Rychleby 2019 - pohledem Hanyho

Po pár vyjížďkách s kaloněma a po pár letech mně můj táta Crnec Hrnec přemluvil k tomu, abych se zúčastnil společně s ostatními Negry podzimních radovánek v Rychlebech. Čtvrtek devatenáctého jsem si tedy v kalendáři zanesl jako den odjezdu.

Inu, krátce před polednem šofér Lukáš zakotvuje svůj koráb u našeho náhradního domova. S sebou přivezl mě, tátu  nebo alespoň to, co z něho po posledních alkozávodech zbylo) a naše bajky. Po zabydlení jsme již naskakovali na sedla s touhou po naplnění našich žaludků, když v tom se na místo činu přiřítil další člen výpravy – Jirka a.k.a stýček ze Švédska a.k.a. Jamie Oliver a.k.a ten z ''HejKej''. Neotálel ani minutu a po rychlém pitstopu mířil s námi směr Vidnava, kde jsme si U Jannise Klitorise dali na posilněnou smažáka a pár vousatých piv. Po návratu zpátky do Kovárny jsme uvítali další negroidní jedince, a to duo hrdých nositelů židovského jména – David a David. Podání rukou vystřídalo pár přátelských slov, aby se vzápětí narážel sud lahodné Kamenice. Po chvíli degustace zlatavého moku se vyšlo do ulic Černé Vody, kde se navštívila hospoda U Kašťánka, kde se po určité době zjevil i poslední čtvrteční přírůstek – Kaloň Honza. Večer jsme zakončili ve stylu intelektuálněhazardním, kdy jednotlivci přebíhali od partičky šachů k mariáši.

Pátek ráno nás velmi neotřele a ve velkém stylu probudil starší z Davidů, když na telefonu pustil nekonečnou verzi kokrhání kohouta s ozvěnou. Jelikož venku panovaly sibiřské podmínky, nezbylo nám nic jiného, než se vydat vstříc doktoru Wiesnerovi. Na něm jsme trochu rozproudili krev a rozhýbali svalstvo, abychom následně okusili i opačný pocit, sjíždění SuperFlow. Plní dojmů a nadšení jsme se usnesli, že je čas na dopolední siestu s tím, že po ní se opět osedlají naši oři. Než se znovu šláplo do pedálů, počastovali náš svým příjezdem i poslední dílky do kompletní kaloní skládanky. Přivítali jsme se s mistrem světa v přejíždění veverek Tomášem, opravářem pivních sudů Petrem, šampionem ve střední váze Terminátorem Zdémolou a kalifornským surfařem Ladzou. Následně jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna, která se jela ještě jednou pokouknout na Vidnavský okruh a druhá, která jela znovu zakusit opojné chvilky na maně rychlebských stezek. Večer se nesl ve znamení Holby, družby s domorodci a prapodivnými postavičkami z města Tomáše Bati a legrace. V roli budiče byl tedy ráno David, ale roli uspávače si pro tentokrát vzal na starost Zdenda.

Sobota už přinesla radostnější teplotní predikce a my se vydali směr Lipová. Postupně jsme po cestě ztratili oba Davidy (prvního hned při oblékání: pozn. red.), projeli si Lipovské traily a pak se opět jako správná foglarovská parta sešli U Kance. Cesta zpátky ovšem rozdělila naší karavanu ve dví. Tělo mého tatínka lehce dávalo na poznanou, že to není tak dávno, kdy dělal v lese Záboří odpíchnuté Ritbergery, přičemž si drtil kosti jako čínský medik. Já jsem po pátečním kamarádčoftu z kucima z Hané neoplýval úplně závodní formou. A David eŠ už pomalu ale jistě viděl serpentiny i na Route 66. Takže jsme se rozhodli, že se odpojíme od zbytku, podíváme se na nějakou místní oslavu, kde jsme si dali pivo Skotačivá veverka (což je vzhledem k tomu, že jedna, (ale opravdu živá) ve stejnou dobu skotačila Tomášovi pod kolem, řekl bych dost tématické) a posvištíme kratší cestou domů. Večer proběhlo loučení U Kaštánka a v tento moment se mi poslední chvilky zahalují do mlhy, která by se dala krájet, tudíž....

…. k neděli můžu napsat už jen to, že se jelo domů.

Z pozice benjamínka hodnotím tyto čtyři dny s nadšením a s jistou radostí mohu říci, že s pýchou nosím samolepku Rychlebky na mobilním telefonu a helmě, čímž bych chtěl zároveň vzdát hold bravurní práci dvorního kaloňografika Tomáše.

Hany ;)

Rychlebky ´19

Navzdory nejisté účasti některých jedinců včetně mně, se nakonec sešlo hejno 11 velešišmiší (pozn. kaloň chorvatsky) aby si opět vychutnalo krásy Rychlebských hor a výčepů. Vlasta se kterou jsem byl původně domluvený na migraci do Černé vody, nakonec svou účast na oblíbené seanci latentních alkoholiků/cyklistů zrušila z důvodu kašlíku (pozn. pro rod kaloňů pravděpodobně smrtelná nemoc). Naštěstí se mně díky echo-lokaci ujal kaloň David a úspěšně jsme se vydali ve čt před polednem na cestu jeho kaloňmobilem. Z důvodu aklimatizace bylo nutné si po příjezdu dát akutní dávku chmelového nektaru a připravit se na první vyjížďku, jak jinak než směr Vidnava. Uzavírka trailu podél Černého potoka nás nikterak nezaskočila a pohotově jsme se jali pokračovat po cyklostezce, jež nakonec vyústila na protějším břehu Černého potoka. Vychutnali jsme si Vidnavský okruh i zkratku do Vidnavy samotné. Po nezbytné kontrole místního vlakového nádraží proběhl přesun na náměstí za účelem občerstvení se, u našeho oblíbeného řeka. Tam nás nemile překvapila sklizená zahrádka a tak jsme hbitě zahnuli do místního lokálu, jehož název mi vypadl a Seznam se ani neodvážil zakreslit jej do mapy. Posilněni Příšerákem popojeli pak pryč. Po cestě z Vidnavy zjišťuji, že David ještě neměl tu čest posedět v hospůdce U Sysla. I bez reklamního poutače můj instinkt neomylně poznal most, přes který je nutno se vydat na druhý břeh řeky. Bohužel po příjezdu nás nemile překvapila cedulka s nápisem dovolená. Zklamáni se vydáváme na zpáteční cestu, kterou nám komplikuje jen několik málo překážek. V Kovárně nás uvítá skupinka Lukáš, Jizi, Hrnec a Hrneček a samozřejmě soudeček Kamenické 11 dodanou firmou Rampouch s.r.o. Děkujeme. Poté se již mohla naplno rozvinout intelektuální diskuze o všech možných i nemožných tématech, prokládána několika chody švédských stolů, od mistra švédských stolů, Švéda Jiziho. Děkujeme. Ovšem nebyly by to Rychleby bez navštívení místních občerstvovacích podniků, zamířili jsme tudíž do kulturního domu ke Kaštánkovi, trochu se zkulturnit. Někdy mezitím dorazil i negr Honza. Čas ovšem běžel neúprosně a židle na stole v celém podniku nás donutili opustit i ty naše. Po návratu na Kovárnu proběhlo několik více či méně mistrovských her šachů na dobrou noc.

Druhý den ráno nás nemile překvapila poněkud nízká teplota vzduchu venku a vysoká hustota vzduchu uvnitř. Čekání na vyšší teplotu vzduchu zkrátil Lukáš dublováním funkce chytré televize se svým novým ,,chromovým házečem´´ a pouštění videí nejprve s povedenými triky na bajcích a pak s těmi nepovedenými. Úderem desáté hodiny a desátého stupně jsme se společně vydali vstříc mecce Rychlebských stezek. Nejprve mnohými nenáviděný trail doktora Bělostného, následovaný Nejlepším průtokem. První sekce, ač vykácená, byla povedená, horší to bylo s druhou částí, která byla oficiálně uzavřená. Nebyli bychom ovšem negři, kdybychom nedbaje zákazů, nezkusili sjet aspoň kousek. Poté co se nám podařilo proplížit kolem několika lesníků, podjet pásku zakazující vjezd, nás nakonec zastavili až stromy přes cestu pár metrů od začátku trailu. Rozhodli jsme se, že pokračovat budeme v enduro stylu, dokud nenarazíme na cestu. To se nám povedlo a podobně prudkým stoupáním, jako bylo klesání, jsme se vydali hledat pokračování druhé sekce. Její nalezení netrvalo dlouho a my si vychutnali alespoň její část. Ostatní sekce naštěstí neobsahovaly žádné překvapení, snad kromě prohnilé klády. Na základně proběhlo doplnění energie, sbírky triček a ti slušní z nás přispěli na chod stezek. Následně došlo k názorovému rozdělení a část hejna se přidala k Lukášovy, který musel prověřit nový bajk ještě jednou na kopci a zbytek, který chtěl šetřit síly na zítřejší Lipovské stezky. Šetřílci se po krátké po obědové pauze, při které se na nás byl podívat další dorazivší negr Láďa, vydali relaxovat na Vidnavský okruh. Někdy mezitím dorazilo hejno kaloňů Trutnov/Třemešná reprezentované Tomášem, Petrem a Zdenkem. Ti se prokazatelně jeli také vyblbnout na kopec. V podvečer jsme se všichni konečně sešli a popili trochu Kamenického moku, dokud nezačali menší technické potíže s kompresorem. Někteří z nás to neunesli a šli popíjet jinam, někteří jako já, raději zalezli do postele, no a někteří rozdávali místo karet pěsti...

Třetí den bylo počasí už znatelně moudřejší a tak jsme se mohli vesele vydat směr Lipová. Skvělá zpráva pro nás byla, že se podařilo opravit kompresor, o to horší zpráva to byla pro Davida, který mezitím v panice, že nebude co pít, vykoupil snad všechny piva v sámošce. Byl to také on, kdo si nechtěl vychutnat stoupací trail jako my ostatní a vydal se raději po silnici. Netrvalo dlouho a náš spolek se zdárně vyšplhal trailem na kopec a v poklidném tempu mířil po silnici směr Lipová. Mě se zdálo, že mám trochu prázdnější zadní kolo, než je zdrávo a navíc, co jsem se pamatoval, blížil se sjezd a teplota nebyla stále úplně optimální. Opouštěje skupinku po dofouknutí kola a oblečení šustky jsem pokračoval po zdánlivě správné cestě. Opak byl ale pravdou a já zapomněl zahnout doleva a svištěl si to dál vesele z kopce až úplně dolů na křižovatku. To už jsem měl mírné podezření, že něco není v pořádku, ale pokračoval dál po zelené. O chvílí později se mi to potvrdilo zvoněním telefonu. Z hovoru jsem bohužel rozuměl jen pár slov, SMS byla jistější. Po ujištění že mám v plánu dorazit na místo pokračuji ze začátku příjemnou, po chvíli již méně příjemnou cestou. Vrstevnice byly neúprosné a mě nezbylo než do toho krpálu kolo tlačit. Zde jsem potkal i nějaké ty srnce, které jsem později s radostí poobědval. Brzy jsem dorazil ke stezkám. Nejdřív proběhla kontrola u Kance, kde v tu dobu nikdo nebyl. Vydal jsem se tudíž k louce, kde jsem také nikoho neviděl. Naštěstí i přes můj horší zrak v dáli zasvítili fluokaloni stoupající k toči. I přes lehký hlad se vydávám vstříc hejnu. Pojezdili jsme po toči a hlad přišel už i na ostatní. Zaveleli jsme směr Kanec. Zde proběhlo doplnění žaludků pochutinami i tekutinami, pro tentokrát raději bez zelené. Ve zpátečním stoupáku do mě něco vjelo a úplně jsem se utrhl zbytku hejna a počkal u tradičního zrcadla, kde mistr fotografik vyblejsknul hromadný snímek. Dál po cestě si veverka chtěla udělat z Tomášova kola kolotoč. Naštěstí vyvázla snad bez vážnějšího zranění a odběhla pryč. Nedlouho poté se před námi objevila křižovatka, kde jsme zjistili, že nejen veverky, ale i kobry najdeme v našich lesích. Tentokrát to odskákal Láďa a ač nepřipraven, díky štědrosti jednoho rváče vyměnil svou uštknutou duši a výprava mohla pokračovat až k začátku toho nejlepšího, co Rychleby nabízejí. Plni nadšení z parádního sjezdu, jali jsme se já, Lukáš, Petr a Tomáš občerstvit na základnu, zbytek se vrátil do Kovárny. Zde se opět popíjelo a hodovalo. Nakonec ale přišlo to co muselo a došel sud. Plni dobré nálady, zaveleli jsme útok na Kaštánka. Zde se David bavil u všech možných stolů, jen u našeho jsme ho zahlédli pouze sporadicky. Zábava pokračovala až do půlnoci, kdy jsme opět byli nuceni opustit podnik. Někteří odvážlivci se nebáli vetřít mezi pouze pánskou společnost v Trailcentru, zbytek zamířil na Kovárnu.

Poslední den byl pro většinu kaloňů už jen loučení, menší část se jela ještě projet. Já se zhostil role řidiče na zpáteční cestu a dopravil duo David a David v poklidném tempu domů. Bylo to fajn. Počasí až na trochu nižší teploty vyšlo a za rok se budu těšit na další Rychlebky. Příště ale doufám že dorazí i zbytek kaloňů a negrů co letos nebyl a samozřejmně i ten co byl.

Na jaro Klínovec či Kokostezky? Nebo snad Slovensko, které navrhoval David? To je ta pravá otázka k zamyšlení přes zimu.

Text: David "Silbrštajn" Dvorský
Foto: kolektiv kaloňů

Odkaz na fotky: http://bit.ly/rychlb19

Jedovnice 2019

Půl roku plánování, vymejšlení, mejlování, do toho nenadálá výměna chalupy, výběr záloh 500ká a několik negrů může pojezdit traily v Jedovnicích. Negerskej módní dizajnér Tom navrhnul a objednal nový drézy, tak aby do odjezdu byly hotový. Datum konání bylo vědecky stanoveno na 6týho až 9týho června, jenomže do tý doby si několik kaloňů rozmyslelo svojí účast a tak nás zůstalo pouhých 11 a 1/2. Naštěstí mezi odpadlíky byli i boháči, kterým na nějáky tý koruně nezáleží. Vox populí rozhodlo po právu, že záloha propadá ve prospěch účastníků. Díky nenadálýmu daru, si zájezd mohli dovolit i ti méně majetní, například: čtyři Jiří (z toho dva Kubíčci), jeden Jan, Milan, Zdeněk, Tomáš, David, Vlasta a dva Pavlové. Jeden Jiří nepobyl dlouho a v sobotu ho nahradil Jan.
Ve čtvrtek ráno v 8:05 mě před barákem vyzvedává Tomáš. Nakládáme bajk a věci do vozidla, dostávám pytlík s novým dřezem. Tomáš nastavuje navigaci a potom vyrážíme. Obdobně to mají určitě i ostatní účastníci například z DK. V Jaroměři zastavujeme a kontrolujeme Peník zevnitř. Kupujeme několik nezbytností, jako Loveckej salám, buchty a k pití vodovku. Zbytek cesty do Jedovnice probíhal bez problémů. Na místo k chalupě dorážíme první, ani né za chvíli přijíždí další a další kaloni. Klíče od boudy zatím nemáme, ale dojedeme si pro ně do Surfbaru na bajcích. Oblíkáme vyfasovaný dresy, jedeme k Surfbaru ležího na břehu Olšovce. Jejda, je zavříno! Přeci jsme si měli klíče vyzvednout tady?! Tomáš vytáčí čísla. Na třetím čísle se ozývaj majitelé. Prej se vrátěj o trochu dýl, tak se zatím jedeme najíst do restaurace Barachov. Tradiční jídlo kaloňů je smažák a znova se to potvrdilo! Po obědě se jedeme vybalit a ubytovat. Klíče už nám majitelé dovezli na barák. Vybalený se šikujeme k odjezdu, až na ty co přijedou pozdějc. Objíždíme rybník zprava a rovnou na stoupací trail. Po pár desítkách metrů šlápání mimo asfalt stojíme. Nějákej „kůrovec-lesoplundr“, pokácel strom na trail. Sesedáme a vší silou odtahujeme kmínek z cesty. Trocha síly, několik peprnejch slov vypuštěnejch do lesa a zase se klikatíme stoupáním. Žádnej Wiessner to není, tak jsme celkem brzo na rozcestí. Jako první dáváme dvojku. Na webu https://singlekras.cz/jedovnicke-stezky píšou: Okruh 2 – 9,5 km trail, 3km zpevněné cesty. Tak vypadá Okruh 2. Stačí se na rozcestí po zpevněné cestě vydat na úsek Rakovecký, který si užijí milovníci velkých rychlostí, skoků a klopených zatáček. Snadno ho ale zvládnou i začátečníci. Stačí jet pomaleji. Délka trasy: 11,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Rakovecký – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená. Vhodné pro děti: ano. Sláva to dáme. Máme to i písemně. Pohodovej trejlík zakončujeme na trejlový základně. Po občerstvení jedeme na další kolo. Stoupacím na rozcestí a tentokrát dáváme jedničku. Okruh 1 – Užijte si jízdu kompletně po trailových stezkách. Čekají vás klidové úseky vinoucí se mezi stromy i klopené zatáčky. Vaši fyzičku mírně potrápí také trojnásobné stoupání do kopce. Pokročilejší jezdci si určitě užijí tři klesání s množstvím skoků i klopených zatáček. Délka trasy: 10,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Duchoslav – Tipeček – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená. Vhodné pro děti: ano. Zase něco pro Davida a jeho 3/4ční bajk. Dost snění a šups do třetího trailu, rovnou bez zastavení. Okruh 3 – Milovníci adrenalinu, Okruh 3 je přesně pro vás! Vystoupáte do nejvyššího bodu našich stezek a poté vás čekají klopené zatáčky a skoky. Při jízdě v úseku Paseky si budete připadat jako na horské dráze. A pokud se na adrenalinový zážitek necítíte, jednoduše zpomalíte. Délka trasy: 6,5 km. Trasa: Základna Jedovnice – Stoupací – Jedlovice – Paseky – Základna Jedovnice. Náročnost: modrá/červená/černá. Vhodné pro děti: pouze pro zdatnější. Konečně něco pro mě! David mi dává na prdel a je někde vepředu. Mýmu polozávoďáku dochází dech. Víc trailů už není, tak míříme po 32km do Surfbaru na jedno. Než se smrkne, jedeme se osprchnout, převlíknou do gala, aby mohl vypuknout šampionát v Klasku a popíjení plechovek, či flaškovýho. Unaveni sportováním se postupně odebíráme do hajan. Ve dvě v noci uhodila bouřka vší silou. Několikrát majzlo zlověstně blízko. Průtrž mračen, všechno pěkně prolila.
Ráno se postupně budíme. Provádíme různé očistné rituály. Nepamatuju se přesně, ale pár šílenců chce snad i plavat v Olšovci, nebo nakupovat ve Vietnamshopu . Ať to bylo, jak bylo, po snídani oblíkáme dresy a jedeme omrknout díru v zemi. Po nočním řádění živlů, zbylo lehce mokro na silnici, sem tam se valí voda z okolních strání. Jedeme skrze Jedovnici, asfaltovým stoupáním na Vilémovice. Krátkej sešup Pod Vintoky a serpentýnama nahoru na horní vyhlídku do Macochy. Všichni koukáme do tý díry, až na Jiřího, kterýmu něco kouslo do pneušky. Aby mu nebylo při nasazování gumy smutno, děláme kolem něho kruh a povzbuzujeme ho. Hrnec dělá mexickou vlnu. Vlna se neujala tak si jde koupit pivko, aby si ukráti čekání. Oprava se zdařila, můžeme odjet po žlutý k vyhlídce Koňský spád. K dolnímu můstku vedou schody, který někteří sjížděj, ale většina je schází. Na vyhlídce Koňský spád děláme společný foto a po něm pokračujeme rozmočenou stezkou na Sloup. U závrtu Dolina značka prudce mění směr do leva. Většina z nás to nepostřehla a zastavujeme až u silnice. Ti pomalejší jedou správně. My rychlí určujeme novej směr Sloup a jedem. Znova se sjíždíme u vchodu do Sloupsko-Šošůvské jeskyně, kde ukazuju bajkerům ponor Sloupskýho potoka. Bohužel po předchozích deštích se dá kouknout jenom z dálky. Bohužel voda mizí někde za ohbím u skály, kam se nedá jít. Po mrknutí na ponor, obsazujeme místa u bufáče a svačíme zakoupený langoše, sejrový Burgry, případně jiný jídlítka s pitím. Dostáváme zprávu, že nás nahání dorazivší Ponkič. Už je blízko, tak čekáme. Společně se vydáváme do Holštejna. Ještě ve Sloupu začíná krutopřísný stoupání do Šošůvky. Několik jedinců proklíná plánovače, ale jejich kletí přerušuje elektrobajker, kterýmu vadíme ve výjezdu. Jeho slova zněly:“Chcete, aby Vás srazil v zatáčce kamijón?! Tak se tady motejte!!“ a hnanej elektřinou, zmizel za zatáčkou. V Šošůvce na vršku se šikujeme. Tak ňák si nemůžu vzpomenout kudy, ale Tomáš za pomoci MapyCZ určuje směr Holštejn. Mezi barákama vede čevená a po ní se vezeme mezi loukama svažující se k lesejku nad Holštejnem. Po sjezdu starou štětovanou cestou do údolí, jedem omrknout jeskyni Hladomorna, kterou se vydalo několik odvážlivců prozkoumat. Další směr určuje Tomáš. Vede nás silnicej kolem ponoru Bílýho potoka – Nová Rasovna a Wankelova závrtu k Vápence Velká dohoda. V Lipovci se jedeme občerstvit do místního pohostinství, který několik jedinců odmítlo použít, neboť se jim trochu ekloval. Ono to bylo stejně jedno, páč hostinskej byl mrzut, že mu přišli hosti a chtěli utratit několik mincí. Svojí laxností odradil zbylou polovinu negrů. Nakonec přeci utržil za dvě píva. Z Lipovce šlapeme lesem Kojál rostoucího nedaleko stejnojmenýho vysílače. Do Senetářova sjíždíme asfaltkou, ale hnedka za návsí už zase šlapem do kopce. Na vršku odbočujeme z hlavní, štrejchneme Kotvrdovice a přes les Stádliska se vracíme k Jedovnici. Vyjíždíme u rybníka Budkovan, ale objíždíme ho do trailcentra u Olšovce. Tady si dáváme gulášovku vypadající jako buřtguláš, ke kterýmu je v ceně Radegast 10sítka. Vyjížďku tak ukončujeme po 38km a jedný polívce. Individuálně se jedeme na základnu vyspršit a připravit na večer. Cestou k Surfbaru, pozorujeme na laně vláčenýho wakeboardiera od jednoho břehu rybníka ke druhýmu. Večer trávíme družnou zábavou v Surfbaru u piva a vína. Po zavíračce se odebíráme do společenský místnosti naší ubytovny, kde se dorážíme hrou Klask a Republikou. Někteří v tom bujarém večeru i tančí. Hrome, tancuju šíleně, kousla mě snad tarantule nebo co. Odzemek neumím, ale tanec zvaný „Znak“ ano. V rytmu tance upadám do spánku, takže ani netuším, jak dopadl turnaj v Klasku.
V sobotu ráno se pár odvážlivců, Tomáš, Pavel a Jiří jdou proběhnout okolo rybníku. Pět kiláků a jsou připraveni na dnešní vyjížďku. My tanečníci a ostatní kaloni se rozcvičovat nemusíme. Stačí nám delší spánek, plus vydatná snídaně a jsme rozcvičení. Dneska jedeme na traily do Mariánskýho údolí vedle Brna. Po nezbytných úkonech nasedáme na bajky, přejíždíme hráz rybníku Budkovan. Skrz trailcentrum navádím kaloně na trasu přejezdu směrem k Brnu. Proklestem stoupáme na Blatiny, dvakrát se pro zichr ujišťuju, že jedeme správně k Bukovině. Z Bukoviny po asfaltu sešupem do serpentýny. Jiří senior si nehodlá potřísnit bajk blátem, proto pokračuje po asfaltu. My jedeme do kopce zkratkou skrze les Vojtíšky, proti nám teče voda z nočního dešťování. Na rozcestí u Lhotky, kde se zase shledáváme. Po modrý jedem do Novýho Dvora, tady odbočujeme na fungl novou asfaltku, kterou klesáme dobrý 4kiláky do Hádku. Z Hádku zase šlapem nahoru do serpentýn. Na vrcholu odbočujeme v pravo do lesa. Brutálním vlhkým sešupem sjíždíme na rozcestí Hostěnické propadání a poslední 1,5kilometrový stoupání k Mokerský myslivně. Po dvaceti kilákách stojíme u trailu číslo 2. Respektive v jeho polovině. Tak jedem! Okruh 2 – “Family” trail pro celou rodinu s vlnícím se terénem. Snadným asfaltovým stoupáním vyjedete k Horákovské myslivně, abyste se mohli ponořit do nekončící symfonie trailového „flow“. Jedna zatáčka střídá druhou, terénní vlny, klopené zatáčky a nekonečná zábava. Trail je extrémně dlouhý a po jeho délce postupně narazíte na několik stoupání i kratších sjezdů. Délka trasy: 14km. Trasa: Základna Mariánské údolí – Stoupací cesta – Vápenky – Mezi hájenkami – Březový – U Chlapečka – Palaška – Základna Mariánské údolí Náročnost: modrá/červená Vhodné pro děti: ano. Míjíme brblající „Lesoplundry-kůrovce“ nahlas tvrdící, že by tyhle cyklisty v lese zakázali, ač sami každej jeden přijel autem 4×4 doprostřed lesa. Poslední třetina trailu byla tak zábavná, až se Hrnec nevešel do jednoho oblouku. Jirka Palec přitahovanej magnetismem ho následoval. Zvedající se zadní kolo, užuž hrozilo spustit hromadnej pád. Jen tak tak míjím hrozbu. Někde za mnou Palec předvádí odpoutání od bajku. Nášlapy povolujou a parádním držkotoulem mizí Jiří v listí pod trailem. Díky měkýmu přistání se nikomu nic nestalo a dóle se shledáváme celý. Je čas oběda, takže míříme do Kadlcova mlejna. Copak zavřeno? Himl je tady svatba. No co se dá dělat. Naproti u bobovky, stojí stánek s rychlou klobáskou, plechovkama píva a kofolou, jíme teda tady. Vlasta vylepšuje jídelníček o zmrzku. Po vydatným pojedení a popití odpočíváme před trailem č.1. Okruh 1 – První část vede do kopce a zpestří ji několik dřevěných lávek. Z kopce stezka nabírá skvělou “flow” množstvím klopených zatáček, kompresních přejezdů erozních rýh a menších skoků. Jako vždy na Singlekrasu ale platí, že jízdu si užije každý od juniora po zkušeného bikera. Délka trasy: 6 km Trasa: Základna Mariánské údolí – Lávky – U jezevce – Pod kapličkou – Základna Mariánské údolí Náročnost: červená Vhodné pro děti: ano. Na začátku u stoupacího trailu je cedule, že je od ledna dočasně uzavřen kvůli kácení. Přesto jedeme. Na několika místech, obvykle v klopence, je trať zatarasená pokácenýma stromama. Evidentně je to úmysl. Po sjetí 1níčky, je čas myslet na návrat, proto jedeme 1,5km dlouhou stoupací asfaltkou k začátku trailu č.2. U cedule se dělíme na ty, co můžou a ty co chtějí. Ti co chtějí, jedou na poslední trail. Okruh 3 – Nejdynamičtější a zároveň nejkratší trasa v Mariánském údolí. Stejným stoupákem jako na okruhu č. 2 vyjedete k Horákovské hájence, kde začíná převážně klesající stezka plná skoků a zatáček. Pokud se ale na divokou jízdu necítíte, stačí zpomalit a trasu snadno zdoláte. Délka trasy: 6,5 km Trasa: Základna Mariánské údolí – Stoupací cesta – Kasárna – Nad Rakem Náročnost: červená/černá Vhodné pro děti: pouze pro zdatnější. Hrnec, Palec, Tom a Jirka jedou tu černou štreku. Někde na jedný lavici Jiří skáče a padá. My co můžeme, mezitím míříme po dvojce k Mokerský hájovně. U závory čekáme, až se chlapci vydovádí ve trojce. Společně objíždíme Mokerskou plošinu a klesáním jedeme kolem Hostěnického propadání do Hostěnic. Tady se právě koná nějákej hudební minifesťák. Na vystoupení se připravuje Kalašnikov nebo Ratata, či jak se kapela jmenuje. Dáváme si posilující pivka, limču někdo i gulášek. Kapela začína dělat zvukovou zkoušku, tak se balíme a jedem. Na kopci jedem zkratkou po červený kolem kaple svatý Anny. Za ní to bylo o zlom vaz k serpentýnám. Několik odvážlivců pokračuje po červený další zkratkou do údolí do Hádku. Ostatní jedeme serpentýnou dolů. Z Hádku nás čeká 4kiláky stoupání Novodvorským údolím. Z Novýho Dvora tentokrát po zelený pokračujeme rovně do Březiny. Na Bukovinu nás do kopce žene lehký vánek. Na návsi se dělíme. Několik se nás vrací tudy, kudy jsme jeli tam. Zbytek jede druhou stranou Proklestu a hup rovnou na černej trail. Já se zdržuju v Blatinách pojídáním výživný tyčky, dlouhým odpočinkem, pak teprve najíždím do trailu Duchoslav. Beznadějně poslední přijíždím do trailcentra. Máme za sebou nějákých 60kiláků, před sebou sprchu, pozdějc návštěvu Sufrbaru. Jak řekli, tak udělali. Vyspršený, odcházíme vyplenit bar. Je tady hodně živo, musíme si teda posedat, kam se dá. Objednáváme si, co hrdlo ráčí, pívo, víno, jídlo. Zábava jede na plný pecky, až do zavíračky pozdě večer. Při placení nějákej hladovec okousal kaktus i s trnama, ale jinak se nestalo nic vážnýho. Jako šláftruňk dáváme koksák. Individuelně si dáváme ještě něco. Já si dal Australskej RUM. Ten rum kousal, jako když klokan kopne. Pokousanej a okopanej se něják dostávám na barák. Ve společence zábava pokračuje do omrzení. Upadám do kómatu.
Ráno je poněkud… Jedinci se začínaj balit, nebo se připravujou na poslední vyjížďku. Někteří zase pobíhaj okolo rybníka. Z těžkým srdcem a žaludkem balím, trochu snídám no a pak šup do auta. Honza, kterej přijel jako poslední, si jede užít trailů a s ním jedou ještě další negři. Jízda autem mi něják nedělá dobře. Asi mi nesedla snídaně. Po třech hodinách jsme doma u manželek a oběda.
Byl to zase vydařenej vejlet, retro ubytování bylo trochu víc retro, než by bylo zdrávo, ale na přespání to stačilo. Voda tekla, vařiče a lednička fugovaly co víc si přát. Snad jen delší pobyt. Čus zase příště.

Odkazy na fotky: http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369/album_43726e63692f4a65646f766e6963652032303139
Sdíleno z http://www.slim2009.cz/?page_id=4292
Sepsal: Milan Valenta