Rychleby 2016 podzim

Dobrá, byl jsem tam poprvé a tak napíšu report. Nerad, ale Šmejdil rozhodl. On s Qbicem rozhodli že pojedu. Na svatební cestu! Podotýkám, že na svatební cestu bez ženy, kterou jsem si týden před tím vzal, navíc jsem spal v manželské posteli s Lukášem, a taky jsme tam měli dětskou postýlku. Asi provokace :)

Takže zabalit, nalodit, přes Polsko dorazit na místo a půl hodinky po příjezdu a rychlém ubytování, plni očekávání vyrážíme na trail. Já, Šmejdil, tatík a syn Kubíčkovci. První seznamovací trail byla klasika, Černý potok. Příjemná a pohledná záležitost. Jedeme, přišlapáváme a zatáčíme. To sice dělám na každé vyjížďce, ale tady je cesta vysypaná bílým štěrkem, a tak vím kam jedu a užívám si okolí. Nádhera! Ve Vidnavě jsme se zastavili na oběd. Chvilka rozmýšlení nad jídelním lístkem a pak při pohledu na asi 127-letého číšníka, který nezvládl objednávku jídla a pití zároveň, dáváme pivko a čekáme na smažák. Ano, sofistikovanou gurmánskou debatu jsme zakončili klasikou nad všechny klasiky. Platíme a razíme do Kovárny, tak se ubytovna (musím říct, že příjemná) jmenuje.

Akorád se potkáme s Gandalfem a spol., kteří přivezli soudek Krakonoše, pozdravíme, seznámíme se a jedeme na SuperFlow. Výšlap asi 550 výškových metrů trailem doktora Wiessnera byl famózní. podél čistého, svižného potůčku, po dřevěných lávkách a klikatící se cestičce, prostě úžasný. No a když je dokopec je i zkopec. Nahoře s Kubíčkem synem čekáme na ostatní členy (nebudu jmenovat) a hurá dolů. Paráda, krása, nádhera. Jen když je někde zákaz, tak by se tam prostě nemělo. Ale to my ignorujeme a razíme do třetího úseku, který je uzavřený kvůli těžbě. To by bylo v pohodě, kdyby nebylo nějakého lumpa (zk…..ýho pancharta) který nastražil za jeden skok špalky a SmEjDiL byl tak vostrej na brzdách, že šel přes kokpit. No nic, Lukas je OK a tak jedeme dál. Za půl hodinky sedíme na základně a probíráme dojmy, pijeme Příšerák a Lukas jí fazolový guláš. Ehm, to bude noc.

Na Kovárně už je naprostá většina bajkerů a tak narážíme soudek. Opět pohodička, pivko, buřtík a pan domácí Dlaždič, co přišel na Krakonoše, protože je z Náchoda a tam maj jen Primátora. :)

Kolik mohlo být hodin, asi 21:00, a přijel zbytek. Přímo z Belgie Pavel Horáček, Jirka Ponikelský a Honza But. Asi se mi to zdálo, ale měli už lehce naváto a tak sedli přímo k sudu a začala „zahajovačka“. Nijak to nebudu rozebírat, snad jen, že když se Milan Valenta převlékl do noční košile a rozpustil si vlasy, byl slovy: „Dobrou noc, Stázino!“ překřtěn, a taky stojí za zmínku hláška „dost bylo piva, pijeme Rádler“ a začalo se pivo řezat burčákem. Prostě jsme popili a na kutě. Já tedy nechtěně odešel dřív, protože jsem si byl dát telefon na nabíječku a upadl jsem do postele. Z kómatu jsem se probudil až ráno.

Snídaně, ranní hygiena, cvičme v rytme a tak dále …. to vynechám. V 9:30 jsme vyráželi s Lukášem na Vidnavský okruh, kde jsme potkali Milana, tedy Stázinu, Kubíčkovci jeli k lomu a pak za náma, Qbic, Horáček a Tomáš na Lipovou, a někdo spal a na kolo vůbec nesedl. :)

Vidnavský trail je 5 km dlouhé, skoro po rovince se klikatící kolečko. Pro nás XC ridery naprostá radost. Na oběd jedeme opět do báječné hospody na Vidnavském náměstí. Kolem jedné hodiny se začalo kazit počasí a tak valíme na základnu, stíháme to za minutu dvanáct. Prší až do večera a tak razíme asi v šesti do baru na kafe a pivko. Útulnej malej bar, kde jsem místním ranařům vysvětlil, že je potřeba se vyklidit, že jsme přišli MY! Super, pochopili a my objednáváme pivko u sestry pana Buba Gampa. Ta podoba byla dechberoucí. Poseděli jsme, pošprýmovali a asi bych to uzavřel. Jsem ženatý teprve týden. :)

V neděli mokro, deštivo a tak velíme k ústupu. Jen drsňák Honza Novotný nezná bolest a jede do bláta. Ostatní balí, uklízí a smutně koukají do kopců s traily.

Cesta domů proběhla jak jinak, než bez chyb, a já ulehám na kanape, zavírám oči, usínám a vím že na jaře jedu ZASE!

Rychleby Go!

Sepsal Pavel Hrneček

Pár odkazů:
https://www.strava.com/activities/715115666
https://www.strava.com/activities/714263777
https://www.strava.com/activities/714133859

Via Ferrata - Hallstat 2016

Po roce jsme se s bratránkem obět vydali do oblasti Hallstatt a okolí na ferraty. O našem jarním plánu jsme se zmínili před Rychlopípákama a přidal se Luban s MUDr. Ládou. Plán jet Rapidem se přeonačil v momentě, kdy jsme začali plnit kufr. Vyrazili jsme se Subaru Outback, což je o poznání živější vozítko.

Vyrazili jsme ve čtvrtek 5.5.2016 odpoledne. Cesta utekla za doprovodu oblíbených kapel. A po příjezdu do Hallstattu cca 2:00 hod. jsme po paměti odbočil do prava, ale poněkud dříve a najednou jsme byli někde v lese nad obcí a před námi dřevěný altán, a tak jsme v něm přespali první noc.

Ráno bylo náročné, po nedostatku spaní za intenzivního chrápání jsme toho naspali velmi málo. Po snidani v altánu jsme přejeli do kempu, kde jsme se převlíkli a vydali se na první ferratu a tou byla místní příjemná Echernwand - Klettersteig. Luban a MUDr. lezli porvé, tak to bylo takové očuchávání. Já s Hanzem jsme tu byli podruhe a i tak se nám to líbilo. Jen jsem podcenil pitný režim a na vrchol jsem se plazil s vyprahlým hrdlem a celkovou únavou z nevyspání.

V kempu jsme postavili stan a doplnili tekutiny a hlavně se vydatně najedli. Dalším cílem byla ferráta Postalmklamm Klettersteig, která mě osobně velmi zvedla unavenou náladu. Ferráta je vystavěna v krásném členitém kaňonu s řadou lávek a jedním přeskokem. Po dlouhém stoupání od konce lana jsme došli až k silnici, kde jsem si po chvili stopnul polku žijící v něměcku, která se vracela z vrcholu s dcerou co studuje multimedia v Salzburku. Odvezli mě dolů k Subaru a vrátil jsem se o kluky. Dále jsem se vydali též na vrchol kde jsem se pokochali zapadajícím sluncem a výhledem na okolní kopce.

Sobotním plánem byla ferrata Intersport Klettersteig ke které jsme se vydali lanovkou. U horní stanice byl sníh a v nedaleké hospodě nás informovali, že je lano z půlky pod sněhem. Výhledy tam byli pěkné a tak jsem toho zase tolik nelitovali. U jezera Gosausee je též jedna ferráta Laserer alpin Klettersteig, ale tu jsme vynechali, protože tam bylo opravdu hodně lidí.

Dalším naším odpoledním náhradním cílem se stala ferrata Drachenwand Klettersteig, která se ovšem nachází u města a jezera Mondsee a tak nás čekal delší přejezd. Skála je to impozantní. Všem nám poněkud stuhnul úsměv, protože jsme viděli jak polezeme vysoko. Na ferrate nás doprovázel silný výtr, ale i to nás neodradilo, výhledy byly nádherné. Návratová cesta byla ovšem více náročnější. Osobně jsem si namohl kolenní vazy a tak rekonvalescence bude poněkud delší.

Při oslavném pivku o dole kapličky se najednou objevilo malé vozídko, které dovezlo tři záchranáře. MUDr. Láďa jezdí se záchrankou tak se s kolegy pobavil. A prý tam někdo má problém s hlavou. Posléze přijel ještě jeden lezec záchranář. Po návratu k autu se objevil policejní vrtulník, který sundaval nějakého nezkušeného mladíka. Závěrečná estráda nám ukázala jak může takový výlet končit.

Při návratu dopadla i jedna GeoCache GC3VZMJ, kterou jsme díky kolegům z .cz zalogovali přímo v autě.

Mobilní fotky:
https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72157667989827745

Rychlebské enduro

     Když se u nás doma rozhodlo, že na prodloužený víkend se jede do Šumperka, bylo náhle nad slunce jasnější, že Rychlebské enduro 2015 získává dalšího jistého účastníka. Zkusil jsem ještě pár nejtvrdších Negrů, jestli nepojedou taky, ale sám jsem dobře věděl, že jsou to másla, a že zase budu sám.

     Menší problém se objevil, když už jsem měl zaplacené startovné a víkend před akcí jsem si na Singltreku uhnal housera. Celý týden jsem se poctivě teple oblékal, nedělal prudké pohyby a prostě se šetřil. A přátelé, povedlo se, v sobotu jsem se mohl vydat na start.

Na registraci jsem dorazil jako jeden z posledních a vyfasoval číslo 315, start do první RZ jsem měl stanoven na zhruba 12:30. Vyrazil jsem asi v jedenáct a zjistil, že moje domněnky o tom, že nedostatek tréninku se neblaze projeví na schopnosti lehce vyšlápnout Dr. Wiessnera, jsou vskutku správné. No co, tak jsem si chvílemi trochu potlačil, ale závěrečný táhlý stoupák na samotný vrchol Sokolího vrchu už jsem jel v kuse. I když, drobný problém se přece jenom objevil - v jednom místě byla šipka doprava a hned u ní byla přímo do hustolesa vyšlapaná a taky trochu vyježděná taková jako pěšinka. Řekl jsem si, že to je poněkud drsný transfer a vydal se po ní. Narazil jsem sice na krásný Vorwärts Quelle

(něco jako Pramen pokroku), ale také jsem po pěkné pěší túře zjistil, že jsem prostě trochu zabloudil, musím sjet o něco dolů a tam se napojím na oficiální, zcela normálně jetelnou, trasu. No nic.

     Na startu jsem potkal několik hochů, kteří si poctivě navlékali chrániče, kompresní podkolenky a integrální přilby. Já si navlékl starou šusťákovku po dědovi, dal si tatranku, sedlo jsem dal dolů, přeřadil na něco, co z kopce jakž takž pojede a zároveň to nebude moc rachtat, a s holými koleny vyrazil vstříc novému dobrodružství.

RZ1 byl nejdřív let, paráda, krása, nádhera, sluníčko svítí, vítr sviští, slast. Pak se objevila střední pasáž a mně spadla čelist. Představte si něco jako ty šutry na Velrybě, ale mnohem strmější, občas s půlmetrovou mezerou, často s dojezdem jako do Tajemného. No co, zabít jsem se nepřijel, tak tedy slézám a exponované úseky absolvuji po svých. Většinou to místní organizátoři, kteří byli na všech těžkých místech, komentovali s pochopením, ale setkal jsem se také s klasickou poznámkou, kterou mám moc rád: "Tohle tady jezděj holky!" Když jsem přežil to nejhorší, do cíle jedničky jsem už snadno doletěl po známých Sjezdech. Skokánky jsem vynechal.

     A znovu nahoru. Zase ten Wiessner, ach jo. Alespoň jsem věděl, že tentokrát se nejede až nahoru, ale někam směrem k Walesu. Nakonec se jelo na Superflow, tím prvním stoupacím úsekem, a potom nikoliv doprava po cestě, ale nahoru. A za chvíli ještě mnohem víc nahoru. Krásná dálnice do kopce, v dálce přede mnou skupinky tlačících enduristů, tak co bych také neslezl, že? No, nenachodil jsem toho málo, ale limit byl v pohodě, člověk v podstatě do kopce nemusel sednout na kolo, a stejně by to stihnul.

     Na startu dvojky byl pohodář, povzbuzoval a radil, co ještě udělat, na co jsme zapomněli (otevři ty tlumiče, přehoď si, brejle ti jsou na báglu víš k čemu apod.). Vystartoval jsem s nadějí, že tentokrát to snad sjedu na kole. A ze začátku jsem si chrochtal, trať parádní. No ale za chvíli jsem zjistil, jak byly moje naděje bláhové. Docela dlouhý úsek, který byl hodně z kopce, a který byl posetý špičatými kameny. Asi tak, jako byste jeli nejprudší pasáže Superflow a trať by byla jako na Tajemném, ale bez té cestičky uprostřed. Prostě všude samý kámen. Takže co myslíte? No ano, pěšky. Jinak ale dvojka byla velmi pestrá, bylo tam všechno. Rychlé dálnice, hrabanka, klopky, dropy, srdce dolekopcára plesalo.

A také se mi už jelo mnohem lépe, jaksi jsem se rozjel. Příště to chce trochu toho terénního (i kondičního, ale to už jsem zmiňoval) tréninku.

     Na trojku se jelo z jiné strany, ale nakonec se nahoru jelo kudy asi? No přece Dr. Wiessnerem. Tentokrát už jsem si ho dal skoro celý pěšky. Start RZ3 byl naštěstí hned kousek za začátkem stoupání na Wales. Na něm jsem počkal, až odjede hlavní vlna, která se tam zrovna objevila, a nastoupil. Za mě se postavil typ, co vypadal tak nějak rychleji, tak jsem ho pustil před sebe. A potom ještě pár, kluka s holkou. Vyrazil jsem za ní, startér to okomentoval zhruba tak, že za chvíli bude cesta, a že ji třeba dojedu na ní. Odvětil jsem, že to asi těžko, že jsem spíš pěší turista, a nadšeně se do toho pustil. Krásná trať, konečně dobře jetelná i pro mě, Fikejz by to asi sjel na silničce. Za chvíli bylo opravdu křížení asfaltky, dost rychle jsem tam najel, ale najednou vidím, jak se hned pod sjezdem do lesa válí ta holka. Tak co, jsem gentleman, takže jsem zabrzdil, slezl a počkal, až se sesbírá. Určitě to bude drtit mnohem rychleji než já. Jenže ouha, to jsem nečekal, jela hrozně pomalu! Tak jsem si sedl do sedla, pozoroval přírodu a prsty držel na brzdových páčkách. A když mě konečně pustila před sebe, tak jsem to nakopnul! A hoši, jak já jí ujížděl, to bylo něco!

     Ehm, trochu jsem se nechal unést. A bum! Pád! To je trapné, ohlížím se, jestli už mě dojíždí, sbírám kolo, kontroluji řídítka, zjišťuji, že mě nějak bolí ruka, a zrovna, když se holka objevuje na obzoru, nasedám a valím do cíle. Rychle jak blázen, samozřejmě, i když Prokop by mě nazval slimejšem. Trojka byla nejlehčí, krásně plynulá, akorát pro mě. Dojíždím do cíle přes brod, muž s cílovým trikem místo praporku mi pípne čip, plácne si se mnou, a já si spokojeně a trochu nostalgicky uvědomuji, že už je konec.

     Ruka je asi zlomená, bolí to jak čert, ale brzdit se s tím dá. Jedu na základnu, dám si guláš a piváka, nečekám na vyhlášení a jedu domů. Všem, kdo jezdí do Rychleb jenom na traily, bych tohle dobrodružství vřele doporučil, protože to se nedá srovnávat. Nádhera, i kdybyste měli jít půlku pěšky. A to nepůjdete.

     RTG nakonec potvrzuje, že zlomené to není, houser mě neskolil ani na túře o den později, takže co víc si přát? Snad jen, aby tradice Rychlebského endura trvala i nadále.

     A výsledky? RZ1 tragická, 16m52s, na vítěze ztráta 7m49s, za mnou 31 lidí. RZ2 to samé, 13m23s, na vítěze 6m27s, 24 lidí za mnou. Na RZ3 i přes pád 10m41s, 4m34s na vítěze, 22 lidí za mnou. Celkově 40m56s, ztráta skoro 20 minut, 271. místo, z dvanácti holek mě porazilo sedm. Ale přátelé, ty zážitky!