Po
loňským úpěchu a taky protože jsme letos chtěli sjet vloni vynechanou
krásnou přírodní lajnu nad Chvalčí, tak proto se uskutečnil druhej
ročník Endurance. Zavčas, 14týho března nadhazuju tohle téma. Jako
obvykle nejrychlejším Negrem je Hrnec a má palec nahoru. Ostatní mlčí a
musim je trochu popostrčit. Vytahuju trumfový eso a přebíjím všechny
nevyřčený argumenty: „Trasa obsahuje všechny povrchy, všechny
myslitelný obtížnosti, Freeride, DéHáčko, Enduro a taky objížďky. Na svý
si přijde i AL koholík, neboť cestou jsou občerstvovací stanice v
historizujícím slohu. Technicky vzdělaný bajkeři ocenění průjezd
technickou památkou R11, kterou připravuje Ředitelství Silnic a Dál nic.
Prostě volejte sláva a tři dny se radujte!“ Přihazuju dva termity 22
nebo 29týho dubence a o termitu rozhodne losovačka založená Zdenánkem.
Ledy se pohnuly, negři se rozhlasovali a výhercem se stává sobota 22týho
dubna. Prakticky celej měsíc do startu mrholí až leje, teploty do 10ti,
ledovej vítr to jistí. 14dní před startem Tom rozvířil stojaté vody
startovního pole nabídkou použití klubovny v Petříkovicích. Moje trumfy
trumfnul ubytováním, gulášem připravovaným na vohni a oslavou jeho
velikosti č.45. Teprve teď se učástníkometr málem utrhnul z virtuální
zdi nářků a zastavil se na čísle 13náct. Ještě trochu potrénovat a může
to vypuknout. Dávám si Lánský Jázně, Hoffmannky, Černej Důl, Horní
Lánov, Prostřední Lánov, Dolní Lánov, Hostinný a domů. Ale celou cestu
na Hoffmannky myslím na mínusovej pól baterky. Samozřejmě i na plusovej a
jak by mi asi slušel, kdyby mě poháněl vpřed, kdybych takovej
baterkovej bajk měl. Víc než 50ti kilometrovej trénink mi formu spíš
rozladil. A dotoho to dubencový počasí – furt kosa a přeháňky. Čtyři dny
před startem dávám blbýmu počasí den, maximálně dva a pak ani ťuk, teda
káp. Trocha toho indiánskýho čarování, kouřovej tanec okolo bajku, zpěv
hujá, hujá, ajá hajajá a kouzlo se povedlo. V sobotu ráno je nebe
vyluxovaný, jako 
moje
peněženka. Už od večera maj hydrometeorologové plnou hubu tepla, ale v
šest ráno to prozatím na prognózovaných 22 nevypadá. V osum něco, mě u
paneláku nabírá Borek do své jarně kvetoucí WolksVany a odváží ke
klubovně. Mezitím se několik odvážných negroidů Hrnec, David, PéBar a
feduální vládce koloběžka 1. Tom Král, pohybujou kdesi mezi DK a
Petříkovicema na svých bajcích. Zbytek, Lukas, Šotek, Buťák, Štěpka a
Dan se mačkaj v gumokolech. Tomík nás usilovně vyhlíží na základně, kde
se postupně zjevujeme. Slunec vyvádí jak divej, vslíká nás z oteploušů
do dresů a nutí vystrčit bílý kolena z pod kraťas. Jó počasí, to prostě
umím! A taky trasu, ta mě jde taky! V 9hodin velím: „Odjééézd!“ Jako
jeden muž a Šotek vyrážíme k „Moravskýmu traverzu“, podjíždíme železnou
dráhu propustkem a vzhůru nahoru! Nejprve pozvolna aby se za brodem
bezejmenýho potoka traverz naklonil ještě o několik stupňů. Kdo se
nerozcvičil a neroztáhl si hrudní košíček ten sotva popadá dech, včetně
mě. Dobrá polovina tlačí. Tlačí i Janko Tlačič. Na odbočce u krmelce
čekáme, než jsme všichni. Sláva prvních 1,5kiláku a 150metrů vejškovejch
máme zasebou. Už jenom 55kilometrů, tisíc-sto vejškovejch a bude to
:-). Kratičký rovinatý intermezzo aby stoupání ač né tak agresivní mohlo
pokračovat. Po dalších dvou kilácích jsme na prvním vrcholu dne. Znovu
se šikujeme a odjíždíme dolu, nahoru, dolu, nahoru teda houpačkama k
bunkrům T-S 44 Na pahorku a T-S 43 Pod lesem. Mezi oběma bunkrama na
rozcestí pod markoušovickou rozhlednou se zjevila bajkerská víla v plný
zbroji a málem obloudila nejednoho účasníka. Stačilo málo a bylo po
Endurancování. Naštěstí jsme se od tý krásy odtrhli a mastíme do
Slavětína šusem o zlom vaz po pastvině na spojovací cestu. Zastavujeme u
zrekonstruovanýho kostela sv. Josefa, kde se na schodech fotíme do
alba. Kousek se motáme po asfaltu a pak hups na šotolinku, zadem kolem
sjezdovky do Radvanic k hospodě na občerstvení. Nejdřív se ozvalo trochu
toho brblání, že je to brzo, ale když jsem Hrnce přesvědčil, že další
bude až po 25kilometrech, voda bude jen v loužích, okamžitě vyměk,
přičemž objednal 11náct piv a malinovku. Protože beerbak měli všichni
práznej, naplnili si ho někteří druhým kouskem, aby cestou nevyschli.
Platba, do sedel a jedeme silnicí vzhůru k nádraží. U glajz čekáme na
opozdilce, kteří nepřijížděj. Na odpadnutí je ještě brzo, to se asi něco
děje. Zatím co si někteří trénují skoky z panelky do makadamu, jedeme
se s Tomem mrknout zpátky co se děje. U silnice stojí Lukas nad Buťákem
otírajícím si pazoury upatlaný od šmíru. Řetěz mi spadnul, ale už je to
spravený. Vyzvedáváme skokany a vzhůru, jen vzhůru nad nádraží do lůna
CHKO Broumovsko, okolo Zadního Rače pod Předním Hradištěm. Jsme zase v
650metrech nad mořem a u hájovny máme v nohách 15kiláků. Opouštíme
nedlouhý makadamový peklo a znova stoupáme, teď ale lesní cestou ke
Krupný hoře do sedla silnice Chvaleč-Horní Ádr. Za hájovnou překonáváme
bahnitý mokřiny, za nimiž se cesta zužuje a postupně víc naklání.
Peloton se zase trhá na několik částí. Prudký stoupání je dlouhý
necelých 400m. Kousek potlačit a pak už se zase dá jet. Polovina grupy
je už nad serpentýnama, kde čekáme na zbytek, kterej se někde flajzá. To
že Janko tlačí, Lukas tlačí a i jiní, by nás nepřekvapilo, jenomže teď s
náma na vrcholu druhýho kopce není Tomík to nás teda mátlo. Hodnou dobu
nikdo nepřijíždí, na telefonní vyzvánění chybějící nereagujou, protože
signál je tady 
mizernej.
Po dost dlouhý době se objevuje skupina spolu s Tomem. Tom nám
oznamuje, že má kliku, ovšem už dvakrát upadnutou. No to je teda dobrý.
Jeho a jeho bajk obklopuje tlupa opravářů, kterým radí školník. To je
problém s tisícihranem. Vem šutrák, kus stromu a natluč to zpátky.
Naštěstí jsou mezi náma i opraváři s imbusem a uvolněnou kliku dotahujou
ke středový ose, aby se Tom nemusel vrátit na základnu. Oprava, jak se
zdá se podařila a to je opravdová klika. Já si nasazuju čumák na helmu a
kolenní chrániče. Čeká nás DéHáčko-Endurovej sešup, kterej sme loni
tlačili nahoru a přísahali si spolu s Oldou Říhou, že „Někdy příště“.
Tak teda Katapult a dolů. Nejdřív se proplíst okolo padlejch stromů až k
hraně sjezdu. Cestička endurová známě se vine. Je pěkná krásnější, než
všechny jiné. Nejprve je to lehkej trailík, co občas poposkočí. Jakmile
vyjedem na paseku, trailík se prudce se skloní do DéHá profilu a fíííí!
První drop radši míjím a víc už to nekontroluju občas to poskočí, minout
haluz jako ruka, druhej drop dropnout a je tu závěr DéHáčka s posledním
kořeněným dropíkem. Spolu s Hrncem se radujeme jako malí kluci. Čekáme
na ostatní. Devět-deset… třináct, jsme všichni a hurá další sekce.
Tentokrát rychlá endůro lajna vymletou lesní cestou. Radost až na kost,
jak to letí. Střední část je posetá popadanýma klackama, který stačí v
rychlosti přeskakovat. Hned za klackama je voraniště od čuňáků do
kterýho vlítnu na brzdách. Ratata a už zase letíme. Na křižovatce asi po
kiláku se znova přepočítáváme. Chybí Šotek! Když se objevil, velím nach
rechts a jedeme lesem k poslední sekci. U hraniční cedule se znova
přepočítáváme. Znova chybí Šotek. Čekáme, kdy se objeví. Za chvíli se
vynořuje z hloubi lesa, tlačíc svůj bajk. Když se konečně dostal až k
nám, sděluje, že má problém. Hmmm, co pa to asi je? Nejde mi šlapat,
netočí se kliky! Hrnec mu sděluje: To se ani točit nemůže, protože je to
holčíčí růžový kolo od Fány. Ostatní se zase mění v servismany a raděj o
100šest. Okem odborníka vidím příčinu. Patka je vohnutá o dobrých 25
stupňů, ale to nevysvětluje proč nejde točit klikama. Víc vočí víc vidí.
Ňáký voko vidí proč a jeho rychlá ruka odblokovala přesmýkač a už se to
zase točí. Teď se pokusit narovnat patku. Feduál Tom druhý, Král
koloběžka první vytahuje příruční, asi desetikilový set nářadí a podává
imbusův šroubovák. Lehký zatlačení + silný tah a prd! Patka má trhlinu
ale furt je na svým místě. Bejt to ponorka jde Šotek ke dnu. Protočit,
pomodlit se a můžeme vyrazit do poslední sekce, lesní cestou až na
pastvinu. Jsme všichni. Tom 
má
kliku, že má furt obě kliky, Šotek má taky kliku, že má jen natrhlou
patku, ale všichni zatím jedeme. No co se ještě může stát. Hrnec hlásí,
že mu něco cvaká na kazetě. Asi vzpříčenej bordel. Ignorujeme příznaky
budoucích problémů a přejíždíme pastvinu ke hranici s Polandem. Hned je
jinej luft. Několik kliček po lesních rozmidlených bahnitých cestách a
sjíždíme ke Kościółu Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Okrzeszynie.
Sundat chrániče a můžeme pokračovat. Prozatím máme za sebou tak 20cet
kiláků a slunce pálí. Kilometrovej asfalt, odbočit mezi baráky a vzhůru
na Špičák, přes Kobyla Góra, pod Mravenčím vrchem. V Okřešíně to bylo
480metrů/nm. Kobyla je 742metrů. Dva kiláky a budeme o 260metrů vejš.
Dvě třetiny stačím spolu s Hrncem sledovat záda Tomíka kterej se lehkou
jakoby vznášející jízdou vzdálil a hned za ním zmizela za horizontem i
Královská skupina. Sme se narodili jako mrzáci, máme než dvě plíce,
který tady nehodláme vyplivnout, konstatujeme spolu s Hrncem a asi sto
metrů tlačíme. Někde vzadu tlačí Tlačič, Ponkič, Lukič, Davidovič a
Šotkič. Na Kobyle čekáme až nás je zase třináct. Vrcholovka od Kobyly až
ke hranici je pohodová. Rychlý sjezdík z Mravenčáku k odbočce do sedla
pod Špičákem a teď rozhodovačka. Nahoru na Špičák nebo néé. Tom má
jasno. Jede. Srtrhává s sebou dalších sedum statečných. Strhnout se
rozhodně nedal David, Ponko, Lukáš, Buťák a Šotek, kteří jedou rovnou
dólu do Královce ke Kohoutovi. Osum statečných Tomík, Borek, Dan,
Štěpka, Král, PeBa, Hrnec a Já, stoupáme k vrcholu. Vzduch znova řídne a
občas mi i unikne netěsným otvorem. Ano nedokážu zavřít hubu mezi
nádechem a výdechem, proto slejzám a tlačím. Přesto je to osobák, tak
rychle jsem nahoře ještě nebyl. Vrchol je plný děvuch z PLR. Tomík je
nahoře první a dělá si s holkama selfíčko. Na nás už se nedostalo,
musíme si vystačit sami. Okouknutý nasedáme a prďobrďo to pouštíme do
údolí na oběd. Jsou tři hodiny odpoledne a u 
Královeckýho
Kohouta nás čeká zaslouženej oběd. Každýmu co libo. Česnečka, gulášek,
smažák, kuřecí špíz. Pívo a kofola teče proudem. Odfrknou si, zaplatit a
zase do sedel. Ještě pětadvacet a budeme u klubovny. Jedeme přes osadu
Černá Voda a ač je to poměrně rovinatá cesta, obvykle to tady fouká
nepříjemně do gezichtu, stejně jako dneska. Slabší kusy tak zůstavaj
pozadu. U Burgu se zcelujeme, aby nedošlo ke ztracení jedinců. Žacléř
mineme tak, že jedeme okolo bejvalýho dolu Jan Šverma. Když ho mineme,
slibuju utrmáceným, že teď pojedeme dobrejch 12kiláků z kopečka. A to
byla pravda. Nejdřív prudce lesem kolem kozince do Lampertic, pak
asfaltem do Křenova a libečskejma lukama, podél Ličný do Libče. Teď
poslední kopec dne, kolem Libečský vlakový zastávky, až na popílkáč.
Zase se trháme, tlačiči tlačej, ale protože už není kde zabloudit tak se
nikde nečeká. Původně měl bejt ještě výjezd na Wiesnerovy louky kolem
mojeho včelína, máme však několikahodinový zpoždění, tak valíme okolo
TTčkovýho parkoviště do klubovny. Ještě si dáváme Trubka trail a pak po
silnici rychle a honem. Nikdo se neztratil, nic dalšího nikomu neupadlo,
můžeme se pobavit. Jdu umejt Valentu, oblíknout suchý věci a můžu
zpátky do kolektivu. Sud Bernarda je naraženej, oheň plápolá. Než se
s náma rozloučí pár jedinců, co jedou domů, gratulujeme Tomíkovi k jeho
čtyřicetipátinám a předáváme hodnotný dar. Škoda, že cibule na guláš už
je nakrájená. Mohl si vyzkoušet „Meggajvrák“ jak krájí, seká, šroubuje a
utahuje. Vracíme Tomíka k plotně, aby nepřipálil kozla a vyprávíme si
neuvěřitelný historky který se opravdu, ale opravdu staly. Po několika
pivech, pohasnutí slunce se zvedá jeho výsost i jeho suita, načež se
valí do DéKá. My zůstáváme a valíme si vzájemně klíny, ovšem ty největší
nám valí Hrnec. Věříme mu každý slovo, vždyť 
je
to školník a ti jsou víc než ředitel s uklízečkou dohromady. Je to
prostě Anglikanec. A hlavně ví, jak vypadá taška s VHS kazetou – Pěsti
v řiti. Tomík mezi tím vyčaroval v kotlíku něco naprosto, naprosto
úžasnýho. Guláš zahuštěnej zeleninou na čeným kozlovi. Na chvíli ale
opravdu na chvíli bylo ticho jako v kostele, jenom se údolím neslo
mlaskání, jako by kaloni jedli banán. Kotlík byl v cukuletu práznej.
Zábava mohla pokračovat. Tomík rozvášnil umělou inteligenci a zadal jí
několik úkolů. Předkládám jeden ze zachovaných výsledků: „Janko Tlačič
je opravdový multisportovec! Ten chlapík dokáže běhat, plavat, jezdit na
kole a ještě k tomu stíhat koukat na televizi a popíjet pivo. Jeho
výkony na závodech jsou obdivuhodné, ale co se týče jeho závodnického
stylu, to je něco, na co budou lidé ještě dlouho vzpomínat. Pokud byste
ho viděli běhat, mohli byste si myslet, že se nějakým způsobem snaží
zapojit do každého pohybu celé tělo a každou svalovou skupinu. Pokud
byste ho viděli plavat, mohli byste si myslet, že se snaží vytvořit nový
druh plaveckého stylu. A pokud byste ho viděli jezdit na kole, mohli
byste si myslet, že se snaží rozbít všechny závodníky na trati. Janko je
tak nadaný, že by dokázal být vynikajícím sportovcem v kterékoliv
disciplíně – kdyby se mu nechtělo běhat, plavat nebo jezdit na kole,
mohl by se stát dokonce i profesionálním divákem sportovních zápasů!“
Krátce po umělý inteligenci odpadá Janko zcela „upraven“ do vozdla,
odkud se vyprostí až ráno. Ač by se dalo dlouho pařit, nebylo nám dáno.
Zima ale především prázdnej sud všechno ukončil. Jdeme spát. Než se
stačím odstrojit, na mnou vyhlídnutým kanapi se uvelebil Hrnec. Nevadí,
lehnu si vedle něj, je to kanape pro dva. Usínám, avšak několikrát se
v noci probouzím. Nejdřív vidím Toma, jak s baterkou obchází stavení,
pozdějc se na mě lepí Hrnec. Ráno se budím na mě nezvykle pozdě, okolo
sedmý. V zápětí se probírá Hrnec a z horního patra se už taky štrachaj.
Neteče voda, tak vynechávám hygienu. Tomáš krouží po pozemku a je ňák
zasmušilej. Hledá příčinu poruchy. U venkovního sezení se všichni
slejzáme a vaříme si čaje a kafata. Hrnec všem vykládá, jak jsem mu
celou noc foukal na krk a že kdyby to věděl, že by si vzal nákrčník.
Opáčil jsem, že kdyby se nemačkal, nedofouknul bych. Snídáme, trochu
uklízíme a balíme. Z plánovaných trailů nic nebude. Jednak toho máme po
včerejšku víc než dost, ale taky Hrnec má opravdu něco s bajkem. Cosi mu
v něm cvaká a přeskakuje v oblasti kazety. Typuju, že kazeta je sjetá.
Až v servisu se ukázalo, že je vadnej ořech a nába. To máme tři závady
za jednu vyjížďku. Dobrej výsledek. No loučíme se, ti co jedou po
vlastní ose odjížděj, ostatní nakládaj věci do gumokolů a předjížděj nás
před Trutnovem. S Davidem a Hrnečkem se loučím u kina. Tak jako já jsem
vyčaroval počasí a trasu, Tomík vytvořil delikatesu a pozval nás do
jeho naší klubovny, tak všichni účastníci vytvořili neopakovatelnou
atmosféru, kterou bysme mohli zase někdy zopakovat. Vlastně za měsíc a
kousek budou Kokostezky. Tak ještě jednou Dík Vám všem. Hlavně těm tady
v levo dole.But, Borek, Ponko, David, Lukáš, Tomáš, Hrnec, Petr Bartoš, Tom Král, Šotek, Dan, Štěpán, Slim.
Fotky jsou zde.
https://www.flickr.com/photos/smejdil/albums/72177720307694976
