Na žiletkách skoro až na Luční

Pár dojmů ze sobotní vysokohorské mučírny

Před startem jsem váhal, jestli mám opravdu nafoukat jen třeba 6 či méně atmosfér, jak při loňském přenosu z TdF radili pánové Benčík s Kozubkem. Ale uznejte sami, co jsou to za odborníci, vždyť jen párkrát vyhráli mistrovství republiky. Takže jsem se moudře poradil s Bikeforem a nabombil to na 8 atmosfér. Poprvé a nikoliv naposled jsem toho hořce zalitoval hned na kostkách na přehradě.

Nad tou jsem měl sraz s Davem, který odvážně osedlal ocelového oře se širšími pneumatikami. Byli jsme domluvení, že pojedeme na pohodu, a právě proto jsme byli na místě srazu s trutnovskými jen o půl hodiny dříve.

Hned v Rudníku bylo jasno, když dvojice Borda (karbonový závodní speciál s elektronickým řazením) a Peca (nadčlověk á la Hrneček na horském celopevňáku) ujeli kamsi vpřed a my se dvou ocelových krasavcích a jednom skorozávodním kole pozvolna šinuli za nimi.

V Lánově jsme nabrali posledního do party, přičemž Slim osedlal vskutku podivuhodný stroj s řiditelnou zadní stavbou.

Zprvu mírný a příjemný kopeček po exkluzivním asfaltu postupně nahradily stojky jak prase, vedoucí po šotolině, ideálním to povrchu pro silniční pneu.

Do těch největších stoupání jsem si nemohl pomoci a díky ne zrovna horskému převodu 34/22 (jak pro koho, ale pro mých 94 kg nic moc) jsem se při snaze udržet jakous takous kadenci občas probojoval i před Toma na jeho skvostném Favoritu. Nakonec to ale bylo všude podobné - vepředu dvojice Peca/Borda, pak Tom a nakonec postupně my ostatní. I pěší turistiku jsem vyzkoušel, ne že ne. Přece jenom, když si stoupnete do pedálů a přesto nevyvinete větší rychlost než 7 km/h, tepy brzy překročí únosnou mez a dál to tak nějak nejde.

Mělo to ovšem svoje výhody, např. Na Rozcestí jsem dorazil prakticky přesně v okamžiku, kdy chlapci odebírali u okénka po 25minutovém čekání občerstvení.

Cesta na Výrovku byla moc pěkná, většinu jsem ji absolvoval tzv. "na Verveckena". Bylo ale teplo, takže nějaké ty mokré tretry a podobné maličkosti nás netrápily.

Následně jsme jeli za hlavním cílem cesty a sice mohutnou sněhovou stěnou po cestě na Modré sedlo. Hlavně Milan byl moc rád, že jedeme/jdeme až k Památníku obětem hor.

Následovala masivní fotoseance a lehoučký sjezdík do Pece. Průměrné klesání pouhých 11 %. Zde se ukázalo, že moje zkušenosti se silniční cyklistikou jsou velmi slabé a srdce sjezdaře už také není co bývalo, když na mě hoši museli dole čekat odhadem tak 10 minut.

No ale pak přišlo labůžo nabušených skoro-galusek. Mírné klesání po luxusním povrchu až do Mladých Buků s přestávkou v Hostinci Na Kopečku v Horním Maršově. V Bukách si všichni až na mě dali zmrzlinu, já se odměnil téměř půllitovým ledovým kafem, které se nedalo zdolat. Zdolal jsem ho.

Na kraji Trutnova jsme se rozdělili poprvé a my dva s Dejvem jsme zamířili přes Vlčice do Pilníkova a odtud nahoru na Vítěznou. Okolní lesy prcaly jako o závod, místy bylo přes tu nazelenalou mlhu i špatně vidět, pyl mám v očích ještě teď. Já se nakonec odpojil v Kocléřově a přes Hájemství a přehradu dokončil neuvěřitelných více než 100 km.

PS: Jo a když jsem Toma upozorňoval, že je zcela nevhodně vybaven, zdá se, že si to moc k srdci nevzal, tak mu to prosím připomeňte ještě někdo. No považte, vzít si na žiletku volné kraťasy a volný dres, helmu s kšiltem a batůžek, to hraničí s drzostí.

BajkCovid-20

Velikonoce bez koledy, uvrhly crnčí bajkery v trudomyslnost. Hnedle odpoledne na Velikonoční pondělí se usnesli, že když si o něco koledovat, tak jedině na bajku v sobotu 18týho dubna.

 

Předpověď počasí se postupně vyjasnila, počet zůčastnívších Negrů vystoupal až k číslu 7. Bajkování na tajňačku prostě táhne. Trasa neobydlenou krajinou okolo Trutnova vyvolala vlnu nadšení, obvzvláště u plánovače tras. Aby náhodou nedošlo na setkání s hlídkou VB, bylo zvoleno i tajné místo startu. Ráno se z HK, DK a Třemešný vydávaj Palec, Hrnec, Lukas, Zdenec. Po vlastní ose z DK dorazil Dejf. Z Rokasu přijel Tom a já to vzal z Horňáku od lesa, abych byl na startu první. První překvápko se konalo na hrázi odkaliště, kde se poflakovali různý bajkeři u aut a vůbec kolem dokola. Na místě startu čekám do času T+1, ale nikde nikdo. Místo startu, je tak tajný že se k němu dostal jenom plánovač a Tom. Telefonát od Hrnce je vše říkající:“ Sme někde před tebou!“ Hmm dobrý ale gde? Pošlu Ti souřadnice. Hmm souřadnice – že prej viděj vysílač a vrtule, tak to jsou někde u zadnice. Posílám je k lesu, ač by bylo lepší poslat je k šípku. Příště žádný tajný místa startu, když nemaj páru o práci s mapou! Než si zabalím mobil, od lesa přijíždí Tom. Společně jedeme k chrliči, kde jak doufáme se konečně potkáme. Než dojedeme k ropákům, vrní mi dvakrát mobil v báglu. U chrliče svinstva z elektrárny, stojí Lukas s Dejvem. Zdenec s Hrncem a Palcem jede k bůhví jakýmu lesu. Na správnou cestu je jede vyzvednout Tom. Konečně jsme všichni. Vysvětlujeme si pojem vysílač a převaděč, ale nikam to nevedlo, tak vyrážíme. Asfaltkou stoupáme na její konec, kde se noříme do lesa, abysme se vylouply na Bočkových loukách a přijeli na sjezdovku v Petříkovicích. První zastávka, osvěžení a zase do sedla. Stále stoupáme až pod Jánský vrch. Tady se dělíme. Dejf s Lukasem jedou rovnou ke studánce, zbytek míří na vrchol Jánský vrch 697m/n.m. Po společný vrcholový fotce, jedeme hadrcore sjezd, kámen nekámen, dólů ke studánce. Jedeme tak rychle, že nás předběhl nějákej běhák. Zkoušíme 10ti metrový skoky, ale po 5ti metrech to vzdáváme už proto, že jsme nad studánkou. Listím a prachem sjíždíme k altánu u studánky, kde odpočívají Dejf s Lukasem. Běhák si pádil dál podél státní hranice. Vydejcháváme ty skoky, pijeme zázračnou vodu. Osvěžený nasedáme a prudkosešupem se spouštíme okolo ohrady dólu k posledním barákům Petříkovic. Opět šlapeme do kopce. Po silnici jedeme až za železniční přejezd, kde odbočujeme na lesní cestu. Chvilku stoupáme zprudka, pak už mírnějc, ale vytrvale až k odbočce na zelenou značku. Po táhlým mírným klesání odbočujeme ke Chvalečskýmu vodopádu. Vodopadání je minimální, není voda. Odjíždíme dál k místu zvanýmu Hamry. Před ruinou vodárny odbočujeme doprava a nepoužívanou cestou až cestičkou stoupáme na rozcestí u Slavětína. Dostáváme se na funglnágl novou asfaltku. Tu použijeme až do Slavětína, kde odbočujeme na makadamovou zkratku Slavětín-Bezděkov-Lhota-Trutnov. Stoupáme k pěchotnímu srubu T-S-43 „Pod lesem“. Ještě než se k němu vyškrábeme, dostává Tom i já hlad. Celkem snadno dostává hlad i zbytek Negrů. Parkujeme bajky u ohrady, sundáváme bágly, vyndáváme svoje klobásy, někteří buřty, různých velikostí a tvarů.

  

 
Vytahuju trumf vpodobě lávovýho grilu. Pomocí přiloženýho návodu a s pomocí radilů sestavuju ekogril. Podpaluju brikety a opravdu už za 5minut to jede, tak jak to sliboval návod. Buřty a klobásky se rožnej, někteří si prohlížej bukr zevnitř. My ostatní vedeme velezrádný řeči, kde urážka majestátu je úplná prdlačka. Ani to dlouho netrvá, máme urožníno a zbaštíno. Ti co maj pívo ho použijou na spláchnutí mastnoty. Já to svý zapoměl doma. Gril furt hřeje, tak ho podpalujeme a konáme ekologický dobro. Spalujeme několik odpadků z okolí, a aby nedošlo k požáru spouštíme „Zlatej déšť“. Jenže pomačkaný prostaty toho pustěj víc do gatí než ven. Po požárním cvičení odjíždíme k Řehačce, neboli Jestřebí boudě. Samozřejmě je to do kopce, ale už jenom malounko. Po hřebení a po louce u Paseky přijíždíme k Řehačce. I když není otevřeno z důvodu pandémie, jsou u vchodu basy s pívem a miska na peníze. Bereme si pivka, do misky dáváme peníze a jdeme si sednout do trávy před boudou. Vedeme hovor o tom, jestli jsou Jestřebí hory vejš, než je Lukasova chalupa na Zvičině. Lukas říká, že se podívá po vrstevnici, Zdenánek mu odpovídá, že lepší než vrstevnice je ňáká mladší. Touhle poznámkou uvádí přisedící do stavu řehotu. No, ostatně jsme u Řehačky. Po několika nepublikovatelných hláškách, několika vtipech, který nám servíruje Palec a dvou pivech se balíme, nasedáme a přes vrchol hřebenu jedeme úzkou stezkou o zlom vaz dolu na Německý louky k Markoušovicím. Kolem Hůry přijíždíme k TTčkům, konkrétně k druhý sekci Kozího trailu. Bez zastavení dáváme druhou a třetí sekci kozy. Přes Sedmidomí jedeme na Končiny a za kolejema k Suchovršicím. Kostkovou cestou sjíždíme do údolí a po krytým mostě, přejíždíme na druhej břeh Úpy. Tady Tom navrhuje jet jinou cestou kolem stříbrných dolů. Na odbočce, než Tom našel jestli už odbočujeme, si hafan za plotem začal hrát se

  

Zdenánkem balónkovanou. Prostrčil tenisák pod bránou, Zdenda mu ho hodil a tak furt dokola, až do doby, než jsme odjeli. Za odbočkou se cesta zvedla k nebesům. Po pár mertech slejzám a společně to dělá Lukas i Dejf. Ostatní statečně šlapou až k vrcholu. Když se to narovnalo, ostatní na nás čekaj. Společně jedeme dál nad Rubínovice. Přes Písčiny sjíždíme do Rubínovic k silnici. Po ní jedeme přes Strarej Rokytník k Trutnovu. Tom je doma ale Hrnec, Palec a Zdenec jsou vpředu, takže se s ním nemohli rozloučit. U Housky se odpojuje Dejf, Hrnec a Palec. Jedou přes Dolce a Dubák do Dvora. Poslední tři kusy Lukas, Zdenec a já jedeme kolem Vlčky, Nemocnice k Bazénu. Tady se loučím se Zdenánkem, kterej jede k autu na parkoviště TTček u Lhoty a s Lukasem parkujícím tady u bazénu. Sám mířím do Horňáku, rovnou na zahrádku zalejt salát a ředkvičky. Zjišťuju, že mi chybí kilák do 50sátky, tak objíždím zahrádky, abych to zakulatil. Kluci dali o několik kiláků víc. Dejf 108,70km, Hrnec 73,92km, Palec 66,79km, Lukas 40,79km, Zdenda 40,85km, Tomas 43,60km. No hold dobrej oddíl. Tak zas příště.

Fotky z Covidbajku jsou tady.
Sepsal: Milan "Slim" Valenta
Převzato: http://www.slim2009.cz/

Negri Vánoce 2019