku. Naštěstí tam nemaj žádnýho psa, tak se návštěva obešla bez obětí. Opět překračujeme státní hranici, pastvinama jedeme do Tazsowa. Protínáme ho a přes další pastviny přijíždíme zpátky do ČR, kde už zůstaneme, pakliže se Jaroměř nepočítá jako samostatnej stát. Jsme v Borový a Dejf nás informuje, že jsme právě někde minuli bar u studánky. No nic musí ho nahradit Hospoda U Kačeny, kousek od nás. Přijíždíme k hospodě, kde je plná zahrádka. A koho to nevidí mé bystré oči? Není to Prezident s manželkou? Je to Prezident s manželkou! Jsou na blízký chalupě a paní Prezidentová nevaří, tak přišli na oběd. Kdepak je asi ochranka? Á už ji vidíme. Je to 5-6 vostrých chlapíků, ruce jak já stehno a několik dalších ochranářů maskovaných za koniferu v pucláku a květináč s fuchsií zavěšenej na parapetu okna :-). Objednáváme si pití. Pivo, pivo a bublinkovou vodu. Na stojáka to vypíjíme, platíme a odjíždíme k Peklu. Jedeme po zelený značce až k Borovskýmu mostku, kde přetínáme žlutou na neznačenou svážnici. Nad námi Jestřebí hora, modrý nebe, lesy kolem. Pod námi suchá cesta, klacky, kameny co ustřelujou, když na ně najedeme. Sjíždíme do 450ti metrů na Holubí palouk u Olešenky. Stojíme u brodu a civíme. To tu není most? Je, ale minuli sme ho v zápalu sjezdu a stojí několik desítek metrů proti proudu Olešky. Dejf se moc nerozmejšlí a frrrr projíždí nehlubokou vodu. Ještě že má sandály, jináč by si nabral. Spolu s Kubou neriskujeme zkrat a kola vedeme mělčinou, přeskakujíce z kamene na kámen. Poslední překážka je překonaná. Žádáme Davida, aby zopakoval průjezd brodem pro fotografy, což ochotně dělá. Potom už frčíme rychlostí blesku do Pekla. V Pekle je lidí jako máku. Znova pitnej režim a jedeme do Nováče na oběd. Letos ale nejedeme okolo sokolovny, ale hned za Metůjskou strádou u Liščí boudy jedeme lesem. Lesní cesta se někde u potoka Hadinky mění na stezku v kopřivách se dvouma přenosama přes vývraty. Podél Metuje přicházíme k jezu a řeku překonáváme pomocí lávky u Starý plovárny. Pod Bobkem u loděnice znova přejíždíme Metuji a kolem novýho koupaliště vyjíždíme na náměstí. Jsou tři po poledni, sedáme si ke stolu U Paďoura a konečně si objednáváme pořádnej oběd. Kluci si dávaj maso a hrancle, já hovězí vývar a zde koulený meruňkový knedlíky. Trochu píva nemůže škodit a můžeme zase po hodině jet. Davidovi se ozejvá Poník, že nám jede naproti. Dostává info, že se sejdeme ve Slavětíně u hospody. Za Novým Městem začalo teplotní peklo. Jedeme otevřenou krajinou, slunce pálí jako šlak. Potím se, roztejkám. K Černilovu jedeme podél Metuje, kde je jakž takž stín. Ale jakmile se dostáváme na asfaltku bez stínu, je zle. Jelení obora před Slavětínem vypadá jako savana v Africe. S poslední kapkou potu přijíždíme do Slavětína na rynek k hospodě a Cyklo hostinec… nehostí! A jsme v….! Takřka bezradně a na suchu stojíme u vodní pumpy, když v tom pozorujeme, že bejvalej krám se změnil v samoobslužku, což nám potvrdila zpráva napsaná na hospodě. A co víc, Kuba má apku s kódem do „jejich“ Špajzky. Po odkódování zalejzáme do chládku ve Špajzce, kupujeme chlazený nápoje, zmrzku a všechno si bereme na verandu ke stolku. Chlazení v tom vedru moc nezabírá. Popíjíme a čekáme na Poníka. Sem tam si pod pumpou chladíme hlavu. Jířa by tu už měl bejt, ale místo něho se ozejvá tydlifón a že je u Rychnovku a zachvátilo ho teplo. 9kilometrů, to tady do 1/2hoďky bude. Nebyl. Za 3/4hodiny přijíždí uondanej, vyřízenej, navnaděnej na hospodu. Si děláte prdel, děl! Ale neděláme, ale můžeš jít do Špajzky a koupit si plech. To s pomocí Kuby udělal. Jen nejdřív rozpumpoval pumpu a zchladil si hlavu i s celým tělem. Jířův Budvar jen zasyčel a druhý pívo už vychutnával. Na zbytek cesty do Jaroměře budeme čtyři. Odpočinutý a osvěžený nasedáme. Sledujíce navigaci, teda Dejva se dáváme do pohybu. Polní cestou Na Zahradách, sjíždíme okolo Šestajovický stráně, šlapeme rozpálenou krajinou pod Pod Kozinec na silnici před Šestajovicema, který projíždíme. Napojujeme se na nám známou zelenou, několikrát překonáváme Metuji. Nejdřív v Šestajovicích, pak u vodní elektrárny a ještě jednou pod Brdci. Přejíždíme železniční trať Jaroměř-Trutnov. Spojkou, už po asfaltu, kterej už neopustíme na silnici č.285 Jaroměř-Nový Město nad Metují, most nad Úpou a jsme v Jaroměři. A že prej jedeme k „Čolkovi“ na jedno. Brána zavřená, takže nic. Tak prej do Nároďáku za kruháčem naproti. Už na 1.pohled vypadá Nároďák jako bouračka. Ovšem na hned na druhej a hlavně na třetí u vchodu na zahrádku, jako bouračka se smetištěm, za kterým je něco jako jedová chýše. U vstupu do chýše samodomo gril s otáčejícím se bobrem, kapybarou nebo jiným obojživelníkem. O dva metry dál neomítnutý něco jako dvorek s okýnkem/nálevnou a řvoucíma opilcema. Jířa, Dejf, Kuba si dávaj pívo od Ferdinanda, já jablečnej džus s perlivou vodou. Jířa hladovec ještě klobásku s chlebem. Hlučící dav není agresivní, obsluha přiměřeně odměřená, džusy předražený. Napojeni a zaplaceni jedeme odevzdat Kubu rodině. Potom se vydáváme pozdně odpolední krajinou proti zapadajícímu slunci vstříc Dvoru Králové. Zaloňov, Žírecká Podstráň, kolem Tambora, DK Bronx a stojíme po 72km u mýho auta. Loučím se s Jířou a Dejvem. Rozkládám bajk, nasedám a za soumraku odjíždím domů. A že prej budeme do pátý doma! Ha, há.

Fotky tady.

Kulový Šnek 2026

Všechno to začalo 14.září 2025, po odjezdu k kanadských hvozdů za Landštejnem. Tak kam příště, děl Tom. S Dejvem jsme se na sebe podívali a pár vteřin se nic nedálo. Asi za galaktickou hodinu, což je pozemská minuta, povídám: “Dost bylo čtverečků!, co takhle kolečko“. O jaký kolečko máš zájem na to Tom. No o kulatý?! Mohli bysme jet třeba tam, co už jsme byli a pak ňák okolo a kolem. Například Poděbrady, Číhošť a tak. Víc už jsme cestou domů neprobírali a věnovali se čumění z oken, případně hovoru Há. Až 10.ledna26 se Tom vytasil s termínama a dal hlasovat. Vyhrál to termín 11.-14.červen v poměru hlasů 10/8/4 vůči termínům dřívějším a taky nám představil oficiální název a poslal první mapu trasy na který pracoval spolu s Dejvem. V dubnu se ještě uskutečnilo turistický soustředění v Božanově a výjezd na bajcích Endurance. Stačilo jen přetrpět květen a v půli června můžeme vyrazit na Kulový blesk.
Je půlka června a jen tak pro sichr zahajujeme cestu už ve středu 10týho po práci, aby nás ve čtvrtek něco nezabrzdilo. S Tomem vyrážíme z Trutnova v 16hodin přes Peklo, Vlčice nach Rašplnau. Obdobně se z Pardubic vydává Honza ku Dvoru. Počasí je chladný, mělo by i sprchnout. Naštěstí se zatím z nebe nic neleje, ovšem ze mě se u vrtule nad Rašplnau poblíž Koclířova valí potoky potu. Od Hrnce dostáváme zprávu, že se zaseknul i s doprovodem u Silvera, kde ho máme vysvobodit. Zasekáváme se i my u jednoho + prejtu s chlebem. Po zaplacení nasedáme a jedeme. Původní místo setkání mělo bejt letiště Žireč v Bistru u Vrtule, ovšem z taktických důvodů míříme k Rudolfu III na obzvláště dobrou pizzu. U Rudolfa se schází jedoucí i nejedoucí účastníci a dolaďujeme formu, tj. zaháníme hlad i žízeň. Před setměním se posouváme k parapetu na Slovany, že prej závěrečný a spát. Většina tak učinila a ti co ještě naposledy spali doma se skutečně přesouvaj do domácí péče. Několik jedinců jede směr Žireč, ovšem s nezipřistáním v altánu u Bárta, kde nás nadšeně přivítala Bártova žena s Bernardem. Prázdnej soudek odhazujem v dál a můžeme dál jet do tmy, do Žirče do sokolovny. Bárt je doma, Dejf  spolu s Lukasem se vrací do DK a my – Kerob, Tom, Honza, Já i oba školníci se v sokolovně pokládáme do spacáků. Kerob chytá a vyhazuje ropuchu do deště, necháváme dohučet Hrnce, potom už nerušeně spíme.
Ráno si balíme saky a paky připoutáváme je ke kolům, opouštíme suchý útočiště a jedeme ke srazišti u Dana, kde nás čeká bohatá snídaně, připravená jeho oblíbenou ženou. Děti se takticky dekujou do školy, nešetříc kyselýma gezichtama na účastníky, znichš mnozí jsou strýčky nebo tetičkou, ale to sem nepatří. Sjíždějí se další účastníci, až je nás dostatečně. Nečekaně se dostavuje i Martin M³, který původně nemohl, avšak přesměroval tok prací, takže jede. Jiný Martin, Martin Klenčík nás bude stíhat z Trutnova a dojede nás až v Poděbradech. Tom vydává rozkaz k odjezdu. Nasedáme, kamera běží, klap a jedeme. Jedeme na letištní plochu, rolujeme k západní hraně, kde opouštíme runway. Snažím se řadit, jenže to nejde, neřadí to! Takže to včera nebyl pocit, je to skutečnost. Po roce a1/4 došla baterka v pravý páce. Celou tlupu směřuju k nejbližší elektře, kde v Datartu mají CR2032. Před krámem mi pak M³ ukazuje jak zjistit stav baterek. Obě svítí červeně, to je čas na výměnu. Veličenstvo pan Král vytahuje plochej šroubovák Meggajvrák, ohrnuje manžetu páky a pomáhá mi s výměnou. Prozatím měníme jen tu co je beznadějně prázdná a už nehází. Po úspěšný výměně projíždíme skrz Dvůr Králové do Bílý Třemešný. Už za ZOO vidím, že nejsem z nejrychlejších a opo žďuju se. V Třemešný se sjíždíme, kličkujeme uličkama mimo hlavní silnici. Pak ji přejíždíme, podjíždíme železnici a začínáme stoupat do sedla Mezihoří. Konečně začíná slíbenej déšť, ikdyž v Žirči i Dvoře to vypadalo chvílema na sluníčko. Pláštěnek nám potřeba ač vedle teče Netřeba. O 100metrů vejš nad Třemešnou se celkem zbytečně schováváme pod stromy. Za deště odjíždíme z kopce do Třebihoště. Odkláníme se tak od plánovaný trasy a nedočkavec Lukas se musí vydat za náma objížďkou přes Dehtov. Počasí se v Třebihošti umoudřuje. Miletín Lázně, okraj Miletína, Miletínek, “Vlastův statek“ a společná fotka, Červená Třemešná, Dobeš, Lukavec, Černín, Hamry a železniční přejezd Šárovcova Lhota, kde čekáme, než se přeženou potrati v MUVce. Závory jdou nahoru, můžeme zase šlapat dál. Mázlovice, Konecchlumí, Kovač a jsme u Buťáka na nádraží. Nerudnýmu nemluvnýmu výpravčímu trochu blokujeme klikotoč od závor, čímž málem způsobujeme kolaps a zpoždění šukafonu. Vyfocený nasedáme a jedeme. Na nebi se honí mraky, my honíme kilometry, není ani teplo ani zima, ale jestli pojedeme tak jak jedeme do Poděbrad se asi nedostaneme. A taky se blíží čas oběda. Malá Strana, Milíčeves, Velká Strana, Slatiny, Jičíněves, Dolany, Keteň, Údrnice, a rozflákanej sjezd do Libáně. Průjezd okolo Pivovaru Čtyři lípy a výjezd na Náměstí Svobody. Je půl druhý čas naobědovat se, odpočinout si a to v Restauraci Radnice. Pivaři si objednávaj pivo Čtyři lípy a taky teda to jídlo. Sedíme na venkovní zahrádce, pozorujeme cvrkot na náměstí. Nějákej důchodce roztláčí stařičký auto, že prej z kopečka naskočí a ono to naskočí. Jenže po naskočení se auto zastavuje. A tu přidává ruku k dílu Dan. Tlačí takovou silou, že čtyřtaktní čtyřválec naskočil na šest válců dvoutaktně v rytmu valčíku a nebohý stařec vyrazil vpřed jako f1. Dělá čestný kolo okolo náměstí a teprve pak mizí v dáli. Jsme za 1/2kou dneška, takřka v rovinách. Posilněný, odpočinutí můžeme zase vpřed. Počasí až na pár kapek nezlobí, jen je studeně větrno. Jedeme Psinice, Křešice, Hasina, Rožďalovice, Žitovice, Bošín, Mečíř. Další zastávka Hrubý Jeseník s rozhlednou Romanka za humny. 50metrů vysoká věž, zároveň slouží jako vysílač mobilního signálu. Z plošiny 26m vysoko je rozhled na Polabí, Prahu, Jizerky, Krkonoše i Český Středohoří. Dohlednost není z nejlepších, ale Černou Horu asi poznáváme. Vidíme taky Nymburk i vysílače u Libice za Poděbradama. Je 1/2pátý v nohách 84km. Za hodinu jsme v Nymburgringu u náměstí. Stojíme u parapetu Restaurace u Gregorů. Jedno Postřižinský, jeden Gregorův ležák, nebo radši dva a můžeme k Labi pod hradby. Děláme společný foto a podél Labe proti proudu jedeme poslední kilometry dne. V Poděbradech ještě zastávka U Lupiče na jedno a po 106ti kilometrech se ubytováváme v kempu A.T.C.. V restauraci si dáváme večeři a doplňujeme tekutiny. Někteří a je jich většina zůstává u zdroje a uržujou pitnej režim, naše menšina se jde ubytovat. Pokus o sprchování končí spaním na prasáka. Sprchovej automat sice funguje, ale za 10ká si nenamydlíš ani hlavu. Mincomat nikde a kilo desetikorun nemá nikdo. V chatkách je sice kosa, ale neprší do nich.
Ráno v osum vyrážíme na “Jirkovo“ náměstí do Merhautova pekařství na snídani. Najedení do sytosti, vyrážíme v pátek do středu země, cílem je totiž Číhošť a večer bude zázrak. Proplejtáme se poděbradskýma uzavírkama cyklostezek a jedeme tak spolu s autama po hlavní silnici do Kluku. Odbočujeme do Cerhenic, protínáme zkušební okruh Výzkumnýho Ústavu Železnic, protlačujeme se pod železničním koridorem Praha-Olomouc u nádraží. V ulicích Cerhenic děláme kličky a háčky, než se ocitáme u nevysoký dřevěný, shnilý, rozhledny, honosně nazvaný Vyhlídková věž. Všichni bez pudu sebezáchovy na ní vylezli a nechávaj se fotit. Honza přijíždějící později, nám přiváží info o dřevěným bludišti, kam se přesouváme. Vcházíme dovnitř a bloudíme, bloudíme. Občas někoho potkávám, ale už za několik minut mám drobnou obavu, jestli se najdu, Dopadlo to! Jsem venku i s ostatními. Dronový mág Lukas nás ještě jednou vhání do bludiště, aby to zdokumentoval. Před bludištěm děláme kruh z našich těl včetně pozdravu slunci, načež někdo velí odjezd a tak odjíždíme k Velimi. Asi to byl Pedro. Před Vítězovem si musí rejža Tom odskočit a tak všichni zastavujeme. Leštiči klik a prdelí, chystaj ruličky, aby mohli pomoci, bude-li třeba. Netřeba, zvládl to sám. Tak teda Vítězov, ještě všichni v bandlu, ale silnice č.12 z Kolína na kterou najíždíme, nás začíná trhat. 800metrů po hlavní a odbočujeme do sakra prudkýho krpálu. Kamhájek, Křečhoř kostel kde odbočujeme k památníku bitvy u Kolína. Začínám svádět bitvu s dechem a tepem. (Bitva u Kolína 18.června 1757) Impozantní pomník se tyčí nad kolínskou rovinou ve vejšce 300mnm. Začalo se dělat teplo a tak se po prohlídce památníku svlíkám z kalhot a šustky. I když mě viděj jak se svlíkám i poznámky činěj, nasedaj všichni jako jeden negr a nechávaj mě napospas. Upravenej pak taky odjíždím od památníku očakávajíc, že u kostela nebo na křižovatce v Křečhoři čekaj. Hovnajs! Zastavuju za posledním barákem, vytahuju mobil, startuju data, naharávám trasu a nacházím se. Jenže se ve mně něco utvořilo a muselo to ven a rychle. O ňákou chvíli pozdějc už zase můžu jet. Sjíždím do Radovesnice, následujou Zibohlavy. Rovinka k silnici č.125, přejet na druhou stranu, furt rovinka do Ratboře. Sjezd k Hráznýmu rybníku pod Ratboří a mírným stoupáním do Suchdola. Nejde mi to. Jako by mě někdo seděl na hrudníku. Vpředu vidím kopec a doufám jestli má obchvat. Ale né, Suchdol je součástí toho kopce. Vysoká není extra vysoká, jen ňákych 471mnm, ale … Možná by to chtělo oběd už je čas! Jako na zavolanou se mi na konci Suchdola do cesty staví Dejf, stojící u Restaurace Na Kovárně. Huby negerský se na mě křeněj a kde že prej kde sem, že na mě čekali. Zasypávám je přívalem výčitek, sarkasmů a vulgarismů. Pak opírám kolo o plot a jdu si sednout. Ještě než usedám, paní hostinská chce uzavřít objednávku. Na tabuli vidím, že je polívka a rajská s HK. Objednávám si teda polívku, rajskou z Hradce Králové, kofolu a čaj do půlitru, přeci jenom je furt chladno. Konverzaci u stolu moc nevnímám, zápasím s jídlem, rajda do mě moc nechce, ale nakonec to dávám, jenom čaj do sebe leju ve spěchu už zase někam spěchaj. Z dnešní porce kilometrů máme za sebou cca 1/2ku a ze 190mnm jsme vystoupali do pitomejch 400, ale jako bych jel z Trutnova na Černou a z ní na Výrovku, tak toho mám dost. Platíme a jedeme k vrcholu Vysoká 471mnm. Na vrcholu stojí zřícenina letohrádku Belvedér a rozhledna. Lukas vytahuje dron a točí nás z vyšky. Několik jedinců se potom škrábe i na rozhlednu. Dole pod ní mezitím dělaj negři ze svých těl obrazec, aby měli památku až tady nebudou. Po negroglifech sjíždíme álejí do Mezholezy. Furt malým stoupáním jedeme Vidice, míjíme Košice i Nepoměřice. Projíždíme Žandov, Pivnisko, Rápošov, Kateřinky. Před sebou vidím na kopci nějáký baráky, naštěstí odbočujeme. Netuším, že na ten kopec stejně pojedeme jen o hodnou chvíli pozdějc. Prozatím přijíždíme do rekreačního areálu Zbraslavice. Nemám chuť vůbec na nic a zatím co si ostatní dávaj do trumpety, lehám si na lavičku a odpočívám. Po nějáký době mě Lukas probouzí. Nasedáme a mokrou asfaltkou odjíždíme do kopce do Zbraslavic. Byl mi přidělen doprovod, abych se někam nezaloudal. Nemám přehled kudy to jedeme. Přední voj je někde vpředu, občas někdo stojí a kochá se. Asi krajinou. Radvančice, Prostřední Ves, Bohdaneč, Třebětín, někde míjíme nejvyšší 571mnm bod dneška. Z Občiny rovinka do Hlohova, kde to známe od posledně. Tunochody a jsme pod Číhoští. Vyjet krpál okolo hasičky a hurá po 83km stojíme u hospody. Zaparkovat kola pod venkovní zahrádku a vzhůru dovnitř. Obsluha je stejná jako předloni Terka, Simča a Žaneta. Svlíknout mokrý a propocený hadry, usadit se objednat tekutiny. Maj Bernarda a první jen zasyčí. K druhýmu už nám přinášejí objednaný jídlo. Já mám pečený koleno na pívu, hořtici, křen a salát Coleslaw. Jsou tací co mají vepřovou kotletu Texas s omáčkou se zeleným pepřem + hranolky. Jsem tak vyšťavenej, že nemám ani hlad a 2/3kolene nechávám netknutý pro hladovějícího Martina Klenčíka, kterej slupnul svou kotletu a v zápětí i moje lehce rozpitvaný koleno. Jdu ven uskutečnit hovor s domovem. Od někud se zjevujou dva jezdci, jsou to Švábik s T1000 alias J.Macháček. Oni opravdu dorazili, nebyl to fejkl, mysleli to vážně. Tak je nás 16 a zábava nabírá na obrátkách. Po mým třetím Bernardu někdo objednává  Koksák. Ve 22:46 posílám domů lakonickou zprávu 5x + 5x. Někdy vzápětí se objevuje výloha jako kráva s občasnou mlhovinou.
Je ráno třetí den. Vedle spacáku mám zašněrovaný boty, jinak jsem v naprostým rychtiku. Koksák vykonal co měl. Noc jsme díky Tomíkovi a jeho vyjednavačským schopnostem přečkali v přístřešku na místním hřišti. Přístřešek se stahovacíma bočnicema a odemčenou koupelnou, kterou využívám ke spláchnutí včerejšího potu. Po osvěžení, se dozvídám, že večer jsem byl vypnut a uložen pomocí mírnýho násilí do spacáku. Po protestech, že nechodím spát v botech mi byly tyto sundány a konečně se rozhostilo nad Číhoští ticho a klid, rušený jen deštěm venku. Ozvěny večera jsou pryč, kola znova zabalený, nocležna upravena, tak se přesouváme do hospody na snídani. Trochu mě překvapuje, že hřiště není úplně hned za hospodou. Vrací se mi i několik obrazů. Jako že klečíme, že rozmlouvám s obsluhou a že ráno bude snídaně. Tvl. uvnitř jsou připravený Lukulský hody. Vajíčka, párky, bábovka, kafe, čaj. Po večerní hladovce se nešetřím. Najedený do sytosti se loučíme a chceme jet do středu země. Jenže z nebe se leje, tak ještě zůstáváme na zastřešený předzahrádce. Teprve když to přešlo, jedeme do středobodu. Fotíme se u středobodu ČR a pak teprve mizíme v dál. Už tady v Číhošti cejtím, že to dneska půjde z tuha a večerní pobava na tom nenese vinu. Přejíždíme silnici č.130, ve Vlkanově odbočujeme na Ovesnou Lhotu. Za Lhotou prudce klesáme po novotou vonící asfaltkou serpentýnama až ke kolejím zastávky Sázavka, kde se připojujeme Dejvovi majícím za to, že jsme mu ujeli a mylně nás stíhal, zatím co my se fotili ve středu ČR. Po stoupání do obce Sázavka ze sebe sundáváme zateplení, protože se začíná dělat teplo ikdyž vítr je trošku studenej furt, ale slunce se snaží dělat co umí. Ze Sázavky jedeme polema z kopečka až k mlejnu Kysibl, ale ještě před ním odbočujeme doprava na silnici do Lubna. Lubno, Malý Mlýnek, Dolní Mlýn, základna Xaverov a jsme Habrech. Před náměstím jsou na ulici stánky na náměstí pódium na něm místní “Hudlovanka“ ve složení: harmonikář, štěbenec a bubeník/zpěvák Víťa možná Vávra. Gastro festival je v plným proudu, to většinu zlákalo na jedno. Dejf, já a M³ nemáme na něco chuť, tak odjíždíme. S větrem v zádech a s M³ vepředu jedeme svižným tempem přes Miřátky do Vepříkova, kde nám M³ ujíždí. U Stodoly krásných krámů odpočívám, nabírám ztracenej dech. Po dalším kilometru mi vypovídá službu hercna a takřka si vybliju plíce. Tady nás dojíždí hlavní peloton. Spolu pokračujeme přes Nejepín, Klouzovy, Nový Dvůr, Čapkovy Domky do Chotěboře na náměstí, kde světe div se je opět pódium. Ocitáme se na slavnosti Dny města Chtěboř a na pódiu zrovna řádí muzikanti místní ZUŠ DaCapo a hrajou od Vlacha po Macha. V pobočce Spořky vybírám hotovost a spolu s Dejvem jedeme znova napřed. Chotěboř je na kopci, takže do Liboháje a Hůrky svištíme z kopce. Přes Libice nad Doubravou po rovině, ale za odbočením do Lhůty začínáme se stoupáním ze 450mnmdo 639mnm. Za Lhůtou jsou serpentýny do Barovic a ve druhý zastavuju bezdechu. Tou dobou už je M³ někde v Trhový Kamenici a mě bezdechýho předjíždí jeden negr za druhým. Když popadám nepopadnutelný, nasedám a jedu. Za další zatáčkou potemnělo a spustilo se to  co jsme viděli už z Chtěboře. Liják jako prase. Dejf zastavuje nasazuje pláštěnku na bágly i na sebe. Já jedu nedbaje vody s hora, vytvářejíc si vlastní slanou zevnitř. Po dosažení autobusový zastávky v Barovicích se z nebe přestalo lejt a můžeme se přesunout přes Křemenice, Polom a z Hluboký sjet kolem rozhledny na Zuberským kopci do Trhový Kamenice na oběd. Mokrý usedáme ke stolům, objednáváme si vývar na promrzlý držky a hlavní chod pro generátor šlapání a nějáký ty tekutiny. Jsme za polovinou dnešní porce kilometrů a do Tramtárie to máme ňákých 45kiláků. Po jídle opět do sedel. Hlavní peloton se záhy utrhává. Stoupáme po cyklo 4113, kolem Kamennýho vrchu nad Petrkov, rozbitou asfaltkou. Atakujeme poslední 6tistovku Železných hor. Odbočujeme na lesní cestu dirigování regulovčíkem Tomem. Jsme na druhý straně Železných hor, zbejvá 40kilometrů převážně z kopečka do nejnižšího bodu dne 238mnm. Skoro nekonečnýma lesama sjíždíme k Miřeticím, občas v dáli zahlídnu někoho z negrů. Na výjezdu z lesa u přístřešku Pod Bartošky se naposledy vidíme s hlavním pelotonem. Společně s bědujícím Poníkem, jedoucím bez prdele, jedeme Poník, Dejf a já na chvostu. Majlant, Janovičky, Miřetice, Smrček, Silnice kde u autobusový zastávky musíme namazat hlučný řetězy. U závor v Horce u Chrudimi čekáme na průjezd vlaku z Hlinska do Pardubic. A už jsme v pardubických rovinách. Horka, Chrast, Rosice, Syčany, Žilovice. Dochází nám síly a v Chroustovicích u hospody Sokolovna si jdeme pro osvěžení. Šustky a termoprádlo můžeme uklidit. Jsme v teplých krajích. Alespoň pro zbytek dne. Podivnej chroust nám v hospodě prodává ovopívo v plechovce a kofolu. Osvěžený jedeme na Městec a do Uherska. Znova čekáme u přejezdu na průjezd vlaku. Tentokrát Pardubice-Česká Třebová. Poník potřebuje kafe a má za to, že v jakým si statku ho může mít. Ovšem je to soukromá akce, takže se pakujeme pryč. Ještě si fotíme obecní úřad a sokolovnu se sgrafity a pak už opouštíme Uhersko směrem do polí a luk. Objíždíme zříceninu Neulust (Najlus), jedeme po hrázi rybníka Lodrant a oborou k silnici č.35. Závěrečný stoupáníčko blátivou stezkou po Blanický stráni, jelení spojkou do Horního Jelení a za Jelením v lesích už je Tramtárie. Když přijíždíme, je většina už někde v restauraci U Floriána. Umísťujeme se na volný místa v chatkách, jdeme do sprchy vykonat očistu. Čistí, voňavý v čistým dresu jdeme za kolektivem. U Floriána na zahrádce jsou negři, ale už se pakujou, jdou na náměstí kde je prej pobava. Po jídle a jednom se tam taky vydáváme. A zase stánky a venkovní pódium. Na něm PENDL Coverband z Litomyšle. Hrajou naprosto perfektní rock i pop. Negři obsadili dvě lavice a zahájili útočný proud piv a že až se dotknou kelímky lavičky jde se spát. Na to teda nečekám a naše trojka se vydává zpátky do Tramtárie ulehnout, což se nám i podařilo. Zbytek přichází k1/2noci a celkem v tichosti ulehá.
Poslední ráno jsme na nohou po sedmý. Balíme si a dostáváme info, že jestli chceme, můžeme na snídani do zdejší jídelny. Stoly se prohejbaj párkama, vajíčkama na dva způsoby, salámy a pečivem. Kafe, čaj, vánočka. Po snídani se můžeme vydat na poslední štreku. Na náměstí už je všechno sklizený. Profrčíme kolem a za městem odbočujeme na Šáchovskou álej. Za ní do Borohrádku. Negerstvo už je zase v trapu. Jedu co mám sil. Žďár nad Orlicí, Albrechtice, Štěpánovsko, Kopaniny, blátivá niva Orlice, Petrovičky, přejezd silnice č.11 a aléjí do Třebechovic. Dejf navrhuje zavolat negrům, jestli nejsou někde v Třebechovicích, ale já tvrdím, že určitě jeli dál, takže jen projíždíme. Ač máme vítr chvíleme na svý straně trpím. Jeníkovice, Libníkovice, Výrava. Zastavujeme na zastávce ve Výravě, Dejf se oblíká protože vítr je zase studenej. Za Výravou jedeme proti větru. Před Libřicema nás dojížděj negři. Opravdu byli v Třebechovicích. Znova mizí v dáli, vítr nevítr. Za Smržovem na křižovatce je dojíždíme. Loučí se s náma Honza, jede domů do Pardubic. My jedeme do Smiřic k Apačovi na oběd. Po jídle si oblíkám kalhoty, šustka na udržení teploty nestačí. Ještě před jídlem avizuju, že jedu cestou nejmenšího odporu a to podél Úpy vulgo Labe, že Velichovky i Hřibojedy mám na háku. Kupodivu i ostatní jedou podél vody. V Černožicích je objížďka přes Semonice ale v Jezbinách se vracíme zpátky na Labskou. Pak už jen utrpení a zmar. Ještě u slunečních lázní v Jaroměři se docvakneme, ale za krematoriem jsou zase vřiti. Ještě před Heřmanicema zahlídnu záda některýho z negrů. V Kuksu sice počkali, ale já zastavuju nad schody ať si jedou. Odpočívám. Dejf mě neopouští a částečně odpočinutýho mě vyvádí Hraběcí cestou přes Stanovice na letiště v Žirči, kde upadám do komatu na lavičce před Bistrem u Vrtule. Nechávám na sebe působit slunce a na pobídky ať jdu dovnitř jen ukazuju rukama, že né a voči ani nevotvírám. Po neurčitý době vstávám z posledních sil se loučím a šnečím tempem jedu skrze Dvůr kolem nemocnice do Vítězný. Od vrtule posílám vzkaz, že číslo 5a1/2 stále žije a s větrem v zádech jedu Rašplnau, Wölfin, nach Hölle und OberAltStadt. Ještě naposled moknu ve Wölfin/Vlčicích ale v 17hodin jsem po 97km doma. Vana, napsat závěť a inzerát: „Prodám větší počet kol zn. Spěchá.“

Fotky zde.

Endurance 2026

 

Po skončení těžkýho klempírování a na základě úspěšnýho Silvestrovskýho výjezdu na Zvičinu, mi přišlo na mysl uspořádat opět, stejně jako loni i předloni trochu toho Endurancování. Hned začátkem novýho roku rozesílám pozvánku všem Negrům a těším se, jak to letos, jakmile sleze led a sníh roztočím. Jak forma do 25.4. vystoupá na maximum až se bude řetěz bát, aby se nepřetrhnul. Jenže Negr míní a klempíř mění. Únor hnědý vše se mění. Na tréning není pomyšlení, asi stařecká alergie na pohyb nebo co! Zase plnej frňák, zas chrchel na plících a furt dokola celý měsíce únor i březen. Sníh, led, březen i forma je pryč a Endurance na dohled. Nasazuju zkrácenou variantu neintenzívního tréningu. Vytahuju Strajva z garáže, dolejvám mlíko do pneušek, odrezuju řetěz, vyháním pavouky z výpletu a formuju formu, která až do soboty 25.4 nepřichází. Naštěstí mám plán Bé až Zet, kterej spočívá v tom, že v předvečer akce vytahuju z kopřiv Keneovo Speciál, dobíjím baterku a jdu po večerníčku spát.
Uspořádat bajkovací akci pro Negry nebylo nikdy lehký. Co Negr to jinej názor na čas odjezdu, trasu a tak podobně. A když do toho příjde ještě zlámanej Lukasův rám bajku, je z toho úplnej maglajz. Nejenom Lukas potřebuje 1/2hodinovej odklad. Vyrazíme teda v 9:30 až se vyhájínkaj budulínci a Lukas si vyzvedne e-bajk v TTčkách.
V sobotu 25.4. otevírám oko jako vždycky o ½ pátý a hned zkouším jestli už mě někdo předběhnul. Jedinej kdo je taky vzhůru a má jako já syndrom brzzkýho buzení je Lukas. Ostatní prozatím chrní. Balím si báglik, plním ho důležitejma blbinama jako jsou cereální tyčky, energo želé, buřt, chleba, pívo a hlavně Ekogril. Nasnídanej a připravenej čekám na příjezd endurancovníků. Po osmý hodině pozoruju skrze záclonu jakési hemžení dvou negerských postav, ale nedbám. Ještě je na zjevení čas. Za pět půl se zjevuju na centrálním parkovišti mezi Negry. Himl to nás ale je! Fist bump, čau a můžeme se šikovat. 15náct Negrů se řadí v knihovně ke společný fotce. Z leva je to Jakub Jon, Jan Tlačič But, Ctibor Borek Pechlát, Petr Bárt Bartoš, Jíří Poník Ponko Ponikelský, Pavel Hrnec Hrneček, David Dejf Dvorský, Tomáš Tom Horák, Jeho Veličenstvo Tomáš Král, Jan Honza Novotný, Milan Slim Gandalf Valenta, Štěpán Černý, Lukáš Lukas Malý, Martin Klenčík a za fotomobilem Dan Mahony Mach. Blik! A jedeme. Mezi paneláky se vine negerkej had bajkerů, z toho 4 na e-bajku. Překonáváme Úpu, točíme k severu do prvního stoupání z mnoha a noříme se do lesů nad Bělidlem. Necelý dva kiláky a sjíždíme k bělidelskýmu potoku. Teď proti proudu a do druhýho kopce na rozcestí pod Babu. První tlačení, ale né tak pro elektrikáře. Na křižovatce pod Babou si Poník upravuje vejšku sedla než můžeme pokračovat. Malej kousek kopečka, objíždíme Babu a jedeme dolů kolem Vobešlovky ke Stachebergu. Na rozhlednu Elišku koukáme od její paty, nezastavujeme, šlapeme dál ke kótě Vrchy 700mnm, odkud sjíždíme do Prkeňáku. Počasí jak se zdá bude slunečný, ale vítr pořád studenej. Ranních 10stupňů vystřídalo až 15. Někteří si sundávaj oteplouše, aby se v dalším stoupání neuvařili. Za sebou máme skoro 12kiláků a znova začínáme stoupat. Nejdřív podél Sněžnýho potoka, skoro až k Ozónu, děláme prudký vpravo bok na Zámeckou spojku, po který stoupáme nad Žacléřskej zámek do 675ti metrů nm. Stoupání není konec musíme do 750ti nad Porcelánku. Had Negrů se trhá. Nad porcelánkou se zcelujeme a sjíždíme ze Žaclýřskýho hřbetu prudkým sjezdem dolů do Žaclu – Betlém 1. Asfaltkou pak skrze Bobr do Černý Vody na Růžovej palouček u hranice s PL. Je skoro poledne někteří by pojedli, ale ukecávám je, ať ještě vydržej k vodovodní nádrži Bukówka cca 5km daleko. Za pár minut, sem tam trochu toho šlápnutí a po krátkým sjezdíku okolo Štěpánova stojíme na břehu Lake Beeach. Buřty ven, oheň vzplaň, klacky tas. Vědět, že gril nebude potřeba tak se s ním netahám. Do toho dva šílenci skáčou do vody. Martin a Lukas tomu říkaj otužování. No nevím, vymlouvat jim to nebudu. Buřty jsou opečený, pívo votevřený, chleba nakrájenej. Šmakenzi bitte a teď vychutnávat a odpočívat. Za sebou máme 25 rozcvičkovejch kiláků, před náma 25 s největším stoupáním. Odpočinutý, najedený, hasíme oheň vodou z jezera. Odjíždíme na hráz, objíždíme jezero, míjíme Paprotki, fotíme mravence na mostě a zkratkou trním i lebedou míříme k Paczynu. 600, 650, 700. Jsme nad Paczynem. Vlastně první je nad Pačínem Tom s Honzou. Honza uléhá na trávu, Tomík jede napřed. Další skupina míjí ležícího Honzu a za několika zatáčkama čekáme až dorazí zbytek. Nikdo nepřijíždí, sjíždíme teda do Ogorzelce. Křížíme cestu mezi lomy, křížíme silnici číslo 367, podjíždíme pod mostem bejvalý-budoucí trati Kowary-Kamienna Góra, vyjíždíme na pešuňk a po jednom dalším kilometru a 9letech stojíme u východního portálu tunelu. Tom už tady čeká. Za nedlouho už stojíme u portálu všichni. Rekonstrukce trati už započala. Uvnitř tunelu zmizely koleje, je odtěžen štěrkový svršek i část drenážního spodku, ale voda u portálu je furt, stejně jako před 9ti lety. Baterky zapnout a můžeme se vnořit do tmy. Kilometr tmou, chladnem, loužema s jedním vodopádem ze stropu a stojíme u západního portálu. Kus za tunelem se zase objevujou koleje. Jedeme po nich k budovám za zatáčkou. Trať klesá do Kowar,  prochází skrze nefunkční závod na zpracování uranu, za kterým sjíždíme z vysokýho pešuňku k barákům pod ním. Teď teprve začně pořádný stoupání. Jířovi a nejen jemu už od Žaclu dochází voda. Máme štěstí, ve svahu za Krowincem je vodovodní zdroj a přepadem přepadá fůra pitný vody, kterou si lze nabrat. Nic nám nebrání opět stoupat. Iniciativy se chopili rychlíci a mizí nám v dáli. My ostatní a je nás většina, zase tolik nepospícháme. Napojujeme se na Euroregionalny šlak rowerowy ER2 a stoupáme, stoupáme ze 6ti set metrů v Kowarech, pod Šredniak v 8mi stech metrech to na 5ti kilometrech, zkrátka lehký stoupání. Hrnec držkuje, že příště chce jet něco lehčího. Asi někam do Holandska. U potoka Piszczak se trháme na několik skupinek. Obkružujeme Šredniak k silnici č.370, kde už jsme nad ním ve vejšce 950mnm. Asfaltkou furt vzhůru jen vzhůru, serpentýnama na Pomezky 1050metrů nad mořem. Sto metrů vpřed, pět dólu a stojíme po 50ti kilometrech u Pivovaru Trautenberk. U venkovního stánku ti první už dopíjejí první či druhý. My ostatní postupně přijíždějící odkládáme bajky a objednáváme si u pultu pivka. Pod stánkem na trávníku se povalují sportovkyně z PL se kterýma si děláme selfíčko. Odpočatí a napojení jedeme dál. Z Horní malý Úpy jedeme okolo kostelíka v Malý Úpě na křižovatku Cestník a kolem Lysečinský boudy nad Albeřice. Většina odbočuje na Albeřický vrch. Opozdilci Poník a spol nezachytili odbočení a sjíždějí asfaltkou k Horním Albeřicím. Naše většina sjíždí vrcholovkou ke kótě 863, kde odbočujeme na pastviny. Svoláváme se na Mánkovu cestu, ale ještě se na ni musíme dostat. V sešupu po pastvinách míjíme Raisovu kapli a to už jsme dávno mimo plánovanou trasu. Minuli jsme vlek i cestu do Horní Albeřice. Náhradní cestou se dostáváme až do Dolních Lysečin 600mnm, tím pádem musíme objet Lysečinskou jehlu a vrátit se do Dolních Albeřic, kde odbočíme na Mánkovu cestu. Mánkova asfaltka stoupá nad Horní Maršov do 725mnm. Krátkej odpočinek bez šlapání a znova vzhůru do 700set pod Rýchorama. A pak už dólu do Antonínova údolí. Ještě přejet několik údolíček nad Sejfy do Bystřice. Poslední kilometry podél Zlatýho potoka jsou už jen z kopečka. Přijíždíme do Horňáku k Hospodě u Kousala kam se dostáváme okolo 19tý hodiny. Obsazujeme kus hospody a objednáváme si vydatnou večeři. Krom držkový polívky maj všechno. Napojený a navečeřený se loučíme s Dejvem a Borkem kteří jedou po svých domů. Ostatní míříme na parkoviště u paneláků. Loučíme se a jdeme po 76.6kilometrech domů. No Dejf si těch kilometrů dal vo trochu víc asi tak 130. Příští pořádání Endurance si zamluvil Hrnec, a že prej nedopustí, aby to byl takovej masakr. Nezbejvá než mu popřát v pořádání mnoho úspěchů. A s tím končím pravdivou zprávu z Endurancování v roce 2026.

 Fotky a Videa zde 

Sepsal: Milan (Gandalf) Valenta 

Prřevzato: https://www.slim2009.cz/wordpress/crnci/endurance-2026/