Rallye Sudety 2020 - Pohledem Jirky Palečka

 Sudety 2020, aneb jak jsem deset hodin umíral.

 

 

 
Mít kamarády má spoustu různých výhod. Můžete s nima jít na pivo, pokecat o čemkoliv, (když Vás pustěj ke slovu), nebo si zocelit vlastní morál, pokusit se o sebezničení….

Jednoho takovýho mám. Normální chlapík, školník, jen občas mívá spoustu naprosto dementních nápadů. Ten poslední vyřkl jednou takhle na jaře na vyjížďce…. Prej, než mi bude padesát, chtěl bych jet „dlouhý Sudety“ a hledám magora co to pojede se mnou. Ty vole, proč s ním tenkrát nejel na tu jarní  vyjížďku  někdo jinej. A já, v dobrém rozmaru a přátelské náladě řekl že jako proč ne, bude to sranda…

První zchlazení přišlo, když jsem si někde na webu Redpointu přečetl, že prý nejtěžší MTB maraton v ČR. No tak snad to ujely i horší lemry než jsem já….  Pak příšlo pár rozhovorů s lidma co se to pokoušeli jet, a už se to přestávalo jevit růžově…. No co, třeba bude chcát a nepojedem…..
Týden před závodem byla ale předpověď počasí, svině jedna, víc než optimistická, a mě začalo bejt jasný že z tohohle se nejspíš bez zánětu slepýho střeva prostě nevyvlíknu…

A je tu den D. Budík na 4:40, vstát, zabalit, narvat kolo do auta a hurá do DKNL. V šest naložit toho šmejda co to celý spískal a jedeme do Teplic n. M. Po příjezdu  u prezence pan kolega zjistil, že se omylem registroval na šedesátku s holkama, ale neztratil tvář ani smysl pro humor a obratem se přeregistroval na 113 km. Startovní číslo 511 a 512….hmm, snad to nebude i umístění..

Start, prvních 25 km k první občerstvovačce víceméně po asfaltu a po poli, v klidu, ve svižném polozávodním tempu, a dokonce jsem i občas něco předjel.  Pan 511 dorazil na první občerstvení asi 4 minuty za mnou, vynadal mi do debilů a přátelská nálada byla opět v plné síle.

Pokračovali jsme na první kontrolu na km 30, další zastávka na občerstvení  na cca 40 km. Tam to začalo vypadat zajímavě. Jeden frajer přifrčel, dal si ionťák, banán, retko, ferneta…. Tak to jako vole snad neeee??? My pokračovali dál, borec dokouřil, nejspíš tam dal ještě jeden fernet a jel nás s relaxovaným výrazem předjet v tom nejhnusnějším kopci.  Přesně v tom, kde jsem dostal brutální křeče do stehen. Fernetista překvapil, přibrzdil, dal mi ampuli magnesia a valil dál..
Já v mezičase plakal, sliboval školníkovi střídavě krutou pomstu a odstoupení od závodu, a nadával.…

Trasa nakonec vedla přes snad všechny vrcholy teplicko-adršpašskýho světa. Jak se člověk pracně vydrápal nahoru ve stylu Janko Tlačiče, hned se to zase zlomilo dolů ve stylu Posery Nosiče. Některý sjezdový sekce fakt jako hlavou dolů. Nejlepší hit dne byl úvoz na km asi 75, klasickel potlamák. No pak sjezd z Hvězdy. Tyvolekurvadoprdele, jak tohle může někdo jet a nezabít se? No ale žádnej provizorní krchov pod kopcem nebyl, tak se ukázalo že to asi jde..
Perlička k osvěžení na km cca 80, opticky přátelský brod o hloubce pouhopouhých, symbolicky  cca 80 centimetrů. Už tak těžký nohy ztěžkly ještě každá tak o půl kila. Musím říct, že savost kaloňožek je obdivuhodná…
Poslední sekce od občerstvovačky na km 103 začínala nápisem na asfaltu „poslední kopeček“. Posledních 5 kilometrů totální beznaděje, vyčerpání, agónie. Pravda, pak už to bylo skoro po rovině a občas i malinko z kopce, do údolí, do města, do cíle, doprdele to je mi smutno…. Školník si moc přál nedojet poslední, a jelikož jsme si nebyli úplně jistý že za náma ještě někdo jede, pustil jsem ho v cíli před sebe aby případně nebrečel… :-D
Ještě před cílem z něj vypadla kacířská myšlenka, kterou jsem přičítal nedostatku kyslíku a vyčerpání… Prej jestli tam ještě někde nezkusíme namotat pade abychom dali tu stošedesátku co jsme plánovali na silničkách… Šly na mě mdloby…:-D

Následovala večeře ve školní jídelně, převlíkačka, kola do auta a hurá domů.
To co následovalo mě ale málem zabilo víc než celej závod předtím. Ten idiot začal plánovat další akce. Hesla: Drásal, Ultrasudety, a ještě pár dalších zmatených výkřiků… Měl jsem pocit že budu muset zastavit a vykopnout ho někde na mezi aby se uklidnil..

Konec příběhu už byl víceméně standardní, Hrnec vystoupil, půjčil mi svoje tepláky a s holou prdelí odkráčel do svého budoáru…
A slovo nakonec? Už nikdy víc!!! Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy…..

Rallye Sudety 2020 - Pohledem Pavla Hrnečeka

Jak jsme jeli na výlet do pekla

 Rallye Sudety 2020

 

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.

Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole a ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?

No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívá si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod strážnou horu, kde se trasy rozdělují a mi odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo kde jsem si řekl že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu! 

Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech zkončil a nastává survival!

Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova hora! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů! 

Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval, pamatuju si jen že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu…..a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo!
Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!

Opatrně, opakuju opatrně jsme ho slanili a pokračovaly po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendární to sjezd. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde jen jonťák a opět loukou na silnici vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105 kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů. Chlapci co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš, i Jirka se naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů!
Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmi! A ty jsou, Dojeli jsme a přežili jsme!

Klínovec 2020 pohledem Milana

Klínovec 2020

 

Jako obvykle nejprve padne návrh, pak se obecně komunikuje, aby výsledkem bylo všeobecný hlasování o termínu, kterej stejně nevyhovuje všem a proto oznámím kdy to bude a basta. Bude to 4 až 7.6.2020 a pojedeme na Klínovec.
Od ledna se postupně hlásili Neři z celýho okolí a já objednal ubytování na Chatě Barborka v Loučný pod Klínovcem. Dlouhou dobu to vypadalo, že nás bude v chatě maximálně 10. Ale zasáhla prozřetelnost a s ní „pandémie“ Covid-19, hrozící úplným zrušením celýho podniku. Naštěstí se na konci dubna začalo tzv. rozvolňování, který na konci května bylo skoro rozvolněný. Shromažďování i cestování bylo zase možný a co víc, přihlášenejch bylo už 19 negrů a na zálohách vybráno po 7 stovkách od každýho. V zajednaným termínu všichni vyrážíme, ačkoliv hlášení počasí není kdoví jak příznivý. Ve čtvrtek ráno nabírám Tomáše a vyrážíme v ústrety uzavírkám. Cesta probíhala celkem klidně, až na jedno nedání přednosti v jízdě vozidlu Tatra 815, jedoucí po kruháči v Pace. Před Lounama se konečně dostáváme do kolony, kde dobrou 1/2hodinu poskakujeme v koloně u „drive-in“ Slaný Lotouš, nakonec se přeci jen fronta aut pohnula a pokračujeme v cestě. Z Postoloprt si Fordík prďánkoval 130tkou po Dé sedmičce až za Chomutov.  Pak už jen několik zatočení volantem přes Křímov, Výsluní, Kovářská a jsme v Háji. Na místě už jsou hordy negerských bajkerů, chystajících se, nebo vyjetých na Klínovec. Po přivítání okamžitě odhazujeme bagáž na pokoj, převlíkáme se a vyrážíme do mlžnýho oparu. Asfalt mlaská pod koly, pot se řine z pod helmy, stoupání od základny U Barborky končí až na vrcholu Klínovce 1244metrů nad baltickou Úpou. Tady se potkáváme s dalšíma Kaloňgrama tečkovanýma, vedených Lukášem mající za sebou několik trailů. Mrholení ustává, ledovej vítr funí dál. Nečekáme až příjde ažúro k nám, ale spouštíme se Azurem sami. Lehce vlhkej Flow Azur na začátek, je pohodovej. Po deseti kilákách pohodovýho trailovaní stojíme u spodní stanice lanovky, kde si většina kupuje 100bodů za 1120kaček, což vystačí na závratných 10 jízd. Na nic nečekáme a necháváme se vytáhnout zase k vrcholu. Jako druhou jízdu jedeme Rubín. Tady si do sedla moc nesedneme, ale není to zase tak těžký. Občas musíme skočit loužičku a bahínko, ale nic velkýho. 8kilometrů krásnýho pumpování, klopení a lehkýho drncání s jedním příjemným dropikem. Do třetice dáváme znova Rubín. U dolní stanice lanovky začíná kapat. Než nás lanovka vyvezla na vrchol, kape ještě víc. Nahoře si bereme větrovky, ale než bys řekl švec, leje, jako když tě do vody hodí. Na nic nečekáme a stejkáme spolu s vodou pod kopec k základně. Voda přede mnou, voda za mnou, voda všude, ano i tam. Liják nepřestává, dokud nestojíme zpátky u Barborky. Bajky dáváme do vedlejšího baráku a čvachty, čvacht se mastíme svlíknout, vykoupat a usušit. Mokrý hadry rozvěšujeme na všechny dostupný radiátory. Soustředíme se ve společenský místnosti sousedící s kuchyňkou, do který Hrnec umístil výčep s Krákorou. Stále přijížděj noví účastníci a po setmění doráží poslední 19tý Kaloň. Zřejmě je to rekordní účast. Zábava se pomalu rozjíždí. Nejprve gratulace a dárek Hrncovi k nadcházejícím „18tinám“, pak pozvání k oslavě mých posledních 50tin (po kolikátý už). Jeden Jameson pro X kaloňů je jako nic.

 

Abysme byli ráno čilí, jdeme spát poměrně brzy. Prognóza počasí je pěkně na levačku. Venku už konečně neleje, ale jen prší. Ráno moudřejší večera. Probouzím se několikrát, ale definitívně v šest. Vylejzám a jdu si do kuchyně udělat snídani. O něco později přichází Schwab, šuká po seknici, aby v zápětí objevil reprák a pustil všem co ještě bucaj příjemnou hudbu do ouška. Preußens Gloria, Norimberký projev AH a různý příšernosti z Ein Kessel Buntes. Několik negrů ho proklelo do desátýho kolene, ale kopřivu mráz nespálí, naopak ho to vyprovokovalo k nacházení dalších bizárů německý prdkultůry. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Kdo mohl, provedl snídani, uvařil ranní hygienu a hned jak oschly oči, páč silnice zůstala vlhká, tak o ½ desátý vyrážíme opět na Klínovec. Znova 8kiláků do kopce, aby se roztáhly hrudní košíčky a na zahřátí Azur. Pak se trháme a různý skupinky si jedou to svý. Druhou jízdu dávám Rubín. Dneska jsou tratě o poznání víc suchý, ač do rána 6ti pršelo. Vítr ve vrcholový partii je vysušil, takže i čas je lepší. U spodní stanice lanovky si dáváme bramboračku (spíš teda pepřolačku), hembrgry, langoše a pivka. Provádíme focení s 4×4 Vitarou. Znova se necháme vytáhnout na vrchol, kde mě tak ňák ukecali, abych s níma jel černýho Barona, že prej je to naprosto bóží! Spouštím se ze startovní lavice a je takovej protivichr, že musím šlapat i z kopce. Karel Gott mit uns! Do pr.., himl, hrkhrk, proč si sakra ubližuju. Jedna lavice střídá druhou, klopky držej, ale rockgarden je na můj RockMachine moc. Svět i život se mi míhá před očima. Utrpení střídá paniku a ta se v době války zakazuje.! V dolní části černý lajny už dělám samovolně backflip, leftflip a taky delfín Filip o dýlce a vejšce skoků nemluvě …–…/…–…/…–…/. To si zaslouží další polívku tentokráte pro změnu pepřovo-zelnou. Kuchař je zřejmě fanda do piperinu a kuličkama nešetřil. Na jednu polívku jich odhadem použil 50sát. Silnej pepřovej odvar nám dodal sílu a po zdolání cesty lanovkou nahoru se někteří úplně zbláznili a jmenovitě Hrnec, Tomáš, David řečený Sandál, Vlasta, Zdenda a možná ještě ňákej magor se vydali na Downhill. Otřesen předchozím flipováním, jedu 2x za sebou Azur. Po „Černý Vdově“ mi příjde, že ten modrej trejl vůbec nejede, tak ani nebrzdím a když, tak abych vyzkoušel, že jsou brzdy přítomny. Poslední dvě jízdy dávám Rubín. Ten už pěkně oschl, takže ve svižným tempu dolu, ať to lítá, jedu jeden rekord za druhým. 70Bodů je pryč. Když stojíme na vrcholu Klínovce, začíná zase kapat, až pršet. Házíme permice do automatu, oblíkáme šustky a sjezdovkou se spouštíme na opačnou stranu k základně. Vydatně prší a na sjezdovce nám hrozí držkopád, ale nikdo sebou nefláknul. Někde uprostřed sjezdovky najíždíme na cyklostezku „Traverz“ a traverzujeme přes Pytláckou rokli,

 

kolem Meluzíny k Háji, kde po 90ti kilákách sesedáme. Na základně provádíme očistu a jdeme si udělat večeři. Tuším, že Jirkové maj kurz vařeření v polních podmínkách, teda minimálně dva z celkově čtyř zúčasněných, konkrétně Palec a Póňa. Jeden vytvořil úžasný brambory na cibulce, slanině s žampióny a druhej, údajně neodolatelný knedlíky s vajíčkem. Ouplný lukulský hody. Po véče se opět rozjíždí zábava, plná šachů a pokeru o zlatýho Bovýska, což je BIO jablečnej mošt, kterej dovezl Hrnec v nebývalým množství. V mezidobí her a hovorů o všem možným dáváme koksáky, anýbž rum s rozkousaným kafem a cukrem. Už bez mojí účasti dochází oba rumy a všechny Bovýsky vyhrává Hrnec k čemuž mu dodatečně gratuluju, stejně jako k jeho átinám. Vítr funí potemnělou krajinou, naráží do oken spolu s deštěm. Ráno vstávám neobvykle pozdě, až v 6:45. Když přicházím do společenky, Schwábik už udělá speciální očistu místnosti po večerních hrách. Snídaně, v jejímž průběhu nachází Schwáb reprák a znova všechny sere pouštěním pruskýho pochodu vítězství a emotivním projevem Ády z FridrichStadpalastu. Venku je o poznání stejně, jako každý ráno. Mrholí a Klínovec je ve šlehačce ze sraček. Po všech možných očistách a snídaních se dělíme na ty, co jedou bajkovat a ty, co jedou gumokoly na vejlet, případně domů bez rozloučení. Vlasta s kapitánem „Sandálem“ Davidem jedou do Jáchymova, navštívit muzea. Další jedou do Přebuze a pěšky na Rolavu k opuštěnýmu válečnýmu cínovýmu dolu Sauersack. My, tvrdý jádro Negrů, nasedáme na bajky a vyrážíme za Ježíškem. Mrholení se v tisíci metrech u sjezdovky Loučná mění na šlehačku a ve vrcholovým klínoveckým sedle se přidává lijavec, doprovázející nás až do Bóžího Daru. Zastavujeme u Pivovar Červený vlk. Opíráme bajky o zábradlí a vcucáváme se dovnitř. Mezi hógofógo klientama se vyjímáme. Od vrchního dostáváme plagáty s postupem výroby píva a ceník výtvorů, včetně jídeláku. Nabídka piv obsahuje: Červený vlk 13tka, Božídarský jelen 12tka, Bílý hranostaj 11tka, Nachmelený jezevec 14tka a Lehký střízlík 9tka. Protože je kolem poledne. Dáváme si i oběd. Venku se časí, tak se po několika pivkách a závěrečných vdolkách pakujeme. Od vrchního dostáváme tip na okruh okolo zdejších „darů“. Ponejprv navštěvujeme „Jéžíškův Postamt“, odkud otcové posílají domů dětem pozdravy a tím je utvrdily ve lži, že dárky nosí Ježíšek, ačkoliv by to mělo bejt obráceně a děti by měli nosit dárky Ježíškovi! Ale to sem nepatří. Po splnění pochybný povinnosti, odjíždíme po ježíškově cestě k Ryžovně dalšímu pivovaru. Cestou potkáváme uprostřed lesa Občerstvení Krmelec, kde si dávaj milovníci klobás z DDR Kozlíka. Po občerstvení jedeme oklikou na Myslivny, kde začíná už po několikátý kapat, aby před Ryžovnou znova lilo jako z konve. Zanecháváme šemíky na bidlech před budovou a lezeme do patra, kde je hospoda. Je tu plno, ale nacházíme práznej stůl i židle. Umisťujeme stůl do volnýho prostoru, sedáme si a objednáváme pivka. Vaří: „12tku Boží Dar, 13tku Rapl a 8mičku Školák. Máme trošku hlad, tak si objednáváme i malý občerstvení. Někteří polívku, jiní trhaný vepřový s hranoly a jeden dokonce křenovku s knedlem. Zdá se, že je to tady tak trochu čekárna, ale to je mejlka, maj tady jen bludnej kořen zapomnění. Stalo se, že ti co přišli dlouho po nás, dostali naši objednávku. Po urgaci obj, některým přeci jenom něco donesli, ale na některý se nedostalo. Jedna polívka a taky křenová máčka došla. Několik hlasitých urážek na adresu podniku to sice nezpravilo, avšak uspíšilo náš odjezd. Venku nás znova polejvá deštík. Jedeme kolem Bludný, odbočujeme Pod Bérem, kde se zničehožnic zjevuje u Červený jámy „Hobití“ občerstvovna. Tady se hladem umoření negři mohli zadostiučinit pozřením párku v rohlíku. Pohybujeme se pořád v kilometrový vejšce, takže žádný extra stoupáky až na výjezd k bejvalým dolům na kopci U Maurícia. Přestalo deštit, uklízím bundu a začínáme se vracet přes Slatiny a Božídarskej Špičák na Boží Dar, kde se potkáváme s Lukášem pokuřujícím před jednou z hospod. My opět zalejzáme k Červenýmu Vlkovi na jedno. Připozdívá se a tak nasedáme a jedeme k základně. Na kruháči míříme směr KárlMarxŠtadt. Míjíme opuštěnou celnici a pouštíme se z kopce do Oberwízentálu. Projíždíme centrem a v nejnižším místě přejíždíme hranici do Loučný. Dva kiláky do kopce a poslední dva na základnu. Sprcha, večeře, volná zábava. Sud je najednou práznej, takže pivaři berou útokem basu lahváčů. Sedím u čaje, pozoruju cvrkot a gemblícího Lukáše. Někteří rozjíždí pařbu snů. Nezvládám svý oči, tak jdu spát. Uprostřed noci někdy v 1/2druhý mě budí hlučící dav čtyř negrů. Jdu je vypnout a kupodivu jediným stlačením vypínače světla je usínám. Ráno je kalný ale Lukáš naštěstí schovává reprák, takže jej Šwábik nemůže spustit. Kolem devátý už je balení v plným proudu. Vylejzaj poslední sedmispáči, ale na

 

jejich obličejích jsou pomačkaný polozelený gzichty. Není jim to nic platný, musej se taky pakovat. Po zaplacení elektriky odjíždíme Tomášem domů. U benzínky v Mělníce zjišťuju, že mi nesvítí pravý světlo a tak měníme H4řku, aby nás náhodou čerti nevyhmátli. Zbytek cesty už by v pohodě. Tak zas v září na jiných trejlech.

Fotky uloupený na vodsapu + ňáký moje tady.
Stejný bajkování pohledem Hrnce.

Sdíleno z http://www.slim2009.cz/?page_id=4525
Sepsal: Milan Valenta