Stránky

pondělí 24. září 2018

Rychleby 2018

Polský vozík za kolo
Letní sezóna bajkování skončila a na její závěr se Negerstvo vydalo sjet Rychlebský Stezky. Martin vyvolal hlasovačku o termínu a na základě výsledků, objednal od čtvrtka 20.9. , do neděle 23.9., oblíbený bydlení v apartmánu Kovárna. Přihlášených bylo nakonec celých 11náct Negrů. Jmenovitě: Martin, Petr, Zdenda, Tomáš, David0, David1, Pavel, Jirka, Jirka Jr., Lukáš a Já. Až na Zdenánka, jsme se do Černý Vody nakvartýrovali už ve čtvrtek 20týho září. Skupina ze Dvora Králové a okolí přijela natolik včas, že dala Černej potok a Vidnavu. Trutnovská skupina odjezd pozdržela, takže jsme dorazili až po naražení Krákory, za totálního soumraku. Majitelé baráku neustále bydlení vylepšujou. Horní patro má udělanou terasu a na zahradě přibyl osvětlenej aquapark. Hrnec a Dejf nám tak na uvítanou, ukazujou bílou velrybu. Po uvítání, vybalení a ubytování, si čepujeme pivsona. Martin je v tréninku, tak vybíhá ulovit pár kiláků. Jirkové smontovali gril, na jehož kouřícím uhlí vykonáváme obřad se špekuláčkama a klobáskama. Protože už zase oslavuju narozeniny a tentokrát 4cátiny, vytahuju 12tiletýho Napolióna, kterýho nechávám kolovat. Tentokrát nás není tolik, jako onehdá, proto je přízemí obsazeno Polskou výpravou. David0 eŠ sešel z nebeských výšin a polskou výpravu přivedl na pokec. Anglicko – Česko – Polská konverzace se rozeběhla, Napolión i pivo teklo proudem až do chvíle, než náhle Poláci odpadli spát a my je kolem jedný následovali. Ráno vstávám časně, několik osob s výrazem kaloně, mě kolem sedmý následuje, načež jdeme vyplenit obchody se snídaní. Pekárna a COOP nabídnul co mohl, jako jsou koláče, kefír, kafe, čaj i jiný cosítka. Najedený, umytý, vyzubený, vys…. vyrážíme na stezky. Po skupinkách stoupáme Wiessnerem pod Sokolí k Superflow. Po sjetí Floučka se setkáváme na RS základně. Doplňujeme tekutiny, někteří lehce svačíme. Několik Negrů jede na trejl Černý potok a Vidnavu. Ve Vidnavě si Jiří z dlouhý chvíle, prolejzá vyrabovanou fabriku a taky vlakový nádraží, měnící se na jakousi galerii. Tvrdý Negerský jádro se znova šplhá Wiessnerem pod Sokolí.

U Kance
Navzdory mým proklamacím, ani letos Wiessnera nedokážu vyjet a tak tlačím. Aspoň si mohli spěchavci odpočinout. V druhým kole jedeme Biskupa, za kterým je čerstvá čená novinka Obelix. Jsou to pěkně vymazlený balvany, srovnaný do drsňácký stezky. Martin s Tomášem se nerozpakujou a jedou. Tož když oni, tak já taky. Hoplá, šuplá, dopr…!??x@%, sakra, stojím na vrcholu balvanu, čumím do 2m hluboký propasti a ňák se nemůžu odhodlat to sjet. Slejzám z bajku i z balvanu. Prdím vám na to! Sem vyhrál zdraví v lotérii?!! Potupně se lifruju zpátky na cestu. S ostatníma vyčkávám příjezdu M+T, pak se vracíme na trasu stezky Velryba. Přede mnou jedou kluci na hardech, kteří zastavujou na prudkých kamených sjezdech. Jakmile zastaví, tak už se ani já, na těch pruďákách nerozjedu, takže konec Velryby je úplně pasé. Ten, krom M+T nedáváme, až na Hrnce, kterej nám dneska ukazuje druhej kolokotoul, zakončenej telemarkem s jahodovou polevou. Ráno udělal při výjezdu Wiessnera první a tady na sjezdu druhej. Sláva! Jsme na cestě, ale vyhráno nemáme. Za cestou je zkratka na Tajemný, kterou nás několik taky schází po svých. Konečně nasedáme a jedeme. Tajemnej je pěkně drsnej, řekl bych, že víc než v roce 2012, kdy jsem ho jel poprvé ještě na hardtailu. Vůbec to klukům na těch kostitřasech nezávidím. Na konci Tajemnýho, plynule navazuje Mramorovej a pak nová část nazvaná HupCuk, zakončená cikcak položenýma kvádrama žuly. Sjezdy si pamatuju jako příjemnej rychlej sjezd k Hradisku, ale teď je to hardcore rozflákaná stezka. Nevím jak ostatním, ale mě se obnovilo zranění nazvaný „tenisový loket“. V mým případě je to „bajkerký loket“. Je čas oběda, jedeme teda ke Kaštánku. Před vchodem je áčko s pozváním do úplně jiný restaurace. Musíme do Restaurantu Černá Voda páč z Kaštánku je jen nálevna. Holt jedeme tam. Každej si dáváme co libo. Někdo jen polívku, já si dávám polívku a plněnou papriku s těstovinama. Po obědě jedou kluci Černou Vodu. Jsem nějákej padlej, tak se koupu a zalejzám si bucnout na pokoj. Lukas plánuje noční jízdu kolem potoka a nabíjí baterku. Když se vyhrabávám z pelechu, jsou už kluci zpátky. Ti provádějí hygienu, případně se ráchají v bazénu, potom odcházíme do Rychlebský Bašty. Čepujou tady Huhňáka a vařej různý bašty, jako dančí gulášek, kuřecí směs s bramboráčkama a tak podobně. Už za malou chvíli huhňáme blahem. V 17:15 nám apka WhatsApp sděluje, že poslední Negr přijel a právě jede Wales. O ½ hodiny pozdějc, Zdenda posílá další foto, kterak se hrabe pod pláštěm v duši a opravuje.

Výstavka kol
Mezi tím furt Huhňáme. Lukas k sobě nikoho dalšího nesehnal, půjčuje si druhou lucernu, nasazuje sluchátka a po soumraku vyjíždí. My jeho počínání sledujeme pomocí apky Endomondo a v klidku Bašty si Huhňáme. Vracíme se na barák, kde už to zase jede. Gril je rozpálenej, stejně jako David0 eŠ, jenž vytahuje Tullamorku a nechává ji kolovat. Zdenda se vybaluje a zapojuje do kolektivního dění. Odněkud vyvstala potřeba vyřešit Kaloní otázku, zabředáváme do těžkých teorií a paradigmat, ze kterých se už nevylížeme do konce turnusu. Došlo i na takový finesy, jako kaloň v hudbě. Intelektuální debata spolu s al-koholem způsobila, že první jedinec 0 odpadá už v osum. Lukas se vrací z vyjížďky a jeho příjezd ohlašuje dunění nad Kladskem, spolu s větry a světelnými efekty, jako když přistává UFO. Zábava znovu graduje, přesunujeme se dovnitř v očekávání přicházející bouřky. Ta, se nakonec nedostavuje. Další kusy nás postupně odpadávají do postelí, ale spánkem hlahol nepřehlušíš. Poslední negr po půlnoci odpadl, kde byl. Zástupce vzdělanosti usnul uprostřed slova a místnosti. Vůkol se rozhostilo ticho, jenom déšť bubnoval do parapetů. Kdyby jenom furt někdo nepřerušoval naše chrápání, hlasitým ccccc. V takovým prostředí se fakt nedá spát. Brzo ráno za svítání vstávám. Bloumám po místnostech, hledám půlitr. Hle tu je poloplný!. Vařím si čaj do nalezenýho půlitru, snídám. Sem tam vyleze nějákej negr, aby zase zalezl. Kolem sedmý už je nás vzhůru víc. Děláme hygienycký opatření, mejeme si gezichty, zuby i jiný opotřebovaný části těla. Hemžení je v plným proudu. Protože jsem připravenej, vyrážím do Lipový jako první. Jedu vystoupat Wiessnerem pod Sokolí a po vrstevnici mířím k Žulovýmu vrchu. Pod Sokolím vytahuju triko s dlouhým rukávem, protože noční fronta přinesla děsný ochlazení. Ve stínu je asi tak 7° a na slunci maximálně 13. Druhá skupina Jiří, Jiří Jr. a David0 eŠ, jedou po silnici Přes Žulovou a Vápennou. Ostatní jedou o něco pozdějc rovněž Wiessnerem přes Žulovej vrch. Nikdo mě nesjel, tak pokračuju sám k Pod Medvědím kamenem. Fotím pohoří Pradědu a nemoha se nikoho dočkat, spouštím se kolem Arnoštova krmelce nad Pomezní jeskyň. V dálce vidím bajkera přijíždějícího od Vápenný. Z blízka je to Dejf, bědující nad negerským údělem. Směruju ho kolem fabriky na vápenec, kde úpí nad dalším stoupáním. Uklidňuju ho, že víc už do kopce nepojede. Za fabrikou se cesta svažuje a nepřestane až do Lipový. V Lipový se spojujeme s Jiříma a jedeme společně ke Kanci, kam usedáme na zahrádce do seslí, objednáváme si držkovou polívku a pití. Po osvěžení zůstává Dejf sedět, nechává si naTočit další truňk a my jedeme na Toč. Zbytek negerstva se mezitím projíždí po lipovských stezkách a osvěžení necháváj na potom. Obkroužil jsem třikrát Toč a jak se zdá, najednou jsem sám. Několik dlouhých minut čekám u vjezdu na stezky, jestli někdo nepřijede, ale nikdo se neukazuje. Sjíždím zpátky ke Kanci a zjišťuju, že bajky jsou napáskovaný na kulatině přičemž negerstvo sedí uvnitř. Usedám ke kolektivu na židli, objednávám si oběd.
Focení u balvanu
Když jsme všichni najedený, přináší obsluha plnej tácek s panákama zelený. Digestiv zabírá. Šup a je tu další. Po třetím panáku vyrážíme zpátky do Černý Vody. Jiří a Jiří junior jsou už dávno pryč, jeli se projet přes Jeseník, Písečnou, Velké Kunětice, Starou Červenou Vodu až na základnu v Černý Vodě. I my jedeme. Stoupáme kolem vápenky na Pomezí. Tady se odpojuje David0. Jede zpátky přes Vápenou a Žulovou. On jede vlevo z kopce, my vpravo do kopce kolem Arnoštova krmelce k Jeseníku. Na Jižních svazích nad Jeseníkem pořizujeme společný foto před místním Stonehenge. Potom odjíždíme ke Krajníku, kolem Lesního domu a kolem potoku Lubina stoupáme pod Klen. Přijíždíme tak k Superflow z druhý strany. Po focení a odpočinku se spouštíme flowčkem dolů. První sekci sjíždíme společně. Ovšem od druhý se pole trhá. Do druhý sekce odjíždím poslední. Postupně se propracovávám dopředu. Předjíždím a míjím odpočívající bajkery. Nezastavuju, ale mezi dalšíma sekcema vyklepávám pazoury a furt mastím dál. Je to paráda, klopenky, menší dropy skáču jako nic. Na konci předposlední sekce předjíždím Hrnce.
Kaloň
 U Nový Červený Vody na mě hvízdnul, tak zvolňuju a společně jedeme poslední sekci k Základně RS. Podle Hrnce se sejdeme s Martinem a Tomášem v Baště. Jedeme tam, ale nikde tady nejsou. Tomáš pořizuje dětem Rychlebský bajky na Základně RS, tak se jdeme nejprve vyspršit a teprve potom se vracíme do Bašty na baštu a Huhňáky. Postupně přicházejí ostatní negři. David0 eŠ si se zelenou nedal pokoj ani tady. Je zima jako v psírně, dlouho se nazdržujeme a jdeme na společenskou místnost, sledovat TrailHuntera. Ještě si pouštíme Izera a Kalone z Indie. Pobaveni se jdeme uložit ke spánku. Zejtra jedeme domů. Ráno se všichni balíme a rozjíždíme k domovům. Všichni jsme celí, tak to by nás mohly manželky příště zase někam pustit. V příštím roce se zřejmě podíváme na další traily. Například v Mariánském údolí u Brna a v Jedovnici.

Odkazy na fotky:
Sdíleno z http://slim2009.cz/?page_id=4138
Sepsal: Milan Valenta

úterý 19. června 2018

Země vzdálená

Půl roku plánování, hledání optimální trasy, lákání účastníků, vyvrcholilo objednáním ubytování pro desítku Crnců, přičemž skutečnej počet se ustálil na devíti. Doprava bajků byla svěřena bráchovi, protože vlastní Ford Tranzit a ČD zase dostala na starost nás. Vlastně to bylo ještě trochu jinak. Ota a Štěpán jeli každej svým vlastním vlakem i s kolama a dorazili později. Ve středu jsme teda naložili do Tranzitu sedum bajků. Čtyři v DK u Pavla ve Strži, dvě u Toma v Rokytníku a poslední sedmý u Martina. Doma si každej Negr zabalil důležitý věci, jako třeba oblek a hřeben. Takhle připravenej negr se vyspí a může na nádraží do vlaku. Trutnovská skupina Martin, Milan a Tomáš dorazila do Dvora na vlakový nádraží autobusem. Tady už čekal Lukáš, Pavel, Zdeněk. Jako poslední, pár minut před odjezdem vlaku, dorazil David. Naloďujeme se, obsazujeme místa. Přichází průvodčí a vyvádí nás na místa neobsazený místenkou. Nasazuju protihmat a vytahuju dvě jízdenky pro sedum pasažérů, ale je to houby platný. Je zajímavý, že když potřebujete cestovat vlakem ve více osobách, pak nesmí bejt cestujících víc jak pět, protože to se musí dráhám hlásit 48 hodin dopředu, aby místo kabrioletu poslali na trať jinej dobytčák s víc místama. To jsem odbočil, takže zpět k zemi, nejlíp vzdálený.
Usazujeme se na sklopkách, Hrnec oslovuje slečnu učící se na státnice a rozdává nám všem houbičky. Nelením, vytahuju plastový panáky, Tullamorku a chleba s Vysočinou z roku 1977. Slečna odmítá naší pohostinnost a konzumuje duševní stravu, nána. Hrnec jí houbičku zastrkává do tašky tak, aby to neviděla. Chlast dochází dost brzo, nezbejvá než dojíst chleba se salámem a několik baget co se našly po různu v báglech.
V Liberci máme 1/2 hodiny, kterou vyplňujeme návštěvou pohostinství. Dáváme několik slovy dvě i míň piv na osobu, jenže pravidelnej odjezd do Raspenavy nám přerušuje radovánky. Všechno klape, takže do Raspenavy přijíždíme včas. Čekání na bajky vyplňujeme focením, močením na budovu nádraží a jinejma legráckama. Konečně se objevuje synovec s nákladem. Vykládáme si bajky, většina má svůj vlastní, jenom já mám vypůjčenej a sedím na něm poprvé. Loučíme se s dodavateli kol a odjíždíme v hrozným vedru, který by se dalo krájet, do šest kiláků vzdálený Libverdy k Penziónu Ivanka nechat se ubytovat. Dostáváme klíče od pokojů, kam odhazujeme nepotřebný věci a scházíme dolu do restaurace. Hostinskej je, alespoň podle vizáže, nejspíš bratr Okamury. Objednáváme si jídlo. Povětšinou si dáváme smažáka, jenom někteří objednávaj smažený vajíčka na cibulce. Okamura je fofrník, takže zatímco jedni dojídají, další teprve dostávají. Máme štěstí, že vzhledem k rychlosti obsluhy nám zbyl čas i na projížďku po Singltreku. Stoupáme kolem Obřího sudu, objíždíme Závorník a Svinskej vrch. Dáváme se Novoměstskou stranou pod Měděncem na asfaltovou agónii. U Streitova obrázku otáčíme na černou okolo Měděnce a pak libverdskou stranou k Hubertce. Tady je pusto bez obsluhy. Po odpočinku jedeme černej trail na Hejnickým hřebeni až do Libverdy. Máme několik prvních mrtvol a 25km v nohách.
Večer u Zelenýho stromu ani moc nevyvádíme až na hazardní hry. Nejprve o sirky, pak o zápalky a nakonec o těžce vydřený pětikoruny. Zdenánek totiž vytáhnul bezhlavý karty na mariáš a počal. Počal nás učit fikanou hru Ezechieláš. Vlastně Alažér, ale francouzsky. To všechny neuvěřitelně chytilo. Takovou blbost jen tak nevymyslíš. Objevili se další dva Crnci, Láďa a Štěpán. Po několika kolech Alažéru + piv zapadli a prohráli taky pár grešlí. Po půlnoci nás vylifrovali, tak nám nezbylo, než jít spát. Láďa si stele ve svý dodávce, my ostatní zalejzáme k Ivance do pokojů.
Po pátý hodině ráno společně s Pavlem strašíme, zatímco ostatní bucánkujou, až se okenní tabulky třesou. Za jeden a půl hodiny vyrážíme zjistit, jestli se dá někde koupit snídaně. Neuvěřitelný! Bratranec Okamury má otevřeno od ½ sedmý. Kupujeme si rohlíky, saláty ve vaničce a koláče, kafe a čaj. Cestou zpátky si fotíme ranním sluncem osvícenou kolonádu a lvy s koulema. Přinesený komponenty bez pitvání konzumujeme. Po snídani sledujeme vysílání v TV, popíjíme kafata a čajata, čekáme na další budící se Negry. Jakmile se všichni vystřídali u Okamurova bratrance, udělali ranní hygienu, si bereme bajky na projížďku.
Je po ½ desátý, stoupáme kolem sudu a Ludvíkovským traverzem jedeme do Bikecentra „U Spálený hospody“, kde děláme společný foto a Tom s Martinem, si nechávaj trochu poštelovat bajky. Martinovi se podělal teleskop sedlovky, takže doteleskopoval. Osvěžený a poštelovaný, pokračujeme na Polskou stranu singltreků, jedeme cestou Stare kopalnie k Czarnemu potoku. David prokousnul pneušku, takže opravuje. My ostatní se jdeme k Černýmu potoku osvěžit, páč je od rána zase „Palermo“. Někomu stačí, aby si opláchnul hubu, někteří si máchaj nohy, jenom Zdenda si ráchá i prdel, čímž zřejmě vyhání vlka. Možná, že vyhnal vlka, ale po proudu zničil život na několik generací. David úspěšně ukončil opravu, tak se vydáváme dál.
Chceme jet na Mlynici, jenže míjíme odbočku a omylem jedeme zpátky kolem Czerniawsky kopy. Stezky jsou jednosměrný, tak se nedá vrátit, ale naštěstí asi 20 metrů pod náma vede stezka zpátky k Černýmu potoku. Opakujeme nájezd pod Opaleniec. Povedlo se. Stoupání je dost drsný, takže já s Davidem šlapeme pěšky. Až to jde, zase jedeme. Na parkovišti u Mlynice krátce odpočíváme, než jedeme zpátky k Černýmu potoku. Jsem z tepla úplně vyfluslej, tak se jdu znova osvěžit do potoka. Ostatní jedou mezitím Lipovou stezkou k Cierniawske droze a pod Malou Gorou. Za Malou Gorou se vracíme do ČR a Rapickou stezkou k mostu na asfaltovou agónii. Údajně na mě čekali zhruba 15 minut. Nemoha se dočkat vyrazili agónií k Hubertce. Přijíždím ve chvíli, kdy už jsou na cestě vzhůru. Míjím odpočívajícího Davida, vidím záda nějakýho negra, ale je docela daleko. Je hic, že by psa nevyhnal! Venku jsou jenom bajkeři jedoucí v agónii ke Streitovu obrázku.
Asfaltkou sjíždíme k Červenýmu buku, kde najíždíme s Davidem na čevenou stezku, Libverdská strana. Všichni negři se znova shledáváme u Hubertky, ale ani dneska není otevřeno, tak občerstvení nebude. Po odpočinku pokračujeme Libverdskou stranou k Sudu na oběd. Drobných zranění přibejvá, ale na Polskou výpravu nemáme. Kousek před sudem, se někdo válí rozlámanej a okolo poskakujou jeho kámoši. Je to mezi stromama, tak není čas sledovat o co de. Naše vyjížďka končí po 37 kilometrech u sudu, kde je plno bajkerů. Naštěstí uvnitř není nikdo, tak obsazujeme místa u oken. Zjevuje se poslední člen našeho gangu, Ota. Venku se zatahuje, na Ořešník za Hejnicí prší. Zanedlouho fučí i tady a spouští se liják. Volný místa uvnitř se zaplňujou. Dostáváme píva a objednaný jídla. Cinkaj příbory, huby mlaskaj a liják netrval naštěstí věčnost, takže se po zaplacení posunujeme do penziónu, zatímco Ota vyráží na projížďku.
Na lavičce u penziónu počítáme šrámy a čekáme, až se uvolní místo ve sprše. Po sprše si dáváme dvacet i třicet. Vydatnej odpočinek vlejvá nový síly do žil, jenomže pívo ničím nenahradíš a tak se po probuzení ihned slejzáme pod pergolou. Okamura nestíhá odbavovat objednávky. Zatím si David a Zdenda opravujou prokousnutý pneušky. Vedle se na ohni grilujou kuřata pro cizokrajnou výpravu. Nám paní hostinská připravuje klobásky s křenem a hořticí. Gambleři opět vytahujou čertovy obrázky a Alažér je v plným proudu, až pětikoruny cinkaj. Někdy o 1/2 desátý se přesunujeme k Zelenýmu stromu. Přicházíme pozdě, kuchyně je zavřená. Marný jsou pokusy dostat nakládanej hermelín. Už můžeme dostat jenom brambůrky, pivo a víno. Po zavíračce jdeme spát, abysme se připravili na zejtřek.
Ráno probíhá podobně jako předchozí den. Nákup snídaně u bratrance Okamury, hygiena, balení a jedeme. Pár věcí si odkládáme do Láďova auta. Ten přemísťuje sebe i ložnici vozmo. My si bereme bajky z garáže a vyrážíme k Malý Skále. Prvních 10 kiláků stoupáme k nejvyššímu bodu trasy, Smrk 1124 m nad mořem. Od Ivanky jedeme přes Hubertku až ke Streitovu obrázku, kde to známe.
Dál šlapeme nad Rapickou horu až k Druhý lavičce. Skoro až k vrcholu musíme tlačit, přes balvany a kořeny. Na vrcholu u rozhledny je živo, neboť Klub Českých Turistů, pořádá výstup z opačný strany. Má to tu výhodu, že se na Smrku čepuje pívo a rozdávaj diplomy. Zatímco cesta k vrcholu byla samý pot a dřina, tak nahoře funí chladnej vítr. Vytahujeme šustky, popíjíme pivko, někteří dokonce vystoupali na rozhlednu a dělají si selfí s panorámatama.
Zkoncentrovaný nasedáme a pokračujeme na druhou stranu z kopce dólu, Věžní stezkou, na Francouzskou cestu. Tom nás naviguje po E3 hřebenovkou na Pytlácký kameny a Jelení stráň, což není tak docela bajkerská trať. Zatímco Pytlácký kameny se daly obkroužit celkem snadno, tak Jelení stráň a obzvláště klesání do Hojerovy jámy, jak jsme se shodli s Lukášem, bylo minimálně za trest. Naštěstí čas oběda byl blízko a po dobrým jídle bylo utrpení zapomenuto.
V Chatě Pešákovna vaří naprosto suprově a každej si přišel na svý. Po jídle dáváme odpočinek na prostranství před chatou. Za hodinu odjíždíme přes Jizerku kolem bejvalý sklářský huti na Protrženou přehradu. Na vyhlídce si necháváme udělat jiným bajkerem skupinovou fotku. Sjíždíme na Soušskou silnici, z níž odbočujeme po 300 metrech a stoupáme do sedla mezi Desenským hřebenem a Zeleným vrchem. Krátkým sjezdem se dostáváme na Protrženou přehradu. Děláme si zase fotky. Jsme v půlce dnešní trasy, teda zhruba na 30. kilometru.
Teď pojedeme hezky z kopce, nějakých 10 kiláků přes Desnou až do Tanvaldu. Nevím, jak ostatní, ale moje prdel je trochu otlačená. Už nějakou dobu. V Tanvaldu si někteří vybírají v bankomatech prachy. My, co vlastníme obchodní řetězce potravin „U mě, teda U Milana“, máme czechkoinů dost. Se silama už to tak slavný není. Peníze máme, můžeme vyrazit na Černou Studnici.
Jsme v nějakých 400 metrech a Studnice je o 460 metrů vejš. Po malým zakufrování nacházíme zkratku přes železniční trať a osadu Na Marjánce. Stoupáme a stoupáme. Velký Hamry 600 m, Zásada Zbytky 700 m, serpentýny Berany 750 m. Na rozcestí silnic s turistickou značkou se rozdělujeme. Lukáš ani nezastavuje a rovnou stoupá ke Kladívku. Následuje ho Martin, pak Tomáš. Něco mě kouslo a vyrážím taky. Ostatní vrchol objíždějí. Kupodivu to jde a furt se valím vpřed. U Kladívka v 850 metrech je živo. Na skále visí spajdrmeni, pod ní několik Crnců hlasitě mi vyjadřující podporu. V eufórii opětuju volání a chci jet bez držení. Ještě štěstí, že to do kopce dost dobře nejde, jinak bych zřejmě upad. Společně odjíždíme k rozhledně, kam si jdu koupit chlazenou limču. Po pořádným doušku sjíždíme dólu. V Horní Studnici se opět spojujeme se zbytkem výpravy a víceméně klesáme přes Maršovice, Dalešice, Sněhov na Malou Skálu. Tady je něják živo a rušno. Je to tím, že se koná fesťák Maloskalská Noc. Kontaktujeme Láďu, bereme si z auta věci a jdeme se ubytovat do Hotelu Malá Skála. Po 9 hodinách máme v nohách 63 kiláků, to si zasloužíme pořádnou sprchu a vydatnou večeři. Očištěný, vymydlený jdeme na terasu povečeřet a povyrazit se. Skoro všichni si objednáváme Hambáč a pivko nebo Colu, případně víno.
Ale jako aperitiv pořádnej Koksák! Zábava se rozproudila až hanba, k tomu nám Tomáš pouští Muchu. O ½ jedenáctý platíme a většina z nás jde spát, né tak noční ptáci, kteří nemaj dost a jdou se dorazit jinam, takže nás po návratu budí klepáním, aby se dostali na pokoj.
Ráno se budím zase brzo, sleduju příjezdy a odjezdy vlaků, východ slunce na Suchýma Skálama. Jeden za druhým se Negři budí. Provádíme ranní hygienu, balíme věci a můžeme jít snídat. Snídaně v podobě žrautových stolů nám umožnila dát si, co libo. K dispozici jsou housky, salám, med, máslo, bábovka, musli, čaj, kafe, ovocný a zeleninový šťávy. Během snídaně se dozvídáme, že Lukáš v krasojízdě nepokračuje. Takhle si představuje opravdové kamarádství?!!! Zdraví je mu milejší, než Negři! Si děláš prdel, né?! Né, opravdu, bez prdele! Nejedu! Nu, co se dá dělat, pojedeme bez Lukase. A taky bez prdele! O 1/2devátý se loučíme s Lukášem a Láďou. Vyrážíme na poslední a dlouhou štreku. Ejhle! Po nasednutí, nejenom, že nejedu bez prdele, ale naopak! Je tam! A jaká! Bolavá! Jedeme podél Jizery, až na konec Rakous. Čistě omylem odbočujeme na Zbirohy. Je to do serpentin, není to zkratka, spíš naopak a do kopce. Do velkýho kopce! Vejškově je to asi takhle: „Z 250 metrů do 460 na dvou kilometrech.“ Vražda! V Besedicích jsme na vrcholu, tak zase dolu, do Klokočí. V Klokočí u Rotštejnu míjíme odbočku, jsem zbaven funkce navigátora. Kousek se vracíme, bohužel do kopce. Po modrý značce jedeme do Vesce, odkud stoupáme přes Prackov na Hamštejnský hřbet pod Kozákovem. Do stoupání, jako obvykle, vyrazili tahouni Pavel, Martin a Tomáš, následováni zbytkem pelotonu. Na chvostu se plahočím, teda tlačím kolo já a můj stín, ačkoli i ten mě občas předjede. U Vzdychánku nedlouho vzdychám, lapám po vzduchu, doplňujeme tekutiny. Sjezd do Záhoří, si zpestřujeme držkopádem. Klucí jeli dost blízko za sebou, když Pavel lehce přibrzdil, protože před ním někdo taky přibrzdil, takže se stal držkopád s fatálním poškozením bajku a lehkým otřesem Zdendy. Když se Zdenda vymotal ze spleti kol, přepočítal šrámy, tak zjistil, že patka přehazovačky je ohnutá a přehazka vadí v otáčení kola. Přivazujeme přehazovačku k rámu a popojíždíme do Záhoří.
Před pekárnou Zdenda zkracuje řetěz, aby se mohl dostat k nádraží v Železným Brodě. Fotíme si ho na věčnou paměť, pak se loučíme. Zdenda jede do Železňáku na vlak, my míříme přes Zdoliny, Blatiště do Semil. V Semilech máme za sebou jenom 25kiláků. Na oběd je brzo, proto projíždíme Semilama a údolím Olešky jedeme přes Bořkov k Suticím, kde odbočujeme na Hřeben a Čikvásky. Z Valdic sjíždíme do Kundratic. Bohužel hospoda je tady zavřená, nefunkční. Musíme jet dál a doufat, že někde nějaká bude. Sotva pletu nohama, prdel bolí jako čert. Kluci se mi ztrácí z dohledu. Za Kundraticema zastavuju, dávám si musli tyčku, piju vodu. Přemejšlím, že to v Roztokách zabalím. Po několika minutách nasedám a „pletu si svetr a jih“. Negři na mě čekaj na vrcholu stoupání. Chci, aby mě zahrabali v pangejtu, ale voni se jenom tleměj. Nasedáme a zase jedeme. Mám pocit, že se motáme v Kruhu. Skutečně, projíždíme Kruhem do Roztok u Jilemnice, tady konečně nacházíme otevřenou Restauraci. Restaurace U Bönischů s malou zahrádkou akorát pro nás, nikde nikdo, to jsme potřebovali. Záchrana v poslední chvíli. U okýnka si objednáváme pití. Někdo pivo, někdo červenou limonádu, nebo obojí a k jídlu co kdo snese. Po obědě to chce něco sladkýho. Kousek vedle restaurace je cukrárna. Odvážlivci si dávají zmrzlinu, já přemejšlím nad věnečkem a rakvičkou. Radši nic.
Svůj nápad s vlakem prozatím ruším a s ostatníma pokračuju v jízdě. Že prej nepojedeme přímo, ale kopec objedeme přes Karlov a Žďár. Ještě nejsme ani pořádně z Roztok a rovina se dost naklonila. To sme teda pěkně v Prklíně, běduju. Naštěstí se to po 400 metrech srovnalo do normálu. Vítr nám fouká do zad, to se to jede. Na Červeným kopci se odděluje grupa do Dvora Králové. David, Ota, Pavel a Štěpán jedou směrem na Nedaříž a Horka u Starý Paky. Já, Martin a Tomáš jedeme na Studenec. Přejíždíme silnici číslo 293 do Bukoviny, shodou okolností je to 50. kilometr. Několik kilometrů nemusíme šlapat, nebo jen lehce. Na bolavou zadel, to nemá vliv. Za koupalištěm v Dolní Kalný, najíždíme na cyklostezku a tím pádem nemusíme jet po poměrně frekventovaný silnici č. 16. Projíždíme Kalnou, Slemenem, Horní, Prostřední i Dolní Olešnicí, ale pak na 16ku stejně musíme. Poposedávám si na sedátku dopředu i dozadu, jenže mi to nepomáhá. Vyzývám k zastávce u hospody za Olešnicí ve Vestřevi. Za 15 minut se trochu vzpamatovávám. Pokračujeme. Přejíždíme Labe, železniční přejezd u Chotěvic a skrz Chotěvice jedeme k Pilníkovu. V Pilníkově odbočujeme na spojovačku k Dolcům. Nevím jak ostatní, ale já dodělávám. Připadám si jako „delfín“, jedna hemisféra mozku se raduje z bajkování, druhá se snaží udržet zuby-nehty na trubkách. Už několik desítek kilometrů se tvářím urputně. Až mi budou dělat plastiku prdele, můžou si vzít kus gzichtu. V Dolních Starých Bukách míjíme pomyslnou značku 75 km. Už od Vestřevi čujeme od hor nějaký mračení a před Dolcema se zahušťuje. Na Dolcích, repektive u Severky, sesedáme a pořizujeme si závěrečný, rozlučkový pivo. Než si stačíme ťuknout, spouští se první kapky s hromy a blesky. Liják všechny zahnaní dovnitř Severky, no, nezbejvá než si dát další. Přeháňka se přehnala, hurá do sedel a na zteč posledních kilometrů. Teď už jen nuda, nuda, šeď, šeď. Pod Gablenzem se loučíme a rozjíždíme se k domovům. Po 85 kilometrech je konec. Proslýchá se, že Dvorská grupa Negrů jela po odpoutání systémem TopGear. Když Ota píchnul, Pavel přidal, nechal zbytek opravovat, takže stihnul dívadlo. Jsou to ovšem jen zákulisní tlachy a víc k tomu určitě napíší aktéři samotní. Faktem je, že celkem jsme najezdili od čtvrtka 31. 5. do neděle 3. 6. 2018 víc jak 200 kiláků. A to je asi tak všechno, krom puchejřů na prdeli. Opravdu jsme to ujeli! A bez prdele.
Zapsal vrchní kronikář Milan.

Odkazy na fotky:
https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72157667660965697
https://pavelhrnecek.rajce.idnes.cz/Crnci_na_Singltreku_pod_Smrkem/
http://crnci.vtestu.cz/
https://photos.google.com/share/AF1QipO9hLWkPXUUvT0kp0aNNBabWpiR6S8fCGD_-dWiseUbddccteyeHgxEAVCr4XgqNg?key=cWZIN0JFc3FvX3hwWjJ4U3hRZ21DWFJSbDM0SzFn
http://www.slim2009.cz/photo/#!Albums/album_43726e6369
https://www.flickr.com/photos/obojetnik/albums/72157667709970917

úterý 10. října 2017

Cesta kolem světa

Cesta kolem světa

Zakončení bajkerský sezóny, se sluší a patří. Tak se i stalo. Stačilo vybrat den a počasí. Nejvhodnějším dnem se jevila sobota 30.9. a neděle 1.10. Počasí – slunečno a větrno. Výzva na GezichtBuchu, byla včas připíchnutá, návrhy trasy taky a tak, se mohli Negři hlásit. V sobotu se dostavilo celkem sedum Negrů i s bajky. Společně odjíždíme od Dvoračky směrem k Rýchorám. Hned od začátku nám cesta stoupá a až na malý vyjímky, nepřestane, než vyšlápneme na Pomezní Boudy. Prozatím si před Vébrovkou a přes Zámeckej vrch, dáváme terénní vložku a hnedle máme nastoupáno prvních 190 metrů. Přednámi je Baba a Stachelberg. Babu objíždíme, jedeme12
rovnou k rozhledně Eliška. Dneska jsou rozhledy lehce zamlžený a fučá ledově. Vofouknutý se z Hřebínku, hrabeme kolem Vrchy ke Snězným domkům. Nad sjezdovkou Prkeňák, je nejprudší stoupání. Někteří například já, s klidem, bez dechu vedu kolo. Pod pralesem znovu nasedám a společně pokračujeme, až ke Sněžným domkům. Těm, co došla voda, se naskytla možnost dotankovat u Amortova pramene. K Rýchorskýmu kříži je to kousek dólu, ale u Mravenečníku atakujeme skoro 1000ovku. Sešupem se snášíme přes Čepel 912, do sedla nad Horníma Albeřicema, 850metrů nad mořem. Hraniční stezkou jedeme k Lysečinský boudě. Na asfaltce odpočíváme, ale jen do chvíle, než se přiřítila policie a rozehnala odpočívající. Za Lysečínskou boudou u Cestníku, znova atakujeme 1000ovku, znova se cesta svažuje a v Malý Úpě jsme 975metrů nad mořem. Poslední stoupání a za nedlouho stojíme u Trautenberka 1045m.n.m. a 30kiláku je za náma. Hladový vstupujeme do logálu, obsazujeme lavice, vybíráme jídlo a doplňujeme vytamíny. Ti odvážnější i 14náct. Obědujeme, co sme si objednali, pak nasedáme a spouštíme se Polskou krajinou k významnýmu bodu dne. Asfaltový serempertýny, záhy opouštíme, jen klesání je stálý. Co chvíli kontroluju navigaci, abychom neminuli sjezd do Kowar. Přesně na odbočce došlo k prvnímu defektu. Evidentně, se nás někdo pokoušel zastavit. Duše, vypustila duši na dvou místech a dvě pumpičky vypověděly službu, 29aniž vydaly učinnej fuk. Až třetí, odolala kouzlu a oprava se tak zdařila. Pokračujeme teda ve sjezdu, kolem Krowiniece. V Kowarech, jsme na úplným dně 560metrů nm. Jedeme hledat tunel, bejvalý železniční trati Jelenka-Kamenka. Na kraji Podgórze, odbočujeme a za zatáčkou vidíme pešunk trati. Vede k němu cesta, přes údolíčko. Nedbáme a pokračujeme po silnici vzhůru, ale portál tunelu je asi někde za stromy. Po chvíli usuzujeme, že jsme příliš vysoko. Na první odbočce doleva odbočujeme, jenomže zarostlá cesta končí u baráku se zarostlou loukou. Radíme se, kudy se dáme. Naše rozjímání přerušuje osoba ženskýho vzhledu. Martin okamžitě englicky vyzvídá, kde je ten tunel. Ženská osoba, ho utíná, a že prej může šprechtit česky. Tunel je pod náma a portál kosek dólu. Cesta k němu, vede za zarostlou loukou. Cesta nás zavedla ke kolejím. Pár metrů jízdy mezi kolejema a je tu další defekt. Rampelnik šínowy, ten ty gumy prokusuje, to je jistý. Rampelnik šínowy je kříženec Staropolskýho a Sudeckýho škodílka, kterej nesnáší radfahrery. Výměna duše netrvala dlouho. Za zatáčkou zmizely koleje a objevil se portál. Z tunelu vyjel polskej bajker tunelář. Přijel z opačný strany. Pokecali jsme, požádali ho o vyfocení a hurá dovnitř. Rozsvěcíme baterky, tma je fakt hustá. Uvnitř se koleje zase objevujou. Po kilometru a kousek se blíží světlo, na konci tunelu. Výjezd je pod vodou, tak hlavně nezastavov….  Ssssss, blllll, sssss, bllll… Himl zase! Rampelnik mi prokousnul zadní gumu. To je dneska třetí! Nezbejvá, než díru zalepit. Zběžnou kontrolou pláště, objevuju zapíchnutej skleněnej střep. Oprava se zdařila, tak odjíždíme po kolejích, zářezem do Ogorzelce. Opouštíme pešunk, podjíždíme mostek. Ohořelec necháváme za zádama. Modrá značka vede kolem lomu, loukama i lesem a před Paczynem končí. Dál jedeme polema do Myszkowic. Konečně můžeme zrychlit. Je pozdní odpoledne, půl pátý a do Teplic kus cesty. Zrychlení trvá jen k „Baltu“. Na pláži fotíme příliv. Bajkeři ve vlnách řádí, jako pominutý. Bukówku dosahujeme sjezdem z hráze. Znova na asfaltu. V 55Bukówce kufrujeme, vracíme se radši na hlavní a mažeme jako vítr, přes Lubawku do Chelmska. Z Chelmska cesta stoupá, až do Libný. Smráká se, je chladno, naštěstí to máme do kempu, jenom pár kiláků. To že jedeme z kopce, zimu jenom zvětšuje. Zdoňovem frčíme s větrem o závod. Konečně jsme po celkem 77kilometrech v Bajkokempu Bučnice. Fasujeme prostěradla, klíče a chatku s kosou. Vytápění si musíme pořídit v putyce. Zahazujeme bajky dovnitř, hygienu odkládáme na neurčito a opouštíme Bajkonur. U vstupu do skal jsou tři restaurace, Orlík, Pod Ozvěnou a Severka. Orlík i Ozvěna zavřená, jdeme teda do Severky. Obsazujeme největší stůl. Objednáváme si pivko, polívku a jídlo. Jídlo nosej odněkud z venku, takže talíře i příbory jsou studený. Navíc, nechávaj imrvére otevřený dveře ven. Po jídle chceme objednat další pivko, ale že prej došlo. To si dělaj pr..el?!! Nedělaj. Už se skoro chystáme jinam, když… rychlá záchranná přiváží várku novýho. Rozjíždí se znova zábava. Je nám zima, obsluha vyvrzala teplo. Shodou okolností 90máme vlastního topiče a ten roztápí znova krb. Šteluje vzduchovody, zaučuje obsluhu, kterak udržovati rodinný krb. Servírce slibuju ukázat kouzlo. Objednávám si tři zrnka kafe, cukr a RUM. Vkládám zrnka do úst, melu hubou, dokud není kafe umletý, sypu k němu cukr a za stálýho mletí, do sebe kopu RUM. Servírka čumí, jak umí. Koksák je ve mně. Repete! Ostatní, propadaj Koksákománii, jenže ouha! RUM došel!?!!! Za několik dlouhých minut se objevuje servírka s novou flaškou. Prej ve skladu byla. No, možná obrala bezdomovce pod mostem :-). Bavíme se náramně. Někdy mezi 18tou a 24tou platíme a jdeme klepat kosu. Ležíme, topíme, když se najednou Martin zvednul. Pavel požadoval vysvětlení jeho konání. Du domů, děl, ráno si vás vyzvednu a zmizel ve tmě. Naštěstí se po chvíli vrátil, hygienicky ošetřen a znova ulehnul. Probouzíme se za světla a váhavě opouštíme teplou deku. Ti odvážnější, vykonávaj rannnnnííííí hygošku. My ostatní se připravujeme. Po předání ložního prádla, nasedáme na bajky a jedeme snídat. Ouha! Něco není jak má bejt. Prdele jsou osezený. Příště musíme zkrátit pobyt v restauraci, ty židle jsou dost tvrdý :-). Lukáš se začal shánět po vlakovým nádraží. Trudomyslnost! To nám ještě scházelo. Kdyby sme měli míč, pinkli bysme si a bylo by po ní. Po snídani se to snad zlepší. V Teplicích na náměstí 95vyhledáváme bistro. Kuchař je prej na hřišti, tak nás většina jede tam. V hospůdce na hřišti si dáváme párky, nebo klobásku a čaj. Posnídali sme, ale Lukášova trudomyslnost nemizí. Nezbejvá, než ty jeho pindy ignorovat a cestu k nádraží, mu prostě neukážeme. Jedeme k Bišíku, snad ho 3kilometrovej stoupaček vyléčí. Po třech kilometrech jsme nahoře. Dál se vydáváme kolem Čápu nad Janovice. Skrz pastviny s koňma sjíždíme do Janovic. Kolem nádraží a kolejí odjíždíme k lesu po červený značce. Značka se nám někam tajně uhnula a my byli ztraceni. Ale krásně ztracení. U Předního hradiště se spouštíme na nižší etáž a lesní cestou jedeme k hájovně. Kolem jsou poházený obrovský kameny, průsekama je vidět na Jestřebky. Sjíždíme k hájovně a do Chvalče. Po silnici překonáváme poslení kilometry do Trutnova. Na oběd se zastavujeme u Kučerů. Po obědě rozpouštíme formaci. Tomáš, Já a Pavel jedeme podél Úpy. Pavel jede do Dvora po ose. Zbytek výpravy jede s Martinem k němu pro auta a taky domů. Tak se skončila po 113ti kilometrech letošní cesta kolem světa.
Fotky a videa jsou tady.

Sdíleno z http://188.120.214.195/?page_id=3522
http://www.slim2009.cz/ 
Sepsal: Milan Valenta