Crnci na Labské stezce

 

Endurance 2025

 Letošní Endurance měla posunutej termín z dubna na květen, aby si cukrouši nemohli

 stěžovat na nepříznivý počasí, jako by déšť a sněhový vločky kazily dojem z bajkování. Loňská trasa se měnit nemusela, protože ji znali jen tři Negři. Došlo jen na několik málo úprav, který jsme vlastně nevyužili, neboť opět nebylo v našich silách celou trasu projet. V sobotu 24.5.2025 se velmi početná skupina Negrů sjela u zimáku v Trutnově. Úderem devátý vyrážíme Endurancovat a je nás deset. Už po pár stech metrech nás zastavujou šraňky u kterejch lákáme jakéhosi bajkera na skládačce, ať se k nám přidá. Nepřidal. Za projedším Šiskanzenem jdou závory nahoru a pouští nás dál. Odbočujeme do Dračí rokle, pryč z města. Ve stoupání na Bučinu, daleko před Vébrovkou došlo v kilometru 2 a 1/2 k první poruše. Bártovi se klacek dostal do převodů a v kazetě ohnul několik zubů, takže nemohl pokračovat. Zavolal domů a nechal se odtáhnou. Mezi tím se čelo skupiny dostalo o kilometr dál a čekalo na opo-zdilce.Zpráva o první mrtvole se k němu dostala s mnohaminutovým zpožděním. Ochuzeni o Bárta se jedeme rozhlídnout ze skalní vyhlídky nedaleko Vébrovky. Vyfocený, rozhlídnutý stoupáme na Zámeckej vrch 635mnm. Prvních 200metru vejškovejch máme za sebou. Rolandova vyhlídka, odbočit ke Stachelbergu, projet nad Babím pod vrcholem Baba a u střelnice odbočit na lesní cestu vedoucí na louky

pod Stachlem. Za loukama znova do lesa. Lesní cesty nás prudce svezly do údolí potoka Ličná, blízko Křenova. V Křenově jsme opět o 200 metrů níž. Asfaltkou jedeme k Bernarticím, kde se obdivujeme budoucím dálničním mostem, prozatím vypadající jako dvě mostní opory čnící až do vejšky 15ti metrů nade dno údolí. Míjíme pracující mostaře, pochvíli odbočujeme do Lampertic a u domova důchodců mizíme z asfaltu do lůna přírody. Teda aspoň na dobu než vystoupáme do osady Dvorky, za nimiž protínáme D11, kde se nehne stavbařský kolo. Vždyť je sobota a zpoždění 35let se stejně nedá dohnat. Jsme v Královeckým sedle. Podél kolejí si to šlapeme až za nádraží Královec a po silnici č.16 míříme ke hranici. Ještě před ní se nám u Obecního Úřadu staví do cesty „SKLEP“ s výčepem a lizáky malinove. Ach jak těžký bylo odolat Tamboru! V nohách 20km a tekutiny budou potřeba, protože už za pár kilometrů začne stoupací peklo. Protínáme státní hranici, Przelecz Lubawska 516mnm. Objíždíme Sepia Góra, Noříme se do Krucza Dolina, nad námi Krucza Skala a tady začínáme stoupat a stoupat. Takřka se dotýkáme vrcholu Bógdat ve vejšce 747m, ale statečně ho obkružujeme. Stoupání pokračuje. Plán byl vyvrcholit na Mravenčím vrchu 831mnm, ovšem polský značení je mizerný a tak se na „hřebenovce“ objevujeme o kilometr a půl jinde v prostoru za lomem pod kótou Glazica 795mnm. Stejně jako loni jsme hóóódně pomalí. Sešup do sedla Wiazowna, vytlačit a popojet na Jaworowa 786mnm. Kalen má problém: upadl mu kryt baterky a to netuší co bude příště. Pokračujeme hřebenovkou přes Dlouhou stráň nad Bečkovskej vodopád k místu Bogoria. Konečně můžeme posvačit buřty opečený na ohni, mistrně rozdělanýmu Tomem a Danem. Odpočíváme při pivku, Vlasta lehce chrupe na lavičce. Zjišťujeme dvouhodinový zpoždění, vynecháváme tak stejně jako loni Jánskej vrch

a odpočatí se spouštíme do Uniemyšlu. Tom si jede vyfotit kostel sv.Mateusza, my pokračujeme k hraničním skalám na jejichž hřebeni pojedeme od serpentin do Libný. Tom nás dojíždí a společně stoupáme k závěrečný části kterou musíme vytlačit. Při tlačení na vrcholek hřebene se opožďuju. Snažím se ostatní dohnat, ale když se dostávám k serpentýnám nikde nikdo!? Že by nečekali, no nic jedu ať je dostihnu. Jenže to bylo jinak. Tom vzal všechny zkratkou a jedinej já si tak vychutnal hraniční balvany na vrcholu. Ze sedla u silnice jedeme zase společně. Nahoru, dólu, kořeny, kameny, nahoru, blátíčko, sluníčko, pomalu po uzoučký cestičce. Vlevo Polsko, skály, průrvy. Vpravo les. Trochu z kopečka, pak zas nahoru, vyhnout se spadlýmu stromu, kořeny v odvratu a na nich padá Petr Kallen. Naštěstí to bylo nevysoko a je jen lehce potlučenej. A furt netuší co se stane u Radvanic. Když už se tak nějákou dobu hrkáme k Libný, objevuje se stezka vracečka. Je to zkratka do Horního Ádru. Časově na tom jsme bídně nestíháme. Tak to točíme k domovu. Vracečkou jedeme do Ádru. Pěšina se rozšířila na lesní cestu a hezky z kopečka nás dovedla k první chalupě nad Horním Ádrem. Cesta se zasfaltila a bez šlápnutí za chvíli stojíme u bejvalý přádelny, následně Autopalu a teď Contíku. Jedeme do Jívky na velmi pozdní oběd. Po silnici nejdřív stoupáme 2km nad Hodkovice. Poněkud udejchanej

 přejíždím železniční přejezd za horizontem, to už jsou všichni U Tyšerů, kam přijíždím unaven poslední. Objednáváme si jídlo a pití. Jsme vyprahlej jako poušť, tak leju kofolu za kofolou, ostatní většinou pívo. Najedení a zavlažení nasedáme a jedeme dál. Kousek ještě z kopečka, ale za čp. 373 odbočujeme na cestu vedenou loukou do kopce k vysílači, kde se napojujeme na červenou značku a o zlom vaz mastíme do Radvanic. Za přejezdem trati v Temným lese se ujišťuju, jsme-li všichni a vypadá to že jo. V Radvanicích u silnice se nemůžeme dočkat tří Negrů. Vracím se, zatím co ostatní jedou do Restaurace Radvanice. Po kilometru zpátky do kopce je potkávám. Jedou všichni, ale jen protože je to z kopce. Dojíždíme na asfaltku u chalup a tam už to vídím. Kallen má zkalený obličej. Nejprve mu upadl kryt baterky, pak upadl on a teď odpadl kus přehazovačky, bez který nemá řetěz kudy řetězovat. Vytahuju rozšívačku, zkracujeme řetěz a pokus o další jízdu, končí po kilometru u Restaurace, kde se ostatní osvěžujou. Přivolání rodinné pomoci se Kallenovi nedaří. Beru to do svých rukou, vytahuju mobil, volám švárovi do Chvalče a ten jen něco dodělal na zahradě, přijel, naložil nešťastníka Kaliho i s kolem a odvezl domů. Zbytek výpravy platí a pak vyrážíme přes Slavětín a poslední vrchol dne u pěchotního srubu T-S-43, přes Bezděkov a Lhotu  do Trutnova. Ve Lhotě se odpojuje Janko Tlačič But, nalodit se do auta. Ostatní jedeme podél

 Úpy až k zimáku, kde se rozpouštíme. Někdo jede autem, někdo za svý do DK a nebo Rašplnau. My dva z TU to máme nejrychlejc k rodinám a do vany. A to je z Endurance 2025 všechno.

http://www.slim2009.cz/wordpress/?page_id=5769

Fotky zde.

Autor: Gandalf Slim

Víkend v Jestřabí

V pátek 25. dubna jsem měl oddílové atletické závody a hned potom mě taťka vyzvednul a jeli jsme domů naložit věci do auta. Asi v 18:30 jsme celá rodina, jakože já Ráďa, moje ségry Dorka a Berťa, mamka Lenka a taťka Tomáš vyrazili na chalupu do Jestřebí v Krkonoších za Crncema. Cesta až na jednu čůrací pauzu celkem rychle utekla. Na místě už byli všechny rodiny: Malých, Hrnečkovi, Horáčkovi a Butovi. 

Potkal jsem se tam s Jonášem, kterého jsem znal z výletu na Čmeláka, ale poznal jsem i spoustu nových kamarádů, jako třeba Vojtu, Petra, Matěje, Adama, Elišku a Sáru. Blbnuli jsme ve vířivce a taky jsme hráli ping pong byla to s nima zábava. Šli jsme spát hodně pozdě. V sobotu po snídani jsme vyrazili na dlouhý celodenní výlet. Šli jsme okolo kostela v Křížlicích, kde jsme si poslechli první veselý příběh o tom, jak se zde narodil strejda Hrneček.

Pak jsme vyrazili dál cestou, kolem pěkné chaloupky až na louku kde jsme si udělali piknik a všichni jsme se nasvačili. Strejda Lukáš tam vytáhl dron a my jsme  poprvé uviděli všechno ze shora.

Potom jsme pokračovali dál cestou kolem Mikoláškova mlýnu, kde nám paní mlynářka poradila výbornou restauraci U Telců. Tak jsme vyrazili tam. Od mlýnu začalo stoupání až k vrcholu Aldrov. Strejda But vytáhnul za trekové hůlky, jako mašinka vagónky Sáru a Bertu, protože už se jim nechtelo. Na louce pod vrcholem vyrazila vedoucí skupinka špatným směrem a tak jsme kolem Aldrova  chvilku bloudili jako Pražáci. Strejda Pavel Horáček říkal, že jedeme blbě, ale nebylo to nic platné. Z maliní nás vyvedl až taťka, když našel cestu, která nás kolem trailů zavedla na sjezdovku. Tam bylo ještě trochu sněhu, tak jsme se chvilku koulovali.

Byla to sranda, protože celý den krásně svítilo sluníčko. Potom už jsme dorazili k hospodě u Telců. Hospoda vypadala dost podivně, stejně jako pan hostinský. Nakonec jsme ale našli odvahu a najedli se. Mezitím jsme si poslechli další veselý příběh o tom, jak pažitka plavala v polívce kraula a potom už jsme vyrazili na cestu zpátky na naši chalupu. Na rozloučenou s Vítkovicemi nás vyprovodila hlasitá požární siréna.

Na chalupě jsme šli s klukama znova do vířivky a potom jsme hráli zase ping pong a na schovku. Když už byla tma, tak jsme se ségrou Berťou běhali z vířivky do venkovního bazénu a zase zpátky. Byla to sranda. Spal jsem docela krátkou dobu protože druhý den ráno v neděli jsme museli zabalit věci, protože jsme odjížděli. S Jonášem jsem si ještě stihnul zahrát pinec. Když jsme uklidili chalupu, tak jsme už bez Horáčkových, kteří odjeli dříve vyrazili na ještě jeden výlet a to na vyhlídky na Stráži. Některé vyhlídky byly hodně vysoko a já se bál, ale nakonec jsem se překonal a vylezl jsem i na tu nejvyšší.

 Potom jsme jeli autem do hospůdky U Hásků. Tam to vypadalo o mnoho líp než u Telců a taky nám tam chutnalo. Nakonec jsme se všichni rozloučili a odjeli jsme do svých domovů. Celý víkend byl super, moc se mi to líbilo a těším se až zase někam společně vyrazíme.

Autor: Radovan Horák

Foto Flickr:  https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720325582573/

Foto Google: https://photos.app.goo.gl/9ANGfmR1kACDb2BP9

Krkonošské-historky.pdf

https://drive.google.com/file/d/1VhMPOdKACP4Ie_52OoF-Xt8vpz31NOAR/view?usp=drive_link