Stránky

úterý 10. října 2017

Cesta kolem světa

Cesta kolem světa

Zakončení bajkerský sezóny, se sluší a patří. Tak se i stalo. Stačilo vybrat den a počasí. Nejvhodnějším dnem se jevila sobota 30.9. a neděle 1.10. Počasí – slunečno a větrno. Výzva na GezichtBuchu, byla včas připíchnutá, návrhy trasy taky a tak, se mohli Negři hlásit. V sobotu se dostavilo celkem sedum Negrů i s bajky. Společně odjíždíme od Dvoračky směrem k Rýchorám. Hned od začátku nám cesta stoupá a až na malý vyjímky, nepřestane, než vyšlápneme na Pomezní Boudy. Prozatím si před Vébrovkou a přes Zámeckej vrch, dáváme terénní vložku a hnedle máme nastoupáno prvních 190 metrů. Přednámi je Baba a Stachelberg. Babu objíždíme, jedeme12
rovnou k rozhledně Eliška. Dneska jsou rozhledy lehce zamlžený a fučá ledově. Vofouknutý se z Hřebínku, hrabeme kolem Vrchy ke Snězným domkům. Nad sjezdovkou Prkeňák, je nejprudší stoupání. Někteří například já, s klidem, bez dechu vedu kolo. Pod pralesem znovu nasedám a společně pokračujeme, až ke Sněžným domkům. Těm, co došla voda, se naskytla možnost dotankovat u Amortova pramene. K Rýchorskýmu kříži je to kousek dólu, ale u Mravenečníku atakujeme skoro 1000ovku. Sešupem se snášíme přes Čepel 912, do sedla nad Horníma Albeřicema, 850metrů nad mořem. Hraniční stezkou jedeme k Lysečinský boudě. Na asfaltce odpočíváme, ale jen do chvíle, než se přiřítila policie a rozehnala odpočívající. Za Lysečínskou boudou u Cestníku, znova atakujeme 1000ovku, znova se cesta svažuje a v Malý Úpě jsme 975metrů nad mořem. Poslední stoupání a za nedlouho stojíme u Trautenberka 1045m.n.m. a 30kiláku je za náma. Hladový vstupujeme do logálu, obsazujeme lavice, vybíráme jídlo a doplňujeme vytamíny. Ti odvážnější i 14náct. Obědujeme, co sme si objednali, pak nasedáme a spouštíme se Polskou krajinou k významnýmu bodu dne. Asfaltový serempertýny, záhy opouštíme, jen klesání je stálý. Co chvíli kontroluju navigaci, abychom neminuli sjezd do Kowar. Přesně na odbočce došlo k prvnímu defektu. Evidentně, se nás někdo pokoušel zastavit. Duše, vypustila duši na dvou místech a dvě pumpičky vypověděly službu, 29aniž vydaly učinnej fuk. Až třetí, odolala kouzlu a oprava se tak zdařila. Pokračujeme teda ve sjezdu, kolem Krowiniece. V Kowarech, jsme na úplným dně 560metrů nm. Jedeme hledat tunel, bejvalý železniční trati Jelenka-Kamenka. Na kraji Podgórze, odbočujeme a za zatáčkou vidíme pešunk trati. Vede k němu cesta, přes údolíčko. Nedbáme a pokračujeme po silnici vzhůru, ale portál tunelu je asi někde za stromy. Po chvíli usuzujeme, že jsme příliš vysoko. Na první odbočce doleva odbočujeme, jenomže zarostlá cesta končí u baráku se zarostlou loukou. Radíme se, kudy se dáme. Naše rozjímání přerušuje osoba ženskýho vzhledu. Martin okamžitě englicky vyzvídá, kde je ten tunel. Ženská osoba, ho utíná, a že prej může šprechtit česky. Tunel je pod náma a portál kosek dólu. Cesta k němu, vede za zarostlou loukou. Cesta nás zavedla ke kolejím. Pár metrů jízdy mezi kolejema a je tu další defekt. Rampelnik šínowy, ten ty gumy prokusuje, to je jistý. Rampelnik šínowy je kříženec Staropolskýho a Sudeckýho škodílka, kterej nesnáší radfahrery. Výměna duše netrvala dlouho. Za zatáčkou zmizely koleje a objevil se portál. Z tunelu vyjel polskej bajker tunelář. Přijel z opačný strany. Pokecali jsme, požádali ho o vyfocení a hurá dovnitř. Rozsvěcíme baterky, tma je fakt hustá. Uvnitř se koleje zase objevujou. Po kilometru a kousek se blíží světlo, na konci tunelu. Výjezd je pod vodou, tak hlavně nezastavov….  Ssssss, blllll, sssss, bllll… Himl zase! Rampelnik mi prokousnul zadní gumu. To je dneska třetí! Nezbejvá, než díru zalepit. Zběžnou kontrolou pláště, objevuju zapíchnutej skleněnej střep. Oprava se zdařila, tak odjíždíme po kolejích, zářezem do Ogorzelce. Opouštíme pešunk, podjíždíme mostek. Ohořelec necháváme za zádama. Modrá značka vede kolem lomu, loukama i lesem a před Paczynem končí. Dál jedeme polema do Myszkowic. Konečně můžeme zrychlit. Je pozdní odpoledne, půl pátý a do Teplic kus cesty. Zrychlení trvá jen k „Baltu“. Na pláži fotíme příliv. Bajkeři ve vlnách řádí, jako pominutý. Bukówku dosahujeme sjezdem z hráze. Znova na asfaltu. V 55Bukówce kufrujeme, vracíme se radši na hlavní a mažeme jako vítr, přes Lubawku do Chelmska. Z Chelmska cesta stoupá, až do Libný. Smráká se, je chladno, naštěstí to máme do kempu, jenom pár kiláků. To že jedeme z kopce, zimu jenom zvětšuje. Zdoňovem frčíme s větrem o závod. Konečně jsme po celkem 77kilometrech v Bajkokempu Bučnice. Fasujeme prostěradla, klíče a chatku s kosou. Vytápění si musíme pořídit v putyce. Zahazujeme bajky dovnitř, hygienu odkládáme na neurčito a opouštíme Bajkonur. U vstupu do skal jsou tři restaurace, Orlík, Pod Ozvěnou a Severka. Orlík i Ozvěna zavřená, jdeme teda do Severky. Obsazujeme největší stůl. Objednáváme si pivko, polívku a jídlo. Jídlo nosej odněkud z venku, takže talíře i příbory jsou studený. Navíc, nechávaj imrvére otevřený dveře ven. Po jídle chceme objednat další pivko, ale že prej došlo. To si dělaj pr..el?!! Nedělaj. Už se skoro chystáme jinam, když… rychlá záchranná přiváží várku novýho. Rozjíždí se znova zábava. Je nám zima, obsluha vyvrzala teplo. Shodou okolností 90máme vlastního topiče a ten roztápí znova krb. Šteluje vzduchovody, zaučuje obsluhu, kterak udržovati rodinný krb. Servírce slibuju ukázat kouzlo. Objednávám si tři zrnka kafe, cukr a RUM. Vkládám zrnka do úst, melu hubou, dokud není kafe umletý, sypu k němu cukr a za stálýho mletí, do sebe kopu RUM. Servírka čumí, jak umí. Koksák je ve mně. Repete! Ostatní, propadaj Koksákománii, jenže ouha! RUM došel!?!!! Za několik dlouhých minut se objevuje servírka s novou flaškou. Prej ve skladu byla. No, možná obrala bezdomovce pod mostem :-). Bavíme se náramně. Někdy mezi 18tou a 24tou platíme a jdeme klepat kosu. Ležíme, topíme, když se najednou Martin zvednul. Pavel požadoval vysvětlení jeho konání. Du domů, děl, ráno si vás vyzvednu a zmizel ve tmě. Naštěstí se po chvíli vrátil, hygienicky ošetřen a znova ulehnul. Probouzíme se za světla a váhavě opouštíme teplou deku. Ti odvážnější, vykonávaj rannnnnííííí hygošku. My ostatní se připravujeme. Po předání ložního prádla, nasedáme na bajky a jedeme snídat. Ouha! Něco není jak má bejt. Prdele jsou osezený. Příště musíme zkrátit pobyt v restauraci, ty židle jsou dost tvrdý :-). Lukáš se začal shánět po vlakovým nádraží. Trudomyslnost! To nám ještě scházelo. Kdyby sme měli míč, pinkli bysme si a bylo by po ní. Po snídani se to snad zlepší. V Teplicích na náměstí 95vyhledáváme bistro. Kuchař je prej na hřišti, tak nás většina jede tam. V hospůdce na hřišti si dáváme párky, nebo klobásku a čaj. Posnídali sme, ale Lukášova trudomyslnost nemizí. Nezbejvá, než ty jeho pindy ignorovat a cestu k nádraží, mu prostě neukážeme. Jedeme k Bišíku, snad ho 3kilometrovej stoupaček vyléčí. Po třech kilometrech jsme nahoře. Dál se vydáváme kolem Čápu nad Janovice. Skrz pastviny s koňma sjíždíme do Janovic. Kolem nádraží a kolejí odjíždíme k lesu po červený značce. Značka se nám někam tajně uhnula a my byli ztraceni. Ale krásně ztracení. U Předního hradiště se spouštíme na nižší etáž a lesní cestou jedeme k hájovně. Kolem jsou poházený obrovský kameny, průsekama je vidět na Jestřebky. Sjíždíme k hájovně a do Chvalče. Po silnici překonáváme poslení kilometry do Trutnova. Na oběd se zastavujeme u Kučerů. Po obědě rozpouštíme formaci. Tomáš, Já a Pavel jedeme podél Úpy. Pavel jede do Dvora po ose. Zbytek výpravy jede s Martinem k němu pro auta a taky domů. Tak se skončila po 113ti kilometrech letošní cesta kolem světa.
Fotky a videa jsou tady.

Sdíleno z http://188.120.214.195/?page_id=3522
http://www.slim2009.cz/ 
Sepsal: Milan Valenta