Negři mají už i team v lehce sociálním sportovním systému zvaném Endomondo.
Negři z DKnL
http://www.endomondo.com/teams/1430618
Členové jsou pouze SmEjDiL a Qbic, nikdo jinej beztak na kole letos nejezdí.
sobota 30. dubna 2011
Endomondo Team
Negři mají už i team v lehce sociálním sportovním systému zvaném Endomondo.
Negři z DKnL
http://www.endomondo.com/teams/1430618
Členové jsou pouze SmEjDiL a Qbic, nikdo jinej beztak na kole letos nejezdí.
pondělí 1. února 2010
Expedice běžky 2010
Začnu popisem příprav, protože už to bylo celkem drama. Kontaktoval jsem celou negerskou tlupu včetně externisty Zeda a pár příslušnic něžného pohlaví. Všichni, až na Radka („nechce se mně“), reagovali pozitivně, takže jsme začali shánět výbavu. Původně jsme chtěli celou záležitost pojmout v retro stylu, ale bohužel jsme toho mnoho po našich předcích nevyhrabali, takže nakonec jsme se museli spokojit s modernější výbavou (jedinou světlou výjimkou byli v tomto bodu Jířa se svým retro svetrem a David s běžeckými polobotkami z usně nějakého hlodavce). 
Nejhorší bylo sehnat vybavení pro Jirku a Zdendu, ale nakonec se i to podařilo a po několika telefonátech a bezpočtu sms jsme s uspokojením mohli konstatovat, že máme zajištěnou výbavu pro celou 8 člennou skupinu běžkařských noviců – Moje Generálstvo s chotí, Mistr Šváb taktéž s chotí, Jeho Veličenstvo Jirka, ministr Pavel, Jeho Magnificence Zdenda a Jeho Excelence Lukáš. V sobotní podvečer jsme se sešli u mě, kde byl vysloven souhlas s mým návrhem jet ranním vlakem v 8:43 na Mostek „a pak se uvidí“. Ráno jsem vyexpedoval děti, cestou zpátky nabral Zeda, a cca v 8:15 jsem už stál v ranním mrazu před barákem na běžkách (poprvý snad po 5 letech). Zdenda kouknul na hodinky, pak na běžky, pak zase na hodinky a v dalším okamžiku už měl na uchu telefon a volal negra Horejska, že se s ním nechá odvízt na nádraží. Pavel ho lehce zaskočil hláškou, že za 15-20minut bude na páťáku (vlak v tu chvíli odjížděl za necelých 25minut), tak si to vysvětlili a nakonec byli nahoře dřív než my. Za zmínku ještě stojí Jířův příjezd na páťák, kde byl přesně na čas, ale uhnanej a s jinovatkou na vousech. 
Neustálý přísun sněhu v posledních dnech nám umožnil vyběžkovat na nádraží pěkně po chodníku, v přetopené nádražní hale už čekala Pavlína (která tam ty dva lenochy odvezla) s Pavlem a Zdendou. Přesun na perón, kde se za pár minut (vlak dorazil překvapivě téměř přesně na čas) objevil známý křižník místních neelektrifikovaných tratí s honosným označením „dvounápravový motorový osobní vůz typ 810“. Byl celkem prázdný, takže jsme celou cestu mohli vsedě ladit výstroj. Na Mostkách jsme nasadili lyže a vzápětí jsme na zledovatělé cestě za nádražím absolvovali dva kurzy jak si lehnout a nevstat (pod vedením zkušené instruktorky Dag). Po vstřebání přívalu náhlých emocí jsme se konečně odpíchli a sebevědomě vyrazili po nepříliš vyjeté stopě vzhůru do lesa. 
Na konci „stoupání“ všechny přepadla nutkavá potřeba vypít a sníst (a vykouřit) co se dalo. Dag cestou do kopce zjistila, že se zapomněla nasnídat, což by v jejím případě mohlo mít fatální následky, takže jsem byl rád za delší pauzu, ale zároveň mně bylo jasné, že jestli budeme dělat takhle dlouhý a častý zastávky, tak budeme mít co dělat, abychom dojeli ke Staňkovu za světla… Po lehkém zvýšení hladiny alkoholu v krvi jsme pokračovali dál po známé cykloturistické cestě směrem nad Vidonice. Po výjezdu z lesa nás čekalo nemilé překvapení v podobě chybějící stopy ve směru, kterým jsme chtěli pokračovat. Zachránil nás Pavel, ve kterém se po vydatné marihuanové snídani zrodil neohrožený horský vůdce. Naše osmičlenná expedice v čele s Pavlem vyfrézovala do místy až půl metru hlubokých závějí kvalitní stopu v délce jednoho kilometru. Po napojení na cestu směrem ke Staňkovu jsme se pobavili trochu náročnějším sjezdem (v hlavních rolích Herman-Zdeněk-Maier a Ingemar-Jiří-Stenmark). 
Následoval přejezd přes pole a další pauza u místního jednotného zemědělského družstva. Po vyplýtvání všech superlativů a přídavných jmen na adresu počasí, které se skutečně v tu dobu překonávalo, jsme pokračovali dál po celkem slušné stopě, po levé ruce Zvičinu s grilujícím sluncem a napravo výhled na Pecku. Další krátká zastávka se odehrála u křižovatky na Kal, kde jsem si s Dag prohodil běžky a při následujícím sjezdu po silnici dolů jsem si prožil menší šok, protože ty její backcountry běžky s protismykem z toho kopce skoro nejely… V Kalu jsme počkali na Zeda a pak už to začalo být hodně zajímavý. Vydali jsme se známou cestou směrem k bývalému Bystrému Mlýnu, jenže nás zmátly stopy nějakého evidentně opilého nimroda, který šel řádnou oklikou, takže jsme jako stádo na porážku došli až k nějakému menšímu táboru, kde jsme byli donuceni sundat běžky a vyšlapat pár schodů v hlubokém sněhu na lesní cestu. Mlýnu jsme se elegantním obloukem vyhnuli a pokračovali po stráni směr vzhůru, brodíce se sněhem. Po chvilce jsme pár desítek metrů od nás zpozorovali stopu, takže jsme na ní zprvu s velkou úlevou nastoupili, jenže nadšení brzy vyprchalo. Do strmého stoupání se skoro nedalo jít, takže jsem spolu s příslušnicemi něžného pohlaví sundal běžky a šli jsme pěšky. V té době se slunce ztratilo za hustými mraky tak, aby to lépe podkreslilo tu rázem pochmurnou náladu v družině, kdy každý bojoval hlavně sám se sebou (mě osobně nejvíc dostávaly momenty, kdy se mně v marné snaze zabránit proklouznutí lyží – Dáše jsem vrátil její šupinatý pár – hůlka zabořila víc jak z půlky do navátého sněhu). 
Právě v tomto stoupání se expedice hodně roztrhala. Pro ilustraci – expediční pole jsme uzavírali já s Dášou a ve chvíli, kdy jsme dorazili na Vyšehrad, mně přišla od Pavla sms, že už sedí u Šmídů a dává si polku s důchodci. Nahoře jsme dopili grog, který nám tam nechal Jirka, a sjeli jsme dolů k silnici Zvičina – Chroustov. Shora jsem sledoval Zdendu, kterej přejel zkratku ke Zvičině, ale po chvilce se zastavil a už si to valil zpátky. Bylo okolo druhý, když jsme dorazili na vojenskou cestu, která byla perfektně upravená a s částečným zadostiučiněním jsme kopec sjeli dolů až ke sjezdovce. Dag se bohužel se šupinama trochu víc nadřela, ale nakonec to zvládla a zhruba o půl čtvrtý jsme si objednávali pozdní oběd u Šmídů. Vlak jel v 17:07 a i tentokrát přijel poměrně na čas. Ve Dvoře už byla slušná tma, ale i tak jsme si neodpustili tečku za výletem v podobě sjezdu z nádraží – respekt Šmejdilovi za jeho předvedený výkon na nádražní pěšině, fakt jsem nevěřil, že to sjedeš… Na závěr chci poděkovat všem za účast a zejména za shovívavost ohledně volby ne zcela optimální trasy. Příště se rád nechám pozvat nějakým jiným negrem nebo jeho lepší polovičkou a doufám, že už bude celej team kompletní. Skol!
Nejhorší bylo sehnat vybavení pro Jirku a Zdendu, ale nakonec se i to podařilo a po několika telefonátech a bezpočtu sms jsme s uspokojením mohli konstatovat, že máme zajištěnou výbavu pro celou 8 člennou skupinu běžkařských noviců – Moje Generálstvo s chotí, Mistr Šváb taktéž s chotí, Jeho Veličenstvo Jirka, ministr Pavel, Jeho Magnificence Zdenda a Jeho Excelence Lukáš. V sobotní podvečer jsme se sešli u mě, kde byl vysloven souhlas s mým návrhem jet ranním vlakem v 8:43 na Mostek „a pak se uvidí“. Ráno jsem vyexpedoval děti, cestou zpátky nabral Zeda, a cca v 8:15 jsem už stál v ranním mrazu před barákem na běžkách (poprvý snad po 5 letech). Zdenda kouknul na hodinky, pak na běžky, pak zase na hodinky a v dalším okamžiku už měl na uchu telefon a volal negra Horejska, že se s ním nechá odvízt na nádraží. Pavel ho lehce zaskočil hláškou, že za 15-20minut bude na páťáku (vlak v tu chvíli odjížděl za necelých 25minut), tak si to vysvětlili a nakonec byli nahoře dřív než my. Za zmínku ještě stojí Jířův příjezd na páťák, kde byl přesně na čas, ale uhnanej a s jinovatkou na vousech. Neustálý přísun sněhu v posledních dnech nám umožnil vyběžkovat na nádraží pěkně po chodníku, v přetopené nádražní hale už čekala Pavlína (která tam ty dva lenochy odvezla) s Pavlem a Zdendou. Přesun na perón, kde se za pár minut (vlak dorazil překvapivě téměř přesně na čas) objevil známý křižník místních neelektrifikovaných tratí s honosným označením „dvounápravový motorový osobní vůz typ 810“. Byl celkem prázdný, takže jsme celou cestu mohli vsedě ladit výstroj. Na Mostkách jsme nasadili lyže a vzápětí jsme na zledovatělé cestě za nádražím absolvovali dva kurzy jak si lehnout a nevstat (pod vedením zkušené instruktorky Dag). Po vstřebání přívalu náhlých emocí jsme se konečně odpíchli a sebevědomě vyrazili po nepříliš vyjeté stopě vzhůru do lesa. Na konci „stoupání“ všechny přepadla nutkavá potřeba vypít a sníst (a vykouřit) co se dalo. Dag cestou do kopce zjistila, že se zapomněla nasnídat, což by v jejím případě mohlo mít fatální následky, takže jsem byl rád za delší pauzu, ale zároveň mně bylo jasné, že jestli budeme dělat takhle dlouhý a častý zastávky, tak budeme mít co dělat, abychom dojeli ke Staňkovu za světla… Po lehkém zvýšení hladiny alkoholu v krvi jsme pokračovali dál po známé cykloturistické cestě směrem nad Vidonice. Po výjezdu z lesa nás čekalo nemilé překvapení v podobě chybějící stopy ve směru, kterým jsme chtěli pokračovat. Zachránil nás Pavel, ve kterém se po vydatné marihuanové snídani zrodil neohrožený horský vůdce. Naše osmičlenná expedice v čele s Pavlem vyfrézovala do místy až půl metru hlubokých závějí kvalitní stopu v délce jednoho kilometru. Po napojení na cestu směrem ke Staňkovu jsme se pobavili trochu náročnějším sjezdem (v hlavních rolích Herman-Zdeněk-Maier a Ingemar-Jiří-Stenmark). Následoval přejezd přes pole a další pauza u místního jednotného zemědělského družstva. Po vyplýtvání všech superlativů a přídavných jmen na adresu počasí, které se skutečně v tu dobu překonávalo, jsme pokračovali dál po celkem slušné stopě, po levé ruce Zvičinu s grilujícím sluncem a napravo výhled na Pecku. Další krátká zastávka se odehrála u křižovatky na Kal, kde jsem si s Dag prohodil běžky a při následujícím sjezdu po silnici dolů jsem si prožil menší šok, protože ty její backcountry běžky s protismykem z toho kopce skoro nejely… V Kalu jsme počkali na Zeda a pak už to začalo být hodně zajímavý. Vydali jsme se známou cestou směrem k bývalému Bystrému Mlýnu, jenže nás zmátly stopy nějakého evidentně opilého nimroda, který šel řádnou oklikou, takže jsme jako stádo na porážku došli až k nějakému menšímu táboru, kde jsme byli donuceni sundat běžky a vyšlapat pár schodů v hlubokém sněhu na lesní cestu. Mlýnu jsme se elegantním obloukem vyhnuli a pokračovali po stráni směr vzhůru, brodíce se sněhem. Po chvilce jsme pár desítek metrů od nás zpozorovali stopu, takže jsme na ní zprvu s velkou úlevou nastoupili, jenže nadšení brzy vyprchalo. Do strmého stoupání se skoro nedalo jít, takže jsem spolu s příslušnicemi něžného pohlaví sundal běžky a šli jsme pěšky. V té době se slunce ztratilo za hustými mraky tak, aby to lépe podkreslilo tu rázem pochmurnou náladu v družině, kdy každý bojoval hlavně sám se sebou (mě osobně nejvíc dostávaly momenty, kdy se mně v marné snaze zabránit proklouznutí lyží – Dáše jsem vrátil její šupinatý pár – hůlka zabořila víc jak z půlky do navátého sněhu). Právě v tomto stoupání se expedice hodně roztrhala. Pro ilustraci – expediční pole jsme uzavírali já s Dášou a ve chvíli, kdy jsme dorazili na Vyšehrad, mně přišla od Pavla sms, že už sedí u Šmídů a dává si polku s důchodci. Nahoře jsme dopili grog, který nám tam nechal Jirka, a sjeli jsme dolů k silnici Zvičina – Chroustov. Shora jsem sledoval Zdendu, kterej přejel zkratku ke Zvičině, ale po chvilce se zastavil a už si to valil zpátky. Bylo okolo druhý, když jsme dorazili na vojenskou cestu, která byla perfektně upravená a s částečným zadostiučiněním jsme kopec sjeli dolů až ke sjezdovce. Dag se bohužel se šupinama trochu víc nadřela, ale nakonec to zvládla a zhruba o půl čtvrtý jsme si objednávali pozdní oběd u Šmídů. Vlak jel v 17:07 a i tentokrát přijel poměrně na čas. Ve Dvoře už byla slušná tma, ale i tak jsme si neodpustili tečku za výletem v podobě sjezdu z nádraží – respekt Šmejdilovi za jeho předvedený výkon na nádražní pěšině, fakt jsem nevěřil, že to sjedeš… Na závěr chci poděkovat všem za účast a zejména za shovívavost ohledně volby ne zcela optimální trasy. Příště se rád nechám pozvat nějakým jiným negrem nebo jeho lepší polovičkou a doufám, že už bude celej team kompletní. Skol!
Připojuju tracklog ze šmejdilovi GPS: http://www.wandermap.net/route/385418
A odkazy na flickr na další fotodokumentaci:
http://www.flickr.com/photos/smejdil/sets/72157623321495448/
http://www.flickr.com/photos/obojetnik/sets/72157623322016938/
http://www.flickr.com/photos/smejdil/sets/72157623321495448/
http://www.flickr.com/photos/obojetnik/sets/72157623322016938/
zapsal qbic
neděle 13. září 2009
Rallye Sudety 2009 - křest negra
Po několika nesmělých pokusech na krátké trati, jsme se letos konečně rozhoupali a poslali registraci na dlouhé Sudety. S rychle se blížícím datem startu a s počtem najetých kilometrů okolo tisícovky, nám bylo jasné, že jsme ani letos přípravu nezvládli a spíše jsme měli s ohledem na naše (především duševní) zdraví zvolit krátkou trať. Ale přihláška byla poslaná, takže cíl byl jasný – dojet za každou cenu. Po loňské blamáži na startu (na trať jsme se vydali asi s 10 minutovým zpožděním), jsme se rozhodli tentokrát neponechat nic náhodě a vypravili jsme se ze Dvora dvěma vozy značky Škoda Felicia už krátce po šesté. U mě konkrétně toto obnášelo vstávat v 5:00, protože jsem si chtěl dát v klidu snídani, dobalit věci, které jsem večer nestihl atd. V Trutnově na ÖMV jsme nakoupili poslední proviant a vyrazili na Teplice, kam jsme dojeli zhruba v 7:15.
Začalo vybalování všech věcí a převlékání, přičemž všemu jednoznačně vévodil Jířa, který přípravu rozhodně nepodcenil. Vezl s sebou jídlo na celý závod (ovšem pro 2-3 závodníky), kafíčka, čajíčky a další pitiva. Oblečení měl v několika vrstvách, takže když to všechno na sebe navěsil, tak budil pozornost nejednoho přihlížejícího. Zhruba v 7:50 jsme se začali přesouvat na „start“, lépe řečeno na konec davu, který byl dobrých 150m od startovní čáry. S Davidem a Jirkou jsme tedy stáli úplně vzadu, Pavel a Lukáš se nacpali trochu dopředu. Po odstartování závodu výstřelem z děla jsme ještě pár minut čekali, než jsme se konečně mohli rozjet ulicemi Teplic po silnici směrem na Skály (Bischofstein). Počasí bylo zatím velice příjemné – sice pod mrakem, ale bylo poměrně teplo a hned na tyto první 3 km stoupání jsem sundal větrovku a už ji po zbytek závodu nenasadil.
První občerstvovačka byla po loňském výpadku opět v provozu (Zdoňov), nabídka byla však poměrně chudá – pouze enervit a nějaká kola/pito. Tady jsem dojel Lukáše – dali jsme si jeden kalíšek nápoje a vyrazili do poměrně prudkého kopce přes kořeny na Bukovou horu. V kopci jsme potkali fotícího Radka – výsledky jeho činnosti by se měli nacházet v tomto článku, zbytek na flickru. Spravil nás o tom, že Pavel dupe s velkým náskokem vpředu, což mně moc náladu nezvedlo, protože jsem doufal, že bychom mohli dlouhou odjet spolu.
Po sjezdu dolů do Teplic si na nás pořadatelé připravili překvápko v podobě objížďky kostela, za ním však už číhaly děvčata s plnými bidony – občerstvovačka číslo 2. Tentokrát byla nabídka pestrá a tak jsem si dal kousek rohlíku se salámem. S plnou pusou suchého rohlíku jsem se spolu se šmejdilem vydal na další stoupání nad Teplice. Jeli jsme společně skoro až na Honský pas (42. km), kde se rozděluje dlouhá a krátká trať. Krátká trať byla rychlá a relativně mírná (hodnoceno po dojezdu dlouhé části…) stejně jako každý rok – před odbočkou jsem pohledem na computer zjistil průměrnou rychlost 18,5 km/h a to jsem se celkem šetřil. Mezičas jsem měl 2:23:10 a v tuto chvíli jsem na Pavla ztrácel cca 10 minut. Téměř ihned za odbočkou každému okamžitě dojde, že tady skutečně začínají Sudety – stoupání na Honský špičák po úzkém trailu plném kořenů, jsem ještě pln síly vydupal v sedle. Ovšem na sjezd, který následoval po pár set metrech, jsem ochotně slezl z kola a už jsem vedl kolo vedle sebe (aspoň se bylo o co opřít…). Druhá polovina sjezdu se zdála už sjízdná, takže jsem stejně jako kolega spolubojovník nasedl a pokusil se sjet, to však nebyl moc dobrý nápad – sice jsem se nezrakvil, ale neměl jsem k tomu daleko a teď s odstupem řadím tuto část jako nejnebezpečnější a zároveň jako místo, kde jsem měl nejvíc namále (už bylo hodně rozryto – hlína, šutry, vše docela mokrý…). Po příjezdu dolů na občerstvovačku Amerika (47. km) u Křinic, jsem slezl z kola a poprvé jsem lehce zavrávoral. Opět kalíšek koly, k tomu jedna kobliha a půlka banánu. Z občerstvovačky jsem sice odjel na kole, ale poměrně brzy jsem z něj opět slezl, protože jsem měl před sebou skutečně výstavní „stojku“. Velice prudké stoupání k Pánově věži jsem skoro celé hrdinně odtlačil (pohled na okolní tváře spolutlačících mně dodával v jistém slova smyslu uspokojení – trpěli jsme všichni). Na druhou stranu nás po těchto těžce vydřených metrech čekal skutečně krásný výhled do kraje z Broumovských stěn.
David se při náročném stoupání obdivoval nejen přírodním krásám
Cesta pokračovala přejezdem až na jeden z nejnáročnějších sjezdů celého závodu k Václavu. Tento sjezd je skutečná lahůdka – velké šutry, sem tam kořen, spousta písku společně s vysokou koncentrací fotografů mě donutilo opět slézt z kola, za což jsem si vysloužil pohrdavé pohledy obecenstva. Těžce se sbírající bajker o pár metrů níže mě utvrdil ve správnosti mého rozhodnutí. Několik dalších kilometrů by se dalo shrnout do již stereotypního modelu – vytlačit kolo do kopce a z kopce seběhnout vedle kola. Už na sobě začínám celkem pociťovat prvním větší známky únavy, ale příjezd na čtvrtou občerstvovačku na Slavným (54. km) mě příjemně dobíjí. Kromě obligátní koly, šátečku a rohlíku se salámem jsem tam totiž konečně objevil Pavla, takže od této chvíle jedeme společně a vzájemně si duševně pomáháme. Pro zajímavost jsem kouknul na computer a průměrná rychlost spadla na těchto několika kilometrech zhruba na 15 km/h. Další část cesty mám lehce v mlze, jelo se mně sice celkem dobře, ale tak nějak jsem začínal rezignovat na to, kde to vlastně jsem a kam jedu, spíš jsem neustále sledoval computer, jak ty kilometry vůbec nelezou. V tomto úseku jsme mimo jiné absolvovali další slavný sjezd – Velké zámky, což je stará dlážděná „cesta“ – opět jsem z větší části z bezpečnostních důvodů kolo vedl, pak i Malé zámky, které jsem skoro celé sjel a trochu poodjel Pavlovi. Sjeli jsme se vzápětí na páté občerstvovačce na 63. km u Božanova. Koblížek číslo dvě, doplnění enervitu, krátké seřízení přehazovačky a mohli jsme pokračovat dalším stoupáním okolo Božanovského špičáku na Machovský kříž, pak mám opět temno – nějaké klesání/stoupání v obvyklém tlačícím stylu (začínají trpět chodidla z nezvyklého úhlu při chůzi v nepohodlných tretrách). Probudil jsem se až na 73. km na další občerstvovačce v Machově. Tato byla velmi dobře zásobená – proběhla polívka, další rohlík a salám. Ke zlepšení nálady hrála poblíž nějaká, mně neznámá, bluegrassová kapelka. Přes koberec měřící mezičas (5:30:35) jsme se rozjeli do dalšího kopečku, objeli jsme Bor a po pár kilometrech jsme se dokonce na pár minut podívali do Polska. Krátce po návratu do ČR na nás čekalo na okraji lesa příjemné překvapení – „tajná“ občerstvovačka Závrchy. Tahle zastávka mně přišla velice vhod – začínal jsem na Pavla ztrácet a pozvolna se na mě plížila krize. Z letargie mě probral lok skutečného piva, několik výborných věnečků a kousek banánu (Pavel neodolal bohaté nabídce a dal si kus grilovaného masa obaleného v soli – prevence proti křečím, které ho braly okolo 50-60. km). Po této rajské pauze jsme neochotně nasedli a pokračovali dál vstříc další občerstvovací stanici, která byla po pár kilometrech na 88. km (Vysoká Srbská). Tady jsem si dopřál pouze kelímek enervitu a pokračovali jsme dál.
Krize, která ve mně rostla od Machova, začínala nabírat na síle a Pavel mně v tomto úseku ujel určitě o několik minut. Naštěstí byl tento úsek maratonu poměrně mírný, tlačil jsem minimálně, cesta vedla z větší části po zpevněných cestách nebo asfaltkách. Příjezd na občerstvovačku na 98. km v Hlavňově, kde na mě už netrpělivě čekal Pavel, jsem oslavil dalším banánem a místní specialitou – výbornými jednohubkami. Zřejmě chvilkovou meditací na lavičce, kdy jsem zíral asi půl minuty na klidnou hladinu rybníka, jsem se dostal zpátky do kondice a na Hvězdu jsem vystoupal (pouze asi dvakrát jsme slezli) poměrně svěží. Následoval veselý sjezd „Schody“, který je i dle oficiálního komentáře k trati lepší sejít. Takže se držíme doporučení a prudší část statečně slejzáme. Dále už jde všechno poměrně hladce – příjezd na hlavní zhruba 500m pod Honským pasem a pak se už pokračuje po krátké trati. Tzn. stoupání na Ostaš, pak sjezd do Dědova, poslední občerstvení, kde jsme se však nezdrželi, protože nás čas tlačil (chtěli jsme být v cíli alespoň do 18:00). Výjezd na Bischofstein byl už trochu v křeči, ale vzájemným hecováním jsme ze sebe vyždímali zbytky sil a ve sjezdu do Teplic jsme (dokonce!) předjeli i jednu příslušnici něžného pohlaví. V cíli nás přivítal Davidův bujarý řev a Jirkova pravice (sebral ho jezdec na motorovém oři cca 30 km od konce). Pokud to mám krátce shrnout, tak už teď – zhruba 24hod po dojetí se těším na další ročník. Z pořadatelského hlediska nemám výtek, ale hlavně má závod skvělou atmosféru, v okolí tratě dost lidí fandí a žene vás, takže to potom v cíli ani nebolí a spíš jsem si užíval příjemných pocitů – s Pavlem jsme tenhle závod v posledním stoupání z Dědova nazvali řidičákem na mtb. Takže od této chvíle můžeme začít skutečně jezdit na kole a za rok to dáme znovu a třeba i v lepším čase.
- výsledky 120km trati v pdf
sesmolil qbic
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)